ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.93.2007:84
sp. zn. 9 Afs 93/2007 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Radana
Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce:
EMERSON ELECTRIC spol. s. r. o., se sídlem Zengrova 110, Kolín, zastoupeného Mgr.
Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem Klimentská 46, Praha 1, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2003,
č. j. 8571/03-130, o vyměření daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2007, č. j. 7 Ca 5/2004 – 49,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2007, č. j. 7 Ca 5/2004 – 49,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného (dále jen „správní orgán“) ze dne 3. 11. 2003,
č. j. 8571/03-130, ve věci vyměření daně z přidané hodnoty. Výše specifikovaným rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Kolíně (dále jen
„správce daně“), jímž byl stěžovateli vyměřen nárok na odpočet na dani z přidané hodnoty za
zdaňovací období druhé čtvrtletí roku 2002 ve výši 12 351 Kč, oproti nároku na odpočet daně
vykázanému v daňovém přiznání ve výši 22 558 879 Kč. Stěžovateli tak nebyl uznán nárok na
odpočet daně u zboží z dovozu ve výši 22 546 528 Kč.
Městský soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro uznání nároku
na odpočet daně ve smyslu ustanovení §19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve
znění účinném pro posuzované zdaňovací období (dále jen „zákon o DPH“), neboť stěžovatel
deklarovaný nárok na odpočet daně neprokázal příslušným daňovým dokladem, když pouze
příslušný daňový doklad vymezuje určité plnění jako zdanitelné, s tím, že stěžovatel neprokázal
ani další zákonnou podmínku pro jeho úspěšné uplatnění, tj. skutečnost, že předmětné plnění
použil při podnikání. Městský soud uvedl, že stěžovatelem předložené platební výměry
85
nevyměřují příslušnou daň ze zboží propuštěného v roce 2002 do volného oběhu, ale jedná se o
zboží, které bylo v roce 2000 propuštěno do podmíněného celního režimu, u něhož nebyly
dodrženy příslušné zákonné podmínky. Stěžovatelem předložená celní prohlášení pak
nepropouští zboží do volného oběhu, jak tvrdí stěžovatel, ale opět do režimu aktivního
zušlechťovacího styku, čemuž odpovídá skutečnost, že z tohoto zboží nebyla vyměřena daň, ale
pouze příslušná částka cla, a proto nemůže plnit funkci daňového dokladu při dovozu zboží.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje kasační námitky ve smyslu ustanovení §103 odst.
1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), neboť má jednak za to, že předmětný rozsudek spočívá na nesprávném
posouzení právní otázky soudem, a dále má za to, že jde o rozsudek nepřezkoumatelný pro
nesrozumitelnost a nedostatek důvodů.
Stěžovatel v kasační stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní daňové a soudní řízení.
Městskému soudu pak vytýká, že mimo rámec žalobních bodů uvedl, že podle jeho názoru celní
úřad nevydal platební výměry na základě předložených písemných celních prohlášení na
propuštění zboží do volného oběhu, jejich obsah není součástí platebních výměrů. Obsah
platebních výměrů a jejich časová a věcná souvislost s následně podanými celními prohlášeními
však nebyly předmětem podané správní žaloby, neboť v tomto ani nebylo mezi stranami sporu.
Mimo rámec žalobních bodů a tím i mimo rámec soudního přezkumu městský soud dále uvedl,
že v předmětu sporu se nejednalo o dovoz zboží, neboť dle platebních výměrů ze dne 16. května
2002 se jednalo o zboží, které nebylo vyvezeno ani mu nebylo přiděleno jiné celní určení.
Z úvahy soudu však není zřejmé, proč při svém hodnocení soud opomenul následné rozhodnutí
celního úřadu o propuštění zboží do volného oběhu a jeho rozhodnutí je v tomto důsledku
zmatečné a tudíž nepřezkoumatelné. Následně nad rámec žalobních bodů soud uvedl,
že podmínkou pro uplatnění nároku na odpočet daně je nejen prokázání uskutečnění
zdanitelného plnění, ale i skutečnosti, že toto zdanitelné plnění použil plátce při podnikání.
Uskutečnění zdanitelného plnění je pak nutné důsledně prokazovat daňovým dokladem, neboť
pouze daňový doklad příslušné plnění vymezuje jako zdanitelné. Dle stěžovatele není zřejmé
z jakého důvodu soud tuto druhou podmínku zmiňuje, když tato nebyla předmětem soudního
sporu. Dále je v příkrém rozporu s ustanovením §19 zákona o DPH tvrzení soudu, že zdanitelné
plnění lze prokazovat pouze daňovým dokladem, neboť pouze daňový doklad vymezuje
příslušné plnění jako zdanitelné. Existence zdanitelného plnění není závislá na existenci
souvisejícího daňového dokladu a takové tvrzení je v hrubém rozporu s principy, na kterých je
systém daně z přidané hodnoty postaven. Naopak v principu platí, aby mohl existovat daňový
doklad, musí existovat zdanitelné plnění. Soud na jedné straně nezpochybnil existenci rozhodnutí
o propuštění zboží do volného oběhu z 26. a 27. června 2002, na straně druhé však neuvedl
žádné důvody, proč je nelze považovat za daňové doklady pro účely DPH. Skutečnost, že tato
rozhodnutí následovala až po vydání platebních výměrů, je sama o sobě irelevantní. Pokud soud
dospěl k závěru, že z obsahu platebních výměrů i následných celních prohlášení nelze dospět
k jinému závěru než, že zboží do volného oběhu propuštěno nebylo, pak je tento názor v jasném
rozporu s daňovým spisem. Samotná skutečnost, že existujícím rozhodnutím o propuštění zboží
do volného oběhu předcházely platební výměry, ještě nečiní tato rozhodnutí nicotnými či
neplatnými. Na základě rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu, které soud mylně
považuje za rozhodnutí o propuštění zboží do aktivního zušlechťovacího styku, nemohla být
DPH vyměřena, neboť ta již byla vyměřena předchozím platebním výměrem a došlo
by ke dvojímu uplatnění DPH u jednoho dovozu zboží. Následné tvrzení soudu, že celní
prohlášení nepropouští zboží do volného oběhu, ale opět do režimu aktivního zušlechťovacího
styku, čemuž odpovídá i skutečnost, že z takového zboží nebyla vybrána daň, ale příslušná částka
cla pro daný režim, je v příkrém rozporu s celními předpisy. Je-li zboží již jednou propuštěno do
režimu aktivního zušlechťovacího styku, nemůže být do tohoto režimu opětovně propuštěno,
86
aniž by předtím bylo vyvezeno. Soud také nevzal v úvahu novelu zákona o DPH č. 322/2003 Sb.,
kterou byl s účinností od 1. 10. 2003 doplněn §2 odst. 2 písm. q) v tom smyslu, že daňovým
dokladem je i jiné rozhodnutí o vyměření daně vydané celním orgánem. Dle důvodové zprávy
se touto novelou rozšiřuje výčet daňových dokladů, kdy jsou celními orgány vystavovány daňové
doklady ex offo z důvodu porušení celních předpisů. S ohledem na skutečnost, že se jedná o
upřesnění právní úpravy, nikoli o změnu právní regulace, bylo možné platební výměr a související
celní prohlášení použít jako důkaz i před 1. 10. 2003 ve smyslu ustanovení §31 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro posuzované období (dále jen
„zákon o správě daní a poplatků“). Soud neřešil konkrétní žalobní důvody, naopak nad rámec
žalobních bodů se věnoval tomu, zda byly splněny další zákonné podmínky pro uplatnění nároku
na odpočet daně, k čemuž však nebyl ve správním soudnictví oprávněn. Jeho úvahy o
podmíněnosti určitého zdanitelného plnění ve vazbě na daňový doklad jsou nezákonné, a proto i
rozhodnutí, které z těchto úvah vychází, musí být nezákonné.
Na základě shora uvedených skutečností stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované Finanční ředitelství v Praze (dále jen „správní orgán“) se ve vyjádření ke kasační
stížnosti ztotožnilo s důvody uvedenými v napadeném rozhodnutí městského soudu. Současně
uvedlo, že stěžovatel požádal o přezkoumání rozhodnutí dle ustanovení §55b zákona o správě
daní a poplatků, s tím, že ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 23. 8. 2004, č. j.
18/49760/2004-184, požadované přezkoumání nepovolilo.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen. Poté
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Poté dospěl k závěru, že kasační
stížnost je z části důvodná.
Nejvyšší správní soud se přednostně zabýval námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů je totiž
vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel
nenamítal, tedy z úřední povinnosti (viz shora). Nelze se zabývat hmotněprávní argumentací,
pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální stránce – tedy pokud soud
nevyčerpal celý předmět řízení, jak byl vymezen v žalobě, a ve svém rozhodnutí se nevypořádal se
všemi žalobními námitkami.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č.
j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz) lze za
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož
výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl, nebo jí
vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze
rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Za takové vady lze považovat
případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze považovat i rozhodnutí, která vůbec neobsahují právní závěry
87
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud neshledal důvody
pro vyslovení jeho nepřezkoumatelnosti. Z výroků napadeného rozsudku městského soudu lze
jednoznačně zjistit, jak soud ve věci rozhodl, rozsudek neobsahuje výrok, který by byl vnitřně
rozporný, výrok a odůvodnění je možno od sebe rozlišit a z rozsudku je také zřejmé, kdo je
účastníkem řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nesouhlas stěžovatele s vlastním hodnocením
soudu nemůže sám o sobě znamenat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Důvody, pro které
městský soud žalobu zamítl, z odůvodnění rozsudku seznatelné jsou. Se závěry soudu ostatně
stěžovatel v kasační stížnosti sám polemizuje. Nejvyšší správní soud tedy námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledal důvodnou.
Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že městský soud provedl své úvahy nad rámec
žalobních bodů a tím překročil zákonné meze stanovené pro správní soudnictví. Městský soud
naopak při svém hodnocení z žalobních bodů vycházel. Jeho úvaha o časové posloupnosti
stěžovatelem uplatňovaných dokumentů je dle názoru zdejšího soudu zcela na místě, když
platební výměry na clo a DPH a následná celní prohlášení uplatňoval jako důkazní prostředky
sám stěžovatel a domáhal se, aby právě v tomto spojení byly uznány doklady, prokazující jím
uplatňovaný nárok z dovozu zboží. Obdobně byla zcela na místě i úvaha o splnění dalších
zákonem stanovených podmínek pro úspěšné uplatnění nároku na odpočet daně, neboť ten je
předmětem sporu a na ustanovení §19 až §22 zákona o DPH, kterými jsou zákonné podmínky
pro nárok na odpočet daně vymezeny, odkazuje samotné ustanovení §43 zákona o DPH, ve
kterém je nárok na odpočet daně z dovozu zboží zakotven. Ze správního spisu je navíc zřejmé,
že správní orgány k prokázání podmínek stanovených v ustanovení §19 zákona o DPH
stěžovatele výslovně vyzvaly.
Napadený rozsudek ze všech výše uvedených důvodů proto považuje kasační soud za
plně přezkoumatelný.
Předmětem sporu je stěžovatelem deklarovaný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty,
který stěžovatel deklaroval jako nárok na odpočet daně z dovezeného zboží v přiznání k DPH
předloženém za zdaňovací období druhé čtvrtletí roku 2002. Stěžovatel nepopírá, že daň
z přidané hodnoty mu byla vyměřena v důsledku nedodržení podmínek stanovených pro
propuštění zboží do režimu aktivního zušlechťovacího styku v podmíněném systému, je však
přesvědčen, že má nárok na odpočet takto vyměřené daně, neboť zákon o DPH mu to
v ustanovení §43 nezakazuje. Pokud celní úřad svým rozhodnutím následně propustil zboží do
volného oběhu a vyměřil na toto zboží clo, pak je takovým rozhodnutím plně vázán i finanční
úřad. Stěžovatel není povinen opětovně pro účely uplatnění nároku na odpočet DPH prokazovat
dovoz zboží, jeho propuštění do volného oběhu a vyměření daně, neboť to již bylo prokázáno
v celním řízení.
S výše uvedeným tvrzením však nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. V souladu
s ustanovením §43 odst. 3 zákona o DPH nárok na odpočet daně u zboží z dovozu má plátce
za podmínek stanovených v §19 až 22, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ve smyslu výše
citovaných ustanovení má plátce nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění,
uskutečněná jiným plátcem, použije při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky
podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem. Plátce prokazuje nárok na odpočet daně
daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu, případně evidovaným
podle §11 zákona o DPH u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny tímto
zákonem předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem. V případě, že doklad neobsahuje
88
všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje plátce nárok podle ustanovení §31 zákona o
správě daní a poplatků. Daňovým dokladem při dovozu je rozhodnutí o propuštění zboží do
volného oběhu nebo ukončení režimu dočasného použití vydané na tiskopisu písemného celního
prohlášení. Důkazní břemeno ohledně všech výše uvedených skutečností leží ve smyslu
ustanovení §31 zákona o správě daní a poplatků na daňovém subjektu, který nárok na odpočet
daně uplatňuje.
Podle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků prokazuje daňový subjekt
všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž
průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Dle odst. 8 cit. ustanovení
správce daně prokazuje a) doručení vlastních písemností daňovému subjektu, b) existenci
skutečností rozhodných pro užití právní domněnky a nebo právní fikce, c) existenci skutečností
vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných
evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, d) existenci skutečností rozhodných pro
uplatnění zákonných sankcí.
Prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však
třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani
doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na
odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění
fakticky došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou-li splněny další zákonné podmínky
pro jeho uplatnění. Daňové řízení je ovládáno zásadou, že každý daňový subjekt má povinnost
jednak přiznat daň (břemeno tvrzení) a rovněž i povinnost toto tvrzení prokázat (břemeno
důkazní). Stěžovatel nárok na odpočet daně uplatnil před správcem daně a byl proto povinen
k výzvě správce daně uplatněný nárok jednoznačně prokázat.
Nejvyšší správní soud však musel přisvědčit stěžovatelovi v tom smyslu, že úvahy,
ze kterých městský soud při hodnocení dané právní otázky vycházel, nejsou správné. Jedná se jak
o úvahy týkající se vzájemné podmíněnosti zdanitelného plnění a daňového dokladu, tak o
závěrečnou úvahu městského soudu, ze které vyplývá, že stěžovatelem předložená celní
prohlášení z 25. 6. 2002 prokazují propuštění zboží do aktivního zušlechťovacího styku, a proto
nemohou plnit funkci daňového dokladu při dovozu zboží. Předně tvrzení městského soudu, že
pouze daňový doklad vymezuje určité plnění jako zdanitelné a bez tohoto daňového dokladu
nelze takové plnění v daňové evidenci ztotožnit, není správné. Za zdanitelné plnění se považuje
takové plnění, které je zákonem o DPH jako zdanitelné plnění vymezeno, bez ohledu na
skutečnost, zda byl příslušným plátcem daně vystaven na takové zdanitelné plnění daňový doklad
či nikoliv. Za zdanitelné plnění zákon označoval dodání zboží a převod nemovitostí, při kterém
dochází ke změně vlastnického práva nebo práva hospodaření, poskytování služeb, uskutečněné
v tuzemsku při podnikání, a to i v případě, že se jedná o činnost vykazující všechny znaky
podnikání, kromě toho, že je prováděna podnikatelem, pokud zákon nestanoví jinak. Dani
z přidané hodnoty podléhal i dovoz zboží. Jakmile je zdanitelné plnění ve smyslu příslušných
zákonných ustanovení uskutečněno, vzniká povinnost uplatnit daň bez ohledu na to, zda byl či
nebyl vystaven daňový doklad. Daňový doklad tedy existenci zdanitelného plnění žádným
způsobem ani nevymezuje ani nepodmiňuje. Nedisponuje-li daňový subjekt daňovým dokladem
prokazujícím propuštění zboží do volného oběhu, neznamená to samo o sobě, že se dovoz zboží
nemohl uskutečnit. Zcela jiná pravidla pochopitelně platí, pokud se jedná o nárok na odpočet
daně na vstupu, kde je existence daňového dokladu jednou ze zákonných podmínek pro úspěšné
uplatnění nároku na odpočet daně.
Obdobně je nesprávná také závěrečná úvaha městského soudu, že stěžovatel nedisponuje
příslušnými daňovými doklady, neboť celní prohlášení z roku 2002 neprokazují propuštění zboží
89
do volného oběhu, ale svědčí o propuštění zboží do režimu aktivního zušlechťovacího styku,
čemuž odpovídá také skutečnost, že bylo vyměřeno pouze clo a nikoliv příslušná částka DPH.
Předně je třeba uvést, že při propuštění zboží do režimu aktivního zušlechťovacího styku
v podmíněném systému se nevyměřuje ani clo ani daň z přidané hodnoty. Na stěžovatelem
předloženém celním prohlášení z roku 2002, kterým prokazuje propuštění zboží do volného
oběhu, je navíc jako režim uveden kód 4051, přičemž tento čtyřmístný číselný kód blíže vymezuje
celně schválené určení vyjádřené obecně kódem uvedeným ve střední části odstavce 1 Deklarace,
v posuzovaném případě je v celním prohlášení ve střední části odstavce 1 uveden kód "4" -
propuštění zboží do volného oběhu. Prvním dvojčíslím čtyřmístného číselného kódu zleva se
vyznačuje navrhované celně schválené určení, v posuzovaném případě kód "40" - propuštění
do režimu volný oběh. Druhým dvojčíslím tohoto kódu se vyjadřuje předchozí celně schválené
určení, které bylo předmětnému zboží přiděleno před navrhovaným celně schváleným určením,
v posuzovaném případě kód "51" - propuštění do režimu aktivní zušlechťovací styk
v podmíněném systému. Závěrečná úvaha soudu tak nemá oporu ani ve spisovém materiálu, ani
v zákonné úpravě. Právní závěry, o které městský soud své závěry v napadeném rozhodnutí
opřel, tak nemohou obstát.
Nad rámec výše uvedeného považuje kasační soud za vhodné uvést následující pro věc
podstatné skutečnosti. V souzené věci stěžovatel nepopírá, že celní dluh, jehož součástí byla i
příslušná daň z přidané hodnoty, nebyl vyměřen v důsledku faktického dovozu zboží a jeho
propuštění do volného oběhu, kdy zahraniční zboží získává statut zboží tuzemského, ale ve
smyslu ustanovení §241 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění
rozhodném pro posuzovanou věc, z důvodu nedodržení podmínek stanovených pro propuštění
zboží do režimu aktivního zušlechťovacího styku v podmíněném systému. Ze soudního a
správního spisu je přitom zřejmé, že stěžovatel prováděl veškeré aktivity v rámci celního režimu
aktivní zušlechťovací styk v podmíněném systému, kdy při dovozu materiálu (ventilátory,
kompresory, kondenzátory, výměníky tepla, rámy ze železa a oceli, plastové trubky, krabice a
kartony, části a součásti pro chladící zařízení), který se na tuzemském území zušlechťuje za
účelem následného vývozu zušlechtěných výrobků do zahraničí, není vyměřováno ani clo ani daň
z přidané hodnoty. Lhůta pro zpětný vývoz zušlechtěných výrobků byla stěžovateli příslušným
celním úřadem stanovena do 31. 7. 2001.
Při následném šetření celního úřadu (v průběhu roku 2002) byly zjištěny značné rozdíly
mezi skutečnou hmotností vyváženého materiálu a hodnotami dle evidence pro daňové účely.
Dle spisového materiálu k těmto rozdílům docházelo proto, že při odepisování dováženého
materiálu pro celní účely byly v momentě jeho vývozu ve formě zušlechtěných výrobků
využívány standardizované údaje o hmotnosti jednotlivých materiálů obsažených v každém
zušlechtěném výrobku. Příčinou tohoto nesouladu byla dle tvrzení samotného stěžovatele
skutečnost, že hmotnost komponentů obsažených v každé kondenzační jednotce se liší od
hmotnosti této jednotky deklarované pro celní účely (nebyly zohledněny komponenty od jiných
subjektů) a dále že dovezené komponenty byly deklarované v brutto hodnotě (včetně obalu),
zatímco vyvážené zkompletované kondenzační jednotky byly již deklarované v netto hmotnosti.
Tento stav byl Celním úřadem v Kolíně posouzen jako nedodržení podmínek pro propuštění
zboží do aktivního zušlechťovacího styku v podmíněném systému, neboť zboží nebylo v podobě
zušlechtěných výrobků nebo v nezměněném stavu vyvezeno ve stanovené lhůtě zpět a ani mu
nebylo přiděleno jiné celně schválené určení a z veškerého takto propuštěného materiálu do
aktivního zušlechťovacího styku v průběhu roku 2000 byl celním úřadem vyměřen celní dluh.
Důvodem vyměření celního dluhu včetně příslušné daně z přidané hodnoty byl tedy nesoulad
mezi celní evidencí a skutečným stavem materiálu na skladě.
90
Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že důvodem uplatnění daně z přidané hodnoty nebyl
dovoz konkrétního zahraničního zboží následně propuštěného do volného oběhu, ale nesoulad
mezi celní evidencí zboží propuštěného do aktivního zušlechťovacího styku v podmíněném
systému a skutečným stavem vyváženého zušlechtěného zboží, což dovodil v napadeném
rozhodnutí také městský soud. Stěžovatel však následně získal od příslušného celního úřadu
potvrzenou jednotnou celní deklaraci o propuštění zboží do volného oběhu. Dle stěžovatele
nejsou pro uplatnění odpočtu daně rozhodné důvody propuštění určitého zboží do volného
oběhu, ale pouze fakt, že se tak v konečném důsledku stalo. Skutečnost, že platební výměry na
DPH nebyly vydány na základě příslušných celních prohlášení o propuštění zboží do volného
oběhu, považuje pro posouzení svého nároku za zcela irelevantní. Platební výměry dle jeho
názoru pouze prokazují, že DPH byla vyměřena a následně odvedena do státního rozpočtu.
Skutečnost, že daňovým dokladem při dovozu zboží je dle §43 zákona o DPH
rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu nebo ukončení režimu dočasného použití
vydané na tiskopisu písemného celního prohlášení, je nesporná. Uplatňuje-li daňový subjekt
nárok na odpočet DPH, leží důkazní břemeno ohledně dovozu zboží a dalších zákonných
podmínek pro úspěšné uplatnění odpočtu na tomto daňovém subjektu. V této souvislosti je
vhodné připomenout, že dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu zjištění, že
daňové doklady formálně z hlediska náležitostí či účtování odpovídají zákonné úpravě, není samo
o sobě způsobilé prokázat nárok na odpočet daně. Pro nárok na odpočet daně je nezbytné, aby
byly splněny všechny zákonné podmínky stanovené pro jeho uplatnění. Otázku, kterou bude
městský soud nucen v dalším řízení posoudit, je otázka, zda v daňovém řízení byly splněny
podmínky pro úspěšné uplatnění nároku na odpočet daně, za situace, kdy byla do státního
rozpočtu uhrazena daň z přidané hodnoty, vyměřena v roce 2002 z důvodu nesprávného
nakládání s materiálem v rámci příslušného celního režimu v průběhu roku 2000 a stěžovatel
disponuje následně celním úřadem vydanými celními prohlášeními o propuštění zboží do
volného oběhu a jakým způsobem se žalovaný správní orgán se splněním či nesplněním těchto
zákonných podmínek v napadeném rozhodnutí vypořádal.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v
Praze podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení, v němž je tento soud
podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. městský
soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu