ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.47.2007:60
sp. zn. 4 Azs 47/2007 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: K. S. A., zast. JUDr. Lenkou Pavlovou,
advokátkou, se sídlem Žitavského 496, Praha 5 – Zbraslav, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2007, č. j. 16 Az 8/2006 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 9. 2003, č. j. OAM-1260/LE-11-VL02-2002, žalovaný neudělil
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném do 12. 10. 2005 (dále jen „zákon
o azylu“), a současně na žalobce nevztáhl překážku vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno,
že žalobce opustil svou vlast, jelikož se obával teroristů, kteří měli usilovat o jeho život. Osobně
se však s žádnými teroristy nikdy nesetkal, důvodem vstupu do azylového řízení jmenovaného
pak byla snaha legalizovat si tímto způsobem pobyt na území České republiky, aby se zde mohl
skrýt před nebezpečím hrozícím mu ve vlasti. Žalovaný shledal, že uvedené důvody nejsou
skutečnostmi podřaditelnými pod §12 zákona o azylu, nezjistil ani důvody pro udělení azylu
podle §13 a §14 zákona o azylu. Ve vztahu k výroku o překážkách vycestování žalovaný uvedl,
že vycházel ze zpráv o situaci v zemi původu žalobce a dospěl k závěru, že žalobci v Alžírsku
nehrozí mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest, ani jeho život není ohrožen
v důsledku válečného konfliktu. Žalovanému rovněž nebylo známo, že by Alžírsko žádalo
o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti. Po zhodnocení
výpovědi žalobce a jejího porovnání s informacemi o zemi jeho státní příslušnosti neshledal
žalovaný existenci překážek vycestování žalobce ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že žalovaný na podkladě
shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav a na základě toho vydal rozhodnutí,
které žalobce považoval s ohledem na příslušná ustanovení zákona o azylu, uvedená ve výroku
rozhodnutí, za nesprávné. Dále uvedl, že nesouhlasí se způsobem, jakým žalovaný posoudil
jeho osobní situaci vzhledem k celkové bezpečnostní situaci v jeho zemi. Zemi původu byl nucen
opustit z obavy před bezprostředním ohrožením svého života. Domníval se, že si žalovaný měl
jako podklad pro své rozhodnutí opatřit více informací o situaci v zemi původu, zvláště
o aktivitách teroristů a neschopnosti státních orgánů v boji proti nim. Obětí těchto činů se stává
mnoho lidí a ztráty na životech jsou velmi vysoké. Svůj návrat do země původu považuje žalobce
za daných okolností za nemožný, neboť by v případě návratu byl vystaven bezprostřední hrozbě
smrti. Jeho odůvodněný strach z pronásledování vyplývá mimo jiné ze zkušeností
jeho příbuzných a přátel, z nichž se mnozí stali obětí dnešní situace v jeho vlasti.
Z těchto důvodů požádal v České republice o azyl a domnívá se, že jeho důvody jsou natolik
závažné, že ho k podání žádosti o udělení azylu opravňují. Navrhoval, aby soud zrušil napadené
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 4. 3. 2005, č. j. 14 Az 441/2003 - 25, Krajský soud v Ústí nad Labem
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Tento rozsudek Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce rozsudkem ze dne 28. 4. 2006,
č. j. 4 Azs 324/2005 - 57, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 2. 2007, č. j. 16 Az 8/2006 - 35,
zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2003, č. j. OAM-1260/LE-11-VL02-2002, a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud současně uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení.
V odůvodnění soud konstatoval, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, jež by svědčily
o tom, že vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Při posuzování,
zda žalobce splňuje podmínky §12 písm. b) zákona o azylu, soud shledal, že Zpráva Ministerstva
zahraničí USA o dodržování lidských práv v Alžírsku za rok 2002 a Informace Ministerstva
zahraničních věcí České republiky ze dne 9. 6. 2003, č. j. 120419/2003-LP, potvrzují všechna
tvrzení žalobce. Vyplývá z nich, že mezi alžírskými bezpečnostními složkami a teroristickými
skupinami dochází k rozsáhlým bojům. Skupiny ozbrojenců, jež chtějí nastolit islámský stát,
se dopouštěly násilí na civilistech, stovky jich usmrtily a vymáhaly na nich peníze za použití násilí.
Mezi takové teroristické skupiny patří i organizace GIA. Soud podotkl, že aktivity teroristických
skupin nejsou přímo vyvolané, vědomě trpěné či záměrně nedostatečně potlačované ze strany
státních orgánů. Zabíjení civilistů, páchání trestné činnosti na nich a vymáhání peněz
od nich příslušníky teroristických skupin se nevyskytuje sporadicky, nýbrž masově, postihlo
značné množství obyvatelstva a nebezpečí takového jednání jsou vystaveni prakticky všichni lidé,
jež s těmito organizacemi nechtějí spolupracovat. Informace o zemi původu svědčí o tom,
že Alžírsko není v potřebné míře schopno potlačit násilí teroristických skupin a zajistit civilnímu
obyvatelstvu ochranu před tímto násilím. Takové jednání je podle krajského soudu možné
považovat za pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu. Krajský soud souhlasil
s tvrzením žalobce, že by měl velké problémy, pokud by se obrátil na státní orgány a teroristická
organizace se o tom dozvěděla. Soud se proto neztotožnil s názorem žalovaného,
že by se žalobce mohl domoci ochrany, kdyby vše oznámil bezpečnostním složkám, které navíc
též vážně porušují lidská práva. Žalobce se s příslušníky teroristických skupin osobně nesetkal,
avšak zmínil se o výhrůžném dopisu, který byl adresován jeho otci za účelem získání finančního
obnosu. Žalobce rovněž vysvětlil, z jakého důvodu by mohl být těmito příslušníky napaden
kvůli tomu, že otec odmítl příspěvek zaplatit. Dále uvedl, že k násilí ze strany teroristických
skupin dochází v jeho okolí často. Na základě jeho prožitků soud dovodil, že žalobce měl
z pronásledování odůvodněný strach, když v domovské zemi patřil do okruhu rodin, které jsou
kvůli svému bohatství pod pohrůžkou násilí vystaveny nátlaku ze strany teroristických skupin
na poskytnutí finančních příspěvků, přičemž odmítnutí úhrady je výrazem nesouhlasu s činností
těchto protivládních organizací. Takto vydírané osoby se vyznačují určitými rysy, proto je lze
podle soudu považovat za sociální skupinu. Odůvodněný strach žalobce z pronásledování
tedy vyplýval z jeho příslušnosti k určité sociální skupině, proto soud uzavřel, že u žalobce byly
splněny všechny zákonné předpoklady pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, dána
byla i překážka vycestování podle §91 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Žalovaný porušil ustanovení
§12 písm. b) a §91 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, a proto krajský soud jeho rozhodnutí
podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud na závěr podotkl,
že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno před více než třemi lety, takže žalovaný bude moci
v dalším řízení skutková zjištění doplnit o aktuální informace o zemi původu žalobce a na základě
nich případně učinit opačný závěr, přitom však bude muset podrobně vysvětlit, proč jsou nově
zjištěné skutečnosti natolik zásadní, že již z dosavadního skutkového stavu nelze vycházet.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž namítal, že soud bez ohledu na zjištěný skutkový stav tvrdí, že došlo k naplnění §2 odst. 6
zákona o azylu, ačkoli žalobce neměl reálné problémy se státními orgány své země původu,
ani se soukromými osobami (teroristy). Žalobce se v průběhu řízení odvolával pouze
na nekonkrétní výhrůžky adresované jeho otci, které by údajně mohly mít dopad na jeho osobu,
protože „nejsem schopen zdržovat se doma, chodil jsem na pivo, a tak jsem byl ohrožen“. Žalobce se rovněž
vyjádřil, že cílem jeho žádosti o udělení azylu byla legalizace jeho pobytu na území České
republiky. Závěr soudu, že alžírský stát není schopen ochránit žalobce před teroristy, je v rozporu
s Informací Ministerstva zahraničních věcí České republiky č. j. 120419/2003-LP, ze dne
9. 6. 2003, jež se vztahuje k rozhodné době a z níž vyplývá, že situace v Alžírsku se zlepšuje,
a to zásluhou aktivity státních úřadů v boji proti terorismu. Žalobce se údajné výhrůžce nebránil
postupem podle alžírského právního řádu, tj. neobrátil se na státní orgány se žádostí o pomoc.
Stěžovatel k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
sp. zn. 6 Azs 8/2003. Stěžovatel neshledal důvodnost strachu žalobce z pronásledování z důvodů
podle §12 písm. b) zákona o azylu, což řádně odůvodnil, nezjistil ani překážky vycestování.
Nezákonnost napadeného rozsudku stěžovatel dále spatřoval v tom, že soudu nepřísluší
shledávat naplnění či nenaplnění důvodů udělení azylu či vyslovení překážky vycestování,
a tím nahrazovat činnost správního orgánu. Podle stěžovatele je v rozporu s kasačním principem
nahrazovat rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím vlastním, kterým by byl správním orgán
v dalším řízení vázán. K řízení o udělení azylu, resp. mezinárodní ochrany, je příslušný stěžovatel,
nikoli soud, který má pouze přezkoumávat zákonnost rozhodnutí správního orgánu a skutkový
stav, nikoli rozhodovat o udělení azylu či vyslovovat existenci překážky vycestování. Stěžovatel
dále namítal, že smyslem azylové procedury není legalizace pobytu. Stěžovatel konstatoval,
že Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozsudek krajského soudu jako nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, proto měl krajský soud pouze odstranit nedostatky ve svém rozsudku,
nikoli přistoupit ke zrušení správního rozhodnutí. Stěžovatel uzavřel, že rozhodl na základě
dostatečně zjištěného skutečného stavu věci, rozsah dokazování byl dán obsahem žádosti žalobce
o azyl a rozhodnutí stěžovatele je dostatečně konkrétní a podložené a zabývá se všemi
okolnostmi případu žadatele o azyl. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Dne 27. 4. 2007 byla věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí
o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud shledal podanou kasační stížnost přípustnou a přijatelnou
a napadený rozsudek přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil. Soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní
názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce v žádosti o udělení
azylu E. č. L001338 ze dne 1. 11. 2002 uvedl, že Alžírsko opustil kvůli problémům s teroristy.
Jako muslim požíval alkohol, což Korán zakazuje, asi 14 dnů před odjezdem dostal výhrůžný
dopis, v němž mu islámští teroristé hrozili smrtí za jeho životní styl. Nepodepsaný dopis dostal
zabalený v bílém plátně s lavičkou parfému, tak jak se ukládají mrtví do hrobu. Od té doby
žalobce nebyl doma a rozhodl se Alžírsko opustit. V případě návratu se žalobce bojí teroristů.
Totéž uvedl ve vlastnoručně psaném prohlášení ze dne 24. 10. 2002.
Při pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu, konaném dne 9. 4. 2003, žalobce
dále uvedl, že Alžírsko opustil v září 2002, protože byl ohrožen ozbrojenou islámskou skupinou
GIA, která mj. vymáhá peníze od obyvatel na nákup zbraní. Uvedená skupina zabíjí, podřezává
a upaluje lidi, bojuje proti státu, jenž v boji proti ní nikdy neuspěje. Žalobce se s příslušníky
této skupiny osobně nesetkal, obrátili se na jeho otce se žádostí o peníze na zbraně, avšak otec
nehodlal vyhovět a z obavy o svůj život se poté stále zdržoval doma. Žalobce viděl spoustu lidí,
kteří nezaplatili a jejich ženy a děti byly ohrožovány. Sám se cítil ohrožen, neboť nebyl schopen
se zdržovat doma a chodil na pivo. Příslušníci GIA otce žalobce kontaktovali dopisem, uvedli
v něm asi toto: „jsme islamisté, zaplaťte nám peníze nebo budete mít problémy.“ Takové dopisy
dostávají lidé, kteří mají peníze, někteří z nich to řešili odjezdem do vzdálených měst,
kde je nikdo nezná. Žalobce nechtěl opustit své město, ze strachu o život však nakonec opustil
Alžírsko. Žalobce upřesnil, že dopis zmíněný v žádosti o azyl dostal jeho otec, někdo zaklepal
na dveře a dopis ležel na prahu, způsob jeho zabalení symbolizuje smrt. Žalobce poté omezil
vycházení, ale nemohl a nechtěl dále žít jen doma, byl zvyklý se pohybovat po městě. Otec
žalobci řekl, že nechce platit, žalobce věděl, že by měl problémy, a proto odjel. Na dotaz,
proč se neobrátil na policii, žalobce uvedl, že se v těchto případech policie nekontaktuje,
protože kdyby se GIA dozvěděla, že by kdokoliv kontaktoval policii, měl by velké problémy.
V případě návratu se žalobce obává teroristů, jiné problémy v zemi původu neměl.
Ze Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2002, vydané Úřadem pro demokracii,
lidská práva a práci Ministerstva zahraničí USA dne 31. 3. 2003, Nejvyšší správní soud zjistil,
že v důsledku zrušení výsledků voleb v roce 1992, v nichž zvítězila Islámská fronta spásy,
což pozastavilo přechod země k demokratické a pluralitní republice, pokračují boje
mezi bezpečnostními složkami a ozbrojenými skupinami vzbouřenců, kteří se snaží nastolit
islámský stát. Násilí zapříčinilo za posledních 10 let smrt přibližně 100 000 lidí. Vládní
bezpečnostní aparát tvoří armáda složená z pozemních, námořních a vzdušných obranných sil,
státního četnictva, státní policie, veřejných hlídek a místní domobrany. Všechny tyto složky byly
zapojeny do akcí proti vzbouřencům a do protiteroristických operací a byly kontrolovány vládou.
Bezpečnostní síly se dopouštěly vážného porušování lidských práv, přestože počet obviněných
v souvislosti s takovýmto porušením v průběhu roku nadále klesal. Skupiny ozbrojenců
spáchaly množství závažných trestných činů a usmrtily stovky civilistů včetně malých dětí.
I když se toto násilí snižovalo, nebyl zaznamenán takový pokles jako v roce 2001. Ozbrojení
teroristé i nadále pokračovali ve svých povstaleckých akcích, které byly zaměřeny na vládní
činitele, rodiny příslušníků bezpečnostních složek a civilisty. K zabíjení civilistů také často
docházelo v důsledku soupeření mezi teroristickými skupinami nebo v souvislosti s krádeží zboží
pro ozbrojence. Teroristické skupiny také používaly násilí při vymáhání peněz. Ozbrojené
skupiny umisťovaly bomby v autech, kavárnách a obchodech, což mělo za následek bezohledné
zabíjení a zraňování osob. Byly také zaznamenány případy zabíjení, včetně masakrů z důvodů
pomsty, loupežného přepadení, nebo násilného zabrání půdy. Podle odhadu tisku zemřelo během
roku přibližně 1386 civilistů, teroristů a příslušníků ozbrojených sil.
Podle Informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9. 6. 2003,
č. j. 120419/2003–LP, mezi dvě hlavní alžírské teroristické skupiny patří GIA a GSPC. Obecně
je možné říci, že v současné době se příslušníci islámských teroristických skupin obracejí
především na civilisty, o kterých si mohou být jisti, že mají blízko k myšlenkám budování
islámského státu a kteří již dříve prokázali teroristům své služby. Riziko prozrazení u jiných osob
je pro ně příliš velké. V posledních několika letech intenzivně poklesla schopnost příslušníků
teroristických skupin stýkat se s civilním obyvatelstvem. Většina islámských bojovníků přežívá
více méně v odlehlých a obtížně přístupných oblastech, odkud vyrážejí na „trestné výpravy“
do obydlených částí. Poněkud jiná může být situace na venkově a v menších obcích. Nátlaku
nebo vydírání ze strany teroristů či jejich pomocníků mohou být místní obyvatelé skutečně
vystaveni. V posledních dvou letech však není známo mnoho případů, že by útok teroristů
směřoval proti osobám, které odmítly takovou spolupráci, popř. oznámily pokus teroristů
o kontakt bezpečnostním složkám. Útoky jsou buď vedeny proti bezbranným a nezúčastněným
osobám, nebo osobám, které se snaží proti teroristům aktivně bojovat (příslušníci domobrany,
armády, četnictva a policie).
Na základě takto zjištěného skutkového stavu Nejvyšší správní soud posoudil kasační
stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že Nejvyšší správní soud zrušil
předchozí rozsudek krajského soudu jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, proto měl
krajský soud pouze odstranit nedostatky ve svém rozsudku, nikoli přistoupit ke zrušení správního
rozhodnutí.
Důvodem pro zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2005,
č. j. 14 Az 441/2003 - 25, byla skutečnost, že se krajský soud v tomto rozsudku nevypořádal
se žalobní námitkou nesouhlasu žalobce s posouzením jeho osobní situace vzhledem
k bezpečnostní situaci v zemi, kdy úsilí správního orgánu mělo být zaměřeno na zvláštní aktivitu
teroristů na straně jedné a neschopnost státních orgánů v boji proti nim na straně druhé. Krajský
soud v odůvodnění původního rozsudku rovněž nekonfrontoval zprávy o zemi původu
s výpověďmi žalobce.
V dalším řízení po zrušení zmíněného rozsudku byl tedy krajský soud povinen posoudit
důvodnost zmíněné žalobní námitky, jíž se dříve nezabýval. Tuto námitku, podle názoru
Nejvyššího správního soudu stěžejní, mohl krajský soud vyhodnotit jako nedůvodnou,
nebo ji mohl shledat důvodnou. V tomto ohledu nebyl krajský soud ničím vázán, neboť Nejvyšší
správní soud jej ve zrušujícím rozsudku zavázal pouze k tomu, aby se náležitě vypořádal se všemi
žalobními body. Posouzení jejich důvodnosti již bylo plně v kompetenci soudu krajského,
protože Nejvyšší správní soud se hmotně-právní podstatou věci nemohl zabývat, když předmětný
rozsudek pro jeho nepřezkoumatelnost musel zrušit, aniž jej mohl přezkoumat.
Zmíněná námitka stěžovatele proto není důvodná. Nepřezkoumatelnost soudního
rozhodnutí totiž automaticky neznamená, že postačí doplnit odůvodnění při zachování
stávajícího výroku rozhodnutí, právě naopak - posouzení žalobních bodů, jimiž se soud původně
nezabýval, jej může vést ke zcela odlišným závěrům, než jaké vyslovil v rozhodnutí
nepřezkoumatelném. Ze samotného obsahu pojmu nepřezkoumatelnost přitom jednoznačně
vyplývá, že Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelné rozhodnutí nepřezkoumával, nelze
tedy vyloučit, že již původní závěr o nedůvodnosti žaloby byl chybný.
K námitce stěžovatele, že soudu nepřísluší shledávat naplnění či nenaplnění důvodů
udělení azylu či vyslovení překážky vycestování, a tím nahrazovat činnost správního orgánu,
Nejvyšší správní soud podotýká, že kromě vady správního řízení je důvodem pro zrušení
správního rozhodnutí také jeho případná nezákonnost. Při posuzování zákonnosti rozhodnutí
pak krajský soud k námitce žalobce musí mimo veškerou pochybnost zkoumat, zda správní orgán
na zjištěný skutkový stav správně aplikoval příslušnou právní normu, v daném případě zákon
o azylu.
Podle §12 písm. b) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Má-li tedy krajský soud zkoumat zákonnost rozhodnutí o neudělení azylu, musí posoudit,
zda podle skutkových zjištění správního orgánu, včetně případného doplnění dokazování
provedeného soudem, má žalobce odůvodněný strach z pronásledování z uvedených důvodů.
Rozhodnutí o neudělení azylu bude totiž nezákonné především v případech, kdy žalovaný azyl
neudělil, ačkoliv podle zjištěného skutkového stavu byly podmínky pro udělení azylu splněny.
Nejvyšší správní soud proto nemůže akceptovat výše uvedený názor stěžovatele,
který je v příkrém rozporu se zásadou plné jurisdikce, jež se ve správním soudnictví uplatňuje.
Pokud by soud nemohl sám vyhodnotit, zda byly či nebyly naplněny důvody pro udělení azylu,
nemohl by kvalifikovaně posoudit zákonnost rozhodnutí žalovaného, a soudní přezkum
by se tak omezil na pouhé zjišťování procesních pochybení bez možnosti odstranění rozporů
rozhodnutí s právem hmotným.
Podle §77 odst. 2 s. ř. s. v rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy
provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud
jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení
před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu
takto zjištěného.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu ustanovení §77 odst. 2 věty první
s. ř. s. je faktickou transpozicí požadavku tzv. „plné jurisdikce“ coby atributu práva na spravedlivý proces. Soud
při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán,
a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek závažnosti,
zákonnosti a pravdivosti. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění
učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat jednak tím,
že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1275/2007, www.nssoud.cz).
Z citovaného ustanovení a ze zmíněného judikátu zcela jednoznačně vyplývá, že soud
je oprávněn hodnotit skutkový stav a činit z něho vlastní právní závěry, a to i závěry o splnění
zákonných důvodů pro udělení azylu či vztažení překážky vycestování. Tímto postupem soudy
nezasahují do kompetencí žalovaného, neboť nerozhodují o udělení azylu, ale realizují toliko
svou povinnost přezkoumat v rozsahu žalobních bodů správní rozhodnutí z hlediska
jeho zákonnosti.
Dospěje-li krajský soud k závěru, že žalobce má odůvodněný strach z pronásledování
z azylově relevantního důvodu, a žalovaný, jenž žalobci azyl neudělil, tedy nesprávně aplikoval
ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, zruší jeho rozhodnutí pro nezákonnost a žalovaného
může zavázat k tomu, aby rozhodl o udělení azylu, případně o vztažení překážky vycestování.
Tato kasační námitka proto není důvodná.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že krajský soud v posuzovaném případě nevyslovil
takto striktní závazný právní názor, naopak poskytl žalovanému možnost doplnit skutková
zjištění a žalobci azyl neudělit. Dojde-li žalovaný k takovému závěru, bude jej muset náležitě
odůvodnit, včetně detailního popisu skutkových odlišností, které jej k názoru odchylnému
od stanovisek krajského a Nejvyššího správního soudu vedly.
Stěžovatel dále namítal, že se žalobce údajné výhrůžce nebránil postupem
podle alžírského právního řádu, tj. neobrátil se na státní orgány se žádostí o pomoc, a že situace
v Alžírsku se zásluhou aktivity státních orgánů v boji proti terorismu zlepšuje. K této otázce
se Nejvyšší správní soud vyslovil již v rozsudku ze dne 28. 4. 2006, č. j. 4 Azs 324/2005 - 57,
kde mimo jiné uvedl, že konstatování, že se žalobce měl obrátit na kompetentní orgány, se jeví
zcela nepřesvědčivým, neboť z obsahu zpráv o zemi původu spíše vyplývá, že státní moc
v Alžírsku není schopna potlačit násilí teroristů, příslušníci bezpečnostních složek se dopouští
protizákonného zabíjení, týrání, bití či jinak zneužívají zadržené osoby a svévolně zatýkají
a zadržují jedince, a to ve většině případů, kdy jde o podezření na činnost nečlenů ozbrojených
skupin v zemi v rámci pokračujícího boje vlády proti terorismu. Nejvyšší správní soud
také ve zmíněném rozsudku zdůraznil, že žalobce se při pohovoru ze dne 9. 4. 2003 vyjádřil tak,
že kdyby se GIA dozvěděla, že kontaktoval policii, měl by velké problémy. Soud uzavřel,
že uvedené tvrzení v tomto směru nebylo vyvráceno, a za současných skutkových zjištění
tedy nelze žalobci vytýkat, že se na policii neobrátil. Uvedená námitka proto není důvodná.
Pokud jde o námitku, že žalobce neměl reálné problémy se státními orgány své země
původu, ani se soukromými osobami (teroristy), Nejvyšší správní soud k tomu připomíná,
že podle §12 písm. b) zákona o azylu je důvodem pro udělení azylu odůvodněný strach
z pronásledování. Odůvodněnost obav žadatele o azyl pak nemusí spočívat v jeho osobních
zkušenostech, ale může být rovněž zprostředkována jinými osobami.
Žalobce ve správním řízení uvedl, že mu hrozí smrt, neboť jeho otec odmítl přispět
teroristické skupině na nákup zbraní. Žalobce současně tvrdil a žalovaný nevyvrátil, že v takových
případech jsou rodinní příslušníci těchto neplatičů ohroženi na životě; výpověď žalobce rovněž
zapadá do kontextu zpráv o zemi původu, z nichž žalovaný vycházel.
Za dané situace nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby čekal, až se jej teroristé
pokusí zabít a doufal, že při tom neuspějí, aby poté, bude-li živ a schopen zemi původu opustit,
mohl požádat o azyl. Právě z tohoto důvodu staví zákon o azylu na potencialitě pronásledování,
resp. na odůvodněném strachu, nikoliv pouze na reálných zážitcích žadatele. Uvedená námitka
proto není důvodná.
K námitce stěžovatele, že smyslem azylové procedury není legalizace pobytu, Nejvyšší
správní soud podotýká, že z pohovoru, který byl se žalobcem ve správním řízení veden
nevyplývá, že by důvodem jeho žádosti o udělení azylu byla legalizace pobytu na území České
republiky. Žalobce výslovně uvedl: „O azyl žádám proto, abych se tady mohl na nějakou dobu skrýt
před nebezpečím, které mi ve vlasti hrozí ze strany příslušníků GIA.“ Na následující otázku,
zda si tímto krokem chce na určitou dobu legalizovat pobyt v České republice, žalobce odpověděl
ano. Žalobce poté kladně odpověděl ještě na otázku: „Mohu shrnout, že jste opustil vlast a nechcete
se vrátit zpět kvůli popsaným problémům s příslušníky GIA, a protože jste na území ČR vstoupil nelegálně a byl
jste umístěn do ZZC a žádáte o azyl, abyste si legalizoval pobyt v ČR?“
Mimo veškerou pochybnost je tedy zřejmé, že žalobce o azyl žádal primárně
jako o ochranu před pronásledováním, jehož se obával, a nikoli z důvodu legalizace pobytu.
Ta mohla být důvodem sekundárním, pokud ovšem žalobce z návodné otázky žalovaného vůbec
porozuměl tomu, co vlastně legalizace pobytu je. Nejvyšší správní soud proto považuje
tuto námitku stěžovatele za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v postupu a rozhodnutí krajského soudu neshledal
žádná pochybení, kasační důvody namítané stěžovatelem nebyly prokázány, a Nejvyšší správní
soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalobci v tomto stádiu řízení žádné náklady
nevznikly, žalobce ani žádné náklady neuplatňoval a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, bylo
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu