ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.82.2008:56
sp. zn. 4 Azs 82/2008 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jaroslava Vlašína
a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: K. A., zast. JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem,
se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6.
2008, č. j. 63 Az 1/2008 – 28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2008, č. j. 63 Az 1/2008 – 28,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 1. 2008, č. j. OAM-1-969/VL-19-05-2007, žalovaný zamítl žádost
žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), tedy proto, že žalobce neuváděl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být pronásledován z důvodů uvedených v §12 a 14a
zákona o azylu.
K výzvě krajského soudu žalobce ve svém podání ze dne 28. 3. 2008 sdělil, že si ve věci
přeje ústní jednání a že žádá o ustanovení tlumočníka do jazyka anglického.
Jak vyplývá z protokolu o jednání, žalobce jednání přítomen nebyl. V odůvodnění
rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta a jenž je napaden kasační stížností, Krajský soud v Ostravě
k otázce neúčasti žalobce na jednání uvedl: „K jednání, které bylo nařízeno na 24. 6. 2008, se žalobce
nedostavil, ač předvolání k jednání mu bylo řádně doručeno (uložením na poště 16. 5. 2008). Soud ve věci jednal
a rozhodl, když neúčast žalobce nebránila projednání a skončení věci.“
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost, a to podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že jeho problémy s policií, které měl v zemi původu
a jež popsal ve správním řízení, jsou azylově relevantní, přinejmenším z hlediska existence
překážek vycestování. Správní orgán i krajský soud je však posoudily chybně. Současně stěžovatel
požaduje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ve svém vyjádření žalovaný popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť rozhodl
v souladu s právními předpisy. Zamítl-li žádost o udělení mezinárodní ochrany
jako zjevně nedůvodnou, nebylo na místě posuzovat splnění podmínek podle §12 a 14 zákona
o azylu (přitom odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Azs 195/2004).
Co se týče zkoumání překážek vycestování, resp. podmínek pro udělení doplňkové ochrany,
tyto je třeba posuzovat s ohledem na §28 zákona o azylu pouze v případě neudělení nebo odnětí
azylu. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, neboť napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě je nepřezkoumatelný pro tzv. jinou vadu řízení,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, přičemž k této vadě zdejší soud
přihlédl v souladu s právě citovaným ustanovení z úřední povinnosti.
Podle čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc
byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům.
Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.) každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně
a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne
o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Podle §49 odst. 1 s. ř. s. k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá
k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů. O jednání vyrozumí osoby zúčastněné
na řízení.
V podání ze dne 28. 3. 2008, které došlo Krajskému soudu v Ostravě dne 1. 4. 2008,
stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, aby o věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání.
Na tomto podání uvedl adresu pro doručování písemností: P. 6, B., J. 1630/12. Poté bylo
nařízeno jednání na 24. 6. 2008 v 8,00 hodin. Ve spisu Krajského soudu v Ostravě však není
obsažen žádný doklad o tom, že byl stěžovatel k nařízenému jednání řádně předvolán. Ačkoliv
stěžovatel udal jako adresu pro doručování výše uvedenou adresu v Praze 6, na č. l. 22 je založena
písemnost obsahující předvolání adresované stěžovateli do Pobytového střediska Kostelec nad
Orlicí, která se soudu vrátila nedoručena s poznámkou pošty, že adresát nebyl zastižen, písemnost
byla uložena (dne 16. 5. 2008) a adresát si ji v úložní lhůtě nevyzvedl. Na č. l. 23a je založena
písemnost obsahující předvolání zasílané stěžovateli na adresu H. 47, P. 7, která se soudu vrátila
nedoručena s poznámkou pošty, že adresát nebyl zastižen, písemnost byla uložena (dne 19. 6.
2008) a adresát si ji v úložní lhůtě nevyzvedl. Na č. l. 23 je dále obsažen úřední záznam ve znění:
„...V době doručování byl v PoS Kostelec; uloženo na poště 16. 5. 2008. Propustky: 21. 4. – 20. 5., 19. 5. –
11. 6., 11. 6. – 14. 7. Z úřední záznamu není vůbec zřejmé, jak krajský soud zjistil, že v době
doručování předvolání se stěžovatel zdržoval v pobytovém středisku. Není nijak vysvětleno, jak
je možné, že se v době doručování (písemnost uložena dne 16. 5. 2008) stěžovatel podle
úředního záznamu zdržoval v pobytovém středisku, zároveň však byl podle téhož úředního
záznamu v období 21. 4. – 14. 7. 2008 tzv. na propustce. Dále není vůbec zřejmé, jak soud zjistil
adresu stěžovatele H. 47, P. 7, uvedenou obyčejnou tužkou (sic!) v úředním záznamu na č. l. 21, a
proč mu na ni opětovně předvolání doručoval, vycházel-li poté z toho, že bezvadně bylo
doručeno již při prvním pokusu o doručení, a to do Pobytového střediska Kostelec nad Orlicí.
Postup krajského soudu vyznívá o to méně srozumitelný v kontextu s tím, že stěžovatel ve svém
podání, v němž vyjadřoval nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání, uvedl jako svou adresu
J. 1630/12, P. 6, na niž mu ovšem předvolání nebylo nikdy doručováno. Ostatně tutéž adresu
uvádí i v kasační stížnosti.
Podle §42 odst. 5 s. ř. s. v návaznosti na §46 odst. 1 a 3 a §50b a §50c odst. 4 o. s. ř.
platí, že nebyl-li adresát písemnosti, která nemusí být doručena do vlastních rukou, zastižen
v místě doručování, a doručujícímu orgánu se nepodařilo písemnost doručit vhodné fyzické
osobě bydlící, působící nebo zaměstnané na témže místě nebo v jeho okolí, která adresáta
zná a souhlasí s tím, že mu písemnost odevzdá, uloží se písemnost na poště a adresát
se o tom vyrozumí s tím, že si má písemnost vyzvednout. Nevyzvedne-li si písemnost do 3 dnů
od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení
nedozvěděl.
Z uvedeného je – v rozporu z názorem Krajského soudu v Ostravě vysloveným
v jeho rozsudku – patrné, že nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že se stěžovatel zdržoval
v době doručování v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí a že jsou splněny podmínky
pro nastoupení tzv. fikce doručení. Přitom se krajský soud nepokusil předvolání doručit
na adresu, kterou stěžovatel sám označil.
Krajský soud v Ostravě svým postupem porušil právo stěžovatele garantované v čl. 38
odst. 2 Listiny, tj. právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána veřejně
a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Ústavní soud opakované judikuje tak, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy,
má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit,
zpravidla bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí.
Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní, lze v jeho postupu spatřovat porušení
ústavního práva účastníka řízení, daného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(srov. např. sp. zn. I. ÚS 310/97, sp. zn. II. ÚS 145/02, sp. zn. I. ÚS 560/03,
sp. zn. I. ÚS 819/07).
Účast na jednání vytváří předpoklady pro to, aby účastník řízení mohl realizovat svá práva
plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i samozřejmě z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, tj. především právo být přítomen projednání své vlastní věci a vyjádřit
se jak ke všem důkazům, tak i k jakýmkoliv dalším procesně relevantním informacím (viz princip
kontradiktornosti; srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 26. 7. 2002 ve věci Meftah a další proti Francii: „Právo na kontradiktorní řízení ve smyslu čl. 6
odst. 1 tak, jak je interpretováno judikaturou Soudu, v principu implikuje právo procesních stran na to,
aby byly seznámeny a mohly se vyjádřit ke každému dokumentu či připomínce předloženým soudci s cílem ovlivnit
jeho rozhodnutí.“). Konečně je zapotřebí poukázat rovněž na čl. 96 odst. 2 Ústavy,
podle něhož je jednání soudu ústní a veřejné s tím, že výjimky z tohoto pravidla může stanovit
pouze zákon.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě
podle §110 odst. 1 s. ř. s., za použití §109 odst. 3 s. ř. s. z rušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm krajský soud rozhodne vázán shora vysloveným právním názorem
(§110 odst. 3 s. ř. s.), tedy zejména zopakuje jednání a stěžovateli umožní zúčastnit se jej.
Námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval,
neboť dospěl-li k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je nesprávné z důvodu tzv. jiné vady
řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 část věty
za středníkem s. ř. s.), není možné usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek ve vztahu
k takovémuto rozhodnutí, jestliže výsledkem zákonného procesu by mohlo být rozhodnutí jiné.
Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud se tímto návrhem nezabýval, neboť v stěžovatelově případě odkladný účinek
nastává podáním kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci mezinárodní ochrany přímo ze zákona – §32 odst. 5 zákona o azylu.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu