ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.4.2008:77
sp. zn. 2 As 4/2008 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce
Global Media, s. r. o., se sídlem Plzeň, Masarykova 82, zastoupené JUDr. Michalem
Zsemlerem, advokátem se sídlem Plzeň, Kard. Berana 8, proti žalovanému Magistrátu města
Plzně, se sídlem Plzeň, Škroupova 4, zastoupenému JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou
se sídlem Plzeň, Modřínová 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2007, č. j. 57 Ca 116/2006 - 41,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2007, č. j. 57 Ca 116/2006 - 41,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 6. 2006, č. j. STAV/1925/06 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) bylo podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městského
obvodu Plzeň 4 - odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“) ze dne 20. 4. 2006,
sp. zn. VYST/00435/06. Tímto rozhodnutím stavební úřad vyslovil, že se žalobce dopustil
protiprávního jednání uvedeného v §106 odst. 1 písm. e) zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), tím,
že užíval reklamní zařízení umístěné na pozemku p. č. 470/2 v k. ú. Lobzy, které nebylo
stavebním úřadem povoleno, ani mu nebylo ohlášeno, za což žalobci uložil podle téhož
ustanovení stavebního zákona pokutu ve výši 50 000 Kč.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Plzni žalobou, kterou
se domáhal jeho zrušení. Rozsudkem ze dne 21. 6. 2007, č. j. 22 Ca 28/2006 - 41, byla žaloba
zamítnuta pro nedůvodnost.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku především odmítl tvrzenou
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Přestože by podle soudu bylo možné si představit
podrobnější předestření úvah, kterými se žalovaný řídil při hodnocení podkladů a výkladu
právních norem (např. takové, jaké učinil ve vyjádření k podané žalobě a v závěrečném jednání
soudu), dospěl krajský soud k závěru, že se žalovaný dostatečně vypořádal s jedinou odvolací
námitkou žalobce (tvrzení, že se nejedná o reklamní zařízení), což je z odůvodnění seznatelné.
Je tedy zřejmé, k jakému závěru žalovaný dospěl a jakým způsobem, tj. že se ztotožnil se závěrem
stavebního úřadu, dle kterého se v daném případě o reklamní zařízení jedná.
Pokud jde o hlavní žalobní námitku, jejíž podstatou bylo tvrzení, že napnutá reklamní
plachta na zvýšeném oplocení (realizovaném stavebníkem V. B.) není reklamním zařízením ve
smyslu §71 odst. 2 stavebního zákona, i zde kraj ský soud dospěl k závěru o její nedůvodnosti.
Ocitoval nejprve obsáhle právní názor publikovaný v časopise Správní právo, č. 1/2004,
zabývající se problematikou reklamních zařízení a na podkladě závěrů z něj plynoucích uvážil, že
se v případě reklamního zařízení jedná o neurčitý právní pojem, k jehož výkladu je příslušný
pouze stavební úřad. Neurčité právní pojmy přitom krajský soud, s odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, vyložil tak, že zahrnují jevy nebo skutečnosti,
které nelze zcela úspěšně právně definovat a jejichž obsah bývá podmíněn časem a místem
aplikace právní normy. Při aplikaci neurčitého právního pojmu se tak musí správní orgán zabývat
nejen skutkovou podstatou, ale i okolnostmi případu, přičemž sám musí obsah neurčitého pojmu
alespoň rámcově objasnit, aby bylo zřejmé, že posuzovanou věc lze do rámce neurčitého pojmu
zařadit. Krajský soud ze znění §71 odst. 2 stavebního zákona dovodil, že pod uvedené
ustanovení spadá zařízení splňující čtyři základní znaky: zaprvé se musí jednat o informační,
reklamní nebo propagační zařízení, za druhé musí být toto zařízení větší než 0,6 m
2
, za třetí musí
zařízení být umístěno na pozemku nebo stavbě a konečně musí být viditelné z veřejných
prostorů. Soud se pak ztotožnil se závěre m žalovaného, ke kterému tento dospěl na základě
zjištěného a v průběhu správního řízení nezpochybněného skutkového stavu, že předmětné
zařízení lze charakterizovat jako reklamní zařízení ve smyslu §71 odst. 2 stavebního zákona,
neboť jsou naplněny všechny shora uvedené znaky. Současně se krajský soud vyslovil i
k odkazovanému výkladovému stanovisku MMR, jehož argumentaci, že reklamní potištěné
textilie přivazované na lešení či fasády nejsou reklamním zařízením, označil
za neakceptovatelnou, neboť stavební úřad při naplnění právního pojmu reklamní zařízení musí
zohlednit všechny charakteristické znaky, které má k dispozici, tedy i ty, které mu poskytuje
stavební zákon. Ten však nestanoví, jak má být toto zařízení kon strukčně-technicky složité,
což krajský soud dovozuje z §71 odst. 5 stavebního zákona, kde jsou vymezena zařízení
nevyžadující ohlášení. Z výčtu uvedeného v §71 odst. 5 stavebního zákona nevyplývá,
že by technologie upevnění na stavbě byla rozhodující při posouzení, zda se jedná o reklamní
zařízení ve smyslu §71 odst. 2 stavebního zákona. Krajský soud k dané otázce uzavřel, že není
podstatné, že účinky ohlášení drobné stavby (zvýšeného oplocení) nastaly marným uplynutím
lhůty k jejímu ohlášení, není ani podstatné, v jakém okamžiku věděli stavebník (V. B.) a žalobce,
že oplocení nebude sloužit jen k ohraničení pozemku, resp. jako protihlukové opatření, ale též
jako konstrukce pro reklamní zařízení. Rozhodné je, že poté, kdy byla reklamní plachta na stavbu
instalována a kdy byla navíc osvětlena ce lá plocha zařízení, se změnil částečně účel, pro který byla
stavba realizována.
K poslední žalobní námitce, týkající se nedodržení požadavků §2 odst. 4 správního řádu,
vyžadujícího, mimo jiné, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů
nevznikaly nedůvodné rozdíly, krajský soud uvedl, že v případě řízení vedeného ve věci přestupku
stavebníka zvýšeného oplocení skutečně nebyla naplněna skutková podstata přestupku podle
§105 odst. 2 písm. b) a c) stavebního zákona, neboť se nejednalo o užívání stavby bez kolaudace.
Stavebník totiž stavbu oplocení realizoval v souladu se zákonem na základě ohlášení, pro jejíž
užívání není kolaudace třeba. V přezkoumávaném správním řízení (vedeném s žalobcem) se však
jednalo o spáchání přestupku podle §106 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, jehož skutkovou
podstatou je užívání drobné stavby nebo informačního, reklamního a propagačního zařízení bez
ohlášení nebo v rozporu s ním
Proti tomuto rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) ka sační stížností
odkazující se na důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti především uvedl, že celé odůvodnění žalovaného
se omezuje pouze na rekapitulaci předchozího děje a na konstatování, že se v daném případě
jedná o umístění reklamního zařízení na zvýšeném oplocení nad garáží stavebníka, které bylo
specielně pro tento účel vybudováno a které stavební úřad posoudil jako reklamní zařízení podle
§71 odst. 2 stavebního zákona. Není však uvedeno, jak žalovaný dospěl k tomu, že oplocení je
vybudováno specielně pro tento účel, čímž jsou naplněny všechny znaky reklamního zařízení dle
stavebního zákona a jak se vypořádal se všemi námitkami žalobce v odvolání směřujícími zejména
k rozporu napadeného rozhodnutí s výkladovým stanoviskem. Závěr krajského soudu,
dle kterého se žalovaný s touto stěžejní odvolací námitkou vypořádal sice velmi stručným, avšak
dostatečným způsobem, tak neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel dále nesouhlasí s právním
závěrem soudu v otázce posouzení předmětné PVC plachty jako jednotného a neoddělitelného
celku s oplocením stavebníka a taktéž nesouhlasí, že pro posouzení, zda se jedná o reklamní
zařízení dle stavebního zákona, není podstatné konstrukčně -technické řešení vyžadující montáž
na stavbu nebo pozemek. Podle stěžovatele je evidentní, že ne každé zařízení, které může sloužit
k reklamě nebo k propagaci, jež má plochu větší než 0,6 m
2
a je viditelné z veřejných prostorů,
spadá do režimu stavebního zákona a je nutné jej alespoň ohlásit stavebnímu úřadu.
Když si na soukromé zahradě viditelné z veřejného prostoru stěžovatel postaví stan s jakýmkoli
reklamním potiskem, jistě nemusí tuto „stavbu“ na pozemku ohlašovat stavebnímu úřadu,
přičemž podobných absurdních případů lze uvést celou řadu. Proto také stěžovatel argumentoval
výkladovým stanoviskem, jež by mělo být chápáno jako sjednocující návod pro stavební úřady,
který napomáhá naplňovat základní zásady správního řízení podle §2 odst. 4 správního řádu,
tedy obdobné rozhodování v obdobných případech. Stěžovatel trvá na tom, že se v daném
případě nejedná o reklamní zařízení ve smyslu §71 stavebního zákona a že se tedy nedopustil
porušení stavebního zákona, neboť plachtu PVC na oplocení nepřivazoval, nelepil,
nepřipevňoval provazy, dráty, hřebíky či šrouby, ani neupevňoval na rámu, roštu nebo obdobné
konstrukci. Na posouzení, zda se jedná o reklamní zařízení v e smyslu stavebního zákona,
měl krajský soud pohlížet zejména s ohledem na principy stavebního zákona, který upravuje
v části druhé tzv. stavebním řádem provádění staveb a jinou stavební činnost. V §54 stavebního
zákona je uvedeno, že stavby, jejich změny a udržovací práce na nich lze provádět jen podle
stavebního povolení nebo na základě ohlášení stavebnímu úřadu. Žalobce nemůže souhlasit
s tím, aby pouhé natažení plachty na oplocení, případně stažení plachty z něj, bylo postaveno
na roveň stavební činnosti podle §54 an. stavebního zákona. Stěžovatel nesouhlasí
ani s výkladem, že natažením PVC plachty na plot se změní právní režim takové věci,
neboť se z nich stává z právního hlediska jeden celek. Stěžovatel má zato, že plot zůstává stále
plotem a je neoddělitelně spojen s pozemkem, zatímco plachta PVC zůstává nadále věcí movitou.
Navíc má zato, že se protihluková funkc e plotu natažením plachty PVC na něj ještě posílila.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci nejprve uvedl, že v případě reklamního zařízení
se nemusí jednat o stavbu či věc provedenou stavební technologií. Z tohoto důvodu také není
reklamní zařízení zařazeno do části druhé stavebního zákona, nýbrž do zvláštního oddílu
vymezujícího jiné práce a věci než práce stavební a stavby. Proto i plachta (věc movitá), pokud
je instalována na nemovitost (například oplocení), je viditelná z veřejných prostorů, má plochu
větší než 0,6 m
2
a slouží k informování, reklamě či propagaci, může být zařízením ve smyslu
oddílu pátého stavebního zákona. Byť výkladové stanovisko může být chápáno jako návod
pro posouzení věci, vždy je rozhodující konkrétní případ a konkrétní situace. Přís lušný stavební
úřad je orgánem, který je oprávněn rozhodnout, co je zařízením ve smyslu stavebního zákona,
a v daném případě rozhodl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Oplocení sice nadále zůstává
oplocením, pokud je však na něj instalováno osvětlení nataže né plachty, je naprosto zřejmé,
k čemu slouží, tedy jako základ pro umístění reklamního zařízení. Navíc i oplocení, stejně jako
každá stavba, má svůj daný vzhled, který vyplývá z použitého materiálu a který byl stavebníkem
oplocení stanoven při ohlášení či povolení oplocení. Není zcela lhostejné, z jakého materiálu
je oplocení provedeno, neboť i tato charakteristika stavby je zásadním údajem pro posuzování
stavebního úřadu a pro rozhodnutí, zda je stavba přípustná. Změna vzhledu či použitého
materiálu představuje podle žalovaného změnu stávající stavby. Žalovaný tak je přesvědčen
o správnosti a zákonnosti svého postupu a ztotožňuje se s obsahem rozsudku krajského soudu.
Proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jedn ání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Již v samém úvodu kasační stížnosti, stejně jako v žalobě, vznesl stěžovatel námitku
nepřezkoumatelnosti. Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za nutné upozornit,
že nepřezkoumatelností má být zatíženo napadené rozhodnutí žalovaného, a nikoli až rozsudek
Krajského soudu v Plzni, neboť ten bezpochyby jako celek přez koumatelný je, o čemž
není mezi účastníky řízení sporu. Tato kasační námitka tak zjevně nesměřuje do §103 odst. 1
písm. d) s. ř . s., nýbrž do §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., (stěžovatel ostatně též explicitně namítá
nesprávné právní posouzení věci soudem, byť tuto námitku právně nesubsumuje) a v tomto
smyslu s ní také Nejvyšší správní soud naložil. Stěžejní vytýkanou vadou tedy je nesprávné
posouzení právní otázky - tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, o které krajský
soud uvážil tak, že rozhodnutí žalovaného, resp. odůvodnění tohoto rozhodnutí,
přezkoumatelným je, neboť z něj je seznatelné, k jakému závěru žalovaný dospěl a jakým
způsobem, přestože si krajský soud dokáže „představit podrobnější předestření úvah, kterými se žalovaný
řídil při hodnocení podkladů, při výkladu právních norem a v části, kde se vypořádal s odvolacími námitkami
žalobce, např. takové, jaké žalovaný učinil následně ve vyjádření k žalobě a v závěrečném návrhu při jednání
soudu.“ Nejvyšší správní soud se tak musel zabývat otázkou, zda námitka nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného byla krajským soudem posouzena správně a zda nemělo být napadené
rozhodnutí zrušeno ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů. Přitom zdejší soud dospěl k závěru, že tato stížní
námitka důvodnou je.
Podle konstantní judikatury se za nepřezk oumatelné rozhodnutí pro nedostatek důvodů
považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny odvolací námitky, dále
rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud
považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené,
rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně
by nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů byla dána tehdy, pokud by spis
obsahoval protichůdná sdělení a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly
vzaty v úvahu a proč (srov. např. rozsudek ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, zveřejněný
pod č. 1389/2007 Sb. NSS, rozsudek ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298 zveřejněný
pod č. 1119/2007 Sb. NSS, rozsudek ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47, zveřejněný
pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25, zveřejněný
pod č. 81/2004 Sb. NSS).
V návaznosti na shora popsané znaky nepřezkoumatelnosti se musel Nejvyšší správní
soud zaměřit na posouzení, zda napadené rozhodnutí tyto znaky nese. Vzhledem k tomu,
že odkaz na výkladové stanovisko MMR pocházel od stěžovatele, jeho pouhé parafrázování
se závěrem, že posouzení povahy zařízení jako reklamního přísluší výhradně stavebnímu úřadu,
jak téměř shodně uvedli stavební úřad i žalovaný ve svých rozhodnutích, žalobci nijak blíže
neosvětluje úvahy, jimiž byly správní orgán při rozhodování vedeny, a tudíž je nelze považovat
za plnohodnotné odůvodnění. V odůvodnění napadeného rozhodnutí (stejně jako
ve správním rozhodnutí prvostupňovém) chybí konkrétní argumentace, proč nelze výkladové
stanovisko, jehož obsah vzal stěžovatel za základ svojí argumentace, použít. Pouhé konstatování,
že se stavební úřad neztotožňuje s vyjádřením stěžovatele a že výkladové stanovisko nemůže
předjímat výsledek posouzení jednotlivých případů stavebními úřady, neboť jedině ty podávají
výklad §71 odst. 2 stavebního zákona, tak neobstojí. Nepodal-li tedy stavební úřad ve svém
rozhodnutí dostatečné odůvodnění, jaké konkrétní atributy předmětné PVC plachty natažené
na osvětleném zvýšeném protihlukovém oplocení z něj činí informační, reklamní a propagační
zařízení podle shora citovaných kritérií uvedených v §71 odst. 2 stavebního zákona, nepokusil-li
se alespoň rámcově o vysvětlení neurčitého pojmu, jimž „rek lamní zařízení“ bezesporu je,
a omezil-li se na pouhý závěr o žalobcově jednání in fraudem legis, pak nelze za dostačující
považovat ani odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný toliko souhlasí s tím, že:
„umístění reklamního zařízení na zvýšeném oplocení nad garáží p. Beneše, které bylo specielně pro tento účel
vybudováno a stavební úřad toto posoudil jako reklamní zařízení v režimu stavebního zákona, což mu stavební
zákon umožňuje“. Z takového odůvodnění není zřejmé, jakými úvahami byl správní orgán
při posuzování konkrétního případu veden, jak pojímá neurčitý právní pojem uvedený
v §71 odst. 2 stavebního zákona a jak je skutkový základ případu podřazen pod pojem „reklamní
zařízení“. Nelze nevidět, že právě použití neurčitého právního pojmu ve stavebním zákoně klade
na stavební úřad zvýšené argumentační nároky; to vše se pa k musí projevit ve formulační
a logické kvalitě jím vydaného rozhodnutí. To ostatně lze vyčíst například i z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 - 73 (zveřejněném
pod č. 701/2005 Sb. NSS) a nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 4. 1997, sp. zn. III. ÚS 66/97,
(in Sb. n. u. US, Svazek č. 7, Usnesení č. 8, str. 357) týkajících se neurčitých právních pojmů,
na něž sám krajský soud ve svém rozsudku odkazuje.
Krajský soud tak svým postupem předejmul stanovisko, jež by v prvé řadě měl zaujmout
správní orgán sám. Odůvodnění napadeného správního rozhodnutí mělo obsahovat právně
relevantní skutečnosti odůvodňující jeho výrok, zejména pak podrobný rozbor klíčového pojmu
„reklamní zařízení“ a subsumpci konkrétních skutkových okolností případu pod něj. Na to však
žalovaný pouhým odkazem na (zcela nedostatečné) odůvodnění prvostupňového rozhodnutí
rezignoval a podrobnou analýzu ustanovení §71 odst. 2 stavebního zákona, jmenovitě pojmu
„reklamní zařízení“, plně stěžovateli předestřel teprve krajský soud. Přestože krajský soud byl
zjevně veden snahou zhojit nedostatky rozhodnutí žalovaného, o čemž svědčí i výše citovaná část
odůvodnění rozsudku, kde připouští nadměrnou stručnost napadeného rozhodnutí
(za současného poukazu na argumentaci, kterou žalovaný doplnil ve svém vyjádření k podané
žalobě), tím, že sám přistoupil k rozboru §71 odst. 2 stavebního zákona, ve vazbě na skutkové
okolnosti pod něj podřaditelné a doplněné o patřičnou právní argumentaci, de facto uzavřel
stěžovateli cestu k tomu, aby v řízení před správním soudem polemizoval se závěry učiněnými
v rozhodnutí žalovaného. Není sice absolutně vyloučeno, aby krajský soud odůvodnění správního
orgánu doplnil, případně argumentaci správním orgánem předestřenou v určitém smyslu
zdokonalil a vytříbil. Je však třeba mít na paměti princip kasace, na němž je správní soudnictví
vystavěno: v duchu tohoto principu to měl být žalovaný, kdo přijme závěry o tom, zda PVC
plachta natažená na zvýšené osvětlené oplocení naplňuje atributy reklamního zařízení podle
§71 odst. 2 stavebního zákona a jakým způsobem) a krajský soud měl jeho úvahu pouze
verifikovat nebo vyvrátit. V obdobném duchu judikoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
18. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 279/99 (dostupný z: http://www.nalus.usoud.cz).
Krajský soud tudíž pochybil, když napadené rozhodnutí nezrušil a nevrátil jej žalovanému
k dalšímu řízení pro vady řízení podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. K tomu Nejvyšší správní soud
jen pro úplnost dodává, že nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení
nemůže být dodatečně zhojen ani případným podrobnějším rozborem právní problematiky,
učiněným ale až ve vyjádření k podané žalobě, byla-li jednou z námitek právě
i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění (obdobně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 - 58. Dostupný
z: http://www.nssoud.cz).
Na tomto místě Nejvyšší správní soud obiter dictum dodává, že žalovaný by se měl
v novém řízení náležitě a věcně vypořádat s výkladovým stan oviskem MMR. Nelze považovat
za dostačující, když žalovaný pouze uvede, že se neztotožň uje se závěry tohoto výkladového
stanoviska, neboť správní uvážení o tom, co je reklamní zařízení a co nikoli, spadá do jeho
výlučné diskreční pravomoci. Přezkoumatelná úvaha v sobě musí kromě závěru o tom,
zda ve výkladovém stanovisku MMR podaná definice neurčitého pojmu „reklamní zařízení“
odpovídá dikci §71 odst. 2 stavebního zákona a jak je skutkový stav případu pod tento pojem
subsumovatelný (jak již bylo uvedeno v předchozí části tohoto rozsudku), spočívat především
v tom, z jakých důvodů se žalovaný s obsahem výkladového stanoviska neztotožnil a které jeho
dílčí závěry vzal za správné či nesprávné a proč. Tento požadave k je zesílen skutečností,
že se jedná o řízení sankční, a tedy na odůvodnění rozhodnutí o spáchání protiprávního jednání
je nutno klást zvýšené požadavky. Výše uvedenému odpovídající úvahu však napadené
rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí stavebního úřadu, postrádá. S výše uvedeným úzce souvisí
také požadavek na předvídatelnost rozhodování stavebních úřadů (tj. rozhodování skutkově
obdobných případů obdobným způsobem), a s ním spjatá zásada zákazu diskriminace. Žalobce
nepochybně mohl nabýt na základě veřejně publikovaného stanoviska MMR oprávněné
očekávání o způsobu rozhodování stavebních úřadů, neboť Ministerstvo pro místní rozvoj,
jakkoli není správním orgánem, který by rozhodnutí stavebních úřadů instančně přezkoumával,
s ohledem na oblast své působnosti stavební úřady metodicky vede a tím sjednocuje jejich
činnost. Ze všech těchto důvodů nelze považovat za dostačující, aby žalovaný po uze uvedl,
že odkaz na výkladové stanovisko MMR považuje ve věci za irelevantní.
Za situace, kdy Nejvyšší správní soud konstatoval existenci důvodů
pro zrušení rozhodnutí žalovaného již v řízení před krajským soudem postupem dle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s., se z povahy věci k otázce, zda předmětnou PVC plachtu nataženou
na protihlukové zvýšené oplocení, lze podřadit pod informační, reklamní a propagační zařízení
podle §71 odst. 2 stavebního zákona (sporné jak v řízení o žalobě, tak nyní v řízení o kasační
stížnosti), meritorně vyjádřit nemůže. Pokud totiž soud dospěje k závěru o nepřezkoumatelnosti
správního rozhodnutí, uvede pouze důvody, v nichž tuto nepřezkoumatelnost spatřuje a další
žalobní námitky již nepřezkoumává (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS). Za situace, kdy měla
být nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalovaného konstatována již v řízení
před krajským soudem, musí se uvedený postulát logicky uplatnit i v řízení o kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost za důvodnou,
nezbylo mu, než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty první s. ř. s.,
rozsudek Krajského soudu v Plzni rozsudkem zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu