ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.141.2008:70
sp. zn. 1 Afs 141/2008 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Radana Malíka a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Dr. M. Č., zastoupena
JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem Čsl. armády 556, Hradec Králové, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové se sídlem Horova 17, Hradec Králové, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2004, č. j. 122/140/2004-PN-O-2/Bi, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008,
č. j. 8 Ca 213/2005 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) uzavřela dne 29. 4. 1995 spolu s dalšími osobami
společenskou smlouvu, kterou založili společnost Právovárečné měšťanstvo, v. o. s.,
přičemž se zavázali vložit do společnosti nemovitosti v katastrálním území Hradec Králové,
které byly ve spoluvlastnictví zakladatelů společnosti. Nemovitosti byly vloženy do společnosti
na základě prohlášení zakladatelů ze dne 29. 4. 1995 a společnost byla zapsána do obchodního
rejstříku dne 12. 9. 1995. Vklad vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch společnosti byl
proveden katastrálním úřadem dne 7. 12. 1995 s právními účinky ke dni 26. 9. 1995. Stěžovatelka
doručila společnosti svoji výpověď společenské smlouvy ze dne 22. 2. 1997, její zápis coby
společnice společnosti byl z obchodního rejstříku vymazán dne 30. 12. 1997 na základě usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2007, č. j. Firm 19532/97, Rg. A 5134/2.
V roce 2000 byl do obchodního rejstříku zapsán vstup společnosti do likvidace; po ukončené
likvidaci společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku dne 14. 6. 2002.
[2] Finanční úřad v Hradci Králové (dále jen „správce daně“) vydal dne 24. 11. 2003 platební
výměr č. j. 224940/03/228960/6180, kterým vyměřil stěžovatelce daň z převodu nemovitostí
ve výši 76 990 Kč. Odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci
Králové (dále jen „žalovaný“), označeným v záhlaví tohoto rozsudku, zamítnuto; toto posléze
uvedené rozhodnutí stěžovatelka také napadla žalobou. Městský soud žalobu stěžovatelky
v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl, když v odůvodnění uvedl, že nebyly splněny podmínky
pro osvobození od daně z převodu nemovitostí dle §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb.,
o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, neboť stěžovatelka ukončila svoji
účast ve společnosti před uplynutím 5 let od vložení spoluvlastnického podílu k nemovitostem
do společnosti. Pro posouzení této skutečnosti je správce daně vázán usnesením Krajského
soudu v Hradci Králové, kterým byl proveden výmaz stěžovatelky jakožto společnice společnosti
z obchodního rejstříku.
II.
[3] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že trvá na námitkách, jež uvedla v podání ze dne
18. 11. 2000, v odvolání proti platebnímu výměru a v žalobě, a pro stručnost na ně pouze
odkazuje. Dále namítá, že byla společnicí společnosti po dobu delší než 5 let, neboť úkony
směřující k ukončení účasti ve společnosti jsou absolutně neplatné. Právní úprava zrušení
a zániku obchodní společnosti má kogentní charakter, od něhož se nelze smluvně odchýlit.
Úprava zániku účasti společníka ve společnosti obsažená ve společenské smlouvě však byla
v rozporu s kogentními zákonnými ustanoveními, a proto úkony učiněné stěžovatelkou
s ředitelem společnosti jsou neplatné. Na této skutečnosti nic nemůže změnit ani výmaz
stěžovatelky z obchodního rejstříku na základě usnesení rejstříkového soudu, neboť soudní
rozhodnutí nemůže působit konvalidaci neplatného právního úkonu. Jelikož společnost
již zanikla, byla vymazána z obchodního rejstříku, nemá stěžovatelka v současnosti žádné
nástroje, jak napravit nezákonný výmaz své osoby jakožto společnice z obchodního rejstříku.
Navíc se nalézá v situaci, že je povinna uhradit daň z převodu nemovitostí, ale nebyl jí vyplacen
vypořádací podíl, nemá tak z čeho daň uhradit. Jestliže se cítí správce daně být vázán usnesením
soudu o výmazu, pak nemá stěžovatelka možnost prokázat opak. Pokud i soud odmítl řešit
otázku platnosti ukončení účasti stěžovatelky ve společnosti jako předběžnou otázku, zatížil
své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, potažmo
v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Stěžovatelka na závěr navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
dále požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[4] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III.
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti soudního
rozhodnutí spočívající v tom, že soud nepřihlédl k námitkám stěžovatelky týkajícím se posouzení
předběžné otázky [důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Posléze se soud vypořádal
i s námitkou nesprávného posouzení právní otázky zániku účasti stěžovatelky na společnosti
a osvobození od daně z převodu nemovitostí [důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
III/1
[7] Nejvyšší správní soud připomíná závěry vyslovené v rozsudku rozšířeného senátu NSS
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58 (všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou dostupná
na www.nssoud.cz), v němž mj. konstatoval, že „[k]onkretizace faktů dostatečně substancovanými
žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí,
v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného. Stěžejní
procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem vyjadřovaná někdy jako rovnost zbraní. Každá procesní strana
by měla mít přiměřenou možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání
s protistranou. Provedením této zásady je potom též požadavek náležité substanciace přednesů stran: jedině tím,
že strana svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesu učinit vyjádření. Pokud
je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit;
tím se přirozeně snižuje i její možnost náležité procesní obrany. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu
vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled
na to, proč se má jednat o nezákonnosti. […] Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak
zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část,
nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné
od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností
považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti“ (publ. též pod č. 835/2006 Sb. NSS).
[8] Soud se proto nemůže zabývat „námitkou“ stěžovatelky, v níž uvádí, že trvá
na skutečnostech a námitkách uvedených v podání ze dne 18. 11. 2000, odvolání
proti platebnímu výměru a žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Aby se jednalo o řádně
uplatněnou námitku v kasační stížnosti, musela by v ní stěžovatelka konkrétně uvést jednotlivé
nezákonnosti, kterých se dopustili správce daně, žalovaný či městský soud, nikoliv pouze odkázat
na svá předchozí vyjádření ve věci.
III/2
a)
[9] Rozsudek městského soudu netrpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů,
neboť je z něho jednoznačně patrné, že městský soud posoudil otázku ukončení účasti
stěžovatelky ve společnosti v souladu s usnesením rejstříkového soudu o výmazu stěžovatelky
coby společnice z obchodního rejstříku. Obdobně se usnesením rejstříkového soudu řídil
žalovaný i správce daně. S tímto právním názorem se z níže uvedených důvodů plně ztotožnil
též Nejvyšší správní soud.
[10] Klíčovým ustanovením, jehož výklad je předmětem sporu mezi stěžovatelkou
a žalovaným, je §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový
řád“), podle něhož „vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce
daně takovým rozhodnutím vázán. Jinak si může správce daně o takové otázce učinit úsudek nebo dát
příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení.“ Podle odstavce druhého téhož ustanovení „správce daně
si nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin nebo přestupek,
nebo o osobním stavu občana.“ Komentářová literatura toto ustanovení vysvětluje tak, že „[p]okud
se v daňovém řízení otázka, která nespadá do kompetence správce daně, vyskytne, má správce daně povinnost
zjistit, zda už o této otázce příslušný orgán pravomocně rozhodl. V žádném případě nemůže úsudek správce daně
nahrazovat pravomocné rozhodnutí věcně příslušného státního orgánu, neboť se tento úsudek použije výhradně
pro účely daňového řízení“ (Kobík, J. Správa daní a poplatků s komentářem od 1. 1. 2007,
5. aktualizované vydání, Praha: ANAG 2007, s. 269).
[11] Nutno předně uvést, že je nepochybné, že otázka ukončení účasti na společnosti
stěžovatelkou je předběžnou otázkou ve smyslu cit. §28 odst. 1 daňového řádu. Žalovaný
také správně vyšel z chápání předběžné otázky, jak tato byla podána již dřívější judikaturou
správních soudů a doktrínou správního a finančního práva (srov. s. 5 rozhodnutí žalovaného).
Toto chápání předběžné otázky bylo autoritativně potvrzeno např. rozsudkem NSS
ze dne 11. 11. 2004, č. j. 3 Afs 27/2003 - 67, podle kterého „[p]ředběžnou otázkou je podle nauky
správního a finančního práva taková otázka, jejíž řešení nepřísluší orgánu, který ve věci rozhoduje, ale o které je
nutno si učinit úsudek, aby vůbec ve věci mohlo být rozhodnuto.“
[12] Nejvyšší správní soud se výkladem §28 odst. 1 daňového řádu, zabýval opakovaně,
a to mj. ohledně rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva ve vazbě
na daň z převodu nemovitostí (rozsudky ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 Afs 94/2004 – 50, a ze dne
18. 10. 2006, č. j. 1 Afs 46/2006 – 80). Z těchto rozsudků vyplývá, že správní orgán je zcela
nepochybně vázán rozhodnutími správních orgánů týkajících se určité předběžné otázky. Je však
nezbytné přihlížet k rozsahu přezkumu provedenému dotyčným správním orgánem,
který o předběžné otázce rozhodl, a také ke skutečnosti, zda námitka uplatněná v daňovém řízení
byla přezkoumána v řízení o předběžné otázce. Správní orgán tak není v daňovém řízení vázán
rozhodnutím o předběžné otázce, jestliže námitka uplatňovaná v daňovém řízení nemohla být
přezkoumána orgánem, který rozhodl o předběžné otázce (např. z důvodu omezeného přezkumu
ze strany tohoto orgánu nebo protože se jedná o novou skutečnost). Za této situace správní
orgán vychází z rozhodnutí o předběžné otázce, avšak je povinen vypořádat se s námitkami
uplatněnými daňovým subjektem, které fakticky předmětem přezkumu orgánu rozhodujícího
o předběžné otázce nebyly. Specifikem řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí je
totiž vyloučení opravných prostředků (včetně mimořádných opravných prostředků), jestliže byl
vklad práva povolen (§5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisu vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem). Důležitým aspektem vázanosti rozhodnutím správního orgánu
o předběžné otázce je úprava §73 odst. 2 správního řádu, dle níž je pravomocné rozhodnutí
správního orgánu závazné pro účastníky a všechny správní orgány, nikoliv tedy pro soudy.
[13] O předběžné otázce, která byla předmětem tohoto daňového řízení, rozhodl pravomocně
(na rozdíl např. od věci posouzené rozsudkem č. j. 2 Afs 94/2004 – 50 cit. v bodě [12]) soud.
Žalovaný stejně jako správce daně tedy museli respektovat §28 odst. 1 daňového řádu a nemohli
si tak učinit samostatný úsudek o ukončení účasti stěžovatelky na společnosti.
[14] Při posuzování platnosti smlouvy, jakožto předběžné (prejudiciální) otázky ve smyslu
§28 odst. 1 daňového řádu, je správce daně vázán toliko pravomocným výrokem příslušného
soudu o takové otázce. Rozhodnutí soudu, které se posouzením platnosti smlouvy zabývá
jako předběžnou otázkou pouze ve svém odůvodnění, může sloužit jen jako podklad pro vlastní
úsudek správce daně (takto rozsudek NSS č. j. 9 Afs 142/2007 - 72 ze dne 19. 6. 2008 - Stavební
bytové družstvo Pernštejn). V nyní posuzovaném případě je nicméně nepochybné, že výmaz
stěžovatelky jako společnice je součástí výroku rozhodnutí rejstříkového soudu (viz. příloha
č. 13 k žalobě stěžovatelky).
[15] Z rozhodnutí rejstříkového soudu z roku 1997 o ukončení účasti stěžovatelky
na společnosti správně vycházel též správní soud. Závaznost výroku soudního rozhodnutí
je upravena v §159 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném v době rozhodování rejstříkového soudu
(obdobně §159a odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném ode dne 1. 1. 2003). Dle něho je výrok
rozsudku závazný pro účastníky řízení a pro všechny orgány, tedy správní orgány i soudy
(v souladu s §167 odst. 2 o. s. ř. se cit. ustanovení se použije přiměřeně i na usnesení).
Proti rozhodnutí rejstříkového soudu jsou navíc opravné prostředky přípustné (viz bod [18] níže,
srov. k tomu bod [12] shora).
[16] Správní soudnictví je postaveno na koncepci plné jurisdikce, jejíž podstatou je, že soud
je oprávněn zopakovat již provedené dokazování či provést nové důkazy, a to vše za účelem
správného zjištění skutkového stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu
(§77 odst. 2 a §75 odst. 1 s. ř. s., podrobně viz rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89). Správní soud je při posuzování předběžných otázek vázán pouze
rozhodnutími o spáchání trestného činu a o osobním stavu, v ostatních případech je oprávněn
si učinit úsudek sám. Jestliže zde je rozhodnutí o předběžné otázce, soud z něj vychází
(§52 odst. 2 s. ř. s., shodně §135 odst. 2 o. s. ř.).
b)
[17] Řízení ve věcech obchodního rejstříku mělo v rozhodné době (prosinec roku 1997)
povahu řízení nesporného, které bylo ovládáno zásadou vyšetřovací (§120 odst. 2 o. s. ř.).
Rejstříkový soud byl povinen provést dokazování v takovém rozsahu, aby řádně zjistil skutkový
stav, a to i nad rámec důkazních návrhů účastníků řízení (předložených listin). Soud
je v nesporném řízení odpovědný za správnost zjištěného skutkového stavu. Dle §200b
odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném v době rozhodování rejstříkového soudu o výmazu stěžovatelky
jakožto společnice z obchodního rejstříku, tedy ke dni 30. 12. 1997) byl rejstříkový soud povinen
přezkoumat v řízení o provedení zápisu, zda jsou splněny podmínky předpokládané právními
předpisy pro provedení zápisu. Zápis do obchodního rejstříku spočívající ve výmazu společníka
společnosti měl sice jen deklaratorní účinky, tato skutečnost však nic nemění na tom,
že rejstříkový soud v provedeném řízení přezkoumal, zda předložené listiny splňují zákonem
předvídané náležitosti, zda jsou platné (k absolutní neplatnosti by byl soud povinen přihlédnout
i bez návrhu) a osvědčují zánik účasti stěžovatelky ve společnosti. Není tedy pravda, jak uvádí
stěžovatelka v kasační stížnosti, že rejstříkový soud nezkoumal platnost výpovědi společenské
smlouvy. Zajisté lze souhlasit se stěžovatelkou, že rozhodnutí rejstříkového soudu by nemohlo
konvalidovat případnou neplatnost přezkoumávaného právního úkonu, rejstříkový soud
však posoudil výpověď společenské smlouvy jako platnou. Ve vztahu k dohodě o ukončení účasti
ve společnosti uzavřené mezi společností a stěžovatelkou je třeba uvést, že nebyla podkladem
řízení o výmaz stěžovatelky z obchodního rejstříku, tímto podkladem, jak vyplývá z návrhu
na zahájení řízení (příloha č. 12 k žalobě), byla pouze výpověď společenské smlouvy.
[18] Okruh účastníků rejstříkového řízení byl v prosinci 1997 vymezen v §94 o. s. ř.,
dle něhož je účastníkem řízení navrhovatel a osoby, o jejichž právech a povinnostech má být
v řízení jednáno. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, náleželo účastenství v řízení
např. likvidátorovi společnosti, o jehož výmaz z obchodního rejstříku se jedná (rozsudek NS
ze dne 10. 2. 1997, sp. zn. II Odon 29/96, In Právo a podnikání, 1997, č. 5, str. 21 - 22).
Analogicky bylo nutno za účastníka řízení považovat i společníka, o jehož výmaz se jedná,
neboť jsou řízením dotčena jeho práva. V této souvislosti lze upozornit na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. I Odon 61/96 (Právní rozhledy, 1997, č. 9, s. 482 - 484),
v němž uvedl, že jednatel společnosti s ručením omezeným není účastníkem řízení o výmazu
své osoby z obchodního rejstříku, to ovšem pouze v situaci, že byl odvolán ze své funkce
rozhodnutím valné hromady, jehož platnost mohl jednatel napadnout u soudu žalobou
dle §131 obch. zák. Jelikož jednatel mohl účinně hájit svá práva v tomto zvláštním řízení, dospěl
soud k závěru, že v rejstříkovém řízení jeho práva dotčena nebyla. To však není případ
vystoupení společníka z veřejné obchodní společnosti, kterému zákon nesvěřuje žádný zvláštní
procesní prostředek k ochraně práv, proto mu musí být poskytnuta ochrana v řízení rejstříkovém.
Podobné závěry učinil Nejvyšší soud taktéž v rozsudku ze dne 16. 1. 2003,
sp. zn. 29 Odo 305/2002 (Soudní judikatura, 2003, č. 2, s. 114 - 118), v němž uvedl, že akcionář
není účastníkem o výmazu akciové společnosti z obchodního rejstříku pouze tehdy, jestliže
mu zákon poskytuje zvláštní prostředek ochrany, i zde návrh na zrušení usnesení valné hromady.
V opačném případě je však za účastníka rejstříkového řízení nezbytné považovat i akcionáře
společnosti. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ochrana práv osob v rámci rejstříkového
řízení je, pokud jde o účastenství v řízení, koncipována jako ochrana subsidiární. Jen pro doplnění
je možno uvést, že s účinnosti od 1. 7. 2005 obsahuje občanský soudní řád speciální ustanovení
(§200c odst. 1) označující za účastníky rejstříkového řízení navrhovatele a podnikatele, obecná
definice účastníků nesporného řízení uvedená v §94 odst. 1 a 2 o. s. ř. se již nadále neužije.
[19] Na základě výše uvedeného lze dospět k závěru, že stěžovatelka byla dle platného práva
účastníkem rejstříkového řízení, proti usnesení o výmazu z obchodního rejstříku se však
nebránila. Ba naopak ze správního spisu vyplývá, že s výmazem souhlasila a urgovala u ředitele
společnosti zahájení rejstříkového řízení (příloha č. 22 k žalobě). Odvolání by nadto bylo
přípustné pouze v situaci, kdy by mohlo přinést pro účastníka příznivější rozhodnutí.
[20] Usnesení rejstříkového soudu nabylo právní moci a založilo překážku rei iudicatae, bylo
by možné jej odstranit pouze pomocí mimořádných opravných prostředků. Jakkoliv stěžovatelka
uvádí, že dnes již neexistují žádné procesní prostředky, kterými by se nyní mohla domoci
vyslovení neplatnosti výpovědi společenské smlouvy, nutno opakovat, že dostatečnou ochranu
práv jí poskytlo samotné rejstříkové řízení v roce 1997. Nelze připustit opakované
přezkoumávání této otázky s odstupem téměř jedenácti let v řízení před správními soudy,
resp. téměř šesti let v řízení před správními orgány (na počátku řízení v okamžiku prvého podání
stěžovatelky správci daně dne 18. 11. 2000 činil tento odstup bezmála tři roky), neboť by to bylo
v zásadním rozporu s principem právní jistoty.
c)
[21] Provedení příslušného zápisu do obchodního rejstříku bylo důsledkem vydaného
soudního rozhodnutí. Žalovaný i městský soud se zcela správně odvolávají na usnesení
rejstříkového soudu, kterým soud osvědčil zánik účasti stěžovatelky ve společnosti a rozhodl
o promítnutí této skutečnosti do obchodního rejstříku. Jestliže stěžovatelka uvádí, že neusilovala
o změnu zápisu v obchodním rejstříku a nyní již ani s ohledem na zánik společnosti nemůže,
pak je nutno upozornit, že pro posouzení otázky zániku účasti stěžovatelky ve společnosti není
rozhodný stav zápisů v obchodním rejstříku. Pokud by např. stěžovatelka tvrdila, že zanikla
její účast ve společnosti, avšak tato skutečnost by nebyla zapsána v obchodním rejstříku, nemohl
by správní orgán ani soud s odkazem na stav zápisů v obchodním rejstříku (který měl
deklaratorní charakter) dospět k závěru, že stěžovatelka je i nadále společnicí společnosti.
O předběžné otázce by totiž za této situace neexistovalo žádné rozhodnutí, a správní orgán,
event. soud, by měl povinnost si o ní učinit závěr sám (shodně nález ÚS ze dne 15. 4. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 550/01, Sb. n. u. ÚS, sv. 30, č. 56, s. 85, na s. 89). To však není tento případ,
kdy zde existuje pravomocné rozhodnutí rejstříkového soudu, které žalovaný i městský soud
respektují (nevycházejí tedy jen z formálního stavu zápisů v obchodním rejstříku, jak tomu bylo
právě v rozhodnutích zrušených cit. nálezem ÚS sp. zn. IV. ÚS 550/01, nýbrž naopak vycházejí
z rozhodnutí soudu). V této souvislosti je třeba upozornit na změnu právní úpravy obchodního
rejstříku a rejstříkového řízení provedenou zákonem č. 216/2005 Sb. s účinností od 1. 7. 2005,
dle níž se v určitých případech nevydává rozhodnutí o zápisu do obchodního rejstříku
(§200da odst. 3 obch. zák., ve znění účinném od 1. 7. 2005, §200da odst. 3 a 4 obch. zák.,
ve znění účinném od 15. 3. 2006). Tato nová úprava se však nevztahuje na případ posuzovaný
v tomto řízení o kasační stížnosti.
[22] Nejvyšší soud judikoval, že „platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, je právně závazným
rozhodnutím v rozsahu vyplývajícím z §159 odst. 2 o. s. ř., které zakládá překážku věci pravomocně
rozsouzené, a je titulem jakéhokoliv způsobu exekuce na peněžitá plnění. Účinky pravomocného platebního
rozkazu se vztahují na všechny účastníky řízení, v němž byl platební rozkaz vydán. Výrok pravomocného
rozhodnutí je dále závazný pro soudy a jiné státní orgány, pokud jako předběžnou otázku posuzují právní vztah
mezi účastníky, který byl tímto pravomocným soudním rozhodnutím vyřešen. Ten, kdo byl účastníkem řízení,
v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, je tímto výrokem vázán a nemůže
proto v jiném řízení úspěšně uplatňovat nárok na vrácení částky zaplacené podle tohoto rozhodnutí s tvrzením,
že ve skutečnosti žádnou platební povinnost neměl a že mu neměla být uložena. Ani soud při posouzení právního
vztahu účastníků nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky,
o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť i soud je ve smyslu ustanovení §159 odst. 2 o. s. ř. vázán výrokem
rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění. Otázku existence téhož nároku ve vztahu
mezi týmiž účastníky soud nemůže v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou. Brání tomu
ust. §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. které ukládá soudu vycházet při řešení předběžné otázky z rozhodnutí,
jímž o této otázce bylo rozhodnuto.“ (rozsudek NS ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000,
dostupný na www.nsoud.cz, zvýraznění doplněno). Tyto závěry lze vztáhnout i na případ
posuzovaný v tomto řízení, totiž že správce daně, žalovaný a městský soud nebyli oprávněni
znovu posuzovat otázku, zda zanikla účast stěžovatelky ve společnosti, jestliže tato otázka byla
v plném rozsahu posouzena v rejstříkovém řízení soudem.
[23] K této otázce se shodně vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 647/02, v němž uvedl: „Možnost vydat konečné a závazné rozhodnutí, které je mimo
předepsaný postup nezměnitelné, patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esenciálních pravidel
spravedlivého procesu, k základním atributům pojmu soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Soud nerespektoval předchozí soudní rozhodnutí ve věci, která představovala předběžnou otázku v řízení
následujícím. Proto tuto věc poté rozhodl rozdílně. Vedle zjevné excesivnosti při výkladu tehdy platného ustanovení
§159 odst. 2 o. s. ř. (nyní jde o ust. §159a odst. 4 o. s. ř.), obsahujícího příkaz, dle něhož je výrok
pravomocného rozsudku závazný (krom účastníků - závaznost inter partes) i pro všechny orgány, tím porušil
i základní ústavní princip spočívající v povinnosti neohrožovat důvěru osob v akty veřejné moci […]
Rovněž princip respektování smyslu pravomocných rozsudků patří k obecným právním principům požívajícím
ústavní ochrany. Opačný aplikační postup je překrucováním práva […] Je nepochybné, že povinnost respektovat
dřívější rozsudky mají i soudy, jak jim dnes ukládá ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. […] Pokud obecné soudy
při posuzování předběžné otázky platnosti darovací smlouvy ignorovaly předchozí pravomocný rozsudek
prohlašující, byť mezi odlišnými účastníky, tuto smlouvu za neplatnou, vykročily z mezí čl. 2 odst. 2 Listiny
a porušily tak právo stěžovatelů na spravedlivý proces vyplývající v našem ústavním pořádku z čl. 36 odst. 1
Listiny.“ (Sb. n. u. ÚS, sv. 34, č. 120, s. 245, citovaná část na s. 251 a 253, zvýraznění doplněno;
obdobně nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, přístupný na http://nalus.usoud.cz,
podle něhož „[p]ři opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení […] nelze
nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný a to včetně
řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí.“). V nyní projednávané věci se neplatnosti
ukončení své účasti na společnosti dovolává právě stěžovatelka jako bývalá společnice. Z jedné
právní skutečnosti (výpověď společenské smlouvy stěžovatelkou) však nemohou být vyvozeny
výrokem civilního soudu na straně jedné a o řadu let později eventuálně správním soudem
na straně druhé zcela odlišné právní závěry, a to vždy s ohledem na momentální potřeby
stěžovatelky a výhodnost diametrálně odlišného právního závěru pro stěžovatelku v tom kterém
řízení a dle té či oné právní úpravy.
[24] Na závěr této části možno dodat, že výše uvedené úvahy jsou ustálenou a v podstatě
neměnnou kategorií českého práva. Již věda správního práva během I. ČSR přes mlčení
tehdejších zákonů vyvozovala, že „[s]právní úřad, naraziv na akt jiného úřadu (soudu), jest oprávněn
zkoumati, byl-li akt vydán úřadem příslušným, resp. není-li eventuální nepříslušnost sanována formální právní
mocí. Materiálně právní správnost aktů mohl by posuzovati jen výjimečně, pokud by toho vyžadovaly úkoly
sledované zákonem, jejž správní úřad aplikuje …“ (Hoetzel, J. Československé správní právo. Část
všeobecná. 2. vydání, Praha: Melantrich 1937, s. 102). Rovněž podle judikatury NSS ČSR
„jest úřad správní, je-li vznik určitého veřejnoprávního nároku podmíněn existencí nějakého právního poměru,
o němž přísluší rozhodovati jinému úřadu případně soudu, vázán judikátním výrokem tohoto jiného úřadu
případně soudu o prejudiciální otázce, na níž uznání dotyčného veřejno-právního nároku závisí. Úřad správní
o veřejnoprávním nároku rozhodující jest jen oprávněn zkoumati zda jde o výrok úřadu případně soudu
příslušného a zda výrok ten jest právoplatný“ (nález sp.zn. 5926/34 ze dne 27. 4. 1934,
publ. Jako Boh. A 11240/1934).
[25] Městský soud ani žalovaný se tedy nedopustili nesprávného právního posouzení otázky
zániku účasti stěžovatelky ve společnosti, neboť rozhodli o této předběžné otázce na základě
výroku usnesení rejstříkového soudu. Správně z této skutečnosti vyvodili, že nejsou dány
podmínky pro aplikaci §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., neboť účast stěžovatelky
na společnosti zanikla do 5 let od vložení nemovitostí do společnosti (1995 - 1997, blíže
ke skutkovému základu případu viz bod [1] shora).
III/3
[26] Další námitky stěžovatelky (to, že údajně nedostala v souvislosti s ukončením
svého členství ve společnosti žádný vypořádací podíl, resp. že nemá prostředky k úhradě
daňového dluhu) jsou nepřípustné, neboť je stěžovatelka řádně neuplatnila v řízení
před městským soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.). Nad rámec uvedeného je nicméně patrné,
že obě námitky se nijak nemohou dotknout merita nyní projednávané věci, neboť otázka,
zda stěžovatelka dostala vypořádací podíl, nijak nesouvisí s otázkou nyní zdejším soudem
řešenou; otázka její nemajetnosti měla význam pro rozhodnutí o osvobození soudních poplatků,
resp. může mít význam v řízení exekučním, nemůže však mít význam pro rozhodnutí v meritu
věci.
IV.
[27] S ohledem na výše uvedené a skutečnost, že v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo
žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní
soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
[28] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo,
žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a ani soud z obsahu spisu žádné jeho náklady
neshledal. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti.
[29] Jelikož Nejvyšší správní soud bez odkladu rozhodl o celé kasační stížnosti stěžovatelky,
čímž plně vyčerpal předmět řízení vedeného před tímto soudem, nezabýval se již samostatně
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2008
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu