ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.51.2005:129
sp. zn. 6 As 51/2005 - 129
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobců: a) P. R.,
b) D. R., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, se sídlem Ulrichovo náměstí 737,
Hradec Králové, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem
Mariánské náměstí 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2003, č. j. MHMP -
65345/2002/VYS/Kš/Be, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 14. 12. 2004, č. j. 6 Ca 127/2003 - 75,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, č. j. 6 Ca 127/2003 - 75,
se r uší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 3. 2003, č. j. MHMP - 65345/2002/VYS/Kš/Be,
bylo změněno rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 7 ze dne 18. 3. 2002,
č. j. 02 - 1208 Hol./2/Hu., tak, že se dodatečně povolují JUDr. M. Š. stavební úpravy provedené
v bytě ve 3. patře domu č. p. 1208, H. 4, v P., spočívající v probourání dveří mezi pokojem bytu 1
+ 2 užívaného dr. Š. a pokojem sousedním, který byl součástí bytu užívaného manžely Š., dále
napojení plynového etážového topení a rozvodu elektrické energie a zároveň se povoluje užívání
shora uvedených stavebních úprav jako bytu sestávajícího z kuchyně, předsíně, tří pokojů,
koupelny a WC.
Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) žalobu k Městskému
soudu v Praze, v níž zejména uvedli, že jím byli zkráceni na svých právech, a to především
právech vlastnických dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Nad práva vlastnická nelze
nadřazovat práva nájemce, které je toliko od vlastnického práva odvozeno. Stěžovatelé nesouhlasí
s nepovolenými stavebními úpravami, které byly v dotčených bytech provedeny, neboť jimi došlo
k devastaci bytů a snížení jejich hodnoty. Dále napadli průběh řízení před žalovaným, který byl
povinen provést místní šetření za účasti vlastníků. V doplnění žaloby dále uvedli, že nikdy
nevyjádřili právně relevantní souhlas se stavebními úpravami realizovanými dr. Š., jimiž došlo ke
změně dispozičního uspořádání bytů oproti stavu původně zkolaudovanému. Rovněž
konstatovali, že změnu povolila osoba k tomu neoprávněná, a proto byly provedeny svévolně a
neoprávněně. Nesouhlasili s tvrzením žalovaného, že sami vstoupili do práv a povinností
předchozího vlastníka. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli zrušení napadeného
správního rozhodnutí.
Městský soud v Praze rozsudkem blíže označeným v záhlaví žalobu jako nedůvodnou
zamítl. V odůvodnění zejména uvedl, že odbor bytového hospodářství Obvodního národního
výboru v Praze 7, který v té době rozhodoval o přidělování bytů a jejich slučování, vydal dne
30. 3. 1990 rozhodnutí, kterým byl manželům Š. stávající byt rozšířen o 1 místnost. Na základě
toho byla dne 11. 4. 1990 mezi Bytovým podnikem v Praze 7 a manžely Š. sepsána dohoda o
užívání bytu, jež sloužila především ke stanovení výpočtu úhrad nájemného a služeb spojených
s užíváním bytu. Tato dohoda byla dle názoru městského soudu uzavřena platně. Rovněž
konstatoval, že výše popsané stavební úpravy byly provedeny bez řádného stavebního povolení.
Pokud dále zkoumal, zda žalovaný řádně posoudil splnění podmínek §88 odst. 1 písm. b) zákona
č. 50/1976 Sb., o územní plánování a stavebním řádu ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen
„stavební zákon“), který umožňuje stavebnímu úřadu nenařídit odstranění nepovolené stavby,
pak zejména konstatoval, že stavba je v souladu s veřejným zájmem a původní vlastník se
změnami souhlasil. Dospěl též k závěru, že dr. Š. byla v souladu s §97 odst. 2 stavebního zákona
účastnicí správního řízení a žalovaný nepochybil ani v případě, že nenařídil místní šetření a
vycházel ze zjištění učiněných při místních šetřeních v souvisejících odvolacích řízeních.
Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé kasační stížností, a to s výslovným
odkazem na kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Pochybení městského soudu spatřují v následujících
skutečnostech: Soud se nevypořádal s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002,
č. j. 19 Co 161/2002 - 57, týkajícím se téže věci, jež mu bylo předloženo stěžovateli. Je
v něm konstatováno, že k předmětným úpravám bytu nebylo nikdy vydáno stavební povolení
ani kolaudační rozhodnutí a v právním slova smyslu stále existuje byt o velikosti 2 + 1
s příslušenstvím. Tímto usnesením byl soud při projednávání věci vázán, a proto jeho rozhodnutí
je v celém rozsahu scestné a nezákonné. Dále stěžovatelé tvrdí, že se soud nevypořádal
s nezákonnou argumentací žalovaného, pokud jde o nezbytnost souhlasu vlastníka stavby.
Ve smyslu §58 odst. 3 stavebního zákona může, jde-li o stavební úpravu, být stavebníkem
právnická nebo fyzická osoba, která je nájemcem stavby, předloží-li o tom dohodu s vlastníkem
stavby. Proto nájemce není bez souhlasu vlastníka oprávněn k podání žádosti o dodatečné
stavební povolení. Stěžovatelé rovněž považují za zmatečné výroky soudu ohledně nutnosti
provádět místní šetření a konstatují, že žalovaný hrubě porušil zákony a předpisy, pokud provedl
místní šetření, aniž by o něm uvědomil a k němu přizval účastníky řízení - stěžovatele. Ze všech
výše uvedených důvodů měl městský soud napadené rozhodnutí zrušit. Proto navrhují,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Současně požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že o usnesení, jímž argumentují
stěžovatelé, mu není nic známo a toto usnesení není ani součástí spisového materiálu.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. nelze v kasační stížnosti uplatňovat důvody nad rámec žalobních
námitek, přičemž v žalobě stěžovatelé toto usnesení nezmiňovali. Z obsahu kasační stížnosti
vyplývá, že z uvedeného usnesení stěžovatelé dovozují, že předmětné stavební úpravy nebyly
stavebním úřadem povoleny ani zkolaudovány. Tyto skutečnosti byly ovšem v řízení
před správními orgány i před soudem nesporné a právě ony byly důvodem pro zahájení
předmětného správního řízení. Podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je k žádosti
o dodatečné povolení stavby nutno předložit doklady jako k žádosti o stavební povolení.
Žalovaný je však toho názoru, že ustanovení vztahující se ke stavebnímu řízení lze použít pouze
přiměřeně, neboť některé vyžadované doklady není možno předložit ke stavbě již dokončené.
Podle §16 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
stavebního zákona (dále jen „prováděcí vyhláška“), stavebník k žádosti o stavební povolení
předkládá doklad, jímž prokazuje své vlastnické nebo jiné právo ke stavbě, které ho opravňuje
k provedení změny stavby. Není však předepsáno, o jaký doklad se má jednat a jakou formu má
mít. Nevyplývá to ani z §58 odst. 2 stavebního zákona. Doklady prokazující toto právo
proto hodnotí správní orgány podle §34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu
(účinného do 31. 12. 2005), a to každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Ustanovení
§58 odst. 3 stavebního zákona nelze dle názoru žalovaného na daný případ aplikovat,
neboť vymezuje případy, kdy nájemce stavby může být stavebníkem a žádat o stavební povolení.
V případě v němž je předmětem řízení již dokončená stavba, je zcela zřejmé, že stavebníkem je
osoba, která stavbu provedla, a proto je nelogické tvrdit, že osoba, která stavbu provedla, nemůže
být v daném případě stavebníkem. Z textu kasační stížnosti dle žalovaného není zřejmé, koho
stěžovatelé považují v daném případě za stavebníka. Pokud by tímto stavebníkem byl Obvodní
podnik bytového hospodářství, je zřejmé, že k provedení stavebních úprav nepotřeboval žádný
souhlas, neboť sám byl osobou vykonávající vlastnická práva. Ze všech výše uvedených důvodů
žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobami oprávněnými,
neboť stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.),
stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.) a namítají kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud se napadeným rozsudkem městského soudu zaobíral v rozsahu
a z důvodů v kasační stížnosti uvedených, jak mu přikazuje §109 odst. 2, 3 s. ř. s., a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Důvod kasační stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud předesílá,
že nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný
skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy by šlo tehdy, pokud by soud na zjištěný
skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu
(jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právní předpisu, než kterou měl za daného
skutkového stavu správně použít, anebo pokud by aplikoval správný právní předpis (správnou
právní normu), ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ve vztahu k důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. se Nejvyšší správní soud zabýval
otázkou, zda městský soud správně posoudil splnění podmínek pro nenařízení odstranění stavby
podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby
nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postaveného bez stavebního povolení či ohlášení
nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je
v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního
plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby
a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá
žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím
stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.
Podle §58 odst. 2 a 3 stavebního zákona (upravujících stavební povolení) stavebník musí
prokázat, že je vlastníkem pozemku nebo stavby anebo že má k pozemku či stavbě jiné právo,
které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu, provést změnu stavby
anebo udržovací práce na ní. Jde-li o stavební úpravu, nástavbu nebo udržovací práce na stavbě,
může být stavebníkem právnická nebo fyzická osoba, která je nájemcem stavby, předloží-li o tom
písemnou dohodu s vlastníkem stavby.
V posuzované věci je nesporné, že výše uvedené stavební úpravy nebyly provedeny
na základě stavebního povolení a nebyly ani zkolaudovány. Rovněž není sporu o tom, že od roku
1996 jsou stěžovatelé vlastníky domu č. p. 1208, H. 4, v P. H. Podstatou sporu v daném případě
je, zda k dodatečnému povolení stavebních úprav byl nezbytný souhlas vlastníka nemovitosti
v době provádění úprav či souhlas vlastníka v době, kdy je řízení podle §88 stavebního zákona
vedeno.
Žalovaný ve svém rozhodnutí v této souvislosti konstatoval, že „v době provedení
stavebních úprav byly tyto realizovány se souhlasem tehdejšího vlastníka, tj. Bytového podniku
v Praze 7. Nesouhlas nynějších majitelů domu není již právně relevantní, neboť ti plně vstoupili
do práv a povinností předchozího majitele.“ Městský soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl
k témuž závěru, přičemž k samotné otázce, zda byl v řízení nutný souhlas současných majitelů
stavby, se nevyjádřil.
Šestý senát Nejvyššího správního soudu, jemuž byla věc podle rozvrhu práce přidělena,
ji usnesením předložil podle §17 s. ř. s. rozšířenému senátu k posouzení otázky, zda v řízení
o dodatečném povolení stavby podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, v jehož rámci
stavebník předkládá podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v rozsahu jako k žádosti
o stavební povolení (§58 stavebního zákona), je nezbytný souhlas současného vlastníka stavby
či zda je současný vlastník vázán souhlasem vlastníka učiněným alespoň nepřímo v době, kdy byla
nepovolená stavba provedena. Zjistil totiž, že v době jeho rozhodování existovala rozdílná
judikatura k této otázce, neboť třetí senát zdejšího soudu v rozsudku ze dne 10. 11. 2004,
č. j. 3 As 50/2003 - 57, publikovaném pod č. 957/2006 Sb. NSS, konstatoval, že k žádosti
o dodatečné povolení stavebních úprav podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je nutno
doložit souhlas vlastníků stavby, kteří jimi jsou v době rozhodování stavebního úřadu. Opačně
se však vyjádřil čtvrtý senát v rozsudku ze dne 30. 10. 2006, č. j. 4 As 32/2005 - 84,
neboť konstatoval: Je-li v řízení podle §88 písm. b) stavebního zákona o odstranění stavby,
postavené bez stavebního povolení, podána stavebníkem žádost o její dodatečné povolení, je
pro posouzení věci významné splnění předpokladů uvedených v tomto ustanovení, jimiž je
též předložení podkladů a dokladů stavebníkem vyžadovaných stavebním úřadem, tedy i souhlasu
vlastníka stavby v době předcházející její realizaci. Čtvrtý senát byl toho názoru, že právě souhlas
předchozího vlastníka stavby je pro její dodatečné povolení rozhodující, aniž by bylo významné
prokazovat, zda byl učiněn v rámci stavebního řízení či nikoliv.
Rozšířený senát usnesením ze dne 7. 11. 2007, č. j. 6 As 51/2005 - 122, konstatoval,
že podá-li v řízení o odstranění stavebních úprav provedených bez stavebního povolení dle §88
odst. 1 písm. b) stavebního zákona nájemce bytu žádost o její dodatečné povolení, je stavebníkem
jen tehdy, předloží-li o tom písemnou dohodu s vlastníkem stavby (majitelem domu) dle §58
odst. 3 stavebního zákona. Vlastníkem domu je nutno rozumět osobu, která je vlastníkem v době
rozhodování stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby
V odůvodnění svého rozhodnutí mj. vzal v úvahu skutečnost, že předmětné stavební
úpravy byly provedeny v době, kdy platily jiné právní předpisy než nyní a kdy stát
(v projednávaném případě Obvodní národní výbor v Praze 7) typicky vystupoval v „dvojjediné“
roli vlastníka či správce bytových domů a stavebního úřadu. Tehdy platné právní předpisy
neumožňovaly nájemci (tehdy uživateli) bytu požádat o povolení stavebních úprav. Rozšířený
senát však nesouhlasil s argumentem, že nájemce (uživatel) bytu, který získal k provedení
stavebních úprav výslovný souhlas státu jako vlastníka domu, se mohl legitimně domnívat,
že takový souhlas k provedení stavebních úprav postačuje. I podle tehdy platné úpravy (§55
odst. 1 stavebního zákona) bylo možné provádět stavební úpravy pouze na základě stavebního
povolení, popř. v některých případech na základě ohlášení. Nájemce (uživatel) bytu provádějící
úpravy, byť se souhlasem aktuálního vlastníka, tedy nemohl mít žádnou „dobrou víru“ ohledně
legálnosti nepovolených stavebních úprav. Naopak musel být srozuměn s tím, že kdykoli
v budoucnu může být nařízeno jejich odstranění.
Pokud tedy stavební úřad v nyní probíhajícím řízení nařídí odstranění nepovolených
stavebních úprav, není to v rozporu se zásadou právní jistoty ani to nemůže zasáhnout do práv
nájemců. Práva nájemců jsou odvozena od práv vlastníka nemovitosti a jejich případné dotčení
je třeba řešit v režimu soukromého práva (např. právo na slevu na nájemném dle §698
občanského zákoníku). Nájemce má ze zákona povinnost umožnit pronajímateli provedení
stavebních úprav prováděných pronajímatelem na příkaz příslušného orgánu státní správy
(§695 občanského zákoníku).
Rozšířený senát se zabýval tím, zda souhlas vlastníka s provedením stavebních
úprav vyslovený v době před provedením nepovolených stavebních úprav, je relevantní
pro stavební úřad v následném řízení o odstranění stavby dle §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona. Jak Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval v rozsudku ze dne 8. 2. 2007,
č. j. 1 As 46/2006 - 75 (publikováno pod č. 1202/2007 Sb. NSS), „Nelze připustit výklad zákona,
který by stanovil mírnější kritéria pro dodatečné povolení stavby, resp. její změny, než jaká jsou kladena na řádné
stavební povolení. Má-li totiž norma určité požadavky na řádné rozhodnutí v situaci, kdy žadatel o stavební
povolení postupoval podle zákona, tím spíše je musí mít na rozhodnutí svou povahou mimořádné, kdy žadatel
od počátku zákon nerespektoval (argumentum a minori ad maius)“. Je zřejmé, že pro dodatečné povolení
stavby je třeba vyžadovat přinejmenším tytéž doklady jako pro jejich povolení řádné. Podle §58
odst. 3 může nájemce žádat o povolení stavebních úprav pouze tehdy, předloží-li
o tom písemnou dohodu s vlastníkem nemovitosti. Nestačí tedy jakýkoliv souhlas vlastníka
nemovitosti, nýbrž je třeba vyžadovat písemnou dohodu.
Zároveň nepostačuje ani předložení starší písemné dohody uzavřené nájemcem
s minulým vlastníkem nemovitosti. Podle §680 odst. 2 občanského zákoníku, pokud dojde
ke změně vlastníka pronajaté nemovitosti, vstupuje nový vlastník do právního postavení
původního pronajímatele. Jak ale dovodila judikatura civilních soudů, se vstupem nabyvatele
do nájemního vztahu nemůže být spojen důsledek, že by na něho přešel takový závazek
jeho právního předchůdce, který rámec nájemního vztahu přesahuje, např. závazek strpět změnu
podstaty věci (její části), která je předmětem nájemního vztahu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
23. 7. 2002, č. j. 26 Cdo 866/2002 (publikováno v: Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 19, č. C 1332), uvedl: „Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními
obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající
ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný
právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního
nájemního vztahu). Smyslem ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. je zajistit kontinuitu nájemního vztahu
na straně pronajímatele pro případ, nastane-li zde uvedená právní skutečnost - změna vlastnictví k pronajaté věci.
Poskytuje tak nájemci právní ochranu v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit, jak tomu nasvědčuje
i úprava možnosti výpovědi z nájemního vztahu při změně vlastnictví k pronajaté věci (srov. §680 odst. 2, odst. 3
obč. zák.). Toto právní nástupnictví se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří
jeho pojmové znaky (srov. §663 obč. zák.). Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen
ten důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje,
např. závazek strpět změnu podstaty věci (její části), která je předmětem nájemního vztahu.“ S touto
argumentací Nejvyšší soud popřel vázanost nového vlastníka bytového domu písemnou dohodou
původního vlastníka s nájemcem, která nájemce opravňovala k provedení stavebních úprav
v pronajaté nemovitosti.
Pokud ani v oblasti soukromého práva neplatí vázanost nabyvatele nemovitosti dohodou
předchozího vlastníka s nájemcem, která nájemce opravňovala k provedení stavebních úprav
pronajaté nemovitosti, tím méně lze takovou dohodu nájemce a minulého vlastníka akceptovat
v řízení o povolení stavby a tedy ani ne v řízení o odstranění stavby. Takové omezení
vlastnického práva vlastníka nemovitosti ve prospěch nájemce nevyplývá ze zákona ani není
ve veřejném zájmu. Proto by znamenalo porušení práva stěžovatelů na ochranu
jejich vlastnického práva, jak je zakotveno z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Z toho vyplývá, že nájemce nemůže podat žádost o dodatečné povolení stavebních úprav
pronajatého bytu, pokud nepředloží písemnou dohodu s aktuálním (v době rozhodování
stavebního úřadu v řízení dle §88 odst. 1 písm. b/ stavebního zákona) vlastníkem bytu
nebo domu.
S uvedeným právním názorem rozšířený senát vrátil věc šestému senátu, aby rozhodl
ve věci samé.
Jelikož výše uvedený právní názor řeší podstatu mezi účastníky sporné právní otázky,
šestému senátu nezbylo než konstatovat, že Městský soud v Praze pochybil při interpretaci §88
odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Nejvyšší správní soud proto musel rozsudek městského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud jde o další námitky uplatněné stěžovali v kasační stížnosti, pak je zřejmé,
že absentuje-li jeden z podkladů pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavebních úprav, nebyl
v průběhu správního řízení dostatečně zjištěn skutečný stav věci, a proto byl naplněn současně
i stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Námitka nezohlednění stěžovateli zmiňovaného usnesení městského soudu v nyní
posuzovaném řízení naopak není důvodná, neboť jejich tvrzení, že toto usnesení soudu předložili
v průběhu ústního jednání dne 14. 12. 2004, nemá oporu v obsahu soudního spisu. Zároveň lze
konstatovat, že napadený rozsudek městského soudu nikterak nezpochybňuje skutečnosti,
které stěžovatelé z jimi zmiňovaného usnesení dovozují, tedy to, že předmětné stavební úpravy
nebyly provedeny na základě stavebního povolení ani zkolaudovány.
Rovněž námitka absence nařízeného ústního jednání není důvodná, protože podle §61
odst. 2 stavebního zákona může od místního šetření, popřípadě též od ústního jednání, stavební
úřad upustit, jsou-li mu dobře známy poměry staveniště a žádost poskytuje dostatečný podklad
pro posouzení navrhované stavby.
Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je městský soud v dalším řízení vázán
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
řízení (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu