ECLI:CZ:NSS:2009:1.AS.47.2009:93
sp. zn. 1 As 47/2009 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Mgr. L. J., zastoupen
JUDr. Martinem Novákem, advokátem se sídlem Výstaviště 67, Praha 7, proti žalovanému:
Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí
ředitele žalovaného ze dne 19. 10. 2005, čj. 505/2005-NBÚ/07-SO, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2008, čj. 9 Ca 42/2006 – 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Národnímu bezpečnostnímu úřadu (dále jen "žalovaný") byla dne 14. 2. 2001 doručena
žádost Krajského státního zastupitelství v Ostravě o vydání osvědčení pro styk s utajovanými
skutečnostmi na stupeň "tajný" pro Mgr. L. J., státního zástupce krajského státního zastupitelství.
Žalovaný vydal dne 14. 2. 2005 oznámení čj. 6769/2005-NBÚ/PFO-P, kterým žalobci sdělil,
že osvědčení se nevydává. Žalovaný totiž v průběhu správního řízení dospěl k závěru,
že u žalobce se vyskytuje bezpečnostní riziko dle §23 odst. 2 písm. b) a d) zákona
č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností. Žalobce podal proti tomuto oznámení
žalovaného stížnost, která byla zamítnuta v záhlaví označeným rozhodnutím ředitele žalovaného.
[2] Ředitel žalovaného částečně přehodnotil důvody prvostupňového rozhodnutí, když
shledal, že je dáno pouze bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb.
Toto bezpečnostní riziko spočívá v tom, že se žalobce v roce 1981, coby prokurátor Okresní
prokuratury v Olomouci, podílel na trestním řízení proti katolickým disidentům, a to pro údajně
jimi spáchaný trestný čin nedovoleného podnikání. Ačkoliv žalobci muselo být známo, že se
jedná o politicky motivované pronásledování obviněných, podal proti nim obžalobu a v
závěrečném návrhu trestu navrhl uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody. Vedle toho se v
roce 1982 žalobce aktivně podílel na zabrání věcí, zejména tiskovin. Podílel se taktéž na
přezkumném řízení, o něž požádal v květnu 1982 jeden z odsouzených, žalobce však navrhl
podnět odložit. Jako nedůvodný byl zhodnocen argument žalobce, že prokuratura byla řízena
monokraticky, tzn. že prokurátor musel jednat podle příkazu okresního prokurátora. Tento
nepřípustný výklad by znamenal, že za protiprávní činy komunistického režimu by bylo
odpovědno pouze několik osob, což by bylo mimo jiné v rozporu se zákonem č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Velkou váhu při posuzování
žádosti sehrálo jednání žalobce v roce 1991, tedy po změně společenských poměrů. Tehdy se
žalobce zabýval podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, který podali odsouzení v kauze
katolických disidentů. Žalobce celý případ znovu posoudil a navrhl, aby byl podnět odložen pro
svoji nedůvodnost. Generální prokurátor přesto podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch
odsouzených a Nejvyšší soud rozsudky z osmdesátých let zrušil a obžalované zprostil obžaloby.
Ředitel žalovaného rovněž dospěl k závěru, že žalobce vyvíjel činnost směřující k potlačení práv a
svobod občanů, a je tedy u něho naplněno bezpečnostní riziko, které znemožňuje vydat
osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi.
[3] Městský soud v Praze zamítl žalobu proti rozhodnutí ředitele žalovaného, neboť
považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za precizní, rozhodnutí vychází z dostatečně
zjištěného skutkového stavu, logicky vyplývá ze zjištěných skutečností, a tedy bylo učiněno v
souladu se zákonem. Taktéž dle městského soudu se žalobce podílel na činnosti směřující k
potlačování lidských práv a svobod, neboť se účastnil politického procesu s disidenty, kteří byli
odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Soud se shoduje s žalovaným v tom, že
podstatou procesu bylo potlačení politických a náboženských práv obviněných. Politická povaha
trestního řízení plyne i z toho, že případ místního významu šetřila Státní bezpečnost a že
podstatnou část obžaloby zaujímal popis šířené náboženské literatury s uvedením konkrétních
titulů. Přitom Nejvyšší soud v roce 1991 uvedl, že disidenti šířili náboženské a další publikace z
důvodů politicko-ideologických, nikoliv hospodářských, a proto nemohla být naplněna skutková
podstata trestného činu nedovoleného podnikání. Žalobce se na tomto řízení nepodílel pouze
bezvýznamným způsobem. Z obsahu spisu totiž vyplynulo, že podepsal závěrečný návrh
prokurátora, ve kterém navrhoval nepodmíněné tresty odnětí svobody. Žalobce navrhoval i
rozsáhlé tresty propadnutí věci, na jejichž realizaci se posléze podílel a urgoval příslušný soud v
této záležitosti. Taktéž nedoporučil podání stížnosti pro porušení zákona v roce 1982.
[4] Za stěžejní při posouzení bezpečnostní spolehlivosti soud, stejně jako žalovaný považuje
skutečnost, že negativní stanovisko zaujal žalobce jako prokurátor i v roce 1991, tj. po změně
společenských poměrů. Tehdy žalobce považoval podněty odsouzených katolických disidentů k
podání stížnosti pro porušení zákona za nedůvodné a navrhl je odložit. Jestliže žalobce namítal,
že byl vázán pokyny nadřízených, poukazoval v této souvislosti na monokratický způsob řízení
prokuratury, nemůže existence monokratického systému znamenat, že žádné někomu podřízené
osoby, bez ohledu na jejich podíl na konkrétních politických procesech, nebyly účastny na
potlačování politických práv a svobod. V rozporu s obsahem spisového materiálu je též tvrzení
žalobce, že v roce 1991 neprováděl přezkoumání této trestní věci, ale pouze obstarával potřebný
spisový materiál. Ze spisu naopak vyplývá, že se žalobce celou věcí znovu zabýval, neboť
vyhotovil podrobnou zprávu k jednotlivým bodům podnětu, opatřil si obsáhlý spisový materiál,
žádal o prodloužení lhůty pro podání zprávy. Žalobce taktéž podrobně popsal, proč považuje
podnět k podání stížnosti pro porušení zákona za nedůvodný. Dle městského soudu měl žalobce
možnost napravit svůj podíl na tomto procesu v osmdesátých letech, avšak této možnosti
nevyužil a svůj postup v tomto procesu podáním návrhu na odložení podnětů potvrdil. Přitom v
roce 1991 byl žalobce ve funkci prokurátora již velmi dlouhou dobu, měl dostatek životních i
profesních zkušeností a mohl svůj dřívější náhled na věc po změně společenských poměrů změnit
a vyjádřit postoj člověka žijícího v demokratickém právním řádu. Soud uzavírá, že žalovaný
nemohl přihlédnout k bezproblémovému chování žalobce v jiném časovém úseku, neboť pokud
je jednou bezpečnostní riziko zjištěno, nelze považovat prověřovanou osobu za bezpečnostně
spolehlivou.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v
níž uvádí, že nebyla věnována náležitá pozornost tomu, že nebyl v předmětné trestní věci vůbec
činný v rámci přípravného řízení a prakticky se s ní neměl možnost podrobněji seznámit ani před
podáním obžaloby. Trestní věc mu byla přidělena již hotová včetně nástinu obžaloby, on pouze
zajistil její rozmnožení a podal ji soudu. Není pravdou, že definitivní verzi obžaloby ze dne 4. 6.
1981 vypracoval stěžovatel a podle tehdejších zvyklostí ji podepsal okresní prokurátor. Stěžovatel
obžalobu ani její definitivní verzi nevypracovával, nechal ji pouze na základě pokynu okresního
prokurátora a jeho náměstka rozmnožit a expedoval na soud. Je třeba zdůraznit, že dle tehdy
platného aprobačního řádu odpovídal náměstek prokurátora za celý trestní úsek, z toho titulu
podepisoval meritorní rozhodnutí a aproboval návrhy trestů. Návrhy trestů se zaznamenávaly do
tiskopisu, který byl parafován náměstkem prokurátora. Přitom náměstek mohl přikázat
konkrétnímu prokurátorovi, jaký trest má být u jednotlivých obviněných navržen, takovýto
postup byl v souladu s aprobačním řádem prokuratury a prokurátor ho musel akceptovat.
Stěžovatel zdůrazňuje, že před podáním obžaloby ani poté neměl k dispozici trestní spis. Když
požádal o jeho předložení náměstka, bylo mu sděleno, že spis mu předložen nebude, jelikož je
příliš rozsáhlý a také proto, že nástin obžaloby, který má k dispozici, k podání obžaloby plně
dostačuje. Stěžovatel nemohl sám žádným způsobem měnit rozhodnutí nadřízeného či jednat
proti jeho pokynům.
[6] Pokud jde o přezkoumání celé trestní věci v roce 1991, na úrovni okresní prokuratury se
takovýto přezkum neprováděl. Úkolem okresní prokuratury bylo pouze opatřit potřebný spisový
materiál a se stručným stanoviskem jej předložit krajské prokuratuře. Teprve krajská prokuratura,
popř. generální prokuratura prováděla samotné přezkumné řízení a rozhodovala o podání
stížnosti pro porušení zákona. Jestliže stěžovatel navrhl odložení podnětu k podání stížnosti pro
porušení zákona, bylo to patrně proto, že se jednalo o jeho kauzu, v níž byl činný v rámci
soudního projednání. Na okraj stěžovatel zmiňuje, že dle současné interní úpravy přezkumného
řízení by byl z přezkoumávání této kauzy vyloučen, jelikož se podílel na jejím dřívějším
projednání. Stěžovatel se domnívá, že nebylo prokázáno, že by byl bezpečnostně nespolehlivý a
že by u něho bylo zjištěno bezpečnostní riziko spočívající v činnosti směřující k potlačování
lidských práv nebo svobod. Nelze souhlasit s názorem soudu, že pro zjištění bezpečnostního
rizika není rozhodující subjektivní stránka jednání, kterým se měla konkrétní osoba podílet na
potlačování lidských práv. Nelze akceptovat takový výklad zákona, dle něhož by byla zcela
nerozhodná míra vědomí o charakteru procesu. Takovýto náhled by nedovolil zohlednit, zda
nebyla zneužita profesionální a životní nezkušenost stěžovatele, kterého jeho nadřízení "nastrčili"
do zmanipulovaného procesu s tím, aby splnil uložené úkoly. Samotnou účast stěžovatele v
tomto procesu nelze absolutizovat jako jediný a rozhodující prvek dokazující bezpečnostní riziko.
[7] V doplnění ke kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že soud nevyhodnotil řádně fakt, že
stěžovatel se na kauze podílel pouze svojí účastí u hlavního líčení, na zpracování věci v
přípravném řízení ani na dalším zastupování obžaloby po projednání věci v rámci odvolacího
řízení neparticipoval. Soud nesprávně hodnotil bezpečnostní spolehlivost stěžovatele, tj. že
samotná účast ve zmiňovaném procesu je dostačující pro závěr o existenci bezpečnostního
rizika, aniž by přitom bylo nutno brát v úvahu vědomí stěžovatele o charakteru celého procesu a
jeho skutečný podíl na něm. V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel vyvíjel činnost směřující
k potlačování lidských práv nebo svobod, případně podporoval takovou činnost.
[8] Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 19. 2. 2009 navrhl zamítnutí kasační stížností a
odkázal na svá předchozí vyjádření v řízení před městským soudem a napadené rozhodnutí,
s nímž se plně ztotožňuje. Má za to, že městský soud provedl přezkum rozhodnutí o stížnosti
v rozsahu stanoveném soudním řádem správním a že rozhodnutí je řádně odůvodněno. Domnívá
se, že informace obsažené ve spisu jsou dostatečným podkladem pro závěr, že se stěžovatel
podílel na činnosti směřující k potlačování lidských práv a svobod.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel formálně nepodřadil kasační námitky pod žádný z důvodů vymezených v §103
odst. 1 s. ř. s. Z ustálené judikatury NSS plyne, že takovýto formální nedostatek nebrání
projednání kasační stížnosti (viz rozsudek NSS ze dne 8. 1. 2004, čj. 2 Afs 7/2003 - 50,
publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou dostupná
též na www.nssoud.cz). Z obsahu kasačních námitek je zřejmé, že stěžovatel napadá skutková
zjištění učiněná žalovaným [důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.; IV.B] a jejich subsumpci pod
§23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností [důvod dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.; IV.C].
[12] Nejvyšší správní soud neshledal odkaz stěžovatele na svá předchozí vyjádření v této věci
jako korektně formulovanou kasační námitku (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20.
12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58), a proto k nim přihlédl jen v rozsahu, v němž
odpovídají konkrétně formulované kasační námitce.
IV.A
Obsah správního spisu
[13] Nejvyšší správní soud se ve své rozhodovací činnosti již zabýval otázkou rozsahu
zjišťování skutkového stavu v tomto typu řízení. V rozsudku ze dne 30. 7. 2008, čj. 1 As 49/2008
– 122, uvedl, že „cílem bezpečnostní prověrky není (a ani nemůže být) dokonale podrobné zmapování činnosti
navrhované osoby v každém okamžiku jejího života, ale takové zjištění skutkového stavu, které bude dostačující
k dosažení závěru o splnění či nesplnění podmínek pro vydání požadovaného osvědčení (v daném případě o
existenci či neexistenci bezpečnostního rizika).“
[14] Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu následující skutečnosti. Stěžovatel, nar.
v roce 1951, vystudoval v roce 1975 Právnickou fakultu tehdejší UJEP v Brně. Od téhož roku
pracoval na Okresní prokuratuře Olomouc, a to nejprve jako právní čekatel, od roku 1978 jako
prokurátor. V roce 1992 se funkce prokurátora vzdal. Poté krátce působil jako advokát, úředník
Magistrátu města Olomouce a vedoucí právního oddělení Vojenské zdravotní pojišťovny,
pobočky Olomouc. V roce 1995 opět nastoupil na Okresní státní zastupitelství Olomouc, posléze
byl přeložen ke Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě a v roce 2000 k Vrchnímu státnímu
zastupitelství v Olomouci (viz osobní spis stěžovatele vedený Vrchním státním zastupitelstvím
v Olomouci, č. 17 správního spisu).
[15] Ve vztahu k trestnímu stíhání moravských katolických disidentů se podávají ze spisu tyto
skutečnosti. Dne 23. 6. 1981 byla Okresnímu soudu v Olomouci doručena obžaloba okresní
prokuratury datovaná dnem 4. 6. 1981, zn. 1 Pv 520/81-3/Jar. Tato značka náležela stěžovateli,
což sám uznal. Na konci obžaloby je uvedeno jméno okresního prokurátora JUDr. Valouška,
podepsána je v zastoupení nečitelným podpisem. Z textu obžaloby vyplývá, že obžalovaní K., L.,
V., S. a A. se měli dopustit skutku spočívajícího v tom, že za použití dvou cyklostylů
rozmnožovali náboženské a jiné písemnosti, pro provoz rozmnožovny opatřovali papír, potřeby
pro rozmnožování a texty, které následně za úplatu a se ziskem rozšiřovali. Tímto se měli
dopustit trestného činu nedovoleného podnikání. Obžalovanému O. bylo kladeno za vinu, že
krátil dodávky papíru pro arcibiskupskou konzistoř a takto získaný papír prodal obžalovanému V.
pro rozmnožovnu v Radíkově, čímž se dopustil trestného činu rozkrádání majetku
v socialistickém vlastnictví. Z obžaloby je zcela zřejmé, že rozmnožována byla náboženská
literatura. Tak např. obžalovaný S. dodával k rozmnožení své studijní texty bohoslovecké fakulty,
texty získané od studentů bohosloví a kněží. Obžalovaný L. dodal encykliku Jana Pavla II. Dále
byl rozmnožen Teologický slovník 1 a 2. Vedle textů s náboženským obsahem obstarával obž. L.
texty nepřátelsky zaměřené proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky. To
se týká článku Noční hovory se Smrkovským, který vyšel v „emigrantském“ časopisu Svědectví,
dále titulů z okruhu Charty 77, např. od Václava Havla Moc bezmocných, od Petra Uhla Dvě
tendence čs. hnutí obránců lidských práv. Obžalovaní měli vybudovanou distribuční síť mezi
kněžími, sami dodávali rozmnožené texty osobám z řad katolických laiků, zejména katolické
mládeže a příznivcům Charty 77. Obžalovaný V. měl na dalších dvou cyklostylech umístěných ve
svém olomouckém bytě rozmnožit a prodat nejméně 20 náboženských titulů jako Katecheze pro
děti, Modlitby nemocných, Gierek u papeže Pavla VI., Manželský slabikář. Obžalovaný L. měl
uvést, že z prodeje tiskovin neměl žádný majetkový prospěch a činnost prováděl jen
z ideologických důvodů za účelem šíření náboženské literatury. Obžalovaný S. nesledoval žádné
zištné cíle, měl na mysli šíření víry. Motivem obžalovaného A. byla snaha opatřit věřícím
náboženskou literaturu, z činnosti neměl žádný osobní zisk (č. 48 správního spisu).
[16] Trestní spis byl postoupen Okresní prokuratuře Olomouc Krajskou prokuraturou
v Ostravě, spolu s nástinem obžaloby. Krajský prokurátor upozornil, že ve věci bude nezbytné
navrhnout u soudu propadnutí a zabrání věcí, jejichž většina zůstala uložena na odboru
vyšetřování Státní bezpečnosti v Ostravě. Ke spisu bylo připojeno po jednom výtisku od každého
rozmnožovaného titulu. Přiložený nástin obžaloby se téměř do písmene shoduje se zněním
obžaloby, která byla podána u okresního soudu (viz bod [15] shora, č. 19 správního spisu II).
Dne 15. 6. 1981 bylo odesláno krajské prokuratuře vyrozumění o výši trestů, které budou
navrhovány u soudu. V záhlaví tohoto dokumentu je uvedeno jméno stěžovatele, zpráva je psána
jménem okresního prokurátora a podepsána v zastoupení nečitelným podpisem.
[17] V protokolu o hlavním líčení, které se konalo dne 29. 9. 1981 a kterého se jako prokurátor
účastnil stěžovatel, je několikrát zaznamenáno, že se jednalo o náboženskou literaturu. Na závěr
hlavního líčení navrhl stěžovatel v souladu se Závěrečným návrhem prokurátora (který je
podepsán stěžovatelem) nepodmíněné tresty odnětí svobody, u některých obžalovaných
v polovině trestní sazby, u jiných v horní polovině sazby. Vedle toho navrhl též tresty propadnutí
věci a zabrání věci. Dle osnovy závěrečné řeči prokurátora, podepsané stěžovatelem,
zpochybňoval stěžovatel u soudu náboženskou motivaci jednání obžalovaných, neboť „ze značné
části tiskli a rozšiřovali písemnosti s jinou než náboženskou tématikou“. Okresní soud uznal všechny
obžalované vinnými a uložil jim nepodmíněné tresty odnětí svobody, přičemž se víceméně
ztotožnil s návrhem obžaloby (viz kopie listin z dozorového spisu Okresní prokuratury
v Olomouci, sp. zn. 1 Pv 520/1981, č. 19 správního spisu II).
[18] Krajský soud v Ostravě zamítl většinu podaných odvolání, vyhověl jen odvolání
obžalovaného Odstrčila. Stěžovatel nebyl činný v odvolacím řízení. Odsouzený V. podal následně
podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Podnět byl postoupen krajskou prokuraturou
okresní prokuratuře k vyjádření. Vyjádření okresní prokuratury ze dne 27. 5. 1982 vypracoval
stěžovatel, je podepsáno okresním prokurátorem a navrhuje se v něm odložení podnětu pro
nedůvodnost. Krajský prokurátor podnět k podání stížnosti pro porušení zákona skutečně
odložil. Současně přípisem ze dne 7. 7. 1982 vytknul okresní prokuratuře, že dosud nepodala
návrh na zabrání věcí v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Okresní prokurátor
tuto skutečnost neprodleně vytknul stěžovateli, následně byl podán návrh okresnímu soudu na
zabrání věcí (viz kopie listin z dozorového spisu Okresní prokuratury v Olomouci, sp. zn. 1 Pv
520/1981, č. 19 správního spisu II).
[19] Po změně společenských poměrů v roce 1989 vznesli podnět k podání stížnosti pro
porušení zákona odsouzení S. a O. Podněty byly postoupeny okresní prokuratuře k zaujetí
stanoviska. To vypracoval dne 31. 10. 1991 stěžovatel, podepsáno je okresním prokurátorem.
Okresní prokuratura vyhodnotila podněty jako nedůvodné, a proto navrhla jejich odložení (č. 19
správního spisu II). Generální prokurátor přesto podal stížnost pro porušení zákona a rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 7 Tz 35/92, byla zrušena příslušná rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci a obžalovaní byli zproštěni obžaloby.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obžalovaní rozmnožovali a šířili náboženskou a politickou
literaturu z důvodů politicko-ideologických, nikoliv hospodářských. Obžalovaní tak nemohli
naplnit skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného podnikání po objektivní ani subjektivní
stránce. Rozhodnutími okresního a krajského soudu byl porušen též zákon č. 119/1990 Sb., o
soudních rehabilitacích, o čemž svědčí nepřiměřená tvrdost použité represe vůči obžalovaným,
jimž byly uloženy nepřiměřené tresty odnětí svobody (č. 8 správního spisu II).
[20] Při bezpečnostním pohovoru odpověděl stěžovatel na otázku, jak se na tuto věc dívá
nyní,
takto:„V té době mi věc jako politický proces nepřipadala. Uznávám, že nyní se na to dá takto nahlížet.
Z mé strany v té době nevidím profesionální ani lidské selhání. Je otázka, jestli tehdy nemělo dojít ke zneužití mě,
jako mladého prokurátora, ale mně to tehdy opravdu nepřišlo divné. Opravdu ale nebylo běžné, že by nám chodila
obžaloba z Kraje. Jinak v té samotné věci jsem tehdy nic výjimečného nespatřoval.“ Dále se hájil tím, že neměl
k dispozici celý vyšetřovací spis, obžalobu nepsal, přišla z generální prokuratury. V hlavičce
obžaloby je sice stěžovatelova zkratka, to však neznamená, že věc zpracovával. Ta mu byla
přidělena jenom pro další rozmnožení a následné rozeslání k soudu. Vůbec prý netušil, že
obžalovaní byli kněží, neměl to prý „z čeho zjistit – v obžalobě byli jejich funkce v civilních zaměstnáních“
(č. 51 správního spisu).
[21] Pro dokreslení skutkového stavu je vhodné dodat, že stěžovatel byl od 19. 9. 1979
kandidátem KSČ, dne 17. 9. 1981 byl přijat ZO KSČ při Okresní prokuratuře Olomouc za člena
KSČ. Během svého kandidátství zastával funkci předsedy odbočky Svazu československo-
sovětského přátelství (SČSP) při okresní prokuratuře, byl členem závodního výboru ROH,
členem výboru lidové kontroly MěNV, studoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu
(VUML). Z vyjádření ručitelů vyplývá, že stěžovatel „o politiku strany projevoval zájem“ (JUDr.
Moravec), „v době kandidátství se snažil rozšířit svoje politické znalosti, tyto uplatňoval velmi kladně při
výkonu své funkce, takže dnes lze o něm hovořit jako o uvědomělém členu strany, který dovede linii strany uvádět
v život“ (JUDr. Mikeš). Výbor ZO KSČ hodnotil kandidátské období stěžovatele mj.
takto:„Své
pracovní povinnosti plní dobře a jak ve své práci, tak ve svém občanském životě se snaží plnit a prosazovat linii
strany.“ Sám stěžovatel v přihlášce za člena KSČ dne 5. 8. 1981 uvedl, že se snažil „plnit co nejlépe
úkoly, které pro [něj] vyplývaly z funkce člena SČSP na prokuratuře.“ Stěžovatel zdůraznil, že je ateista a
„ve stejném duchu“ vychovává a bude vychovávat i své děti. (vše viz Přihláška za člena KSČ, č. 35
správního spisu).
IV.B
Správnost skutkových zjištění
[22] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná žalovaným a jeho
ředitelem jsou správná, na jejich podporu byl shromážděn dostatečný důkazní materiál, který je
součástí správního spisu. Soud má za prokázané, že stěžovatel v roce 1981 podal obžalobu proti
skupině katolických disidentů a vystupoval jménem okresní prokuratury během trestního řízení
před okresním soudem. Stěžovatel má pravdu v tom, že obžalobu sám nepsal, nýbrž její koncept
byl zaslán spolu se spisovým materiálem z krajské prokuratury. Stěžovatel nechal koncept
obžaloby přepsat a s nepodstatnými doplněními ho podal coby obžalobu okresnímu soudu. Soud
ovšem nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že si nebyl vědom toho, že se jedná o politicky
motivovaný proces. Lze připustit, že stěžovateli nebyl před podáním obžaloby předložen
kompletní spisový materiál. Ovšem již z konceptu obžaloby, který měl stěžovatel i dle vlastního
vyjádření k dispozici, je naprosto zřetelné, že důvodem trestního stíhání bylo šíření náboženské
literatury a písemností pocházejících z okruhu Charty 77 (viz bod [15] shora). S kompletním
spisovým materiálem se musel stěžovatel seznámit nejpozději při hlavním líčení u okresního
soudu, neboť jím byl prováděn důkaz (viz str. 13 rozsudku okresního soudu). Přesto ve svém
závěrečném návrhu setrval na obsahu obžaloby a navrhl uložení nepodmíněných trestů odnětí
svobody v polovině, resp. horní polovině trestní sazby. Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne
24. 8. 1992, sp. zn. 7 Tz 35/92, posoudil uložené tresty, které víceméně odpovídaly návrhu
obžaloby, jako nepřiměřené, represi užitou vůči obžalovaným označil za nepřiměřeně tvrdou,
čímž došlo k porušení zákona z důvodu dle §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
[23] Stěžovatel zdůrazňuje své tehdejší mládí a údajnou profesní nezkušenost. V roce 1981 mu
však bylo již 30 let, na prokuratuře navíc pracoval již sedmým rokem. Není proto dost dobře
myslitelné, že by nerozpoznal skutečné motivy trestního stíhání obžalovaných a neviděl odlišnosti
od případů klasické hospodářské trestné činnosti. Jak vyplývá z hodnocení politické práce
stěžovatele v daném období, byl stěžovatel uvědomělým členem (kandidátem) KSČ, který
uplatňoval své politické znalosti velmi kladně při výkonu své funkce a prosazoval linii strany (viz
bod [21] shora). Stěžovatel se zastupováním obžaloby v řízení před okresním soudem aktivně
podílel na potlačování náboženské svobody obžalovaných a svobody šíření politicko-
ideologických názorů.
[24] Stěžovatel taktéž vypracoval stanovisko k třem podnětům odsouzených katolických
disidentů k podání stížnosti pro porušení zákona. Stalo se tak k jednomu podnětu v roce 1982 a
ke dvěma podnětům v roce 1991. Stěžovatel ve všech třech případech vyjádřil svůj názor, že
vydaná soudní rozhodnutí jsou v souladu se zákonem, a proto není důvod k podání stížnosti pro
porušení zákona. Navrhl podněty odložit. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že
stěžovatel nerozhodoval o podání stížnosti pro porušení zákona. V té době byl totiž
prokurátorem okresní prokuratury, o podnětech k podání stížnosti pro porušení zákona
rozhodovala v souladu s interními instrukcemi krajská prokuratura. Stanoviska stěžovatele z let
1982 a 1991 však mají velkou vypovídací hodnotu o jeho postoji k tomuto soudnímu procesu,
neboť jsou to právě reálné činy, které prověřují vztah jednotlivce k režimu (demokratickému i
nedemokratickému). Stěžovatel v uvedených zprávách podávaných krajské prokuratuře
právněformalisticky zhodnotil právní kvalifikaci skutku a výši uložených trestů, jak o nich
rozhodly soudy v trestním řízení. Přitom neshledal žádné pochybení. Stěžovatel argumentuje tím,
že během trestního řízení v roce 1981 prý jednal dle pokynu nadřízených. To ovšem v žádném
případě nevysvětluje jeho postoje k této věci po změně společenských poměrů v roce 1989.
V roce 1991 se mu v souvislosti s dvěma podněty k podání stížnosti pro porušení zákona nabídla
příležitost, aby učinil sebereflexi svého počínání během totalitního režimu a distancoval se od
tehdejší loajality ke starému režimu. Stěžovatel však učinil naprostý opak, hájil účelově údajnou
zákonnost svého vlastního postupu, když naprosto zamlčel skutečné motivy a cíle předmětného
trestního stíhání. Pokud již v roce 1981 nelze hovořit o stěžovateli jako o mladém, nezkušeném
prokurátorovi (srov. bod [23]), pak v roce 1991 šlo o čtyřicetiletého prokurátora s téměř
sedmnáctiletou praxí. Ostatně i v současné době se jeví, že se jeho postoj k danému případu příliš
nezměnil (viz bod [20] shora).
IV.C
Posouzení právní otázky
[25] Výše uvedená skutková zjištění byla žalovaným i městským soudem kvalifikována jako
činnost směřující k potlačování lidských práv nebo svobod, případně podpora takové činnosti,
která je dle §23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností,
bezpečnostním rizikem. Stěžovatel napadá právní kvalifikaci své činnosti v souvislosti
s politickým procesem proti katolickým disidentům jako činnosti směřující k potlačování lidských
práv.
[26] Hodnocením skutkových zjištění ve vztahu k bezpečnostnímu riziku se zdejší soud
zabýval v obecné rovině v rozsudku ze dne 30. 1. 2009, čj. 5 As 44/2006 – 74: „Pojem „riziko“
v sobě zahrnuje určitou obavu, nebezpečí, možnost škody, ohrožení. Pojem bezpečnostního rizika je tedy nutno
vykládat tak, že shromážděné podklady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti bezpečnostního rizika,
což znamená, že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již samotné podezření z existence
bezpečnostních rizik.“
[27] Stěžovatel namítá, že během trestního řízení v roce 1981 jednal dle pokynů krajské
prokuratury, okresního prokurátora a jeho náměstka. Klade důraz na to, že prokuratura byla
monokratickým orgánem a za trestní věci odpovídal náměstek okresního prokurátora. Touto
námitkou se snaží vyvázat z vlastní individuální odpovědnosti za své jednání.
[28] Nejvyšší správní soud konstatuje, že každé hierarchické soustavě je vlastní rozdělení
pravomocí na jednotlivé články. S tím ovšem souvisí i dělba odpovědnosti. Soud nikterak
nezpochybňuje, že jednotlivé úkony a návrhy činěné stěžovatelem v rámci trestního řízení v roce
1981 podléhaly předchozímu schválení okresním prokurátorem či jeho náměstkem (kteří byli pod
nimi formálně podepsáni) a dozoru krajské prokuratury. Tyto skutečnosti však nesnímají ze
stěžovatele odpovědnost za jeho jednání. V žádném případě nelze přijmout tezi stěžovatele, že
byl v daném řízení pouze nástrojem v rukou nadřízených, „nastrčenou“ či zneužitou osobou.
Stěžovatel dobrovolně, byť svázán instrukcemi nadřízených, zastupoval obžalobu v trestním
řízení proti katolickým disidentům. Politické povahy trestního řízení si musel být vědom, přesto
navrhl nepřiměřené tresty, čímž se podílel na tvrdé represi vůči obžalovaným. Toto jednání je
stěžovateli přičitatelné a nese za ně plnou odpovědnost. Ostatně zákon č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu, proklamuje, že komunistický režim a ti, kteří jej aktivně
prosazovali, používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, zejména je žalářoval ve
věznicích. Stěžovatel byl osobou, která svojí činností v procesu s katolickými disidenty aktivně
prosazovala komunistický režim, a proto je spoluodpovědný za potlačení náboženské svobody a
politických práv obžalovaných. Nejedná se o odpovědnost ve smyslu trestního práva, ale o
morální kategorii (viz nález ÚS ze dne 21. 12. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, č. 14/1994 Sb.).
V tomto smyslu jsou za předmětný politický proces odpovědni rovněž ti, kteří udíleli stěžovateli
pokyny, aprobovali jeho návrhy a prováděli dozor.
[29] Další z námitek stěžovatele je, že v roce 1991 nedoporučil podání stížnosti pro porušení
zákona zřejmě proto, že se jednalo o jeho vlastní případ, a že dnes by byl dle současných
interních pokynů státního zastupitelství z přezkumu vlastních případů vyloučen. Nejvyšší správní
soud připouští, že stěžovatel v sobě nemusel najít potřebnou odvahu, sílu, čest a smysl pro
spravedlnost, aby zpochybnil svoji vlastní činnost za totalitního režimu během procesu
s katolickými disidenty. To nic nemění na tom, že se stěžovateli v roce 1991 naskytla příležitost
kát se ze svých činů, kterou však neuchopil. Tím prokázal, že kontinuitu jeho názorů, postojů a
přesvědčení nepřetrhla ani fundamentální změna společenských poměrů. Obrana stěžovatele
spočívající na nedostatku charakterových vlastností ještě více posílila přesvědčení soudu o jeho
bezpečnostní nespolehlivosti.
[30] Stěžovateli by samozřejmě nebylo lze vytýkat, že zastával jiný (chybný) právní názor,
neboť pluralita názorů je podstatou právního (soudního) sporu realizovaného v demokratickém
právním státě. Nelze ovšem tolerovat, že stěžovatel se na straně obžaloby v mezích jemu
svěřených pravomocí podílel na zneužití objektivního práva s cílem potírat náboženskou
svobodu a svobodu šíření názorů a informací. Vzhledem k okolnostem soudního procesu a
svému postavení v hierarchii tehdejší prokuratury si musel být pravého důvodu trestního stíhání
katolických disidentů vědom.
[31] Poslední z otázek, s kterou se musel soud vypořádat, je, zda lze závěr o existenci
bezpečnostního rizika opřít o události, od nichž uplynulo 24 (resp. 14) let. Je třeba připomenout,
že dle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkumu správního rozhodnutí vychází ze skutkového stavu,
který zde byl v době rozhodování správního orgánu (tj. říjen 2005). Zákon č. 148/1998 Sb.
nestanoví, za jaké období zpět se sleduje výskyt bezpečnostního rizika u navrhované osoby.
Navazující zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní
způsobilosti, rozlišuje dvě skupiny rizik. První skupina rizik, mezi něž patří i činnost, spočívající
v potlačování základních práv a svobod, se zjišťuje za období od 15. roku života navrhované
osoby. Druhá skupina rizik za období, jehož délka je stanovena v závislosti na stupni utajení, pro
nějž se bezpečnostní prověrka provádí, tj. 10, 15 či 20 let nazpět. Jestliže na věc aplikovatelný
zákon č. 148/1998 Sb. nijak nelimituje období, za nějž se bezpečnostní riziko zjišťuje, lze
připustit, aby se za něj považovala též událost, k níž došlo hluboko v minulosti (tj. i před změnou
společenských poměrů). Nejvyšší správní soud judikoval, že pouhá skutečnost, že navrhovaná
osoba po změně společenských poměrů slouží loajálně a oddaně novému demokratickému
režimu, neumožňuje, aby bylo odhlédnuto od událostí svědčících o existenci bezpečnostního
rizika, k nimž došlo za starého režimu (viz rozsudek ze dne 21. 12. 2006, čj. 7 As 29/2005 – 126).
Taktéž se vyjádřil v tom smyslu, že pouhé plynutí času samo o sobě nevede k zániku
bezpečnostního rizika (rozsudek ze dne 30. 7. 2008, čj. 1 As 49/2008 – 122).
[32] V této souvislosti se nabízí paralela s lustračním zákonem (zákon č. 279/1992 Sb.).
Ústavní soud se v nálezu ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 9/01, č. 35/2002 Sb., který se týká
právě lustračního zákona, vyjádřil k účinkům plynutí času následovně: „Ústavní soud si je vědom toho,
že postoje jednotlivce k demokratickému zřízení určují především jeho reálné činy. Čím delší období od zhroucení
totalitního režimu uplynulo, tím více a důkladněji prověří postoj jedince k demokratickému státu jeho každodenní
interakce s ním a s demokratickou společností. Jinými slovy, s postupujícím časem relativní význam postojů a
postavení osob v totalitním státě sice zajisté nemizí, určitě se však zmenšuje.“
[33] V daném případě nelze ani s odstupem 24 (resp. 14) let hodnotit činy stěžovatele jako
zanedbatelné, okrajové či nevýznamné. Je nezbytné vzít v úvahu především charakter těchto činů,
tj. přímá účast na politickém soudním řízení, které vyústilo v souladu s návrhem stěžovatele
v uložení nepřiměřeně tvrdých sankcí. Zejména však postoj stěžovatele k tomuto řízení, který
projevil v roce 1991, svědčí o tom, že se od svého jednání nedistancoval (blíže viz bod [24]
shora).
[34] Stěžovatel v neposlední řadě namítá, že městský soud nepřihlédl k tomu, zda stěžovatel
věděl o politickém charakteru trestního řízení. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s východiskem
městského soudu, že subjektivní stránka jednání navrhované osoby není určující pro závěr, zda
bylo tímto jednáním naplněno bezpečnostní riziko. Nepochybně i stěžovatel dá soudu za pravdu,
že pokud se navrhovaná osoba stýká s jinou osobou, která spolupracuje s ofenzivní tajnou
službou cizí moci, naplňují tyto styky bezpečnostní riziko u navrhované osoby. Ta přitom vůbec
nemusí tušit, že tato jiná osoba s cizí mocí spolupracuje. Riziko spočívá například v tom, že při
přátelské konverzaci by mohla navrhovaná osoba nevědomky sdělovat této jiné osobě fragmenty
utajovaných skutečností, které by mohly být pro cizí moc přínosné. To byl ovšem pouze
ilustrativní příklad. Ačkoliv existence subjektivní stránky není podmínkou pro posouzení určitého
jednání jako bezpečnostního rizika, přesto nelze říci, že by byla zcela bez významu. Z výše
uvedeného totiž vyplývá, že postupujícím časem klesá relativní význam postojů a jednání
navrhované osoby (viz body [31] a [32] shora), které u ní konstituují bezpečnostní riziko. Pakliže
se však podaří prokázat existenci subjektivní stránky jednání navrhované osoby (vnitřní psychický
vztah osoby ke svému jednání), lze přiřknout jejímu jednání závažnější formu. Důsledkem toho
může být, že vliv plynutí času na vědomé jednání navrhované osoby bude zpravidla nižší.
V daném případě Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že stěžovatel musel znát pravé
důvody, pro něž bylo vedeno trestní stíhání katolických disidentů (viz zejména bod [22] shora).
[35] Nejvyšší správní soud se shoduje se závěrem městského soudu i žalovaného, že
s ohledem na provedená skutková zjištění, je nezbytné považovat podíl stěžovatele na politickém
procesu proti katolickým disidentům za činnost směřující k potlačování lidských práv a svobod.
Soud přitom zohlednil, že na základě provedených skutkových zjištění je nepochybné, že
stěžovatel musel vědět o politickém charakteru předmětného trestního řízení a že jeho role
v tomto procesu byla významná, a to i vzhledem k pozdějším postojům stěžovatele. Soud i
žalovaný důkladně zjistili a posoudili osobní individuální spoluodpovědnost stěžovatele za
potlačení lidských práv a svobod obžalovaných v daném procesu. Závěr o existenci
bezpečnostního rizika je proto správný.
V.
Závěr a náklady řízení
[36] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je nedůvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[37] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo.
Žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady převyšující běžnou
administrativní činnost. Proto Nejvyšší správní soud nepřiznal žalovanému náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu