ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.87.2007:86
sp. zn. 4 Ads 87/2007 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: A. M.,
zast. Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem, se sídlem Národní 28, Praha 1, proti žalovanému:
ředitel Policie České republiky, služba cizinecké a pohraniční policie, se sídlem Olšanská
2, Praha 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3.
2007, č. j. 9 Ca 209/2005 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 7. 3. 2007, č. j. 9 Ca 209/2005 – 52 (dále jen „napadený
rozsudek“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ředitele Policie ČR, služby
cizinecké a pohraniční policie ve věcech služebního poměru ze dne 2. 6. 2005, č. 417/2005,
jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí ředitele Policie ČR, oblastního
ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha (dále také jen „služební funkcionář“)
ve věcech služebního poměru ze dne 21. 3. 2005, č. 312/2005. Tímto rozhodnutím byla
stěžovatelka propuštěna ze služebního poměru z důvodu porušení služební přísahy a služební
povinnosti zvlášť závažným způsobem dle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru policistů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“).
Žalobou ze dne 12. 7. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 6. 2005, č. 417/2005, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí služebního
funkcionáře. Stěžovatelka především měla za to, že rozhodnutím žalovaného došlo k porušení
povinnosti služebního orgánu rozhodovat v řízení ve věcech podle služebního zákona v souladu
s právními předpisy. Skutečnosti uváděné v napadeném rozhodnutí podle jejího názoru
nekorespondují se skutkovým dějem, provedenými důkazy a tyto skutečnosti není možné
považovat za takové, jež by zakládaly důvod k propuštění ze služebního poměru příslušníka
Policie ČR podle §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona. Žalovaný se podle názoru
stěžovatelky nevypořádal s její základní námitkou, že došlo k porušení ustanovení §106 odst. 3
služebního zákona, podle něhož může být o propuštění příslušníka policie ze služebního poměru
pro důvody podle §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona rozhodnuto pouze do dvou měsíců
ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, nejpozději však do jednoho roku
ode dne, kdy tento důvod vznikl. V těchto lhůtách musí být policistovi rozhodnutí i doručeno.
Stěžovatelka tvrdila, že služební funkcionář se o tom, že stěžovatelka nedochází do kurzu
anglického jazyka, dozvěděl již 6. 1. 2005, když dal podnět skupině kontroly a stížností Policie ČR
oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha (dále jen „PČR OŘ SCPP
Praha“) k prošetření stěžovatelčiny docházky do kurzů anglického jazyka. Z přípisu Střední
policejní školy MVČR v Praze (dále jen „škola“) ze dne 12. 1. 2005 byla podle názoru
stěžovatelky jednoznačně patrná její absence ve výuce. Dále stěžovatelka poukázala na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, z níž podle jejího názoru vyplývá, že okamžikem zjištění důvodu
propuštění policisty ze služebního poměru je nutno rozumět okamžik, kdy se služební funkcionář
dozvěděl o uvedeném jednání či opomenutí policisty, tedy okamžik vědomosti o skutkových
okolnostech v takovém rozsahu, který umožní i jejich předběžné právní zhodnocení.
Z toho stěžovatelka dovodila, že nejpozději dne 6. 1. 2005 byl služební funkcionář dostatečně
informován o skutečnostech, které mu zavdávaly příčinu k nařízení kontroly. Rozhodnutí
o propuštění tak mělo být stěžovatelce doručeno nejpozději dne 6. 3. 2005. Stěžovatelka dále
zdůraznila, že do jazykového kurzu nastoupila na vlastní žádost na základě oznámení o konání
kursu. Důvod své nepřítomnosti ve výuce oznámila žalobkyně své lektorce v kurzu i svému
přímému nadřízenému, kterého současně požádala o změnu plánu služeb. V průběhu měsíce října
2004 nastaly u stěžovatelky vážné zdravotní potíže související se zvýšenou citlivostí organismu
na chlór, které se během návštěv kurzů opakovaly, což podle názoru stěžovatelky potvrzují
i lékařská vyjádření. Stěžovatelka dále tvrdila, že v období od 13. 9. 2004 do 27. 1. 2005
vykonávala službu, či případně čerpala dovolenou, a proto není pravdivé tvrzení služebního
funkcionáře, že v uvedeném období stěžovatelka ani nekonala službu, ani nechodila
do jazykového kurzu. Stěžovatelka dále tvrdila, že služební funkcionář nepředložil dostatečné
důkazy, na nichž by založil své tvrzení, že stěžovatelka neomluveně zameškala 206,5 hodin výuky,
když stěžovatelka byla v rozhodné době buď na dovolené, anebo vykonávala službu. Stěžovatelka
se opírala o to, že se dne 24. 9. 2004 omluvila (ústně) a v kurzu byla naposledy dne 14. 10. 2004,
kdy se pro zbytek kurzu omluvila své lektorce. Podle jejího názoru tedy není v žádném případě
možné v jejím jednání spatřovat zvlášť závažné porušení služební přísahy nebo služebních
povinností, protože uvedené jednání svou důležitostí zdaleka nedosahuje takové míry,
kterou by mohlo dojít k narušení důvěryhodnosti policie nebo jejích cílů u veřejnosti
nebo vážnosti služebního stavu u jiných příslušníků policie, a dále poukázala na to,
že své služební povinnosti plnila bezchybně. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla městskému
soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl městský soud napadeným rozsudkem, kterým ji zamítl. Vlastní
odůvodnění výroku napadeného rozsudku opřel o právní názor, že podstatou sporu je posouzení,
zda bylo rozhodnutí o propuštění žalobkyně ze služebního poměru podle ustanovení §106
odst. 1 písm. d) služebního zákona ve spojení s ustanovením §108 odst. 3 téhož zákona vydáno
ve lhůtě vymezené v ustanovení §106 odst. 3 služebního zákona či nikoliv. Vyšel proto z výkladu
ustanovení §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona, podle něhož může být policista propuštěn
ze služebního poměru, jestliže porušil služební přísahu nebo služební povinnost zvlášť závažným
způsobem. Podle odst. 3 téhož paragrafu o propuštění z důvodů uvedených v odst. 1 písm. c), d)
a e) téhož ustanovení může být rozhodnuto pouze do 2 měsíců ode dne, kdy služební funkcionář
důvod k propuštění zjistil, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl.
V těchto lhůtách musí být policistovi rozhodnutí též doručeno. Po zvážení všech skutečností
významných pro posouzení žalobní námitky stran nedodržení lhůty podle ustanovení §106
odst. 3 služebního zákona dospěl městský soud k závěru, že tato žalobní námitka není důvodná.
Tento závěr odůvodnil tak, že se o neomluvené nepřítomnosti žalobkyně na kurzu anglického
jazyka dozvěděl služební funkcionář s personální pravomocí, tj. ředitel Policie ČR OŘ SCPP
Praha JUDr. M. K., od npor. Bc. R. P., vedoucího ZZC Velké Přílepy, který tuto informaci získal
od personalistky personální skupiny Policie ČR OŘ SCPP Praha L. M. ve druhé polovině
prosince 2004, až k datu 6. 1. 2005, kdy určil skupinu kontroly a stížností Policie ČR OŘ SCPP
Praha k prověření docházky žalobkyně do jazykového kurzu cestou kontrolního průzkumu a
schválil program tohoto kontrolního průzkumu (ze dne 6. 1. 2005, pod č.j. SCPP-1/PH-SKS-
KN-2005). Městský soud se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že již k datu 6. 1. 2005 byl
příslušný služební funkcionář dostatečně informován o rozhodných skutečnostech a že již od
tohoto data začala běžet zákonná dvouměsíční lhůta ve smyslu §106 odst. 3 služebního zákona.
Přitom vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně z rozsudku ze dne 21. 7.
2003, sp. zn. 5 A 141/2002, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí pod č. 7/2003, z něhož plyne,
že pod okamžikem zjištění důvodů propuštění ve smyslu §106 odst. 3 služebního zákona je
nutno rozumět okamžik, kdy se služební funkcionář dozvěděl o skutkových okolnostech jednání
či opomenutí v takovém rozsahu, který umožní i jejich předběžné právní zhodnocení, když ze
zákona nelze dovodit, že by tato informace musela být zvlášť kvalifikovaná a pocházet jen
z určitého zdroje nebo, že by okamžik jejího zjištění byl vázán na pravomocné skončení řízení o
uložení kázeňského trestu. K datu 6. 1. 2005 měl tedy podle názoru městského soudu služební
funkcionář plk. JUDr. M. K. pouze informace o tom, že žalobkyně nedochází do jazykového
kurzu a že svou nepřítomnost na jazykovém kurzu ve dnech 18. 10. - 22. 10. 2004, 8. 11. - 19. 11.
2004, 6. 12. - 17. 12. 2004 a 17. 1. - 27. 1. 2005, omlouvá zdravotními potížemi, které nebyla
schopna doložit potvrzením od lékaře. Nepřítomnost na jazykovém kurzu ve dnech 24. 10. 2004
a 15. 10. 2004 omlouvá koupí domu a převzetím klíčů od domu, avšak na tyto dny nepožádala ani
o dovolenou, ani o služební volno. Městský soud však došel k názoru, že tyto informace
nepostačovaly k tomu, aby mohl služební funkcionář vydat rozhodnutí o propuštění ze
služebního poměru z důvodu porušení služební přísahy nebo služební povinnosti zvlášť
závažným způsobem. K tomu bylo třeba provést mnoho dalších kontrolních zjištění, a to
zejména porovnání tvrzení stěžovatelky se záznamy v třídní knize, záznamů o čerpání dovolené,
služebního volna, pracovní neschopnosti, ošetření lékařem, prověření schválení těchto úkonů
služebním funkcionářem atd. Tyto kontrolní úkony jsou rekapitulovány v záznamu o kontrolním
průzkumu ze dne 22. 2. 2005, č. j. SCPP-1/PH-SKS-KN-2005, přičemž tento záznam se dostal
do dispozice služebního funkcionáře dne 23. 2. 2005. Od tohoto dne podle názoru městského
soudu začala běžet dvouměsíční lhůta dle §106 odst. 3 služebního zákona, neboť v tom
okamžiku měl již služební funkcionář k dispozici zjištění o skutkových okolnostech jednání
žalobkyně v takovém rozsahu, který mu umožnil jejich předběžné právní hodnocení a posouzení,
zda je v případě stěžovatelky dán důvod pro postup podle §106 odst. 1 písm. d) služebního
zákona a propuštění žalobkyně ze služebního poměru pro porušení služební přísahy nebo
služební povinnosti zvlášť závažným způsobem, či nikoliv. Z těchto důvodů městský soud
žalobu zamítl.
Proti napadenému rozsudku brojí stěžovatelka kasační stížností, kterou opírá o kasační
důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Naplnění těchto zákonných
kasačních důvodů spatřuje v následujících skutečnostech: Stěžejním žalobním důvodem byla
stěžovatelkou namítaná skutečnost, že se rozhodující orgán nevypořádal se základní námitkou
stěžovatelky o propuštění příslušníka policie ze služebního poměru pro důvody podle §106
odst. 1 písm. d) služebního zákona, podle něhož může být rozhodnuto pouze do dvou měsíců
ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, nejpozději však do jednoho roku
ode dne, kdy tento důvod vznikl, přičemž v těchto lhůtách musí být rozhodnutí policistovi
i doručeno. Tento důvod považuje stěžovatelka i za hlavní bod kasační stížnosti. Podle jejího
názoru nejpozději 6. l. 2005 byl služební funkcionář seznámen se skutkovými okolnostmi
možného porušení služebního zákona ze strany stěžovatelky, na jejichž základě si mohl učinit
i předběžné právní hodnocení jednání stěžovatelky. Dále stěžovatelka tvrdí, že kontrola byla
zahájena dříve, než jak je uvedeno v záznamu, neboť z vyjádření npor. Bc. P., vedoucího ZZC
Velké Přílepy, ze dne 18. 5. 2005 vyplývá, že se o tom, že stěžovatelka nenavštěvuje jazykový
kurz, dozvěděl již v prosinci roku 2004 a okamžitě o tom telefonicky informoval zástupce ředitele
a služebního funkcionáře s personální pravomocí. Kontrola měla podle stěžovatelky proběhnout
mnohem dříve a mohla tak být dodržena lhůta pro rozhodnutí o propuštění ze služebního
poměru. Stěžovatelka rovněž nabídla svůj výklad rozsudku Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 5
A 141/2002, na němž založil městský soud svůj právní názor. Okamžik vědomosti o skutkových
okolnostech jednání policisty, které může zakládat důvod k propuštění podle §106 odst. 1 písm.
d) služebního zákona, nemá podle tohoto zákona mít žádnou zvláštní kvalifikovanou formu,
pocházet z určitého stanoveného zdroje či být vázána na jiné řízení. Tato informace však musí
mít nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti, která zabezpečuje, že řízení o propuštění nebude
zahájeno na základě informací zcela neověřených, zhola nejasných či zjevně nevěrohodných a
služební funkcionář k jeho zahájení může přistoupit zodpovědně. Souhrnně vzato tedy
stěžovatelka konstatovala, že dvouměsíční lhůta pro vydání rozhodnutí o propuštění ze
služebního poměru začala plynout mnohem dříve, než okamžikem, kdy se příslušný služební
funkcionář seznámil se záznamem o kontrole, kterou sám vyvolal. Ve druhé námitce stěžovatelka
napadla samotnou kvalifikaci svého jednání jako zvlášť závažného porušení služební přísahy
nebo služebních povinností, protože svým významem a důležitostí zdaleka nedosáhla takové
míry, kterou by mohlo dojít k narušení důvěryhodnosti policie nebo jejích cílů u veřejnosti nebo
vážnosti služebního stavu u jiných příslušníků policie. Na základě těchto námitek navrhla
stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti stěžovatelky plyne, že žalovaný se plně
ztotožňuje s právním názorem městského soudu vyjádřeným v napadeném rozsudku. Žalovaný
nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že důvod propuštění byl služebnímu funkcionáři znám
nejpozději 6. 1. 2005. Žalovaný poukázal na to, že propuštění ze služebního poměru dle §106
odst. 1 písm. d) služebního zákona náleží mezi nejzávažnější personální opatření ze strany
služebního funkcionáře, a proto je třeba v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu
vyjádřeným v rozsudku publikovaném v SJS č. 7/2003, aby toto řízení zahájené a provedené
v dvouměsíční subjektivní prekluzívní lhůtě bylo vedeno a vydáno na základě dostatečně
relevantních informací. Teprve zjištěná délka skutečně neomluvené absence, která činila
206,5 hodiny, byla takovou informací zakládající důvod pro rozhodnutí o propuštění
ze služebního poměru. Žalovaný rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že plnění povinností
účastníka kurzu je vnitřní věcí policie, a poukázal na to, že stěžovatelka v předmětné době
nechodila do kurzu ani nevykonávala službu, nicméně pobírala služební plat. Proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Ze správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující relevantní
skutečnosti pro posouzení věci:
Ve správním spise žalovaného je založeno oznámení ze dne 15. 7. 2004, č. 595/2004,
podle něhož ředitel OŘ SCPP Praha plk. JUDr. M. K. vyslal dnem 13. 9. 2004 stěžovatelku ke
studiu kurzu anglického jazyka 1. stupně konaném ve škole v termínu od 13. 9. 2004
do 27. 1. 2005. V oznámení jsou uvedeny i termíny soustředění, v nichž měla výuka probíhat
(13. 9. 2004 - 24. 9. 2004, 11. 10. 2004 - 22. 10. 2004, 8. 11. 2004 - 19. 11. 2004, 6. 12. 2004 - 17.
12. 2004, 17. 1. 2005 - 27. 1. 2005). V závěru tohoto oznámení je rovněž stanoveno, že účastníci
kurzu, kteří ze služebních či pracovních nebo osobních důvodů nenastoupí v úvodní den, musí
uvedenou skutečnost předem oznámit a zaslat omluvenku (též faxem). Oznámení si stěžovatelka
převzala proti podpisu dne 3. 8. 2004.
Z kontrolního spisu skupiny kontroly a stížností OŘ SCPP Praha je zřejmé, že kontrola
docházky stěžovatelky do jazykového kurzu anglického jazyka v době od 13. 9. 2004
do 27. 1. 2005 byla naplánována na období od 6. 1. 2005 (začátek kontroly) do 5. 2. 2005
(ukončení). Dne 6. 1. 2005 požádal mjr. P. F., vedoucí skupiny kontroly a stížností OŘ SCPP
Praha ředitelku školy o sdělení stanoviska k docházce stěžovatelky v předmětném období. Dále
požádal o zaslání kopií z třídní knihy a kopie žádanek o uvolnění. Z vyjádření zástupkyně
ředitelky školy ze dne 12. 1. 2005 vyplývá, že škola oznámila delší neomluvené nepřítomnosti
stěžovatelky na personální skupinu OŘ SCPP Praha již v prosinci 2004. Po projednání se
stěžovatelka rozhodla, že podá žádost o ukončení studia, nicméně tak neučinila. Její celková
absence v předmětném období dosáhla 56 omluvených absencí a 114 neomluvených, což činí dle
v poměru k celkové výukové době kurzu 76 % neúčast ve výuce. Z přiloženého přehledu absencí
a kopií třídní knihy vyplývá, že neomluvené absence měla stěžovatelka v období 8. 11. 2004 - 19.
11. 2004 a dále od 6. 12. 2004 do 17. 12. 2004. Z doplňujícího stanoviska zástupkyně ředitele
školy dále vyplývá, že v období od 17. 1. 2005 do 28. 1. 2005 stěžovatelka úplně bez omluvy
chyběla. Žádanky ze dne 16. 9. 2004, 23. – 24. 9. 2004 a 15. 10. 2004 prokazují, že stěžovatelka
žádala o omluvu neúčasti na výuce v těchto dnech. Z písemného záznamu ze dne 15. 2. 2005
z výslechu stěžovatelky pracovníky skupiny kontroly a stížností OŘ SCPP Praha plyne, že
stěžovatelka dne 24. 9. 2004 sice žádala o uvolnění z výuky z důvodu dovolené, avšak o tuto si
nepožádala. Ve dnech 18. 10. 2004 až 22.10. 2004 stěžovatelka nešla do školy z důvodu
zdravotních problémů, ovšem lékařské potvrzení neměla k dispozici. Stejně odůvodnila i svou
neomluvenou nepřítomnost v jazykovém kurzu ve dnech 8. 11. 2004 - 19. 11. 2004, 6. 12. 2004 -
17. 12. 2004 a 17. 1. 2005 - 27. 1. 2005. Ohledně své tvrzené zdravotní indispozice způsobené
alergií na chlór uvedla, že v týdnu 18. 10. 2004 - 22. 10. 2004 nahlásila svému nadřízenému kpt.
Bc. V. H., že nemůže navštěvovat školu, a poprosila jej, aby to nahlásil panu npor. Bc. P.
Písemnou žádost o uvolnění z jazykového kurzu však nepodala. Přiložený záznam o čerpání
dovolených, preventivní rehabilitace a služebního volna dokazuje, že na uvedené datum 24. 9.
2004 stěžovatelka nečerpala řádnou dovolenou.
Z vyjádření kpt. Bc. V. H., vedoucího oddělení služby OŘ SCCP vyplývá, že tento
služební funkcionář byl uvědomen o vyslání stěžovatelky do jazykového kurzu angličtiny již v září
2004, přičemž služby jí upravoval podle termínů soustředění jazykového kurzu. K tvrzení
stěžovatelky, že ho seznámila s tím, že ukončila školu, kpt. Bc. H. uvedl, že mu pouze sdělila, že
má zdravotní potíže a že bude muset s největší pravděpodobností školu přerušit a hledat si jiné
zaměstnání. Nikdy ho ovšem stěžovatelka neseznámila s tím, že školu ukončila. Podle jeho
názoru stěžovatelka měla o ukončení studia seznámit svého bezprostředního nadřízeného npor.
Bc. P., což neučinila.
Ze záznamu ze dne 22. 2. 2005, který shrnuje zjištění kontrolního průzkumu zaměřeného
na prověření docházky stěžovatelky do jazykového kurzu, vyplývá, že z celkového počtu
284 hodin jazykového kurzu zameškala stěžovatelka celkem 218,5 hodiny, z čehož celkem
206, 5 hodiny neomluvené absence byla stěžovatelce neoprávněně vyplacena mzda. Ve dnech
23. 9. 2004 - 24. 9. 2004 nečerpala řádnou dovolenou, jak uvedla do žádostí o uvolnění z výuky.
Dne 15. 10. 2004 nahlásila stěžovatelka ve škole, že je odvelena do služby, ačkoliv to nebyla
pravda. V době od 18. 10. 2004 do 22. 10. 2004 se stěžovatelka telefonicky omluvila s tím,
že nemůže nastoupit do školy ze zdravotních důvodů. Potvrzení o pracovní neschopnosti
však nedoložila. V období 8. 11. 2004 - 19. 11. 2004 a dále 6. 12. 2004 - 17. 12. 2004 a 17. 1. 2005
- 27. 1. 2005 se stěžovatelka bez jakékoliv omluvy nezúčastnila jazykového kurzu, což
odůvodňovala svou alergií na chlór. Šetřením bylo zjištěno, že stěžovatelka navštívila dne 11. 10.
2004 ordinaci MUDr. M. Dále bylo kontrolou zjištěno, že stěžovatelka nepožádala o služební
volno. Doporučeným opatřením ze strany skupiny kontroly a stížností bylo odejmout
stěžovatelce neoprávněně vyplacenou finanční částku za neomluvenou absenci.
Dne 21. 3. 2005 vydal ředitel OŘ PČR SCPP plk. JUDr. M. K. rozhodnutí, jímž propustil
stěžovatelku ze služebního poměru pro porušení služební přísahy a služebních povinností zvlášť
závažným způsobem. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolal na závěry provedené kontroly,
přičemž opětovně zrekapituloval její průběh. Dále uvedl, že písemný záznam o výsledku kontroly
ze dne 22. 2. 2005 stěžovatelka stvrdila svým podpisem. Z toho služební funkcionář dovodil, že
stěžovatelka nejednala jako čestný a ukázněný příslužník Policie ČR. Porušení služební přísahy a
služebních povinností zvlášť závažným způsobem bylo dáno tím, že stěžovatelka jednala jako
příslušník Policie ČR, který oproti jiným občanům státu má povinnost sám příkladně zákony
dodržovat, a nikoliv je porušovat. Významnou skutečností při rozhodování spatřoval služební
funkcionář zejména v délce neomluvené absence, která činila 206,5 hodiny. V souladu se
zjištěnými skutečnostmi rozhodl služební funkcionář o propuštění stěžovatelky ze služebního
poměru podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, v němž argumentovala zejména
tím, že do jazykového kurzu nebyla vyslána na základě rozkazu nadřízeného služebního
funkcionáře, nýbrž v souladu s vlastním požadavkem a na základě oznámení. V říjnu 2004
stěžovatelka měla vážné zdravotní potíže spočívající v silných alergických reakcích, které měly
svůj původ v citlivosti jejího organismu na chlór. Jelikož alergické reakce se během následujících
návštěv kurzu opakovaly, doporučil jí lékař, aby se vyhnula pobytu v místech, kde by se mohla
dostat do styku s chlórem. O svém zdravotním stavu informovala stěžovatelka lektorku kurzu
a stejně tak svého nadřízeného, kterého měla požádat o změnu rozpisu služeb, aby tak byla
zohledněna její nepřítomnost v jazykovém kurzu. Stěžovatelka tvrdila, že bezezbytku splnila
pokyn nadřízeného a studium nastoupila, přičemž o svých zdravotních potížích informovala
příslušné osoby. Službu vykonávala v souladu s příslušným plánem služeb, který byl sestaven
před jejím nástupem do kurzu a který nemohl již být podle nadřízeného změněn v průběhu
zbytku roku. Podle názoru stěžovatelky nebylo možné spatřovat v předmětném jednání porušení
základních povinností policisty ve smyslu služebního zákona. Svou důležitostí její jednání
nedosahuje takové míry, kterou by mohlo dojít k narušení důvěryhodnosti policie nebo jejích cílů
u veřejnosti nebo vážnosti služebního stavu u jiných příslušníků policie. Po procesní stránce
vytýkala služebnímu funkcionáři, že vydal rozhodnutí o propuštění až po uplynutí dvouměsíční
lhůty stanovené v §106 odst. 3 služebního zákona. Absence stěžovatelky v jazykových kurzech
totiž podle jejího názoru musela být zřejmá již z přípisu školy ze dne 12. 1. 2005, nikoliv
až ze záznamu o výsledku kontroly docházky ze dne 22. 2. 2005.
Žalovaný doplnil dokazování v odvolacím řízení zejména o stanoviska školy,
nadřízeného stěžovatelky a personalistky L. M.. Ve stanovisku ředitele školy bylo uvedeno,
že účastníci jazykových kurzů jsou na počátku studia informováni o tom, že jakákoliv neúčast
na výuce musí být nahlášena a následně hodnověrným důvodem doložena písemnou omluvou,
v případě nemoci např. fotokopií potvrzení o pracovní neschopnosti. Z přiloženého školního
řádu vyplývá, že ukončit studium na vlastní žádost může účastník kurzu pouze tak, že ohlásí
třídnímu učiteli a pracovníkovi studijního úseku dalšího profesního vzdělávání důvody,
pro které žádá o ukončení studia. Dále musí předložit písemnou žádost se stanovenými
náležitostmi, kterou musí schválit služební funkcionář s personální pravomocí. Z vyjádření
npor. Bc. R. P. ze dne 18. 5. 2005 vyplývá, že první informaci o tom, že stěžovatelka nenavštěvuje
jazykový kurz, se dozvěděl od paní M. z personální skupiny v průběhu prosince roku 2004, a to
těsně před vánočními svátky, tedy v druhé polovině měsíce. Okamžitě telefonicky informoval
zástupce ředitele OŘ SCPP Praha plk. V. a ředitele plk. JUDr. M. K., ředitele OŘ SCPP Praha. Ti
mu přislíbili předat věc skupině kontrol a stížností OŘ SCPP Praha.
O odvolání rozhodl žalovaný tak, že je zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil,
neboť shledal, že napadené rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění stěžovatelky
ze služebního poměru bylo vydáno v souladu se služebním zákonem a předpisy vydanými
k jeho provedení oprávněným služebním funkcionářem s odkazem na dikci §2 odst. 2 služebního
zákona a k naplnění jeho ustanovení vydaným nařízením Ministerstva vnitra č. 84/2001 ve znění
pozdějších předpisů, kterým je stanoven rozsah pravomocí služebních funkcionářů jednat
a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie ČR. Žalovaný doplnil
podkladovou dokumentaci o vyjádření některých služebních funkcionářů činných v projednávané
věci. K námitkám stěžovatelky žalovaný uvedl, že nelze akceptovat námitku, že stěžovatelka
nebyla vyslána na základě rozkazu nadřízeného služebního funkcionáře, ale v souladu s vlastním
požadavkem a na základě oznámení. Podle názoru žalovaného je z obsahu a formy oznámení
ředitele ze dne 15. 7. 2004, č. 595/2004, dostatečně zřejmé, že se jedná o rozhodnutí služebního
funkcionáře s personální pravomocí, přičemž účast na jednotlivých studijních soustředěních
je hodnocena jako výkon služby. Ukončení studia ze strany policisty musí předcházet písemná
žádost adresovaná příslušnému služebnímu funkcionáři s personální pravomocí, o čemž byla
stěžovatelka informována personalistkou personální skupiny PČR OŘ SCPP Praha L. M.. Dále
také neuznal důvodnou námitku, že se stěžovatelka nemohla účastnit jazykového kurzu z důvodu
své alergické reakce způsobené zvýšenou citlivostí organismu na chlór. Doložené potvrzení
MUDr. M., CSc., které potvrzuje, že stěžovatelka navštěvovala delší dobu dermatologickou
ordinaci, nelze podle názoru žalovaného vykládat jako doklad, kterým by byla omluvena
nepřítomnost stěžovatelky v kurzu anglického jazyka. V případě zdravotních obtíží měla
stěžovatelka svou nepřítomnost ve výuce omluvit potvrzením o pracovní neschopnosti. Nic
takového ovšem stěžovatelka neučinila. Z podkladů nashromážděných služebním funkcionářem,
který rozhodl o propuštění stěžovatelky, a doplňujících podkladů (vyjádření npor. Bc. R. P.,
vedoucího ZZC Velké Přílepy, kpt. Bc. H., vedoucího oddělení služby ZZC Velké Přílepy a
vyjádření personalistky L. M.) vzal žalovaný za prokázané, že neomluvená absence stěžovatelky
v zaměstnání je dostatečně prokázaná. Ze spisového materiálu podle názoru žalovaného bylo
zřejmé, že v době absencí v jazykovém kurzu stěžovatelka nevykonávala službu v ZZC Velké
Přílepy, kde byla zařazena. Toto jednání bylo možno dle jeho názoru kvalifikovat jako úmyslné
porušení služební přísahy a služebních povinností zvlášť závažným způsobem dle §106 odst. 1
písm. d) služebního zákona. Stěžovatelka složila služební přísahu, v níž se mj. zavázala, že bude
čestným a ukázněným příslušníkem Policie ČR a že při plnění svých služebních povinností se
bude vždy řídit ústavou a zákony a v souladu s nimi i rozkazy a pokyny svých nadřízených. Ke
stěžovatelčině námitce nedodržením dvouměsíční lhůty k vydání rozhodnutí o propuštění
stanovené v §106 odst. 3 služebního zákona žalovaný uvedl, že tato prekluzívní lhůta dle
citovaného ustanovení počala běžet až datem 23. 2. 2005, neboť k tomuto datu se služební
funkcionář dozvěděl o výsledku kontrolního průzkumu skupiny kontroly a stížností PČR OŘ
SCPP Praha. Tím byl zjištěn obsah a rozsah jednání, jímž se jmenovaná měla dopustit porušení
služební přísahy a služební povinnosti. Žalovaný uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo v zákonné
lhůtě dne 21. 3. 2005 stěžovatelce rovněž doručeno, a tudíž byla zákonná lhůta dodržena.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti napadenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s.
přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává, že stěžovatelkou namítané
nesprávné posouzení právní otázky soudem (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) může spočívat
buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis,
než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným
ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný
právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také
tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu
věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně
prezentován. Pod tuto kasační námitku Nejvyšší správní soud podřadil jak tvrzení stěžovatelky
o tom, že lhůta k vydání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nebyla ze strany
příslušného služebního funkcionáře s personální pravomocí dodržena, a rozhodnutí tedy podle
zákona nemohlo být vydáno, tak i námitku týkající se nesprávné právní kvalifikace a výkladu
ustanovení §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona. Tyto dvě námitky považuje Nejvyšší správní
soud za rozhodné pro celkové posouzení této věci.
Ustanovení §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona uvádělo jako jeden z možných
důvodů pro propuštění policisty ze služebního poměru porušení služební přísahy nebo služební
povinnosti zvlášť závažným způsobem. Důvodem pro propuštění se tedy podle tohoto
ustanovení mohlo stát jak porušení služební povinnosti, tak i porušení služební přísahy,
přičemž při alternativním vztahu těchto dvou skutkových podstat nelze vyloučit jejich prolínání
(tzn., že jednání policisty bude hodnoceno jako porušení služební povinnosti i služební přísahy
zároveň). Dikci služební přísahy policistů obsahovalo ustanovení §6 služebního zákona, přičemž
samotná přísaha zněla
takto:„Slibuji, že budu čestným, statečným a ukázněným příslušníkem Policie
České republiky. Své síly a schopnosti vynaložím ve prospěch společnosti tak, abych chránil práva občanů, veřejný
pořádek a bezpečnost a ústavní zřízení České republiky, a to i s nasazením vlastního života. Při plnění svých
služebních povinností se budu vždy řídit ústavou a zákony a v souladu s nimi i rozkazy a pokyny svých
nadřízených. Tak přísahám." Z této přísahy vyplývá, že policista je povinen chovat se při výkonu
služby ukázněně a v souladu s ústavou a zákony se řídit rozkazy a pokyny svých nadřízených.
Tyto zásady výkonu služby pak byly promítnuty i do ustanovení §28 odst. 1, 2 služebního
zákona, která obsahují základní povinnosti policisty při výkonu služby. Mezi ně náležela
především povinnost plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu zákony a dalšími obecně
závaznými právními předpisy, plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu rozkazy a pokyny
služebních funkcionářů a nadřízených, s nimiž byl řádně seznámen, a v neposlední řadě
vykonávat svědomitě a řádně službu podle svých sil, znalostí a schopností.
Ustanovení §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona bylo zapotřebí vykládat a aplikovat
v kontextu s navazujícím ustanovením §106 odst. 3 téhož zákona, které stanovovalo lhůtu
pro vydání takového rozhodnutí, a to následující dikcí: „O propuštění z důvodů uvedených v odstavci 1
písm. c), d) a e) může být rozhodnuto pouze do dvou měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění
zjistil, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl; v těchto lhůtách musí být rozhodnutí
policistovi též doručeno.“ Tato lhůta má nade vší pochybnost charakter prekluzívní, což znamená,
že jejím marným uplynutím nelze již rozhodnutí o propuštění policisty z předmětného důvodu
vydat, jakkoliv by tento důvod byl závažný. Zákonodárce zde tedy konstruoval ochranný
mechanismus pro případy, kdy porušení služební přísahy nebo služební povinnosti není
příslušnými služebními funkcionáři efektivně řešeno a reflektováno. Subjektivní počátek
této prekluzívní lhůty, tj. okamžik, kdy služební funkcionář zjistí důvod propuštění, může být
mnohdy problematické určit. Je důležité si uvědomit, že zákon zde hovoří o zjištění „důvodu
propuštění“, nikoliv o indiciích, podezřeních či domněnkách o tom, že zde takový důvod může
existovat. Při určení okamžiku počátku běhu této subjektivní lhůty se jedná spíše o úvahu
pravděpodobnostní, která usuzuje nejen na to, zda příslušnému služební funkcionáři byl či nebyl
důvod propuštění vůbec znám, ale i na to, zda tyto poznatky dosáhly svou intenzitou takové
úrovně, aby mohly představovat důvod propuštění podle citovaného ustanovení. Úlohu
konečného určení časového intervalu zde standardně plní lhůta objektivní v délce jednoho roku,
kterou běh lhůty subjektivní nesmí přesáhnout.
Nejvyšší správní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k povaze okamžiku
zjištění důvodu propuštění, a to především v rozsudku ze dne 21. 7. 2003, č. j. 5 A 141/2002 - 94,
přístupný na www.nssoud.cz, publikován ve Sbírce rozhodnutí pod č. 7/2003. Tímto rozsudkem
argumentovala ve své kasační stížnosti stěžovatelka, ovšem zároveň na něho odkázal i žalovaný.
Proto Nejvyšší správní soud cítí povinnost provést bližší výklad nosných rozhodovacích důvodů
tohoto rozsudku. V této věci se jednalo o situaci, kdy příslušník celní správy svým protiprávním
jednáním naplnil znaky kázeňského přestupku a bylo vůči němu rovněž zahájeno trestní stíhání.
Teprve poté, co bylo příslušným orgánem celní správy rozhodnuto o vině a trestu za kázeňský
přestupek, byl stěžovatel propuštěn. Období mezi spácháním deliktu, jehož následkem bylo
i propuštění ze služebního poměru, a okamžikem vydání rozhodnutí o propuštění, přesáhlo i
objektivní lhůtu v délce jednoho roku. Žalovaný služební orgán se tedy domníval, že okamžikem,
kdy se dozvěděl o existenci důvodu propuštění, byl až okamžik vydání rozhodnutí o kázeňském
přestupku. Tomu ovšem Nejvyšší správní soud nepřisvědčil a v odůvodnění citovaného rozsudku
zformuloval v návaznosti na předchozí judikaturu vrchních soudů svůj právní názor, že „...není
podmínkou, aby šlo o informaci zvlášť kvalifikovanou, vázanou na jiné (např. disciplinární) řízení, nebo že by
taková informace musela pocházet jen z určitého zdroje. Postačí, že informace má takovou míru určitosti a
věrohodnosti, která zabezpečí, že řízení o propuštění ze služebního poměru nebude zahajováno na základě
informací nijak neověřených, nejasných či zřetelně nevěrohodných.“ Ratio decidendi uvedeného rozhodnutí
tedy spočívá v tom, že okamžikem zjištění důvodu pro propuštění není až okamžik ukončení
disciplinárního řízení a vydání rozhodnutí o kázeňském přestupku, nýbrž již okamžik, v němž
jsou skutkové okolnosti svědčící pro existenci důvodu propuštění policisty dle ustanovení §106
odst. 1 písm. d) služebního zákona. Jinými slovy, citovaný judikát, který ve své argumentaci
použily obě strany, nevylučuje, aby podezření z existence důvodu propuštění bylo příslušnými
kontrolními mechanismy ověřováno a dokazováno. Samotné podezření či indicie, jakkoliv
mohou působit přesvědčivě, ještě nenaplňují zákonný pojem „důvod propuštění“. Naopak,
poznatky o porušení služebních povinností policisty či jeho služební přísahy musí dosáhnout
takové intenzity a stupně věrohodnosti, aby naplnily obsah pojmu „důvod propuštění“. Takový
výklad zákonného pojmu důvod propuštění je podle mínění Nejvyššího správního soudu rovněž
v souladu s principem právní jistoty a předvídatelnosti právního rozhodování.
Touto optikou nahlížel Nejvyšší správní soud na posuzovanou věc. Ze spisové
dokumentace je zřejmé, že příslušný služební funkcionář plk. JUDr. M. K., ředitel
OŘ PČR SCPP, věděl na základě sdělení npor. Bc. R. P.a již ve druhé polovině prosince 2004, že
stěžovatelka pravděpodobně neplní svou povinnost docházky do uvedeného jazykového kurzu.
To však ještě neznamená, že tato informace měla znamenat pro služebního funkcionáře důvod
k zahájení řízení o propuštění stěžovatelky ze služebního poměru již v této době. Služební
funkcionář v této době neměl potřebné informace o tom, zda je tato informace pravdivá, v jakém
rozsahu stěžovatelka neplní své povinnosti, zda nemá k dispozici na období absence potvrzení o
pracovní neschopnosti atd. Tyto informace evidentně nezjistil ani z přípisu školy ze dne 12. 1.
2005, neboť se jednalo stále o informace nepotvrzené, bez znalosti motivu, pohnutek či
případných okolností vylučujících protiprávnost jednání stěžovatelky. Nejvyšší správní soud má
za to, že teprve okamžikem doručení záznamu o provedení kontroly docházky stěžovatelky do
jazykového kurzu lze považovat za okamžik, kdy se služební funkcionář dozvěděl o prověřeném
a kontrolními mechanismy prokázaném skutkovém stavu spočívajícím v neplnění služebních
povinností stěžovatelkou, který mohl naplnit obsah pojmu důvod propuštění uvedeného
v ustanovení §106 odst. 3 služebního zákona. Tento záznam byl OŘ PČR SCPP Praha doručen
dne 23. 2. 2005. Od tohoto okamžiku také začala plynout subjektivní prekluzívní lhůta v délce
dvou měsíců, v níž byl povinen služební funkcionář rozhodnout o propuštění a toto rozhodnutí
též stěžovatelce doručit v souladu s ustanovením §106 odst. 3 služebního zákona. Rozhodnutí o
propuštění bylo stěžovatelce doručeno osobně dne 21. 3. 2005, tedy v zákonné lhůtě.
Z uvedených důvodů proto považuje Nejvyšší správní soud tuto část námitky za nedůvodnou.
Ohledně námitky nesprávnou právní kvalifikací jednání stěžovatelky spočívající
v jeho subsumpci pod ustanovení §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona, tedy jednání
kvalifikované jako „porušení služební přísahy nebo služební povinnosti zvlášť závažným způsobem“, Nejvyšší
správní soud uvádí, že se jedná o neurčitý pojem, který je služební funkcionář povinen vymezit
ve svém rozhodnutí a patřičně právní kvalifikaci jednání policisty odůvodnit (viz blíže
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2003, č. j. 1 As 10/2003 – 53, přístupný
na www.nssoud.cz). Služební funkcionář v rozhodnutí o propuštění aplikaci tohoto neurčitého
pojmu řádně odůvodnil a specifikoval, že zvlášť závažné porušení služební přísahy a služebních
povinností stěžovatelkou spatřuje především v porušení kázně, přičemž podle jeho názoru
tím poškodila i poslání Policie ČR, kterým je příkladné dodržování zákonů. Závažnost
jejího jednání pak služební funkcionář spatřoval v délce neomluvené absence, která činila
206,5 hodiny. Obdobně posoudil věc v odvolacím řízení i žalovaný, přičemž své právní
hodnocení založil na doplněném důkazním materiálu a přesvědčivě se vyrovnal se všemi
námitkami stěžovatelky. Nejvyšší správní soud ani tuto námitku nepovažuje za důvodnou,
neboť považuje za nesporné, že k zanedbání služebních povinností stěžovatelkou v prokázaném
rozsahu došlo. Stěžovatelka byla v rámci výkonu služby vyslána ke studiu jazykového kurzu,
takže neomluvené absence v tomto kurzu jsou plně srovnatelné s neomluvenými absencemi
při samotném standardním výkonu služby. Toto jednání tak lze kvalifikovat nejen jako porušení
služebních povinností, ale i jako porušení kázně, která je od policistů v souladu s jejich služební
přísahou po právu vyžadována. Rovněž intenzita závažnosti jednání stěžovatelky je podle názoru
Nejvyššího správního soudu dostatečně odůvodněna rozsahem neomluvených absencí
a také skutečností, že stěžovatelka byla již dříve na závadnost svého jednání upozorněna,
avšak přesto neučinila příslušné kroky k nápravě (podání žádosti o ukončení účasti v kurzu,
předložení potvrzení o pracovní neschopnosti apod.).
Stěžovatelka v kasační stížnosti explicitně označila i námitku spočívající v naplnění
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Stěžovatelka však tento stížnostní bod nijak blíže nekonkretizovala
a neoznačila, čím se služební funkcionář měl dopustit pochybení podřaditelného pod tuto kasační
námitku. Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat, že ani po přezkoumání spisové
dokumentace nemůže stěžovatelce v tomto bodě přisvědčit. Služební funkcionář založil
své rozhodnutí o propuštění stěžovatelky na dostatečně zjištěném skutkovém stavu prokázaném
prostřednictvím vhodně zvolených důkazních prostředků. Ze spisu rovněž nevyplývá,
že by se služební funkcionář dopustil vady řízení, která by mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí
jako takového. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud nemůže než uzavřít, že ani tato námitka
není důvodná.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení jemu
předcházejícího neshledal žádnou z kasačních námitek stěžovatelky důvodnou. Městský soud věc
zhodnotil po právní i skutkové stránce správně. Proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly, žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu