ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.76.2007:52
sp. zn. 9 As 76/2007 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: JUDr. M.
Č., zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti
žalovanému: Pozemkový fond České republiky, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. Č6/07/Fi/-7778/146/Bö, ve věci žádosti
o informace, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6.
2007, č. j. 10 Ca 158/2007 – 14,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, č. j. 10 Ca 158/2007 – 14,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým tento soud
odmítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí výkonného výboru Pozemkového fondu České
republiky (dále též „správní orgán“) ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. Č6/07/Fi/-7778/146/Bö, kterým
bylo rozhodnuto o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace podle zákona č.
106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o svobodném přístupu k informacím“), a to tak, že postup Pozemkového fondu ČR (dále
též „povinný subjekt“) při poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu
k informacím, týkajících se ocenění restitučních nároků z rozhodnutí Pozemkového úřadu
Magistrátu hlavního města Prahy č. j. 1070/92/1 a č. j. 1090/92, byl potvrzen.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod uvedený v ust. §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Stěžovatel zásadně nesouhlasí s právním hodnocením městského soudu tak, jak bylo
provedeno v jeho rozhodnutí. Dle stěžovatele je zcela zřejmé, že proti věcně nesprávnému
(nezákonnému) vyřízení stížnosti proti postupu při vyřizování žádosti je poskytována soudní
ochrana, a to prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ust. §65 a
násl. s. ř. s. Stěžovatel dále uvádí, že v daném případě mu sice byly požadované informace z části
poskytnuty, avšak z větší části jeho žádosti povinný subjekt nevyhověl, tj. požadované informace
neposkytl, zároveň ale ani nerozhodl o částečném odmítnutí žádosti. Podle stěžovatele se jedná
přesně o případ, který popisuje ust. §16a odst. 1 písm. c) zákona o svobodném přístupu
k informacím, kdy není na místě podávat odvolání, neboť to lze podat výlučně proti rozhodnutí
o odmítnutí (resp. částečném odmítnutí) žádosti. Podle stěžovatele není zřejmé, z čeho městský
soud dovozuje, že stěžovatel byl na svých právech zkrácen včasným nevydáním rozhodnutí o
stížnosti (tj. nečinností správního orgánu). Nečinností nelze rozumět vydání nezákonného
rozhodnutí či situaci, kdy je řízení zatíženo procesní chybou – v těchto případech je prostředkem
obrany žaloba proti rozhodnutí správního orgánu. Právě o tuto situaci v souzené věci jde,
protože rozhodnutí správního orgánu je nezákonné, neboť potvrzuje postup povinného
subjektu, kdy ten v rozporu se zákonem neposkytl informace. Městský soud v napadeném
usnesení nedostatečně odlišuje důvod, pro který byl stěžovatel nucen podat stížnost na postup při
vyřizování žádosti o informace. Nejedná se o nečinnost ve smyslu ust. §16a odst. 1 písm. b)
zákona svobodném přístupu k informacím, nýbrž o vadné rozhodnutí ve smyslu ust. §16a odst. 1
písm. c) téhož zákona. Je to naopak závěr městského soudu, který vede k absurdnímu závěru,
že i v případě věcně nesprávného rozhodnutí povinného subjektu se jedná o nečinnost, neboť
nebylo vydáno právě to věcně správné a zákonné rozhodnutí. Pokud by snad soud dovozoval, že
dopis, který povinný subjekt zaslal 15. 1. 2007 jako odpověď na jeho žádost, či vyřízení stížnosti
stěžovatele nemají charakter rozhodnutí, a tudíž správní orgán žádné rozhodnutí nevydal a byl
nečinný, odkazuje stěžovatel na znění ust. §65 s. ř. s., které vyjadřuje neformální pojetí pojmu
rozhodnutí správního orgánu. Jako nesprávný je rovněž třeba posoudit názor městského soudu,
že úkon správního orgánu, kterým byla stížnost vyhodnocena jako nedůvodná, se nedotýká práv
stěžovatele, s výjimkou práva na vydání včasného rozhodnutí. Tímto rozhodnutím bylo naopak
stěžovateli odepřeno poskytnutí informací, na jejichž vydání má ze zákona nárok, což
nepochybně představuje zásah do veřejných subjektivních práv stěžovatele. Závěrem stěžovatel
zdůraznil, že ačkoliv vede před městským soudem více sporů, kdy se vůči správnímu orgánu
žalobou domáhá zrušení rozhodnutí o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace,
v souzené věci jde o jediný případ, kdy městský soud žalobu odmítl. V jiných věcech, například ve
věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 8 Ca 372/2006, je žaloba projednávána.
Proto stěžovatel navrhl zrušení napadeného usnesení městského soudu a vrácení věci tomuto
soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 6. 9. 2007, ve kterém uvedl,
že podle jeho názoru je na poskytovateli informace, jakou technickou formu vyřízení žádosti o
informace zvolí, když mu výslovně žádné zákonné ustanovení poskytovat kopie listin neukládá a
ani nestanoví povinnost žadatelům spolu s výpisem obsahujícím informace z označených listin
předávat kompletní písemnosti. Při neexistenci listin, na něž se žádost o poskytnutí informací
vztahuje, pak nejsou dány podmínky a prostor pro rozhodování o odmítnutí či event. omezení
žádosti. Proto podle správního orgánu ani nelze rozhodovat. Z podstaty věci tak nepřipadá
v úvahu postup dle ust. §15 zákona o svobodném přístupu k informacím. Vydávání rozhodnutí o
částečném odmítnutí žádosti by v případech neexistence listin bylo jen formálním úkonem
administrativního charakteru a významu. Postup při vyřízení předmětné žádosti o informace, kdy
již v roce 2006 správní orgán poskytl stěžovateli požadované informace formou výpisů
z těch dokumentů, které se stěžovatele týkaly v jím naznačeném směru, a to spolu s informací, že
ostatní dokumenty neexistují, pokládá správní orgán za postup v souladu se zákonem a plně mu
vyhovující. Vyřízením žádosti tímto způsobem nedošlo k narušení práva na informace na straně
stěžovatele, ani k porušení povinnosti poskytnout informace správním orgánem. Z důvodů shora
uvedených proto správní orgán navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
Z obsahu správního a soudního spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti:
Stěžovatel se žádostí ze dne 5. 1. 2007 domáhal u povinného subjektu poskytnutí
informací, jež se týkaly jeho restitučních nároků uplatněných vůči povinnému subjektu a jejich
ocenění. Povinný subjekt reagoval na tuto žádost přípisem ze dne 15. 1. 2007, sp. zn.
Červenka/07/Fi,1021/07, v němž stěžovatele zčásti odkázal na informace, které obdržel již dříve
(informace požadované pod bodem I., III. až VII.), zčásti jej vyzval k upřesnění žádosti, neboť
požadavek uvedený v bodě II. byl formulován dle jeho názoru příliš obecně. Stěžovatel
s postupem povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace nesouhlasil, a proto podal dne
30. 1. 2007 proti tomuto postupu stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace (dále též
„stížnost“) podle ust. §16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím
s odůvodněním, že mu požadované listiny ve stanovené lhůtě nebyly poskytnuty, ani mu nebyl
jiným způsobem sdělen jejich úplný obsah a v dané věci nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí
žádosti. Podle stěžovatele bylo odmítnutí žádosti poskytnout informace uvedené v bodech I., III.
až VII. nedůvodné a požadavek na upřesnění žádosti neměl oporu v zákoně, neboť žádost
uvedená v bodě II. byla zcela konkrétní a srozumitelná. O této stížnosti správní orgán rozhodl
dne 10. 4. 2007, sp. zn. Č6/07/Fi/-7778/146/Bö, a to tak, že postup povinného subjektu
potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že povinný subjekt v návaznosti na předchozí
žádosti stěžovatele v rozsahu, ve kterém mohl, žádosti stěžovatele vyhověl a informace
z požadovaných listin poskytl. Z dalších listin či záznamů uvedených v žádosti pod body III. až
VI. informace poskytnuty být nemohly, protože požadované písemnosti nemá povinný subjekt
k dispozici. Retroaktivní analýzy převodů pozemků požadované pod bodem VII. povinný subjekt
nevytváří. Správní orgán zároveň uvedl, že bylo žadateli (stěžovateli) sděleno, že úplná znění
všech zápisů z jednání všech orgánů povinného subjektu, úplná znění všech zápisů a usnesení
výkonného výboru správního orgánu za celý rok 2005 a další úplná znění všech ostatních
písemností povinného subjektu za roky 2003 až 2005, v nichž je uvedeno jméno stěžovatele,
žadateli povinný subjekt neposkytne. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil žalobou
doručenou Městskému soudu v Praze dne 3. 5. 2007, kterou se domáhal zrušení předmětného
rozhodnutí správního orgánu pro jeho rozpor se zákonem a vrácení věci tomuto orgánu
k dalšímu řízení. Podle stěžovatele mu povinný subjekt neposkytl informaci, kterou podle zákona
měl povinnost poskytnout, a dále také nesprávným postupem v řízení nerozhodl o odmítnutí
žádosti. Uvedená žaloba byla městským soudem odmítnuta s odůvodněním,
že proti předmětnému rozhodnutí správního orgánu není adekvátní ochranou ve správním
soudnictví institut žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle ust. §65 a násl. s. ř. s.,
ale institut žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle ust. §79 a násl. s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v
důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se
zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"),
může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle ust. §79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního
orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností
správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
Podle ust. §16 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím lze proti rozhodnutí
povinného subjektu o odmítnutí žádosti podat odvolání.
Podle ust. §16a odst. 1 písm. b) citovaného zákona stížnost na postup při vyřizování
žádosti o informace (dále jen "stížnost") může podat žadatel, kterému po uplynutí lhůty podle §
14 odst. 5 písm. d) nebo §14 odst. 7 nebyla poskytnuta informace nebo předložena konečná
licenční nabídka a nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti.
Podle ust. §16a odst. 6 písm. a) citovaného zákona nadřízený orgán při rozhodování o
stížnosti podle odstavce 1 písm. a), b) nebo c) přezkoumá postup povinného subjektu a rozhodne
tak, že postup povinného subjektu potvrdí.
V této věci považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést následující. Ve správním
soudnictví se lze žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle ust. §79 odst. 1 s. ř.
s. domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo
vydat osvědčení. Ochrany ve správním soudnictví se však nelze, jak připomněl Nejvyšší správní
soud například v rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 1 Ans 1/2003 - 50, www.nssoud.cz, stejně jako
v řadě dalších rozhodnutí, dovolávat proti jakékoliv absenci činnosti správního orgánu. Dovolání
se ochrany u správního soudu je omezeno na případy, kdy ve správním řízení správní orgán má
povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení, má tak učinit v určité zákonem stanovené lhůtě a
žalobce vyčerpal, pokud mu je ovšem příslušný procesní předpis zakládá, zákonné prostředky
k ochraně před nečinností správního orgánu. K vynucení jiného konání správního orgánu než je
vydání rozhodnutí nebo osvědčení však nikomu žalobní legitimace založena není a není založena
ani pravomoc soudu rozhodovat v řízení proti jiné nečinnosti správního orgánu než proti takové,
která spočívá v absenci vydání rozhodnutí nebo vydání osvědčení. V tomto směru je tedy určující,
že pravomoc soudu k poskytnutí ochrany před nečinností správního orgánu vydáním rozhodnutí
podle části třetí hlavy druhé dílu druhého s. ř. s. je dána jen tehdy, pokud je žalobou požadována
ochrana proti nečinnosti správního orgánu spočívající v tom, že správní orgán o věci samé
nerozhodl, či nevydal osvědčení, přestože tak byl v souladu se zákonem povinen učinit. Této
skutečnosti pak koresponduje i žalobní petit, kterým se žalobce domáhá, aby soud uložil
správnímu orgánu povinnost rozhodnutí či osvědčení vydat. Jestliže však chybí tato základní
podmínka řízení, tj. nečinnost jako taková, nemůže příslušný krajský soud jednat a rozhodovat ve
věci, tj. posuzovat důvodnost žaloby na nečinnost.
Z výše uvedeného je proto patrno, že citované ust. §79 odst. 1 s. ř. s. chrání
před nečinností správního orgánu s důsledkem nerozhodování ve věci samé, nikoliv však před
jinými procesními vadami rozhodnutí či správního řízení, nebo před rozhodnutími nezákonnými
z hlediska práva hmotného (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6.
2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64, publikovaný pod č. 670/2005 Sb. NSS). V takových případech je
adekvátním prostředkem obrany žaloba proti rozhodnutí správního orgánu dle ust. §65 a násl. s.
ř. s.
Na tomto místě je nutno podotknout, že pojem „rozhodnutí“ správního orgánu, jehož
vydání se lze podle ust. §79 odst. 1 s. ř. s. žalobou na ochranu proti nečinnosti domáhat, je
legislativní zkratkou, kterou soudní řád správní zavedl v ust. §65 odst. 1 a která se tak vztahuje i
na všechna další ustanovení po ust. §65 v soudním řádu správním následující, kde je použita,
nikoliv jen pro řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu podle části třetí hlavy
druhé dílu prvního s. ř. s., kde je v ust. §65 odst. 1 použita prvně (k tomu viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, č. j. 1 Ans 1/2003 - 50, www.nssoud.cz). Ust. §
65 odst. 1 s. ř. s. označuje za „rozhodnutí“ takový úkon správního orgánu, jímž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce. Rozhodnutím ve smyslu této
legislativní zkratky tak není jakýkoliv úkon správního orgánu, byť vydávaný ve správním řízení či
formálně označený jako rozhodnutí správního orgánu, ale pouze takový úkon správního orgánu,
který zasahuje do práv nebo povinností žalobce tím, že jeho práva nebo povinnosti zakládá,
mění, ruší nebo je závazně určuje. Jak je ze shora uvedeného patrno, rozhodnutí je vymezeno
materiálními znaky. Je proto nevýznamné, zda je úkon správního orgánu jako rozhodnutí
výslovně označen a zda má zákonem předepsanou formu či nikoliv.
K výkladu ustanovení §65 s. ř. s. se vztahuje i další judikatura Nejvyššího správního
soudu, z níž je nezbytné zmínit zejména usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 23. 3.
2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS, kde se kasační soud vyjádřil
k neudržitelnosti takové interpretace ust. §65 odst. 1 s. ř. s., která omezuje přístup k soudu tím,
že striktně vyžaduje v každém jednotlivém případě hledání porušeného subjektivního hmotného
práva, jakož i úkonu, který subjektivní hmotné právo založil, změnil, zrušil či závazně určil.
Vyskytují se totiž poměrně často situace, kdy se správní úkon dotýká právní sféry žalobce,
a přesto žádné právo striktně vzato nezaložil, nezměnil nebo závazně neurčil. Stejně tak nelze
vždy žalobní legitimaci podmiňovat zkrácením na hmotných subjektivních právech: jednak se
určitá rozhodnutí hmotněprávní sféry žalobce vůbec nedotýkají, jednak je takový požadavek
zpochybnitelný už z toho důvodu, že předmětem soudního řízení není hmotné právo žalobce,
ale jím uplatněný procesní nárok. Ze všech těchto příčin nelze ust. §65 odst. 1 s. ř. s. vykládat
doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní legitimace podle tohoto
ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce (blíže srov.
Hoetzel, J.: Soudní kontrola veřejné správy. 2. vydání, Všehrd, Praha, 1926, s. 22), tj. kdy se
jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům,
závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu
založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle
tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře.
Ve světle výše uvedeného je proto vždy nutno zkoumat postup správního orgánu
a povahu úkonů, které v řízení učinil. Jestliže totiž tento učiní úkon, který je svou podstatou
podřaditelný pod ust. §65 s. ř. s., tj. jestliže bylo tímto úkonem zasaženo do práv stěžovatele tak,
že jsou zakládána, měněna, rušena či závazně určena či se negativně projevil v jeho právní sféře,
je tento úkon nutno kvalifikovat jako rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky zavedené ust. §65
odst. 1 s. ř. s. V takovém případě, tj. když správní orgán vydá rozhodnutí, není naplněn základní
pojmový znak nečinnosti a je nutno akcentovat ochranu poskytnutou soudním řádem správním
v části třetí hlavě druhé dílu prvním. Žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu tak
přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže správní orgán je nečinný v tom smyslu, že nevydá
rozhodnutí ve výše nastíněné podobě (resp. osvědčení). V souzené věci je úkonem, jehož povahu
je v tomto směru nutné zhodnotit, rozhodnutí správního orgánu ze dne 10. 4. 2007,
sp. zn. Č6/07/Fi/-7778/146/Bö, kterým rozhodl o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o
informace (dále též „rozhodnutí o stížnosti“). Tímto rozhodnutím, jak je uvedeno ve výroku,
potvrdil správní orgán postup povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace dle ust. §
16a odst. 6 písm. a) zákona o informacích.
Skutečnost, že správní orgán o stěžovatelem podané stížnosti rozhodl, vydal
tedy rozhodnutí o stížnosti, ve kterém v souladu s ust. §16a odst. 6 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím potvrdil postup povinného subjektu, když tento neposkytl
informace ve stěžovatelem požadovaném rozsahu, je podle Nejvyššího správního soudu
rozhodující pro posouzení případné existence městským soudem tvrzené nečinnosti správního
orgánu. Jak je totiž zřejmé z obsahu tohoto rozhodnutí, jehož odůvodnění je stručně rozvedeno
výše, tímto rozhodnutím se správní orgán s konečnou platností vypořádal se stěžovatelovou
žádostí o poskytnutí informací tak, že tyto v daném řízení fakticky poskytnuty nebyly. Je tak
zřejmé, že rozhodnutí povinného subjektu ve spojení s rozhodnutím správního orgánu dostojí
ve svém důsledku podmínkám nastaveným soudním řádem správním pro klasifikaci určitého
úkonu správního orgánu jako „rozhodnutí“. V takovém případě však soudní řád správní
vymezuje možnost obrany proti tomuto úkonu, resp. rozhodnutí tak, že autoritativně určuje
pouze možnost podání žaloby dle části třetí hlavy druhé dílu prvního, která je základní možností,
jak se domáhá ochrany před kvalifikovanými úkony správních orgánů. Ostatní kategorie žalob
jsou totiž konstruovány jako zbytkové, kterých je možno využít jen za situace, kdy není možno
použít žalobu základní.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že vzhledem k existenci úkonu správního orgánu,
který splnil podmínky stanovené v ust. §65 odst. 1 s. ř. s. a je tudíž rozhodnutím, je možnost
podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu pojmově vyloučena. Městským
soudem zmiňovaná žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu tak zde nemohla najít
své uplatnění, neboť správní orgán nebyl nečinný, neboť vydal ve věci samé rozhodnutí. Tvrzení
městského soudu, že institut žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu by byl zcela
nadbytečným, je v této souvislosti neodůvodněné, neboť jeho uplatnění přichází v úvahu
v situacích, kdy je nečinný nejenom povinný subjekt, tím, že nereaguje na podanou žádost o
informace, ale též správní orgán při vyřizování podané stížnosti jakožto prostředku na ochranu
proti nečinnosti (viz například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, č. j. 29 Ca
131/2006 - 26). Není tak možné souhlasit s tím, že uplatnění žaloby na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu je též na místě tam, kde správní orgán nečinný nebyl, neboť by bylo nesmyslné,
aby se jí stěžovatel domáhal vydání již jednou vydaného rozhodnutí správního orgánu.
Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za nezbytné zdůraznit, že institut
stížnosti ve smyslu ust. §16a odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím je, jak ve svém
rozhodnutí správně uvedl městský soud, koncipován jako právní prostředek na ochranu proti
nečinnosti povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace, který v tomto ohledu
představuje speciální úpravu opatření na ochranu proti nečinnosti vůči obecnému institutu
ochrany proti nečinnosti ve správním řízení dle ust. §80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Povinnost využít tohoto prostředku
ochrany proti nečinnosti správního orgánu, v případě, kdy jej příslušný procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu stanoví, je jednou ze základních podmínek přípustnosti podané
žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle ust. §79 odst. 1 s. ř. s. Zároveň tato
podmínka koresponduje s celkovou koncepcí správního soudnictví, která je založena na
subsidiaritě ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob ve správním
soudnictví oproti ochraně, která je těmto právům poskytována v rámci veřejné správy. Zmíněná
zásada má především zabránit tomu, aby byl aktivován soud tam, kde lze nápravy dosáhnout
přímo u správního orgánu. Před použitím některé ze žalob ve správním soudnictví je tedy nutné
vždy vyčerpat řádné opravné prostředky či jiné procesní prostředky nápravy, které jsou
k dispozici v řízení před správním orgánem (viz ust. §5 s. ř. s. ve spojení s ust. §68 písm. a), §79
odst. 1 a §85 s. ř. s.).
Jak již bylo uvedeno výše, žaloba na ochranu proti nečinnosti má tedy řešit situace, kdy i
po marném vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti přetrvává na straně správního
orgánu nečinnost, nikoliv však případy, kdy je na základě prostředku na ochranu proti nečinnosti
tato nečinnost odstraněna, a to ať už vydáním rozhodnutí ve věci samé či jiným zákonem
požadovaným postupem či úkonem. A tak tomu bylo i v souzené věci, neboť předmětná stížnost
byla sice použita jako prostředek na ochranu proti nečinnosti, neboť stěžovateli nebyla po
uplynutí lhůty stanovené zákonem o svobodném přístupu k informacím požadovaná informace
poskytnuta a zároveň nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí, tj. povinný subjekt byl nečinný,
avšak v důsledku toho, že o podané stížnosti bylo správním orgánem rozhodnuto, tj. bylo
vydáno, jak je uvedeno výše, rozhodnutí ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s., byla tato nečinnost
odstraněna a nemohla být proto splněna základní podmínka pro podání žaloby na ochranu
proti nečinnosti podle ust. §79 odst. 1 s. ř. s., kterou je právě nečinnost správního orgánu. V této
souvislosti je ještě nutné podotknout, že rozhodnutí správního orgánu o stížnosti není
rozhodnutím povinného subjektu o odmítnutí žádosti, a proto již nelze dle ust. §16 odst. 1
zákona o svobodném přístupu k informacím podat odvolání, když citovaný právní předpis
nepřipouští ani žádný jiný opravný prostředek. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že využití
prostředku na ochranu proti nečinnosti v podobě stížnosti na postup při vyřizování žádosti o
informace tak v žádném směru nemůže předurčovat, že proti rozhodnutí o něm je přípustná
toliko žaloba na ochranu proti nečinnosti, jak nesprávně dovodil městský soud.
V návaznosti na výše uvedené je dle názoru Nejvyššího správního soudu nutno
považovat úkon správního orgánu, kterým byla vyhodnocena stížnost stěžovatele na postup
povinného subjektu, nejenom za rozhodnutí ve formálním slova smyslu, ale na rozdíl od názoru
městského soudu též za rozhodnutí, které má povahu správního rozhodnutí v materiálním
smyslu a je tedy rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Důvodem pro tento závěr
je skutečnost, že napadeným rozhodnutím správního orgánu došlo k zásahu do veřejných
subjektivních práv stěžovatele, neboť tímto rozhodnutím bylo s konečnou platností fakticky
odepřeno poskytnutí informací, jejichž poskytnutí se stěžovatel domáhal a které mu dle jeho
tvrzení nebyly v rozporu se zákonem poskytnuty.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený úkon
správního orgánu je rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. a jeho přezkoumání v rámci
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu není vyloučeno.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s ust. §109 odst.
2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze
všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
důvodná. Proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení městského soudu pro
nezákonnost zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je městský soud podle odst.
3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (ust. §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu