ECLI:CZ:NSS:2009:1.AFS.104.2009:94
sp. zn. 1 Afs 104/2009 - 94
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce JUDr. M. R.,
zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem se sídlem Zahradnická 6, 603 00 Brno,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, 602 00 Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2007, č. j. 5281/07-1400-708135, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2009,
č. j. 30 Ca 157/2007 - 73,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2007 zamítl žalovaný odvolání žalobce proti platebnímu
výměru vydanému Finančním úřadem Brno I dne 10. 1. 2007, č. j. 6852/07/288968/0457,
jímž byla žalobci vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 210 000 Kč ze základu daně
ve výši 7 000 000 Kč. Daň byla vyměřena odlišně od daňového přiznání podaného
dne 9. 11. 2006, v němž žalobce vyšel ze základu daně ve výši 5 000 000 Kč. Žalovaný neuznal
argumentaci žalobce, že správce daně měl zohlednit smluvní snížení kupní ceny ze 7 000 000 Kč
na 5 000 000 Kč a jako základ daně vzít posledně uvedenou částku.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 14. 8. 2008, č. j. 30 Ca 157/2007 - 41, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti žalovaného však Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Afs 5/2009 - 62, rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přitom podrobně vyložil §10 odst. 1 písm. a)
zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí,
jakož i navazující ustanovení a postup žalovaného shledal za souladný se zákonem. Krajský soud
tedy pokračoval v řízení a novým rozsudkem ze dne 28. 4. 2009, č. j. 30 Ca 157/2007 - 73, žalobu
zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce další kasační stížnost. V ní namítl,
že se krajský soud adekvátně nevypořádal s rozhodnutím žalovaného v tom bodě, kdy žalovaný
odmítl reflektovat ve světle daňových zákonů soukromoprávní smluvní volnost, na níž je celá věc
založena. Podle žalobce je důvodů pro změnu kupní ceny nemovitosti celá řada,
přičemž primárním cílem není snížení daňové povinnosti, ale realizace dispoziční zásady v oblasti
soukromého práva. Žalobce nesouhlasí s hodnocením soudu, že účastníci kupní smlouvy
vstoupili do smluvního vztahu řádně nepřipraveni; podle žalobce nebyl sice postup účastníků
kupní smlouvy obvyklý, byl ale projevem principu smluvní volnosti a nelze jej proto označit
za podivný. Žalobce naznačuje, že výklad zaujatý krajským soudem je v rozporu s principy
právního státu – konkrétně právě s principem smluvní volnosti v soukromoprávních vztazích.
Dále žalobce tvrdí, že krajský soud i žalovaný použili při interpretaci právní normy pouze metodu
logického výkladu, ale zohlednit měli i výklad teleologický, k čemuž odkazuje na nález Ústavního
soudu. Žalobce konečně nesouhlasí se závěrem soudu, že jeho situace není natolik výjimečná,
aby soud opravňovala ke zmírnění pravidla obsaženého v §10 odst. 1 písm. a) zákona
č. 357/1992 Sb. Byly totiž popřeny zásady smluvní volnosti a právní jistoty, což by mohlo
znamenat jejich ohrožení do budoucna, kdy bude správce daně rozhodovat o podobných
případech veden tímto svým chybným názorem. Podle mínění žalobce proto rozhodnutí
finančních orgánů, rozsudek krajského soudu i předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu
neodůvodněně zasáhly do žalobcova vlastnického práva. Žalobce považuje rozsudek krajského
soudu v Brně za protiústavní a tudíž i nezákonný a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že v dané věci není
splněn předpoklad přípustnosti opětovného podání kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Žalobce zpochybňuje závěry
krajského soudu, které korespondují se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu
obsaženém v předchozím zrušujícím rozsudku. Nedošlo přitom ke změně skutkových zjištění,
právních poměrů či k podstatné změně judikatury (jak judikoval rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v usnesení ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, www.nssoud.cz). Nejvyšší
správní soud by tak rozhodoval v téže věci za stejných poměrů jako při předchozím rozhodnutí
a revidoval vlastní právní názor. Tvrzení žalobce, že se krajský soud nevypořádal s rozhodnutím
žalovaného v tom bodě, kdy žalovaný odmítl reflektovat soukromoprávní smluvní volnost,
na níž je celá věc založena, nevychází ze žalobních bodů, kterými se měl krajský soud zabývat.
Podle žalovaného se tak i v tomto bodě jedná o nepřípustné podání ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. a nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů
řízení.
Nejvyšší správní soud nemohl o kasační stížnosti věcně jednat a odmítl
ji jako nepřípustnou.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
K aplikaci tohoto ustanovení se vyslovil i Ústavní soud, který ve svém nálezu
ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), poukázal na to,
že „ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel
znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud
vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“. V tomto smyslu pojímá předmětné
ustanovení stávající judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení
ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119, nebo rozsudek ze dne 8. 4. 2005,
č. j. 7 Azs 338/2004 - 106, oba dostupné na www.nssoud.cz)
V projednávané věci rozhodl krajský soud znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo
zrušeno Nejvyšším správním soudem a v tomto novém rozhodnutí se řídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud nepovažuje za vhodný postup
krajského soudu, který v podstatě jen okopíroval část odůvodnění rozsudku Nejvyššího
správního soudu a tu vtělil do svého rozsudku. V obecné rovině totiž námitky v kasační stížnosti,
jež řeší zdejší soud, směřují proti rozhodnutí krajského soudu, kdežto námitky v žalobě, jež řeší
krajský soud, směřují proti rozhodnutí správního orgánu: mohou být proto formulovány odlišně.
V projednávaném případě byla nicméně situace taková, že Nejvyšší správní soud musel v řízení
o první kasační stížnosti vyložit příslušnou hmotněprávní úpravu daně z převodu nemovitostí
v návaznosti na konkrétní skutkový stav, čímž de facto odpověděl žalobci na jeho žalobní
námitku v tomto směru vedenou. Za takového stavu věcí nelze ze způsobu, jakým se krajský
soud v druhém rozsudku zhostil své povinnosti řídit se závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu, dovozovat, že se krajský soud závazným právním názorem zdejšího soudu
neřídil.
Ostatně žalobce v kasační stížnosti nenamítá, že by se krajský soud tomuto závaznému
právnímu názoru jakkoli protivil. Naopak podstatou druhé kasační stížnosti je polemika se závěry
Nejvyššího správního soudu uvedenými v předchozím zrušujícím rozsudku. Neobstojí tvrzení
žalobce, že se krajský soud nevypořádal s otázkou soukromoprávní smluvní volnosti: z dalších
částí kasační stížnosti totiž plyne, že žalobce touto námitkou brojil proti tomu, že žalovaný
ani krajský soud neakceptovali změnu kupní ceny a za základ daně z převodu nemovitostí vzali
původní částku ve výši 7 000 000 Kč. Touto otázkou stejně jako dalšími na ní navazujícími
otázkami se však Nejvyšší správní soud (a následně i krajský soud) v odůvodnění
svých rozhodnutí podrobně zabývaly a vysvětlily, proč nelze při vyměření daně z převodu
nemovitostí takovou změnu kupní ceny akceptovat. Jelikož tedy Nejvyšší správní soud
v předcházejícím řízení vyslovil odpovědi na otázky, které jsou předmětem i stávající kasační
stížnosti, jelikož se závěry zdejšího soudu krajský soud řídil a jelikož nedošlo ke změně
skutkových zjištění, právních poměrů či k podstatné změně judikatury, jsou naplněny podmínky
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl
jako nepřípustnou za použití §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60
odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu