ECLI:CZ:NSS:2008:5.AS.68.2006:44
sp. zn. 5 As 68/2006 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: obec
Ivaň, se sídlem 691 23 Ivaň, zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem
Joštova 4, Brno, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se sídlem
Moravské nám. 1, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 31. 1. 2006, č. j. 30 Ca 28/2004 – 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 11. 2003, č. j. O-126/564/2003-11, žalovaný zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu v Břeclavi ze dne 29. 7. 2003, č. j. 079/2003-
01, OR 5/2002-704, kterým bylo rozhodnuto, že se neschvaluje změna hranice katastrálního
území Ivaň a Mušov podle předloženého návrhu obce Ivaň. Žalovaný se ztotožnil s názorem
katastrálního úřadu, že nebyly splněny zákonné podmínky pro schválení změny hranice
katastrálního území, neboť nebyl předložen souhlas obce Pasohlávky, ke které dle údajů
v katastru nemovitostí katastrální území Mušov náleží.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně. Dle názoru
žalobce se v případě katastrálního území Mušov jedná o území, ke kterému není v současné době
oprávněna vykonávat samosprávu žádná obec, a žalovaný i katastrální úřad postupovali
nezákonně, pokud požadovali po žalobci předložení souhlasu obce Pasohlávky.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, č. j. 30 Ca 28/2004 - 15, žalobu
zamítl, přičemž svůj rozsudek odůvodnil následujícím způsobem:
Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že návrh podaný žalobcem byl
návrhem na změnu hranice katastrálního území, která je shodná s hranicí obce, tudíž se jednalo
o návrh dle §20 tehdy platné vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a zákon č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky (dále jen „vyhláška č. 190/1996 Sb.“). Nejvyšší správní
soud k tomu poznamenává, že krajský soud tuto vyhlášku na některých místech nesprávně cituje
jako „zákon č. 190/1996 Sb.“, což však v daném případě nezpůsobuje nesrozumitelnost či jinou
vadu rozhodnutí, jež by mohla mít vliv na jeho zákonnost.
Předpisy upravující způsob vedení evidencí katastru nemovitostí dle názoru krajského
soudu nepřipouštějí možnost evidovat nemovitosti a katastrální území bez příslušnosti k určité
obci, přičemž v současnosti je v katastru nemovitostí vedeno katastrální území Mušov
jako součást území obce Pasohlávky. Krajský soud citoval listiny obsažené ve správním spisu
a dospěl k závěru, že evidence Katastrálního úřadu v Břeclavi, na jejímž základě katastrální území
Mušov náleží k obci Pasohlávky, odpovídá skutečnosti. Krajský soud se ztotožnil s názorem
žalovaného, že žalobcem podaný návrh nesplňoval podmínky dané v §20 odst. 6 citované
vyhlášky, neboť nebyla předložena dohoda s obcí Pasohlávky.
Krajský soud se rovněž přiklonil k argumentaci žalovaného, že otázka, která obec
je oprávněna vykonávat působnost na území katastrálního území Mušov, nemůže být předmětem
posuzování a rozhodování katastrálního úřadu. Ten byl ve věci rozhodování o návrhu na změnu
hranic katastrálního území podle §19 anebo §20 vyhlášky č. 190/1996 Sb. oprávněn posuzovat
pouze důvodnost a náležitosti návrhu požadované změny hranic katastrálního území, a to
ve vztahu k obsahu katastru.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek Krajského soudu v Brně včasnou kasační stížností
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy namítal nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
Stěžovatel zopakoval ve své kasační stížnosti argumentaci uvedenou již v žalobě, totiž
že se dle jeho názoru v případě katastrálního území Mušov jedná o území, ke kterému není
v současné době oprávněna vykonávat samosprávu žádná obec. Krajský soud svým rozhodnutím
odmítá připustit základní námitku stěžovatele, totiž že obec Pasohlávky není oprávněna
vykonávat územní samosprávu na katastrálním území Mušov. Část katastrálního území Mušov,
jehož připojení se stěžovatel domáhá, je územím, ke kterému má stěžovatel ze všech obcí v okolí
nejbližší právní i faktické vztahy.
Evidence v katastru nemovitostí, kde je uvedeno, že katastrální území Mušov náleží
k obci Pasohlávky, neodpovídá dle názoru stěžovatele skutečnosti a žalovaný měl i bez návrhu
do katastru nemovitostí zapsat, že katastrální území Mušov nepatří k žádné obci. Pokud
se žalovaný, resp. Katastrální úřad v Břeclavi necítí být příslušný k vydání rozhodnutí o tom,
k jaké obci má být katastrální území Mušov přiřazeno, mělo být řízení přerušeno a měl být
problém katastrálního území Mušov signalizován příslušnému orgánu veřejné správy, který má
pravomoc o něm rozhodnout.
Podle stěžovatele neexistuje jediný důkaz o tom, že katastrální území Mušov bylo
přičleněno k obci Pasohlávky v souladu se zákonem. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací
krajského soudu, že katastrální území Mušov bylo přičleněno k obci Pasohlávky na základě listin,
které jsou citovány v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal kasační stížnost důvodnou.
Především je třeba připomenout, že řízení, o které v dané věci jde, bylo řízením o změně
hranic katastrálního území ve smyslu §19 a násl. vyhlášky č. 190/1996 Sb. (obdobnou úpravu
v současné době obsahují ustanovení §22 až 27 nové katastrální vyhlášky č. 26/2007 Sb.,
jež s účinností od 1. 3. 2007 nahradila vyhlášku č. 190/1996 Sb.). Toto řízení mohlo mít dvě
různé varianty v závislosti na tom, zda hranice katastrálního území, o jejíž změnu se jednalo, byla
shodná s hranicí obce či nikoliv.
Pokud hranice katastrálního území s hranicí obce shodná nebyla, postupovalo se podle
§19 vyhlášky č. 190/1996 Sb. Z odstavce prvního písm. b) uvedeného ustanovení pak vyplývalo,
že oddělení části jednoho katastrálního území a připojení této části k jinému katastrálnímu území
bylo možné jen tehdy, pokud dosavadní hranice katastrálního území dělila nemovitost vedenou
v katastru. Uvedená úprava tedy mířila na situace, kdy území obce tvoří vícero katastrálních
území a byl dán zájem na tom, aby nemovitost rozdělená hranicí těchto katastrálních území
uvnitř jedné obce byla vedena toliko v jednom katastrálním území. Stěžovatel se domáhal změny
katastrálního území spočívající v přičlenění rozsáhlého území tvořícího významnou část rozlohy
stávajícího katastrálního území Mušov. Již z této skutečnosti je zřejmé, že změny hranice
katastrálního území nebylo možné dosáhnout postupem dle uvedeného ustanovení.
V daném případě však navíc postup dle §19 vyhlášky č. 190/1996 Sb. vůbec nepřipadal
v úvahu, neboť je nesporné, že hranice katastrálního území, jejíž změny se stěžovatel domáhal,
je zároveň i hranicí obce. Pokud je hranice katastrálního území shodná s hranicí obce, upravoval
postup při změně takové hranice §20 citované vyhlášky, dle něhož byla důsledkem změny
hranice obce také změna hranice katastrálního území. Změna hranice katastrálního území tedy
v případě, že šlo o hranici shodnou s hranicí obce, nikdy nemohla obstát sama o sobě, nýbrž byla
pouze nezbytným důsledkem změny hranice obce. Dle §20 odst. 6 citované vyhlášky se změna
hranice obce v katastru prováděla na základě dohod obcí (podle zákona o obcích) a s ní
se prováděla související změna hranice katastrálního území podle pravomocného rozhodnutí
katastrálního úřadu.
Dle §18 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o obcích“), je každá část území České republiky součástí území některé obce,
nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Obec má jedno nebo více katastrálních území. Zvláštním
zákonem je zde zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky a týká se území
vojenských újezdů, což se na daný případ nevztahuje.
Území obce Ivaň je vymezeno katastrálním územím Ivaň. Návrh na změnu katastrálního
území Ivaň předložený stěžovatelem je fakticky především úkonem směřujícím ke změně hranice
obce Ivaň. Pro takovou změnu však nebyly splněny ani ty nejzákladnější předpoklady.
Dle §26 zákona o obcích se změny hranic obcí, při nichž nedochází ke sloučení obcí,
připojení obce nebo oddělení části obce, uskutečňují na základě dohody zúčastněných obcí
po projednání s příslušným katastrálním úřadem.
Dle čl. 5 Evropské charty místní samosprávy platné pro Českou republiku od 1. 9. 1999
(sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 181/1999 Sb.) nelze hranice místních správních
jednotek měnit bez předchozí konzultace s obyvatelstvem dotčených jednotek, provedené pokud
možno referendem, kde zákon referendum umožňuje.
Z výše uvedené právní úpravy vyplývá zcela nepochybně legitimní požadavek,
aby při změně hranice katastrálního území, která je zároveň hranicí obce, došlo k dohodě
zúčastněných obcí. Stěžovatel poukazuje na to, že taková dohoda nemohla být předložena, neboť
zde není obec, se kterou by taková dohoda mohla být uzavřena vzhledem k tomu, že obec
Pasohlávky je v katastru nemovitostí nesprávně uvedena jako obec, do jejíhož území katastrální
území Mušov náleží. S tímto názorem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Stěžovatel zpochybňuje příslušnost katastrálního území Mušov k obci Pasohlávky
následujícími historickými argumenty:
Katastrální území Mušov náleželo k obci Mušov, a to až do zrušení této obce v důsledku
zatopení (po výstavbě vodního díla Nové Mlýny) s účinností od 1. 1. 1980. Ještě před zrušením
obce Mušov bylo v roce 1976 schváleno vytvoření společného místního národního výboru
pro obec Mušov a obec Pasohlávky se sídlem v Pasohlávkách. Tím však nedošlo ke sloučení
obou obcí a ani tím tedy nedošlo k tomu, že by katastrální území Mušov bylo přičleněno k obci
Pasohlávky. Naopak, katastrální území Mušov nadále náleželo k obci Mušov. Ta však k 1. 1. 1980
zanikla a otázka, k jaké obci bude katastrální území Mušov nadále náležet, nebyla nijak vyřešena.
Je třeba konstatovat, že ve vyhlášce Federálního statistického úřadu a Federálního
ministerstva pro technický a investiční rozvoj č. 120/1979 Sb., o prostorové identifikaci
informací (dále jen „vyhláška č. 120/1979 Sb.“), která nabyla účinnosti rovněž dne 1. 1. 1980
a účinnosti pozbyla až dne 1. 1. 2007, bylo uvedeno katastrální území Mušov jako katastrální
území náležející obci Pasohlávky. V současné době není zcela zřejmé, na základě jakých
skutečností došlo ve vyhlášce č. 120/1979 Sb. k přiřazení katastrálního území Mušov k obci
Pasohlávky, nicméně není sporu o tom, že usnesením plenárního zasedání ONV Břeclav ze dne
22. 4. 1976 bylo dle §9 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, v tehdy platném znění,
schváleno vytvoření společného místního národního výboru obcí Pasohlávky a Mušov se sídlem
v Pasohlávkách a usnesením plenárního zasedání ONV Břeclav ze dne 13. 9. 1979 byl vydán
dle §16 odst. 1 zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, v tehdy platném znění, (dále jen
„zákon o územním členění státu“) souhlas se zrušením obce Mušov s účinností od 1. 1. 1980.
Zákon o územním členění státu tedy na jednu stranu připouštěl možnost zrušení obce,
aniž by došlo k jejímu sloučení s jinou obcí, na straně druhé tento zákon ani jiný tehdy platný
právní předpis explicitně neřešil otázku, co se stane s katastrálním územím po zaniklé obci.
Tehdejší právní předpisy upravující evidenci nemovitostí, tedy zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci
nemovitostí a jeho prováděcí vyhláška č. 23/1964 Sb. ovšem obdobně jako současné předpisy
nepočítaly s tím, že by mohlo existovat katastrální území mimo území obce. Podle §1 odst. 1
vyhlášky č. 23/1964 Sb. se evidence nemovitostí vedla pro každou obec podle katastrálních
území. Katastrální území bylo obdobně jako dnes definováno jako technická jednotka, kterou
tvoří místopisně uzavřený soubor nemovitostí společně evidovaný, přičemž obvod katastrálního
území byl zpravidla totožný s územním obvodem obce, avšak jedna obec mohla obsahovat dvě
i více katastrálních území. Podle názoru Nejvyššího správního soudu lze tedy mít za to,
že zákonným důsledkem zrušení a zániku obce dle §16 odst. 1 zákona o územním členění státu
muselo být rovněž přičlenění katastrálního území bývalé obce k jiné obci, jejíž orgány vykonávaly
ke dni zániku obce na tomto území v tehdejším pojetí veřejnou správu, což byla v daném případě
na základě výše uvedeného rozhodnutí o vytvoření společného místního národního výboru obec
Pasohlávky.
I pokud by však přetrvávaly pochybnosti o zařazení předmětného katastrálního území
ve vyhlášce č. 120/1979 Sb., je třeba konstatovat, že katastrální úřad ani žalovaný nejsou
oprávněni toto zařazení v katastru nemovitostí měnit, neboť údaje z tohoto obecně závazného
předpisu byly do dnešního katastru nemovitostí pouze převzaty a v době vydání žalobou
napadeného rozhodnutí byly vedeny jakožto povinný údaj ve smyslu §6 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 190/1996 Sb., jak správně poukázal již krajský soud. Lze souhlasit i s tím, že předpisy
upravující způsob vedení katastru nemovitostí nepřipouštějí možnost evidovat nemovitosti
a katastrální území bez příslušnosti k určité obci. V úvahu zde nepřipadalo ani provedení opravy
chyby v katastrálním operátu ve smyslu §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“).
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 11. 6. 2007, č. j. 4 Ans 1/2006 - 74
(dostupné na www.nssoud.cz), institut opravy chyb v katastrálním operátu je prostředkem
k opravě chybných údajů vzniklých zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, nepřesnostmi
nebo nesprávnostmi v listinách, které tvořily podklad pro zápis do katastru. Chybami v údajích
katastru ve smyslu §8 katastrálního zákona jsou pak zejména zápis v katastru provedený
v rozporu s obsahem listiny nebo jiného podkladu pro změnu údajů katastru, zápis provedený
na základě listiny, která není podkladem pro změnu údajů v katastru, zápis provedený
bez potřebné listiny, chyba vzniklá při měření v terénu, chyba vzniklá při výpočtu souřadnic,
chyba vzniklá při zakreslení zaměřovaného předmětu do katastrálních map, chyba vzniklá
při výpočtu výměry souřadnic. V daném případě je však zápis v katastru nemovitostí s vyhláškou
č. 120/1979 Sb. v souladu, přičemž není v pravomoci katastrálního úřadu obsah této vyhlášky
v rámci opravy chyb v katastrálním operátu či na základě jiného postupu přezkoumávat.
V každém případě byl tedy správný závěr žalovaného, že stěžovatel měl povinnost splnit
podmínku stanovenou v §20 odst. 6 vyhlášky č. 190/1996 Sb., totiž předložit dohodu
zúčastněných obcí dle §26 zákona o obcích, na základě které by se změna území dotčených obcí
uskutečnila. Ze stavu zápisu v katastru nemovitostí vyplývá, že onou sousední obcí, se kterou
taková dohoda připadala v úvahu, je obec Pasohlávky. Pokud by tedy byla předložena dohoda
s obcí Pasohlávky, byla by za splnění dalších předpokladů možná změna hranice katastrálního
území, coby přirozený důsledek změny hranice obce. Takovou dohodu ovšem stěžovatel
nepředložil, naopak obec Pasohlávky se ve správním řízení jasně vyjádřila, že se změnou hranice
nesouhlasí. Bez dohody obcí nelze změnu hranice katastrálního území, která je shodná s hranicí
obce vůbec uskutečnit. (Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že zcela odhlíží
od speciální situace vojenských újezdů a situace obcí, jejichž katastrální území přiléhá ke státním
hranicím.) Nelze tedy přijmout výklad stěžovatele, že pokud nebylo s kým tuto dohodu uzavřít,
měla být změna hranice katastrálního území povolena i bez ní. Naopak, i v takovém případě
by návrh na změnu hranice katastrálního území musel být zamítnut pro nesplnění zákonných
požadavků.
Jak již ovšem bylo vysvětleno, taková situace navíc vůbec nemůže nastat. Jakékoliv území
České republiky je součástí území některé obce, samozřejmě s již zmíněnou výjimkou týkající
se vojenských újezdů. Tento závěr zdaleka nevyplývá jen z předpisů upravujících katastr
nemovitostí či ze zákona o obcích, ale také z čl. 99 Ústavy ČR, podle něhož se Česká republika
člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími
územními samosprávnými celky. Článek 8 Ústavy zaručuje samosprávu územních samosprávných
celků, která je dále konkretizována v hlavě sedmé Ústavy.
Stěžovatel ani netvrdí, že by katastrální území Mušov náleželo k jeho území. Takový spor
mezi stěžovatelem a obcí Pasohlávky by mohl vyústit v kompetenční spor ve smyslu §97 a násl.
s. ř. s. Stěžovatel však toliko požaduje, aby žalovaný i krajský soud připustili, že katastrální území
Mušov nenáleží k žádné obci. V tomto ohledu je ovšem třeba, jak již bylo řečeno, vycházet
ze stavu zápisu v katastru nemovitostí. Ten může být samozřejmě zpochybněn, pokud by některá
jiná obec tvrdila, že katastrální území Mušov náleží k jejímu území. Katastrálnímu úřadu
ani žalovanému však nepřísluší tuto otázku posuzovat nad rámec výše uvedené opravy chyby
v katastrálním operátu. Ta však v daném případě nebyla na místě. Jiné změny údaje o příslušnosti
katastrálního území k určité obci bylo možné činit pouze postupem dle §23 odst. 1 vyhlášky
č. 190/1996 Sb., tedy podle podkladů ústředního orgánu státní správy, který tento údaj spravuje.
Nelze připustit, aby bylo dosaženo stavu, kdy by katastrální území Mušov nenáleželo
vůbec k žádné obci. Taková situace by vedla k vytvoření „území nikoho“, kde by nebylo možné
uplatňovat celou řadu právních předpisů, neboť by chyběl místě příslušný správní orgán.
Vlastníci nemovitostí nacházejících se na tomto katastrálním území i další osoby, které by měly
k tomuto území nejrůznější vazby, by tak nemohli realizovat řadu svých zákonem či dokonce
ústavním pořádkem zaručených práv. Taková situace by byla v extrémním rozporu s principy
demokratického právního státu, k nimž se Česká republika hlásí (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Záměry
stěžovatele směřují nejen k připuštění této protiústavní situace, ale k následné svévolné
„uzurpaci“ části katastrálního území Mušov, a to té části, kterou si stěžovatel, opět zcela dle své
vlastní úvahy, vytýčil s poukazem na „nejbližší právní i faktické vztahy“ k tomuto území. Takové
hledisko samozřejmě právní řád ČR, pokud jde o řešení předmětné otázky, neobsahuje, je tedy
zcela irelevantní, nemluvě již o tom, že katastrální území Mušov sousedí s územím dalších obcí,
s jejichž názorem stěžovatel zřejmě vůbec nepočítá.
Nejvyšší správní soud konečně uzavírá rovněž shodně s názorem krajského soudu,
že otázka, která obec je oprávněna vykonávat samostatnou a přenesenou působnost
na katastrálním území Mušov, není předmětem posuzování a rozhodování katastrálního úřadu.
Ten je ve věci rozhodování o návrhu na změnu hranic katastrálního území oprávněn posuzovat
pouze důvodnost a náležitosti návrhu požadované změny hranic, a to ve vztahu k obsahu
katastru. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že měl katastrální úřad řízení přerušit a signalizovat
problém katastrálního území Mušov příslušnému orgánu. Katastrální úřad měl dostatek podkladů
pro to, aby rozhodl v zákonných lhůtách o otázce, kterou měl posoudit – totiž o tom, zda lze
schválit navrhovanou změnu hranice katastrálního území.
Kasační námitky tedy nejsou důvodné. Nejvyšší správní soud se ovšem nad rámec
kasačních důvodů zabýval i tím, zda rozsudek krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud nemohl pominout, že se krajský soud dopustil
procesního pochybení, konkrétně porušení §34 odst. 2 s. ř. s., když opomněl vyrozumět osoby,
které by přicházely v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, tedy takové subjekty, které mohly
být dotčeny na svých právech vydáním žalobou napadeného rozhodnutí nebo jeho zrušením
(§34 odst. 1 s. ř. s.). Je zřejmé, že takovou osobou byla zejména obec Pasohlávky,
neboť případná změna hranic k. ú. Mušov by byla i změnou hranic území této obce. Takovou
osobou byla i Česká republika coby vlastník pozemků v k. ú. Mušov, jejímž jménem v těchto
právních vztazích jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Oba jmenované
subjekty byly z těchto důvodů také účastníky správního řízení před katastrálním úřadem
a žalovaným. Krajský soud v Brně tedy jednal v rozporu s §34 odst. 2 s. ř. s., jestliže tyto osoby
neuvědomil o probíhajícím soudním řízení a nevyzval je, aby ve stanovené lhůtě oznámily,
zda budou uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. Tím těmto osobám odňal možnost tato
práva uplatňovat, tedy zejména k věci se vyjádřit jak v rámci řízení o předmětné žalobě,
tak následně v řízení o podané kasační stížnosti a podat proti rozhodnutí krajského soudu kasační
stížnost. Skutečnost, že stěžovatel v žalobě označil jako takovou osobu pouze ČR - Úřad
pro zastupování státu ve věcech majetkových a nikoli obec Pasohlávky, nemůže jít k tíži této
obce.
Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že krajský soud rozhodl plně ve prospěch obce
Pasohlávky, neboť zamítl žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného, které je rovněž plně
ve prospěch této obce. Obdobnou úvahu lze učinit i v případě ČR - Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových, neboť z vyjádření uvedené organizační složky státu učiněného v průběhu
správního řízení dne 24. 4. 2003 vyplývá, že úřad doporučoval návrh stěžovatele na změnu
katastrálního území v případě, že nebude předloženo kladné stanovisko obce Pasohlávky,
zamítnout, čemuž bylo také vyhověno. Ačkoli byly tedy zmíněné osoby zkráceny na svých
procesních právech, k újmě na jejich právech hmotných nedošlo. Zmíněná vada řízení
před krajským soudem tedy neměla v daném případě vliv na zákonnost jeho rozhodnutí ve věci
samé /§103 odst. 1 písm. d) a §109 odst. 3 s. ř. s./ a není tedy důvodem pro zrušení rozsudku
krajského soudu.
Obdobně lze hodnotit také další procesní pochybení, jehož se dopustil krajský soud,
když v rozporu s §74 odst. 1 s. ř. s. nevyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil
k žalobě. Vzhledem k tomu, že krajský soud žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného zamítl,
nezasáhl žádným způsobem do zájmů žalovaného. Za této situace by bylo nic neřešícím právním
formalismem, kdyby Nejvyšší správní soud pro uvedenou vadu rozsudek krajského soud zrušil
a vrátil mu věc k dalšímu řízení, neboť ani opakování řízení by nemohlo vést k jinému výsledku
než k zamítnutí žaloby. Ani v tomto případě tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvody
pro zrušení přezkoumávaného rozsudku z hledisek uvedených v §109 odst. 3 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s.ř.s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu