ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.69.2007:59
sp. zn. 9 Afs 69/2007 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Ing. F. N.,
zastoupeného Mgr. Gabrielem Šípem, advokátem se sídlem Žižkova 463, Kladno, proti
žalovanému: Česká republika - Finanční úřad ve Slaném, se sídlem Pod Horou 332, Slaný, o
náhradu škody, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 1.
2007, č. j. 44 Ca 1/2007 - 14,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2007, č. j. 44 Ca 1/2004 - 14,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označené
usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba o
náhradu škody proti žalovanému. Škoda měla být stěžovateli způsobena nezákonným
rozhodnutím Finančního úřadu ve Slaném (dále jen „finanční úřad“), a to platebním výměrem ze
dne 29. 3. 1999, č. j. 17043/99/031920/1121, kterým byla společnosti TEMPO Slaný, a. s.,
vyměřena daň z přidané hodnoty za měsíc leden 1999 ve výši 3 919 864 Kč, namísto přiznání
nároku na odpočet ve výši 4 623 951 Kč.
Stěžovatel se obrátil na krajský soud podáním ze dne 9. 8. 2006, ve kterém uvedl,
že zpochybňuje způsob vyměření daně z přidané hodnoty společnosti TEMPO Slaný, a. s., za
měsíc leden 1999 Finančním úřadem ve Slaném. Po výzvě k odstranění vad podání a ustanovení
zástupce bylo podání upřesněno ve smyslu, že se jedná o žalobu proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Praze ze dne 14. 9. 1999 a dále o žalobu proti České republice, Finančnímu úřadu ve
Slaném, o náhradu škody v celkové výši 8 543 815 Kč. Krajský soud žalobu na náhradu škody
vyloučil k samostatnému řízení a následně ji usnesením ze dne 4. 1. 2007, č. j. 44 Ca 1/2007 - 14,
odmítl s odkazem na věcnou nepříslušnost soudu ve správním soudnictví v dané věci.
60
V odůvodnění tohoto usnesení odkázal stěžovatele na možnost podat žalobu o náhradu škody
k okresnímu soudu podle §79 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném
znění (dále jen „o. s. ř.“).
Stěžovatel s výrokem uvedeného usnesení krajského soudu nesouhlasil a napadl
jej kasační stížností. Jeho nezákonnost spatřoval v odmítnutí žaloby dle §46 odst. 2 zákona č.
150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Dle jeho názoru
odmítnutí žaloby bránilo ustanovení §46 odst. 3 s. ř. s., neboť žaloba v totožné věci ze dne 18.
11. 2003 byla již jednou odmítnuta usnesením Okresního soudu v Kladně (potvrzeno
rozhodnutím o odvolání Krajským soudem v Praze) s odůvodněním, že věc má být rozhodnuta
ve správním soudnictví. Krajský soud proto na základě uvedených skutečností neměl žalobu
odmítat, nýbrž postupovat v souladu s §46 odst. 3 s. ř. s. a navrhnout senátu zřízenému podle
zvláštního zákona (zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů), aby
rozhodl kompetenční spor o věcnou příslušnost. Podáním ze dne 5. 4. 2007 zástupce stěžovatele
upřesnil, že věc, ve které byla žaloba stěžovatele odmítnuta Okresním soudem v Kladně (dále jen
„okresní soud“), byla vedena pod sp. zn. 9 C 226/2003 a navrhl doplnění spisové dokumentace o
tento spis.
Dále stěžovatel napadl výrok o odměně advokáta, protože podle jeho názoru krajský soud
nesprávně určil výši odměny.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s postupem krajského soudu,
domnívá se, že pro postup dle §46 odst. 3 s. ř. s. nebyly splněny podmínky.
Nejvyšší správní soud si vyžádal zaslání zmíněného spisu okresního soudu
a z jeho obsahu zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatel u okresního soudu podal dne 19. 11. 2003 žalobu proti „nesprávnému stanovení
daně Finančním úřadem ve Slaném a o náhradu škody, která mu v souladu se zákonem 82/1998 Sb. tímto
postupem vznikla“. V textu žaloby napadal postup Finančního úřadu ve Slaném při vyměření daně
z přidané hodnoty za leden 1999 společnosti TEMPO Slaný, a. s., a uváděl konkrétní skutečnosti
týkající se daňového řízení, které považoval za nezákonné. V závěru žaloby konstatoval, že mu
postupem finančního úřadu vznikla škoda, za kterou nese dle zákona č. 82/1998 Sb.
odpovědnost stát, ten je též povinen škodu nahradit. Okresní soud po posouzení obsahu žaloby
usnesením ze dne 18. 4. 2006, č. j. 9 C 226/2003 -34, řízení zastavil s odůvodněním, že návrh
směřuje proti rozhodnutí správce daně při vyměření daňové povinnosti vydanému v oblasti
veřejné správy. Stěžovatele poučil o možnosti podat žalobu dle §4 s. ř. s. ke krajskému soudu.
Stěžovatel proti usnesení podal odvolání, krajský soud však rozhodnutím ze dne 31. 5. 2006, č. j.
28 Co 341/2006 - 40, napadené usnesení potvrdil a odvolání posoudil jako nedůvodné.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel uplatňuje důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem a nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Rozsahem a
důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2, věty prvé, s. ř. s.
vázán, s výjimkou taxativně uvedeného výčtu skutečností uvedených v §109 odst. 2 a odst. 3 s. ř.
s., ke kterým přihlíží z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.
61
Stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybňuje závěr krajského soudu, dle něhož má být jím
uplatněný nárok na náhradu škody projednán v občanském soudním řízení. Pro úplnost je třeba
odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 11. 5. 2005,
č. j. Na 12/2005 - 8 (publikováno pod č. 651/2005 Sb. NSS), dále v usnesení ze dne 27. 2. 2003,
č. j. Na 56/2003 - 7 (publikováno pod č. 514/2005 Sb. NSS), shodně se závěrem krajského soudu
v napadeném rozhodnutí uvádí: „O nároku na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, rozhodují soudy v
občanském soudním řízení.“
Dle názoru stěžovatele však neměl být ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. aplikováno, krajský
soud měl postupovat dle §46 odst. 3 s. ř. s. Toto ustanovení ukládá soudu, aby nepostupoval dle
ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. (odmítnutí návrhu z důvodu, že o věci má jednat a rozhodnout
soud v občanském soudním řízení), zastavil-li již dříve v téže věci soud v občanském soudním
řízení pravomocně řízení proto, že věc má být vyřízena ve správním soudnictví. V takovém
případě soud navrhne senátu, zřízenému podle zvláštního zákona (zákon č. 131/2002 Sb., o
rozhodování některých kompetenčních sporů), aby rozhodl kompetenční spor o věcnou
příslušnost.
Podmínkou aplikace tohoto ustanovení je předchozí pravomocné zastavení řízení soudem
v občanském soudním řízení v téže věci. Nejvyšší správní soud proto musel posoudit, zda
v rozhodnutí okresního soudu ze dne 18. 4. 2006, č. j. 9 C 226/2003 - 34, bylo pravomocně
rozhodnuto i o žalobě o náhradu škody proti České republice, Finančnímu úřadu ve Slaném.
Z obsahu žaloby podané u okresního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 226/2003 je zřejmé,
že stěžovatel napadal postup žalovaného při vyměření daně z přidané hodnoty společnosti
TEMPO Slaný, a. s., za leden 1999, a v souvislosti s tím žádal též o náhradu škody vzniklé
nesprávným úředním postupem. Okresní soud v záhlaví usnesení ze dne 18. 4. 2006, č. j. 9 C
226/2003 - 34, vymezil předmět řízení jako „řízení o žalobě proti nesprávnému postupu žalované
a o náhradu škody“, následným výrokem toto řízení zastavil. Je tedy nutno připustit, že okresní
soud v občanském soudním řízení zastavil řízení ve věci nároku na náhradu škody vzniklé
nesprávným postupem správce daně při vyměření daně z přidané hodnoty společnosti TEMPO
Slaný, a. s., za období leden 1999. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil (usnesení ze dne 31. 5.
2006, č. j. 28 Co 341/2006 - 40) a předmětné usnesení nabylo právní moci dne 14. 8. 2006.
Stěžovatel byl v poučení odkázán na možnost podat žalobu dle §4 s. ř. s. ke krajskému soudu.
V dané věci je otázkou podrobného rozboru, zda krajský soud v řízení vedeném pod sp.
zn. 44 Ca 1/2007 disponoval informací o předchozím zastavení řízení o totožném nároku
stěžovatele na náhradu škody v občanskoprávním řízení. Tato skutečnost by byla ve věci
podstatná tehdy, pokud by krajský soud v řízení ve správním soudnictví byl povinen aplikovat §
46 odst. 3 s. ř. s. pouze v případě, kdy mu účastníkem řízení či jinou osobou (správním orgánem)
bylo sděleno, že v téže věci došlo k zastavení v občanském soudním řízení s odkazem na
příslušnost správního soudu. Dle výslovného znění ustanovení §46 odst. 3 s. ř. s. „se podle odstavce
2 nepostupuje, zastavil-li již dříve v téže věci soud v občanském soudním řízení pravomocně proto, že věc má být
vyřízena ve správním soudnictví. V takovém případě soud navrhne senátu zřízenému podle zvláštního zákona
(zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů), aby rozhodl kompetenční spor o věcnou
příslušnost“.
Při výkladu tohoto ustanovení je nutno vycházet z podstaty kompetenčních sporů a účelu
jejich vyvolání. Dle §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, je kompetenčním sporem spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné
věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí (kladný,
62
pozitivní kompetenční spor). Kompetenčním sporem je též spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc
vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků (záporný, negativní kompetenční spor).
Stranami kladného nebo záporného kompetenčního sporu jsou buď soudy na straně jedné a
orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy na straně druhé, nebo soudy v
občanském soudním řízení na straně jedné a soudy ve správním soudnictví na straně druhé.
Řízení o kompetenčním sporu lze zahájit zásadně na návrh. Navrhovatelem je ten, kdo vznik
kompetenčního sporu zjistí a dospěje k závěru, že je nutno jej vyřešit. Zákon č. 131/2002 Sb.
přiznává aktivní legitimaci soudu, správnímu orgánu a dále též účastníku konkrétního řízení.
Zatímco soudy a správní orgány byly aktivně legitimovány vyvolat kompetenční spor již
v minulosti, aktivní legitimace účastníka řízení, tedy osoby, o jejíž subjektivní práva a povinnosti
v řízení jde, byla nově stanovena až §3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb.
V daném případě lze tedy konstatovat, že pokud stěžovatel dospěl k závěru, že zde vznikl
kompetenční spor dle §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., tj. mezi soudy v občanském
soudním řízení a soudy ve správním soudnictví, měl jednak možnost sám podat návrh na zahájení
řízení o kompetenčním sporu, nebo se mohl domáhat zrušení rozhodnutí krajského soudu ve
správním soudnictví s tím, že návrh na zahájení řízení byl povinen podat tento soud. Stěžovatel
zvolil druhou z uvedených možností a v kasační stížnosti prokázal Nejvyššímu správnímu soudu
existenci pravomocného rozhodnutí okresního soudu vydaného v občanském soudním řízení a
následující pravomocné rozhodnutí krajského soudu vydané ve správním soudnictví, obě o téže
věci, tj. o nároku stěžovatele na náhradu škody. Bez ohledu na skutečnost, zda správní soud
rozhodující druhý v pořadí o téže věci o předchozím rozhodnutí okresního soudu věděl, je nutno
přihlédnout k povaze sporu, tj. sporu o pravomoc, přičemž otázku pravomoci je soud povinen
prioritně a z úřední povinnosti vyřešit v jakémkoliv řízení a v každé jeho fázi. Poukáže-li tedy
účastník v kasační stížnosti na popření pravomoci soudů a vznik kompetenčního sporu, je
povinností soudů se s touto otázkou vypořádat a jednoznačně určit soud, který je věcně příslušný
spor projednat, nikoli ponechávat vyřešení pravomoci na iniciativě účastníka, přestože by byl
k vyvolání sporu též aktivně legitimován. Ustanovení §46 odst. 3 s. ř. s. výslovně stanoví
povinnost správního soudu neodmítat návrh pro jeho občanskoprávní povahu, ale zahájit řízení o
kompetenčním sporu vždy, zastavil-li soud pravomocně řízení v téže věci v občanském soudním
řízení s tím, že věc má být vyřízena ve správním soudnictví. Povinnost soudu postupovat dle §46
odst. 3 s. ř. s. není vázána na sdělení uvedené skutečnosti účastníkem, tento výklad je v souladu se
zásadou, dle níž soud zkoumá věcnou příslušnost kdykoli za řízení.
V dané věci je sporné, zda stěžovatel v řízení před krajským soudem poskytl soudu
informaci o předchozím rozhodnutí okresního soudu v téže věci v takové podobě, aby k ní byl
povinen přihlédnout. Stěžovatel se pouze v prvotním návrhu ze dne 9. 8. 2006 zmínil, že existuje
rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, č. j. 28 Co 341/2006 - 40, které se týká
vyměření daně z přidané hodnoty společnosti TEMPO Slaný, a. s. Toto tvrzení však ve vztahu
k nároku na náhradu škody nijak nespecifikoval, a to ani poté, kdy mu byl ustanoven zástupce
z řad advokátů, který byl soudem upozorněn na nedostatečnost původního návrhu. V doplnění
žaloby zástupce rozdělil původní petit na návrh na přezkum rozhodnutí finančního ředitelství
o vyměření daně z přidané hodnoty a na nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb.;
v souvislosti s tím bylo řízení o nároku na náhradu škody vyloučeno k samostatnému projednání.
Je proto otázkou, zda zmíněný odkaz na předchozí rozhodnutí krajského soudu v jiném řízení
lze chápat jako informaci o vzniku kompetenčního sporu ve věci nároku na náhradu škody. Je
však třeba konstatovat, že vzhledem k výše konstatované povinnosti soudu zkoumat věcnou
příslušnost kdykoli za řízení z úřední povinnosti, a tedy objektivní povinnosti postupovat dle §46
odst. 3 s. ř. s. v případě splnění zde stanovených podmínek i bez návrhu účastníka řízení, není
obsah a forma žalobního návrhu v tomto smyslu rozhodující.
63
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud
postupoval při vydání napadeného usnesení v rozporu s ustanovením §46 odst. 3 s. ř. s., které
je povinen aplikovat z úřední povinnosti vždy, kdy jsou k tomu splněny zákonné podmínky, a to i
bez návrhu účastníka řízení. Napadené usnesení krajského soudu bylo proto v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zrušeno a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém je povinen
navrhnout senátu zřízenému dle zvláštního zákona, aby rozhodl kompetenční spor o věcnou
příslušnost.
Námitka stěžovatele napadající správnost výroku o odměně zástupce je nepřípustná dle §
104 odst. 2 s. ř. s., protože toto ustanovení nepřipouští přezkum rozhodnutí krajského soudu o
nákladech řízení v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud již opakovaně vyslovil závěr,
dle něhož: „Rozhodnutím o nákladech řízení je nutno rozumět nejen rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ale i
rozhodnutí o placení nákladů řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.
je tedy i rozhodnutí o povinnosti zaplatit ustanovenému zástupci jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování
účastníka řízení.“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004, č. j. 2 Azs 76/2003 -
41, zveřejněno pod č. 644/2005 Sb. NSS).
V dalším řízení krajský soud v souladu s §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne též o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti, které tvoří odměna ustanoveného zástupce specifikovaná
v podání Mgr. Gabriela Šípa ze dne 5. 4. 2007 (č. l. 50 - 51 soudního spisu).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu