ECLI:CZ:NSS:2009:1.AZS.13.2009:61
sp. zn. 1 Azs 13/2009 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: T. M. N., zastoupený JUDr. Martinem Čonkou,
advokátem se sídlem Komenského 4, Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2007,
č. j. OAM-1-317/VL-20-05-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2008, č. j. 61 Az 45/2007 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2007 zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“), ve znění
účinném do 20. 12. 2007. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce již v minulosti o udělení
azylu na území České republiky žádal. Dne 1. 9. 2003 (č. j. OAM-722/VL-20-2003) bylo
rozhodnuto o neudělení azylu z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1 a 2,
§14 zákona o azylu a dále, že se na žadatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
citovaného zákona. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítnul krajský soud, následnou kasační
stížnost odmítnul Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 1. 12. 2004, č. j. 3 Azs 70/2004 - 29
(všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Poté se žalobce vrátil do země původu. Do České republiky přicestoval
znovu v lednu 2007, dne 6. 4. 2007 podal novou žádost o mezinárodní ochranu.
Podle žalovaného uvedl žalobce v řízení jednak skutečnosti v zásadě shodné jako v předchozí
žádosti, jednak skutečnost novou, která mu však byla známa již před podáním předchozí žádosti.
Novou skutečností je tvrzení, podle nějž žalobce v roce 1979 nastoupil vojenskou službu
a po vypuknutí konfliktu mezi Vietnamem a Čínou z armády dezertoval.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 30. 4. 2007 žalobu, kterou krajský soud
posoudil dle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou a rozsudkem ze dne 30. 10. 2008 ji zamítl.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal dne 26. 11. 2008 žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost, kterou dne 8. 1. 2009 k výzvě krajského soudu doplnil.
II.
[3] Správní orgán podle stěžovatele pochybil, jestliže zamítnul jeho žádost o mezinárodní
ochranu dle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, aniž by vzal v potaz stěžovatelova tvrzení
o důvodných obavách o život a zdraví v případě jeho návratu do země původu. Uvedeným
postupem porušil §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalovaný byl povinen v nastalé situaci
rozhodnout alespoň o doplňkové ochraně, protože pouze tak by byl schopen dostát
mezinárodním závazkům, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Podle stěžovatele je právo na ochranu proti
nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestu koncipováno jako absolutní, ničím
nepodmíněné lidské právo a stěžovateli nemůže být na újmu, že o hrozbě porušení tohoto práva
informoval ze strachu až v roce 2007, byť připouští, že tak mohl učinit již dříve. Správní orgán
byl povinen poskytnout tomuto právu ochranu v okamžiku, kdy její potřeba vyšla poprvé najevo.
[4] Naléhavost hrozby nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu je v tomto případě
stěžovatele zvýrazněna tím, že pochází z Vietnamské socialistické republiky, kde od vládnoucího
režimu nelze očekávat dodržování lidských práv. Dezerce se v tomto státě považuje za těžký
zločin (mířící proti socialistickému zřízení), za který hrozí dlouholetý trest odnětí svobody,
což v podmínkách vietnamské věznice znamená být vystaven ponižujícímu a nelidskému
zacházení. Situace bude ještě horší po zjištění, že v České republice požádal o mezinárodní
ochranu.
[5] Dále má stěžovatel za to, že žalovaný si pro své rozhodnutí neopatřil úplné a objektivní
podklady, neprovedl dostatečná zjištění ohledně konkrétní situace stěžovatele, provedení
dokazování bylo nedostatečné a skutková podstata, ze které správní orgán vycházel, neměla
oporu ve spise. Stěžovatel konečně namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu
pro nedostatek důvodů. Krajský soud se vůbec nezabýval posouzením otázky splnění podmínek
pro udělení doplňkové ochrany dle §14 odst. 2 písm. d) zákona o azylu, ačkoli tuto námitku
stěžovatel uplatnil ve své žalobě.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že s ohledem na ustanovení
§16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu by bylo zkoumání důvodů udělení azylu dle §12 zákona
o azylu a posouzení doplňkové ochrany dle §14a citovaného zákona nadbytečné. Žalovaný
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2003, č. j. 2 Azs 12/2003 - 76
a navrhnul zamítnutí kasační stížnosti.
III.
[7] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu
vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze
pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Zde Nejvyšší správní soud
shromáždil výčet typových případů, v nichž se může jednat o přijatelnou kasační stížnost.
Jako jeden možný případ uvedl situaci, kdy se kasační stížnost dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Protože se judikatura Nejvyššího správního soudu dosud dostatečným způsobem nezabývala
otázkou, zda možnost zamítnout opakovaně podanou žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu není v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky, shledal zdejší soud kasační stížnost přijatelnou. Dále se zabýval meritorně
jednotlivými námitkami stěžovatele.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta podle §16 odst. 1
písm. d) zákona o azylu, ve znění účinném do 20. 12. 2007. Podle něj se žádost o udělení
mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel „v opakovaně podané žádosti
o udělení mezinárodní ochrany uvede skutečnosti v zásadě shodné či obdobné jako v žádosti předchozí anebo uvede
skutečnosti jiné, které mu však byly či musely být známé již při podání předchozí žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.“ Stěžovatel přitom nikterak nezpochybňuje, že ve své opakovaně podané žádosti uvedl
toliko skutečnosti shodné jako v předchozí žádosti, anebo nové skutečnosti, které mu však byly
známé již při podání žádosti předchozí. Ostatně s ohledem na povahu těchto nových skutečností
(dezerce z vojenské služby v roce 1979) by bylo absurdní, kdyby se byť i jen pokoušel tvrdit
opak. Neuvedení těchto nových skutečností v prvním řízení o azyl zdůvodnil tím, že měl strach,
že kdyby se musel vrátit do Vietnamu a tamější státní orgány se dozvěděly o tom,
co zde vypovídal, tak by mu to mohlo ještě přitížit. Otázkou, k níž směřuje hlavní kasační
námitka stěžovatele, tak je, zda uvedené ustanovení zákona o azylu (případně způsob
jeho interpretace zvolený žalovaným ve stěžovatelově případě) není v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky. Konkrétně s principem non-refoulement, zakotveným jednak výslovně
v článku 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, jednak vyvozovaným
Evropským soudem pro lidská práva z čl. 3 Úmluvy. Podle čl. 10 Ústavy totiž „vyhlášené
mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí
právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“
[10] Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval, že správní orgány i soudy jsou
při svém rozhodování povinny přihlížet k mezinárodním závazkům České republiky a volit
takový z možných výkladů zákona, který je s uvedenými závazky v souladu. V případě
nemožnosti akceptace takového výkladu (např. pro natolik kategorickou dikci vnitrostátního
předpisu, že není ponechán žádný prostor pro odlišnou interpretaci) dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru o nutnosti přednostně aplikovat mezinárodní smlouvu (je-li to s ohledem
na její povahu možné) (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 3. 2006,
č. j. 2 Azs 75/2005 - 72).
[11] Nejvyšší správní soud se proto nejprve v obecné rovině zabýval souladem §16 odst. 1
písm. d) zákona o azylu, ve znění účinném do 20. 12. 2007, s mezinárodními závazky České
republiky. Považoval přitom za nutné vyjít ze smyslu daného ustanovení. Důvodová zpráva
k zákonu o azylu k jeho §16 uvádí: „Ustanovení vymezuje, který návrh na zahájení řízení o azylu je zjevně
nedůvodný. Návrh tím sleduje evropský trend eliminovat náklady spojené s pobytem např. žadatelů, kteří o udělení
azylu žádají toliko z ekonomických důvodů zrychlením azylového řízení (…) důvod podle písmena d) umožní
efektivně vyřídit žádost podávanou opakovaně ze stejného důvodu.“
[12] Důvodová zpráva hovoří o sledování „evropského trendu“ zákonodárcem v této oblasti.
Předně je však třeba upozornit, že v posuzované věci se jedná o případ, v němž správní orgán
rozhodoval ještě v době před uplynutím transpoziční lhůty směrnice Rady 2005/85/ES,
o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení
uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“) (směrnice stanovila jako konec lhůty
pro její transpozici den 1. 12. 2007). V době, kdy o věci žalovaný rozhodoval, tak z evropského
acquis na danou materii dopadala zejména tzv. Rezoluce o zjevně neodůvodněných azylových
žádostech, přijatá na schůzce ministrů členských zemí ES, do jejichž rezortu spadá problematika
přistěhovalectví, konané v Londýně ve dnech 30. 11. a 1. 12. 1992 (dále jen „Rezoluce“).
Přesto považuje Nejvyšší správní soud za vhodné na procedurální směrnici alespoň podpůrně
odkázat, protože základní filosofie úpravy obsažené v procedurální směrnici a v Rezoluci se příliš
neliší. V preambuli Rezoluce nejprve členské státy ES vyjádřily přesvědčení, že by jejich azylové
politiky neměly podporovat zneužívání azylových procedur, aby následně v textu Rezoluce mimo
jiné uvedly, že žádosti představující zneužití azylového řízení je třeba nahlížet jako zjevně
neodůvodněné a státy o nich mohou rozhodovat ve zrychlených řízeních. Procedurální směrnice
obsahuje úpravu podávání opakovaných žádostí na několika místech, vedle ustanovení
upravujícího zrychlené řízení [čl. 23 odst. 4 písm. h) směrnice] rovněž v ustanovení zakotvujícím
institut nepřípustnosti žádosti o azyl [čl. 25 odst. 2 písm. f) směrnice] a v ustanovení týkajícím
se následných žádostí [čl. 32 směrnice].
[13] Český zákonodárce v zákoně o azylu nejprve opakovaně podanou žádost obsahující
totožné důvody podřadil pod institut zjevně neodůvodněných žádostí [§16 odst. 1 písm. d)
cit. zákona]. Následně, přijetím zákona č. 379/2007 Sb., jímž se mimo jiné transponovala
procedurální směrnice, došlo k přesunu úpravy opakovaných žádostí pod institut nepřípustnosti
[§10a písm. e) zákona o azylu]. Důvodová zpráva k zákonu č. 379/2007 Sb. uvádí, že toto
pravidlo transponuje čl. 25 směrnice, podle něhož: „Členské státy mohou považovat žádost o azyl
za nepřípustnou podle tohoto článku, pokud: (…) f) žadatel po pravomocném rozhodnutí podal stejnou žádost.“
V obou případech však zjevně sledoval stejný cíl, a to zabránit zneužívání azylového řízení,
respektive řízení o udělení mezinárodní ochrany. Další účel daných ustanovení vychází z principu
právní jistoty. Jak již ve vztahu k §10a písm. e) zákona o azylu uvedl Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, dané ustanovení „představuje jistý filtr,
jehož prostřednictvím je možné propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní ochrany již jednou
rozhodnutou věc. Jedná se přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden
ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka
věci pravomocně rozhodnuté, tzv. res iudicata, resp. v daném případě res administrata.“
[14] Ve prospěch teze, že předmětná úprava přijatá českým zákonodárcem sleduje legitimní
cíle, lze argumentovat jednak poukazem na úpravu obsaženou v právu ES (k jejímu rozboru
viz výše), jednak úpravou obsaženou v právních řádech některých členských států Evropské unie,
na něž Nejvyšší správní soud rovněž podpůrně odkazuje. Například německý zákon o azylovém
řízení (AsylVfG) ve svém §71 odst. 1 upravuje opakovanou žádost o azyl
takto:„Pokud cizinec
po zpětvzetí nebo pravomocném zamítnutí předchozí žádosti o azyl znovu požádá o azyl (opakovaná žádost),
tak další azylové řízení proběhne pouze tehdy, pokud budou splněny podmínky stanovené §51 odst. 1 až 3
správního řádu.“ Správní řád (VwVfG) v §51 odst. 1 až 3 up ravuje následující podmínky
pro obnovu řízení: 1. změnily se skutkové nebo právní skutečnosti ve prospěch dané osoby,
případně se objevily nové důkazy, které by vedly k rozhodnutí pro žadatele příznivějšímu,
případně jsou dány důvody pro obnovu dle §580 občanského soudního řádu (§51 odst. 1
VwVfG); 2. tyto okolnosti nemohla daná osoba bez hrubé nedbalosti uplatnit v předchozím
řízení (§51 odst. 2 VwVfG); 3. žádost musí být podána do tří měsíců od chvíle, kdy se osoba
o daných důvodech dozvěděla (§51 odst. 3 VwVfG).
[15] Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítl rozpor dané úpravy s Úmluvou, a to zejména
s jejím čl. 3. Z relevantní judikatury, v níž řešil tuto otázku Evropský soud pro lidská práva, lze
poukázat zejména na rozsudek ve věci Sultani proti Francii (rozsudek ze dne 20. 11. 2007, stížnost
č. 45223/05). Zde se Evropský soud pro lidská práva zabýval případem, v němž došlo
k zamítnutí opakované žádosti o azyl ve zrychleném řízení. Podle francouzského práva bylo
přezkoumání zamítavého rozhodnutí přijatelné, pokud žadatel předložil nové skutečnosti
na podporu odůvodněnosti svých obav z návratu do země původu. Tyto skutečnosti mohly
nastat buď po rozhodnutí ve věci nebo před rozhodnutím, pokud o nich žadatel nevěděl (§40
a 41 rozsudku). Stěžovatel namítal rychlost řízení o jeho druhé žádosti o azyl s tím, že v případě
návratu do země původu by byl vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení
(§45). Tato žádost byla prozkoumána tak rychle, že nebylo možné ji posoudit dostatečně
individuálně. Soud nejprve shrnul, že čl. 3 Úmluvy obsahuje absolutní zákaz vystavení mučení,
nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, a je proto nutno podrobit přísné kontrole skutečnosti
uváděné stěžovatelem ohledně toho, co mu hrozí v zemi původu (§63). Ve vztahu
ke zrychlenému řízení následně uvedl, že „samotná skutečnost, že druhá žádost byla projednána
ve zrychleném řízení a tedy v krátké lhůtě, nepovoluje Soudu uzavřít, že provedený přezkum nebyl efektivní.
V tomto ohledu Soud poznamenává, že stěžovatel již využil první úplný přezkum své žádosti o azyl v normálním
řízení. První posouzení umožnilo (…) přezkoumat všechny stěžovatelem uváděné argumenty proti jeho návratu
do Afghánistánu a zamítnout jeho žádost o azyl. Tato první kontrola ospravedlňuje krátkost lhůty při přezkumu
druhé žádosti, v níž se OFPRA spokojila s ověřením v zrychleném řízení, zda neexistují nové důvody,
které by mohly změnit její původní zamítavé rozhodnutí.“ (§65). Dále Soud uvedl, že stěžovatel namítal
pouze obecnou situaci násilí v Afghánistánu. Tato skutečnost ovšem nepředstavuje v případě
vyhoštění porušení čl. 3. Stěžovatel neuvedl skutečnosti týkající se jeho osobní situace,
ani skutečnosti, které by postačovaly k tomu, aby byl pokládán za člena obzvláště ohrozené
menšinové skupiny ve smyslu rozsudku Salah Sheekh proti Nizozemí (rozsudek ze dne 11. 1. 2007,
č. stížnosti 1948/04).
[16] V některých dalších rozhodnutích však Evropský soud pro lidská práva v případě
opakovaných žádostí provedl plný přezkum, aniž by vyčlenil nově uvedené skutečnosti
od původně uváděných, a dospěl k závěru, že návrat stěžovatelů do země původů by znamenal
porušení článku 3 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech posuzoval věci
k datu svého rozhodnutí (tzn. k datu, kdy by byla osoba navrácena do země původu). Zmínit lze
např. věc Hilal proti Spojenému království (rozsudek ze dne 6. 6. 2001, č. stížnosti 45276/99).
[17] Lze tak konstatovat, že Evropský soud pro lidská práva na jednu stranu připouští
jako legitimní posouzení opakovaně podaných žádostí o udělení azylu, případně mezinárodní
ochrany, v určité formě zkráceného řízení. Na druhou stranu zdůrazňuje (v souladu
se svou konstantní judikaturou) absolutní povahu práv plynoucích z článku 3 Úmluvy a posuzuje
možnost porušení uvedeného článku ve světle všech důkazů předložených stěžovatelem,
tedy včetně nových důkazů, které by byly předloženy v řízení o opakované žádosti.
[18] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v obecné rovině
není úprava obsažená v §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, ve znění účinném do 20. 12. 2007,
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Přistoupil tak ke zkoumání toho,
zda k porušení čl. 3 Úmluvy nedošlo její aplikací v tomto konkrétním případě, tedy v případě
stěžovatele.
[19] Jak je patrné ze správního spisu, stěžovatel podal první žádost o udělení azylu na území
České republiky v roce 2003. Během pohovoru vedeného v rámci tohoto řízení uvedl, že do ČR
přicestoval za manželkou a synem. Do azylového řízení vstoupil za účelem legalizace svého
pobytu na zdejším území. Stěžovatel mimo jiné také vypověděl, že v letech 1979 - 1981 vykonával
základní vojenskou službu. Poté pracoval jen příležitostně, v důsledku čehož měl těžkosti
ekonomického charakteru. V případě návratu do země původu se obával, že by neměl dostatek
finančních prostředků na splacení dluhu. Stěžovatel rovněž uvedl, že ve vlasti neměl žádné
problémy s policií či jinými státními orgány. Stěžovateli nebyl rozhodnutím žalovaného udělen
azyl, nebyla na něj vztažena ani překážka vycestování. Žalobu stěžovatele proti tomuto
rozhodnutí zamítl krajský soud, následnou kasační stížnost odmítl Nejvyšší správní soud
usnesením ze dne 1. 12. 2004, č. j. 3 Azs 70/2004 - 29. Novou žádost o mezinárodní ochranu
podal stěžovatel dne 6. 4. 2007. V pohovoru ze dne 19. 4. 2007 stěžovatel kromě dalšího uvedl,
že v roce 1979 byl poslán na frontu, a protože jako voják nechtěl zabíjet lidi, tak z vojny utekl.
Vrátil se domů, kde jej „sebrali“ a umístili do pracovního tábora. Pak se za něj zaručila matka
a propustili jej. Poté odjel pracovat jako dělník do Československa, v roce 1989 se vrátil
do Vietnamu. V roce 1999 obdržel „nějakou pozvánku od vojáků“. Neví sice, o co se jednalo,
ale dostal strach, a tak odjel do České republiky. Po neúspěšném azylovém řízení se vrátil
do své vlasti. Koncem roku 2006 se znovu rozhodl vycestovat do ČR, jednak proto, že měl stále
obavu z vojáků a z toho, že by mohl jít například znovu na vojnu, jednak proto (a to zejména),
že chtěl žít se svou rodinou.
[20] Žalovaný dospěl po posouzení skutečností uvedených stěžovatelem a na základě obsahu
správního spisu k závěru, že je na místě zamítnout jeho žádost podle §16 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu. Krajský soud jeho postup aproboval a ani Nejvyšší správní soud neshledal důvod
odchýlit se od tohoto závěru. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval výše, není sporu o tom,
že stěžovatel ve své žádosti uvedl toliko údaje totožné s údaji uvedenými v jeho předchozí žádosti
(přítomnost rodiny v České republice), případně údaje nové, které mu však byly známy již v době
podání první žádosti (dezerce z armády). Aplikace citovaného ustanovení zákona o azylu
na stěžovatelův případ tak je plně v souladu s dikcí tohoto ustanovení. Stejně tak nic nesvědčí
o tom, že by postup zvolený žalovaným nebyl v souladu s čl. 3 Úmluvy. Vycestování stěžovatele
do země původu, navzdory jeho tvrzení o jeho možné perzekuci ze strany státních orgánů
kvůli tomu, že se dopustil dezerce před téměř třiceti lety, samo o sobě nemůže založit porušení
principu non-refoulement ve smyslu čl. 3 Úmluvy. Věrohodnost samotného tvrzení o dezerci
výrazně zpochybňuje skutečnost, že ji stěžovatel uvedl až v nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany a že v první žádosti tvrdil přesný opak (tedy že vojenskou službu řádně absolvoval).
Dále lze poukázat na skutečnost, že v zemi původu opakovaně bez jakékoliv újmy pobýval,
a to i v období po té, co obdržel onu blíže nespecifikovanou „pozvánku od vojáků“.
[21] Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že žalovaný porušil §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu, jestliže zamítnul jeho žádost o mezinárodní ochranu, aniž by vzal v potaz
stěžovatelova tvrzení o důvodných obavách o život a zdraví v případě jeho návratu do země
původu. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že stěžovatelova námitka svědčí
o jeho neporozumění institutu zjevně neodůvodněné žádosti. Shledá-li žalovaný, že je žádost
o udělení mezinárodní ochrany zjevně nedůvodná (na základě některého z důvodů uvedených
v §16 zákona o azylu), pak již neprovádí „plnohodnotný“ přezkum žádosti, ale rozhoduje
ve zkráceném řízení. Nejvyšší správní soud přitom shledal, že v nyní posuzovaném případě byla
aplikace §16 odst. 1 písm. d) citovaného zákona žalovaným na místě. Ze stejného důvodu
považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodné rovněž další stěžovatelovy námitky, podle nichž si
žalovaný pro své rozhodnutí neopatřil úplné a objektivní podklady, neprovedl dostatečná zjištění
ohledně konkrétní situace stěžovatele a rozsudek krajského soudu byl nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů (viz bod [5] výše).
IV.
[22] Kasační stížnost byla s ohledem na shora uvedené důvody shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji proto dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[23] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku
řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu