ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.7.2007:34
sp. zn. 8 Afs 7/2007 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá ul. 6, Plzeň, proti
žalovanému: Celní ředitelství Plzeň, se sídlem Ant. Uxy 11, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 7. 2006, čj. 7625-02/06-1601-21, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2006, čj. 30 Ca 84/2006 - 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II: Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 7. 2006, čj. 7625-02/06-1601-21, změnil k odvolání
žalobce rozhodnutí Celního úřadu Plzeň ze dne 13. 3. 2006, čj. 4820/06-213, tak, že text
jeho výroku zněl „Celní úřad zřizuje v souladu s ustanovením §72 zákona číslo 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen ZSDP) a s použitím zákona číslo
191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, v platném
znění zástavní právo na následující majetek dlužníka M. K., S. 141, P. - 3/5 nemovitosti vedené
na listu vlastnictví číslo 114 katastrálního území 748323 Skočice u Přeštic, a to St. Parcela 66/1,
výměra 1661 m
2
, zastavěná plocha nádvoří, č. p. 141“.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni,
který ji usnesením ze dne 30. 10. 2006, čj. 30 Ca 84/2006 - 13, odmítl. Vyšel přitom z právního
názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 28. 4. 2005,
čj. 5 Afs 162/2004 - 61 (č. 613/2005 Sb. NSS), podle nějž je rozhodnutí o zřízení zástavního
práva podle §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), rozhodnutím předběžné povahy, které je ze soudního přezkumu
vyloučeno [§70 písm. b) s. ř. s.].
Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Stěžovatel se domnívá, že napadené rozhodnutí žalovaného naplňuje definiční znaky
rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., tj. jedná se o úkon správního orgánu, který zakládá,
mění, ruší nebo závazně určuje práva a povinnosti určitého subjektu. Zřízením zástavního práva
na majetek stěžovatele byla založena jeho povinnost strpět výkon tohoto práva a vlastnické právo
stěžovatele k předmětným nemovitostem bylo zřízením zástavního práva omezeno,
tj. de facto změněno. Stěžovatel nebyl zbaven např. práva nemovitost prodat, ale „hodnota
jeho vlastnictví byla v důsledku zřízení zástavního práva nepoměrně snížena“. Podle stěžovatele
bylo napadeným rozhodnutím „zrušeno původně neomezené vlastnické právo … a nově vzniklo
vlastnické právo omezené existencí zástavního práva“. Stěžovatel zdůraznil, že nově byla
založena jeho povinnost zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele
(§163 odst. 1 občanského zákoníku). V případě realizace zástavního práva podáním návrhu
na soudní prodej zástavy s nařízeným výkonem rozhodnutí prodejem zástavy by nově vznikla
povinnost stěžovatele ve vztahu k zákazu převodu a zatížení nemovitosti a oznamovací
povinnost ve vztahu k předkupnímu právu [§335b odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.]. Podle stěžovatele
by akceptace právního názoru krajského soudu vedla k vyloučení soudního přezkumu
všech rozhodnutí vydaných v rámci výkonu rozhodnutí ve správním řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Argumentace stěžovatele je založena na výčtu povinností, které mu napadeným
rozhodnutím vznikají, resp. na rozsahu, jakým jsou modifikována jeho existující práva. Stěžovatel
tak zastává názor, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Tato argumentace se však míjí s důvody, pro které krajský soud odmítl žalobu s odkazem
k §70 písm. b) s. ř. s.
Ustanovení §70 s. ř. s. obsahuje výčet úkonů správního orgánů, které jsou vyloučeny
ze soudního přezkumu. Z tohoto výčtu zejm. §70 písm. a) s. ř. s. představuje úkony, které nejsou
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Vylučuje-li pak dále §70 písm. b) s. ř. s. ze soudního
přezkumu úkony předběžné povahy, neznamená to, že se nemůže jednat o úkony,
které jsou rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., tj. o úkony, jimiž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují práva nebo povinnosti dotčené osoby.
Nejvyšší správní soud zároveň podotýká, že se (jak ostatně správně připomněl i krajský
soud) otázkou přípustnosti žaloby proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle
§72 daňového řádu již vícekrát zabýval.
V rozsudku ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 162/2004 - 61 (č. 613/2005 Sb. NSS), Nejvyšší
správní soud uzavřel, že smyslem rozhodnutí vydaného podle §72 daňového řádu k zajištění
daňové pohledávky je včas zajistit v tomto stadiu řízení ve prospěch správce daně finanční částku
k provedení budoucího konečného rozhodnutí. Jedná se tak o rozhodnutí předběžné povahy,
které je pouze prozatímním dočasným opatřením, jeho platnost je zákonem omezena do úhrady
daňové pohledávky.
V rozsudku ze dne 23. 2. 2007, čj. 5 Afs 159/2005 - 66 (www.nssoud.cz) pak Nejvyšší
správní soud mj. konstatoval, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva není meritorním
rozhodnutím. Meritorním rozhodnutím bylo rozhodnuto o hmotných právech a povinnostech,
a s těmi je rozhodnutí o zřízení zástavního práva navzájem spjaté. Rozhodnutí o zřízení
zástavního práva není taktéž rozhodnutím konečným. Nelze jej považovat za jeden ze způsobů
výkonu rozhodnutí, protože nevede k uspokojení oprávněného (správce daně), neboť nedochází
k přímému postižení majetku daňového dlužníka. Po zřízení zástavního práva, chce-li správce
daně bezprostředně dosáhnout uspokojení jeho daňové pohledávky, musí učinit další právní
úkony vedoucí k uspokojení pohledávky. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva je rozhodnutím
dočasným, které pouze stimuluje stěžovatele k uhrazení daňové pohledávky a pro případ
budoucího exekučního řízení usnadňuje správci daně její provedení. Předběžná povaha
rozhodnutí vyplývá z jeho dočasnosti, jeho platnost je zákonem omezena do splatnosti daňové
pohledávky.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne
2. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 90/97 (http://nalus.usoud.cz), který se zabýval majetkovými
dispozicemi vlastníka zastavené nemovitosti a dospěl k závěru, že „Zástavní právo, jak vyplývá
z ustanovení §151a a násl. o. z., je právem věcným, což znamená, že nepůsobí pouze vůči osobě,
která s věřitelem uzavřela zástavní smlouvu, ale i vůči osobám třetím. To ale neznamená,
že od vzniku zástavního práva by vlastník zastavenou věc nemohl zcizit, či jinak s ní disponovat,
protože zástavní právo působí i vůči dalšímu nabyvateli. Jediným omezením vlastnického práva
k nemovitosti, která je zatížena zástavním právem, je, že vlastník nemovitosti musí strpět,
aby se zástavní věřitel v případě nesplnění zajištěné pohledávky uspokojil ze zástavy.
Toto omezení však působí i na každého nového vlastníka.“. Namítl-li stěžovatel v tomto
kontextu zásah spočívající ve snížení výtěžku, jehož je prodejem takové nemovitosti schopen
dosáhnout, je třeba toto tvrzené snížení vnímat v kontextu dluhu, jímž je stěžovatel zatížen
a jehož zajištění zástavní právo slouží.
Nejvyšší správní soud neshledal v nyní posuzované věci důvodu odchýlit se od svého
dříve zaujatého právního názoru, v jehož světle napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
nezákonností, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti náležela, Nejvyšší správní soud tuto náhradu nepřiznal, neboť z obsahu
spisu nevyplývá, že by žalovanému vznikly jakékoliv další náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu