ECLI:CZ:NSS:2009:1.AS.18.2009:59
sp. zn. 1 As 18/2009 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: S. M., zastoupený
Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha 1, proti žalovanému:
Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 3. 2008, čj. KUJI 20793/2008, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2008, čj. 57 Ca 30/2008 - 35,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2008, čj. 57 Ca 30/2008 - 35,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Světlá nad Sázavou (správní orgán I. stupně)
ze dne 12. 12. 2007 byl žalobce uznán vinným z porušení povinnosti dané §4 písm. a), b) a §19
odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu), čímž se měl dopustit přestupku podle §22 odst. 1
písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 1500 Kč
a dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Žalovaný v záhlaví uvedeným
rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně
potvrdil.
[2] Oba správní orgány ve svých rozhodnutích vyšly z toho, že dne 4. 8. 2007 jel žalobce
osobním motorovým vozidlem značky Dacia Logan po silnici 2. třídy č. 347 ve směru jízdy
od Humpolce. V 16:55 hod. žalobce v důsledku nedodržení bezpečnostní vzdálenosti nedobrzdil
své vozidlo a narazil v pravotočivé zatáčce v km 14,211 před obcí Závidkovice
do před ním jedoucího osobního motorového vozidla značky Ford Focus řízeného A. V.. A. V.
byl nucen brzdit, aby se vyhnul kolizi s dívkou na kolečkových bruslích. Dívku předjet nemohl,
neboť v protisměru jel traktor. Oba správní orgány rovněž shrnuly, že komunikace byla v tomto
místě dvouproudová, široká 5,2 m a po obou jejích stranách se nacházely vzrostlé stromy.
Ke zranění nedošlo, alkohol byl vyloučen přístrojem Dräger. Až do chvíle dopravní nehody byla
obě motorová vozidla po technické stránce v pořádku.
[3] Správní orgány při rozhodování vycházely ze spisového materiálu Policie ČR, Dopravní
Inspektorát Havlíčkův Brod, čj. ORHB-866/DN-PK-2007, a to zejména z oznámení
o přestupku, protokolu o nehodě v silničním provozu, plánku, fotodokumentace místa dopravní
nehody a výpovědi účastníků. Navíc byl proveden důkaz svědeckou výpovědí řidiče traktoru
zn. Class, který jel ve stejnou dobu po téže silnici v opačném směru.
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že námitky žalobce jsou důvodné, neboť nebyl spolehlivě
zjištěn skutkový stav věci. V provedeném řízení nebylo prokázáno, zda se žalobce přestupku
skutečně dopustil. Nebylo totiž zjištěno, zda řidič Fordu A. V. nezpůsobil žalobci překážku
náhlou. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvádí, že správní orgán I. stupně sice
provedl orientační výpočet rychlosti, ze kterého dovodil, že žalobce nedodržel bezpečnostní
vzdálenost, ale jelikož se v tomto případě jednalo o spornou věc, měl se k věci vyjádřit znalec.
II.
Shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti
[5] Proti výše uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, v níž uvedl, že ji podává z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel předně stručně rekapituluje skutkový stav a rozhodnutí krajského soudu,
které je dle jeho názoru v rozporu se zákonem a zároveň pro nedostatek důvodů
nepřezkoumatelné. Správní řízení nebylo dle stěžovatele stiženo žádnou vadou, která by mohla
být důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí. Závěr krajského soudu, že řidič Fordu způsobil
zastavením svého vozidla překážku náhlou, a proto se žalobce nedobrzděním svého vozidla
přestupku nedopustil, považuje stěžovatel za nelogický a nemající oporu v zákoně. Stěžovatel
zastává názor, že fakt, že žalobce nedodržel bezpečnostní vzdálenost, automaticky vyplývá
ze skutečnosti, že své vozidlo včas nedobrzdil. Doplnění dokazování považuje stěžovatel
za zcela nadbytečné, neboť odpovědi na otázky, kterými by se měl znalec zabývat, jednak nemají
vliv na posouzení, zda byl přestupek spáchán, jednak některé nelze ani zjistit.
[6] Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí, jež krajský soud
zrušil, byly provedeny všechny důkazy, které mohly přispět k dostatečnému objasnění skutkového
stavu a že byly zjištěny všechny okolnosti rozhodné pro posouzení otázky odpovědnosti
za spáchaný přestupek. Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku rozsahu dokazování
nutného ke zjištění stavu věci a neměl tedy dostatek důvodů pro zrušení stěžovatelova
rozhodnutí. Proto je rozsudek též nepřezkoumatelný. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
III.
Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
[7] Žalobce ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti zejména uvedl, že stěžovatel
bez jakéhokoliv zdůvodnění neprovedl jím navržené důkazy a řádně se nevypořádal
s uplatněnými námitkami. Tím se žalobce ztotožnil s argumentací krajského soudu v odůvodnění
napadeného rozsudku. Dle názoru žalobce nebyly řádně zjištěny příčiny dopravní nehody,
neboť provedené dokazování není dostatečné. Žalobce se odmítá ztotožnit s názorem,
podle kterého by měl být viníkem dopravní nehody každý, kdo narazí do před ním jedoucího
vozidla. Dle jeho názoru je smyslem §19 odst. 1 zákona o silničním provozu trestat toho,
kdo narazí do před ním jedoucího vozidla výlučně z důvodu nedodržení bezpečnostní
vzdálenosti. Účelem tohoto ustanovení je zajistit, aby řidič dodržel bezpečnostní vzdálenost a měl
tak možnost vyhnout se srážce. Pokud tedy řidič narazí do před ním jedoucího vozidla,
přestože dodržel bezpečnostní vzdálenost, nemůže se jednat o porušení výše citovaného
ustanovení. Dále žalobce uvádí, že stěžovatel vůbec nezkoumal délku brzdné dráhy či další
okolnosti, které by prokázaly skutečnou vzdálenost vozidel, a byla tak objasněna příčina dopravní
nehody. Žalobce z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
IV.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[8] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout i bez návrhu.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že odůvodnění rozsudku krajského soudu nečiní
napadený rozsudek nepřezkoumatelným, jak tvrdí stěžovatel, nicméně je založeno
na nesprávných právních závěrech [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], jak je rozvedeno níže.
[11] Jelikož krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k právnímu závěru,
že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, pokládá Nejvyšší správní soud za nutné
zhodnotit, zda byl před správními orgány skutkový stav zjištěn dostatečně.
[12] Podle §3 správního řádu postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Na toto ustanovení navazuje §50 odst. 3 stejného zákona,
který stanovuje povinnost správního orgánu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu
veřejného zájmu. V řízení, ve kterém je ukládána povinnost, jako například v tomto případě
zaplacení pokuty, je správní orgán povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící
ve prospěch i v neprospěch toho, komu tuto povinnost ukládá. Pokud je tedy o věci
jakákoliv pochybnost, má správní orgán ze zákona povinnost tuto pochybnost vyvrátit,
ať už je to ve prospěch či v neprospěch obviněného.
[13] K tomu nutno především upozornit na závěry judikatury, podle níž jakkoliv lze souhlasit
s obecnou tezí, že správní orgány jsou povinny samy vyhledávat a opatřovat si důkazy a podklady
pro svoje rozhodnutí, nelze z této teze současně dovodit, že i v případě, kdy správní orgány nemají žádné důvodné
pochybnosti o skutkových zjištěních a o jejich právním posouzení a ani ze strany účastníků řízení nejsou vzneseny
návrhy na další dokazování, jsou povinny pokračovat v pořizování dalších podkladových dokumentů.
Takovéto tvrzení postrádá logiku, protože v konečném důsledku by mohlo znamenat, že přípravná fáze
rozhodovacího procesu by nikdy nemohla skončit (rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2007,
čj. 2 As 93/2006 - 84, všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz).
[14] Z obsahu správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti,
které činil žalobce v průběhu řízení před krajským soudem předmětem sporu: zda bylo místo
nehody přehledné (viz bod [15] níže), zda vozidlo Ford Focus řízené A. V. v zatáčce
pouze přibrzdilo či úplně zastavilo (viz bod [16] níže), zda svítila jeho brzdová světla (viz bod [17]
níže), jaká byla rychlost žalobcova vozidla (viz bod [18] níže), a konečně zda žalobce dodržel
při jízdě za vozidlem Ford Focus bezpečnostní vzdálenost (viz body [19] násl. níže).
K těmto otázkám také zavázal krajský soud stěžovatele provést další dokazování znaleckým
posudkem.
[15] Dle názoru Nejvyššího správního soud odůvodnění rozhodnutí stěžovatele co se týče
viditelnosti na místě nehody není rozporuplné ani nesrozumitelné. Stěžovatel ve svém rozhodnutí
blíže popisuje viditelnost na místě nehody, kterou na základě výpovědi řidičů a fotodokumentace
založené ve správním spise vyhodnotil jako dobrou. Zároveň zmiňuje, že „[v]ýhledové poměry řidičů
byly v daném místě poněkud sníženy dopravně technickým stavem komunikace (pravotočivá zatáčka) a výhled
za zatáčku byl omezen vzrostlou kukuřicí […]“, z „fotodokumentace je však zřejmé, že v daném místě
do komunikace žádná vegetace omezující rozhled řidičů nezasahovala“. K tomu stěžovatel v rozhodnutí
uzavírá, že pokud snad žalobce „subjektivně považoval daný úsek komunikace za nepřehledný,
měl této skutečnosti přizpůsobit způsob jízdy, zejména její rychlost a volbu bezpečné vzdálenosti
za před ním jedoucím vozidlem“. Tento právní názor vyplývající z provedených důkazů je korektní.
Nelze tedy vyzývat stěžovatele k doplnění důkazů o znalecký posudek, zda snad měla vegetace
kolem komunikace vliv na přehlednost situace, jak požaduje ve svém rozsudku krajský soud.
Takovýto znalecký posudek o dva roky staré situaci nejenom že není možný, ale navíc
by s ohledem na povahu rozhodnutí stěžovatele neplnil ani žádnou roli a byl by tak v podstatě
zcela zbytečný. Stěžovatel totiž ve svém rozhodnutí vychází z dostatečně odůvodněného závěru,
že z pozice žalobce nebyla viditelnost nikterak snížena, a pokud to snad žalobce subjektivně
pociťoval jinak, měl tomu přizpůsobit rychlost jízdy a vzdálenost za vozidlem jedoucím
před ním.
[16] Skutečnost, zda vozidlo Ford Focus v zatáčce přibrzdilo či úplně zastavilo,
není podle názoru Nejvyššího správního soudu podstatná, neboť právní závěr stěžovatele
vychází z §19 odst. 1 zákona o silničním provozu, že „ řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí
ponechat za ním dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení
rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním“ (s. 6 rozhodnutí stěžovatele, zvýraznění
doplněno). Navíc pro závěr, že v daném případě vozidlo Ford Focus nezastavilo,
ale toliko přibrzdilo, svědčí nejen výpověď řidiče vozidla Ford, ale též výpověď řidiče
protijedoucího traktoru. Pokud žalobce zdůrazňuje, že traktor jel v protisměru, a tedy jeho řidič
nemohl jednoznačně celou situaci vidět, je takováto námitka zjevně nelogická,
neboť právě v protisměru měl traktorista možnost celou situaci vidět jako svědek nejlépe
(na rozdíl od dívky na kolečkových bruslích, která v daném okamžiku nehodu přímo nesledovala,
neboť se snažila vozidlům vyhnout, otočila se a v daném okamžiku se tak tato nehoda stala
přímo za ní).
[17] Otázku, zda svítila brzdová světla vozidla Ford Focus, hodnotí rozhodnutí žalovaného
i správního orgánu I. stupně zcela přesvědčivě a dostatečně. Obě rozhodnutí upozorňují
na rozpornost výpovědi žalobce, který nejprve v den nehody uváděl, že brzdová světla vozidla
Ford Focus sice viděl, ale až „na poslední chvíli“, později však tuto svou výpověď korigoval
s tím, že žádná brzdová světla neviděl. Závěr obou správních orgánů o účelovosti této změny
výpovědi proto obstojí, a nebylo důvodu, aby krajský soud zavazoval stěžovatele k provedení
znaleckého posudku o tom, zda brzdová světla skutečně svítila, nehledě na to,
že takovýto znalecký posudek je s ohledem na povahu věci s dvouletým odstupem nemožný.
Relevantní zjištění o tom, zda brzdová světla vozidla Ford byla funkční, by mohly učinit
toliko orgány policie bezprostředně při vyšetřování dopravní nehody, k tomu však v nyní
posuzovaném případě nebyl důvod, neboť v tu dobu žalobce uváděl, že je svítit viděl.
[18] Jak Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již uvedl, „samotnou rychlost žalobcova vozidla
by nebylo třeba zjišťovat znalecky, kdyby se na ní několik účastníků nehody shodlo a správní orgán by pokládal
jejich tvrzení za věrohodná – to ovšem za situace, že ostatní skutkové okolnosti nehody, z nichž by bylo možno
dovozovat žalobcovo zavinění, by byly spolehlivě prokázány a rychlost žalobcova vozidla by nebyla údajem
klíčovým“ (rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2008, čj. 1 As 86/2008 - 63). Tak tomu bylo i v nyní
projednávané věci: přesnou rychlost žalobcova vozidla nebylo nutno určovat s ohledem na to,
že žalobce již dne 4. 8. 2007 do protokolu o podání vysvětlení na místě nehody uvedl,
že jeho rychlost byla kolem 80 - 90 km v hodině. V dané věci ostatně správní orgány netvrdily,
že nebyla dodržena rychlost jízdy ve smyslu §18 odst. 1 zákona o silničním provozu,
ale že nebyla dodržena bezpečnostní vzdálenost ve smyslu §19 odst. 1 téhož zákona.
Není tedy procesním nedostatkem, pokud nebyla rychlost jízdy určena znalecky.
[19] Další a klíčovou otázkou, kterou se správní orgány zabývaly a jejíž posouzení
je mezi žalobcem a stěžovatelem sporné, je vzdálenost, kterou musí řidič vozidla dodržet,
pokud jede za jiným vozidlem. Pojem bezpečnostní vzdálenosti je upraven zákonem o silničním
provozu v §19 odst. 1. Ten stanovuje, že řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí ponechat
za tímto vozidlem dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení
rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla jedoucího před ním.
[20] Správní orgány zmiňují v souvislosti s pojmem bezpečnostní vzdálenosti tzv. „pravidlo
dvou sekund“. Podle tohoto pravidla může řidič s určitým zjednodušením odhadnout
bezpečnostní vzdálenost za vozidlem jedoucím před ním. Od chvíle, kdy vozidlo mine
nějaký pevný bod u komunikace, do chvíle, kdy ten samý bod mine vozidlo jedoucí za ním,
by měly uplynout minimálně dvě sekundy. V provozu na pozemní komunikaci se neustále mění
podmínky, a proto je třeba podle těchto měnících se podmínek posuzovat i potřebnou
bezpečnostní vzdálenost. Stěžovatel ve svém rozhodnutí vycházel dále z toho, že bezpečnostní
vzdálenost je taková vzdálenost, na které v dané situaci řidič bezpečně zabrzdí. Navíc stěžovatel
vyslovil názor, že není možné bezpečnostní vzdálenost obecně stanovit. Znalecký posudek,
navržený žalobcem, který měl určit, jaká byla v daném případě bezpečná vzdálenost,
proto nepovažoval stěžovatel za potřebný. Dle stěžovatelova názoru vysloveného
v jeho rozhodnutí existuje několikero podmínek, které musí být zohledněny při volbě odstupu
za jiným vozidlem (konkrétně například stav pozemní komunikace, rychlost jízdy, zkušenosti
řidiče, hmotnost převáženého nákladu a rozhledové poměry). Tyto premisy stěžovatel následně
aplikoval na projednávaný případ tak, že žalobce bezpečnostní vzdálenost „prokazatelně nedodržel,
o čemž svědčí především způsobený následek, kdy [žalobce] i přes intenzivní brzdění narazil do zadní části
před ním jedoucího vozidla, jehož řidič začal v reakci na osobu na kolečkových bruslích brzdit.“
[21] Žalobce v písemném vyjádření ke kasační stížnosti namítá, že dle §19 odst. 1 zákona
o silničním provozu by měl být potrestán ten, kdo narazil do jiného vozidla v důsledku toho,
že nedodržel bezpečnostní vzdálenost. Smyslem tohoto ustanovení je tedy přimět řidiče,
aby dodržovali při jízdě určitou bezpečnostní vzdálenost, díky které mohou včas zareagovat
na nečekanou situaci a vyhnout se případné srážce, nikoliv je bez dalšího trestat
za jakoukoliv takto vzniklou srážku.
[22] Nejvyšší správní soud je v obecné rovině ve shodě se žalobcem, že z §19 odst. 1 vskutku
nevyplývá objektivní odpovědnost řidiče za srážku s vozidlem jedoucím před ním. Nejvyšší
správní soud je toho názoru, a tím se ztotožňuje s názorem žalobce, že účelem §19 odst. 1
zákona o silničním provozu je přimět řidiče, aby dodržovali bezpečnostní vzdálenost a měli
tak možnost včas zareagovat a vyhnout se nehodě. Otázku bezpečnostní vzdálenosti
je nutno vždy posuzovat se zřetelem na všechny relevantní okolnosti daného případu
(včetně těch zmíněných stěžovatelem v jeho rozhodnutí – viz bod [20] shora). Současně
je nutno upozornit, že „dostatečná bezpečnostní vzdálenost“ je podána zákonnou definicí
účelově, a to tak, aby se řidič mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení
vozidla jedoucího před ním. Lze tak předpokládat, že v obvyklých situacích bude srážka dvou
za sebou jedoucích vozidel dána právě porušením povinnosti stanovené §19 odst. 1.
[23] Přestupkem je podle definice §2 odst. 1 zákona o přestupcích zaviněné jednání,
které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno zákonem.
Ke spáchání přestupku (ostatně jako ke spáchání každého jiného deliktu) je třeba jednak jednání
deliktně způsobilého subjektu, jímž dochází k porušení povinnosti (objektivní stránka deliktu),
jednak jeho zavinění (subjektivní stránka deliktu). Zavinění musí být přítomno buď ve formě
úmyslu přímého či nepřímého, nebo ve formě nedbalosti vědomé či nevědomé. V tomto případě
v úvahu přichází s ohledem na povahu případu pouze nedbalost nevědomá [§4 odst. 1 písm. b)
zákona o přestupcích]. Správní orgány ohledně žalobce připouštějí, že nevěděl, že svým jednáním
může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem; jelikož mu však nedodržení dostatečné
bezpečnostní vzdálenosti kladou za vinu, nutně (ač mlčky) vycházejí z toho, že vzhledem
k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že ke srážce za daných podmínek
může dojít.
[24] Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve své judikatuře, „[z]avinění - a tedy protiprávnost –
nelze dovozovat ex post z toho, že vznikla škoda. To, že někdo svým jednáním vyvolá škodný následek,
totiž ještě bez dalšího neznamená, že takový následek zavinil“ (rozsudek čj. 1 As 86/2008 - 63 cit. v bodě
[18] shora). Příkladem situace, kdy srážka vozidel nemusí bez dalšího znamenat porušení
§19 odst. 1, bude například nehoda způsobená náhlým a pravidly silničního provozu
nedovoleným manévrem vpředu jedoucího vozidla, neměl-li vzadu jedoucí řidič důvod
takovéto protiprávní jednání vůbec očekávat. Protizákonný a dokonce protiústavní
tak bude postup správních orgánů, které nezvažovaly „otázku hranice okolností, které může či nemůže
řidič předvídat, na něž je třeba usuzovat z objektivních okolností dopravní situace, a nikoliv pouze hypoteticky“
(nález IV. ÚS 87/01 ze dne 4. 10. 2002, publ. pod č. 122 ve sv. 28, s. 67 Sb. ÚS, všechna
zde cit. rozhodnutí ÚS jsou přístupná též na http://nalus.usoud.cz/). V souladu s tímto právním
názorem je též judikatura NSS, která opakovaně zdůrazňuje, že zavinění účastníka silničního
provozu nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry,
podle něhož „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal
možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání“ (srov. rozsudek
NSS ze dne 2. 8. 2006, čj. 3 As 24/2005 - 73, resp. rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2008,
čj. 5 As 32/2008 - 51, dále odkazující na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu).
[25] Případ dopravní nehody žalobce se však od situací popsaných v předchozím bodě
zásadně liší. Dopravní nehoda vyplynula z běžného provozu na silniční komunikaci, kdy řidič
vozidla jedoucího před žalobcem obvyklým způsobem, tedy brzděním, reagoval na standardní
situaci, která nastala před ním (dívka na kolečkových bruslích v jeho vlastním jízdním pruhu
a protijedoucí traktor). Tuto skutečnost také stěžovatel ve svém rozhodnutí zdůrazňuje,
když uvádí, že řidič vozidla Ford Focus „nebrzdil bezdůvodně. Jeho jednání bylo vyvoláno okolnostmi
a rychlost snížil z hlediska bezpečnosti silničního provozu na pozemních komunikacích, aby neomezil
nebo neohrozil protijedoucího řidiče traktoru a neohrozil bruslařku, pro jejíž bezpečné objetí neměl dostatek času
a prostoru“ (s. 7 rozhodnutí stěžovatele). Ani bruslařka neporušila žádné povinnosti stanovené
zákonem. Jela totiž po levé straně komunikace na kolečkových bruslích směrem od obce
Závidkovice, v okamžiku, kdy uviděla v protisměru auta, zastavila, a protože nebylo místo
na projetí, otočila se a pomalu jela zpět směrem na Závidkovice po krajnici komunikace,
aby nepřekážela vozidlům (s. 4 rozhodnutí stěžovatele). Šlo tedy o naprosto obvyklou dopravní
situaci, se kterou žalobce měl a mohl s ohledem na své osobní poměry a povahu běžného
provozu na silničních komunikacích počítat. Ostatně žalobce sám vypověděl, že osobu
na kolečkových bruslích před Fordem Focus sám viděl (s. 4 rozhodnutí). V takovémto případě
nelze vysvětlit srážku obou vozidel jinak než tak, že žalobce vskutku bezpečnostní vzdálenost
nedodržel. Důkazy znaleckými posudky směřující k přesnému výpočtu rychlosti vozidla
před srážkou a vzdálenosti mezi oběma vozidly by tak byly nadbytečné.
[26] Nutno upozornit, že ani sám žalobce v okamžiku skončení řízení před správním orgánem
I. stupně nepochyboval o úplném skutkovém objasnění celé věci, a proto další důkazy
nenavrhoval (což potvrzuje i sám žalobce v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, s. 4, bod II., srov. k tomu též právní názor vyslovený judikátem čj. 2 As 93/2006 - 84
cit. v bodě [13] výše).
[27] Stěžovatel se ve svém rozhodnutí taktéž dostatečně vypořádal s žalobcovým návrhem
na provedení dodatečných důkazů, tak jak jej žalobce uplatnil v odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu o tzv. „opomenutých
důkazech“ (která se sice primárně vztahuje na rozhodnutí obecných soudů, ale je možno
ji vztáhnout přiměřeně i na rozhodnutí správních orgánů), soud sice není povinen provést všechny
navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.
Jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů,
ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny […]. Důkazy, jimiž se soud
při postupu nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně
též jeho protiústavnost (nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002, publ. jako č. 109, sv. 27,
str. 217 Sb. ÚS). Těmto ústavním požadavkům rozhodnutí stěžovatele vyhovělo.
V.
Závěr
[28] Z uvedeného plyne, že správní spis a správní rozhodnutí poskytují dostatečnou
skutkovou oporu pro právní závěr, že žalobce zavinil nedodržení bezpečnostní vzdálenosti
od vozidla jedoucího před ním, přičemž forma zavinění byla nedbalost nevědomá [§4 odst. 1
písm. b) zákona o přestupcích]. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[29] V dalším řízení je krajský soud právním názorem Nejvyššího správního soudu
v tomto rozsudku vysloveným vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti rozhodne krajský soud v dalším řízení
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu