ECLI:CZ:NSS:2009:1.APS.2.2008:87
sp. zn. 1 Aps 2/2008 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce P. M.,
zastoupeného Mgr. Davidem Burjánkem, advokátem se sídlem Palackého 211, Turnov,
proti žalovanému Finančnímu úřadu v Bílině, se sídlem Žižkovo náměstí 61, Bílina, o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2007, č. j. 15 Ca 173/2007 - 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2007,
č. j. 15 Ca 173/2007 - 25, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 3. 9. 2007 se žalobce domáhal, aby krajský soud žalovanému správci daně
zakázal „pokračovat v řízení, které zahájil vystavením oznámení o provedení svědecké výpovědi
č. j. 17885/07/211930/0966 dne 25. 05. 2006 [správně „2007“ – pozn. soudu] a které označuje
jako dodatečné vyměřovací řízení dle §46 zákona o správě daní a poplatků“.
[2] V žalobních bodech žalobce v prvé řadě popsal dosavadní průběh daňového řízení.
Uvedl, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 15 Ca 203/2005 - 50, zrušil pro vady řízení rozhodnutí odvolacího orgánu (Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem) i jemu předcházející dodatečný platební výměr, jímž mu žalovaný
po provedené daňové kontrole dodatečně vyměřil daň za zdaňovací období roku 2002. Následně
začal žalovaný ve věci opět provádět procesní úkony, o nichž žalobce poprvé vyrozuměl
již zmiňovaným přípisem ze dne 25. 5. 2007, č. j. 17885/07/211930/0966. K dotazu žalobce
ohledně upřesnění probíhajícího řízení žalovaný sdělil, že vede dodatečné vyměřovací řízení
dle §46 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen daňový řád), přičemž práva
a povinnosti daňového subjektu v takovém řízení jsou obecně zakotvena v §2 odst. 1, 2, 8 a 9
daňového řádu. Proti postupu pracovníka správce daně žalobce podal námitku podle §16 odst. 4
písm. d) daňového řádu, řízení o ní však žalovaný zastavil rozhodnutím ze dne 23. 7. 2007
podle §27 odst. 1 písm. h) daňového řádu, neboť probíhající daňové řízení není daňovou
kontrolou.
[3] Podstatou právní argumentace v žalobě pak bylo, že podle §46 odst. 7 daňového řádu
musí vlastnímu dodatečnému vyměření daně předcházet zjištění a stanovení základu daně a daně
odchylně, než bylo uvedeno v daňovém přiznání. Procesní postup zjišťování a prověřování
základu daně a daně, stejně tak jako práva a povinnosti správce daně a daňového subjektu,
upravuje pouze §16 daňového řádu. Pokud tedy správce daně prověřuje základ daně,
aniž by prováděl daňovou kontrolu, postupuje způsobem, který daňový řád nepředpokládá
a jeho postup je nezákonným zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. Správce daně přitom nečinil
své úkony ani v rámci mimořádných opravných prostředků podle §54 a §55b daňového řádu.
V replice k vyjádření žalovaného dále žalobce vyslovil pochybnost o tom, že by z původního
zrušujícího rozsudku krajského soudu bylo možno dovozovat jakýkoli pokyn či návod správci
daně k pokračování v řízení a k doplnění důkazních prostředků.
[4] Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Uvedl,
že pokud správce daně provádí dokazování poté, co bylo soudem zrušeno rozhodnutí finančních
orgánů obou stupňů z důvodů neprovedení některých důkazů, pak tak činí v rámci pokračujícího
vyměřovacího řízení. Vyměřovací řízení zahrnuje veškeré aktivity směřující k vyměření daně,
včetně podání daňového přiznání, úkony v rámci případného vytýkacího řízení a úkony
při dokazování, a pokračuje tak i po skončení daňové kontroly. V jeho rámci je proto správce
daně oprávněn činit kromě daňové kontroly i další úkony směřující ke správnému zjištění
a vyměření daně a opatřovat si i další důkazní prostředky, jejichž potřeba vyjde v řízení najevo.
Naproti tomu daňovou kontrolu krajský soud vymezil tak, že jde o souhrn řady dílčích úkonů,
které jsou ukončeny projednáním zprávy o daňové kontrole, a jde tak o samostatný, časově
přesně ohraničený úsek vyměřovacího řízení. Krajský soud připomněl, že zpráva o daňové
kontrole je pouze jedním z důkazních prostředků.
[5] Dále krajský soud konstatoval, že při pokračování ve vyměřovacím řízení musí správce
daně v souladu s právním názorem soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku provést důkazy,
které nebyly provedeny dříve v rámci daňové kontroly, může však provádět i další důkazy,
vyjde-li taková potřeba najevo. Nicméně jako korektiv stavu, kdy dokazování není prováděno
v rámci daňové kontroly, krajský soud zdůraznil požadavek, aby správce daně v takovém případě
za dodržení zásad daňového řízení dal daňovému subjektu prostor k prokázání všech skutečností
(§31 odst. 9 daňového řádu), seznámil daňový subjekt s výsledky nových zjištění, umožnil
mu se k výsledku a způsobu zjištění vyjádřit a případně navrhnout jeho doplnění (analogicky
podle §16 odst. 4 písm. f) a odst. 8 daňového řádu a v souladu se zásadou součinnosti). Žalovaný
tedy nepochybil, pokud provedl výslech svědků v souladu s názorem soudu obsaženým
v odůvodnění předchozího zrušujícího rozsudku, a k tvrzenému nezákonnému zásahu
tudíž nedošlo.
[6] K námitce žalovaného o nevyčerpání právních prostředků ochrany před nezákonným
zásahem žalobcem soud s odkazem na §87 odst. 1 s. ř. s. konstatoval, že v době
jeho rozhodování již bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně
o zastavení řízení o námitce proti postupu pracovníka správce daně. Před rozhodnutím soudu
tedy došlo ke zhojení vytýkaného nedostatku.
[7] Proti tomuto rozsudku žalobce (dále též stěžovatel) podal včasnou kasační stížnost.
Setrval při své žalobní argumentaci s tím, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zejména uvedl, že v době podání žaloby nebyly
ze strany žalobce splněny podmínky k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem.
K věci samé pak konstatoval, že v daňovém řízení se pouze snažil realizovat úkony, které mu byly
předchozím rozsudkem (sp. zn. 15 Ca 203/2005) vytknuty jako neprovedené ve vztahu
ke stanovení správného skutkového stavu. Dodal, že daňové řízení ve věci dodatečného vyměření
daně za zdaňovací období roku 2002 dosud nebylo ukončeno.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Jak vyplynulo ze správního spisu, v roce 2004 provedl žalovaný u žalobce daňovou
kontrolu daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2002, v jejímž rámci dospěl
k závěru o nutnosti stanovení daně za použití pomůcek. Dne 9. 12. 2004 vydal dodatečný
platební výměr č. 1040000347, č. j. 41090/04/211970/6013, kterým žalobci doměřil daň
ve výši 348 790 Kč. Odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru zamítlo Finanční
ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 16. 8. 2005, č. j. 12794/05-1100.
[11] K následné žalobě Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 15 Ca 203/2005 - 50, zrušil pro vady řízení jak napadené rozhodnutí finančního ředitelství,
tak i jemu předcházející dodatečný platební výměr a věc vrátil finančnímu ředitelství k dalšímu
řízení. Podle krajského soudu finanční ředitelství ve svém rozhodnutí řádně nezdůvodnilo splnění
podmínek pro stanovení daně za použití pomůcek, přičemž správce daně mohl stanovit daň
dokazováním a ve skutečnosti tak i učinil. Dále krajský soud shledal pochybení v tom, že správce
daně neprovedl výslechy žalobcem navržených svědků.
[12] Po vrácení věci začal žalovaný správce daně provádět výslechy žalobcem dříve
navržených svědků, přičemž o jejich konání žalobce předem vždy vyrozuměl, poprvé se tak stalo
přípisem ze dne 25. 5. 2007, č. j. 17885/07/211930/0966. Při ústním jednání dne 18. 6. 2007
se žalobce správce daně dotázal, v rámci jakého řízení či úkonu mají být výslechy svědků
provedeny a jaká jsou v tomto řízení či úkonu jeho práva a povinnosti. Na to žalovaný žalobci
přípisem ze dne 27. 6. 2007, č. j. 20387/07/211930/0966, sdělil, že s ohledem na zrušující
rozsudek krajského soudu má v úmyslu provést „dle pokynů soudu“ žalobcem navržené svědecké
výslechy, a to v rámci dodatečného vyměřovacího řízení dle §46 daňového řádu. Dodal, že zákon
práva a povinnosti daňového subjektu v tomto řízení taxativně nevymezuje, a současně odkázal
na §2 odst. 1, 2, 8 a 9 daňového řádu.
[13] Proti postupu pracovníka správce daně žalobce podal námitku podle §16 odst. 4 písm. d)
daňového řádu, v níž poukazoval na nesplnění judikaturou stanovených podmínek pro opakování
daňové kontroly. Řízení o námitce však žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 7. 2007,
č. j. 21818/07/211930/157, zastavil podle §27 odst. 1 písm. h) daňového řádu s tím,
že probíhající daňové řízení není daňovou kontrolou.
[14] Žalobce se proti tomuto rozhodnutí žalovaného odvolal, ještě před rozhodnutím
o odvolání však krajskému soudu dne 7. 9. 2007 zaslal poštou předmětnou žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem. Příslušné finanční ředitelství následně rozhodnutím
ze dne 19. 11. 2007, č. j. 14715/07-1500/500368, žalobcovo odvolání zamítlo, přičemž potvrdilo
názor správce daně, že po zrušujícím rozsudku krajského soudu již postup správce daně nebyl
daňovou kontrolou, ale (dodatečným) vyměřovacím řízení, v jehož rámci již námitku ve smyslu
§16 odst. 4 písm. d) daňového řádu podat nelze.
[15] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval žalovaným vznesenou otázkou splnění
podmínek řízení o žalobě.
[16] Zde je třeba konstatovat, že krajský soud zcela pominul skutečnost, že marné vyčerpání
jiných prostředků ochrany v době podání žaloby představuje podmínku řízení o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem, jejíž nedostatek způsobuje nepřípustnost žaloby (blíže
viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005,
č. j. 2 Afs 144/2004 - 110, publ. pod č. 735/2006 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pokud by tedy žalobce ke dni
podání žaloby jiné dostupné prostředky ochrany nevyčerpal, nebyly by splněny podmínky řízení
a krajský soud by z tohoto důvodu musel žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) a §85 s. ř. s.
odmítnout. Jestliže by tak neučinil v řízení o žalobě krajský soud, měl by tuto povinnost v řízení
o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[17] V daném případě však uvedená podmínka řízení splněna byla. Právo daňového subjektu
podávat námitky proti postupu pracovníka správce daně ve smyslu §16 odst. 4 písm. d)
daňového řádu je nutno připustit i v případě, kdy správce daně provádí dokazování v rámci
vyměřovacího řízení, avšak mimo daňovou kontrolu. Toto právo je nepochybně projevem zásady
součinnosti zakotvené pro celé daňové řízení v §2 odst. 9 daňového řádu. Jeho podstatou
je oprávnění daňového subjektu poukázat na dle jeho názoru nezákonný postup správce daně
a tomu odpovídající povinnost správce daně buď takový postup daňovému subjektu vysvětlit
nebo nejlépe ještě v rámci daňového řízení svůj případně nezákonný postup napravit
[srov. obdobný závěr Nejvyššího správního soudu ve vztahu k právu daňového subjektu klást
svědkům otázky podle §16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, vyjádřený v rozsudku
ze dne 23. 11. 2004, č. j. 5 Afs 14/2004 - 60, publ. pod č. 1021/2007 Sb. NSS].
[18] Jestliže v předmětném případě žalovaný správce daně řízení o žalobcově námitce
proti postupu pracovníka správce daně svým rozhodnutím ze dne 23. 7. 2007 zastavil, pak takový
úkon nepředstavuje rozhodnutí o námitkách ve smyslu materiálním (srov. §16 odst. 6 daňového
řádu), a to přesto, že proti takovému rozhodnutí je přípustné odvolání dle §27 odst. 2 daňového
řádu. V rozhodnutí o námitkách totiž musí správce daně sdělit důvody, proč nelze námitkám
vyhovět; za takový důvod však nelze považovat údajnou nepřípustnost námitek vedoucí
k zastavení řízení o nich, ale vysvětlení zákonnosti postupu pracovníka správce,
který je předmětem námitek. Pokud správce daně řízení o námitkách jako o nepřípustném podání
zastavil, pak učinil předmětem svého posuzování a posuzování odvolacího orgánu nejprve otázku
existence práva žalobce námitky podat.
[19] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již výše zmiňovaném usnesení
č. 735/2006 Sb. NSS mimo jiné uvedl, že může „nastat i situace, kdy nadřízený pracovník oprávněný
k rozhodnutí o námitkách proti postupu kontrolního pracovníka o námitkách nerozhodne vůbec, či učiní opatření,
které ve skutečnosti vyhověním námitkám není, nebo je s vyřízením námitek v takovém prodlení, že lze důvodně
pochybovat o tom, že nápravu provede. V takovém případě je třeba lhůtu k podání žaloby počítat od okamžiku
marného uplynutí lhůty pro vyřízení námitek.“
[20] Nelze přehlédnout, že výkladem, podle něhož by byla přípustnost žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem v takovémto případě vázána až na vydání rozhodnutí o odvolání
proti rozhodnutí o zastavení řízení o námitkách, mohlo by být poskytnutí efektivní soudní
ochrany proti nezákonnému zásahu znemožněno nebo vyloučeno. To platí i pro případ,
kdy by nadřízený orgán rozhodnutí o zastavení řízení o námitkách zrušil a správce daně
by o námitkách rozhodoval znovu. Implicitním atributem soudní ochrany v případě nezákonného
zásahu je bezprostřední časová souvislost s trváním zásahu nebo jeho následků (§86 s. ř. s.).
[21] Pro úplnost lze ještě rozvést situaci, v níž by na základě odvolání daňového subjektu
skutečně došlo ke zrušení rozhodnutí správce daně o zastavení řízení. Jestliže by následně správce
daně rozhodl o námitkách negativně, nemělo by to na projednání žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem vliv. Pokud by však správce daně námitkám vyhověl a tím by došlo
k ukončení nezákonného zásahu a odstranění jeho následků, pak by bylo na místě řízení
o případné žalobě na ochranu před nezákonným zásahem zastavit podle §86 s. ř. s.
[22] Co se týče posouzení merita věci, rozhodující tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu
při předběžné poradě dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právních názorů vyslovených
Nejvyšším správním soudem v rozsudcích ze dne 31. 1. 2008, č. j. 8 Afs 113/2006 - 70,
a ze dne 24. 1. 2006, č. j. 2 Afs 31/2005 - 57, publ. pod č. 868/2006 Sb. NSS, pročež věc
usnesením ze dne 18. 6. 2008, č. j. 1 Aps 2/2008 - 52, postoupil rozšířenému senátu. Přitom
identifikoval hned dvě sporné právní otázky relevantní pro posouzení věci, totiž zda „[v] případě,
kdy krajský soud zruší rozhodnutí odvolacího orgánu i rozhodnutí správce daně prvého stupně, s tím, že je třeba
provést další (daňovým subjektem dříve navržené) důkazy, tedy z procesních důvodů a nikoli proto, že daň neměla
být vůbec doměřena, je správce daně prvého stupně podle daňového řádu vůbec oprávněn k dalšímu postupu
v daňovém řízení“, a dále, za předpokladu, že odpověď na první otázku je kladná, zda „může správce
daně v dalším řízení doplňovat dokazování v rámci (opakované) daňové kontroly, i pokud již dříve daňovou
kontrolu provedl a ukončil projednáním zprávy o ní, nebo může doplňovat dokazování i bez provedení opakované
daňové kontroly za současné analogické aplikace ustanovení §16 daňového řádu, která zakotvují práva daňového
subjektu v daňové kontrole“.
[23] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o předložených otázkách rozhodl a věc
vrátil k projednání a rozhodnutí prvnímu senátu usnesením ze dne 24. 11. 2009,
č. j. 1 Aps 2/2008 - 76.
[24] V prvé řadě řešil rozšířený senát otázku podmínek pro zrušení rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně krajským soudem a dospěl k závěru, že „[o]kolnosti případu,
za nichž je krajský soud podle §78 odst. 3 s. ř. s. oprávněn zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně,
je třeba posuzovat i ve vztahu k právní úpravě, podle níž bylo správní řízení vedeno.“ Ve vztahu k úpravě
zakotvené v daňovém řádu pak s odkazem na právní názor, jenž sám vyjádřil v usnesení
ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75 (publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS), shledal,
že „prvostupňový orgán v daňovém řízení nemůže po zrušení svého rozhodnutí (platebního výměru) v řízení
pokračovat a vydat rozhodnutí nové. Nemůže-li tak učinit po zrušení rozhodnutí odvolacím orgánem, nemůže
tak učinit ani po zrušení platebního výměru soudem.“ K postupu správních soudů pak upřesnil,
že „[r]ozhoduje-li tedy krajský soud o žalobě proti rozhodnutí vydanému podle daňového řádu, není důvodu,
aby s odvolacím rozhodnutím současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně (platební výměr) tam,
kde má řízení pokračovat. V takovém případě je na místě zrušit pouze rozhodnutí žalovaného, jehož zaváže
právním názorem. Řízení se tak vrací do odvolacího stadia.“
[25] Vzhledem k výše uvedenému pak rozšířený senát nebyl oprávněn odpovědět na druhou
položenou otázku, neboť „[n]ení-li na místě, aby krajský soud zrušil v daňovém řízení přímo dodatečný
platební výměr z důvodů odstranitelných procesních vad a nemůže-li prvostupňový správce daně v daňovém řízení
po jeho zrušení pokračovat, nelze řešit otázku, jakým způsobem má další řízení probíhat.“
[26] Rozšířený senát současně uvedl, že otázkou navazující na závěr o nemožnosti
pokračování v řízení po zrušení platebního výměru soudem je, „jaký je další možný postup správce
daně. Zůstává zde totiž řízení, které bylo zahájeno a dodatečný platební výměr, jímž bylo ukončeno, byl zrušen;
přitom není možnost v řízení pokračovat. Takové řízení může být pouze zastaveno, a to podle §27 odst. 1
písm. g) daňového řádu pro odpadnutí důvodu řízení. Nemožnost vydání nového dodatečného platebního výměru
brání pokračování v řízení, což je třeba podřadit tomuto ustanovení.“
[27] Ochrana podle §82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li, a to kumulativně, splněny
následující podmínky. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech
(2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“
správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka),
a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo
(5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit
opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna,
nelze ochranu podle §82 a násl. s. ř. s. poskytnout (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65, publ. pod č. 603/2005 Sb. NSS).
[28] Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku explicitně vyjádřil v podstatě
pouze k podmínce třetí. Avšak vzhledem k tomu, že o žalobě rozhodl meritorně, považoval
zřejmě ostatní podmínky za splněné. Též účastníci řízení činili sporným pouze splnění třetí
podmínky. Ani Nejvyšší správní soud nemá v souzeném případě pochyb o splnění první, druhé,
čtvrté, páté a šesté podmínky. Vede-li správce daně vůči daňovému subjektu „dodatečné
vyměřovací řízení“ jsou jednotlivé úkony činěné v rámci takového řízení, jakož i toto řízení
jako celek, zajisté způsobilé přímo zasáhnout do právní sféry daňového subjektu. Vybočuje-li
takové řízení (či jeho jednotlivé úkony) ze zákonných mezí, dochází, obdobně jako u nezákonné
daňové kontroly, k porušování množství ústavně zaručených práv daňového subjektu, v úvahu
zde přichází zejména porušení práva na sféru osobní svobody či porušení práva na ochranu
vlastnictví (blíže viz již výše uvedené usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
č. 735/2006 Sb. NSS). Pokud jde o šestou podmínku, sám žalovaný ve vyjádření ke kasační
stížnosti uvedl, že „daňové řízení ve věci dodatečného vyměření základu daně a daně za zdaňovací období roku
2002 nebylo dosud ukončeno.“
[29] Při posuzování splnění podmínky třetí však krajský soud pochybil. Jestliže žalovaný
správce daně pokračoval v daňovém řízení po zrušení dodatečného platebního výměru krajským
soudem, je z výše uvedených důvodů zřejmé, že postupoval v rozporu se zákonem.
[30] Nesprávné posouzení této právní otázky je důvodem pro zrušení napadeného rozsudku.
V dalším řízení se však krajský soud bude zabývat též otázkou dalšího trvání tvrzeného zásahu,
a to z hlediska případné aplikace §86 s. ř. s.
[31] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2009
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu