ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.22.2008:70
sp. zn. 4 Azs 22/2008 - 70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: T. X. T., zast. Mgr. Matúšem Bónou,
advokátem, se sídlem Starobrněnská 3, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 23. 1. 2008, č. j. 63 Az 2/2007 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“) d omáhal
zrušení shora označeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 1. 2007, č. j. OAM-1400/VL-07-05-2006. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného
bylo rozhodnuto tak, že se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smy slu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zá jmů
stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2 005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících př ípadech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturo u
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především te hdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžov atelkou
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není
nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je -li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a s voji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Zde je nutné uvést,
že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil a Nejvyšší správní soud se mohl
otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití
shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody podřaditelné §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
s tím, že jak soudu, tak správnímu orgánu vytýká formalistický přístup k hodnocení žádosti
žalobce a jejích důvodů. K deklarovanému vyznání žalobce jako katolického křesťana
a naznačené vlažnosti v této víře poznamenává, že není v působnosti orgánů veřejné (světské)
moci hodnotit míru vzdělání v učení obecné církve či jejích tradic a vynášet na základě
tohoto hodnocení jakékoliv soudy o hloubce víry žalobce. Jako nesprávné stěžovatel
dále označuje i posuzování důvodnosti obav žalobce z negativních následků odmítnutí nástupu
vojenské služby. Mimo pozornost jak správního orgánu, tak i krajského soudu, zůstaly následky
spojené s odmítnutím této povinnosti – jednak přiměřenost trestně právních následků
spojovaných s tímto jednáním trestním právem platným v zemi původu žalobce a zejména reálné
poměry při výkonu takto uloženého trestu. I kdyby tyto okolnosti nenaplňovaly znaky
pronásledování, je povinností správního orgánu se zabývat tím, zda se nejedná o překážku
vycestování a povinností soudu správní rozhodnutí v tomto směru přezkoumat.
S ohledem na uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený ro zsudek zrušil
a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal,
aby této jeho kasační stížnosti byl přiznán od kladný účinek.
Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce přicestoval
do České republiky v roce 1996, do roku 2002 se zabýval podnikáním. V průběhu roku 2002
mu nebyl prodloužen pobyt, nadále pobýval na území České republiky, kde příležitostně pracoval.
V r. 2005 policie zjistila jeho nezákonný pobyt v České republice a umístila ho do zařízení
pro zajištění cizinců. Při propuštění mu pak bylo uděleno správní vyhoštění a vystaveno vízum
na dobu 1 měsíce. Poté stěžovatel oznámil cizinecké policii, že má v České republice dítě
a na základě této skutečnosti mu bylo prodlouženo vízum do 12. 12. 2006. Po skončení platnosti
víza požádal o udělení azylu, aby zlegalizoval svůj pobyt v České republice. Ohledně dítěte uvedl,
že se jmenuje D. K., a má státní příslušnost ČR. Dítě žije s matkou, E. K. v Ch. S matkou dítěte
není v současné době v žádném vztahu, avšak dítě jednou až dvakrát měsíčně navštěvuje a zasílá
mu finanční prostředky. Dále stěžovatel uvedl, že pochází z katolické rodiny, příležitostně,
obvykle o vánocích chodil do kostela, a vyrůstal v rodinné averzi vůči vládě. Když v srpnu 1996
obdržel rozkaz, aby se v říjnu dostavil ke zdravotním prohlídkám před nástupem na vojenskou
službu, protože nechtěl sloužit komunistickému režimu, ze země původu odcestoval.
Do doby svého odchodu z vlasti žádné problémy kvůli vyznání, nebo problémy s vojenskými
orgány neměl. Co by se přihodilo v případě jeho návratu do Vietnamu, nemá představu,
neboť deset let již ve vlasti nebyl a nemá kontakt s rodiči.
Žalovaný správní orgán žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
po provedeném řízení s podrobným odůvodněním zamítl. Krajský soud shledal postup i závěry
správního orgánu za odpovídající zákonu a se závěry krajského soudu se ztotožňuje i Nejvyšší
správní soud.
Je téhož názoru, že ve věci žádosti o udělení azylu stěžovateli bylo správně rozhodováno
podle §16 odst. 2 zákona o azylu, a nepřicházelo v úvahu rozhodování podle §12 zákona
o azylu.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i soudu,
kde se oba tyto orgány s namítanými skutečnostmi vypořádaly. Nelze tak jmenovitě souhlasit
zejména s tím, že mimo pozornost jak správního orgánu, tak i krajského soudu, zůstaly následky
spojené s odmítnutím povinnosti k základní vojenské službě, a to ani pokud jde o je jich
zohlednění ve vztahu k doplňkové ochraně.
Navíc současně platí, že námitkami obdobného rázu se Nejvyšší správní soud opakovaně
již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších rozhodnutích.
Nejvyšší správní soud především uvádí, že i podle judikatury Nejvyššího správního soudu
je třeba, aby ten, kdo namítá možnou diskriminaci pro své náboženské vyznání prokázal alespoň
základní orientaci v rozhodujících otázkách víry a církevního učení. Tak např. v rozsudku ze dne
19. 8. 2004, čj. 4 Azs 152/2004 - 36, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud uvedl : Pokud žadatel
o udělení azylu tvrdí, že byl v zemi původu (ve Vietnamu) diskriminován pro své katolické vyznání, nicméně neví,
co je to Bible, jakožto základní pramen katolické věrouky, a nezná vůbec křesť anské svátky, je jeho tvrzení
o diskriminovaném katolíkovi více než nedůvěryhodné. Při nedostatku jiných důkazních prostředků k ověření
žadatelova tvrzení nelze pokládat otázky správního orgánu zaměřené na alespoň základní povědomosti
o katolickém náboženství za nemístné a odpovědi takto získané za nepoužitelné v řízení.
Obdobně se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval i relevancí odmítnutí výkonu
základní vojenské služby z pohledu důvodů pro udělení mezinárodní ochrany (azylu).
Tady lze např. odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, www.nssoud.cz, kde se uvádí: Odmítání nástupu k výkonu základní vojenské
služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zvláště ne ní-li takové odmítání spojeno
s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud poznamenává, že žalovaný
správní orgán, a potažmo i krajský soud, zohledňovaly také skutečnost, že stěžovatel má v České
republice dítě, a s podivem konstatovaly, že měl stěžovatel v yužít možností daných zákonem
o pobytu cizinců. Tyto okolnosti zřejmě také byly důvodem, proč správní orgán posuzoval žádost
v nezkráceném řízení, když z důvodu, že stěžovateli bylo uděleno správní vyhoštění, mohl
a měl s ohledem na dikci §16 odst. 2 zákona o azylu žádost stěžovatele bez dalšího odmítnout
jako zjevně nedůvodnou. Ostatně i v tomto směru má Nejvyšší správní soud také již ustálenou
judikaturu - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005,
sp. zn. 4 Azs 395/2004, www.nssoud.cz, kde se uvádí: Žádost o azyl podaná nikoliv bezprostředně
po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen p olicií a bylo rozhodnuto
o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti. Kromě toho Nejvyšší správní soud
již opakovaně také judikoval, že Zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné [§16 zákona
o azylu], znamená, že neprobíhá dokazování ke zjištění existence důvodů pro ud ělení azylu podle §12
zákona o azylu., např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004,
sp. zn. 4 Azs 35/2003, www.nssoud.cz.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnos t nepřijatelnou a podle ustanovení
§104a s. ř. s. ji odmítl.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti
rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu
režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok
na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační
stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní
ochrany; takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
nejdéle po dobu 1 roku; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska
ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před ro zhodnutím o kasační stížnosti bránilo
řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném
účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést
ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanov ení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu