ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.29.2009:60
sp. zn. 2 Afs 29/2009 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
DVO, spol. s r. o., sídlem T. G. Masaryka 75, Ostroměř, zast. JUDr. Jaroslavem Buriánkem,
advokátem se sídlem v Praze, Záhořanského 3, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci
Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 614/08-1500-607686, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2008, č. j. 30 Ca 32/2008 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Návrh na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství 17. 1. 2008,
č. j. 614/08-1500-607686 a rozhodnutí Finančního úřadu v Hořicích ze dne 8. 11. 2007,
č. j. 30198/07/239930/4058, se odmítá .
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti výše
označenému rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti
rozhodnutí Finančního úřadu v Hořicích ze dne 8. 11. 2007, č. j. 30198/07/239930/4058.
Prvostupňovým rozhodnutím byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 10 000 Kč za porušení
povinnosti nepřijímat v hotovosti platbu, jejíž výše překračuje částku 15 000 EUR, stanovené
zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o omezení plateb
v hotovosti“). Rozsudek krajského soudu vycházel z toho, že stěžovatel povinnost uloženou výše
uvedeným zákonem skutečně porušil.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Namítá tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel uvádí, že se krajský soud přiklonil k nesprávnému závěru, že stěžovatel jako
příjemce platby v hotovosti „musel vědět“, že výše platby převyšuje stanovený limit, neboť měl
možnost si kdykoliv výši kurzu měny euro zjistit. Stěžovatel se naopak domnívá, že zákonem
o omezení plateb v hotovosti užité spojení „musel vědět“ by mělo být vykládáno v tom smyslu,
že se musí jednat o úmyslné zavinění, nikoliv o neznalost či nedbalost. Pokud by tedy limit byl
výrazně překročen, pak příjemce takové platby by to musel vědět. Situace stěžovatele je ovšem
jiná. V jeho případě byla platba převzata v hotovosti v jiný den, než se původně předpokládalo,
navíc šlo jen o mírné překročení limitu, které bylo způsobeno vychýlením kurzu. Přitom daný
obchod byl dojednáván mnohem dříve před tím, přičemž platba byla sjednána ve dvou částech:
jako záloha a jako doplatek při předání zboží. V době dojednávání daného obchodního vztahu
by výše ani jedné z plateb limit nepřekročila.
Dále krajský soud dle stěžovatele pochybil při výkladu toho ustanovení zákona o omezení
plateb v hotovosti, které říká, že omezení daná tímto zákonem se nevztahují na platbu cla, daní
atd. Krajský soud vyšel z názoru, že se toto ustanovení vztahuje toliko na platby finančním
orgánům. Stěžovatel ovšem namítá, že v hospodářské praxi se rozlišuje mezi platbami s daní
z přidané hodnoty a platbami bez ní. Proto musí daňové doklady mj. obsahovat údaj o základu
zdanitelného plnění a také údaj o výši daně. V praxi se pak udává i výše platby včetně daně.
Je tedy nesporné, že u plateb podléhajících daní z přidané hodnoty platí kupující prodávajícímu
částku ve výši základu daně a dále prodávajícímu platí daň z přidané hodnoty. Pro stát tak daň
vybírá prodávající a v souhrnné výši ji pak odvádí finančnímu úřadu (pokud neuplatní nadměrný
odpočet daně). Jestliže tedy zákon o omezení plateb v hotovosti stanoví, že omezení se netýká
platby daní, cla apod., tak se stěžovatel jako prodávající mohl oprávněně domnívat, že kupující
mu platí částku ve výši základu daně a dále daň, jak to také bylo uvedeno na konkrétním
daňovém dokladu. Pokud byla z platby odečtena výše daně z přidané hodnoty, pak zákonný limit
zdaleka překročen nebyl. A pokud zákon o omezení plateb v hotovosti přinejmenším připouští
takový výklad, nemůže být stěžovatel pokutován za to, že ustanovení zákona chápal v takovém
smyslu.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále navrhuje, aby zdejší soud zrušil i obě
rozhodnutí finančních orgánů v dané věci.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda je oprávněn o návrhu stěžovatele
v plném rozsahu jednat. Jak výše zmíněno, stěžovatel navrhl, aby tento soud zrušil i rozhodnutí
žalovaného a rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Rozhodnutí správního orgánu lze však
u soudu napadnout pouze žalobou podle §65 odst. 1 s. ř. s. a o této žalobě podle §31 odst. 1
s. ř. s. rozhoduje krajský soud. Stěžovatel také takovou žalobu podal a krajský soud o ní rozhodl
kasační stížností napadeným rozsudkem. Kasační stížnost pak je podle §102 s. ř. s. opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení,
z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení soudního
rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále stanoveno jinak.
Kasační stížností se nelze domáhat zrušení správního rozhodnutí. Pokud stěžovatel v petitu
kasační stížnosti takový návrh výslovně vznesl, požaduje od tohoto soudu rozhodnutí, k němuž
není věcně příslušný. S ohledem na to, že ani nejde o žalobu nesprávně podanou u Nejvyššího
správního soudu namísto u soudu krajského (neboť tam již byla dříve řádně podána),
není zde důvod k postoupení návrhu krajskému soudu podle §7 odst. 5 s. ř. s.
Proto Nejvyšší správní soud návrh na zrušení správních rozhodnutí obsažený v petitu
kasační stížnosti podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl pro nedostatek věcné příslušnosti
tohoto soudu k řízení o takovém návrhu.
Nejvyšší správní soud dále zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti směřující proti
rozsudku krajského soudu a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel
je zastoupen advokátem a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109
odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ze správního a soudního spisu soud zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení důvodů kasační stížnosti: Stěžovatel dne 17. 9. 2005 přijal od pana V. K.
v hotovosti částku 448 425 Kč. Částka byla převzata na základě faktury – daňového dokladu č.
50911, který byl vystaven na doplatek kupní ceny za dodávku plastových oken na základě kupní
smlouvy mezi kupujícím a prodávajícím, která byla uzavřena dne 1. 9. 2005. Součástí spisu je i
doklad o převzetí předmětné částky ze dne 17. 9. 2005. Na základě těchto skutečností vydal
Finanční úřad v Hořicích shora uvedené rozhodnutí, jímž byla stěžovateli uložena pokuta ve výši
10 000 Kč za porušení §3 a §4 záko na o omezení plateb v hotovosti. Prvostupňový orgán uložil
minimální možnou pokutu, neboť přihlédl k tomu, že k překročení limitu pro platbu v hotovosti
došlo o pouhých 12 225 Kč. Správnost postupu finančního úřadu následně potvrdil žalovaný i
krajský soud.
Kasační stížnost stojí na dvou stěžejních námitkách. První z nich směřuje k výkladu
sousloví „musel vědět“ podle §6 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti účinného ke dni
uskutečnění platby (17. 9. 2005). Na základě tohoto ustanovení kontrolní orgán uloží pokutu ve výši
podle odstavce 1 i příjemci hotovostní platby, pokud tato platba přesáhla limit a příjemce platby musel vědět,
že jejím uskutečněním došlo k porušení tohoto zákona. Odst. 1 tohoto ustanovení, na který je
poukazováno, praví, že kontrolní orgán uloží poskytovateli platby, který poruší povinnost provést platbu
bezhotovostně, pokutu až do výše 5 000 000 Kč, nejméně však 10 000 Kč. Při stanovení výše pokuty přihlédne
k závažnosti jednání a jeho následkům. Limit stanoví §4 odst. 1 tohoto zákona, dle něhož je
poskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 15 000 EUR povinen provést platbu
bezhotovostně. Stěžovatel přijal platbu ve výši 448 425 Kč. Podle §4 odst. 2 zákona o omezení
plateb v hotovosti se platba v české měně pro účely tohoto zákona přepočte na měnu EURo směnným
kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni provedení platby. Ke dni
uskutečnění platby činil tento kurs 1 EUR = 29,08 Kč. V přepočtu na českou měnu tedy limit
činil 436 200 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že v případě stěžovatele byla přijata částka o 12 225 Kč
vyšší, než je stanovený zákonný limit. Tuto skutečnost ostatně stěžovatel nikterak nezpochybňuje.
Po skutkové stránce je tedy věc zcela nesporná.
Sousloví „musel vědět“ obsažené v §6 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti
je třeba přitom vykládat právě tak, že se vztahuje toliko na otázky skutkové. Neznalost otázky
právní totiž vychází z všeobecné právní zásady ignorantia iuris non excusat. A otázka přepočtu české
měny na měnu euro je v tomto smyslu otázkou právní, kterou zakotvuje §4 odst. 2 zákona
o omezení plateb v hotovosti. Pokud se tedy stěžovatel domníval, že přijetím platby nepřesahuje
zákonem stanovený limit, šlo o omyl právní. Jak ovšem již judikoval „prvorepublikový“ Nejvyšší
správní soud v rozhodnutí ze dne 9. 5. 1921, sp. zn. 5351/21 (Boh. A, 833/1921): „Neznalost
a mylný výklad právních norem (error juris poenalis) … nemůže správní delikt omluvit.“ Novější judikatura
správních soudů pak vychází z toho, že trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy
jako trestnost trestných činů a na správní trestání lze přiměřeně vztáhnout principy
trestního práva (viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007,
č. j. 8 As 17/2007-135, publ. pod č. 1338/2007 Sb. NSS). Omyl právní je pojmem trestního
práva, a tedy lze přiměřeně vycházet i z judikatury soudů trestních. Nejvyšší soud při výkladu
tohoto pojmu v rozhodnutí ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 3 Tz 120/2000, uvedl, že „neznalost zákona
(negativní právní omyl) pachatele neomlouvá nejen pokud se týká norem trestních zákonů, nýbrž i pokud jde
o mimotrestní právní normy, jichž se trestní zákony ve svých odkazovacích a blanketních ustanoveních dovolávají.“
Ustanovení §6 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti (a zejm. dikce „musel vědět“)
tak míří např. na situace skutkového omylu. Pokud by se stěžovatel domníval, že přijímá hotově
částku podlimitní (tedy v daný den méně než 436 200 Kč), ale plátce by mu omylem předal peněz
více, šlo by o situaci omylu skutkového. Právě na takové situace pamatuje slovní spojení „musel
vědět“. Právě proto se toto spojení vyskytuje pouze v případě deliktu příjemce platby a nikoliv
již u deliktu poskytovatele platby, který je definován v §6 odst. 1 zákona o omezení plateb
v hotovosti. Situace, kdy příjemce nemusel vědět, že došlo k překročení zákonem stanoveného
limitu, může nastat i tak, jak v napadeném rozsudku popsal krajský soud. Pokud bude mít
příjemce více provozoven, které v tentýž den (viz §4 odst. 3 zákona o omezení plateb
v hotovosti) přijmou od jednoho obchodního partnera více plateb, přičemž každá jednotlivě bude
podlimitní, ale v součtu limit přesáhnou, pak by příjemce nemohl o přijetí nadlimitní částky vědět.
Nad tento rámec je třeba upozornit na to, že překročení limitu v dané věci nebylo
nikterak dramatické, avšak přesto výrazné. Limit byl přesáhnut o 12 225 Kč a k překročení limitu
by došlo i tehdy, pokud by platba byla přijata v jakýkoliv den v období od 5. 8. 2005 do dne
přijetí platby. Šlo tedy o kurz dopředu předvídatelný. Na tuto skutečnost ostatně upozorňuje také
žalovaný.
Poukázat lze rovněž na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 2. 2008,
č. j. 31 Ca 51/2007 - 15, publ. pod č. 1635/2008 Sb. NSS, který se týkal podobného právního
problému. Z něj plyne, že příjemce plateb v hotovosti se nemůže zprostit odpovědnosti
za porušení zákona poukazem na nepřesné údaje o výši povolených plateb v hotovosti
publikované ve sdělovacích prostředcích před účinností zákona, pokud v jeho §4 odst. 1 a 2
je limit těchto plateb uveden v eurech a je zároveň stanoven přepočet na českou měnu směnným
kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni provedení platby.
Druhou právní otázkou, kterou se ve smyslu kasačních námitek zdejší soud zabýval, je to,
zdali se pro účely zákona o omezení plateb v hotovosti do výše uvedeného limitu započítává
i daň z přidané hodnoty. Podle §3 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona se totiž povinnost provést
platbu bezhotovostním způsobem nevztahuje na platby daní, poplatků, cla, záloh na tyto platby, odvodů
za porušení rozpočtové kázně a na jiné druhy plateb uskutečňované podle zákona o správě daní a poplatků nebo
podle celního zákona, pokud tyto zákony nestanoví jinak.
Z dikce uvedeného ustanovení je zřetelné, že má zákon na mysli platbu daní podle zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Tento zákon se přitom vztahuje toliko na placení daní
správci daně. Způsob placení daní je uveden v §59 tohoto zákona. Podle odst. 1 řečeného
ustanovení se daně platí příslušnému správci daně v české měně. Při každé platbě musí být uvedeno, na kterou
daň je platba určena. Je-li platba poukázána v cizí měně, zaeviduje ji správce daně na osobní daňový účet
daňového dlužníka ve výši, v jaké mu byla připsána na účet v české měně. Rovněž další odstavce uvedeného
§59 upravují pouze placení daní správci daně. Působnost zákona o správě daní a poplatků
je pak stanovena v jeho §1 odst. 1, dle něhož tento zákon upravuje správu daní, poplatků,
odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně (pro ně souhrnně
zakotvuje legislativní zkratku „daně“), které jsou příjmem státního rozpočtu, územních rozpočtů
a fondů. Je tedy zřejmé, že platbou daně podle zákona o správě daní a poplatků není míněno
uhrazení částky (včetně daně z přidané hodnoty) obchodnímu partnerovi. Je jím pouze
platba daně správci daně. Kdo je správcem daně, stanoví §1 odst. 3 zákona o správě daní
a poplatků – jde o finanční orgány a další správní i jiné státní orgány České republiky, jakož
i orgány územních samosprávných celků věcně příslušné podle zvláštních zákonů ke správě daní.
Ostatně skutečnost, že se zákon o omezení plateb v hotovosti nevztahuje právě na platbu
daní správci daně, vychází i z účelu tohoto zákona. V této souvislosti krajský soud v napadeném
rozhodnutí správně poukázal na důvodovou zprávu, z níž vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo
mj. přispět novou úpravou ke zvýšení podílu bezhotovostních plateb a omezení možnosti
tzv. praní špinavých peněz a daňových úniků. V případě platby daní správci daně taková rizika
nehrozí, a proto se na ně zákon nevztahuje. Naopak v případě transakcí mezi obchodními
partnery takové riziko existuje, a proto na ně zákon dopadá (lhostejno, zda jde o transakce mezi
plátci daně z přidané hodnoty či nikoliv). Výklad naznačený stěžovatelem tak není správný.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a Nejvyšší správní soud
neshledal ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet
mimo uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s.; proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Náhrada nákladů řízení se v části, v níž byl návrh odmítnut, řídí ust. §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož na ni nemá právo žádný z účastníků. V části návrhu, který je kasační stížností,
je třeba vycházet z ust. §60 odst. 1 (§120) s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení
nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu