ECLI:CZ:NSS:2009:1.AZS.41.2009:59
sp. zn. 1 Azs 41/2009 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Bc. Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: A. A., zastoupená JUDr. Tomášem
Holubem, advokátem se sídlem Štefánikova 29, 150 00 Praha 5, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2008,
č. j. OAM-589/VL-10-K02-2008, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2009, č. j. 28 Az 43/2008 - 19,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2009, č. j. 28 Az 43/2008 - 19,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2008 neudělil žalovaný žalobkyni mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o azylu“).
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou doručenou Krajskému soudu
v Hradci Králové dne 30. 9. 2008. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2009 žalobu zamítl.
V odůvodnění uvedl, že výpověď žalobkyně je nevěrohodná a ohledně otázky nevyčerpání
ochrany v zemi původu se krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného.
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností ze dne 24. 4. 2009, doplněnou dne 15. 6. 2009, namítaje, že je dán důvod
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka je toho názoru, že v řízení
byla prokázána existence důvodů pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu, respektive, že v Ruské federaci má důvodné obavy z pronásledování z důvodu pohlaví
a náboženství. Současně stěžovatelka požádala, aby soud přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek, a navrhla kasačnímu soudu provedení dvou důkazů (novinových článků na internetových
portálech www.tyden.cz a www.blisty.cz).
Dále uvedla, že muslimská žena žijící v Dagestánu může být vystavena fyzickému
a sexuálnímu násilí ze strany příslušníků veřejné bezpečnosti, aniž by docházelo k jeho prošetření
a odhalení viníka. Nadto viník takového násilí (příslušník veřejné bezpečnosti) může následně
vyhrožovat těm, kteří se ho pokoušeli usvědčit. Faktická převaha viníka nad obětí či svědkem
činu má za následek to, že svědkyně místo aby využila údajných zákonných prostředků obrany,
na základě slovních výhružek dokáže opustit svou vlast, domov a příslušníky rodiny, k nimž má
citovou vazbu. Podle názoru stěžovatelky je zřejmé, že v Dagestánu je pronásledována
pro své náboženské vyznání a pro své pohlaví, jelikož se tímto řadí ke konkrétní skupině.
Tato skutečnost je pak zřejmým motivem člena veřejné bezpečnosti k jednání,
které ve stěžovatelce vzbuzuje odůvodněný strach z pronásledování z důvodu jejího pohlaví
a náboženského vyznání.
K otázce legalizace pobytu a zpoždění při podání žádosti o poskytnutí azylu stěžovatelka
poukázala na svůj nízký věk a z toho plynoucí nezkušenost či nerozhodnost. Jako legalizaci
totiž stěžovatelka označila stav, kdy si po opuštění rodné země uvědomila nutnost zajištění
legálního postupu při podání žádosti o ochranu v České republice v návaznosti na to,
co se přihodilo v Dagestánu.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatelky učiněné v průběhu správního řízení, a uvedl,
že jak své rozhodnutí tak rozsudek krajského soudu považuje za souladné s právními předpisy.
K námitkám obsažených v doplnění ke kasační stížnosti žalovaný uvádí, že jsou obecného
charakteru, na bázi hypotéz, a nemají ke stěžovatelce žádný vztah, jelikož v nich není zmiňována,
ani v nich není uveden žádný případ zásahu vůči muslimské ženě z důvodů jejího náboženského
vyznání. Žalovaný podotkl, že správní orgán při posuzování případu žadatele o mezinárodní
ochranu musí vycházet ze zásady individuálního posuzování jednotlivých žádostí; je tedy ve svých
úvahách omezen sděleními žadatele o mezinárodní ochranu a až následně tato sdělení hodnotí
na podkladu informací o zemi původu. Závěrem žalovaný poznamenal, že návrh stěžovatelky
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je nedůvodný, neboť podání kasační stížnosti
má odkladný účinek ze zákona. Žalovaný proto navrhl, aby byla kasační stížnost
pro její nedůvodnost zamítnuta.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není tudíž důvod kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS; všechna
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Podle tohoto usnesení se o případ přijatelnosti kasační stížnosti může jednat mj. tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele; příkladem toho může být například
hrubé pochybení krajského soudu v jednotlivém případě při výkladu hmotného či procesního
práva. Nejvyšší správní soud z níže uvedených důvodů shledal, že se o tento případ v souzené
věci jedná, proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná a je tedy zapotřebí
se jí meritorně zabývat.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil,
že stěžovatelka přicestovala do České republiky dne 15. 7. 2008, žádost o poskytnutí mezinárodní
ochrany podala dne 14. 8. 2008. Na pohovoru konaném dne 28. 8. 2008 stěžovatelka prohlásila,
že je státní příslušnicí Ruské federace (z oblasti Dagestánu) a vyznává islám. Ze země odešla
kvůli nestabilní situaci, jelikož tam údajně probíhá válka a vraždění. Tyto konflikty přetrvávají
dle jejího názoru mezi ozbrojenými složkami státu a bývalými bojovníky z Rusko-čečenské války
stojícími na straně Čečny. Sestřenice stěžovatelky byla znásilněna a zbita policistou a následně
stěžovatelka, i přes nesouhlas sestřenice, informaci o tomto znásilnění sdělila rodině sestřenice,
která na policistu podala trestní oznámení. Jelikož v oznámení bylo uvedeno i jméno stěžovatelky,
policista po svém propuštění stěžovatelku vyhledal a vyhrožoval jí rovněž znásilněním.
Stěžovatelka se následně ukrývala u známých a po dohodě s manželem, jehož si vzala proti vůli
svých rodičů, za ním vycestovala do České republiky. Manžel stěžovatelky údajně opustil
Dagestán před sedmi lety, na území České republiky se oženil s Češkou a tím získal trvalý pobyt,
i když se později rozvedli.
Z kasační stížnosti je patrné, že stěžovatelka svými námitkami brojí proti závěru krajského
soudu o neudělení azylu podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, podle něhož se azyl
cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Z úřední povinnosti
zdejší soud konstatoval, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Takovou vadou bylo zcela zásadní pochybení
krajského soudu, který provedl účelovou selekci informací obsažených ve správním spisu
a vycházel tak ze skutkového stavu, jenž v tomto spisu neměl oporu. Uvedený postup krajského
soudu odporuje zásadě volného hodnocení důkazů obsažené v §77 odst. 2 s. ř. s., tj. že soud
hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Níže popsaný postup
krajského soudu, který ze správního spisu vybíral pouze jím zvolené údaje a ostatní relevantní
údaje zamlčel, je v rozporu s výše uvedenou zásadou a mohl mít vliv na zákonnost rozhodnutí
o věci samé.
Krajský soud stěžovatelce její příběh neuvěřil a tvrzený konflikt s policistou považoval
za účelový s tím, že hlavním důvodem podání žádosti o azyl byla její snaha legalizovat pobyt
v České republice. Nevěrohodnost stěžovatelky dovodil krajský soud z toho, že ve vlastnoručně
psané žádosti uvedla, že to byla ona, kdo na dotyčného policistu podal stížnost, zatímco
v písemné žádosti a pohovoru pak tvrdila, že stížnost podala rodina sestřenice. Další nesrovnalost
spatřoval krajský soud v tom, že nejprve stěžovatelka hovořila pouze o znásilnění sestřenice,
následně přidala i brutální útok na sestřenici, který měl předcházet samotnému znásilnění. Krajský
soud rovněž polemizoval s tvrzením stěžovatelky, že její sestřenice zatajila nejbližší rodině důvod
hospitalizace.
K otázce věrohodnosti žadatele o azyl lze poukázat na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, podle něhož „není povinností žadatele o azyl,
aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí.
Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy,
které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ Z uvedené právní věty lze dovodit,
že vypovídá-li žadatelka o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení shodný příběh
a její výpovědi lze označit za konzistentní a souladné s dostupnými informacemi o zemi původu,
je nutné z takové výpovědi vycházet. Ostatně ani žalovaný věrohodnost stěžovatelky
nezpochybňoval, neboť ve svých výpovědích stěžovatelka líčila svůj azylový příběh konzistentně
a uváděla podrobnosti o znásilnění její sestřenice nebo o tom, jak ji policista následně vyhledal
a vyhrožoval jí.
Rozpory spatřované krajským soudem ohledně osoby, jež měla oznámit policii znásilnění
sestřenice stěžovatelky, nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu přeceňovat. Z překladu
písemné žádosti „podala jsem oznámení“ nelze bez dalšího dovodit, že stěžovatelka podala
trestní oznámení na policii; tvrzení může být interpretováno např. tak, že stěžovatelka uvedenou
skutečnost oznámila rodině sestřenice. Použité obecné tvrzení by podle zdejšího soudu nemělo
být automaticky vykládáno v souladu s právní terminologií používanou krajským soudem
v jeho úřední činnosti, který z výrazu „podala jsem oznámení“ dovodil, že stěžovatelka sama
podala trestní oznámení. Je třeba vycházet z toho, že žadatel o azyl zpravidla má nižší povědomí
o právním řádu České republiky, tudíž způsob a úroveň jeho vyjadřování nemusí odpovídat
významu slov, který je jim přisuzován v právnické terminologii. Výraz „oznámení“ může v běžné
mluvě znamenat jakékoliv oznámení či sdělení, kterým stěžovatelka určité osobě poskytla
informaci o znásilnění její sestřenice. Krajský soud by tak při dalším hodnocení výpovědi
stěžovatelky měl používaným výrazům přisuzovat především význam, jaký mají v běžném jazyce.
Skutečnost, že stěžovatelka nejprve v písemné žádosti o udělení mezinárodní ochrany
hovořila pouze o znásilnění sestřenice a až v pohovoru přidala údaje o fyzickém násilí
předcházející znásilnění sestřenice, není nelogická. V písemné žádosti stěžovatelka pouze uvedla
důvod žádosti o mezinárodní ochranu, tj. obava o život z důvodu oznámení znásilnění sestřenice
policistou. Až v následném ústním pohovoru informaci rozvedla a blíže popsala, jak ke znásilnění
sestřenice došlo, což není v rozporu se skutečnostmi uvedenými v písemné žádosti.
Konečně se krajskému soudu jevila nevěrohodná informace, že sestřenice utajila důvod
hospitalizace její rodině. Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že takový závěr krajského soudu
je pouhou spekulací. Zpráva o dodržování lidských práv v Rusku v roce 2006, vydaná
Ministerstvem zahraničí Spojených států amerických dne 6. 3. 2007, jež je součástí správního
spisu, k problematice znásilňování uvádí, že „znásilňování je nezákonné, avšak v praxi bylo problémem
(…) Podle nevládních organizací mnohé oběti nikdy znásilnění neoznámily z důvodu společenského stigmatu
a nedostatečné podpory státu. (…) Přestože některá krizová centra mohou poskytovat podporu obětem znásilnění,
z ústních informací vyplývá, že psychologové krizových center ženy odrazovaly od oznamování případů znásilnění“
(srov. č. l. 61 správního spisu). Z výše uvedeného je patrné, že znásilnění je v Ruské federaci
chápáno jako zneuctění ženy, proto je často utajováno. Lze tak pochopit, že sestřenice žádné
bližší informace o důvodu své hospitalizace rodičům nesdělila, ale informovala
o tom až stěžovatelku, když zůstaly spolu o samotě.
K otázce věrohodnosti stěžovatelky lze závěrem uvést, že rovněž její tvrzení o porušování
lidských práv a ozbrojených konfliktech v Dagestánu, jež uváděla při ústním pohovoru,
jsou souladná s informacemi o zemi původu. Ohledně porušování lidských práv citovaná zpráva
uvádí, že „v posledních letech došlo k výraznému nárůstu případů rasově nebo etnicky motivovaných útoků (…)
Etnické napětí bylo vysoké převážně v muslimském Severním Kavkazu a k problémům docházelo i v některých
městech mimo tuto oblast. Protičečenské a “protiwahhabistické“ nálady vzrostly po každém teroristickém útoku
spojovaném s čečenskými vzbouřenci (…) Vládní činitelé, novináři a veřejnost ukvapeně označovali muslimské
organizace za wahhabistické, což je výraz, který začal být spojován s extremismem. Tyto nálady vedly
k oficiálnímu zákazu “wahhabismu“ v Dagestánu a Kabardino-Balkarii“ (srov. č. l. 53 správního spisu).
K otázce ozbrojených konfliktů lze z citované zprávy o dodržování lidských práv v Rusku
v roce 2006 mj. vyčíst, že „v průběhu sledovaného roku pokračovaly nepokoje v Čečenské republice
a jejím okolí a v sousedních republikách Ingušsko a Dagestán. Příslušníci federálních sil a sil Čečenské republiky
se dopouštěli porušování lidských práv, včetně mučení, poprav bez soudního procesu, mizení osob a svévolného
vězení. (…) Vládní síly i čečenští vzbouřenci používali pozemní miny v Čečensku a Dagestánu nadále ve velké
míře“ (srov. č. l. 41 správního spisu).
Na základě shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud závěr krajského soudu
o nevěrohodnosti stěžovatelky neopodstatněným. Z předloženého správního spisu tvrzené
rozpory a nesrovnalosti nevyplývají (ani žalovaný věrohodnost stěžovatelky nezpochybňoval).
Není-li zpochybněna věrohodnost stěžovatelky, je nutné vycházet z jí tvrzených skutečností
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57).
Krajský soud v napadeném rozsudku vedle závěru o nevěrohodnosti stěžovatelky uvedl,
že i kdyby snad k tvrzenému setkání a vyhrožování ze strany policisty došlo, stěžovatelka ochranu
v zemi původu nehledala a stížnost na chování policisty nepodala. Z informace o zemi původu
pak krajský soud dovodil, že „zákon zaručuje nezávislé soudnictví a existovala zde celá řada známek svědčící
o nezávislosti soudů. (…) V oddíle 5. (…) je zmiňována existence krizových center, činnost nevládních
organizací, a to zjevně funkčních, o čemž svědčí počty zachycených případů.“ Na základě těchto informací
považoval krajský soud tvrzení stěžovatelky o neúčinnosti ochrany v zemi původu za vyvrácené.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že „při používání informací o zemích původu je nutné
dodržovat následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2)
důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné
(srov. kritéria pro nakládání s informacemi o zemích původu v azylovém řízení, in: GYULAI, G.: Country
Information in Asylum Procedures: Quality as a Legal Requirement in EU, Budapest, 2007)“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71).
V posuzovaném případě informace o zemi původu obsažené ve správním spise
vyhovovaly výše uvedeným kritériím. Krajský soud se však při jejich hodnocení dopustil
zásadního pochybení, jenž Nejvyšší správní soud nemůže přehlédnout. Nelze akceptovat postup
krajského soudu, který si z dokumentů obsažených ve správním spise vybral k podpoře
svých závěrů pouze dílčí tvrzení, jejichž citace v rozsudku výrazně zkreslila celkový obsah
informace o zemi původu a poskytla diametrálně odlišný náhled na danou problematiku,
než který z dané zprávy jako celku vyplýval.
K organizaci soudnictví citovaná zpráva o dodržování lidských práv v Rusku uvádí,
že „zákon zaručuje nezávislé soudnictví a existovala zde celá řada známek svědčících o nezávislosti soudů,
avšak soudy nefungovaly důsledně jako účinná protiváha jiných složek státní moci“ (srov. č. l. 38 správního
spisu). Krajský soud tedy do svého rozsudku nezahrnul celou větu tak, jak je obsažena v citované
zprávě. Naopak použil jen její část obecně tvrdící, že nezávislé soudnictví je zaručeno,
ovšem vypustil část věty o faktickém uskutečňování soudní moci. Ohledně krizových center
citovaná zpráva uvádí, že „v roce 2005 existovalo 22 krizových center pro ženy, která fungovala v rámci širší
struktury institucí pro poskytování sociální ochrany. Krizové služby nejsou zaměřeny výhradně na násilí páchané
na ženách, avšak některá tato centra služby obětem domácího násilí poskytují. (…) Oběti znásilnění mohou
vystupovat jako plnohodnotné právní strany v trestních žalobách podaných proti údajným pachatelům a mohou
usilovat o zákonné odškodnění v rámci verdiktu, aniž by musely podat samostatnou občanskoprávní žalobu.
Přestože některá krizová centra mohou poskytovat podporu obětem znásilnění, z ústních informací vyplývá,
že psychologové krizových center ženy odrazovaly od oznamování případů znásilnění. Tito psychologové považovali
proces vyšetřování a stíhání za traumatizující; takováto doporučení však nebyla součástí oficiální politiky.
Napadeným ženám pomáhali příslušníci lékařské profese, mimo jiné i v nemocnicích a jiných zařízeních.
Avšak aby se vyhnuli dlouhé době, kterou by museli strávit u soudu, někteří lékaři nebyli příliš ochotni zjišťovat
podrobnosti o sexuálním napadení nebo shromažďovat fyzické důkazy“ (srov. č. l. 61 správního spisu).
Také informace o funkčnosti krizových center, kterou krajský soud dovodil z počtu zachycených
případů, je zavádějící. Z textu zprávy sice vyplývá, že v zemi původu stěžovatelky krizová centra
existují, nicméně psychologové těchto center obětem znásilnění často rozmlouvají oznámení
samotného znásilnění, neboť celý proces vyšetřování považují pro ženu za traumatizující.
Znásilnění často zůstávají neoznámena a určitá satisfakce pro oběti znásilnění je spíše výjimečná.
Z protokolu o pohovoru vyplynulo, že důvodem, proč stěžovatelka nehledala ochranu
před vyhrožováním policisty u státních orgánů v zemi původu, byla nedůvěra v naději na zlepšení
situace. Uvedla, že věděla, že to nemá smysl, protože jej nepotrestali v případě znásilnění,
tak by se jí na policii stejně vysmáli. Mohl by ji zabít a stejně by nedokázali, že to byl on.
Takových případů bylo hodně, rozhodující roli hrají peníze; ten kdo peníze nemá, nemá žádná
práva. Výpověď stěžovatelky lze podpořit rovněž údaji obsaženými v citované zprávě
o dodržování lidských práv. O činnosti policie je uvedeno, že „státní policejní sbor, který patří
do resortu ministerstva vnitra, je organizován na federální, krajské a místní úrovni. Přestože předpisy a národní
zákony zakazují korupční aktivity, korupce byla velmi rozšířená a bylo provedeno jen několik málo zásahů
proti nezákonným aktivitám policistů. Vláda se údajně zabývala jen zlomkem zločinů, které federální síly
spáchaly na civilistech v Čečensku. Přestože státní orgány, například ministerstvo, nadále vzdělávaly pracovníky
o ochraně lidských práv při policejní činnosti na školeních, která zajišťovaly zahraniční vlády, zůstaly
bezpečnostní složky z velké části nezreformované“ (srov. č. l. 38 správního spisu). Z výše uvedeného
vyplývá poměrně vysoká pravděpodobnost, že oznámení či ohlášení uvedeného jednání policisty
u státních orgánů v zemi původu by stěžovatelce kýženou ochranu nezaručilo.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že v posuzovaném případě lze považovat za důvodné
tvrzení stěžovatelky o neúčinnosti ochrany v Ruské federaci z důvodu korupce a nestíhání
nezákonných aktivit policistů, neboť citovaná informace o zemi původu plně koresponduje
s jejími tvrzeními.
Stěžovatelkou navrhované důkazy Nejvyšší správní soud neprovedl, neboť v rozsudku
krajského soudu shledal pochybení takového charakteru, že v souladu s ustanovením §109
odst. 3 s. ř. s. ex officio zrušil rozsudek krajského soudu pro jinou vadu řízení, jež mohla mít
za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Bude-li stěžovatelka trvat na jejich provedení,
může navrhnout jejich provedení v dalším řízení před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
je bezpředmětná, neboť dle ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu je kasační stížnosti podané
ve věci mezinárodní ochrany přiznán odkladný účinek ze zákona.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s.), v němž, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.), Krajský soud v Hradci Králové rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu