ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.178.2006:87
sp. zn. 2 Afs 178/2006 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka a právní věci žalobce: Ing. M. P.,
zastoupen JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Mojžíšova 17,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2006, č. j. 29 Ca
129/2004 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2004, č. j. 8069/03/FŘ 140. Tímto rozhodnutím
žalovaný podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítl jeho odvolání proti platebnímu výměru
Finančního úřadu Brno III ze dne 8. 8. 2003, č. j. 144773/03/290961/1675, o vyměření daně
z převodu nemovitostí ve výši 3120 Kč. Žalovaný v odvolacím rozhodnutí zhodnotil skutkový
stav a právní úpravu a k odvolací námitce nepřiměřené výše daně z převodu nemovitostí
zasahující do ústavního práva vlastnit majetek uvedl, že mu nepřísluší hodnotit ústavnost právní
úpravy.
Krajský soud v napadeném rozsudku ke stěžejní žalobní námitce přiškrcujícího
charakteru nepřiměřeně vysoké daně z převodu nemovitostí vyslovil, že nedošlo k tvrzenému
porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod ani Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, chránících vlastnictví občanů. Žalobce mohl svůj majetek svobodně
převést a zdanění převodu ve III. skupině sazbou 5% nelze považovat za přiškrcující,
a to ani v porovnání se stávající sazbou 3%. Výše zdanění totiž odpovídá určité ekonomické
situaci státu. Na posouzení výše daně nemůže mít vliv ani skutečnost úhrady realitní kanceláři,
či nutnosti platit daň z příjmů. Rozhodnutí žalovaného proto krajský soud shledal odpovídajícím
zásadě zákonnosti ve smyslu §2 odst. 1 daňového řádu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že ust. §15 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické,
dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění před novelou provedenou zákonem
č.420/2003 Sb., stanovící výši daně 5% z ceny převáděné nemovitosti, je v rozporu s jeho
vlastnickým právem, stanoveným Listinou základních svobod a Úmluvou o ochraně lidských
práv a základních svobod. Za protiústavní považuje stěžovatel sám princip daně z převodu
nemovitostí omezující jeho vlastnická práva, a to zejména právo se svým vlastnictvím volně
disponovat. Vzhledem k tomu, že krajský soud vycházel z povinnosti žalovaného řídit
se zákonem, poukazuje stěžovatel na možnost navrhnout zrušení zákona odporujícího ústavnímu
pořádku. Daň v této výši je v rozporu s principem přiměřenosti zásahu státu do vlastnictví
občanů a k tomuto závěru dospěl i zákonodárce, který ji snížil na 3%. Stěžovatel ovšem i tuto
sníženou daň považuje za neodůvodněný zásah do vlastnického práva. Listina základních práv
a svobod v čl. 11 a Úmluva o ochraně lidských práv a svobod v dodatkovém protokolu č. 1
stanoví právo věc vlastnit a ochranu vlastnictví. Součástí vlastnictví je právo věc užívat
a disponovat s ní. Právě právo dispoziční je předmětnou daní ohroženo, neboť dispozice
s nemovitým majetkem s sebou nese zatížení daní ve výši 5%, k čemuž je třeba připočítat 5%
marže realitních kanceláří. Každý převod se tak vlastníku prodraží o 10 % z jeho ceny. Dokonce
se výše této daně promítá v prodražení bytové výstavby, neboť každý developer do svých
nákladů promítne i daň spojenou s převodem pozemku. Stěžovatel poukazuje na výklad
německého ústavního soudu o přiškrcujícím charakteru daní ohrožujících rentabilitu podniku
a dále na určitou deformaci trhu s nemovitostmi a ohrožení mobility pracovních sil.
Za jeden ze základních daňových principů pak považuje i administrativní nenáročnost
zajišťující, aby poplatníci přinášeli do státní pokladny co nejvíce. Vybírání daně totiž může
vyžadovat velký počet úředníků, jejichž platy stráví největší část výnosu daně. V České republice
je to právě daň z převodu nemovitostí vyžadující více peněžních prostředků, než je její fiskální
výnos. Majetkové daně představují pouhé 1% příjmů státního rozpočtu a náklady na daňovou
správu se tomuto výnosu rovnají. Odůvodněnost takové daně je ze společenského pohledu nízká
a zdaleka nevyrovnává zásah do základního práva.
Rozpor s rovným vlastnickým právem zaručeným Listinou základních práv a svobod
spatřuje stěžovatel dále v tom, že rozdílně upravuje zdanění věcí movitých a nemovitých. V rámci
daní osobních je prodej věcí movitých v zásadě od daně osvobozen, prodej věcí nemovitých
je osvobozen jen v určitých případech (§4 zákona č. 586/1992 Sb.), v rámci daní „na věci“ jsou
daní zatíženy věci v rámci daně dědické, darovací a v rámci daně převodové - tam pak jde
výhradně o věci nemovité. To narušuje podle stěžovatele rovnost vlastnického práva a takto
založená nerovnost zdanění jednotlivých věcí je významným zásahem do vlastnického práva.
Z těchto hledisek považuje stěžovatel vyměřenou daň za nepřiměřeně vysokou, případně
zcela protiústavní. Proto je třeba považovat za nezákonné i rozhodnutí krajského soudu.
Navrhuje jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že snížení daně z převodu nemovitostí
od 1. 1. 2004 nelze považovat za odstranění přiškrcujícího charakteru daně, ale jako výraz určité
ekonomické situace státu promítající se do výše daně. Na posuzování zákonnosti daně z převodu
nemovitostí nemůže mít vliv ani případná povinnost placení daně z příjmů ani odměna realitní
kanceláři, neboť výše daně je stanovena zákonem. Listina základních práv a svobod stanoví
v čl. 11 odst. 5, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Ustanovení §2 daňového
řádu zakotvuje zásadu zákonnosti. V souladu s ní byl postup správce daně vycházející ze zákona
č. 357/1992 Sb. ve znění platném v rozhodném období. Proto nemohla být ani žalovaným
uznána opodstatněnost odvolacích námitek. Správci daně nepřísluší hodnotit soulad právní
úpravy s ústavními předpisy. Stěžovatel nezpochybnil, že je poplatníkem daně, ani předmět či výši
vyměřené daně. Má-li daň pro poplatníka negativní důsledky, má možnost využít k tomu
určených institutů, kterými jsou posečkání daně, zaplacení daně ve splátkách nebo prominutí
daňového nedoplatku Z těchto důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost namítá nezákonnost rozsudku krajského soudu, kterou spatřuje v jeho
protiústavnosti plynoucí z protiústavnosti rozhodné právní úpravy. To lze podřadit kasačnímu
důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení).
S ohledem na tvrzené důvody nezákonnosti rozsudku krajského soudu se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou souladu užitého právního předpisu s Ústavou.
Kasační stížnosti přisvědčil a dne 9. 10. 2008 podal Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy
návrh vyslovení protiústavnosti ustanovení §§8, 9, 10 a 15 zákona č. 357/1992 Sb. o dani
dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v rozhodném znění. Přitom vycházel nejen
z argumentace kasační stížnosti, ale v návrhu uplatnil i další důvody, pro které zákon
v označených ustanoveních považoval za protiústavní.
Ústavní soud nálezem ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08 (dostupný
na http://nalus.ussoud.cz) návrh v části požadující vyslovení protiústavnosti §8 odst. 1 písm. a),
§9 odst. 1 písm. a), §10 písm. a věta první a §15 zákona č. 357/1992 Sb. o dani dědické, dani
darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění před novelizací provedenou zákonem
č. 420/2003 Sb. zamítl a ve zbytku návrh odmítl. Ústavní soud předně uvedl, že posuzování daní
z hlediska jejich funkcí náleží zákonodárci a dále vymezil podmínky, za nichž lze zasáhnout
do daňové politiky státu. Poté hodnotil, zda je v daném případě některá z těchto podmínek
naplněna a dospěl k závěru, že tomu tak není. Podle názoru Ústavního soudu se u daně
z převodu nemovitostí v rozhodném období nejednalo ani o extrémní disproporcionalitu vedoucí
ke zničení „majetkové základny poplatníka“, ani o porušení práva rovnosti mezi vlastníky různých
druhů majetků, či o jinou disproporcionalitu. Za nepodstatná hlediska označil vliv daně
na bytovou politiku, či pohyb pracovních sil (ostatně neprokázaný), souběh s povinností
poplatkovou (neboť tyto platby mají jiný účel), či případné další zdanění ceny nemovitosti daní
z příjmů (neboť to má relevantní protispekulační účel). Tento nález byl účastníkům řízení
doručen a v podrobnostech na něj proto lze odkázat.
Veškeré kasační námitky směřující k posouzení užitého zákona v relevantních částech
jako protiústavního tak byly Ústavním soudem, jehož úkolem je posuzovat soulad zákona
s ústavním pořádkem, vyvráceny. Pro Nejvyšší správní soud je právní názor vyslovený Ústavním
soudem v této věci závazný a nemůže se od něj odchýlit.
Jiné námitky, které by mohl Nejvyšší správní soud posuzovat sám nad uvedený rámec,
kasační stížnost neobsahuje; stejně nebyly shledány vady, které by měl posoudit nad rámec
kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Ze těchto důvodů Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než kasační stížnost zamítnout
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu