ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.67.2009:64
sp. zn. 2 Afs 67/2009 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: Ing. Z. E.,
zastoupený JUDr. Zdeňkou Podrazkou, advokátkou se sídlem Jánského 5, Znojmo, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 9. 2006, č. j. 7243/06-130, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2008, č. j. 6 Ca 354/2006 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností napadl shora uvedený rozsudek
městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
15. 9. 2006, č. j. 7243/06-130. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti
dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Benešově ze dne 23. 12. 2004,
č. j. 102292/04/021910/4986, jímž mu byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období I. čtvrtletí 2001 ve výši 88 217 Kč. Důvodem doměření daně bylo
neoprávněné uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty na základě faktur č. 010117 ze dne
17. 1. 2001 a č. 010301 ze dne 1. 3. 2001 vystavených společností LONDON TRADE,
spol. s r. o., která nebyla plátcem této daně.
Městský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že nebyly splněny podmínky
nároku na odpočet daně stanovené v §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), neboť faktury nebyly
vystaveny plátcem daně. Městský soud zdůraznil povinnost plátce prokázat nárok na odpočet
daně v době, kdy jej uplatnil. Tuto povinnost nemůže nahradit v průběhu daňového řízení
návrhem na provedení šetření, výslechy svědků či zajištění dokladů dodavatele. Navíc navržené
důkazní prostředky ani nebyly s to prokázat, že LONDON TRADE, spol. s r. o., byla plátcem
daně z přidané hodnoty. Každý plátce uplatňující na základě přijatého plnění nárok na odpočet,
si může ve veřejném registru ověřit, zda daňový subjekt, který vystavil daňový doklad, byl
skutečně plátcem této daně. Daňový subjekt uplatnil určité tvrzení a nedostál své povinnosti toto
tvrzení prokázat, ač k tomu byl správcem daně řádně vyzván.
Rozsudek městského soudu byl zástupci stěžovatele (daňovému poradci) doručen dne
19. 11. 2008. Stěžovatel proti němu podal v zákonné lhůtě kasační stížnost, která však
neobsahovala žádné důvody. Městský soud nejprve odstraňoval vady spočívající v nedostatku
právního zastoupení a v nezaplacení soudního poplatku. Po odstranění těchto vad usnesením
ze dne 6. 3. 2009 vyzval stěžovatelovu advokátku k doplnění kasační stížnosti o konkrétní
skutkové a právní důvody; k tomu jí stanovil lhůtu jednoho měsíce ode dne doručení výzvy,
k němuž došlo dne 21. 3. 2009. Faxovým podáním doručeným městskému soudu dne 21. 4. 2009,
které bylo v písemné podobě předáno k poštovní přepravě dne 22. 4. 2009 bylo soudu doručeno
doplnění důvodů.
Kasační stížnost lze podle §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podat ve lhůtě dvou týdnů od doručení
rozhodnutí a podle odst. 1 téhož ustanovení musí mj. obsahovat důvody, pro které je rozhodnutí
krajského soudu napadáno. Tak tomu v daném případě nebylo. Vzhledem k tomu, že městský
soud po uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti k doplnění důvodů podle §106 odst. 3 s. ř. s.
vyzval a stanovil k tomu lhůtu, která byla stěžovatelem dodržena, Nejvyšší správní soud
toto doplnění akceptoval. Tento postup odpovídá závěrům usnesení Ústavního soudu ze dne
10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 179/2008 (dostupné na www.nalus.usoud.cz).
V tomto doplnění kasační stížnosti stěžovatel výslovně zopakoval, že kasační stížností
napadá rozsudek městského soudu ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. 6 Ca 354/2006, jímž byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2006, č. j. 7243/06-130. Dále však tvrdí,
že napadá toto rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání z důvodů marného
uplynutí lhůty. Namítá, že odvolání bylo v souladu s §22 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) podáno včas, neboť podle
§1 odst. 3 daňového řádu jsou správcem daně i orgány obce. Žalovaný i soud však vycházeli
z výkladu Nejvyššího správního soudu popírajícího výjimečnost daného ustanovení, z výkladu,
který je nepřípustně restriktivní a mimo racionální realitu. Tímto výkladem daného ustanovení
dochází k porušení práva na spravedlivý proces. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s právním názorem městského
soudu a navrhuje její zamítnutí.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatel sice důvody své kasační stížnosti
nepodřadil žádnému z ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., podle obsahu kasačních důvodů však
lze soudit, že uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti jsou rozhodná následující zjištění
ze správního spisu.
Finanční úřad v Benešově doměřil daň z přidané hodnoty dodatečným platebním
výměrem ze dne 23. 12. 2004, č. j. 102292/04/021910/4986; ten byl stěžovatelově zástupci
doručen dne 10. 1. 2005. Odvolání bylo podáno elektronicky dne 31. 1. 2005; dne 17. 2. 2005
byla stěžovateli zaslána výzva k doplnění chybějících náležitostí, která byla jeho zástupci doručena
dne 3. 3. 2005. Podání označené jako reakce na tuto výzvu bylo doručeno dne 18. 3. 2005
Obecnímu úřadu Chvalovice, kterým bylo dne 21. 3. 2005 přesláno Finančnímu úřadu
v Benešově, jemuž bylo adresováno. Finanční úřad vycházel z tohoto data a posoudil lhůtu
k doplnění odvolání za dodrženou. Žalovaný pak odvolání posoudil věcně, dodatečný platební
výměr přezkoumal podle §50 daňového řádu a odvolání zamítl jako nedůvodné, nikoliv jako
opožděně podané, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti. Ostatně žaloba stála na tvrzení
o porušení procesních předpisů při zjišťování skutkového stavu a na tvrzení o nezákonně
doměřené dani. S těmito námitkami se také městský soud v napadeném rozsudku vypořádal.
Pokud tedy stěžovatel brojí proti tomu, že městský soud akceptoval nezákonné zamítnutí
odvolání žalovaným pro jeho opožděnost, která měla být způsobena podáním odvolání
u Obecního úřadu ve Chvalovicích, zcela se míjí s podstatou věci. Stěžovatel zde zjevně zaměnil
skutkový stav s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 Afs 101/2007, kde byl posuzován
právě případ stěžovatelova odvolání podaného v zákonné lhůtě pouze u Obecního úřadu
ve Chvalovicích, jímž však nebylo včas příslušnému správci daně přesláno. Stěžovatelovou
kritikou právního názoru v této věci Nejvyšším správním soudem vysloveného se v řízení o této
kasační stížnosti zabývat nelze. Jiné důvody však kasační stížnost neobsahuje.
Nejvyšší správní soud vážil, zda není na místě odmítnutí kasační stížnosti jako
nepřípustné, vzhledem k tomu, že se opírá jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před
soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel sice tyto důvody v řízení před městským soudem teoreticky uplatnit mohl, ovšem
nebyl k tomu žádný důvod, neboť se nejedná důvody, na nichž by žaloba mohla účinně stát.
Opomenutá možnost uplatnění důvodů v řízení před krajským (městským) soudem se musí
vztahovat k projednávané věci, jinak není důvod nepřípustnosti podle citovaného ustanovení
naplněn.
Proto se Nejvyšší správní soud zabýval důvody kasační stížnosti; ty však na případ
posuzovaný napadeným rozsudkem městského soudu vůbec nedopadají.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto přezkumném soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu