ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.40.2006:75
sp. zn. 4 Ads 40/2006 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: EURO
RSCG a. s., se sídlem Letenské sady 1500, Praha 7, zast. Mgr. Šárkou Kalinovou, advokátkou,
se sídlem Krakovská 9, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení,
se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 11. 1. 2006, č. j. 12 Cad 20/2005 - 36,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2006, č. j. 12 Cad 20/2005 - 36,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 20. 7. 2005, č. j. 323-6003-2489-11.7.2005/Hů, bylo
zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru Pražské správy sociálního zabezpečení
č. 492/1424/05, ze dne 8. 6. 2005, jímž byl podle ustanovení §104c zákona č. 582/1991 Sb.,
v platném znění, předepsán žalobci k úhradě nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení
a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 1 744 239 Kč a penále z tohoto dlužného
pojistného ve výši 941 837 Kč, tedy dluh v úhrnné výši 2 686 076 Kč s tím, že zjištěný nedoplatek
na pojistném vznikl tím, že organizace žalobce nezahrnula v souladu s ustanovením §5 odst. 1
písm. a) a písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., v platném znění, do vyměřovacího
základu pro odvod pojistného příjmy za období červenec – prosinec 2003, zúčtované
v souvislosti s výkonem zaměstnání a v souvislosti se zaměstnáním, francouzským státním
občanům panu J.-G. B. a panu R. J. I. a státní příslušnici Slovenské republiky a Kanady paní A.
B., kteří neměli trvalý pobyt na území ČR.
Podle názoru ČSSZ vznikl nedoplatek na pojistném tak, že organizace žalobce neplatila
pojistné za francouzské státní občany a občanku Slovenské republiky a Kanady,
které zaměstnávala na našem území, přičemž pracovní vztah se řídil cizími právními předpisy.
Správní orgány obou stupňů tvrdily, že v důsledku změny článku 10 Ústavy ČR, provedené
ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002, jsou na systému
nemocenského a důchodového pojištění ČR účastni i zaměstnanci, kteří mají uzavřenu pracovní
smlouvu podle francouzského práva, jsou francouzskými státními občany a mají trvalý pobyt
na území Francie, stejně jako zaměstnanci, kteří mají pracovní smlouvu uzavřenou tak,
jak tomu bylo u paní A. B., státní příslušníci Slovenské republiky a Kanady, která měla pracovní
smlouvu uzavřenu podle kanadského práva. Tato účast podle jejich názoru vyplývá z toho,
že v důsledku změny Ústavy je součástí českého právního řádu i Všeobecná úmluva o sociální
bezpečnosti mezi Československem a Francií, uzavřená dne 12. 10. 1948 (dále jen „Úmluva“),
jakož i Smlouva uzavřená mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním
zabezpečení č. 228/1993 Sb., (dále jen „Česko - slovenská smlouva“). Právní situace
těchto zaměstnanců byla nesporná do nabytí účinnosti novely článku 10 Ústavy a jejich postavení
je rovněž nesporné od 1. 10. 2004, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 54/1956 Sb.,
o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen zákon o nemocenském pojištění),
protože do okruhu pojištěných osob podle ustanovení §2 byla začleněna kategorie „pracovníci
v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů“. V uvedeném mezidobí
však francouzští státní příslušníci J.-G. B. a R. J. I. a slovenská (a kanadská) státní příslušnice A.
B., kteří neměli trvalý pobyt na území České republiky a na základě pracovní smlouvy uzavřené
podle cizího práva byli zaměstnáni pro zaměstnavatele na území ČR (s místem výkonu
zaměstnání na jejím území), však platilo, že jejich pojišťovací povinnost se řídila právními
předpisy České republiky, konkrétně zákonem o nemocenském pojištění v tehdy platném znění a
nelze tedy na něj pohlížet jako na osoby, které by pro účely nemocenského pojištění byli z účasti
na tomto pojištění vyňaty. Článek 1 §1 Česko-francouzské smlouvy stanoví, že českoslovenští
nebo francouzští státní příslušníci podléhají příslušným zákonným předpisům o sociálním
zabezpečení, uvedeným v čl. 2 této Úmluvy a platným v Československu nebo Francii a požívají
jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států za předpokladu,
že prokáží svou státní příslušnost podle právních předpisů každého ze smluvních států. Podle čl.
3 §1 téhož dokumentu platí, že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci, zaměstnaní
v jednom ze smluvních států, podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání.
V případě paní A. B. byla použita Česko - slovenská smlouva, která v části I čl. 4 stanoví, že při
používání právních předpisů jednoho smluvního státu jsou občané tohoto smluvního státu rovni
občanům druhého smluvního státu, pokud uvedená smlouva nestanoví jinak. V části II téže
smlouvy se uvádí, že pokud čl. 8 a 9 nestanoví něco jiného, řídí se účast na důchodovém
zabezpečení a nemocenském pojištění (zabezpečení) výdělečné činné osoby právními předpisy
smluvního státu, na jehož území je výdělečná činnost vykonávána. Žalovaná vyslovila názor, že
v případě Česko - francouzské smlouvy nelze čl. 3 §1 vykládat izolovaně od ostatních
ustanovení této úmluvy tak, že výklad čl. 3 §1 je možný jen v rozsahu čl. 1 §1 a v případě Česko
- slovenské smlouvy pak výklad čl. 7 v kontextu čl. 4. Dovodila, že francouzští či slovenští státní
občané, pokud vykonávají výdělečnou činnost na území České republiky, podléhají českým
právním předpisům stejně jako čeští občané a tudíž nemohou být z hlediska mezinárodních
smluv považováni za cizince s odlišnými právy a povinnostmi, než mají občané čeští (přestávají
být pro český právní řád cizinci).
Ve včas podané žalobě spatřoval žalobce nezákonnost napadeného rozhodnutí žalované,
spočívající v nesprávném posouzení povinnosti účasti výše uvedených osob na systému
sociálního zabezpečení v ČR, čímž žalovaná porušila zákon. Pokud jde o francouzské státní
příslušníky pracovali oba v kontrolovaném období, tj. od července do prosince 2003 v České
republice na základě pracovní smlouvy uzavřené se žalobcem podle francouzského práva. Paní A.
B., státní příslušnice Slovenské republiky a Kanady, bez trvalého pobytu na území České
republiky, pracovala v tomtéž období v ČR na základě pracovní smlouvy uzavřené se žalobcem
podle kanadského pracovního práva. Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalované spatřuje
žalobce v porušení ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb. (o pojistném na
sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) ve spojení s ustanovením §5
písm. b) zák. č. 54/1956 Sb. tak, jak byly účinné do 31. 12. 2003. Vyslovuje přesvědčení, že právní
posouzení věci stěžovatelkou, pokud jde o francouzské státní příslušníky, je nesprávné rovněž i z
pohledu Všeobecné úmluvy o sociální bezpečnosti č. 215/1949 Sb., ve znění Dodatkové úmluvy
č. 68/1970 Sb. Žalobce se odvolává na článek 1 §1 a článek 2 této Úmluvy, ve kterých jsou
upraveny otázky nejen sociálního zabezpečení, ale i právních poměrů občanů Francie v pracovně
právních vztazích. Odvolává se též na čl. 3 §1 téže Úmluvy, kde je stanoveno, že francouzští
státní příslušníci zaměstnaní v jednom ze smluvních států podléhají zákonodárství platnému v
místě jejich zaměstnání. Poukazuje na to, že Úmluva nestanoví, ani z ní nevyplývá, že ustanovení
§3 odst. 1 písm. c) zák. č. 589/1992 Sb., ve spojení s ustanovením §5 písm. c) zák. č. 54/1956 Sb., se nepoužijí. Dle názoru žalobce tedy mezinárodní smlouvy žádnou přímou pojistnou
povinnost nad rámec vnitrostátního práva nestanoví; pojistná povinnost může vyplynout teprve
z aplikace právního řádu určeného mezinárodní smlouvou. Dále žalobce poukázal na rozdílnou
praxi soudů, dokonce téhož soudu, kdy PSSZ provedla u žalobce v květnu a červenci 2003
kontrolu pojistného za období od 1. 6. 2001 do 30. 6. 2003 a doměřila žalobci nedoplatek na
pojistném za příslušné období roku 2003 ze stejných důvodů jako v posuzovaném případě. Po
skončení správního řízení podal žalobce proti rozhodnutí žalované správní žalobu, které Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2004, č. j. 9 Cad 9/2003 – 53, vyhověl a rozhodnutí
žalované zrušil. V tomto rozsudku soud zaujal názor, že smluvní strany těchto mezinárodních
smluv se dohodly pouze na tom, které právo má být aplikováno pro případ, kdy je státní
příslušník jednoho státu, v němž má bydliště, zaměstnán v druhém smluvním státě; v případě,
kdy je třeba použít právo České republiky, je nutné použít český právní řád jako celek, tedy
včetně §5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění. Toto ustanovení zákona o nemocenském
pojištění, vyjímá z pojištění cizí státní příslušníky nemající trvalý pobyt na území ČR, kteří jsou
činní v ČR pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních
předpisů. Tento stav se nezměnil ani poté, kdy nabyla účinnosti změna Ústavy ČR, provedená
Ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. Žalobce nijak nezpochybňuje vztah přednosti České -
francouzské a rovněž Česko - slovenské smlouvy před ustanoveními zákona, pokud je ovšem
vůbec mezi oběma předpisy rozpor. Uvádí, že mezinárodní smlouvy neupravují v dotčených
oblastech stejné otázky jako zákon o nemocenském pojištění a další předpisy v oblasti sociálního
zabezpečení, když obsahují jen tzv. kolizní normy, odkazující na příslušnou hmotně-právní
úpravu některého ze smluvních států, ale samy hmotně-právní úpravu práv a povinností (jako
např. podmínky pro vznik a zánik účasti fyzické osoby na systému sociálního zabezpečení toho
kterého státu) neobsahují. Obě smlouvy mají sice na základě Ústavy přednost před zákonem,
avšak v případě aplikace práva na konkrétní případ bude ustanovení mezinárodní smlouvy
přednostně aplikováno pouze pokud ustanovení vnitrostátního předpisu a ustanovení
mezinárodní smlouvy budou upravovat stejnou otázku a mezi těmito úpravami bude rozpor. To
však není případ otázky vzniku povinnosti účastnit se českého systému sociálního zabezpečení.
K principu jediného pojištění žalobce zdůraznil, že v mezinárodních smlouvách není výslovně
stanoveno, že by jejich účelem bylo vyloučit situaci, kdy fyzická osoba nebude účastna systému
sociálního zabezpečení dle pravidel právního řádu, který byl určen na základě takové smlouvy
jako použitelný v konkrétním případě a nestanoví přímo pojistnou událost. Upozorňuje na čl. 1 §
2 části I, Česko - francouzské smlouvy, který navíc výslovně připouští možnost, že při přesídlení
francouzského státního občana do ČR tento občan nesplní podmínky stanovené pro pojistnou
povinnost dle českých právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení. Vyplývá z toho podle
něho, že tyto smlouvy si nekladou za cíl vyloučit situaci, kdy by pracovník nespadal pod žádný
z povinných systému sociálního zabezpečení, ani nastolit úplnou a absolutní identitu práv a
povinností fyzických osob. Otázka, zda zaměstnanec, cizí státní příslušník je sociálně zabezpečen
v jiné zemi, pokud je vyňat z účasti na sociálním zabezpečení v ČR podle §5 písm. b) zákona o
nemocenském pojištění, musí být řešena tímto zaměstnancem a nikoliv orgány sociálního
zabezpečení České republiky. V této souvislosti připomíná zásadu, vyjádřenou opakovaně i
Ústavním soudem, podle níž ratifikací mezinárodních smluv nemohou být dotčena práva
poskytovaná a zaručená vnitrostátním zákonodárstvím. Dle žalobce je nepřípustné vykládat obě
smlouvy tak, že omezují právo dotčených osob neúčastnit se po dobu svého přechodného pobytu
v ČR na českém systému sociálního zabezpečení, pokud zákon takovou možnost předvídal, když
ji navíc v daném případě smlouva sama nevyloučila. Žalobce má za to, že žalovaná nezdůvodnila
vyloučení aplikace §5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění, ani když uvádí, že při provádění
mezinárodních smluv v oblasti sociálního zabezpečení je třeba vycházet z principu jediného
pojištění, či z účelu mezinárodních smluv. Má též za to, že výklad žalovaného je rozšiřujícím
výkladem ustanovení právních předpisů a mezinárodních smluv, který nemá oporu v zákoně.
Takový výklad není v souladu s čl. 2 Ústavy, podle něhož státní moc lze uplatnit jen v mezích
a způsoby, které stanoví zákon, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V daném
případě však žalovaná vyžaduje, aby žalobce plnil povinnost, kterou mu neukládá ani zákon,
ani mezinárodní smlouva. Žalobce vyslovuje přesvědčení, že o rozporu platného zákona
a účelového výkladu orgánů státní správy žalovaná dobře věděla, když za účelem odstranění
tohoto rozporu připravila novelu zákona v oblasti sociálního zabezpečení. Zákonem č. 424/2003 Sb., přijatým na vládní návrh, byla pak s účinností od 1. 1. 2004 skutečně zrušena zákonná
výjimka z účasti na systému sociálního zabezpečení v České republice pro zaměstnance pracující
na základě pracovní smlouvy uzavřené podle cizích právních předpisů a nemající v České
republice trvalý pobyt. Navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí žalované pro nezákonnost
zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Česká správa sociálního zabezpečení výše uvedený právní názor žalobce označuje
za nesprávný zejména v posouzení otázky, do jaké míry se použije Úmluva mezi ČR a Francií
a Česko-slovenská smlouva v návaznosti na ustanovení §5 písm. b) zák. č. 54/1956 Sb.
Souhlasila s tvrzením žalobce, že Úmluva a Smlouva obsahují pouze kolizní normy a samotnou
pojistnou povinnost přímo hmotněprávně neupravují. Podle žalované pojistná povinnost vyplývá
z některých kolizních článků Úmluvy či Smlouvy, tato kolizní ustanovení přímo odkazují
na právní řád České republiky, tedy na konkrétní povinnost stanovenou v českých právních
předpisech, a zakládají tudíž přímou povinnost. S názorem žalobce, že čeští a francouzští,
resp. slovenští státní příslušníci si jsou ve svých právech rovni, se žalovaná ztotožňuje,
neztotožňuje se však s názorem, že zásadu rovného zacházení neinterpretovala v souladu
se zněním mezinárodních smluv. Jestliže francouzští, resp. slovenští státní občané požívají
stejných výhod a za stejných podmínek jako čeští státní příslušníci, mohou být vyňati z pojištění
podle zákona č. 54/1956 Sb., jen za podmínek, za kterých mohou být vyjmuti z pojištění i čeští
státní příslušníci. Ti mohou být vyjmuti pouze podle §5 písm. a), c), d), e) a f), nikoliv podle
písm. b), na které se žalobce odvolává, neboť uvedené ustanovení se týká pouze cizích státních
příslušníků, nikoliv českých státních příslušníků. Z tohoto důvodu čl. 1 §1 Úmluvy vylučuje
vynětí z pojištění dle §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. Totéž platí ve vztahu k čl. 4 Česko -
slovenské smlouvy. Žalobce jako zaměstnavatel francouzských (resp. slovenské) státních občanů
je proto podle §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb. plátcem pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za tyto své pracovníky. Aplikací výjimky
podle ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. nedochází tudíž k porušení ustanovení
mezinárodních smluv ohledně rovného nakládání s občany smluvních států, neboť za splnění
stejných podmínek jsou tito občané i nadále buď vyňati nebo účastni pojištění. Žalovaná
dále nesouhlasí s právním názorem žalobce, že vztah přednosti Úmluvy či Smlouvy
před zákonem je dán pouze v případech, pokud je mezi oběma předpisy rozpor, a že v situaci,
kdy nějaká otázka, např. vznik povinnosti účastnit se českého systému sociálního zabezpečení,
není těmito mezinárodními smlouvami upravena, nemají tyto mezinárodní smlouvy přednost.
Vzájemný vztah mezinárodních smluv a zákona č. 54/1956 Sb., ve znění platném
do 31. 12. 2003, je třeba posuzovat především se zřetelem k Ústavě ČR. Podle čl. 10 (ve znění
novely účinné od 1. 6. 2002, provedené ústavním zákonem č. 391/2001 Sb.), vyhlášené
mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána,
jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouvy něco jiného než zákon, použije
se mezinárodní smlouva. Zmíněný článek byl též doplněn odstavcem 2 čl. 1, který zní, že České
republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Podle žalované
z citované právní úpravy vyplývá, že ve smlouvách se smluvní strany dohodly pouze na tom,
které právo z práv smluvních stran má být aplikováno pro případ, kdy je český či francouzský
nebo český či slovenský státní příslušník zaměstnán v druhém smluvním státě než je jeho bydliště.
S ohledem na mezinárodní smlouvy nelze pracovněprávní vztah z pracovní smlouvy,
i když se řídí francouzským právem, resp. kanadským právem, vztahovat k ustanovení §5
písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2003, neboť podle žalované uvedená
smlouva (smlouvy) je v daném případě tomuto obecně právně závaznému předpisu nadřazena.
K principu jediného pojištění žalovaná nesouhlasila s jeho výkladem provedeným
žalobcem, a zdůraznila, že při provádění dvoustranných mezinárodních smluv o sociálním
zabezpečení je třeba vycházet z jejich základního principu, tj. principu jediného pojištění,
a to v místě, kde osoby kryté mezinárodními smlouvami vykonávají činnost. Tento princip
je určující pro posouzení účasti těchto osob na pojištění podle českých právních předpisů. Volba
práva, podle něhož je pracovní činnost vykonávána, je sice závislá na vůli účastníků
pracovněprávního vztahu, avšak od této smluvní volnosti nelze odvozovat právní účinky v oblasti
sociálního pojištění. Dvoustranné mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení jsou obecně
právně závazným předpisům nadřazeny ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. Za nedůvodnou označila
žalovaná rovněž námitku žalobce – upozornění na čl. 1 §2 Obecných zásad Úmluvy s tím,
že uvedený článek sice stanoví možnost dobrovolně pokračovat v pojištění při přesídlení
francouzského státního občana do ČR za stejných podmínek. Žalovaná odmítá názor žalobce,
který má za to, že její výklad je rozšiřujícím výkladem, a že věděla o rozporu platného zákona
s účelovým výkladem orgánů státní správy. Připomíná změny, k nimž zákonem č. 424/2003 Sb.
došlo s účinností od 1. 1. 2004 a dodává, že tento zákon reagoval pouze na to, že pojistná
povinnost a účast na pojištění může být upravena mezinárodní smlouvou. Vzhledem k závěru,
že již čl. 3 Úmluvy stanoví v této věci pojistnou povinnost pro zaměstnance,
však ani tato následná novelizace zákona, jejímž cílem bylo též zpřehlednění a snažší interpretace
zákona ve vztahu k mezinárodní smlouvě, nemůže nic změnit na tom, že žalobci byla uložena
povinnost k úhradě pojistného v souladu s právním řádem České republiky. K posuzování
otázky, zda se Úmluva stala součástí právního řádu ČR, žalovaná uvedla, že je nutno vycházet
zejména z úpravy, která platila v době uzavírání a ratifikace této Úmluvy. Tehdy platila Ústava,
vyhlášená ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., přičemž podle čl. 74 odst. 1 bod 1 věty první,
sjednával a ratifikoval mezinárodní smlouvy prezident. Zmíněná Úmluva není politickou
smlouvou, hospodářskou smlouvou obecné povahy nebo smlouvou, k jejímuž provedení je třeba
zákona, a proto nevyžadovala před ratifikací souhlas Parlamentu (Národního shromáždění).
Úmluva byla ratifikována prezidentem a řádně vyhlášena ve Sbírce zákonů, stala se tak součástí
právního řádu Československé republiky a s přihlédnutím k čl. 1 Ústavního zákona č. 4/1993 Sb.
se na jejím charakteru nezměnilo nic ani po vzniku ČR. Žalovaná setrvala na svém závěru, že výše
uvedení zaměstnanci byli v roce 2003 účastni nemocenského pojištění ve smyslu ustanovení §2
odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2003, a z tohoto důvodu byli
i poplatníky pojistného. Proto příjmy zúčtované jim v souvislosti s výkonem zaměstnání
a v souvislosti se zaměstnáním, měly být zahrnuty do vyměřovacího základu pro odvod
pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Při provádění
mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení je třeba vycházet z principu existence jediného
pojištění, a to v místě kde osoby kryté mezinárodními smlouvami vykonávají činnost. Žalovaná
navrhovala, aby Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Městský soud v Praze po provedeném řízení neshledal žalobu důvodnou
a proto ji napadeným rozsudkem zamítl podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správní (dále jen „s. ř. s.“). Připustil, že existuje rozdílnost v právním názoru
při aplikaci mezinárodních smluv, což však vychází především ze skutečnosti, že Ústava ČR
v čl. 10 odst. 2 stanoví nadřazenost mezinárodních smluv před vnitrostátními předpisy. V případě
francouzských státních občanů je to Úmluva ze dne 12. 10. 1948, publikovaná
pod č. 215/1949 Sb., nadřazená zákonu č. 54/1956 Sb. Ta v čl. 1 §1 klade na roveň postavení
státních příslušníků smluvních států s tím, že tito požívají výhod za stejných podmínek jako státní
příslušníci každého z těchto států. Podle čl. 1 §1 této Úmluvy je pak nutno vykládat i čl. 3 §1,
podle kterého českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci, zaměstnaní v jednom
ze smluvních států, podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání. Znamená
to tedy, podle názoru městského soudu, že francouzští státní příslušníci mohou být vyjmuti
z pojištění podle §5 zákona č. 54/1956 Sb., jen za podmínek, za kterých mohou být vyjmuti
společně též čeští státní občané. Ti však nemohou být vyjmuti z pojištění podle ustanovení §5
písm. b) uvedeného zákona, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na cizince. Navíc
od 1. 1. 2004 došlo zákonem č. 424/2003 Sb., ke změně tohoto ustanovení neboť, možnost
vyjmutí z pojištění pro cizí státní příslušníky, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR a kteří jsou
činní v ČR pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu, uzavřeném podle cizích právních
předpisů, byla zrušena. Vyjmutí z pojištění podle písm. c) téhož ustanovení nepřichází v úvahu,
neboť žalobce má sídlo na území České republiky. Pokud jde o zaměstnankyni žalobce A. B.,
státní příslušnici Slovenské republiky a Kanady, která nemá na území ČR trvalý pobyt a jejíž
pracovní poměr byl uzavřen podle cizího (kanadského práva), odkázal městský soud na Česko -
slovenskou smlouvu, publikovanou pod č. 228/1993 Sb., zejména čl. 4, podle kterého jsou si
občané obou smluvních států rovni. Tato smlouva se pak vztahuje na právní vztahy uvedené v čl.
2 odst. 1, tedy též na nemocenské pojištění. Jestliže státní příslušníci obou smluvních států jsou
si ve vztazích sociálního zabezpečení rovni, je nutno s ohledem na čl. 4 vykládat i čl. 7 Smlouvy.
Podle tohoto článku se řídí účast na důchodovém a nemocenském pojištění (zabezpečení)
výdělečně činné osoby právními předpisy smluvního státu, na jehož území je výdělečná činnost
vykonávána. Protože je výdělečná činnost A. B. vykonávána na území ČR vztahují se na ni i
právní předpisy důchodového a nemocenského pojištění (zabezpečení) ČR. Ty je nutno vykládat
tak, že k vyjmutí z pojištění podle §5 zákona č. 54/1956 Sb. u slovenských občanů může dojít jen
pokud mohou být za stejných podmínek vyjmuti i čeští občané. Ti však podle písm. b) nemohou
být vyjmuti z pojištění, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na cizince. Jelikož žalobce
vyčíslené požadované částky dle platebního výměru ze dne 8. 6. 2005, č. 492/1424/05
nezpochybnil, byl zjištěný nedoplatek pojistného, včetně penále, požadován po žalobci právem.
Příjmy uvedených zaměstnanců měly být totiž zahrnuty do vyměřovacího základu odvodu
pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas kasační stížnost, dovolávaje se důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy důvodu nezákonnosti , spočívajícího
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, především otázky
účasti cizích státní příslušníků, kteří neměli v České republice trvalý pobyt a pracovali
zde na základě pracovních smluv uzavřených podle cizích právních předpisů, na systému
nemocenského pojištění, a tedy i důchodového pojištění, v České republice v období
od 1. 7. 2003 do 31. 12. 2003, a to za situace, kdy zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění
zaměstnanců, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2003, stanovil pro tyto osoby vynětí
z nemocenského pojištění (§5 písm. b/ uvedeného zákona). Žalobce (dále jen „stěžovatel”)
opakuje námitky, které uplatnil v žalobě proti rozhodnutí žalované, jejíž právní názor na věc
Městský soud v Praze převzal. Na obsah těchto žalobních námitek, s nimiž se kasační námitky
ztotožňují, lze proto pro stručnost odkázat. Žalobce navrhoval, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná podle obsahu spisu vyjádření ke kasační stížnosti nepodala.
Nejvyšší správní soud nejdříve usnesením ze dne 2. 4. 2007, č. j. 4 Ads 40/2006 – 71,
řízení o kasační stížnosti přerušil podle ustanovení §48 odst. 2 písm. e) s. ř. s., neboť zjistil,
že v obdobných případech, kdy se primárně jedná o posouzení, zda na právní poměry v oblasti
pojištění zaměstnanců žalobce, kteří jsou francouzskými státními občany, nemajícími trvalé
bydliště v České republice, pracujícími na základě pracovní smlouvy řídící se francouzským
právem, byla aplikována Úmluva o sociální bezpečnosti a Dodatková dohoda, Zvláštní
a závěrečný protokol mezi Československou republikou a republikou Francouzskou z roku
1948, či zda na projednávaný případ je možno aplikovat pouze ustanovení §5 písm. b)
zákona č. 54/1956 Sb., probíhají před Ústavním soudem v současné době řízení
(např. sp. zn. IV. ÚS 503/06 – o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 Ads 9/2005 – 62 a sp. zn. II. ÚS 613/06 – o ústavní stížnosti proti rozsudku téhož soudu
č. j. 4 Ads 14/2005 – 73 a konečně sp. zn. I. ÚS 629/06 – o ústavní stížnosti proti rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 45/2005 – 79, ze dne 20. 7. 2006), v nichž je řešena
zmíněná právní otázka, jejíž výsledek může významně ovlivnit posouzení právních otázek
v projednávané věci.
Nejvyšší správní soud se totiž ve výše zmíněných rozsudcích v podstatě ztotožnil
s postupem žalované a tudíž i Městského soudu v Praze. Označil za podstatnou otázku,
zda je Úmluva mezinárodní smlouvou ve smyslu článku 10 Ústavy ve znění účinném
od 1. 6. 2002 a zda má přednost před zákonem. Uvedl, že Úmluva vyhlášená pod číslem
215/1949 Sb., byla ratifikována prezidentem republiky dne 15. 2. 1949 a účinnosti nabyla
1. 7. 1949. Tato smlouva, jejímž původním účastníkem bylo Československo, byla jednou z těch,
které ČR převzala spolu s právy a závazky, jež pro ČSFR vyplývaly z mezinárodního práva
(podle článku 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.), jde podle jeho názoru
o tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvu, kterou je ČR vázána, jejímž předmětem nejsou lidská
práva a základní svobody a sama o sobě tedy nemůže být považována za bezprostředně závaznou
a mající přednost před zákonem. Před novelou Ústavy (do 31. 5. 2002) tomu bránilo její věcné
zaměření, tj. že předmětem úpravy nejsou lidská práva a základní svobody. Novela Ústavy
sice rozšířila okruh mezinárodních smluv, jež jsou součástí vnitrostátního právního předpisu
i mimo rámec těchto smluv, které se týkají lidských práv a základních svobod, avšak navíc
podmínila jejich vnitrostátní účinky souhlasem parlamentu, k čemuž v případě Úmluvy nedošlo.
Její postavení jako pramene práva je proto podmíněno zákonným odkazem, což znamená,
že ji lze přímo aplikovat pouze tehdy, existuje-li zákon, jenž jí takový právní status přiznává.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že takovým zákonem je zákon č. 100/1932 Sb.,
o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení, který v §1 uvádí,
že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění vyhlášených ve Sbírce zákonů
a nařízení mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Pravidla obsažená
v Úmluvě jsou proto aplikovatelná přímo a mají přednost před zákonem, pokud ten stanoví
něco jiného. Při posouzení, jaký dopad mají ustanovení Úmluvy na aplikatelnost §5 písm. b)
zákona o nemocenském pojištění dospěl k závěru, že uvedené ustanovení je nutno vykládat
v duchu článku 1 §1 a článku 3 §1 Úmluvy, v nichž se stanoví, že českoslovenští
nebo francouzští státní příslušníci podléhají příslušným zákonným předpisům o sociálním
zabezpečení, uvedeným v článku 2 Úmluvy a platným v Československu nebo Francii a požívají
jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států za předpokladu,
že prokáží svou státní příslušnost podle právních předpisů každého ze smluvních států;
českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci zaměstnaní v jednom ze smluvních států
podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání. Dovodil proto, že v tomto případě
nelze uplatnit vynětí z pojištění podle ustanovení §5 písm. b) zák. č. 54/1956 Sb.,
neboť zde existuje platná mezinárodní smlouva, která je na základě odkazu pojatého do zákona
č. 100/1932 Sb. součástí právního řádu ČR a tedy aplikovatelná přímo.
Ústavní soud však v některých věcech, v nichž Nejvyšší správní soud zaujal výše zmíněný
právní názor, ústavním stížnostem žalobců vyhověl, když dospěl k názoru, že aplikace výše
uvedených obecných úvah vede k závěru, že napadená rozhodnutí správních orgánů nemohou
z ústavního hlediska obstát. Učinil tak např. v nálezu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 629/06,
jímž zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2006, č. j. 4 Ads 45/2005 – 79,
a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Cad 20/2004 – 48, ze dne 2. 3. 2005.
V něm připomněl své oprávnění zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy,
došlo-li jejich pravomocnými rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení
jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Dovolávala-li se tedy
v uvedené věci stěžovatelka (žalobkyně) ochrany svého základního práva na spravedlivý proces,
dospěl Ústavní soud k závěru o důvodnosti ústavní stížnosti. Poukázal na jeden
z nejvýznamnějších aspektů právního státu, k nimž patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající
princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1.
odst. 1 Ústavy s tím, že ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická
nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména
též v trvající výklad takovéhoto předpisu orgány veřejné moci, včetně praxe správních úřadů
a výkladu práva správními soudy. Takováto konstantní správní praxe a na ní případně navazující
rozhodování správních soudů a v nich obsažená interpretace, tvoří v materiálním smyslu součást
příslušné interpretované právní normy (Ústavní soud odkázal např. na rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Kruslin proti Francii – stížnost č. 11801/85 rozhodnutá dne
24. 4. 1990). Ústavní soud připustil možnost přehodnocení interpretace právních předpisů
za nezměněného stavu, avšak zdůraznil, že představuje závažný zásah do právní jistoty a intenzitu
tohoto zásahu je nutno posuzovat vždy ve světle individuální situace. Legitimace takovéto změny
závisí na tom, do jaké míry mohl adresát normy rozumně počítat s tím, že se výklad změní,
což platí zejména se zřetelem na ustálenost, jednotnost, dlouhodobost a určitost správní praxe,
význam výkladu práva pro adresáty právní normy, i s ohledem na změnu právních předpisů
s danou správní praxí souvisejících a na eventuální změnu relevantních společenských okolností,
které mohou objektivně přispívat k poznání správného výkladu práva. Zdůraznil, že změna
dlouhodobé správní praxe nebo soudně správní judikatury – za nezměněného stavu právních
předpisů – může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité
právem chráněné hodnoty v žádném případě se však nesmí dít svévolně. Z tohoto pohledu
nemohou proto napadená rozhodnutí správních soudů z ústavního hlediska obstát,
když ani Nejvyšší správní soud není vyvázán z imperativu plynoucího z článku 4. Ústavy ČR,
z něhož vyplývá ústavní požadavek ústavně komformního výkladu podústavního práva.
Tomuto imperativu však Nejvyšší správní soud ani Městský soud v Praze nevyhověly. Naopak,
Nejvyšší správní soud poté, co se ne zcela ztotožnil s výkladem práva učiněným ČSSZ
a městským soudem, legitimizoval zřejmý protiústavní exces v postupu správního úřadu zcela
novou a evidentně nesprávnou interpretací českého ústavního pořádku. Mezi účastníky přitom
nebylo sporu o tom, že nejednotnost výkladu vyvolávala toliko praxe ČSSZ za dobu počínaje
1. 6. 2002 a konče 1. 1. 2004, kdy celou věc vyřešila změna zákona o nemocenském pojištění
zaměstnanců. Jakkoliv ČSSZ a městský soud na straně jedné a Nejvyšší správní soud na straně
druhé zaujaly dva různé výklady Ústavy, odůvodnily uložení povinnosti stěžující organizaci
zaplatit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,
včetně penále. Výše již popsaný výklad ČSSZ a městského soudu je ve zjevném rozporu
s doslovným zněním článku 10 Ústavy, účinném od 1. 6. 2002. Předpokladem toho, aby byla
mezinárodní smlouva součástí právního řádu, je i to, že tato byla ratifikována se souhlasem
Parlamentu, respektive některým z předchůdců Parlamentu na území ČR nebo bývalého
Československa. Tak tomu ovšem nebylo ani u Úmluvy v původním znění vyhlášeném
pod č. 215/1949 Sb., ani u Dodatkové úmluvy k Všeobecné úmluvě o sociální bezpečnosti mezi
Československem a Francií, vyhlášené pod č. 68/1970 Sb. V obou případech nebyla mezinárodní
smlouva ratifikována se souhlasem Národního shromáždění ČSR, respektive Federálního
shromáždění ČSSR. Za podstatnější však Ústavní soud označil skutečnost, že i kdyby byl dán
předpoklad článku 10 Ústavy a Úmluva byla součástí právního řádu ČR, nemůže být novela
Ústavy č. 395/2001 Sb. vykládána tak, že překvapivě a v rozporu s principem ochrany
oprávněného očekávání adresátu právní normy, zasahuje do práv a povinností těchto adresátů.
Nejvyšší správní soud závěry výše uvedené sice odmítl, ale přesto dovodil aplikovatelnost
Úmluvy, když uvedl, že všechny mezinárodní smlouvy, které byly ratifikovány dříve,
tj. před účinností novely ústavy č. 395/2001 Sb., si zachovávají dosavadní status. Ústavní soud
s takovým právním závěrem vyslovil nesouhlas, neboť je v rozporu s judikaturou Ústavního
soudu, podle které i mezinárodní smlouvy, ratifikované před 1. 6. 2002, splňují-li jinak podmínky
článku 10 Ústavy ČR, jsou součástí právního řádu (srovnej např. sp. zn. II. ÚS 405/02, Sbírky
nálezů a usnesení ÚS, svazek 30, strana 245, aplikující jako součást právního řádu smlouvu
o sociálním zabezpečení uzavřenou mezi ČR a SR, vyhlášenou pod č. 228/93 Sb.). Ústavní soud
poukázal na rozpornost výkladu užitého Nejvyšším správním soudem, kdy v jím projednávané
věci je postavení Úmluvy jako pramene práva podmíněno zákonným odkazem, což znamená,
že ji lze přímo aplikovat pouze tehdy, existuje-li zákon, který tento status přiznává,
přičemž takovým zákonem má být podle něj zákon č. 100/1932 Sb., jehož §1 stanoví,
že mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení mají po dobu své mezinárodní účinnosti
též účinnost vnitrostátní, a na základě tohoto zákona jsou proto pravidla obsažená v Úmluvě
aplikovatelná přímo a Úmluva sama byla v relevantní době, k zákonu č. 54/1956 Sb. v poměru
předpisu speciálního k obecnému. Měla proto ve smyslu článku 10. Ústavy, věty za středníkem
přednost před zákonem. Ústavní soud k tomu jako obiter dictum upozornil na navzájem
rozporné úvahy, kdy Nejvyšší správní soud sice na jedné straně odmítá, že by byla Úmluva
součástí právního řádu ve smyslu článku 10 Ústavy, současně však protismyslně aplikuje větu
článku 10 Ústavy za středníkem, což by nasvědčovalo opaku. Tím podle jeho názoru legalizoval
postup správních úřadů, ovšem způsobem libovolným a zcela nepředvídatelným. Správní úřady
vůči žalobkyni postupovaly zmíněným způsobem proto, že jednaly s ohledem na nové znění
článku 10 Ústavy, pokud ovšem tento postup s ohledem na výklad uvedeného článku učiněný
Nejvyšším správním soudem, ztratil v dané věci oporu, nebylo možné jednání správních úřadů
zhojit legalistickou konstrukcí, která podepřela aplikovatelnost Úmluvy na základě 70 let starého
zákona, který nikdy nebyl ve vztahu k žalobkyni aplikován a podle publikované judikatury
NSS nebyl aplikován ani vůči jiným subjektům. Přitom podle právního názoru vysloveného
Nejvyšším správním soudem mohl být aplikován i kdykoliv v době před rokem 2002. Soustavná
praxe orgánů státní správy sociálního zabezpečení však vytvořila oprávněná očekávání adresátů
příslušných právních norem v oblasti nemocenského pojištění. Ostatně stěžovatelka sama
v duchu těchto úvah tvrdí, že nikdo z jejích francouzských zaměstnanců v relevantní době žádné
dávky sociálního zabezpečení nepobíral. Tito zaměstnanci (francouzští státní příslušníci) platili
do 1. 1. 2004, podle do té doby existující praxe orgánů státní správy, své pojistné na sociální
zabezpečení ve Francii. Tato soustavná praxe orgánů státní správy sociálního zabezpečení,
kontinuálně existující až do počátku roku 2004, podle názoru Ústavního soudu, dotvořila české
právo v jeho materiální podobě tak, že v relevantní době nemohla být použita Úmluva místo
úpravy zákonné. Francouzští státní příslušníci, kteří neměli v České republice trvalý pobyt a byli
zde činní pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních
předpisů, tedy nebyli účastni na pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb., ve znění účinném
do 31. 12. 2003 (s odkazem na ustanovení §5 písm. b/ citovaného zákona).
Těmto závěrům Ústavního soudu odporuje napadený rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 11. 1. 2006, č. j. 12 Cad 20/2005 – 36, jímž byla žaloba proti rozhodnutí ČSSZ ze dne
20. 7. 2005, č. j. 323–6003–2489–11. 7. 2005/Hů, zamítnuta. Městský soud v Praze, stejně
jako žalovaná, vycházel z názoru opačného, Ústavním soudem neakceptovatelného.
K vzájemnému vztahu mezi Úmluvou a zákonem č. 54/1956 Sb., totiž na rozdíl od Ústavního
soudu uzavřel, že z hlediska zákona č. 54/1956 Sb. nejsou pánové J.-G. B. a R. J. I., francouzští
státní občané, v rozhodném období (zde červenec – prosinec 2003), vyňati z pojištění podle §5
písm. b) zák. č. 54/1956 Sb. o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění platném do 31. 12.
2003.
Po seznámení s nálezem Ústavního soudu výše citovaným, pokračoval Nejvyšší správní
soud v přerušeném řízení o kasační stížnosti podané stěžovatelem (žalobcem) proti rozsudku
Městského soudu v Praze. Nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná
a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti; neshledal,
že by řízení před soudem bylo zmatečné nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé a ani neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo
nepřezkoumatelné, nebo že by šlo o případ, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Kasační
stížnost shledal poté důvodnou.
Jak Ústavní soud zdůraznil ve svém nálezu III. ÚS 2520/04, z článku 89 odst. 2 ústavy
vyplývá obecným soudům povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným
Ústavním soudem v jeho nálezech, jinými slovy povinnost sledovat „ratio decidendi“, tj. vyložené
a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu
opíral. Judikatura Nejvyššího správního soudu zastává obecný názor o povinnosti respektovat
nálezy Ústavního soudu. Tento názor odráží doktrínu vyslovenou v judikatuře Ústavního soudu,
dle níž je třeba pečlivě rozeznávat povinnost respektovat ratio decidendi nálezu Ústavního soudu
v dalším řízení v té samé věci (smysl kasační) a povinnost následovat ratio decidendi Ústavního
soudu v jiných, ale podobných věcech (smysl precedenční). Nejvyšší správní soud
je v projednávané věci názoru, že povinnost následovat ratio decidendi Ústavního soudu
se vztahuje nejen k věci, v níž svůj závěr Ústavní soud zaujal, ale i k věcem podobným
(v podstatě skutkově naprosto shodným), jako je tomu i ve věci projednávané.
V kasační stížnosti se stěžovatel dovolával důvodu kasační stížnosti podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
V daném případě se primárně jedná o posouzení zda na právní poměry v oblasti pojištění
zaměstnanců žalobce, kteří jsou francouzskými státními občany, pracujícími na základě pracovní
smlouvy řídící se francouzským právem a slovenské státní občanky (současně státní občanky
Kanady), pracující na základě pracovní smlouvy řídící se pracovním právem kanadským,
nemajícími trvalé bydliště v České republice, byla aplikována Úmluva o sociální bezpečnosti
a Dodatková dohoda, Zvláštní a závěrečný protokol mezi Československou republikou
a republikou Francouzskou, podepsaná v Paříži dne 12. 10. 1948, vyhlášená ve Sbírce zákonů
pod č. 215/1949, (u slovenské státní občanky Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou
republikou o sociálním zabezpečení publikovaná pod č. 228/1993 Sb.), či zda na projednávaný
případ je možno aplikovat toliko ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském
pojištění zaměstnanců.
Pokud jde o francouzské státní občany, v tomto směru nezbývá Nejvyššímu správnímu
soudu než odkázat na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 629/06, ze dne
15. 1. 2008, výše podrobně citované. Pokud tedy Ústavní soud uzavřel, že francouzští státní
občané, kteří neměli v České republice trvalý pobyt a byli činní v České republice
pro zaměstnavatele v pracovně právním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, nebyli
účastni na pojištění podle zák. č. 54/1956 Sb. o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění
účinném do 31. 12. 2003 (s odkazem na ustanovení §5 písm. b) citovaného zákona)
a tento právní názor neodpovídá závěrům a právnímu názoru Městského soudu v Praze – je s
nimi v rozporu, vyjádřeném v rozsudku napadeném kasační stížností v právě projednávané věci,
pak lze v postupu Městského soudu v Praze shledat nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Proto byla kasační stížnost shledána důvodnou.
Nejvyšší správní soud proto pro nezákonnost zrušil z tohoto důvodu napadený rozsudek
Městského soudu v Praze podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. je Městský soud v Praze vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto zrušovacím rozhodnutí, který koresponduje
s právním názorem vyjádřeným ve výše podrobně citovaném Nálezu Ústavního soudu ze dne
15. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 629/06. Na městském soudu bude, aby zrušil napadené rozhodnutí
žalované, které vyslovenému právnímu názoru Ústavního soudu rovněž neodpovídá a věc vrátil
tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení s tím, že francouzští státní občané, kteří neměli trvalý
pobyt na území České republiky a byli činni v České republice pro zaměstnavatele
v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích státních předpisů, nebyli účastni na pojištění
podle zák. č. 54/1956 Sb. o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném
do 31. 12. 2003 ( a z tohoto důvodu žalobce, jako zaměstnavatel těchto francouzských státních
občanů, není plátce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti za tyto pracovníky).
K tomu nutno uvést, že z hlediska právního názoru a úvah Ústavního soudu vyslovených
v citovaném nálezu, posoudí v dalším řízení Městský soud v Praze též otázku účasti na pojištění
podle zákona č. 54/1956 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2003 (§5 odst. 1 písm. b) cit. zákona),
slovenské státní příslušnice (též státní příslušnice Kanady) A. B., která rovněž neměla v České
republice trvalý pobyt a byla zde činna pro zaměstnavatele (stěžovatele) v pracovněprávním
vztahu uzavřeném podle cizího (kanadského) právního předpisu.
Podle ustanovení §110 odst. 2 rozhodne Městský soud v Praze v novém rozhodnutí
i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu