ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.35.2007:122
sp. zn. 7 As 35/2007 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: L. M.,
zastoupeného Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Městská část Praha 4, se sídlem Táborská 350/32, Praha 4, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2007, č. j. 1 Ca 16/2005 -
79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce Mgr. Dagmar Dřímalové se u r č u j e
odměna v částce 4800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2007, č. j. 1 Ca 16/2005 - 79 zamítl žádost
žalobce (dále jen „stěžovatel“) ze dne 28. 3. 2007 o osvobození od soudního poplatku
za podanou žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy
ze dne 14. 3. 2005, č. j. MHMP-6832/2005, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Městské části Praha 4 ze dne 3. 12. 2004 o zastavení řízení o přestupku M. M.
Městský soud vyšel při rozhodování o žádosti ze zjištění, že stěžovateli byla rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 11. 2006, č. j. P 129/2003-530 stanovena vyživovací
povinnost k nezl. P. M. od 1. 9. 2004 v částce 6500 Kč měsíčně, a to z jeho průměrného hrubého
příjmu ve výši 61 000 Kč (cca 40 618 Kč čistého) a vzal v úvahu i okolnost, že stěžovatel je z
titulu společného jmění manželů spoluvlastníkem chaty v obci Mšeno, členského podílu u
bytového družstva a že je vlastníkem osobního automobilu. Neshledal proto opodstatněné
tvrzení stěžovatele, že stanovená vyživovací povinnost a povinnost k náhradě nákladů řízení je
pro něho likvidační. Proto dospěl k závěru, že je v možnostech stěžovatele zaplatit soudní
poplatek ve výši 2000 Kč bez toho, aby ohrozil svou výživu.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal,
že městský soud nerozhodl o žádosti o osvobození od soudních poplatků po řádném zjištění
jeho majetkových poměrů, protože nejsou správné podklady, z nichž vyšel ve svém rozsudku
Obvodní soud pro Prahu 4 a které v této věci převzal městský soud (hrubý příjem ve výši
61 000 Kč). Skutečný čistý měsíční příjem jeho rodiny, tj. 2 dospělé osoby a 1 dítě,
totiž dosahoval nikoli částku okolo 40 000 Kč, ale jen 11 400 Kč. Měsíční příjem jeho současné
rodiny pak v roce 2007 činil 21 445 Kč. Nešlo přitom pouze o jeho měsíční příjem, ale o celkový
měsíční příjem dvou dospělých lidí. I kdyby však údaje o jeho příjmech v roce 2006 odpovídaly
skutečnosti (tak tomu však ale není), přesto městský soud pochybil, když vyšel z údajů za rok
2006 (prvních cca 9 měsíců roku 2006), a nikoliv z údajů vztahujících se k 1 roku 2007,
které poskytl tomuto soudu opakovaně ve vyplněném formuláři. Městský soud rovněž pochybil
v tom, pokud vzal při rozhodování v úvahu, že do společného jmění manželů (které nebylo
doposud vypořádáno) patří členský podíl v bytovém družstvu, chata v obci Mšeno a že stěžovatel
vlastní i osobní automobil. Osobní automobil totiž užívá k výkonu svého zaměstnání,
který je tak základním prostředkem k dosažení příjmů, ze kterých hradí nejen výživné, ale i m zdy
soudců, kteří posléze odvádějí nekvalitní práci. Členský podíl k družstevnímu bytu i chata
jsou nadále v dosud nevypořádaném společném jmění bývalých manželů, a tato okolnost
mu znemožňuje, aby s tímto majetkem jakkoliv mohl disponovat (prodej, pronájem).
Nadto byla na tento majetek v současnosti uvalena i exekuce. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadené usnesení městského soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení měst ského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán při tom rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v ods tavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že stěžovatel ve věci samé žalobou napadá
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14. 3. 2005, č. j. MHMP-6832/2005,
jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městské části Praha 4 ze dne
3. 12. 2004. Již v souvislosti s touto žalobou stěžovatel požádal o osvobození od soudního
poplatku. Předložil při tom vyplněný tiskopis vzor 060 o. s. ř. a přehled o majetku a závazcích.
Tato v pořadí prvá žádost o osvobození od soudních poplatků byla zamítnuta usnesením
městského soudu ze dne 7. 2. 2006, č. j. 1 Ca 16/2005 - 21, a následující kasační stížnost
proti tomuto zamítavému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 1. 2007, č. j. 7 As 25/2006 - 51, pro nedostatek zastoupení advokátem. K následné
výzvě městského soudu ze dne 20. 3. 2007 pak stěžovatel z důvodu finanční tísně opětovně
požádal o osvobození od soudních poplatků. Poukázal přitom na okolnost, že jeho čistý měsíční
příjem činí 11 400 Kč a na to, že mu bylo uloženo zaplatit i náklady řízení ve věci
sp. zn. P 129/2003 ve výši 15 150 Kč. Jelikož stěžovatel doložil jen kopie prvé strany rozhodnutí
Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. P 129/2003-547 a č. j. P 129/2003-530, vyžádal si mě stský
soud rozsudek ze dne 16. 11. 2006, č. j. P 129/2003-530. Následně pak městský soud rozhodl
tak, že napadeným usnesením zamítl i druhou žádost stěžovatele o osvobození od soudního
poplatku.
Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních
poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost
zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Nejvyšší správní soud především považuje za nezbytné vyložit zákonný pojem
„dostatečné prostředky“, jejichž nedostatek je podmínkou osvobození od soudních poplatků.
Tento pojem s. ř. s. sice používá, ale současně ho nedefinuje, a jeho definici neobsahují
ani jiné právní předpisy, který ho též užívají, jako např. zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi (§2 odst. 5), zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (§83 odst. 1), apod.
Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000 vyšel z premisy,
že rozhodnutí, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních
poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a že jedním ze základních práv,
které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je i právo domáhat
se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo
pak má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku.
Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu
při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravu je okolnosti, za nichž
lze tuto podmínku prominout. Ty pak nerozlišují potencionální žadatele o tuto výjimku
podle způsobu a okolností, za nichž vznikl problém, který je předmětem řízení a „nerozlišují“
účastníka podle povolání či profese, ani nestanoví kriteria délky vědomí povinnosti soudní
poplatek uhradit. Nejvyšší správní soud se k otázce nedostatku prostředků vyjádřil již v rozsudku
ze dne 24. 6. 2004. č. j. 6 Ads 44/2003 - 63, dostupný na www.nssoud.cz., kde uvedl,
že účastníka řízení nelze zpravidla osvobodit od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s.,
pokud – i přes nízký příjem, který by sám o sobě takový postup odůvodňoval – je vlastníkem
dvou nemovitostí (byť jedna z nich je zatížena dluhem). V rozsudku ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 7 As 40/2004 - 97, který byl uveřejněn pod č. 581/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, pak vyslovil právní závěr, že: „S oud nemůže zamítnout žádost o osvobození
od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. jen na základě zjištění, že stěžovatelka i její manžel
jsou evidováni v registru ekonomických subjektů a v registru živnostenského podnikání,
aniž by ověřil, zda tuto činnost skutečně vykonávají a jaký příjem z ní mají. Z pouhého zjištění,
že stěžovatelka je zapsaná v uvedených registrech, nelze činit žádné závěry o její materiální
situaci“. V usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, které bylo uveřejněno
pod č. 537/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení,
který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.)“.
Pojem „prostředky“ obsažený v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. nelze podle názoru
Nejvyššího správního soudu vykládat v tom smyslu, že jde pouze a jen o finanční prostředky
ve formě peněžní hotovosti, ale tak, že jde o jakékoliv majetkové hodnoty ocenitelné v penězích.
Není proto rozhodné, v jaké formě se tyto majetkové hodnoty nacházejí, tj. zda ve formě
finančních prostředků, cenných papírů, movitých nebo nemovitých věcí, apod. Opačný výklad
by totiž vedl k tomu, že by na účastníka řízení, který má např. vlastnické právo nebo dispoziční
právo k nemovitostem či „jiným“ majetkovým hodnotám (např. cenným papírům, akciím,
podílovým listům, členským podílům, atd.), avšak současně nedisponuje peněžní hotovostí,
muselo být nahlíženo jako na účastníka řízení, který je bez „prostředků“. Takový výklad
by ovšem byl v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy osvobození od soudních poplatků,
jímž je zachování práva na rovný přístup k soudu i těm osobám, které jsou jinak nemajetné.
Pro účely osvobození od soudních poplatků v s. ř. s. s vymezením pojmu „prostředků“ úzce
a neoddělitelně souvisí i vymezení množství těchto prostředků, tj. „slovy zákona“ určení hranice,
kdy ještě jsou tyto prostředky účastníka řízení „dostatečné“ a kdy nikoliv. Vymezit tuto hranici
pochopitelně nelze generálně a tato musí být vždy soudem posuzována individuálně, a to zejména
s přihlédnutím k výši soudních poplatků od jejichž úhrady je osvobození žádáno.
Je tomu tak proto, že výše soudních poplatků se může v konkrétních věcech diametrálně lišit,
zejména s ohledem na předmět a druh řízení, v němž účastník řízení vystupuje.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, vycházeje přitom i z ústavně zakotveného principu
rovnosti účastníků řízení, že je právem každého účastníka žádat o osvobození od soudních
poplatků. Každý žadatel je však povinen prokázat, že nemá dostatečné prostředky,
které by mu umožňovaly účast na řízení, a to bez ohledu na to, zda toto řízení sám vyvolal.
Naproti tomu je výlučným právem i povinností soudu, aby posoudil, zda žadatel skutečně nemá
dostatek prostředků a zda tak splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
Z napadeného usnesení městského soudu je dostatečně patrné, že tento soud
nezpochybnil výši stěžovatelem uvedených čistých příjmů (vykázaných v částce 11 400 Kč),
ale zjistil, že stěžovatel ve své žádosti neuvedl, že je spoluvlastníkem nemovitosti (chaty)
a vlastníkem osobního automobilu, a že mu svědčí i právo k členskému podílu v bytovém
družstvu.
Právní názor městského soudu, že za této skutkové situace nelze stěžovatele osvobodit
od soudních poplatků považuje Nejvyšší správní soud za souladný se zákonem.
Pokud totiž v řízení před městským soudem vyšlo najevo, že stěžovateli svědčí vlastnick é právo
(byť ve formě společného jmění manželů) k nemovitosti v obci Mšeno a k osobnímu automobilu
a má i členský podíl v bytovém družstvu, nelze dospět k závěru, že by byl ve smyslu ustanovení
§36 odst. 3 s. ř. s. bez prostředků. Na tom nic nemění ani jím uváděná výše čistého měsíčního
příjmu v částce 11 400 Kč. Pod termín „dostatečné prostředky“ obsažený v citovaném
ustanovení, totiž nelze zahrnovat jen prostředky ve formě peněz, tedy uvedenou částku čistého
měsíčního příjmu, ale i další majetkové hodnoty ocenitelné v penězích, bez ohledu
na jejich formu, reprezentované v tomto případě vlastnickým právem k movitým a nemovitým
věcem nebo členským podílem v bytovém družstvu. Zásadní pro právní posouzení předmětné
věci proto není okolnost, zda stěžovatel je či není oprávněn v souladu s právními předpisy
disponovat s majetkem, který je ve společném jmění manželů, či zda používá svůj výhradní
majetek jako základní prostředek při podnikání, ale okolnost, že takové penězi ocenitelné
majetkové hodnoty vůbec má (tato rozhodná okolnost nadto nebyla stěžovatelem
ani zpochybněna). Městskému soudu při posuzování splnění podmínek pro osvobození
od soudních poplatků nepříslušelo hodnotit důvody, které stěžovateli v konkrétním případě
bránily, aby „jiné majetkové hodnoty“, např. byt, ke kterému mu svědčí užívací právo z titulu
členského podílu v bytovém družstvu, nebo chata, sám užíval, požíval z nich jiné užitky
(podnájem) nebo zkoumal k jakému účelu je používá (podnikatelská činnost).
Opodstatněná není ani argumentace stěžovatele, že je mu z důvodu nevypořádaného
společného jmění manželů znemožněno bývalou manželkou jakkoliv nakládat s nemovitostí
a členským podílem. Je tomu tak i proto, že případné jednání stěžovatele, které by nebylo zcela
v souladu s ustanovením §145 odst. 2 o. z. není podle ustanovení §40a o. z. absolutně,
ale jen relativně, neplatné a této neplatnosti je nutno se dovolat. Okolnost nevypořádaného
společného jmění manželů také nevylučuje, aby stěžovatel, měl-li by pouze nedostatek finančních
prostředků ve formě peněz, uzavřel např. smlouvu o půjčce.
Důvodná není ani argumentace stěžovatele, že městský soud nesprávně do souhrnu
jeho prostředků zahrnul i osobní vozidlo, jež užívá k výkonu svého zaměstnání
a které je jeho základním prostředkem k dosažení příjmů. Předmětem rozhodování městského
soudu nebylo posouzení otázky, zda toto vozidlo je třeba vyloučit z exekuce, resp. že nemůže být
jejím předmětem (srov. §322 odst. 3 věta před středníkem o. s. ř.), ale pouze otázka, má-li
„prostředky“ a jsou-li tyto prostředky „dostatečné“.
Při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků soud pouze zjišťuje,
zda účastník řízení, který žádá o osvobození od soudních poplatků, disponuje majetkovými
hodnotami ocenitelnými v penězích (v jakékoliv formě) a zda jejich výše je dostatečná ve vztahu
k nezbytným nákladům řízení (např. soudní poplatek, zastoupení advokátem, znalecký posudek
apod.), resp. zda jejich výše je dostatečná k tomu, aby mu nebránila v právu na přístup k soudu
a v právu na rovné postavení před ním. Městský soud v této věci proto dospěl ke správnému
závěru, že stěžovatel disponuje majetkovými hodnotami, které jsou zcela dostatečné vzhledem
k žádanému osvobození od soudních poplatků ve výši 2000 Kč (soudní poplatek za podanou
žalobu).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje
ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a druhému účastníkovi žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanoven a zástupcem advokátka
a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátce odměna za dva úkony právní služby v částce 2 x 2100 Kč (převzetí a příprava
zastoupení a podání ve věci samé) a podle §13 odst. 3 citované vyhláška náhrada hotových
výdajů v částce 2 x 300 Kč, celkem tedy 4800 Kč. Nahlížení a studium spisu, které ustanovená
advokátka prováděla na počátku zastupování, ted y ještě před první konzultací s klientem,
je však třeba, pro účely určení odměny advokáta, považovat za součást úkonu právní služby
spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky
a nikoli za samostatný úkon právní služby (srov. i usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008 - 40, dostupné na www.nssoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu