ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.23.2008:55
sp. zn. 4 Azs 23/2008 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: a) A. T., b) nezl. A. S., zast. žalobkyní ad a)
jako zákonnou zástupkyní, obě státní příslušnost Kazašská republika, obě zast. JUDr. Martinem
Šmerdou, advokátem, se sídlem Vránova 39, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 29. 1. 2008, č. j. 56 Az 158/2007 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelů, advokátu JUDr. Martinu Šmerdovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 9424, 80 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně sub a) (dále jen „stěžovatelka“),
jménem svým i jménem nezletilé dcery – stěžovatelky sub b), domáhala zrušení
shora označeného rozsudku, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 8. 2007, č. j. OAM-519/LE-05-ZA04-2006. Přezkoumávaným rozhodnutím
žalovaného bylo rozhodnuto tak, že se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelek. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelkám
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelek, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatelek.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správn ího
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících př ípadech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnos ti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné z astoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelkou
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není
nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je -li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka sub a) v kasační stížnosti namítá, že skutečnosti, které byly v průběhu
správního řízení objasněny, jsou podřaditelné pod pojem pronásledování ve smyslu zákona
o azylu, nebo minimálně pod důvody stanovené pro vztažení překážky vycestování. Stěžovatelka
spatřuje důvody svého pronásledování ve své náboženské orientaci, když vyznává tzv. čistý islám
a z tohoto důvodu čelila ona i její rodina diskriminaci nejen ze strany bezpečnostních složek
domovského státu, ale i v každodenním životě, kdy byla stěžovatelka napadána při snaze
dosáhnout standardní lékařské péče, jaká byla poskytována ostatním spoluobčanům a pro způsob
svého oblékání. Stěžovatelka v žalobě poukazovala na skutečnost, že správní orgán porušil
ustanovení procesního předpisu pokud jde o zjišťování skutečného stavu věci, kdy tento stav
řádně zjištěn nebyl. Přes tyto námitky se krajský soud s názorem správního orgánu ztotožnil,
což stěžovatelka považuje za nesprávné. S ohledem na uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání
a rozhodnutí.
Současně požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 3. 2008, č. j. 56 Az 157/2007 - 37, stěžovatelce
(stěžovatelkám) ustanovil zástupce JUDr. Martina Šmerdu, adv okáta se sídlem v Brně,
Vránova 39.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka sub a) prostřednictvím svého zástupce uvedla,
že kasační stížnost podává z důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) d) s. ř. s., zejména pak z důvodu
nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí. Stěžovatelka namítá, že ve správním rozhodnutí
byl zcela nepřípadný odkaz na rozhodnutí ESLP v případu Costello-Roberts proti Spojenému
království, neboť se dotýkal zcela jiných skutkových a právních otázek. S ohledem
na tuto skutečnost v daném rozhodnutí absentuje relevantní argumentace k případnému porušení
čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, s čímž se soud nevypořádal a dle názoru
stěžovatelky může mít takováto vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí stěžovatelka namítá u odůvodnění rozhodnutí
co do neudělení humanitárního azylu. Správní orgán neodůvodnil, jakými úvahami byl veden
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základ ě kterých rozhodoval,
jak mu to nařizuje zákon. V tomto směru stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu č. j. 8 Azs 127/2005 – 75. Z odůvodnění rozhodnutí není možné zjistit,
zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly
logického posuzování a takový úsudek byl zjištěn řádným procesním po stupem. U stěžovatelek
jsou přitom dány důvody, které mohly vést k udělení humanitárního azylu. Důvodem,
který měl správní orgán prozkoumat, je např. věk žalobkyně b) a naprostá nevhodnost její cesty
zpět do Kazachstánu. Závěrem uvádí, že se domnívá, že kasační stížnost podstatně převyšuje
zájmy stěžovatelek, zejména pro rozpor napadeného rozhodnutí krajského soudu s rozhodovací
praxí Nejvyššího správního soudu v otázce kvality odůvodnění správního rozhodnutí
pokud jde o otázku správního uvážení.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek Krajského soudu v Brně byly vydány v souladu s právními
předpisy. Své závěry správní orgán dostatečným způsobem zdůvodnil a podložil relevantními
informacemi o zemi původu stěžovatelů. V podané kasační stížnosti pak správní orgán
neshledává žádnou skutečnost, která by tyto závěry, se kterými se ztotožnil i soud,
zpochybňovala.
Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka
v lednu 2005 přijala islám, začala se pravidelně modlit a chodit „zahalena“. Pro svůj oděv (byla
zahalena) se stala v květnu roku 2005 terčem pomluv lidí, kolem kterých procházela na ulici.
Několikrát se jí rovněž stalo, že ve čtvrti, kde nebydlela, po ní malé děti házeli kamení a křičeli,
že je wahabitka. V místě svého bydliště obdobné potíže neměla. Jednou byla kontrolována policií,
musela předložit své doklady, policisté mysleli, že je z Arábie. Několikrát na dveře jejího bytu
klepali lidé z KNB a hledali jejího manžela. Stěžovatelka jim nikdy neotevřela a mluvila
s nimi přes dveře. Když byla v porodnici, byla vyzvána, aby si sundala šátek, a domnívá se,
že pro její náboženské vyznání jí nebyla věnována dostatečná lékařská péče. V těhotenství
si musela kupovat vitamíny, které ostatní ženy měly dostávat přímo v ordinaci. Samotný porod
proběhl bez obtíží a za řádné lékařské péče.
O udělení mezinárodní ochrany požádal rovněž manžel žalobkyně a), který je současně
otcem žalobkyně b). Jeho žádost byla rozhodnutím správního orgánu zamítnuta, o žalobě
proti tomuto rozhodnutí nebylo dosud rozhodnuto.
Pro případ návratu do země se obává, že by mohli být s manželem zadrženi a dcera
by mohla být umístěna do dětského domova.
Žalovaný správní orgán žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
po provedeném řízení s podrobným odůvodněním zamítl. Shledal, že údajné potíže
se soukromými osobami nelze za azylově relevantní důvod považovat, neboť stěžovatelka
se nedovolávala pomoci u státních orgánů své země původu, a tuto činnost třetích osob tak nelze
státním orgánům Kazachstánu. Lékařská pomoc stěžovatelce nikdy odepřena nebyla .
Žádný z definičních znaků pronásledování ve smyslu zákona o azylu nebyl naplněn.
Stejně tak nebylo prokázáno, že by stěžovatelce (stěžovatelkám) v případě návratu do vlasti
hrozilo nebezpečí vážné újmy, a proto správní orgán stěžovatelkám neudělil doplňkovou ochranu
(dříve institut překážky vycestování).
Krajský soud shledal postup i závěry správního orgánu za odpovídající zákonu a se závěry
krajského soudu se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
Námitky stěžovatelky sub a) uváděné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Navíc současně platí, že námitkami obdobného rázu se Nejvyšší správní soud převážně
opakovaně již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších
rozhodnutích.
Nejvyšší správní soud především uvádí, že potíže stěžovatelky, spojované
s jejím náboženským vyznáním, a to jak na ulici, tak při poskytování lékařské péče, mají původ
v jednání soukromých osob. Stěžovatelkou popisované jednání ze strany bezpečnostních složek
v řízení před správním orgánem (byla kontrolovaná policií na ulici, mysleli, že je z Arábie) není
podřaditelné pod azylově relevantní pronásledování ze strany státních orgánů. Otázkou azylové
relevance stěžovatelkou udávaného pronásledování soukromými osobami se Nejvyšší správní
soud zabýval obšírně již ve své předchozí judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu jiných
soudů, s níž se Nejvyšší správní soudu ztotožňuje. Za všechny je třeba zejména jmenovat
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne
18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, či ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48 (www.nssoud.cz), které konstatovaly, že skutečnost,
že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany souk romé osoby,
není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu.
Zejména je možné odkázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996,
č. j. 6 A 571/94 - 25, s nímž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, který konstatoval, že je známým
jevem v každé zemi, že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny
nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právě pro tyto vlast nosti terčem ústrků, slovních
i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce
i přístupu na určitá místa nebo užívání veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou
být nejrůznější negativní lidské vlastnosti, samo o sobě to však není ješ tě pronásledování ve smyslu ustanovení §2
zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících, (dnes §2 odst. 7 zákona o azylu) ani v případě masového výskytu
těchto jevů za předpokladu, že nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, podporované, státními orgány vědomě
trpěné či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže však orgány státní moci takové jevy cíleně potírají
a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné
a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt.
Za pronásledování stěžovatelky ve smyslu zákona o azylu nelze, ve vztahu k posuzované
věci, považovat ani tvrzené „klepání lidí z KNB na dveře a hledání jejího manžela“.
V posuzované věci není sporu o tom, že stěžovatelka se se svými problémy a žádostí o pomoc
neobrátila na příslušné státní orgány ve vlasti a nevyužila tak všech dostupných prostředků,
které měla v zemi původu k dispozici. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje
na své rozhodnutí ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37, zveřejněné na www.nssoud.cz,
v němž dospěl k následujícímu závěru: Za pronásledování ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., je nutno považovat pouze takové ohrožení života či svobody,
které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí, nikoliv takové negativní jevy, které státní orgány cíleně
potírají a čelí jim. Rovněž v rozhodnutí ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 37, publikovaném
pod č. 1347/2007 Sb., Nejvyšší správní soud konstatoval, že: Za pronásledování či odůvodněný strach
z něho by … mohla být pokládána jen taková situace, kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo k perzekuci
osob pro jejich náboženskou orientaci, popř. k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu
před šikanou vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání. O žádný z výše uvedených případů
se však v projednávané věci nejedná.
Pokud jde o námitky porušení správního řádu, aniž stěžovatelka jmenovitě uvádí,
v čem konkrétně jsou tato porušení spatřována, tyto nejsou způsobilé k bližšímu přezkoumání,
jak Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 25. 4. 2006,
č. j. 5 Azs 277/2005 - 54, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 4. 7. 2006,
č. j. 4 Azs 387/2005 - 66, www.nssoud.cz. Míří-li stěžovatelka touto námitkou případně i k tomu,
že žalovaný správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav, i v tomto směru judikatura
Nejvyššího správního soudu poznamenává, že námitky musí být zcela konkrétní. Námitka
směřující proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci, aniž by stěžovatelka jakkoli blíže
konkretizovala, které další důkazní prostředky si měl žalovaný v předcházejícím řízení opatřit
a k důkazu provést, byla Nejvyšším správním soudem řešena např. v rozhodnutí ze dne
13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publikovaném pod č. 312/2004 Sb. NSS, v němž byl
vysloven následující závěr: Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru,
aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí
chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy
„nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní
orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav vě ci, pokud sama neuvádí skutečnosti
či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí. Uvedená otázka byla předmětem posouzení Nejvyššího
správního soudu dále také např. v rozhodnutí ze dne 29. 10. 2003, č. j. 4 Azs 4/2003 - 68,
publikovaném na www.nssoud.cz, dle něhož: Pojem odůvodněný strach z pronásledování [§12 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu] je neurčitý právní pojem, jehož definici neobsahuje žádný právní předpis. Soud
v tomto případě přezkoumává, zda ve vztahu k danému pojmu byla uplatněna zásada materiální pravdy
ukládající správnímu orgánu povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a zda na základě takto zjištěného
stavu věci správní orgán dle logických pravidel kvalifikovaně rozhodl. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší
správní soud z obsahu správního spisu ověřil, že žalovaný citovanému požadavku bezezbytku
dostál a ani krajský soud nepochybil, pokud v tomto směru shledal námitku stěžovatelky
nedůvodnou.
Stěžovatelka dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu,
a to jednak ve spojení s podle jejího názoru nepřípadným odkazem na rozhodnutí ESLP ve věci
Costello-Roberts proti Spojenému království, a dále ve spojení s odůvodněním rozhodnutí co
do neudělení humanitárního azylu. Tady nutno uvést, že v žalobě stěžovatelka
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného správního orgánu nijak nekonkretizovala,
nepřípadnosti odkazu na citované rozhodnutí ESLP, ani neprávnosti posouzení důvodů
pro udělení humanitárního azylu se nedovolávala, a krajský soud se podle názoru Nejvyššího
správního soudu s toliko obecně formulovanou námitkou stěžovatelky o nepřezkoumatelném
postupu správního orgánu („správní orgán při hodnocení jednotlivých listinných důkazů postupoval
nepřezkoumatelným způsobem, neboť není zřejmé, jaký význam byl jedno tlivým důkazům přikládán
a jaké konkrétní závěry a informace z nich byly použity“) vypořádal dostatečně, když podrobně rozebral
a odůvodnil jak a proč žalovaný správní orgán vyhodnotil, že stěžovatelce (stěžovatelkám) nebyla
udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu.
Nad rámec potřebného odůvodnění lze uvést, že účelem humanitárního azylu
a přezkumem výroků rozhodnutí o této formě azylové ochrany se Nejvyšší správní soud zabýval
z různých aspektů již v řadě svých rozhodnutích, např. ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz, nebo ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, www.nssoud.cz, a rovněž ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, www.nssoud.cz. V posledně uváděném rozsudku, tj. rozsudku ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48) Nejvyšší správní soud přitom např. uvedl: Azyl
z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hod ném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok
a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního
rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci
se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch sku tečností konkrétního případu, které nejsou správní
normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí.
Samotné správní rozhodnutí podléhá přezku mu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pra vidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly
zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěr. To je p odle názoru Nejvyššího správního soudu nutno
vztáhnout i na námitku stěžovatelky, že jako důvod, který mohl vést k udělení humanitárního
azylu, měl být přezkoumán věk stěžovatelky b) a naprostá nevhodnost její cesty zpět
do Kazachstánu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelky žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdily, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelek.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřijatelnou a podle ustanovení
§104a s. ř. s. ji odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Ustanovenému zástupci stěžovatelek náleží v souladu s §11 písm. b), d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení (do tohoto úkonu
právní služby zdejší soud zahrnul rovněž nahlížení a studium spisu). Dalším úkonem je písemné
podání soudu ve věci samé (doplnění kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedené úkony
tak náleží zástupci stěžovatele odměna ve výši 6720 Kč (společné úkony při zastupování
dvou osob - 12 odst. 4 advokátního tarifu), a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 2 x 600 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 7920 Kč.
Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok
vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1
a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 1504,80 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 9424,80 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení
stěžovatelky nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
K podání ustanoveného advokáta ze dne 24. 4. 2008, v němž vypočetl svou odměnu
za zastupování na 14 137,20 Kč, Nejvyšší správní soud uvádí, že již ve svém rozsudku ze dne
13. 12. 2006, č. j. 1 Azs 47/2006 - 84 konstatoval, že studium spisu není samostatným úkonem,
za nějž náleží odměna, s výjimkou uvedenou v §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Zástupce
stěžovatelek požadoval přiznat odměnu za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení
včetně první porady s klienty, nahlížení a studium spisu, sepis upřesnění kasační stížnosti).
V projednávaném případě pak byl nahlížením a studiem spisu, které zástupce provedl, naplněn
úkon převzetí zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Úkon podle §11
odst. 1 písm. b) advokátního tarifu [obdobně i úkon podle písm. a) téhož odstavce] v sobě
totiž zásadně zahrnuje určitý provázaný soubor dílčích činností advokáta při převzetí případu
a přípravě zastoupení, zejména pak takové činnosti jako úvodní pohovor se zastoupeným
a seznámení se s případem, čítaje v to i studium relevantních podkladů, včetně těch,
které jsou obsaženy v soudním spise. Jeho základní určující charakteristikou je účel (příprava
zastoupení) a to, že se děje v úvodní fázi poskytování právní služby. Studium spisu na soudě
je tak v posuzovaném případě nutno považovat za součást přípravy zastoupení ve smyslu §11
odst. 1 písm. b) advokátního tarifu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu