ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.16.2008:41
sp. zn. 2 As 16/2008 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce R. E.,
zastoupeného JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem Podbořany, Masarykovo
náměstí 14, proti žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Ústí nad Labem,
Velká Hradební 3118/48, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 29. 12. 2006, č. j. 42 Ca 17/2006 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Rudolfa
Postla, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 2856 Kč.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 6. 2006, č. j. 3125/DS/06/77459/BA
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí
Městského úřadu v Podbořanech (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 19. 4. 2006,
č. j. DOP-220/2005/276/DO, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku
ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. i) bod 2 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“)
a potrestán pokutou ve výši 15 000 Kč a zákazem řízení všech motorových vozidel na 24 měsíců.
Tohoto deliktu se měl dopustit tím, že se dne 25. 9. 2005 odmítl podrobit lékařskému vyšetření
a odběru krve nebo moči poté, co po pozitivní dechové zkoušce vzniklo podezření, že řídil
motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Rozhodnutím žalovaného byl do odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně vložen následující text: „Protože byl pan R. E. uznán vinným
z přestupku, byla mu podle ust. §79 odst. 1 zákona o přestupcích uložena povinnost nahradit státu náklady
spojené s projednáváním přestupku. Dle ust. §1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální
částka nákladů řízení o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, činí paušální částka nákladů řízení
o přestupcích 1000 Kč.“, přičemž zbývající text rozhodnutí byl ponechán beze změny.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobou,
kterou se domáhal jeho zrušení. Rozsudkem ze dne 29. 12. 2006, č. j. 42 Ca 17/2006 - 21, krajský
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku především shrnul, že správní orgán prvého
stupně nařídil ústní jednání nejprve na 28. 11. 2005, potom na 16. 12. 2005, na 20. 1. 2006
a posléze jednou obsílkou z 2. 2. 2006 nařídil současně šest alternativních jednání od 14. 2. 2006
do 2. 3. 2006, z nichž si měl žalobce konkrétní termín vybrat. V mezidobí nicméně vyslechl dva
svědky, a to dne 12. 1. 2006. Právní zástupce žalobce správnímu orgánu opakovaně sdělil, že jeho
mandant je v pracovní neschopnosti od prosince 2006 s tím, že tento stav bude trvat nejméně
do 7. 3. 2006 (soudě podle legitimace práce neschopného občana založené ve spisu). Uvedl dále,
že nesouhlasí s projednáním věci v nepřítomnosti žalobce. Krajský soud dále poukázal na dvě
vyjádření ošetřující lékařky žalobce ze dne 29. 1. 2006 a 23. 3. 2006, formulovaná v tom smyslu,
že zdravotní stav žalobce není natolik závažný, aby znemožňoval zúčastnit se ústního jednání.
Tato vyjádření krajský soud označil za pochybná až povážlivá, neboť má zato, že pokud je někdo
nemocen a v pracovní neschopnosti, pak po něm nelze spravedlivě požadovat, aby se zúčastnil
úředního jednání, zejména pokud nemá povoleny vycházky. Nemocný člověk je povinen
dodržovat léčebný režim, do něhož zcela jistě nespadá absolvování přestupkového jednání.
Opačné stanovisko neměla lékařka vůbec zaujmout a pokud se už tak stalo, měl je správní orgán
prvního stupně ignorovat a neměl v nepřítomnosti žalobce správní řízení uzavřít rozhodnutím.
Pokud se tak stalo, odňal žalobci právo na spravedlivý proces a bylo na odvolacím orgánu, tedy
na žalovaném, aby toto pochybení zjistil a odvolání vyhověl. Závěrem Krajský soud v Ústí
nad Labem vyslovil, že napadené rozhodnutí považuje též za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost jeho výroku. Neztotožnil se totiž s výkladem §59 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jak jej
podal žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, a uvedl, že citované ustanovení je třeba vykládat
tak, že z výroku odvolacího rozhodnutí musí být patrno, jaké stanovisko druhostupňový správní
orgán zaujal k meritu odvolání; v opačném případě by byl setřen samotný smysl odvolacího řízení
správního. Nemá tedy pravdu žalovaný, pokud tvrdí, že tím, že dospěl k závěru o potřebě doplnit
odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, nebylo již možné toto rozhodnutí potvrdit a odvolání
zamítnout. Dle názoru krajského soudu je totiž výsledkem odvolacího řízení v přezkoumávaném
případě pouze výrok, kterým bylo prvostupňové správní rozhodnutí z iniciativy odvolacího
orgánu doplněno upřesněním odvolání, aniž je tu ale jakkoli vysloveno, zda byly odvolatelovy
námitky vzaty za důvodné a jaké závěry z toho odvolací orgán vyvodil. Takto formulované
odvolací rozhodnutí, z jehož výroku nelze vyčíst názor správního orgánu druhého stupně
na podstatu odvolání, ovšem nelze soudně přezkoumat.
Proti tomuto rozsudku brojil žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
odkazující se na důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel krajskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, pokud jde o závěr,
že v předmětném správním řízení neměl správní orgán prvého stupně žalobcovy omluvy
bez dalšího ignorovat a správní řízení v jeho nepřítomnosti uzavřít rozhodnutím. Jak stěžovatel
shrnul, správní orgán prvého stupně opakovaně nařídil několik ústních jednání, o kterých vždy
řádně vyrozuměl jak žalobce, tak jeho právního zástupce, přičemž zdravotní stav žalobce,
dle písemných vyjádření ošetřující lékařky, jeho účasti na ústních jednáních nebránil.
Dle §74 odst. 1 zákona o přestupcích, v nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc
projednat jen tehdy, jestliže se obviněný, ač byl řádně předvolán, odmítne k projednání dostavit
nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Důvody, pro které lze projednat
přestupek v nepřítomnosti obviněného, považuje stěžovatel za taxativně dané a posouzení
naplnění těchto důvodů náleží jen správnímu orgánu. Stěžovatel nezpochybňuje, že doložená
pracovní neschopnost obviněného může být uznána jako náležitá omluva.. Dle vyjádření
ošetřující lékařky však nebyl zdravotní stav žalobce takový, aby mu bránil v účasti na jednání
na úřadě, a žalobce tak mohl za tímto účelem požádat o stanovení vycházek, a to již při lékařské
kontrole dne 14. 2. 2006 (neboť už dne 6. 2. 2006 věděl, že je na den 16. 2. 2006 nařízeno
jednání, kterého se může zúčastnit). Taktéž mohl o stanovení vycházek požádat při kontrole dne
21. 2. 2006, neboť v té době mu byly známy i další termíny ústních jednání. Důležitý důvod tak,
dle názoru stěžovatele neexistoval, a omluva proto nebyla shledána jako náležitá. Nic tedy žalobci
nebránilo v řízení se hájit.
V další části kasační stížnosti se stěžovatel vyjádřil k vyslovené nepřezkoumatelnosti
a nesrozumitelnosti výroku předmětného rozhodnutí. Poukázal zde na názor vyslovený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2003, č. j. 7 A 124/2000 - 39,
publikovaném pod č. 5/2003 Sb. NSS, podle něhož není možné v odvolacím řízení současně
zamítnout odvolání a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ve výroku změnit. Stěžovatel
při projednání odvolání zjistil, že v rozhodnutí nebyly uvedeny skutečnosti, které odůvodňují
rozhodnutí v části o uložení povinnosti nahradit státu náklady řízení o přestupku. Tento
nedostatek byl napraven změnou rozhodnutí v části odůvodnění a podle mínění stěžovatele
(s poukazem na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu) nebylo již za tohoto stavu
možné zároveň odvolání zamítnout. S odvolacími námitkami se pak stěžovatel řádně vypořádal
v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K možnosti změny odůvodnění rozhodnutí stěžovatel
dále uvedl, že správní řád sice tuto možnost vysloveně nezmiňoval, ale také nevylučoval.
Odůvodnění:
rozhodnutí je jeho nezbytnou součástí, což je podloženo i komentářem k novému
správnímu řádu (In: Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: Bova Polygon, 2006), ve kterém
se v jeho §90 odst. 1 písm. c) taková změna připouští.
Žalobce ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti setrval na hlavním argumentu
tvrzené nezákonnosti, a to nepřípustnosti rozhodnutí správního orgánu v jeho nepřítomnosti
způsobené nemocí za situace, kdy se z jednání řádně omluvil a s jednáním v nepřítomnosti
nesouhlasil. Správní orgán prvého stupně přitom ve věci rozhodl až po skončení žalobcovy
pracovní neschopnosti; ani on, ani jeho právní zástupce, však o dalším termínu ústního jednání
nebyli obeznámeni či k němu předvoláni. Tuto skutečnost stěžovatel v kasační stížnosti zcela
ignoruje. Pokud jde o další vady napadeného rozhodnutí, zde žalobce zopakoval své výhrady
uplatněné již v žalobě, které podrobněji rozvedl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve stěžovatelem zpochybňovaným závěrem
krajského soudu, dle kterého je výrok druhostupňového rozhodnutí nepřezkoumatelný.
K problematice změn rozhodnutí provedených odvolacím orgánem se správní soudy
již mnohokrát vyslovily v dříve vydaných rozsudcích. Například podle rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 27. 12. 2001, č. j. 7 A 84/99 - 38 (publikovaného pod č. 1/2003 Sb. NSS), nelze
měnit výrokem rozhodnutí o odvolání odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně;
pokud se tak stane, může mít tato vada výroku za následek zmatečnost rozhodnutí a v tomto
rozsahu založit i jeho nepřezkoumatelnost. Obdobně pak judikoval Nejvyšší správní soud
např. rozsudku ze dne 28. 2. 2007, č. j. 8 As 44/2005 - 70, rozsudku ze dne 26. 10. 2006,
č. j. 2 As 8/2006 - 130 nebo rozsudku ze dne 25. 7. 2006, č. j. 5 As 21/2006 - 48
(všechny dostupné z http://www.nssoud.cz). Závěry těchto rozsudků přitom nejsou nijak
v rozporu se závěrem rozsudku citovaného stěžovatelem v kasační stížnosti (rozsudek ze dne
28. 5. 2003, č. j. 7 A 124/2000 - 39, publikovaný pod č. 5/2003 Sb. NSS) o tom,
že nepřezkoumatelným je rozhodnutí, jímž by správní orgán současně zamítl odvolání a jím
napadené rozhodnutí změnil; jinými slovy, stěžovatelem citovaný rozsudek zcela nepřiléhá
na skutkový a právní stav tohoto případu.
Vychází-li Nejvyšší správní soud z principu, že správní řízení tvoří v zásadě jeden celek,
a to od jeho zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí, není vyloučeno, aby odvolací
správní orgán (zde stěžovatel) napravil vady řízení před správním orgánem prvého stupně, stejně
jako rozhodnutí v něm vydaného. K tomu jej ostatně opravňoval §59 odst. 1 správního řádu,
podle nějž je rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přezkoumáváno v celém rozsahu, bez
omezení odvolacími námitkami. Při změně rozhodnutí pak obě rozhodnutí tvoří jeden
neoddělitelný celek, a to v mezích provedených změn. Změna rozhodnutí ovšem, jak bylo již výše
vysvětleno, spočívá výhradně ve změně výroku, a nikoli ve změně odůvodnění, protože pouze
výrok je závaznou a vykonatelnou částí správního aktu. Výrokem je autoritativně rozhodována
konkrétní právní věc, a proto jej nelze směšovat s odůvodněním, jehož účelem je vysvětlit,
z jakého důkazního a právního stavu bylo v odvolacím řízení vycházeno a vypořádat
se s odlišnostmi mezi důvody rozhodnutí správního orgánu prvého a druhého stupně.
Ustanovení §47 odst. 2 správního řádu, které závazně stanoví náležitosti výroku,
se vztahuje na rozhodování ve správním řízení obecně. Právě proto, že se výrokem autoritativně
zasahuje do právní sféry účastníků řízení, v něm mají místo pouze takové náležitosti,
které §47 odst. 2 správního řádu výslovně stanoví. Ve výroku správního rozhodnutí je tak možné
uvést pouze rozhodnutí ve věci, právní předpis, podle něhož bylo rozhodnuto, popřípadě
rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení a lhůtu k plnění. Mění-li odvolací správní orgán
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, musí se tato změna týkat jen těchto komponent
přezkoumaného rozhodnutí, vtělených do jeho výrokové části. Nejvyšší správní soud tak uzavírá,
že nic kromě výše uvedených náležitostí do výroku rozhodnutí nepatří, a to ani v případě,
kdy by odvolací orgán vzal v úvahu jiné důvody rozhodnutí než správní orgán prvého stupně.
Pokud jde o obsahové náležitosti výroku sankčních rozhodnutí, lze pro úplnost blíže odkázat
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73 (dostupný na http://www.nssoud.cz), kde je o této otázce pojednáno
podrobněji.
Dospěl-li tedy stěžovatel v dané věci k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně postrádalo zdůvodnění (jinak správně a ve výrokové části) uložené povinnosti žalobce
nahradit náklady správního řízení, pak se měly úvahy týkající se této povinnosti objevit pouze
v odůvodnění napadeného rozhodnutí (neměl-li současně zato, že by takový nedostatek
odůvodnění vyvolával nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí jako celku,
což by implikovalo nutnost jeho zrušení a nikoli změny). Konstrukce výroku odvolacího
rozhodnutí spočívající v pouhém doplnění části odůvodnění a připojení věty „Ostatní text
rozhodnutí zůstává nezměněn“, nelze považovat za výrok odpovídající některé z forem výslovně
předvídaných v §59 odst. 2 správního řádu. Nejvyšší správní soud tak sdílí pochybnosti
krajského soudu o tom, zda je takový výrok plně srozumitelný a zda nemohl u žalobce vzbudit
pochybnosti o tom, jak bylo o jeho dovolání rozhodnuto. Nelze-li s jistotou říci, jaký výrok
je fakticky žalobou napadán (protože byl setřen rozdíl mezi výrokem a odůvodněním a lze mluvit
o vzájemné kumulaci obou), pak závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného
správního rozhodnutí zcela obstojí.
Pokud jde o druhou stížní námitku týkající se vydání rozhodnutí ve věci bez nařízení
jednání, zde je třeba nejprve uvést, že výše konstatovaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí
stěžovatele svou povahou nevylučuje možnost přezkoumat též další závěry krajského soudu,
na nichž založil výrok zrušujícího rozsudku (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, in www.nssoud.cz).
Z předloženého spisu vyplývá, že žalobce se z prvních dvou termínů ústního jednání
omluvil pro nemoc, resp. pracovní neschopnost, v níž mu nebyly povoleny vycházky. Přitom
ale výslovně uvedl, že nesouhlasí s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti,
neboť má v úmyslu vypovídat a uvést důležité okolnosti k projednávané věci
(zejména skutečnosti dokazující, že není pachatelem přestupku, neboť v inkriminovaný den
motorové vozidlo řídila jiná osoba). Předvolání k ústnímu jednání ze dne 2. 2. 2006 žalobce
nepovažoval za řádné, neboť ústní jednání byla nařízena v několika dnech, navíc vždy v rozmezí
více hodin. Dne 27. 2. 2006 byl žalobce stále v pracovní neschopnosti, o čemž správní orgán
prvního stupně informoval. Dne 19. 4. 2006 pak bylo bez nařízení ústního jednání vydáno
rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že posouzení náležitosti omluvy nebo důležitosti
důvodu bránícího účasti u jednání spadá do diskrečního oprávnění svěřeného správnímu orgánu
ustanovením §74 zákona o přestupcích. Naposledy citované ustanovení, stejně jako žádné jiné
ustanovení zákona o přestupcích, neobsahuje definici pojmů „náležitá omluva“ či „důležitý
důvod“, stejně jako neobsahuje výslovnou podmínku, aby tvrzená nemoc, má-li být důvodem
podle §74 zákona o přestupcích, nutně musela být prokázána průkazem práce neschopného
občana. Uznal-li tedy správní orgán prvého stupně jako důvod neúčasti žalobce u ústního jednání
dne 16. 12. 2005 pouhé písemné oznámení jeho právního zástupce, že se žalobce pro nemoc
nemůže dostavit, aniž by současně s touto omluvou byl předložen doklad o pracovní
neschopnosti, pohyboval se v mezích správního uvážení a stručně řečeno, takovou omluvu mohl
uznat jako náležitou (s dovětkem, že správní uvážení je vždy limitováno principy demokratického
státu, k nimž patří i zákaz diskriminace; obdobně viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 10. 2006,
č. j. 5 As 36/2006 - 48, dostupný z http://www.nssoud.cz). Nelze však připustit, aby teprve
v rozhodnutí o odvolání stěžovatel nepředložení dokladu o pracovní neschopnosti žalobci kladl
k tíži s tím, že řádná omluva neexistovala ani v případě prvního předvolání k ústnímu jednání.
Nejvyšší správní soud zde vychází zejména z průběhu správního řízení a postupu správního
orgánu prvého stupně v něm, kdy po doručení písemné omluvy z účasti na ústním jednání dne
16. 12. 2005 byli žalobce i jeho právního zástupce znovu k ústnímu jednání předvoláni, tentokrát
na den 20. 1. 2006. I z tohoto jednání se žalobce pro nemoc omluvil, nicméně v tomto případě
pracovní neschopnost doložil průkazem práce neschopného občana. Přestože podle tohoto
dokladu pracovní neschopnost započala teprve od 9. 1. 2006, správní orgán prvního stupně z této
skutečnosti pro žalobce nevyvodil žádné důsledky a opětovně jej uvědomil o dalších termínech
ústního jednání. Žalobce tak mohl oprávněně být v dobré víře, že správní orgán prvého stupně
nahlížel na jeho dosavadní omluvy z ústního jednání jako na náležité a důvodné a že jeho nemoc,
resp. pracovní neschopnost jako dostatečný důvod akceptoval. Vydal-li tedy dne 19. 4. 2006
rozhodnutí, jímž žalobce uznal vinným z přestupku, aniž vydání rozhodnutí předcházelo nařízené
ústní jednání podle §74 zákona o přestupcích, na němž by žalobci umožnil uvést podstatné
skutečnosti, nelze takový postup akceptovat. Avizovanou výpovědí, kterou žalobce zamýšlel
dokázat, že v inkriminovaný den neřídil motorové vozidlo on, nýbrž jeho manželka, měly být
správnímu orgánu prvního stupně sděleny skutečnosti přestupku, které jsou bezprostředně
známé jen žalobci; kdyby tyto skutečnosti reprodukoval žalobcův právní zástupce, byla by snížena
důkazní hodnota takové výpovědi. Nelze tudíž souhlasit se stížní námitkou, že ústní jednání
mohlo proběhnout i jen za přítomnosti právního zástupce žalobce. Stěžovatel pak o podaném
odvolání nerozhodl správně, když postup správního orgánu prvního stupně aproboval s tím,
že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí prakticky převzal. Nejvyšší správní soud se v této
námitce shoduje se závěrem soudu prvého stupně, že vydání rozhodnutí bez nařízení ústního
jednání a žalobcovy přítomnosti na něm představovalo vadu řízení, jež mohla mít vliv
na nezákonné rozhodnutí, tedy že zde byl dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí podle
ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Dospěl-li správní orgán prvého stupně k závěru, že žalobcovy omluvy jsou toliko účelové
a směřují k vyhýbání se správnímu řízení, pak se měl před vydáním rozhodnutí alespoň pokusit
zjistit, zda pracovní neschopnost žalobce stále trvá. V případě kladné odpovědi by žalobce musel
prokázat trvání pracovní neschopnosti, případně, byla-li již ukončena, mohl správní orgán
prvního stupně znovu nařídit ústní jednání. Nelze však ale v této souvislosti ani přehlédnout,
že žalobce sám výslovně přislíbil, že správnímu orgánu prvého stupně skončení pracovní
neschopnosti oznámí. Ze spisu sice není patrno, kdy přesně k ukončení pracovní neschopnosti
došlo, Nejvyšší správní soud nicméně vychází z tvrzení samotného žalobce, že dne 19. 4. 2006
již v pracovní neschopnosti nebyl, a tudíž překážka účasti na ústním jednání odpadla.
Závěrem dává Nejvyšší správní soud za pravdu závěru krajského soudu, že vyjádření
lékařky o tom, že zdravotní stav žalobce nebyl natolik závažný, aby mu znemožnil se ústního
jednání zúčastnit, nelze považovat za zcela korektní. Závažnější pochybení však spatřuje v tom,
že toto vyjádření vzali správní orgán prvého stupně a následně i stěžovatel za své a na jeho
základě posuzovali, zda omluva z ústního jednání byla náležitá a důvodná. Správní orgán prvého
stupně a následně i stěžovatel zcela opomenuli důsledky, s nimiž jiné právní předpisy spojují
možné nedodržení léčebného režimu práce neschopným občanem (zákon č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Nelze přitom
argumentovat ani tím, že žalobce nepožádal svou ošetřující lékařku o stanovení vycházek; žádat
o povolení vycházek je právem práce neschopného občana a nikoli jeho povinností; navíc zájem
o stanovení vycházek se významně odvíjí i od subjektivního posouzení vlastního zdravotního
stavu samotným práce neschopným občanem. Nejvyšší správní soud proto tento stížní argument
považuje za irelevantní.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost za nedůvodnou,
nezbylo mu, než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s.,
ji rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce, ten ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
požadoval, aby Nejvyšší správní soud stěžovateli uložil povinnost uhradit mu náklady
tohoto řízení. V souzené věci se výše odměny za zastupování advokátem určí podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu; podle tohoto předpisu náleží advokátu za jeden úkon právní
služby, spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti, když k převzetí zastoupení došlo již
dříve, odměna ve výši 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d)] a náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3), celkem tedy 2400 Kč. Protože zástupcem žalobce
je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku
odpovídající dani,kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s. );
částka daně, vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 204,30 Kč.
Celkem jeho náklady činí 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu