ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.18.2008:59
sp. zn. 1 Afs 18/2008 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce P. R., zastoupeného
JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti žalovanému Celnímu
ředitelství Ostrava se sídlem nám. Sv. Čecha 8, Ostrava-Přívoz, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2007, č. j. 22 Ca 260/2005 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) shora uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zrušení
rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava (dále též „žalovaný“) ze dne 4. července 2005,
č. j. 3597/05-1401-21. Rozhodnutím žalovaného bylo na základě odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí Celního úřadu v Krnově (dále též „celní úřad“) o vymezení rozsahu celního
zástavního práva ze dne 11. března 2005 č. j. 1810/05-0963-021 napadené rozhodnutí celního
úřadu změněno v textu druhého odstavce (žalovaný v novém textu uvedl, že celní zástavní právo
je aplikováno podle celního zákona ve znění platném ke dni vstupu zástavy do tuzemska);
v ostatním zůstalo napadené rozhodnutí beze změny. Celní zástavní právo bylo zřízeno k zajištění
celního dluhu vzniklého nezákonným dovozem osobního vozidla Honda Accord zakoupeného
v Kanadě a dovezeného do České republiky dne 16. prosince 2003.
II.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti tvrdí, že ji podává z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
dále v nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu, dále, že rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, a konečně tvrdí, že napadené rozhodnutí
nebylo dostatečně odůvodněno. Stěžovatel nejprve upozorňuje, že krajský soud
(stejně jako žalovaný) se vůbec nevypořádal s námitkou stěžovatele směřující k relevanci
neformálně vyslovených názorů celníkem Celního úřadu v Krnově, které u stěžovatele založily
dobrou víru, že clo nebude platit. Způsob, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou relevance
rozhodnutí Městského úřadu v Rýmařově pro nynější řízení, je podle stěžovatele v rozporu
se zákonem. Stěžovatel dále polemizuje s výkladem vyhlášky ministerstva financí č. 247/2002 Sb.
tak, jak ji provedl krajský soud. Žalovaný ani krajský soud nezkoumali, kdy stěžovatel ukončil
obvyklý pobyt v zahraničí. Stěžovatel pak shrnuje kasační stížnost tak, že krajský soud posoudil
veškeré argumenty obsažené ve správní žalobě nesprávně.
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Nejvyšší správní soud posoudil všechny námitky uvedené v kasační stížnosti a dospěl
z níže uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
III/a
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitku stěžovatele, který tvrdí
nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, který se podle názoru stěžovatele
vůbec nevypořádal s jeho žalobní námitkou, podle níž si již před dovozem osobního vozidla
dopisoval s celníky prostřednictvím e-mailu, a následně s nimi hovořil i osobně, přičemž mu bylo
sděleno, že dovozní clo platit nemusí. Stěžovatel tedy namítá důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle kterého je důvodem kasační stížnosti nepřezkoumatelnost
spočívající mj. v nedostatku důvodů rozhodnutí soudu, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel argumentuje, že v žalobě mj. uvedl, že „ve všem dalším odkazuje
na své odvolání proti napadenému rozhodnutí ze dne 22. 4. 2005 a doplněném odvolání ze dne
13. 5. 2005.“ Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že samotná žaloba vůbec neobsahuje tvrzení
stěžovatele o tom, že si dopisoval s celníky před dovozem osobního vozidla, resp. s nimi
poté osobně hovořil. Nelze ani argumentovat obecnou proklamací v závěru žaloby, podle níž
„ve všem dalším“ žalobce (stěžovatel) odkazuje na odvolání proti napadenému rozhodnutí.
K tomu ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu uvádí, že pokud žalobce odkazuje
na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný,
typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené,
a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné,
jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (viz rozsudek
rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikován
též jako č. 835/2006 Sb. NSS). Z toho tedy plyne, že obecný a typový odkaz stěžovatele v žalobě
podané krajskému soudu na „vše další“ obsažené v odvolání proti rozhodnutí celního úřadu
nebyl přezkoumatelný.
Krajský soud tedy nepochybil (a pochybit ve smyslu uvedené judikatury Nejvyššího
správního soudu nemohl), pokud se ve svém rozsudku nevypořádal s námitkou týkající
se předchozí komunikace stěžovatele s celníky (ať již elektronickou nebo osobní),
neboť tuto námitku stěžovatel v žalobě vůbec neuvedl.
Ze stejných důvodů se nemohl tvrzeními stěžovatele o předchozí komunikaci s celníky,
uplatněnými v kasační stížnosti, zabývat ani Nejvyšší správní soud. Důvody kasační stížnosti,
která není běžným opravným prostředkem, lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové
důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2
věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech formulovány v žalobních bodech
[§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření, a případně
dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny,
aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody
mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit (shodně usnesení NSS ze dne
28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, č. 685/2005 Sb. NSS).
III/b
Stěžovatel dále namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, tedy důvod podřaditelný pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., která měla nastat tak, že krajský soud nesprávně vyhodnotil význam
pravomocného rozhodnutí Městského úřadu v Rýmařově, odboru dopravy a silničního
hospodářství č. j. ODSH-2800/1R4VE-2004 ze dne 22. 6. 2004 (kterým se schvaluje technická
způsobilost dovezeného vozidla), ve kterém se mj. uvádí, že dovoz vozidla se uskutečnil
v souladu se zákonem. Podle stěžovatele je s podivem, že v jednom pravomocném rozhodnutí
státního orgánu se uvádí, že předmětné vozidlo bylo dovezeno v souladu se zákonem,
zatímco v rozhodnutí žalovaného se tvrdí opak. Krajský soud k tomu v napadeném rozhodnutí
uvedl, že Městský úřad v Rýmařově není ve smyslu §2 písm. a) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní
správě České republiky, věcně příslušný k posouzení a rozhodnutí o tom, zda k vývozu či dovozu
zboží došlo či nedošlo v souladu se zákonem a jeho rozhodnutím nejsou celní orgány vázány.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující.
Uvedeným rozhodnutím Městského úřadu v Rýmařově ze dne 22. 6. 2004 byla schválena
technická způsobilost stěžovatelova dovezeného vozidla a byl mu vydán technický průkaz.
Rozhodnutí bylo učiněno na základě §34 a 35 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu
vozidel na pozemních komunikacích ve znění platném v rozhodné době. Podle tohoto zákona
technickou způsobilost jednotlivě dovezeného silničního vozidla schvaluje obecní úřad obce
s rozšířenou působností na základě písemné žádosti. Příslušným je obecní úřad obce s rozšířenou
působností, v jehož správním obvodu má žadatel pobyt nebo sídlo (§34 odst. 1). Žádost
o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného silničního vozidla musí být
mj. doložena dokladem o vyřazení vozidla z registru vozidel jiného státu, jedná-li se o vozidlo,
na které se vztahuje povinnost registrace v jiném státě, a pokud vozidlo v jiném státě
již registrováno bylo, nebo dokladem o celním odbavení vozidla [§34 odst. 3 písm. b)].
Protože v daném případě městský úřad usoudil, že vozidlo již v jiném státě registrováno bylo
(dle textu rozhodnutí městského úřadu se tomu tak stalo 9. 5. 2003), nebylo ani nutno předkládat
městskému úřadu pro jeho rozhodnutí doklad o celním odbavení vozidla.
Z uvedeného plyne, že účelem rozhodnutí městského úřadu jako správního orgánu
příslušného ve smyslu §80 zák. č. 56/2001 Sb. bylo schválit technickou způsobilost vozidla,
přičemž městský úřad ve smyslu cit. zákona byl povinen ověřit, zda vozidlo splňuje technické
požadavky na provoz silničních vozidel. Pokud v odůvodnění rozhodnutí městský úřad mj. uvádí,
že „dovoz vozidla se uskutečnil v souladu se zákonem“, nelze z toho vyvozovat, že se městský
úřad vyjádřil též k dovozu vozidla s ohledem na eventuální existenci celního dluhu
nebo na daňovou povinnost stěžovatele. Rozhodnutí městského úřadu a jeho odůvodnění
tedy nemohlo ve stěžovateli „vzbudit dobrou víru o tom, že není povinen platit“ clo a daň,
jak stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, neboť takovýto závěr nejenom že by nebyl v pravomoci
městského úřadu, ale ani nijak nesouvisí s rozhodnutím, kterým se podle §34 a §35
zák. č. 56/2001 Sb. schvaluje technická způsobilost dovezeného vozidla.
Stěžovatel měl na základě §80 odst. 1 celního zákona platného a účinného ke dni
16. 12. 2003 (tedy ke dni, kdy stěžovatel vozidlo do České republiky dovezl) povinnost přihlásit
vozidlo a předložit ho spolu s doklady, které se k němu vztahují, nejbližšímu pohraničnímu
celnímu úřadu. Podle §81 odst. 1 písm. a) celního zákona platného a účinného ke dni
16. 12. 2003 osoba, která zboží dopravila do tuzemska, byla povinna je dopravit, bez zbytečného
odkladu, s neporušenou celní závěrou v souladu s pokyny celních orgánů, k příslušnému celnímu
úřadu nebo na jiné místo určené nebo schválené celními orgány. Podle celního zákona platného
a účinného ke dni 16. 12. 2003 se za nezákonný dovoz považoval jakýkoliv dovoz zboží
v rozporu s ustanovením §80 až 84 celního zákona (§239 odst. 2 celního zákona). Stěžovatel
povinnost podle §80 odst. 1 a §81 odst. 1 písm. a) nesplnil, přičemž nesplnění této povinnosti
nelze omlouvat rozhodnutím městského úřadu ze dne 22. 6. 2004, které ověřovalo
toliko technickou způsobilost stěžovatelova dovezeného vozidla, nikoliv existenci či neexistenci
celního dluhu.
Stěžovatel argumentuje právním názorem Ústavního soudu, podle něhož „z ústavněprávních
hledisek je […] stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci, tj. v postavení vrchnostensky
nadřazeného subjektu, autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru
ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně jednotlivce sankcionoval za to,
že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné a jednání jednotlivce
protizákonné“ (I. ÚS 163/02, Sb. n. u. sv. 35, str. 289). Nejvyšší správní soud s tímto právním
názorem zajisté vyslovuje souhlas a ve své judikatuře je jím pochopitelně vázán (čl. 89
odst. 2 Ústavy). Na daný případ (jehož skutkový základ je zcela odlišný od případu posuzovaného
Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 163/02) však není tento právní závěr aplikovatelný,
neboť ve stěžovatelově případě vůbec nelze hovořit (jak již bylo shora uvedeno)
o „autoritativním přezkoumání a osvědčení určité skutečnosti“, neboť městský úřad povinnosti
stěžovatele související s celním dluhem vůbec nepřezkoumával, přezkoumávat nemohl,
a tedy ani se k nim nijak nevyjadřoval.
Další dva stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu postulují závěry,
kterých opět jako obecné principy aplikace práva musí správní soudy stejně jako správní orgány
dbát, ovšem na nyní posuzovaný případ jsou ze stejných důvodů jako nález I. ÚS 163/02
neaplikovatelné.
III/c
Stěžovatel dále zpochybňuje argumentaci krajského soudu ohledně interpretace
a aplikovatelnosti vyhlášky Ministerstva financí č. 247/2002 Sb., o osvobození zboží
propuštěného do celního režimu volného oběhu od dovozního cla, platné a účinné ke dni
16. 12. 2003 a zrušené ke dni 1. 5. 2004. Nejvyšší správní soud se ani s těmito námitkami
neztotožňuje.
Jak správně uvedl krajský soud, protože stěžovatel porušil povinnost podle §80 odst. 1
a §81 odst. 1 písm. a) celního zákona účinného ke dni 16. 12. 2003, nemohla být ani aplikována
možnost stanovená v §7 v té době platné a účinné vyhlášky č. 247/2002 Sb., podle níž osobní
majetek je osvobozen od dovozního cla, pokud je deklarantem navržen do volného oběhu
ve lhůtě 12 měsíců ode dne, ke kterému ukončil svůj obvyklý pobyt v zahraničí. Tak se nestalo,
majetek do volného oběhu v uvedené lhůtě navržen nebyl, a stěžovatel naopak porušil
shora uvedenou zákonnou povinnost podle §80 odst. 1 a §81 odst. 1 písm. a) celního zákona
účinného v relevantní době. Celní řízení ve věci vyměření cla a daně z přidané hodnoty z důvodu
vzniku celního dluhu a daňové povinnosti nezákonným dovozem dne 16. 12. 2003 bylo zahájeno
celním úřadem teprve dne 4. dubna 2005. Proto z logiky věci a s ohledem na porušení povinnosti
podle §80 odst. 1 a §81 odst. 1 písm. a) celního zákona nepřicházela v úvahu ani aplikace
§7 odst. 1 věty druhé cit. vyhlášky, podle kterého celní úřad může přiznat osvobození
od dovozního cla i v případech, že je tato lhůta delší; stěžovatel podal ostatně svou žádost
o propuštění zboží do volného oběhu teprve 16. 5. 2005, tedy více než jeden měsíc poté, co celní
úřad sám zahájil uvedené celní řízení.
Ze shora uvedeného také jasně vyplývá, že není relevantní námitka stěžovatele,
že se žalovaný nevypořádal s jeho námitkou, kdy ukončil podle §7 odst. 1 cit. vyhlášky
svůj obvyklý pobyt v zahraničí. Nad rámec odůvodnění krajského soudu Nejvyšší správní soud
dodává, že i kdyby snad stěžovatel neukončil svůj obvyklý pobyt v zahraničí v prosinci 2003, bylo
na něj nutno aplikovat §10 odst. 1 vyhlášky č. 247/2002 Sb., podle kterého jestliže deklarant
z důvodů vyplývajících z jeho zaměstnání nebo podnikatelské činnosti opustil zahraničí, kde měl
obvyklé místo pobytu (v daném případě šlo o Kanadu), aniž má současně nové obvyklé místo
pobytu v tuzemsku, ale hodlá je později mít, je osobní majetek, který za tímto účelem
do tuzemska dopravil, osvobozen od dovozního cla. Jak ovšem uvádí odstavec druhý
téhož ustanovení, osobní majetek uvedený v odstavci 1 je osvobozen od dovozního cla
za podmínek uvedených mj. v §7 vyhlášky, přičemž lhůty uvedené v §7 odst. 1 se počítají
ode dne, kdy dopravovaný osobní majetek překročil hranice do tuzemska. V tomto smyslu
je tedy irelevantní, kdy stěžovatel ukončil svůj obvyklý pobyt v zahraničí, neboť je i z tvrzení
stěžovatele uvedeného ve správním spisu jednoznačné, že v každém případě opustil zahraničí,
kde měl obvyklé místo pobytu (Kanadu), přičemž lhůty uvedené v §7 odst. 1 se počítají
ode dne 16. 12. 2003.
Citovaná ustanovení tedy potvrzují východiska žalovaného a krajského soudu,
že osvobození podle části druhé vyhlášky č. 247/2002 Sb. nebylo poskytováno automaticky,
nýbrž předpokládalo dodržení všech relevantních právních předpisů a předchozí návrh celního
deklaranta. Shodné principy ostatně platí i podle současné právní úpravy (viz Nařízení Rady
(EHS) č. 918/83 ze dne 28. března 1983 o systému Společenství pro osvobození od cla,
Úř. věst. L 105, zvláštní vydání v českém jazyce Kapitola 02 Svazek 01 S. 419 – 455).
Pokud stěžovatel namítá, že §100 vyhlášky č. 247/2002 Sb. citovaný krajským soudem
neměl odstavec druhý, jak mylně v rozsudku cituje krajský soud, Nejvyšší správní soud
k tomu uvádí, že jde pravděpodobně o písařskou chybu krajského soudu při vyhotovení rozsudku
(krajský soud měl evidentně na mysli §10 odst. 2 celního zákona účinného ke dni 16. 12. 2003),
která ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé. Toto ustanovení totiž předpokládá jako důvod zrušení rozsudku krajského soudu
nikoliv jakoukoliv vadu nebo nedostatek důvodů jeho rozhodnutí, ale vadu větší intenzity
(srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59, www.nssoud.cz).
III/d
Stěžovatel argumentuje, že novela celního zákona č. 187/2004 Sb. neměla přechodná
ustanovení, vyhláška č. 247/2004 Sb. pozbyla platnosti a účinnosti dnem vstupu ČR do EU,
a z pohledu časové působnosti nebylo možno aplikovat na jeho případ právní předpisy EU,
nebylo možno celní dluh a daň vůbec doměřit, protože zde nebyly žádné právní předpisy,
na základě kterých by to bylo možno učinit.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že tento názor stěžovatele je dán nepochopením
základních zásad intertemporality práva, tedy střetu časové působnosti nové a staré právní
úpravy. Tyto zásady ostatně správně shrnulo již rozhodnutí žalovaného, podle něhož
vznikl-li celní dluh před 1. 5. 2004, tedy přede dnem vstupu České republiky do EU,
ovšem je po tomto dni vyměřován, je třeba otázku vzniku celního dluhu posuzovat dle právních
předpisů účinných v době jeho vzniku (tedy dle ustanovení celního zákona ve znění ke dni
16. 12. 2003), zatímco procesní předpisy musí být aplikovány ve znění účinném ke dni vydání
relevantních rozhodnutí správních orgánů. Takovýto závěr obsažený v rozhodnutí žalovaného
a potvrzený krajským soudem je v naprostém souladu též s judikaturou Nejvyššího správního
soudu, podle které ohledně práv či povinností zasahujících do hmotněprávní sféry daňového
subjektu jsou celní orgány vázány právními předpisy platnými v době vzniku celního dluhu,
zatímco řízení před celními orgány se řídí platnými a účinnými procesními předpisy.
Jak totiž Nejvyšší správní soud uvedl, opačný postup by byl v rozporu s principem právní jistoty a ochrany
důvěry občanů v právo, který v sobě zahrnuje i zákaz retroaktivity (zpětné účinnosti) právních norem,
jenž je jedním z esenciálních znaků právního státu (rozsudek NSS ze dne 12. 7. 2007,
č. j. 9 Afs 25/2007 - 95).
V daném případě jak celní úřad stejně tak žalovaný aplikovali jako procesní předpisy
jednak relevantní ustanovení celního kodexu, tedy Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne
12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, 19. 10. 1992, s. 1,
zvláštní vydání v českém jazyce Kapitola 02 Svazek 04 S. 307 - 356), jednak relevantní ustanovení
daňového řádu, tedy zákona č. 337/1992 Sb., ve znění účinném ke dni rozhodování.
Ve shodě s touto základní zásadou časového střetu nové a staré právní úpravy (srov. obecně
např. Perlík, D. Retroaktivita právních předpisů v komunitárním právu s přihlédnutím k právu
českému, německému a francouzskému, Linde, Praha 2005) jsou ostatně též Akty o přistoupení
České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky,
Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské
republiky k Evropské unii, příloha č. IV, č. 5 – celní unie, které byly na dané řízení
rovněž správně aplikovány.
III/e
Právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem ve shora citovaném rozhodnutí
č. 835/2006 Sb. NSS se vztahuje nejen na vymezení skutkových a právních důvodů žaloby,
ale též na vymezení důvodů podané kasační stížnosti. Proto se výše mohl Nejvyšší správní soud
zabývat jen konkrétně rozvedenými kasačními námitkami, neboť obecný odkaz stěžovatele
v závěru kasační stížnosti, že krajský soud posoudil „veškeré argumenty obsažené ve správní
žalobě“ nesprávně, není přezkoumatelný.
IV.
Stěžovatel se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly mu však žádné
náklady řízení o kasační stížnosti. Soud proto žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu