ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.128.2008:42
sp. zn. 4 Ads 128/2008 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. Č.,
zast. JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 42
Cad 54/2007 – 12,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Cad 54/2007 – 12, ze dne
12. 3. 2007, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla odmítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 21. 12. 2006,
č. j. 4643/SZ/2006. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 8. 11. 2006, č. j. OSV/555/Nv/11548/06,
kterým byla podle §40a zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky
v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, §73 a §94 zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, §8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu,
zamítnuta žalobcova žádost o jednorázovou dávku sociální péče.
Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu
v Ústí nad Labem, v níž namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného, protože odporuje čl. 1
odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
čl. 9 až 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Postup
správních orgánů obou stupňů byl podle jeho názoru v hrubém rozporu s čl. 6 odst. 1 a čl. 14
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, řízení před správními orgány obou stupňů bylo zatíženo nezhojitelnými
procesními vadami, které měly vliv na výsledek celého řízení a činí rozhodn utí žalovaného
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce dále namítal, že žalovaný měl kvůli tomu,
že ve věci rozhodovala podjatá pracovnice správního orgánu prvního stupně, rozhodnutí
tohoto orgánu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Poukázal n a skutečnost, že v červenci
a srpnu 2006 nárok na požadovanou dávku měl (byla mu poskytnuta) a přestože od té doby
nedošlo k žádným legislativním změnám v oblasti sociálního zabezpečení ani ke změně
v postavení žalobce a není tak pochyb, že žalobce má na tuto dávku nárok rovněž v říjnu 2006
a požadovaná dávka mu měla být poskytnuta. Žalobce poukázal též na čl. 30 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a §1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ze kterých dovodil,
že dorovnání příjmů jednotlivce do hranice životního minima je nezbytnou pomocí. Žalobce
označil správní rozhodnutí obou stupňů za diskriminační a šikanozní. Není mu jasné,
z jakého důvodu nemá nárok na dávky a služby sociální péče, kd yž od 26. 2. 2006 došlo
k legislativním změnám v §103 zá koně č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a od této doby
má žalobce, jakožto rodinný příslušník občana EU hlášený v ČR k pobytu po dobu delší
než 3 měsíce podle zvláštního právního předpisu nárok na dávky a služby sociální péče.
S ohledem na shora uvedené žalobce požádal, aby krajský soud „určil ve věci ústní jednání”,
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 3. 2007, č. j. 42 Cad 54/2007 - 12,
žalobu proti rozhodnutí žalovaného odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”), jako nepřípustnou ve smyslu §68 písm. e) s. ř. s. s tím,
že na předmětnou věc dopadá §56c písm. a) zákona č. 114/198 8 Sb., o působnosti orgánů České
republiky v sociálním zabezpečení, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena správní
rozhodnutí o dávkách sociální péče.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel”) uvedl, že kasační stížnost
podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci, pramenícího z nesprávného výkladu
ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky
v sociálním zabezpečení. Stěžovatel konstatoval, že krajský soud si zřejmě vyložil ustanovení
§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna
rozhodnutí o dávkách sociální péče a výslovný odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) té hož zákona
se vztahuje pouze na část věty za spojkou „a”, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí
o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým. Stěžovatel s tímto výkladem
předmětného ustanovení nesouhlasí a tvrdí, že odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) se vztahuje
na celé ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných
výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje pouze §34 odst. 1 písm. e), a pod písm. a)
až d) je upraveno poskytování nenárokových dávek sociální péče. Z toho pak podle stěžovatele
vyplývá, že pokud by se odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první
§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a)
až e), nýbrž pouze na písm. e), které jediné poskytování mimořádných výhod občanům těžce
zdravotně postiženým upravuje, a odkaz na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný,
protože by jak dávky pod těmito písmeny, tak rovněž všechny ostatní dávky , už byly ze soudního
přezkumu vyloučeny první částí věty před spojkou „a”. Stěžovatel dodal, že dávky sociální péče
poskytované podle zákona č. 482/1991 Sb., jsou nárokové a nikoli účelové, na rozdíl od dávek
upravených v §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb. , které nejsou nárokové
a jsou účelové. Proto ani z tohoto hlediska řízení o jejich poskytování nesmí být vy loučeno
ze soudního přezkumu. Stěžovatel má navíc za to, že v řízení o předmětnou dávku
bylo rozhodováno o jeho základním právu na pomoc poskytovanou státem v nouzi
a ani z tohoto hlediska nebyl krajský soud oprávněn žalobu odmítnout. S ohledem na výše
uvedené důvody má stěžovatel za to, že napadeným usnesením krajského soudu bylo porušeno
jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, který vyžaduje, aby byla zajištěna alespoň jedna instance,
která je buď soudem nebo jiným nezávislým a podle zákona ustanoveným orgánem a která věc
projedná v plné jurisdikci. Pro případ, že by Nejvyšší správní soud došel k závěru, že ustanovení
§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., skutečně vylučuje ze soudního přezkumu správní
rozhodnutí o dávkách sociální péče, stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud řízení
o kasační stížnosti přerušil a podal Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení předmětného
ustanovení zákona č. 114/1988 Sb. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního
soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 9/2000. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 42 Cad 54/2007 – 12, zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel ke kasační stížnosti přiložil žádost o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení bezplatného zástupce z řad advokátů odůvodněnou tím, že se jeho rodina skládá
ze dvou dospělých osob a pěti malých dětí a je zcela odkázaná pouze na dávky státní sociální
podpory.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozhodnutím
krajského soudu a upozornil na skutečnost, že stěžovatel nemá vysokoškolské právnické vzdělání.
Krajský soud usnesením ze dne 10. 6. 2008, č. j. 42 Cad 54/200 7 – 22, stěžovateli vyhověl
a ustanovil mu k ochraně jeho práv pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Petra Prágla, advokáta.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 7. 2008 stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podává
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. a zopakoval svůj návrh na zrušení
napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení. Zopakoval rovněž svůj návrh na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu
soudu, v případě, pokud by Nejvyšší správní soud došel k závěru, že ustanovení §56c písm. a)
zákona č. 114/1988 Sb., skutečně vylučuje ze soudního přezkumu správní rozhodnutí o dávkách
sociální péče.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Z doplnění kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je-li kasační
stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační
důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti roz hodnutí o odmítnutí návrhu.
Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání
nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti
řízení před soudem. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Stěžovatel ostatně na ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
v kasační stížnosti poukazuje a je tedy zřejmé, že ji podal právě z důvodu uvedeného
v tomto ustanovení.
Podle citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
O takový případ jde v projednávané věci a proto byla kasační stížnost shledána
důvodnou.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel spatřu je nezákonnost usnesení krajského
soudu především v nesprávné aplikaci §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti
orgánů ČR v sociálním zabezpečení.
V posuzovaném případě se tedy primárně jedná o posouzení otázky, zda se na rozhodnutí
správního orgánu o zamítnutí žádosti stěžovatele o přiznání jednorázové dávky sociální péče
podle §8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, vztahuje výluka ze soudního přezkumu
uvedená v §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.
K tomu nutno uvést, že dávky sociální péče podmíněné existencí sociální potřebnosti
představují realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění
základních životních podmínek, zakotveného v článku 30 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a chráněného čl. 4 Ústavy České republiky. Jako takové toto právo nemůže být vyňato
z dosahu přezkumu soudu ve správním soudnictví (jde nepochybně o subjektivní právo veřejné
ve smyslu §2 s. ř. s.). Zákon č. 114/1988 Sb. založil v §56c písm. a) výluku ze soudního
přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce
zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona. Těmito rozhodnutími,
o nichž rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou pravomocí, jsou rozhodnutí:
a) o poskytování příspěvků na opatření zvláštních pomůcek občanům s těžkými
vadami nosného nebo pohybového ústrojí, nevidomým a neslyšícím občanům,
b) o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou opravu a na provoz motorového
vozidla a na úhradu pojistného,
c) o poskytování příspěvků na úpravu motorového vozidla na ruční ovládání
občanům s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí,
d) o poskytování příspěvků na úpravu bytu občanům s těžkými vadami nosného
nebo pohybového ústrojí a nevidomým občanům,
e) o přiznání mimořádných výhod.
Uvedený výčet rozhodnutí, jež nepodléhají soudnímu přezkumu, je taxativní
a nelze jej tudíž jakkoli dále rozšiřovat. Rozhodnutí o dávkách sociální péče podle zákona
č. 482/1991 Sb. do tohoto výčtu zahrnuta nejsou a podléhají tak soudnímu přezkumu. Z výše
uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu o jednorázové dávce sociální péče
podle §8a zákona č. 482/1991 Sb., nelze na základě ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., vyloučit ze soudního přezkumu a to z toho důvodu, že takovéto rozhodnutí
není rozhodnutím podřaditelným pod §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb.,
a nelze jej podřadit ani pod §34 odst. 1 písm. e) cit. zákona (o přiznání mimořádných výhod),
neboť toto ustanovení obsahuje odkaz na §86 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
který se opět vztahuje jen na péči o těžce zdravotně postižené a staré občany, když obsahuje
především výčet možností jak pomoci těžce zdravotně postiženým občanům.
Pokud tedy krajský soud ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., aplikoval
na zcela jiný typ dávek představujících záruky na pomoc v hmotné nouzi, aplikoval na věc
neodpovídající právní normu. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí
žalovaného není zvláštním zákonem, [kterým je zákon č. 114/1988 Sb., konkrétně pak ustanovení
§56c písm. a)] ze soudního přezkumu vyloučeno. Ze soudního přezkumu vyloučeno
není ani podle soudního řádu správního, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí,
které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v §70 písm. a)
až f) s. ř. s. Nezbývá tak než konstatovat, že kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
je nezákonné z důvodu nesprávné aplikace právního předpisu (krajský soud na věc aplikoval
normu, která na ni nedopadá).
Při posouzení této otázky Nejvyšší správní soud vycházel z rozhodnutí zdejšího soudu
ze dne 11. 7. 2006, č. j. 6 Ads 70/2004 - 69, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval,
že rozhodnutí o dávkách sociální péče posuzované podle zákona č. 482/1991 Sb ., o sociální potřebnosti,
není vyloučeno z přezkumu soudu ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud v projednávané právní věci neshledal důvod se od tohoto právního
závěru odchýlit. Ze závěrů přijatých ve zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu
lze totiž vycházet i v posuzovaném případě, neboť i zde správní orgán rozhodoval o žádosti
o dávku sociální péče podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a zákona
č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Jednalo se tedy o dávku, která patří mezi dávky řešící
situaci hmotné nouze. Krajský soud přitom žalobu odmítl s poukazem na výluku uvedenou
v §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.
Další pochybení krajského soudu spočívá v tom, že ve výroku napadeného usnesení
je chybně uvedeno číslo jednací rozhodnutí žalovaného (ve výroku je uvedeno
č. j. 4643/SZ/2007, správné č. j. rozhodnutí žalovaného je však 4643/SZ/2006). Nejvyšší
správní soud však v dané věci nepovažoval za potřebné vrátit spis před rozhodnutím o kasační
stížnosti krajskému soudu s tím, aby zmíněnou chybu ve výroku opravil postupem podle §54
odst. 4 s. ř. s., neboť takovýto postup by byl formalistický za situace, kdy Nejvyšší správní soud
s ohledem na výše uvedené důvody napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil
(§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navíc by takový postup v rozporu
se zásadou procesní ekonomie prodlužoval soudní řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby řádně
posoudil stěžovatelem napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal se s veškerými žalobními
body a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu