ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.160.2006:61
sp. zn. 8 Afs 160/2006 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: F. D.,
zastoupený Mgr. Pavlem Schollem, advokátem se sídlem Bráfova 24, Třebíč, proti žalovanému:
Celní ředitelství Olomouc, Blanická 19, Olomouc , o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2006, č. j. 22 Ca 74/2005 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutími ze dne 15. 1. 2005, č. j. 11111-04-1301-21-1, č. j. 11111-04-1301-21-2
a č. j. 11111-04-1301-21-3, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutím Celního úřadu
Olomouc ze dne 27. 10. 2004, č. j.4397/02-1361-21-1, č. j. 4397/02-1361-21-2 a č. j. 4397/02-
1361-21-3, jimiž uvedený celní úřad vyměřil dle čl. 203 odst. 1 Nařízení Rady č. 2 913/92/EHS,
jímž s vydává celní kodex Společenství, ve znění pozdějších předp isů, za použití §240 zákona
č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném ke dni vzniku celního dluhu (dále jen „celní
zákon“), čl. 114 odst. 1 písm. a) a čl. 115 odst. 1 písm. b ) přílohy č. 1 Úmluvy o společném
tranzitním režimu mezi zeměmi Evropského sdružení volného obchodu a Evropským
hospodářským společenstvím, vyhlášené pod č. 179/1996 Sb., ve znění účinném ke dni vzniku
celního dluhu (dále jen „Úmluva“), žalobci clo a daň z přidané hodnoty v celkové výši
287 140 Kč. Podle odůvodnění rozhodnutí celních orgánů žalobce jakožto dopravce nesplnil
svou povinnost vyplývající z čl. 4 odst. 2 přílohy č. 1 Úmluvy, když zboží, propuštěné ve dnech
28. 9. 2001 a 5. 10. 2001 celním úřadem odeslání (HZA Hamburg-Waltershof) do režimu
společného tranzitu, nedopravil ve stanovené lhůtě a za stanovených podmínek celnímu úřadu
určení, jímž byl Celní úřad Olomouc.
Žalobce napadl dne 22. 3. 2005 rozhodnutí žalovaného původně samostatnými žalobami,
které Krajský soud v Ostravě spojil ke společnému projednání a rozhodnutí.
Žalobce v žalobách uváděl, že si přepravu předmětného zboží u něj prostřednictvím
zprostředkovatele CROWS, spol. s r. o., objednala ve dvou případech společnost ALEATUM,
spol. s r. o. a v jednom případě společnost SPELEOMAT, spol. s r. o., o nichž neměl bližší
informace ani možnost si takové informace opatřit. Jeho zaměstnanec-řidič po té, co předmětné
zboží vstoupilo do ČR ve dnech 29. 9. 2001 a 6. 10. 2001 přes hraniční přechod Cínovec, byl
kontaktován zástupci jmenovaných objednatelských společností, kteří určili, že má být zboží
dopraveno ve dvou případech do Prahy a v jednom případě do Brna. Na takto určeném místě
řidič vždy předal doklady od zboží zástupci příjemce, který mu oznámil, že disponuje povolením
celního úřadu k tzv. zjednodušenému postupu ve smyslu §124 a §132j celního zákona, přičemž
se prokázal občanským průkazem, znal registrační značku vozidla žalobce, číslo přepravovaného
kontejneru i druh a množství zboží. Řidič navíc vše ověřil u zprostředkovatele, konkrétně
jednatele společnosti CROWS, spol. s r. o., ing. Oldřicha Vrány. Po té, co zástupce příjemce
předložil řidiči celní doklady o řádném proclení zboží, které byly opatřeny úředními razítky
a nevykazovaly žádnou zjevnou vadu, bylo zboží předáno příjemci.
Žalobce měl za to, že uvedeným postupem neporušil povinnost vyplývající z čl. 4 odst. 2
přílohy č. 1 Úmluvy. Po celou dobu vystupoval pouze jako dopravce, přičemž odpovídal
za neporušenost celní uzávěry, příp. neporušenost zboží a tyto povinnosti splnil. Jako dopravce
nebyl účastníkem celního řízení. Žalobce nesouhlasil se závěre m žalovaného, že na základě
čl. 115 odst. 1 písm. b) přílohy č. 1 Úmluvy odpovídá vedle hlavního povinného za vzniklý celní
dluh. Podle tohoto ustanovení je dlužníkem každá osoba, která se účastnila odnětí zboží
společnému tranzitnímu režimu a byla si vědoma nebo si měla být vědoma, že zboží je odnímáno
společnému tranzitnímu režimu. Toto ustanovení tedy předpokládá subjektivní vztah takové
osoby k odnětí zboží, a to přinejmenším v rozsahu nevědomé nedbalosti. Subjektivní stránku věci
však žalovaný dle tvrzení žalobce nehodnotil. Úmyslem žalobce bylo toliko splnění jeho
povinností dopravce předmětného zboží, které vyplývají zejména z Úmluvy o přepravní smlouvě
v mezinárodní silniční nákladní dopravě vyhlášené pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“).
Žalobce byl vázán pokyny příjemce, nemohl tedy zboží dopravit Celnímu úřadu Olomouc,
zvláště když příjemce tvrdil, že má povolen zjedno dušený způsob celního odbavení, u něhož není
třeba, aby bylo zboží fyzicky dopraveno určenému celnímu úřadu. Případných celních machinací
se žalobce nezúčastnil, postupoval standardním způsobem v souladu s dlouhodobou praxí v této
oblasti podnikání. Za této situace nebylo lze spravedlivě po žalobci požadovat úhradu celního
dluhu. Žalobce v této souvislosti odkazoval na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2002, sp. zn.
IV. ÚS 97/02, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. IV. ÚS 393/02 a ze dne 9. 6. 2003, sp. zn.
IV. ÚS 337/02.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 8. 2006, č. j. 22 Ca 74/2005 - 35, žaloby
zamítl, přičemž svůj rozsudek odůvodnil následujícím způsobem:
Krajský soud poukázal na to, že sám žalobce potvrzuje, že jeho řidič zboží vyložil jinde
než v celním úřadě určení, přičemž měl po celou dobu přepravy ve svém držení mezinárodní
nákladní listy orazítkované Celním úřadem Cínovec dne 29. 9. 2001 a 6. 10. 2001. Na těchto
listech se bez přítomnosti jakéhokoli celníka objevilo v Praze a v Brně razítko Celního úřadu
Olomouc. Tento postup již sám o sobě vzbuzuje pochybnosti o pravosti předmětného razítka
a měl vést žalobce k bdělosti ve vztahu k deklarovanému propouštění zboží Celním úřadem
Olomouc do dalšího režimu. Navíc je přinejmenším zarážející, že u zboží propuštěného Celním
úřadem Cínovec dne 29. 9. 2001 je uvedeno datum cca o měsíc pozdější, něž kdy vůbec mohlo
dle výpovědi žalobce k vykládce dojít. Žalobce tvrdil, že vozidlo směřovalo po překročení hranice
dne 29. 9. 2001 na Cínovci přímo do Prahy či do Brna, ovšem razítko Celního úřadu Olomouc
obsahuje datum 27. 10. 2001, je tedy nepravděpodobné, že by vozidlo jezdilo celý měsíc po ČR.
Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobce, že vše probíhalo standardním způsobem.
Žalobce si musel být vědom své povinnosti dopravit zboží Celnímu úřadu Olomouc,
neboť tato povinnost mu byla jednoznačně stanovena v rozhodnutí celního úřadu v Hamburku.
Žalobce se tak při vykládce zboží účastnil jeho odnětí společnému tranzitnímu režimu, přičemž
je z okolností případu zřejmé, že o této skutečnosti vědět měl a při náležité pečlivosti i vědět
mohl, proto je u něj prokázáno zavinění přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti. Na tomto
závěru nemohou nic změnit ani pokyny příjemce dle Úmluvy CMR, kterými je sice dopra vce
skutečně vázán, ale pouze v případě, že nejsou protizákonné a nevedou dopravce k porušení jeho
povinností plynoucích z veřejného práva. Opačný závěr by umožňoval žalobci zbavit
se odpovědnosti na základě pokynu jakékoli osoby bez jakéhokoli zmocnění, která má informace
o zboží, přičemž zboží by takto mohlo být odňato nejen celnímu dohledu, ale příp. i jeho
vlastníkovi. Na předmětnou věc nelze podle názoru krajského soudu aplikovat ani zmiňovaná
rozhodnutí Ústavního soudu, jež se zabývala případy se zcela odlišnými skutkovými okolnostmi.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností opírající
se o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy namítal nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení, dále vady řízení
před správním orgánem s tím, že pro tyto vytýkané vady měl krajský soud žalobami napadená
rozhodnutí zrušit, a konečně stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů a rovněž jiné vady řízení před krajským soudem, jež mohly mít dle jeho
názoru za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel především nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že stěžovatel měl po celou
dobu přepravy k dispozici mezinárodní nákladní listy. Ze správního spisu podle stěžovatele
naopak vyplývá, že stěžovatel předal na základě telefonického pokynu nákladní listy zástupci
příjemců a až následně jel přepravované zboží skládat do příjemci určeného místa, kde mu byly
doklady vztahující se ke zboží vráceny s razítkem Celního úřadu Olomouc. Stěžovatel měl proto
za to, že doklady na tomto celním úřadu skutečně byly a zboží bylo řádně procleno.
Stěžovatel skutečně nejezdil měsíc se zbožím po ČR, chybné datum na razítku celního
úřadu jednoduše nezaregistroval. Data na celních razítcích jsou uváděna v nepříliš srozumitelných
zkratkách, bez bližší znalosti není možné skutečné datum určit. Řidič stěžovatele se soustředil
na označení celního úřadu, které bylo v pořádku. Řidič není školený v tom, co má razítko celního
úřadu obsahovat a jak má vypadat. Podle čl. 11 Úmluvy CMR není dopravce povinen zkoumat,
jsou-li doklady a informace správné a postačující.
Nesprávný je podle stěžovatele rovněž názor krajského soudu, že byl stěžovatel povinen
dodat zboží Celnímu úřadu Olomouc. V případě zjednodušeného způsobu odbavení není třeba
zboží celnímu úřadu fyzicky dopravit a takto tomu mělo být i v předmětných případech. Není
pravdou, že by stěžovatel postupoval „hrubě lehkomyslně“, jak uváděl krajský soud, neboť
stejným způsobem postupují zcela standardně i ostatní dopravci v mezinárodní kamionové
přepravě. Číslo přepravovaného kontejneru a další údaje o zboží a přepravci může znát současně
pouze příjemce zboží, podle stěžovatele tedy nehrozí v praxi situace popisovaná krajským
soudem, že by došlo k odnětí zboží vlastníkovi na základě pokynu třetí osoby.
Stěžovatel byl toho názoru, že jednal v dobré víře a na jeho straně nedošlo k zaviněnému
protiprávnímu jednání, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti, nelze na něm tudíž spravedlivě
požadovat úhradu celního dluhu.
Stěžovatel dále namítal, že se krajský soud nevypořádal s jeho návrhy na provedení
výslechů ing. Oldřicha Vrány, K. P. a samotného stěžovatele. Krajský soud tyto důkazy ani
neprovedl ani jejich neprovedení nezdůvodnil. Stěžovatel v tomto ohledu odkazoval na nález
Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, podle něhož má soud, který
neprovede navrhované důkazy, vždy povinnost zdůvodnit, proč důkazním návrhům nevyhověl.
Stěžovatel dále namítal, že skutková zjištění žalovaného ne jsou správná ani dostatečná,
ve věci nebylo provedeno řádné a úplné dokazování. Rovněž krajský soud se nedostatečně
zabýval správností hodnocení důkazů žalovaným a své závěry přesvědčivě nezdůvodnil.
Z napadeného rozsudku není zřejmé, proč soud odmítl argumentaci stěžovatele, a to především
ve vztahu k tvrzené absenci zavinění a k dobré víře v řádný běh událostí. Krajský soud
zde odkazuje pouze na „okolnosti případu“, které předtím velice stručně pops al, příp. na hrubou
lehkomyslnost stěžovatele, ovšem bez bližšího odůvodnění. Stěžovatel v otázce povinnosti soudu
řádně své rozhodnutí odůvodnit odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94.
Žalovaný se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Kasační stížnost není důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem a důvody
kasační stížnosti,
takto:
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že neshledal celkovou nepřezkoumate lnost
rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů. Krajský soud na straně 4 a 5
přezkoumávaného rozsudku jasně popsal, z jakých důvodů má za to, že se stěžovatel při vykládce
zboží účastnil jeho odnětí společnému tranzitnímu režimu, přičemž krajský soud uvedl i důvody,
proč se domnívá, že bylo dáno zavinění stěžovatele za uvedené poru šení jeho povinností
přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti. Nelze rovněž přisvědčit stěžovateli, že by krajský
soud nedostatečně hodnotil důkazy provedené žalovaným. Základní skutkové okolnosti, o něž
žalovaný opřel své závěry, jasně vyplývají ze správ ního spisu a nebyly v řízení před soudem mezi
stranami vůbec sporné, rozdílné bylo právní posouzení těchto okolností.
V této souvislosti musí Nejvyšší správní soud odmítnout argumentaci stěžovatele, podle
níž nebyl v daných případech povinen dodat zboží celnímu úřadu určení. Tato povinnost
stěžovatele jakožto dopravce jednoznačně vyplývala z čl. 4 odst. 2 přílohy č. 1 Úmluvy, podle
něhož je dopravce, který zboží přijímá s vědomím, že toto zboží je přepravováno ve společném
tranzitním režimu, také povinen toto zboží a nezbytné doklady dodat ve stanovené lhůtě
a v nezměněném stavu úřadu určení. Totožná povinnost vyplývala pro stěžovatele rovněž z §140
odst. 3 celního zákona, v tehdy účinném znění a celní úřad určení byl jednoznačně uveden též
v rozhodnutích celního úřadu Hamburg-Waltershof ze dne 28. 9. 2001 a 5. 10. 2001 o propuštění
předmětného zboží do společného tranzitního režimu.
Stěžovatel dle svého tvrzení vycházel z toho, že příjemci zboží disponují povolením
celního úřadu ke zjednodušenému postupu dle §124 a §132j celního zákona. Podle §124 odst. 1
písm. c) celního zákona v tehdy účinném znění (§132j tehdy účinné znění celního zákona vůbec
neobsahovalo) mohl celní úřad ke zjednodušení formalit a postupu povolit, aby bylo zboží
na žádost deklaranta propouštěno do režimu tranzitu nebo režim tranzitu byl ukončován
bez předložení zboží celnímu úřadu. Podle čl. 72 odst. 1 přílohy č. 1 Úmluvy může být
za stanovených podmínek osobám, které chtějí přijímat zboží propuštěné do společného
tranzitního režimu ve svých prostorách nebo na jiném určeném místě bez toho, aby muselo být
toto zboží spolu s listy č. 4 a 5 tranzitního prohlášení předloženo úřadu určení, udělen status
schváleného příjemce, přičemž obsah takové povolení stanoví čl. 73 přílohy č. 1 Úmlu vy.
V daných případech však již z tvrzení samotného stěžovatele vyplývá, že jeho řidič
před vykládkou zboží nejenže nepožadoval po osobách, které se vydávaly za zástupce příjemců,
aby prokázaly oprávnění jednat jménem příjemců, ale zejména nepožadoval před ložení
písemného povolení příslušného celního úřadu ke zjednodušenému postupu a spokojil se pouze
s ujištěním jednatele zprostředkovatelské společnosti, a to za situace, kdy z rozhodnutí celního
úřadu Hamburg-Waltershof ani z žádného jiného dokladu nevyplývalo nic, co by nasvědčovalo
tomu, že by v daných případech mohl být společný tranzitní režim ukončen jiným způsobem
než dodáním zboží celnímu úřadu určení. V popsaném jednání řidiče, které je v plném rozsahu
přičitatelné stěžovateli jakožto jeho zaměstnavateli a dopravci, lze bezpochyby spatřovat zaviněné
porušení povinnosti dopravit zboží celnímu úřadu určení, a to přinejmenším v podobě nevědomé
nedbalosti, neboť řidič vědět měl a mohl, že v takové situaci je třeba se uvedeným způsobem
přesvědčit o tom, zda skutečně má dojít k ukončení společného tranzitního režimu na jiném
místě než u celního úřadu určení a případně za jakých podmínek, aby bylo možné předcházet
nebezpečí nezákonného odnětí zboží společnému tranzitnímu režimu.
Nejvyšší správní soud se tedy plně ztotožňuje se závěrem žalovaného i krajského soudu,
že v daném případě byly dány veškeré podmínky pro vznik odpovědnosti stěžovatele za celní
dluh vzniklý nezákonným odnětím zboží společnému tranzitnímu r ežimu dle čl. 115 odst. 1
písm. b) Úmluvy a §240 odst. 3 písm. b) celního zákona, v tehdy účinném znění. Na této
skutečnosti nemohou nic změnit ani případné povinnosti stěžovatele vyplývající z Úmluvy CMR.
Tato úmluva je kodifikací mezinárodního práva soukromého, konkrétně právní úpravy přepravní
smlouvy v mezinárodní silniční nákladní přepravě a je tudíž třeba plně přisvědčit názoru
krajského soudu, podle něhož soukromoprávní povinnosti vyplývající pro dopravce z této
Úmluvy, tedy i povinnost řídit se od určitého okamžiku pokyny příjemce zboží, nem ohou být
důvodem pro porušení povinností dopravce plynoucích z veřejného práva. Dopravce
tedy v žádném případě není vázán pokyny příjemce zboží, které by směřovaly k nezákonnému
odnětí zboží společnému tranzitnímu režimu, v daném případě navíc, jak již bylo řečeno, řidič
stěžovatele ani řádným způsobem neověřoval, zda osoby, které jménem stěžovatelem uváděných
společností jednaly, byly k takovému jednání oprávněny, přičemž samotné tyto společnosti
oprávnění těchto osob popírají.
Pro vznik odpovědnosti stěžovatele za vzniklý celní dluh není vzhledem k výše
uvedenému ani podstatné, zda měl jeho řidič mezinárodní nákladní listy k dispozici po celou
dobu přepravy, či nikoli. Zároveň je Nejvyšší správní soud přesvědčen o tom, že řidič stěžovatele
měl a při náležité pečlivosti mohl odhalit krajským soudem uváděné zcela zjevné nesrovnalosti
v datech na předložených razítcích Celního úřadu Olomouc, které nasvědčo valy tomu,
že se jedná o padělky, a stěžovatel měl svého zaměstnance za tímto účelem vybavit příslušnými
instrukcemi, zvláště když tvrdí, že ukončení režimu tranzitu a vyložení zboží mimo prostor
celního úřadu určení a bez přítomnosti celníka je v oboru mezinárodní přepravy běžnou praxí.
Opět je třeba konstatovat, že těchto povinností se stěžovatel n emůže zbavit poukazem
na čl. 11 odst. 2 Úmluvy CMR, podle něhož dopravce není povinen zkoumat správnost a úplnost
dokladů a informací poskytnutých příjemcem zboží, neboť dané ustanovení řeší pouze vztah
soukromoprávní odpovědnosti příjemce zboží vůči dopravci za škodu způsobenou dopravci
právě tím, že poskytnuté doklady jsou neúplné nebo nesprávné, nic však nemění na povinnosti
dopravce vyplývající z veřejnoprávních předpisů vyvinout veškeré možné úsilí, aby dodal zboží
propuštěné do režimu tranzitu celnímu úřadu určení. Navíc akceptování razítek s uvedenými
nesrovnalostmi bylo v daném případě pouze dovršením předchozích stěžovateli přičitatelných
pochybení popsaných výše.
Je třeba plně souhlasit s krajským soudem i v tom ohledu, že stěžovatelem uváděné nálezy
Ústavního soudu, byť se obecně také zabývaly otázkou odpovědnosti za vznik celního dluhu,
se týkaly zcela jiných skutkových i právních okolností, než byly předmětem této věci. Nálezy
ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. IV. ÚS 393/02 a ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 337/02, stejně
jako celá řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu i na ně navazující judikatura Nejvyššího
správního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2005, č. j.
2 Afs 201/2004 - 142, dostupný na www.nssoud.cz) se týkají případů, kdy byl celní dluh vzniklý
nezákonným odnětím zboží celnímu dohledu, vymáhán přímo po řidiči, který zboží přepravoval,
jakožto deklarantovi, tedy hlavním povinném, neboť v celních prohlášeních figuroval přímo
tento řidič a nebylo v nich vyznačeno, že by řidič jednal jako zástupce svého zaměstnavatele -
dopravce. Ústavní soud judikoval, že v těchto případech, kdy se řidič prokazatelně plně řídil
pokyny svého zaměstnavatele a byl vybaven jeho plnou mocí, nelze vycházet pouze ze zápisu
v tranzitním celním prohlášení a dovozovat z něho, že řidič měl postavení deklaranta. Taková
formální aplikace celních předpisů v těchto případech neodpovídala podle vyjádření Ústavního
soudu požadavku v právním státu samozřejmému na nalezení spravedlivého řešení, a to zvláště
za situace, kdy se na vzniku celního dluhu s největší pravděpodobností podílely přímo celní
orgány. V předmětné věci však není dluh vymáhán po řidiči, ale právě po jeho zaměstnavateli,
tedy dopravci, a to nikoli z toho titulu, že by byl hlavním povinným, ale proto, že se dopravce
účastnil odnětí zboží společnému tranzitnímu režimu, přičemž si přinejmenším měl být vědom,
že je zboží společnému tranzitnímu režimu odnímáno. Navíc v daných případech nic
nenasvědčuje tomu, že by se na odnětí zboží tomuto re žimu a tudíž na vzniku celního dluhu měly
jakkoli podílet celní orgány.
Nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 97/02, se týkal situace,
kdy dopravce vystupoval v celním řízení jako přímý zástupce deklaranta, a to na základě plné
moci přijaté od osoby vydávající se za zástupce společnosti, jejíž existenci tato osoba prokazovala
ověřenou kopií živnostenského listu. Následně bylo šetřením celních orgánů zjištěno, že tato
kopie živnostenského listu je falzifikát, že společnost, která měla vys tavit plnou moc, právně
neexistuje a že ve skutečnosti bylo dovezeno jiné zboží, než bylo deklarováno. V takové situaci
shledal Ústavní soud protiústavním závěr celních orgánů, podle něhož dopravce při neexistenci
zastupované osoby ve skutečnosti jednal vlastním jménem a z tohoto titulu odpovídá za vzniklý
celní dluh. I v tomto případě je tedy nutno konstatovat zcela odlišné skutkové i právní okolnosti
uvedené věci, které nemají s nyní posuzovaným podílem stěžovatele na odnětí zboží společnému
tranzitnímu režimu žádnou přímou souvislost.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se jím v žalobách uváděných důkazů, je pravdou,
že krajský soud tyto důkazy neprovedl a ani se o nich v přezkoumávaném rozsudku nezmínil.
Z textu žalob však nevyplývá, že by stěžovatel jednoznačně navrhoval, aby tyto důkazy byly
v každém případě v řízení před soudem provedeny. Stěžovatel nezpochybňoval základní skutkové
okolnosti, o něž se opírají rozhodnutí žalovaného, a v celním řízení nenavrhoval doplnění
dokazování. Stěžovatel v žalobách polemizoval především s právními závěry žalovaného, přičemž
výslechy výše uvedených svědků a výslech stěžovatele v žalobách uvedl v rámci pasáže, v níž
shrnul skutkové okolnosti věci, tedy z tohoto důvodu, aby důkazně doložil jím uváděná skutková
tvrzení. Pokud by tato skutková tvrzení byla způsobilá vyvrátit závěr žalovaného o odpovědnosti
stěžovatele za vzniklý celní dluh a krajský soud by takové stěžovatelem uváděné rozhodné
skutečnosti zpochybňoval, měl by povinnost tyto důkazy provést, nebo zdůvodnit, proč tak
neučinil. Jak však již bylo řečeno, skutkové okolnosti, jak je v žalobách popsal sám stěžovatel,
plně postačují pro závěr, že je dáno zavinění stěžovatele za porušení jeho povinnosti dodat zboží
celnímu úřadu určení a zároveň žalovaný ani krajský soud z hlediska rozhodných skutečností
nezpochybňovali, že k vykládce zboží došlo způsobem, který popsal sám stěžovatel. Nejvyšší
správní soud tedy neshledal tuto námitku důvodnou, přičemž z uvedené argumentace zároveň
vyplývá, proč nemohl přisvědčit ani obecnému tvrzení stěžovatele namítajícímu nedostatečné
zjištění skutkového stavu věci v předchozím celním řízení. Navíc se jedná o námitku ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnou, neboť se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost dův odnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, náklady řízení mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu