ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.24.2007:78
sp. zn. 4 As 24/2007 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Občané
za ochranu kvality bydlení v Brně – Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské
sdružení, se sídlem U Luhu 23, Brno – Kníničky, zast. JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem,
se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem
Staroměstské nám. 6, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 29. 12. 2006, č. j. 8 Ca 186/2005 – 46, ve znění opravného usnesení téhož soudu
ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Ca 186/2005 – 50,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2006, č. j. 8 Ca 186/2005 – 46,
ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Ca 186/2005 – 50,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 3. 2005, č. j. 9150/05-63/677, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání
proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje o odepření informací. V žalobě uvedl,
že se dne 11. 1. 2005 podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění platném a účinném k datu vydání rozhodnutí žalovaného (dále jen „zákon o svobodném
přístupu k informacím“) obrátil na Krajský úřad Jihomoravského kraje s žádostí o poskytnutí
informací – kopií korespondence povinného subjektu s dalšími orgány vztahující se k pořizování
vyhledávací studie silniční trasy jako územně plánovacího podkladu podle §3 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon“). Dne 21. 1. 2005 vydal povinný subjekt rozhodnutí, kterým odepřel
poskytnutí informací s odkazem na §11 odst. 1 písm. b) a §15 zákona o svobodném přístupu
k informacím. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které pak žalovaný dne
21. 3. 2005 zamítl a rozhodnutí povinného subjektu potvrdil. Žalovanému žalobce vytkl,
že chybně aplikoval §11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím,
neboť žalovaný se ztotožnil s názorem prvoinstančního orgánu, že požadované informace
jsou nové, vznikly při přípravě rozhodnutí, které nebylo dosud vydáno, a proto je možné
jejich poskytnutí odepřít. Žalovaný se domnívá, že rozhodnutím bude až hotový územně
plánovací podklad a kromě toho požadovaná korespondence je rázu technického a nenaplňuje
požadavek vlastní působnosti povinného subjektu. Podle žalobce se žalovaný v napadeném
rozhodnutí nijak nevypořádal s argumenty uvedenými již v odvolání a zcela pominul,
že pořizování územně plánovacích podkladů ve smyslu §3 stavebního zákona není zakončeno
žádným konkrétním rozhodnutím. Pokud v dané věci nechal povinný subjekt vyhotovit určitý
územně plánovací podklad a v době vyřizování žádosti o informace měl k dispozici informace
o tomto podkladu, není žádný důvod k domněnkám, že tyto související informace se nevztahují
k působnosti povinného subjektu, nebo že teprve dokončením územně plánovacího podkladu
dojde k nějakému analogickému rozhodnutí, které mu teprve umožní poskytovat informace.
Žalobce též poukázal na eventuální nicotnost napadeného rozhodnutí, kterou dovozoval
ze skutečnosti, že patnáctidenní lhůta pro rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí
prvostupňového orgánu uběhla dne 25. 3. 2005. Napadené rozhodnutí je sice datováno dnem
21. 3. 2005, ale k poštovní přepravě bylo předáno až dne 24. či 25. 3. 2005, a žalobci bylo
doručeno až dne 31. 3. 2005. Proto se mohl od 26. 3. 2005 oprávněně domnívat, že jeho odvolání
bylo fiktivním rozhodnutím zamítnuto. Žalobce proto navrhl eventuální zrušení fiktivního
rozhodnutí pro těžké vady řízení, neboť není hmotně vyjádřeno a neobsahuje stanovené
náležitosti. Zároveň by pak bylo žalobou napadené rozhodnutí nicotné, neboť by se jednalo
o druhé rozhodnutí v téže věci.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce požadoval informace týkající se výsledku
činnosti, jež je v působnosti krajského úřadu jako pořizovatele územně plánovacích podkladů
i územně plánovací dokumentace. Rozborem příslušných ustanovení stavebního zákona dospěl
žalovaný k závěru, že vyhledávací studie nepodléhá procesu pořizování jako územně plánovací
dokumentace, a jde tedy o dílo, které musí být ukončeno a odevzdáno jako celek.
Teprve pak je může krajský úřad využívat. Žalobce však výsledek takové činnosti krajského úřadu
nepožadoval. Poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím
se vztahuje na informace o činnosti orgánů veřejné správy, výsledkem činnosti krajského úřadu
však není korespondence mezi ním a firmou, která se uchází ve výběrovém řízení o uzavření
smlouvy o dílo – zpracování vyhledávací studie. Jedná se o činnost organizační,
popřípadě technickou. Žalobce tedy požadoval informace, na jejichž poskytnutí mu nevznikl
nárok. Žalovaný dále vyjádřil pochybnost o tom, zda vůbec byl kompetentní o odvolání žalobce
proti rozhodnutí krajského úřadu rozhodnout. Podle §16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu
k informacím o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu rozhoduje povinný subjekt
nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo vydat měl.
Protože zákon o svobodném přístupu k informacím nestanoví, že poskytování informací
je výkon přenesené působnosti, jedná se o výkon samostatné působnosti, a pak v případě
krajského úřadu neexistuje žádný nejblíže nadřízený subjekt. Na daný případ se pak vztahuje §16
odst. 2 věta druhá zákona o svobodném přístupu k informacím a orgánem, který měl rozhodnout
o odvolání, je hejtman. Žalovaný tedy nebyl orgánem příslušným rozhodnout o odvolání,
jeho rozhodnutí je nulitní a k této nulitě musí soud přihlédnout z úřední povinnosti.
V replice k vyjádření žalovaného žalobce polemizoval o tom, zda požadovanou informaci
je možné považovat za novou ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu
k informacím. Rovněž nesouhlasí s žalovaným v tom, že by se při rozhodování o poskytnutí
jím požadované informace jednalo o samostatnou působnost. Působnost je totiž dána
charakterem požadované informace (zda se jedná i informaci vztahující se k samostatné
nebo přenesené působnosti povinného subjektu).
Městský soud v Praze vyslovil nicotnost napadeného rozhodnutí žalovaného,
a to z důvodu absolutní věcné nepříslušnosti žalovaného. Přitom vyšel z toho, že poskytování
informací vztahujících se k působnosti orgánu územní samosprávy, a tedy i Krajského úřadu
Jihomoravského kraje, je činností patřící do samostatné působnosti krajů, neboť žádný zákon
nestanoví, že jde o přenesenou působnost. V rámci samostatné působnosti nemůže být
odvolacím orgánem Ministerstvo pro místní rozvoj, neboť není kraji nadřízeno. Není
tedy povinným subjektem nejblíže vyššího stupně nadřízeným povinnému subjektu. Ustanovení
§16 odst. 2 věta první zákona o svobodném přístupu k informacím zde nelze použít
a pak na projednávanou věc nutno aplikovat §16 odst. 2 věta třetí tohoto zákona,
podle něhož v ostatních případech rozhoduje o odvolání ten, kdo stojí v čele povinného
subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat, a je oprávněn za něj jednat. Na základě §68
odst. 1 věta druhá zákona o krajích, podle něhož v čele krajského úřadu stojí ředitel,
pak městský soud dospěl k závěru, že tím, kdo měl rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí
Krajského úřadu Jihomoravského kraje v předmětné věci, je ředitel tohoto krajského úřadu.
Tento rozsudek žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl kasační stížností, v níž uvádí,
že se dovolává stížnostního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V konkrétních důvodech odkazuje na svou žalobu,
resp. na repliku k vyjádření žalovaného. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu,
že se jedná v souzené věci o samostatnou působnost povinného subjektu a především
nesouhlasí s interpretací právních předpisů, prostřednictvím jíž k svému závěru soud dospěl.
Poskytování informací není podle stěžovatele izolovanou činností bez vazeb na konkrétní obsah
informací. Proto nelze tvrdit, že pokud zvláštní zákon neupravuje působnost obcí či krajů
a nestanoví, že se jedná o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnosti v samostatné
působnosti. Rozhodování o poskytování informací není zvláštním typem působnosti povinných
subjektů, ale je součástí té působnosti, jíž se požadované informace týkají. Žalobcem
požadované informace jsou informacemi, které vznikly a existují v rámci územního plánování,
které Krajský úřad Jihomoravského kraje vykonává v přenesené působnosti. Krajský úřad
Jihomoravského kraje je stavebním úřadem ve smyslu §117 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Působnost stanovená krajskému úřadu jako stavebnímu úřadu podle stavebního zákona
je výkonem přenesené působnosti (§140a stavebního zákona). Z toho stěžovatel dovozuje,
že v daném případě zvláštní zákon explicite stanoví, že požadované informace se týkají výkonu
přenesené působnosti kraje. Pokud je požadována informace z oblasti přenesené působnosti
kraje, je i správní rozhodování o poskytnutí, resp. odepření informací výkonem přenesené
působnosti. Podle §16 odst. 2 věta první zákona o svobodném přístupu k informacím
ve spojení s §14 odst. 3 písm. b) stavebního zákona je pak nadřízeným povinným subjektem
na úseku územního plánování Ministerstvo pro místní rozvoj. Svůj závěr stěžovatel potvrzuje
odkazem na zákon č. 61/2006 Sb., novelu zákona o svobodném přístupu k informacím,
která do §20 zákona doplňuje odstavec 6: Informace, které se týkají přenesené působnosti územního
samosprávného celku, poskytují orgány územního samosprávného celku v přenesené působnosti. Závěr
městského soudu o nicotnosti rozhodnutí pro nedostatek kompetence na straně žalovaného
je tedy chybný. V důsledku toho se pak Městský soud v Praze nezabýval věcnou nezákonností
napadeného rozhodnutí žalovaného. Nezabýval se ani případnou nicotností z důvodu duplicity
napadeného rozhodnutí žalovaného s již dříve vydaným fiktivním rozhodnutím. Nedovodil
proto ani nutnost zrušit v takovém případě fiktivní rozhodnutí odvolacího orgánu
pro jeho nepřezkoumatelnost. Nesprávným postupem soudu tak došlo k tomu, že stěžovateli
byla odňata možnost soudního přezkumu správních rozhodnutí vydaných v jeho věci. Nabylo-li
by totiž napadené rozhodnutí právní moci, znamenalo by to, že proti fiktivnímu rozhodnutí
odvolacího orgánu, které by bylo ve věci vydáno, by již žalobce neměl možnost brojit správní
žalobou kvůli uplynutí zákonem stanoven lhůty k jejímu podání. S ohledem na uvedené
stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek stanovených v §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelem výslovně uplatněné důvody namítají nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikováno nesprávné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno správné právní pravidlo,
ale je nesprávně interpretováno.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soudu zjistil:
Podáním ze dne 11. 1. 2005 stěžovatel požádal Krajský úřad o poskytnutí informace
podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jmenovitě o předání
„kopie
1. veškeré korespondence mezi Krajským úřadem Jihomoravského kraje (KÚ JMK) a firmou HBH Projekt
spol. s r. o. na ‚Vyhledávací studii trasy R 43 Boskovickou brázdou v úseku mezi Troubskem a Kuřimí‘,
a to ode dne vyhlášení výběrového řízení na tuto smlouvu o dílo až do dnešního dne
2. veškerých zápisů z jednání souvisejících s ‚Vyhledávací studií trasy R 43 Boskovickou brázdou v úseku
mezi Troubskem a Kuřimí‘, a to ode dne vyhlášení výběrového řízení na tuto smlouvu o dílo až do dnešního
dne (včetně prezenčních listin z těchto jednání a pozvánek na tato jednání)
3. kopie veškeré korespondence mezi Magistrátem města Brna a KÚ JMK týkající se věci ‚Vyhledávací studie
trasy R 43 Boskovickou brázdou v úseku mezi Troubskem a Kuřimí‘, a to ode dne vyhlášení výběrového
řízení na tuto smlouvu o dílo až do dnešního dne
4. kopie veškeré korespondence mezi Ministerstvem dopravy a KÚ JMK týkající se věci ‚Vyhledávací studie
trasy R 43 Boskovickou brázdou v úseku mezi Troubskem a Kuřimí‘, a to ode dne vyhlášení výběrového
řízení na tuto smlouvu o dílo až do dnešního dne
5. kopie veškeré korespondence mezi Ředitelstvím silnic a dálnic a KÚ JMK týkající se věci ‚Vyhledávací
studie trasy R 43 Boskovickou brázdou v úseku mezi Troubskem a Kuřimí‘, a to ode dne vyhlášení
výběrového řízení na tuto smlouvu o dílo až do dnešního dne.“
Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 21. 1. 2005,
č. j. JMK 2478/2005 OÚPSŘ, rozhodl, že na základě §11 odst. 1 písm. b) a §15 zákona
o svobodném přístupu k informacím se žádosti nevyhovuje. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím,
že dílo bude zhotoveno jako územně plánovací podklad a bude zpracováno ve dvou etapách,
přičemž celý předmět díla (tj. finálně zpracovaný územně plánovací podklad) bude dokončen
až v termínu splnění stanoveného pro druhou etapu zpracování díla. Požadované informace
je tak nutné chápat jako nové informace, které vznikly při přípravě výstupu povinného subjektu.
V daném případě jde tedy o informace, které nevznikly činností povinného subjektu,
ale dodávkou subjektu jiného. Jedná se o nehotové informace, přípravné podkladové materiály,
jejichž zveřejněním před řádným dokončením celého díla (zpracováním územně plánovacího
podkladu) by mohlo dojít k ohrožení účinnosti příslušného procesu.
Uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl dne 7. 2. 2005 odvoláním k Ministerstvu
pro místní rozvoj, a to podáním učiněným u Krajského úřadu Jihomoravského kraje. V odvolání
uvedl, že nesouhlasí s aplikací §11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím,
a svůj postoj podpořil poměrně rozsáhlou argumentací. Stěžovatelovo odvolaní krajský úřad dne
8. 3. 2005 předal Ministerstvu pro místní rozvoj se svým stanoviskem.
Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2005 (doručeno 30. 3. 2005) žalovaný uvedené odvolání
zamítl a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že Krajský úřad
Jihomoravského kraje správně vyhodnotil, že se jedná o informace, které lze v kontextu §11
odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím chápat jako nové informace, které
vznikly při přípravě rozhodnutí.
Podle §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnými subjekty, které mají
podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány
územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky.
Podle §16 odst. 2 téhož zákona o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu rozhoduje povinný
subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat. Jde-li
o rozhodnutí obecního úřadu, které se týká informací ve věcech samostatné působnosti obce, rozhoduje o odvolání
obecní rada, pokud obecní zastupitelstvo nestanoví, že rozhoduje jiný orgán obce. V ostatních případech rozhoduje
o odvolání ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat, a je oprávněn
za něj jednat.
Podle platné právní úpravy přichází u krajů v úvahu působnost dvojího druhu,
a to jednak tzv. působnost samostatná a dále tzv. působnost přenesená. U samostatné působnosti
se jedná o klasickou krajskou samosprávu či samosprávnou působnost kraje, v jejímž rámci kraj
spravuje svoje záležitosti samostatně. Takto chápaná krajská samospráva není správou státní,
nýbrž správou plně příslušející krajům, jakožto veřejnoprávním korporacím územní samosprávy.
U přenesené působnosti naproti tomu jde o výkon státní správy, ovšem o takový výkon,
který stát nerealizuje přímo vlastními orgány, nýbrž nepřímo, a to prostřednictvím krajů
a jejich orgánů. Přenesená působnost zahrnuje státní správu, u které stát sice vychází z toho,
že náleží jemu, ale jejíž bezprostřední výkon považuje za vhodné svěřit krajům
jako představitelům regionální samosprávy.
V posuzované věci byl orgánem kraje, který byl o poskytnutí informací požádán, krajský
úřad.
Do jaké působnosti krajů poskytování informací vztahující se k jejich samostatné
působnosti na straně jedné, a k jejich přenesené působnosti na straně druhé, stejně
jako rozhodování o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací, spadalo, však zákonná úprava
výslovně nestanovila, a vzhledem ke shora rekapitulovanému obsahu a zaměření zákona o krajích
nebylo možné tuto působnost spolehlivě dovodit ani z §4 zákona o krajích.
Odpověď na otázku, do jaké působnosti kraje (samostatné či přenesené) mělo být
v rozhodné době zařazeno vlastní rozhodování o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací, bylo
podle názoru Nejvyššího správního soudu nutno hledat ve výkladu samotného zákona
o svobodném přístupu k informacím. Jestliže z dikce §2 odst. 1, ve spojení s dikcí §16 odst. 2
citovaného zákona pro posuzovanou věc nesporně vyplývalo, že poskytování informací,
jakož i rozhodování o odmítnutí žádosti, je spojováno s působností toho kterého orgánu,
potom u orgánů krajů i pro posouzení toho, do jaké působnosti mělo být v rozhodné době
zařazeno vlastní rozhodování o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací, muselo být rozhodné,
zda se požadované informace týkaly věcí v samostatné či věcí v přenesené působnosti krajů. Tím,
že zákon o svobodném přístupu k informacím za povinné subjekty označil orgány, které agendu,
k níž se požadované informace vztahovaly, věcně vyřizovaly (byla náplní jejich působnosti),
nepřímo učinil povinnost k poskytování takových informací „součástí“ obsahu dané působnosti
těchto orgánů. Z toho pak vyplývalo, či bylo nutno dovodit, že rozhodování o odmítnutí žádosti
o poskytnutí informací ve věcech samostatné působnosti krajů bylo výkonem samostatné
působnosti, a rozhodování o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací ve věcech přenesené
působnosti krajů bylo výkonem přenesené působnosti (viz blíže rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 56/2006 – 98, přístupný na www.nssoud.cz).
V projednávané věci je třeba uvést, že obsah spisu městského soudu ani spisu správního
orgánu neobsahují žádné relevantní skutečnosti pro to, aby – poměřováno výše vyloženými
kritérii – bylo lze spolehlivě posoudit, které z požadovaných informací spadají do okruhu
samostatné působnosti a které do okruhu přenesené působnosti kraje. Obecně lze předpokládat,
že ta část korespondence, která se týká uzavření a podmínek plnění z této smlouvy, spadá
do samostatné působnosti, zatímco ta část korespondence, která se týká vlastní věcné stránky
této územně plánovací činnosti spadá do působnosti přenesené ve smyslu §140a stavebního
zákona. Na Městském soudu v Praze tedy nyní bude, aby tuto otázku v úplnosti posoudil,
k čemuž bude pravděpodobně zapotřebí vyžádat si od Krajského úřadu Jihomoravského kraje
korespondenci, resp. zápisy, jejichž kopie stěžovatel požaduje ve své žádosti o informace
poskytnout. Teprve, až bude postaveno najisto, o jakou působnost kraje se v souzené věci jedná,
bude možné vyvodit příslušné procesní závěry. Pro úplnost zdejší soud připomíná, že není
vyloučeno, že bude třeba žádost o poskytnutí informací posoudit tak, že se dílem týká informací
v samostatné působnosti kraje a dílem v přenesené působnosti kraje; pak ovšem nebude
vyloučeno – shledá-li městský soud např. z hlediska §76 odst. 2 věta druhá s. ř. s. takový postup
možným – v rámci soudního přezkumu obdobně „rozdělit“ rozhodnutí žalovaného,
popř. pokládat je materiálně za více rozhodnutí.
Nad rámec nutného odůvodní Nejvyšší správní soud uvádí, že dospěl-li by Městský soud
v Praze k závěru, že se stěžovatelem požadované informace (nebo jejich část) týkají samostatné
působnosti kraje, orgánem příslušným rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu
Jihomoravského kraje není ředitel krajského úřadu, jak se domnívá Městský soud v Praze,
nýbrž hejtman kraje (shodně viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2007,
č. j. 4 As 7/2007 – 91). Jelikož krajský úřad v samostatné působnosti obecně nemá svůj nadřízený
orgán, musí se při určení příslušnosti odvolacího orgánu uplatnit za tehdejší úpravy obsažené
v již citovaném ustanovení §16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím jeho věta
třetí, znějící: „V ostatních případech rozhoduje o odvolání ten, kdo stojí v čele povinného subjektu,
který rozhodnutí vydal nebo měl vydat, je oprávněn za něj jednat.“. Povinným subjektem v případě,
kdy se požadovaná informace týká samostatné působnosti kraje, by byl Jihomoravský kraj,
v jehož čele stojí hejtman kraje, který vedle toho je v souladu s ustanovením §61 odst. 3 písm. g)
[nyní písm. f)] zákona o krajích orgánem kraje odpovědným za informování občanů v intencích
zákona o svobodném přístupu k informacím.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že Městský soud v Praze
nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].,
když předčasně (tj. před tím, než shromáždil rozhodné podklady) a především na základě
chybných východisek uzavřel, že v souzené věci se jedná o informace spadající do samostatné
působnosti kraje, v důsledku čehož vyslovil nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí.
Proto zdejší soud jeho rozhodnutí podle §110 odst. 1 za použití §109 odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V něm městský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.) s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. února 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu