ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.38.2007:78
sp. zn. 7 As 38/2007 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Kavčí Hory, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, č. j. 10 Ca 7/2007 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2007, č. j. 10 Ca 7/2007 - 33
zamítl žalobu, kterou se Česká televize (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí
Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 27. 9. 2006,
sp. zn. 2006/490/kov/ČES, kterým byla stěžovatelce podle ust. §60 odst. 1 písm. b) zákona
č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o rozhlasovém a televizním
vysílání“) uložena pokuta ve výši 1 00 000 Kč za porušení ust. §31 odst. 2 citovaného zákona
při odvysílání reportáže s názvem „Týden zdravotnického neklidu“ v rámci zpravodajského
pořadu Události dne 22. 5. 2006 na programu ČT 1. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl,
že předmětná reportáž skutečně přinesla neobjektivní a nevyvážené informace, na jejichž základě
si divák jen stěží mohl vytvořit dostatečně poučený názor. Reportáž byla zkreslující ve dvou
základních směrech. Za prvé vytvořila bez jakékoli opory v názoru specializovaného lékaře,
který by znal zdravotní stav paní F. a byl by tudíž schopen posoudit, jaké alternativy léčby v jejím
případě existují, dojem, že pacientka je zcela závislá pouze na léku Arimidex a že léčba jiným
přípravkem není možná, přičemž se v reportáži zaměňují léčiva se stejnou účinnou látkou a léčiva
ve stejné skupině léčivých látek. Za druhé reportáž vyvolává klamnou představu o tom, že na
„jednu dávku“ léku Arimidex musí pacientka vynaložit přes 600 Kč. Vzhledem k tomu,
že „dávkou“ se obecně rozumí jednotlivé užití léku, vyvolává tato mylná informace v divácích
dojem, že pacientka je donucena vynaložit na léčbu tímto přípravkem, za kterou podle reportáže
není náhrada, zcela nepřiměřenou částku. V rozhodnutí Rady je podrobně vysvětleno,
proč tyto informace neodpovídají skutečnosti nebo ji hrubě zkreslují. I když neexistuje lék
se stejnou účinnou látkou jako Arimidex, existuje několik léků se stejnými nebo ob dobnými
účinky při léčbě karcinomu prsu, přičemž jeden z těchto léků (Tamoxifen) byl v době vysílání
předmětné reportáže plně hrazen z veřejného zdravotního pojištění a na jedno balení dalšího
z těchto léků (Femaru) bylo třeba doplácet podstatně nižší částku než u Arimidexu.
Není vyloučeno, že u paní F. byla v předmětné době vhodná pouze léčba pomocí Arimidexu.
Takový závěr by ovšem musel potvrdit příslu šný onkolog, což se nestalo. Na Arimidex bylo třeba
doplácet nikoli přes 600 Kč na jednu dávku, jak zaznělo v reportáži, ale cca 200 Kč na jedno
balení po 28 tabletách, které by tudíž pacientce při průměrném dávkování (1 tableta denně)
vydrželo 28 dní. Pro objektivní představu o výdajích paní F. na uvedený lék by bylo třeba vědět,
jaké dávkování v jejím případě lékař předepsal, což však v reportáži nezaznělo. V tomto hrubě
zkresleném kontextu pak v reportáži padla velmi vážná a dramatická obvinění na adresu
ministerstva zdravotnictví, aniž by kromě krátkého telefonického vstupu dostala takto obviněná
strana možnost reagovat. Městský soud nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom ohledu, že by další
informace o událostech ve zdravotnictví, které v předmětném období průběžné vysílala, měly
stěžovatelce umožnit vyšší míru zjednodušování reality, než je jinak z hlediska zákona únosné.
Stěžovatelka v žalobě neuvedla žádný konkrétní pořad vysílaný před nebo bezprostředně po
odvysílání předmětné reportáže, jenž by uváděl odvysílané informace na pra vou míru nebo by
divákům předem vysvětlil kontext, do něhož by byla taková rep ortáž posléze zasazena. Formát
pořadu hlavní denní zpravodajské relace neumožňuje na ploše několika málo minut detailně
popsat tak složitou problematiku, jako je cenová politika státu v oblasti léčiv a jejich úhrady z
veřejných zdrojů, nicméně ke konkrétnímu případu paní F. mohly a měly v daném pořadu zaznít
objektivní informace, aby bylo možné utvořit si alespoň základní představu o dopadech
této politiky státu na její osobní situaci.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které popřela, že v daném případě došlo
k porušení ust. §31 odst. 2 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, tedy „povinnosti
poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů“.
V reportáži byly podle názoru Rady nepřiměřeně zjednodušeny informace týkající se léku
Arimidex, aniž by byly uvedeny alternativní možnosti léčby. Stěžovatelka však v reportáži uvedla
a podpořila sdělením magistry farmacie, že neexistuje stejně účinná látka v jiném léku,
než je Arimidex i přes různé skupiny léčivých látek. Téma zdravotnického neklidu bylo v době
odvysílání předmětné reportáže stěžovatelkou prezentováno téměř kontinuálně, takže informace
z předmětné reportáže nebyly jediné, které se k divákovi dostaly a podle kterých si utvářel obraz
o tehdy aktuálním dění ve zdravotnictví. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla
potvrzení kasační stížnosti, zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu
k dalšímu řízení.
Rada ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na svém názoru, že ust. §31 odst. 2
zákona o rozhlasovém a televizním vysílání bylo v daném případě porušeno. Stěžovatelka
odvysílala v předmětné reportáži zjednodušené a zavádějící informace týkající se léku Arimidex.
V pořadu bylo uvedeno nepravdivé sdělení magistry farmacie, že neexistuje bezplatná náhrada
za zmíněný lék. Toto sdělení je v kontextu reportáže neobjektivní, neboť potvrzuje údajně lživé
sdělení ministerstva zdravotnictví, že ke každému léku existuje v dané lékové skupině
plně hrazená varianta léku. Ve skutečnosti však existuje náhrada, která má stejné léčivé účinky
jako zmíněný preparát. Rada dále vyjádřila nesouhlas s argumentací, že stěžovatelka divákům
kontinuálním informováním poskytla dostatečné informace k utvoření obrazu o aktuálním dění.
Dodatečnou nebo předcházející informací nelze napravovat neobjektivitu reportáže. Stěžovatelka
nijak neprokázala žádnou konkrétní reportáž, která by napravila nedostatečnou objektivitu
inkriminované reportáže. Proto Rada navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §31 odst. 2 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání poskytuje provozovatel
vysílání objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory
nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru.
Stěžovatelka sice v kasační stížnosti namítala, že odvysíláním reportáže „Týden
zdravotnického neklidu“ k porušení výše citovaného ustanovení zákona o rozhlasovém
a televizním vysílání nedošlo, ale její argumentace, kterou na podporu tohoto svého názoru
uvedla, je velmi kusá a jen ve značně obecné rovině zpochybňuje závěry vyslovené městským
soudem v napadeném rozsudku. V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obsah
a kvalita kasační stížnosti, s ohledem na dispoziční zásadu ovládající správní soudnictví,
předurčuje obsah rozhodnutí soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen
nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu.
Stěžovatelka v návaznosti na to, že jí bylo v napadeném správním rozhodnutí vytýkáno
nepřiměřené zjednodušení informací týkající se léku Arimidex, namítala, že v předmětné reportáži
bylo sdělení o neexistenci stejně účinné látky v jiném léku, než je Arimidex, podpořeno
vyjádřením magistry farmacie. Takovou argumentaci však stěžovatelka neuplatnila v řízení
před městským soudem, ač tak učinit mohla, a proto se jedná o nepřípustný stížní bod (§104
odst. 4 s. ř. s.).
V podstatě jediným stížním bodem, tak zůstává námitka, že téma zdravotnického neklidu
bylo v době odvysílání předmětné reportáže prezentováno ve vysílání stěžovatelky
téměř kontinuálně, takže diváci měli k dispozici i jiné informace o aktuálním dění
ve zdravotnictví.
Reportáž s názvem „Týden zdravotnického neklidu“ byla vysílána v rámci hlavního
denního zpravodajského pořadu Události, který není pořadem monotematickým, zaměřeným
pouze např. na problematiku zdravotnictví, ale obsahuje zprávy o domácích i zahraničních
událostech uplynulého dne. Předmětná reportáž tvořila v rámci pořadu Události uzavřený celek
týkající se konkrétního problému ve zdravotnictví, odděliteln ý od ostatních příspěvků
tohoto pořadu, a proto je nutno ji posuzovat z hlediska objektivity a vyváženosti poskytnutých
informací samostatně. Jakékoliv informace, byť by se týkaly stejného tématu, odvysílané
stěžovatelkou v jiném pořadu nemohly mít vliv na posouzení objektivity a vyváženosti předmětné
reportáže. Má-li provozovatel televizního vysílání naplnit zákonný požadavek objektivity
a vyváženosti poskytovaných informací, musí zaznít relevantní informace v nezkreslené podobě
v rámci té části vysílání, která tvoří sa mostatný, a od ostatních částí vysílání oddělitelný, celek
zabývající se určitým tématem. Proto je tato stížní námitka nedůvodná.
K návrhu stěžovatelky, aby kasační stížnost byla potvrzena, považuje Nejvyšší správní
soud za postačující uvést, že jak s . ř. s. jako základní procesní předpis upravující řízení
před správními soudy tak ani o. s. ř., jehož přiměřenou aplikaci ve správním soudnictví upravuje
ustanovení §64 s. ř. s., neumožňují v žádném ze svých ustanovení rozhodnout o kasační stížnosti
způsobem navrhovaným stěžovatelkou.
Z důvodu výše uvedeného není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody
pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a Radě žádné nák lady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu