ECLI:CZ:NSS:2008:1.AS.43.2007:95
sp. zn. 1 As 43/2007 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce Honebního
společenstva Řimice, se sídlem Mladeč 132, 782 31 Chudobín, zastoupeného JUDr. Annou
Vyhlídovou, advokátkou se sídlem Gočárova 535, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému
Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, 779 11 Olomouc, za účasti
osoby zúčastněné na řízení Honebního společenstva Bouzov, se sídlem Kovářov 23,
783 25 Bouzov, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2006, č. j. KUOK 6100/2006, o uznání
společenstevní honitby, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 16. 8. 2007, č. j. 22 Ca 100/2006 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 5. 12. 2005, č. j. ŽP 5253R/05-Do, uznal Městský úřad Litovel
společenstevní honitbu Řimice podle §18 odst. 1 a §29 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb.,
o myslivosti. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 8. 3. 2006
a rozhodnutí vydané v I. stupni potvrdil.
Žalobu, jíž žalobce napadl rozhodnutí o odvolání, zamítl Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 16. 8. 2007. Uvedl zde zejména, že správní orgán musí podrobně zkoumat
okolnosti přičlenění pozemků při uznávání honitby a to, zda navrhovatel v případě nesouhlasu
vlastníka honebního pozemku svůj návrh na přičlenění řádně odůvodnil. Důvodem přičlenění
v takovém případě může být například fakt, že pozemky obvykle malé výměry přiléhají
k navrhované honitbě nebo tvoří izolované ostrůvky mezi jinak souvislými pozemky navrhované
honitby. Z toho krajský soud dovodil, že navrhovatel nemá a priori právo na to, aby správní orgán
vyhověl jeho žádosti o přičlenění pozemků ve smyslu §18 odst. 4 zákona o myslivosti: vyhovění
žádosti musí být podloženo úvahou o tom, zda navrhované přičlenění přispěje ke zlepšení
podmínek řádného mysliveckého hospodaření. Dovolává-li se žalobce pravidla v §18 odst. 1
in fine, podle nějž orgán státní správy myslivosti „musí“ rozhodnout o uznání honitby, znamená
to pouze tolik, že orgán je povinen vyhovět návrhu v rozsahu svědčícím vlastníkům honebních
pozemků, kteří jsou členy zakládaného honebního společenstva. Pokud žalovaný nepřičlenil
navrhované pozemky k žalobcově honitbě kvůli nesouhlasu vlastníků dotčených pozemků, učinil
tak s cílem omezit případné budoucí spory mezi těmito vlastníky a žalobcem, a zlepšit
tak podmínky řádného mysliveckého hospodaření. Na věc by jistě bylo třeba nahlížet
jinak, kdyby vlastníci dotčených pozemků nesouhlasili s přičleněním k žádné honitbě;
o to zde však nejde, neboť vlastníci vyjádřili vůli být přičleněni k sousední honitbě Bouzov.
V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu žalobce namítl, že krajský soud
nesprávně vyložil §18 odst. 4 zákona o myslivosti. Žalobce ve správním řízení navrhl,
aby se součástí honitby staly i pozemky vlastníků – nečlenů honebního společenstva,
které již od 31. 3. 2003 nebyly součástí žádné honitby uznané podle předchozí právní úpravy;
k tomu však nedošlo s ohledem na vůli vlastníků nechat své pozemky přičlenit
k jiné, v té době již uznané honitbě. Tento závěr je podle žalobce v rozporu s nálezem Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/06 (zjevně míněn nález sp. zn. Pl. ÚS 34/03). Podle §18 odst. 1 zákona
o myslivosti platí, že pokud návrh splňuje podmínky stanovené v §17 zákona o myslivosti,
musí správní orgán honitbu uznat. Nikde není řečeno, že navrhovaná honitba musí splňovat
podmínky podle §17 pouze s honebními pozemky, které jsou ve vlastnictví členů společenstva.
V takovém případě by musel správní orgán u každé honitby zkoumat podmínky ustanovení §17
nejprve u těch vlastníků honebních pozemků, kteří jsou členy honebního společenstva,
a teprve po zjištění, že takto vymezená honitba tyto podmínky splňuje, zvažovat,
zda k těmto pozemkům mohou být přičleněny další souvislé honební pozemky vlastníků,
kteří nejsou členy honebního společenstva. Tak tomu však není, a zákonodárce
to ani tak nevyjádřil. Právě ustanovení §18 odst. 4 umožňuje navrhovateli navrhnout honitbu
tak, aby odpovídala ustanovení §17, tedy v zájmu chovu zvěře.
Správní orgány i krajský soud mylně dovozují, že při uznávání honitby je nutno přihlížet
k vůli vlastníka honebních pozemků vyjadřující to, ke které z honiteb připadajících v úvahu
mají být jeho pozemky přičleněny: rozhodujícím hlediskem přičlenění totiž není vůle vlastníka,
nýbrž zájem chovu zvěře, jak to uznal i Ústavní soud. Honitba Řimice byla navržena
tak, aby splňovala podmínky §17 zákona o myslivosti, k čemuž bylo třeba i postupu podle §18
odst. 4. Pokud krajský soud potvrdil, že vůle vlastníka je pro posouzení celé věci rozhodující,
porušil tím §17 zákona o myslivosti. Přičleněním honebních pozemků o výměře
cca 140 ha k honitbě Bouzov na základě vůle vlastníků a bez ohledu na řádné myslivecké
hospodaření dojde k rozdělení lesního komplexu o výměře 400 ha. Vyčleněná část o rozloze
140 ha bude s honitbou Bouzov propojena pouze úzkým pozemkovým pruhem o šíři cca 100 m,
který vede mezi obcemi; tato část tak vytvoří prakticky samostatnou honitbu, která zabíhá
do honitby Řimice a vytváří tzv. újednickou část, kde zvěř nelze chovat, ale pouze lovit. Uživatel
honitby Bouzov bude v této části provádět nadměrný odlov zvěře migrující z přilehlé honitby
Řimice; tím bude narušen účel zákona o myslivosti, tj. řádné myslivecké hospodaření a ochrana
zvěře.
Oporu v zákoně nemá ani tvrzení soudu, že mezi zásady mysliveckého hospodaření patří
řešení a omezení budoucích sporů mezi vlastníky pozemků a držitelem honitby. Z citovaného
nálezu Ústavního soudu plyne, že právo myslivosti není spjato s vlastnictvím honebních
pozemků. Pokud jde o spory, které mohou nastat, tj. zejména řešení škod, upravuje
tuto problematiku samostatně zákon o myslivosti. Krajský soud nevzal do úvahy to, že pozemky
se mohou volně zcizovat, a v budoucnu tedy mohou nastat právě z důvodu změny vlastníků
spory mezi vlastníky a Honebním společenstvem Bouzov, stejně jako mezi vlastníky a žalobcem.
Zdůrazňovat souvislost mezi vlastnictvím honebních pozemků a řádným mysliveckým
hospodařením tedy není na místě.
Žalobce závěrem odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 9 As 18/2007 - 19, ve kterém soud v obdobné věci zaujal názor zastávaný i žalobcem,
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhl rovněž, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný
účinek; tomuto návrhu však Nejvyšší správní soud nevyhověl svým usnesením ze dne
14. 11. 2007.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti opakovaně ohradil proti žalobcovu názoru,
podle nějž musí správní orgán vyhovět veškerým návrhům na přičlenění cizích honebních
pozemků. Žalovaný nepovažuje vůli vlastníka takového pozemku za rozhodující faktor; nevidí
však důvod k rozhodování navzdory vůli vlastníka, je-li tato vůle slučitelná s požadavkem
souvislosti honebních pozemků a s ostatními požadavky na tvorbu honitby.
Pokud honitby - zde konkrétně honitby Řimice a Bouzov – tyto požadavky splňují,
není pro zájem chovu zvěře určující, v které honitbě se ten který honební pozemek nachází.
Rozhodné je chování uživatelů honiteb, přičemž spory mezi uživatelem
a vlastníky mají pro zájem chovu zvěře zpravidla negativní vliv. Kasační stížnost
by proto měla být zamítnuta.
Honební společenstvo Bouzov jako osoba zúčastněná na řízení se ve svém vyjádření
postavilo za názor, že souhlas vlastníka honebního pozemku je jednou ze zásad řádného
mysliveckého hospodaření v honitbě. Žalobcovo tvrzení o vzniku samostatné honitby o rozloze
140 ha není pravdivé, což dokládá přiložená mapa. Dále se honební společenstvo zmínilo
o dohodě, kterou již v roce 2002 uzavřelo s městem Loštice jako jedním z vlastníků
sporných pozemků (ty v té době nebyly součástí žádné honitby). Kasační stížnost
by podle něj měla být zamítnuta.
Žalobce reagoval na tato vyjádření tím, že sporné pozemky byly po dobu třiceti
let začleněny do honitby Řimice, a mezi vlastníky pozemků a uživatelem honitby nevznikaly
žádné problémy. Správní orgány ve svých rozhodnutích neuvedly, které ustanovení zákona
žalobce nesplnil, pokud se neztotožnily s jím navrženou hranicí honitby. Původní navržená
hranice honitby odpovídala §17 zákona o myslivosti: k tomu žalobce přiložil
i mapu, z níž vyplývá, že sporné pozemky mají s žalobcovou honitbou nejdelší společnou hranici,
s honitbou Bouzov by tyto pozemky byly propojeny jen úzkými pozemkovými pruhy a došlo
by k oddělení části lesních pozemků od celého komplexu. Tvar, délka hranice a komplexnost
pozemků jsou přitom předpoklady řádného mysliveckého hospodaření se zvěří. Žalobce
poukázal na to, jak správní orgán při tvorbě honitby uměle vytvářel výběžky území; vhodnější
by přitom bylo, kdyby hranici posunul v souladu s vůlí žalobce. Honební společenstvo Bouzov
se mýlí, uvádí-li, že sporné pozemky nebyly v roce 2002 součástí žádné uznané honitby: pozemky
byly součástí honitby Řimice (držitelem bylo ZD Doubrava) až do 31. 3. 2003. Rovněž
není pravda, že držitel již uznané honitby Bouzov mohl v rámci uvádění honitby do souladu
s novým zákonem o myslivosti uzavřít dohodu s vlastníkem o přičlenění honebních pozemků.
Takovou dohodu lze uzavřít pouze při uznávání nové honitby; změnu honitby je jinak možno
provést jen podle §31 odst. 1 zákona o myslivosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Zásadní námitka kasační stížnosti spočívá v tvrzení, že správní orgán byl povinen
rozhodnout o uznání honitby v rozsahu navrženém žalobcem, a to bez ohledu na nesouhlas
některých vlastníků honebních pozemků, protože honitba byla navržena
právě tak, aby umožňovala řádné myslivecké hospodaření.
Nejprve je třeba upozornit na to, že v žalobě snášel žalobce na podporu
tohoto svého přesvědčení ryze právní námitky týkající se vztahu ustanovení §17, §18 a §31
zákona o myslivosti; oprávněnost svého postoje dovozoval také ze skutkových okolností
při uvádění honitby Bouzov do souladu se zákonem o myslivosti a při uznávání honitby žalobce.
Svůj závěr o tom, že sporné pozemky měly být přičleněny právě k jeho honitbě,
a nikoli k honitbě Bouzov, však v řízení před krajským soudem nezdůvodňoval tím, že přičlenění
pozemků k honitbě Bouzov by ohrozilo zájem chovu zvěře, protože by se jím narušil souvislý
lesní komplex a v důsledku spojení těchto pozemků se zbytkem honitby úzkými pozemkovými
pruhy by vznikla prakticky samostatná honitba, která by neumožňovala chov zvěře
a v níž by docházelo k nadměrnému odlovu zvěře. Takto tvrzené skutečnosti jsou skutečnostmi
novými, které žalobce uplatnil až poté, co krajský soud vydal napadený rozsudek;
k těmto skutečnostem Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§109 odst. 4).
Žalobce poukazuje na to, že pokud návrh na uznání honitby splňuje zákonné náležitosti,
musí správní orgán honitbu uznat (§18 odst. 1 zákona o myslivosti). Žalovaný takový výklad
nepopírá; obě strany však mají odlišný náhled na to, zda se nutnost uznání vztahuje na celý
rozsah navržené honitby.
Nejvyšší správní soud dává v tomto sporu za pravdu žalovanému. Zákon o myslivosti
sice v §18 odst. 1 říká doslova, že „ sp l ňuj e-li návrh podmínky stanovené v §17 tohoto zákona, musí orgán
státní správy myslivosti vydat rozhodnutí o uznání honitby“; to ale ještě neznamená, že správní orgán
musí mechanicky přisvědčit návrhu právě v té podobě, jak jej žalobce předložil, a ponechat
stranou své vlastní uvážení. Žalobcovo tvrzení o tom, že podmínky §17 musejí být splněny
toliko u honitby jako celku, a nikoli též u souboru honebních pozemků, jejichž vlastníky
jsou členové zakládaného honebního společenstva, není zcela přesné. Jednak ze zákona plyne,
že navrhovaná honitba musí dosahovat minimální výměry (§17 odst. 7 zákona o myslivosti)
i jen v součtu výměr, k nimž má vlastnické právo vlastník honebních pozemků jako jediný
navrhovatel, případně k nimž mají vlastnické právo členové zakládaného honebního
společenstva, za něž podává návrh přípravný výbor [srov. §19 odst. 1 písm. a) zákona
o myslivosti]. Dále je třeba, aby honební pozemky tvořící honitbu byly souvislé (§17 odst. 5
zákona o myslivosti) a měly vhodný tvar (odst. 6 tamtéž). Pokud návrh na uznání honitby splňuje
tyto podmínky, má navrhovatel právo na to, aby honitba byla uznána, nemůže však již ovlivnit,
v jakém rozsahu se tak stane. Správní orgán musí dbát na to, aby do uznávané společenstevní
honitby byly zahrnuty pokud možno honební pozemky všech vlastníků, kteří jsou členy
honebního společenstva (není-li v zájmu řádného mysliveckého hospodaření např. nutno provést
přičlenění některých těchto pozemků k jiné honitbě z vlastního podnětu správního orgánu
podle §18 odst. 4 věty čtvrté zákona o myslivosti), a aby vzniklá honitba měla vyhovující
tvar a byla tvořena souvislými honebními pozemky. Budou-li tyto základní požadavky naplněny,
je už jen věcí správního orgánu, zda k výsledné honitbě přičlení i jiné pozemky (to se ovšem
v souladu s právě citovaným ustanovením může stát jen se souhlasem držitele honitby),
nebo ji oproti návrhu o něco zmenší. Posledně jmenovaný postup jistě nebude v souladu
s vůlí navrhovatele; jelikož však smyslem řízení o uznání honitby není bezpodmínečně vyhovět
zájmu jednotlivého vlastníka či jednotlivého honebního společenstva, nýbrž vytvořit optimální
podmínky pro ochranu a rozvoj myslivosti, bude takový postup na místě,
pokud má vést k naplňování tohoto cíle. Rozumí se přitom, že takový postup nemůže
být svévolný a správní orgán jej musí řádně odůvodnit.
Správní orgány v žalobcově věci tomuto požadavku dostály. Respektovaly přitom – ačkoli
to žalobce popírá – i názor Ústavního soudu, podle nějž lze nesouhlas vlastníka
s tím, aby se jeho pozemky staly součástí honitby, překonat jen závažnými důvody.
Takovým důvodem bude zpravidla souvislost vlastníkových pozemků s honebními pozemky
a skutečnost, že bez zahrnutí vlastníkových pozemků do honitby by utrpěl zájem chovu zvěře.
Formulovat tento zájem ovšem náleží výlučně orgánu státní správy myslivosti, nikoli jednotlivým
honebním společenstvům, a tedy ani žalobci. V projednávané věci se sporné pozemky nacházely
právě na rozhraní dvou tradičních honiteb. Pokud pak bylo z pohledu zájmu chovu zvěře
lhostejné, ke které honitbě budou přičleněny – a úvahy správních orgánů svědčí
o tom, že tomu tak bylo – musely správní orgány zvolit jiné kritérium, které by přitom sledovalo
zájem řádného mysliveckého hospodaření. Přihlížet k postojům obou sousedících honebních
společenstvem by v tomto případě bylo zbytečné, protože obě společenstva měla zájem
na tom, aby sporné pozemky byly přičleněny právě k jejich honitbě; bylo tedy zcela na místě vzít
v úvahu postoj vlastníků těchto pozemků.
Žalobce se dovolává rozsudku zdejšího soudu ve věci sp. zn. 9 As 18/2007 ze dne
27. 6. 2007, ten však řešil jinou situaci. Jednalo se o spor mezi dvěma honebními společenstvy,
z nichž u prvého byla honitba uváděna do souladu podle §69 zákona o myslivosti
a druhé bylo nově zakládáno. Někteří z dosavadních členů prvého honebního společenstva
projevili vůli nebýt nadále jeho členy, a druhé honební společenstvo s jejich souhlasem zahrnulo
jejich pozemky do svého návrhu na uznání společenstevní honitby. Správní orgán tuto druhou
honitbu uznal v takto navrhovaném rozsahu, ovšem Nejvyšší správní soud se s takovým
postupem neztotožnil, když dovodil, že zánik členství vlastníka v honebním společenstvu
nemá za následek vynětí jeho pozemku z honitby a možnost zahrnout jej do honitby jiné.
Projednávaná věc se od této věci liší: původní honitba Řimice, jejímž držitelem
bylo ZD Doubrava, totiž zanikla k 31. 3. 2003, a ani to, že přípravný výbor Honebního
společenstva Řimice požádal v prosinci 2002 o uznání této honitby v prakticky stejném rozsahu,
na tom nemohlo nic změnit. Nešlo zde – jako v právě popsaném případě – o to, že v průběhu
tzv. transformace podle §69 zákona o myslivosti by z úspěšně transformovaného, a tedy nadále
existujícího honebního společenstva vystoupily některé osoby, které by se posléze domáhaly
vynětí svých pozemků z honitby (v kterémžto případě by jejich úsilí bylo marné), ale o zánik
honitby takříkajíc „bez náhrady“. Vlastníci pozemků na pomezí sousedících honiteb,
které dříve patřily do honitby Řimice, se tak mohli rozhodnout, ke které honitbě chtějí patřit
(za předpokladu, že by jejich volbě nestály v cestě požadavky §17 zákona o myslivosti).
Jelikož vlastníci projevili vůli připojit se se svými pozemky k honitbě Bouzov a správní orgán
shledal, že tyto pozemky souvisejí s pozemky tvořícími honitbu Bouzov a že i výsledný
tvar honitby vyhovuje zájmu chovu zvěře, důvodně je nezahrnul do honitby Řimice.
Jak již bylo řečeno, není sporu o to, že požadavky souvislosti pozemků a tvaru honitby
by byly splněny i v případě přičlenění sporných pozemků k honitbě Řimice; nabízely-li
se ovšem dvě rovnocenné možnosti, správní orgán správně přihlédl k vůli vlastníka pozemků.
Formulace, podle níž patří vůle vlastníka honebních pozemků mezi zásady řádného mysliveckého
hospodaření, není zřejmě nejvhodnější; rozhodně však mezi zásady řádného mysliveckého
hospodaření (ostatně i jakékoli jiné činnosti) lze zahrnout zásadu rozumného uspořádání vztahů.
Není přitom třeba obsáhle rozvíjet myšlenku, že souhlas vlastníka s přičleněním pozemků
do honitby již od počátku vytváří lepší předpoklady pro vzájemné vztahy členů honebního
společenstva a pro jejich spolupráci při užívání honebních pozemků a při ochraně myslivosti.
Postup, který správní orgán zvolil při tvorbě honitby, je v mezích jeho volného správního
uvážení; soud tedy stěží může reagovat na žalobcovy poznámky o tom, že správní orgán
by měl posunout hranici v souladu s jeho přáním, pokud ostatní osoby, jichž se věc rovněž
týká, vyjádřily přání odlišná. Přesný průběh hranice je věcí správního orgánu; soud dohlíží
jen na to, aby správní orgán vysvětlil a zdůvodnil své rozhodnutí hledisky uznávanými zákonem
o myslivosti, a tuto svou povinnost správní orgán splnil. Žalobci nelze přisvědčit
v tom, že přičleňovat pozemky lze jen k právě uznávané honitbě: to by totiž vylučovalo možnost
přičlenit k již existující honitbě pozemky z honitby zaniklé, pokud někdejší držitel honitby
nebo vlastníci pozemků zahrnutých do této honitby neprojeví zájem provozovat na tomto území
nadále myslivost. I proto zákon o myslivosti upravuje přičlenění na dvou místech, a to v §18
odst. 4 a v §31. Přičleňovat pozemky nelze k honitbě, která se transformuje podle §69 zákona
o myslivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2006,
č. j. 8 As 27/2005 - 214, www.nssoud.cz); později (tedy u honitby již uznané
nebo transformované) však tomu nic nebrání. Žalobce konečně polemizuje se snahou správního
orgánu předcházet budoucím sporům mezi vlastníky sporných pozemků a honebním
společenstvem, a poukazuje na to, že v budoucnu stejně bude docházet ke zcizování pozemků;
tato argumentace se však míjí účinkem. Správní orgán rozhoduje v aktuálním čase
a je jen přirozené, že vychází ze stavu věcí právě existujícího. Poměry se pochopitelně mohou
změnit, ovšem není zřejmé, proč by tato zjevná pravda měla vést správní orgán k ignorování
vlastníkova přání, je-li mu možné při splnění všech zákonných požadavků vyhovět. Ostatně
tato pravda se vztahuje i na žalobce samotného, a nemůže tedy přinést nic v jeho prospěch,
protože relativizuje jeho argumenty stejnou měrou jako argumenty ostatních dotčených osob.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu