ECLI:CZ:NSS:2008:5.AFS.69.2007:64
sp. zn. 5 Afs 69/2007 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce JUDr. V.
S., proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha
1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2006,
č. j. 6 Ca 210/2005 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhal zrušení výše
citovaného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2005, č. j. FŘ-2106/14/05. Tímto rozhodnutím žalovaný
zamítl odvolání stěžovatele proti výzvě podle §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků (dále jen „d. ř.“), k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě. Rozhodnutí žalovaného
bylo doručeno stěžovateli dne 11. 4. 2005. Městskému soudu v Praze byla doručena žaloba proti
tomuto rozhodnutí dne 9. 8. 2005, tedy po lhůtě stanovené v §72 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a proto ji soud podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
odmítl. Nad rámec vlastního odůvodnění soud uvedl, že žaloba by byla odmítnuta i v případě
včasného podání, neboť výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě je ze soudního přezkumu
vyloučena; k tomu poukázal na právní názor Ústavního a Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze odmítl žalobu, kterou brojil proti dvěma
rozhodnutím žalovaného, a to ze dne 4. 4. 2005 a ze dne 31. 5. 2005. Soud rozhodl pouze
o prvém rozhodnutí a účelově rozhodl usnesením ze dne 13. 1. 2006 o vyloučení pozdějšího
rozhodnutí žalovaného k samostatnému řízení. Tím si vytvořil podmínky pro odmítnutí žaloby
pro opožděnost. Soud podle stěžovatele mylně uvádí, že daň z převodu nemovitostí byla
vyměřena na základě daňového přiznání, a pochybil dále tím, že přehlédl přesnou výši částky na
platebním výměru a že daň byla vyměřena podle ocenění cizího bytu. Proto stěžovatel navrhl
zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze, a to pro nesprávné posouzení právních
otázek podle §103 odst. 1 písm. a) a vad řízení podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
II.
Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na právní názor uvedený ve vyjádření k žalobě a další
vyjádření ke kasační stížnosti (zejména k dodržení lhůty k podání žaloby) odmítl s tím, že nemá
k dispozici spisový materiál.
III.
Stěžovatel brojí proti odmítnutí jeho žaloby. Nejvyšší správní soud podotýká, že proti
odmítnutí návrhu krajským soudem lze brojit pouze podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jak již
bylo vysloveno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 -
98, publikovaném pod č. 625/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. Podobně viz dále
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 - 49,
publikovaném pod č. 427/2004 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, podle něhož pod „nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení“ ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spadá také případ,
kdy porušení procesního předpisu mělo nebo mohlo mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí
návrhu nebo zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud se proto ve svém rozsudku může (a musí) zabývat toliko
zákonností odmítnutí žaloby stěžovatele, a to v rozsahu jím vznesených stížních námitek,
případně (s ohledem na §109 odst. 3 s. ř. s.) nad jejich rámec z úřední povinnosti i důvody
pro zmatečnost řízení před soudem, jež vyústilo v rozhodnutí o odmítnutí žaloby, dále vadami
tohoto soudního řízení, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o odmítnutí žaloby,
a případnou nepřezkoumatelnosí rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby. Stížní důvod podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. je, jak je ze shora zmíněné judikatury patrné, speciální ve vztahu ke všem
ostatním stížním důvodům, tj. důvodům podle písm. a) až d) zmíněného ustanovení. Z dikce
§109 odst. 3 s. ř. s. by proto bylo lze soudit, že přezkum nad rámec stížních námitek
se na rozhodnutí o odmítnutí návrhu či zastavení řízení nevztahuje. Nelze však připustit, aby jen
proto bylo stěžovateli odepřeno beneficium přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu
z úřední povinnosti nad rámec stížních důvodů v rozsahu věcně vymezeném v §109 odst. 3
s. ř. s. Takovýto restriktivní a ve vztahu ke stěžovateli „nekomfortní“ výklad procesního předpisu
by byl v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť by
podústavní právo, jež stanovením procesních pravidel pro řízení před soudem reglementuje
uvedená základní procesní práva, vykládal v rozporu s požadavkem šetření podstaty a smyslu
základních práv. To by bylo nepřípustné (viz čl. 4 odst. 4 věta první Listiny základních práv
a svobod).
Na okraj však nutno dodat, že z povahy věci – jelikož ohniskem přezkumu Nejvyšším
správním soudem je toliko správný procesní postup krajského soudu a jeho závěr o odmítnutí
žaloby pro nesplnění vstupních (procesních) podmínek, aniž by se soud zabýval meritem žaloby,
tj. aniž by se zabýval samotným žalobou napadeným rozhodnutím jinak než z hledisek splnění
vstupních (procesních) podmínek pro jeho věcný přezkum – nepřichází u přezkumu usnesení
o odmítnutí žaloby či o zastavení řízení zpravidla v úvahu zrušení rozhodnutí krajského soudu
pro nerozpoznání nicotnosti napadeného správního rozhodnutí, neboť to již je obvykle součástí
meritorního posouzení žaloby. Výjimkou by bylo, kdyby nesprávný závěr o nicotnosti
(či nenicotnosti) žalobou napadeného správního rozhodnutí byl sám o sobě podkladem
pro odmítnutí žaloby či zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud proto v rozsahu stížních námitek přezkoumal usnesení Městského
soudu v Praze o odmítnutí žaloby stěžovatele; důvody, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, neshledal.
Stěžovatel v první řadě namítá vadu řízení před Městským soudem v Praze spočívající
v účelovém vyloučení žaloby stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2005, č. j. FŘ-
2106/14/05, k samostatnému projednání, čímž si měl soud účelově vytvořit podmínky
pro odmítnutí žaloby pro opožděnost.
Dále stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze nesprávně hodnotil některé skutkové
či právní okolnosti jeho případu – soud mylně uvádí, že daň z převodu nemovitostí byla
vyměřena na základě daňového přiznání, a přehlédl přesnou výši částky na platebním výměru
a to, že daň byla vyměřena podle ocenění cizího bytu.
IV.
Ze spisu Městského soudu v Praze je patrné, že usnesením ze dne 13. 1. 2006, č. j.
6 Ca 210/2005-22, tento soud vyloučil k samostatnému projednání žalobu proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 5. 2005, č. j. 12440/11/04, a to s odůvodněním, že stěžovatel se domáhal
zrušení dvou rozhodnutí žalovaného a že pod uvedenou spisovou značkou bude nadále
projednáváno rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2005, č. j. FŘ-2106/14/05.
Podle §39 odst. 2 s. ř. s., směřuje-li jedna žaloba proti více rozhodnutím, může předseda senátu
usnesením každé takové rozhodnutí vyloučit k samostatnému projednání, není-li společné řízení možné nebo
vhodné. Zákonodárce nebrání projednání žaloby směřující proti více správním rozhodnutím
v jednom řízení, naopak, takovému vyřízení věci dává obvykle přednost, což je logické – žalobce
zpravidla podává žalobu proti vícero rozhodnutím tehdy, jsou-li vydána současně či nedlouho
po sobě a týkají-li se souvisejících otázek. K tomu, aby se nevedlo jedno jediné řízení o celé
žalobě, však může existovat řada důvodů, které lze jen těžko specifikovat v zákonném textu.
Proto zákonodárce připustil, že za určitých podmínek může být každé z žalobou napadených
rozhodnutí vyloučeno k samostatnému projednání, a to z důvodu nutnosti (společné řízení není
z nějakého důvodu možné) nebo z důvodu vhodnosti (společné řízení sice možné je, ale existuje
nějaký důvod, pro který je vhodnější přistoupit k vyloučení napadeného rozhodnutí
k samostatnému projednání). Posouzení, zda je či není společné řízení možné nebo vhodné,
je na předsedovi senátu; nesmí být výrazem libovůle a musí se opírat o logické a racionální
důvody. Důležitým zřetelem pro úvahu o případném vyloučení, avšak nepochybně zřetelem
nikoli jediným, je kritérium rychlosti a hospodárnosti řízení.
Jakkoli úvaha o důvodech vyloučení není v dotyčném usnesení obsažena (usnesení
je odůvodněno jen velmi stručně, v podstatě se v něm pouze uvádí, že k vyloučení jednoho
z napadených rozhodnutí k samostatnému projednání dochází), není to samo o sobě vadou
řízení, neboť, jak stanoví §55 odst. 4 s. ř. s., usnesení, jímž se řízení nekončí a jímž se nikomu neukládá
povinnost, nemusí obsahovat odůvodnění. A právě takovým usnesením je usnesení o vyloučení
rozhodnutí k samostatnému projednání, neboť ve své podstatě se jedná o organizační opatření
v průběhu projednávání žaloby. Žádným způsobem se jím nepředjímá rozhodnutí ve věci samé
a nedochází ani ke změně zásadních parametrů dalšího procesního postupu soudu – i nadále
žalobu projedná zákonný soudce, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce, toliko
ji projedná po částech ve vícero oddělených řízeních. Pokud tedy usnesení o vyloučení
rozhodnutí k samostatnému projednání neozřejmovalo důvody, pro které bylo vydáno, Městský
soud v Praze tím nepochybil.
To však neznamená, že – ač nejsou v odůvodnění usnesení o vyloučení rozhodnutí
k samostatnému projednání ozřejměny – nemusí být pro takový krok zákonné podmínky splněny.
Nejsou-li splněny, jedná se o nezákonné rozhodnutí soudu, které se sice samo o sobě neprojevuje
v právní sféře účastníků [a nemůže být ani s ohledem na §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. přípustně
napadeno kasační stížností], jež však může za určitých okolností být základem dalšího
nezákonného postupu soudu vůči účastníkům řízení, například v tom, že se nad rámec
nezbytného zvýší jejich náklady řízení či prodlouží doba trvání soudního řízení, čímž jim může
být způsobena škoda. V případě stěžovatele však vyloučení rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 4. 2005, č. j. FŘ-2106/14/05, k samostatnému projednání nebylo nezákonné. Předmětem
žaloby byla totiž dvě spolu jen velmi volně související rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutím
ze dne 4. 4. 2005, č. j. 210614/05, bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti výzvě k zaplacení
pravomocně vyměřeného daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí v náhradní lhůtě.
Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2005, č. j. 12440/11/04, bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti
rozhodnutí o převedení přeplatku na dani silniční za zdaňovací období roku 2001 na úhradu
nedoplatku na dani z převodu nemovitostí. Jednalo o skutkově i právně odlišné věci, byť spolu
nepřímo související (v prvém případě šlo o řízení o převedení přeplatku na jedné dani na úhradu
nedoplatku na jiné dani, ve druhém o upomenutí platby před zahájením vlastního vymáhání
nedoplatku na jedné z těchto daní). Je proto pochopitelné (jakkoli dle názoru Nejvyššího
správního soudu nikoli nezbytně nutné), že Městský soud v Praze přistoupil k oddělenému
posuzování obou správních rozhodnutí, neboť zjevně shledal v daném případě důvod
ve vhodnosti odděleného projednávání žaloby proti oběma takto věcně jen velmi volně
souvisejícím rozhodnutím.
S názorem stěžovatele, že vyloučením jednoho rozhodnutí k samostatnému přezkumu
si Městský soud v Praze vytvořil podmínky pro odmítnutí žaloby pro opožděnost, nelze souhlasit.
Bez ohledu na to, zda by žalobou napadená rozhodnutí byla soudem přezkoumávána společně
v jednom řízení, anebo odděleně ve dvou řízeních, je totiž v každém případě nezbytné posuzovat
splnění procesních podmínek pro věcnou projednatelnost žaloby ve vztahu ke každému
z napadených rozhodnutí samostatně. Je tedy nezbytné ve vztahu ke každému z nich zkoumat
samostatně mj., zda se jedná o „rozhodnutí“ ve smyslu legislativní zkratky v §65 odst. 1 s. ř. s.,
příp. v dalším kroku, zda žaloba byla podána včasně. Výrok soudního rozhodnutí o žalobě
pak musí rozhodnout o každém z napadených rozhodnutí zvlášť (jakkoli se to nemusí nezbytně
projevit ve formální struktuře výroku – zákonným by tedy jistě bylo i rozhodnutí, jehož výrok
by vyslovil, že se žaloba zamítá, aniž by toto výslovně uvedl ve vztahu ke každému jednotlivému
z napadených správních rozhodnutí; z obsahu výroku by v takovém případě jednoznačně
plynulo, že se žaloba zamítá ve vztahu ke všem jí napadeným správním rozhodnutím). Znamená
to mimo jiné, že pokud by soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody k odmítnutí žaloby
ve vztahu k jednomu z napadených rozhodnutí, musela by jeho úvaha být ve výsledku stejná
bez ohledu na to, zda by rozhodoval v rámci společného projednávání celé žaloby (tj. v rámci
společného posuzování všech napadených rozhodnutí), anebo rozhodoval o každém
z napadených rozhodnutí v samostatném řízení.
Samotný závěr Městského soudu v Praze o odmítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 4. 2005, č. j. 210614/05, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti výzvě
k zaplacení pravomocně vyměřeného daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí
v náhradní lhůtě, je rovněž zcela správný, jakkoli v důvodech rozhodnutí soud zčásti pochybil.
Výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, kterou správce daně vydává
podle §73 odst. 1 d. ř., totiž zpravidla není „rozhodnutím“ ve smyslu legislativní zkratky v §65
odst. 1 s. ř. s. Za předpokladu, že je vydávána vůči stejné osobě, vůči níž byl daňový nedoplatek,
jehož zaplacení se výzvou upomíná, ve vyměřovacím řízení vyměřen (to je u stěžovatele
nepochybně splněno), jde o úkon ve své podstatě procesní povahy, mající toliko informativní
charakter. Není jím zasahováno do právní sféry adresáta ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
neboť k takovému zásahu došlo již ve vyměřovacím řízení; výzva podle §73 odst. 1 d. ř. adresáta
toliko informuje o v minulosti již vyměřené platební povinnosti, která nebyla splněna, a stanovuje
mu náhradní lhůtu pro její splnění. Uvedený právní závěr vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu
korigované judikaturou Ústavního soudu (viz právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 11. 2004, č. j. 1 Afs 22/2004-72, publikovaný pod č. 976/2006 Sb.
NSS a na www.nssoud.cz, korigovaný nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn.
I. ÚS 78/05, publ. na www.usoud.cz). Za této situace byla žaloba stěžovatele nepřípustná podle
§68 písm. e) s. ř. s. (podle něho je žaloba nepřípustná, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je
z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno) ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s.
(ten stanoví, že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími).
Právě nepřípustnost žaloby mohla a musela být v případě stěžovatele jediným důvodem jejího
odmítnutí.
Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze je patrné, že nosným důvodem
pro odmítnutí žaloby stěžovatele byla opožděnost žaloby [§46 odst. 1 písm. b), 1. alt. s. ř. s.].
Další důvod odmítnutí, její nepřípustnost pro výluku napadeného ze soudního přezkumu, jelikož
nejde o „rozhodnutí“ ve smyslu legislativní zkratky v §65 odst. 1 s. ř. s., pak soud zmiňuje pouze
takříkajíc „v druhé linii“, jako další důvod pro odmítnutí, který by byl dán, kdyby žaloba nebyla
opožděná. Tato úvaha je ovšem nepřesná, jakkoli nic nemění na správnosti samotného výroku
usnesení.
V ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. je definována legislativní zkratka „rozhodnutí“ jako úkonu
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti; tato legislativní
zkratka se vzhledem k systematice s. ř. s. a vzhledem k dikci §65 odst. 1 s. ř. s. (v závorce
se užívá výrazu „dále jen »rozhodnutí«“) nepochybně vztahuje na celý díl 1 hlavy druhé části třetí
s. ř. s. Nepřípustnost žaloby pro zákonem stanovenou výluku ze soudního přezkumu [§68
písm. e) s. ř. s.] se vztahuje mj. na úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími [§70 písm. a)
s. ř. s.]. Zákonodárce tedy v situaci, kdy hovoří o aktu, který nespadá do rozsahu pojmu
„rozhodnutí“ ve smyslu legislativní zkratky v §65 odst. 1 s. ř. s., užívá jiného slova nežli
„rozhodnutí“. V ustanovení o lhůtě k podání žaloby (§72 s. ř. s.), systematicky zařazeném právě
v dílu 1 hlavy druhé části třetí s. ř. s., se však o „rozhodnutí“ hovoří. Nutno tedy mít za to,
že zkoumat včasnost žaloby podle §65 a násl. s. ř. s. lze pouze ve vztahu k úkonům správního
orgánu, které jsou „rozhodnutími“ ve smyslu shora zmíněné legislativní zkratky. Ve vztahu
k úkonům, jež „rozhodnutími“ nejsou, se proto bez toho, aby se vůbec zkoumala včasnost
žaloby, uplatní přednostně před důvodem odmítnutí žaloby pro opožděnost [§46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.] důvod podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s.
V.
Ke druhé stížní námitce, v níž stěžovatel vytýká Městskému soudu Praze pochybení
v hodnocení některých aspektů podstaty sporu mezi stěžovatelem a žalovaným, Nejvyšší správní
soud poznamenává, že není oprávněn se jí věcně zabývat.
Byla-li žaloba Městským soudem v Praze odmítnuta (a jak výše vyložil Nejvyšší správní
soud, zcela důvodně), nezabýval se správní soud první instance samotnou podstatou věci, nýbrž
pouze shledal, že není splněna některá z nutných procesních podmínek pro to, aby se žalobou
mohl věcně zabývat. Podstatou věci se ani zabývat nemohl, neboť závěr, zda je na místě žalobu
odmítnout, anebo zda lze přistoupit k jejímu věcnému projednání, činil soud zcela logicky ještě
předtím, než se začal zabývat podstatou věci. Nejvyšší správní soud pak, jako instance rozhodující
v řízení o kasační stížnosti o opravném prostředku (§102 odst. 1 věta první s. ř. s.), přezkoumává
zákonnost důvodů rozhodnutí správního soudu první instance v rozsahu zákonem vymezeném
[v případě stěžovatele tedy především v rozsahu vyplývajícím z §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Jeho
úkolem je posoudit, zda Městský soud v Praze odmítl žalobu stěžovatele v souladu se zákonem,
tj. uvážit, zda soudem byly správně shledány důvody pro její odmítnutí. Nejvyšší správní soud
však není orgánem, jehož úkolem by bylo komentovat případná „doprovodná“ pochybení tohoto
soudu, nemohla-li mít žádný vliv na výrok prvoinstančního rozhodnutí. I kdyby totiž
stěžovatelem uplatněné stížní námitky k podstatě věci byly důvodné, tj. i kdyby Městský soud
v Praze vskutku nesprávně vnímal určité aspekty sporu mezi stěžovatelem a žalovaným,
nezměnilo by to nic na závěru, že žaloba stěžovatele musela být odmítnuta, neboť směřovala
proti úkonu správního orgánu, který je ze soudního přezkumu vyloučen. Ostatně již v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65, publikovaném
na www.nssoud.cz, bylo vysloveno, že odmítl-li krajský soud žalobu jako neprojednatelnou a nezabýval-li
se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší správní soud v kasačním řízení jen to, zda krajský soud správně posoudil
nesplnění procesních podmínek; věcný obsah žaloby přezkoumávat nemůže (srov. v tomto ohledu podobně
i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, č. j. 3 Azs 43/2003 - 48, publikovaný
na www.nssoud.cz).
Druhou stížní námitkou by se Nejvyšší správní soud mohl a musel zabývat, pouze pokud
by případné nesprávné závěry o podstatě sporu mezi stěžovatelem a žalovaným měly vliv
na zákonnost závěrů Městského soudu v Praze o odmítnutí žaloby. Tak tomu však zjevně není –
výrok usnesení o odmítnutí žaloby je založen na (zcela správné) úvaze o charakteru napadeného
úkonu správního orgánu (výzvy podle §73 odst. 1 d. ř. k zaplacení nedoplatku na dani z převodu
nemovitostí v náhradní lhůtě) a o tom, zda tento úkon sám o sobě (nikoli předtím vydané
rozhodnutí, a sice platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 10. 7. 2003, č. j.
268615/03/005964/7155, jímž byla daň z převodu nemovitostí vyměřena) zasahuje do právní
sféry stěžovatele. Okolnosti související s vyměřením daně či výše daně však žádným způsobem
závěr o odmítnutí žaloby neovlivnily, neboť s povahou žalobou napadeného aktu nemají žádnou
souvislost.
VI.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 a §120 s. ř. s. Stěžovatel
ve věci úspěch neměl a úspěšnému žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly, nebyl proto důvod mu náhradu takových nákladů přiznávat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
ve spojení s §120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu