ECLI:CZ:NSS:2009:1.AS.93.2008:95
sp. zn. 1 As 93/2008 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Lesy České
republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, 500 08 Hradec Králové, zastoupeného
JUDr. Františkem Rytinou, advokátem se sídlem Mostní 73, 280 02 Kolín, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 11. 2005, č. j. 2221/2005/KUL, o obnovu opevnění areálu kulturní
památky, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008,
č. j. 7 Ca 8/2006 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 16. 8. 2005 rozhodl Městský úřad Benešov pod č. j. 11717/05 podle §10 odst. 1
zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, o povinnostech vlastníků pozemků a osob
oprávněných k hospodaření s majetkem státu, vztahujících se k areálu podhradního městečka
Odranec a hradu Stará Dubá v katastrálních územích Přestavlky u Čerčan a Lštění. Žalobci uložil
tímto rozhodnutím povinnost obnovit opevnění areálu zříceniny hradu Stará Dubá na pozemcích
zde specifikovaných.
K žalobcovu odvolání žalovaný svým rozhodnutím ze dne 8. 11. 2005 změnil napadené
rozhodnutí; zpřesnil přitom popis ukládaných opatření a napravil některé nesprávné údaje
obsažené ve výroku rozhodnutí. Jinak se však s orgánem I. stupně ztotožnil v tom, že žalobce
je povinen provést opatření v požadovaném rozsahu.
Žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného zamítl Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 28. 5. 2008. Nepřisvědčil žalobcově námitce, podle níž je zřícenina hradu stavbou,
tedy samostatnou nemovitou věcí, nikoli součástí ani příslušenstvím pozemků,
na nichž se nachází, a podle níž tedy právo hospodaření k pozemkům nezakládá žalobci
povinnost pečovat o tuto věc, která je samostatným předmětem práv a povinností. Soud naopak
dovodil, že o stavbu jít nemůže, neboť není zřejmé dispoziční řešení prvního nadzemního
podlaží (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 111/98).
Obvodové zdi zříceniny jsou spojeny se zemí pevným základem, a bez znehodnocení zdi
nebo pozemku je nelze oddělit; zřícenina je tak ve smyslu §120 odst. 1 občanského zákoníku
součástí pozemku. Součástí kulturní památky Stará Dubá - zříceniny hradu s opevněním městečka
- ostatně nejsou jen věci v právním slova smyslu, ale i stopy možného archeologického nálezu,
které nemají samostatnou právní existenci. Kulturní památkou podle §2 odst. 1 zákona o státní
památkové péči mohou tedy být i „věci“, jež nejsou právně samostatné ve smyslu §118
občanského zákoníku, jejichž individualizace (za pomoci věci, na níž se nacházejí) však umožňuje
památkovou ochranu.
Žalobce podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost pro nesprávné posouzení
právní otázky a pro vady správního řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán vycházel, neměla oporu ve zjištěných skutečnostech [§103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.].
Žalobce zdůraznil, že věc i její součást tvoří jediný celek podrobený jedinému právnímu režimu;
součást věci přechází na nabyvatele věci bez dalšího, i když není ve smlouvě o převodu věci
výslovně uvedena. Z toho je zřejmé, že zřícenina hradu Stará Dubá nemůže být součástí
pozemku, na němž se nachází. Na zříceninu hradu nelze použít pravidlo o dispozičním řešení
prvního nadzemního podlaží jako určujícím znaku stavby; stavba středověkého hradu představuje
souhrn atypických stavebních prvků, a o nadzemních podlažích, patrech a podobně zde nelze
uvažovat. Podle žalobce je zřícenina samostatnou nemovitou věcí, která nemůže představovat
součást věci hlavní. Převody vlastnického práva či práva hospodaření k pozemku, jakož i veškeré
úkony v rámci lesního hospodářství, se dotýkají pouze lesního pozemku, nikoli zříceniny hradu.
Jelikož zřícenina hradu je ve vlastnictví státu a žalobce k ní nemá právo hospodaření, nemohou
mu být uloženy povinnosti podle §10 odst. 1 zákona o památkové péči.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského
soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň žalobce požádal o to, aby kasační
stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Touto žádostí se však Nejvyšší správní soud samostatně
nezabýval, neboť o kasační stížnosti rozhodoval krátce po jejím předložení a v situaci,
kdy na žalobci již více než tři roky spočívala pravomocným rozhodnutím uložená povinnost
jednak odstraňovat z pozemků náletové dřeviny, jednak zadat zpracování průzkumu areálu hradu
a památkové koncepce oprav zříceniny. Krom toho žalobce uvedl pouze tolik, že by on sám
i koncepce obnovy hradu mohli být napadeným rozhodnutím poškozeni; tuto újmu však nijak
nespecifikoval.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul dosavadní průběh řízení a upozornil
na to, že žalobce nepodkládá své tvrzení o tom, že kulturní památkou je stavba, žádnou
argumentací, a zánik stavby, na nějž poukazuje městský soud, odbývá konstatováním,
že ne všechny nemovitosti jsou evidovány v katastru nemovitostí. I neevidovaná stavba však
může zaniknout, a tím ztratit postavení samostatné věci, jak to správně uvádí městský soud.
Zbytky zdí nemohou být podle žalovaného považovány za budovy ve smyslu katastrálního
zákona; zánik hradu (který budovou jistě býval), lze klást do období let 1526 až 1554,
již v roce 1648 je Stará Dubá označována za zříceninu. Povinnost provést opatření podle §10
odst. 1 tak byla žalobci uložena právem, neboť jeho právo hospodaření se vztahuje i ke kulturní
památce. Žalovaný proto navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je třeba uvést, že ačkoli žalobce označuje jako důvody své kasační stížnosti
jak důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tak důvod podle písm. b) tohoto ustanovení,
ve skutečnosti jeho námitky naplňují jen důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nesprávné posouzení právní otázky. Žalobce nevytýká žalovanému, že vycházel
z nesprávných skutkových premis, že neshromáždil skutková zjištění v potřebném rozsahu,
nebo že naopak opomenul některá ze zjištění, o nichž jsou doklady ve spisu, a skutkové okolnosti
nejsou mezi stranami sporné. Tím, v čem žalobce s žalovaným a městským soudem nesouhlasí,
je ryze právní posouzení charakteru zříceniny hradu Stará Dubá - tedy zda jde o součást
pozemku, nebo naopak o stavbu, která součástí pozemku není.
Podstatnou část žalobcovy kasační stížnosti tvoří kombinace obecně platných pravidel,
ohledně nichž v řízení nevznikla pochybnost, a konkrétních tvrzení, která z těchto pravidel
ale neplynou. Jistě není spor o to, že věc i její součást tvoří jediný celek podrobený jedinému
právnímu režimu. Z tohoto obecného právního pravidla však nelze v projednávané věci
vyvozovat - jak to žalobce činí - že zřícenina hradu Stará Dubá není součástí pozemku,
na němž se nachází, nýbrž stavbou (tj. samostatnou nemovitou věcí, která nemůže představovat
součást věci hlavní). Stejně tak z tohoto pravidla neplyne, že převody vlastnického práva či práva
hospodaření k pozemku se dotýkají pouze lesního pozemku, nikoli zříceniny hradu, a že žalobci
tedy nemohou být uloženy povinnosti podle §10 odst. 1 zákona o státní památkové péči,
jelikož zřícenina hradu je ve vlastnictví státu a žalobce k ní nemá právo hospodaření. Žalobce
předkládá obecně uznávané pravidlo, a vedle něj právně nezdůvodněnou kvalifikaci („zřícenina
je stavbou“), a na nich pak staví závěr; to ale není možné. Zatímco právní norma (zde konkrétně
parafráze §120 občanského zákoníku) má charakter axiomu, subsumpce právní situace
pod danou normu (zde otázka, zda zřícenina je součástí pozemku, nebo samostatnou věcí -
stavbou) musí být zdůvodněna, aby poté bylo možno vyvodit závěr (zda žalobce je či není
povinen k opravě zříceniny). Žalobce však nepředkládá důvody, jen holá tvrzení.
Nejvyšší správní soud se shoduje s městským soudem v tom, že zřícenina hradu Stará
Dubá není stavbou. V minulosti hrad jistě stavbou (tedy samostatnou nemovitou věcí v dnešním
pojetí) býval, ovšem svou povahu stavby ztratil, protože jeho zkáza dostoupila takového stupně,
že již není patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží [srov. rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. 3 Cz 57/92, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92, k problematice okamžiku vzniku stavby, na něž poté
se stejnými argumenty navázala judikatura k okamžiku zániku stavby - rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 30. 9. 1998, 33 Cdo 111/1998, ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, a ze dne
28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001; k této otázce viz též Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník.
Velký akademický komentář, Linde, Praha 2008, 1. svazek (§1 - §487), str. 489]. Pojem „první
nadzemní podlaží“ není přitom možno brát doslova, jak na to správně upozorňuje žalobce,
neboť stavební struktury středověkých hradů bývaly atypické. Jistě však nelze popřít, že i hrad byl
při vší své atypičnosti vystavěn jako nadzemní stavba, a otázka po dispozičním řešení
jeho prvního nadzemního podlaží je tedy na místě. V souvislosti s hradem přitom není vhodné
omezovat se na pojem podlaží v moderním slova smyslu - tedy vodorovné plochy, která bývá
výškově jednotná v celém prostoru stavby mezi obvodovými zdmi, a zdejší soud by se k tak
úzkému pojetí nepřiklonil. Ze spisu je však zřejmé, že v případě zříceniny hradu Stará Dubá
jde spíše o tu více, tu méně spojité pozůstatky původního zdiva, z nichž nejsou zcela patrné
ani obvodové obrysy někdejší stavby, natožpak jakékoli (třebas i atypické) vnitřní dispoziční
členění hradu.
Žalobce vyjadřuje nesouhlas se závěry městského soudu, resp. s vymezením okamžiku
zániku stavby, k němuž dospěla judikatura; sám však nenabízí žádné jiné kritérium. Žalobcův
postoj by v důsledku vedl k tomu, že žádná stavba by vlastně nemohla zaniknout, neboť jakékoli
i sebenepatrnější a seberozptýlenější pozůstatky stavební činnosti by byly stále považovány
za stavbu; to je ale absurdní.
Řešení sporné otázky, zda daná stavba (tedy stavební dílo ve smyslu stavebního zákona)
je součástí pozemku, nebo samostatnou nemovitou věcí, musí vždy brát v úvahu i okolnosti
konkrétního případu. Není ostatně vyloučeno, aby součástí pozemku byly i některé zachovalé
a funkční drobné stavby (ve smyslu stavebněprávním), pokud k pozemku podle své povahy náleží
a nemohou být odděleny, aniž by se tím pozemek znehodnotil. Při hodnocení právní
samostatnosti takové stavby je nutno zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem
práv a povinností (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998,
sp. zn. 3 Cdon 1305/96). Je-li i u novodobého stavebního díla, které slouží svému původnímu
účelu, v konkrétním případě dobře možné, aby bylo součástí pozemku jako věci hlavní, tím spíše
se to nabízí u zříceniny. Její stavební části a zbytky rozrušeného zdiva během staletí totiž natolik
splynuly s pozemkem, jeho půdním krytem a jeho vegetací, že je již velmi obtížné mezi nimi
rozlišit. O tomto těsném propojení pozemku a stavebního materiálu ostatně svědčí i název,
pod kterým je kulturní památka zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek České
republiky - totiž „hrad Stará Dubá - zřícenina a archeologické stopy“.
Jelikož je zřícenina hradu součástí pozemků, k nimž má žalobce právo hospodaření,
přísluší žalobci vykonávat práva a povinnosti vlastníka (§16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb.,
o státním podniku, §9 odst. 1 a §10 odst. 1 zákona o státní památkové péči) nejen k půdní složce
pozemku, ale i ke zřícenině na pozemku se nacházející.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto
právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu