ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.86.2008:222
sp. zn. 2 Afs 86/2008 - 222
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní
věci žalobců: a) D.I.S., spol. s r. o., se sídlem Křižíkova 2960/72, Brno, a b) Angerlehner
Hoch - und Tiefbau Gesellschaft m. b. H., se sídlem Obere Lanstrasse 19, Pucking,
Rakousko, oba zastoupeni Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 301/8,
Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída
Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Vodovody a kanalizace Břeclav,
a. s., se sídlem Čechova 23, Břeclav, zastoupené Mgr. Marianem Jeřábkem, advokátem se sídlem
Panská 2/4, Brno, a 2) OHL ŽS, a. s., se sídlem Burešova 938/17, Brno, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2008, č. j. 62 Ca 34/2007 - 165,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) k rukám jejich zástupce
Mgr. Radka Pokorného do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě
nákladů řízení částku 5340 Kč.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku
Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže ze dne 17. 5. 2007, č. j. R082/2007/02-09363/2007/310-Hr. Citovaným
rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže („žalovaný“)
ze dne 12. 2. 2007, č. j. S342/2006-02829/2007/530-Va/AB. Tímto rozhodnutím žalovaný
konstatoval, že zadavatel při zadávání předmětné veřejné zakázky (poznámka soudu: k zadání
došlo v červnu 2006) nesplnil povinnost dle ustanovení §39 odst. 2 zákona č. 40/2004 Sb.,
o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, když nevyloučil z další účasti v zadávacím
řízení uchazeče VHS Břeclav, spol. s r. o., přestože tento uchazeč neprokázal splnění kvalifikace
podle §30 odst. 2 písm. c) cit. zákona, když nepředložil oprávnění k výkonu zeměměřičských
činností. Zadavatel dále nesplnil povinnost dle ustanovení §62 odst. 3 cit. zákona ve spojení
s §8 odst. 3 vyhlášky č. 240/2004 Sb., o informačním systému o zadávání veřejných zakázek
a metodách hodnocení nabídek podle jejich ekonomické výhodnosti, ve znění vyhlášky
č. 137/2005 Sb. (dále jen „vyhláška“), když při hodnocení nabídek v kritériích hodnocení
„záruční doba“ a „podmínky pro provedení stavby“ nehodnotil nabídky uchazečů postupem,
který tato vyhláška stanoví. Popsané úkony zadavatele však podstatně neovlivnily stanovení
pořadí úspěšnosti nabídek.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatel uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), tedy nesprávné
posouzení právní otázky krajským soudem, a dále nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro nedostatek důvodů a pro vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
Stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně vycházel z extrémního jazykového výkladu
jednotlivých ustanovení zadávací dokumentace, který již přesahuje hranice obecného požadavku
na transparentnost a srozumitelnost. Neaplikoval vedle jazykového výkladu výklad systematický.
(1.) K dílčímu kritériu hodnocení „záruční doba“ stěžovatel uvádí, že formulace bodu 41.5
zadávací dokumentace (zadavatel hodlal v tomto kritériu „hodnotit nabídnuté záruční doby na dílčí
části díla nad rámec minimálně požadovaných záručních lhůt stanovených zadavatelem“) skutečně může
vyvolávat otázku, zda bylo záměrem zadavatele hodnotit celé záruční lhůty či pouze část lhůty
nabídnutou nad rámec minimálně požadované délky. Z bodu 41.7 nicméně plyne, že za předmět
hodnocení je označena „délka záruční doby nabídnutou uchazečem“. V tomto bodu je jednoznačně
stanoveno, že zadavatel vezme číselnou hodnotu nabídnutou uchazeči v příslušné části nabídky
jako délku záruční doby a tuto hodnotu dosadí do příslušného matematického vzorce pro
výpočet bodového hodnocení. Ani náznakem tedy nepřipouštěl, že tento údaj bude jakkoliv
upravovat. Není proto zřejmé, proč soud tak jednoznačnou formulaci zpochybnil tvrzením,
že „nevyplývá jednoznačně, že by hodnocena měla být celá záruční doba.“ Zejména prý soud popřel obecné
pravidlo, že stejné pojmy v zadávací dokumentaci a v nabídkách uchazečů by měly mít vždy
stejný význam. Ve všech nabídkách byla zadávací lhůta nabízena vždy jako celek a ani zadavatel
nikde nepožadoval a nepřipouštěl, aby uchazeči samostatně uváděli hodnotu rozdílu nabízené
délky záruční lhůty a její minimální požadované délky. Tato úvaha soudu je ostatně rozporná
s jeho úvahou, kterou učinil ohledně kritéria hodnocení plánu jakosti upraveného na konkrétní
podmínky této veřejné zakázky. Z absence dalších přívlastků u slova „upravený“ totiž dovodil, že
tento pojem je třeba hodnotit v jeho absolutní podobě, tedy jako „úplně přizpůsobený“.
Stěžovatel konečně uvádí, že oba výklady připuštěné soudem vedly uchazeče o veřejnou zakázku
k naprosto totožnému chování, tedy nabídnout co nejdelší záruční lhůty. Zadavatel jim poskytl
důležitou informaci o tom, co považuje za minimální hodnotu zadávací lhůty a všichni tedy měli
stejné výchozí informace. Nejednoznačnost zadávací dokumentace tak nemohla mít vliv na jejich
rovnost v okamžiku přípravy nabídek. Námitky proto směřují až do okamžiku jejich hodnocení.
Stěžovatel konečně tvrdí, že natolik přísný jazykový výklad nemá svoje místo v případě zadávací
dokumentace, nýbrž jen v případě právních předpisů. Zadávací dokumentaci je totiž třeba
ve sporných případech vykládat funkčně, s důrazem na účel dohledové činnosti stěžovatele,
kterým určitě není zmaření zadávacího řízení z formalistických důvodů.
(2.) K dílčímu kritériu hodnocení „plán jakosti upravený na konkrétní podmínky veřejné
zakázky“ stěžovatel tvrdí, že zde šel soud zcela nad rámec přezkoumávaného správního řízení
i žalobních námitek, když zpochybnil vymezení tohoto kritéria a nepřímo i jeho přípustnost. Soud
totiž naznačil, že by se spíše mělo jednat o zadávací podmínku dle ustanovení §61 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách, tj. o součást prokazování kvalifikace uchazečů. Soud tak neřešil otázku
přípustnosti předmětného kritéria hodnocení, nýbrž opřel svoje rozhodnutí pouze o skutečnost,
že zadavatel v zadávací dokumentaci nedefinoval parametr „míry přizpůsobení“ jako
hodnocenou skutečnost. Stěžovatel však namítá, že standardním plánem jakosti disponuje každá
společnost, jelikož se jedná o jeden z předpokladů pro získání osvědčení ISO. Pokud by zadavatel
požadoval předložení tohoto plánu, jednalo by se o zadávací podmínku. V daném případě
nicméně zadavatel nepožadoval tento standardní plán, nýbrž plán speciálně upravený na tuto
konkrétní veřejnou zakázku. Z povahy věci přitom plyne, že ve fázi zadávacího řízení,
kdy uchazeči ještě nemají k dispozici detailní realizační dokumentaci, není možné, aby byl plán
jakosti již upraven na všechny aspekty veřejné zakázky. Právě proto zadavatel hodlal hodnotit
předložené plány jakosti podle jejich kvalit, tj. dle „míry“ upravení. Závěr soudu, že uchazeči byli
povinni předkládat „úplně přizpůsobené“ plány jakosti, proto nebyl správný. Navíc,
stav „úplného přizpůsobení“ nelze nikdy reálně dosáhnout.
Stěžovatel s právním názorem soudu nesouhlasí i proto, že prý nerozlišuje kvalifikační
(zadávací) a hodnotící kritérium. Zatímco totiž kvalifikační kritéria musí být zcela splněna,
aby vůbec mohla být nabídka hodnocena, jedná se v případě hodnotících kritérií o nástroj
posuzování a vzájemného poměřování jednotlivých nabídek. Pokud je tedy některé kritérium
řazeno mezi hodnotící, je předem jasné, že bude hodnoceno nikoliv způsobem ano/ne,
nýbrž v rámci určité škály. U kritéria „plán jakosti upravený na konkrétní podmínky veřejné
zakázky“ proto nebyl zadavatel povinen výslovně uvést, že předmětem hodnocení bude „míra“
upravení plánu jakosti na konkrétní veřejnou zakázku, neboť tento fakt již plynul z toho,
že se jednalo o kritérium hodnocení a nikoliv o kvalifikační kritérium. Tato argumentace
je obsažena v bodu 39 rozhodnutí žalovaného a soud se s ní nevypořádal. Ze všech uvedených
důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit..
III. Vyjádření účastníků řízení
Žalobci D.I.S., spol. s r. o. a Angerlehner Hoch - und Tiefbau Gesellschaft m. b. H.
ve společném vyjádření ke kasační stížnosti uvádějí, že zásadně nesouhlasí s tvrzeními
stěžovatele ohledně nesprávného výkladu jednotlivých ustanovení zadávací dokumentace
předmětné veřejné zakázky krajským soudem, a to ve vztahu k dílčím kritériím hodnocení
nabídek „záruční doba“ a „plán jakosti upravený na konkrétní podmínky veřejné zakázky“.
Ke kritériu „záruční doba“ žalobci uvádějí, že krajský soud hodnotil znění bodu
41.5 sub 2. a 41.7 sub 2. ve vzájemném kontextu a zcela správně dovodil, že žádné z těchto
ustanovení jednoznačně neurčuje, co a jak mělo být při hodnocení nabídek ve vztahu k tomuto
kritériu hodnoceno a v tomto směru plně odkazují na odůvodnění napadeného rozsudku.
K tvrzení stěžovatele, že bez ohledu na nejednoznačnost zadávací dokumentace byli uchazeči
o veřejnou zakázku vedeni k nabídnutí co nejdelší záruční lhůty žalobci uvádějí, že tento
argument není správný, jelikož nejednoznačná formulace citovaných bodů zadávací dokumentace
připouští rozdílné výklady, co a jakým způsobem bude ve vztahu ke kritériu „záruční doba“
hodnoceno. Nelze tedy jednoznačně určit, zda všechny nabídky zahrnovaly minimální záruční
dobu nebo zda obsahovaly pouze nabídku záruční doby nad rámec minimální požadované doby.
Pokud tedy zadávací dokumentace vykazovala zásadní nedostatky v tom směru,
že nejednoznačně vymezovala, co přesně a jakým způsobem bude hodnoceno, nebyla naplněna
zásada transparentnosti. Není proto rozhodující, zda stěžovatel považuje některý z možných
výkladů ustanovení bodu 41.5 sub 2. a 41.7. sub 2. zadávací dokumentace za „více
pravděpodobný“ či „vhodnější“, nýbrž je rozhodující, že v úvahu mohly připadat její různé
výklady.
Ke kritériu „plán jakosti upravený na konkrétní podmínky veřejné zakázky“ žalobci tvrdí,
že i ze samotné argumentace stěžovatele dostatečně plyne, že zadávací dokumentace
jednoznačně neurčuje, co měli uchazeči ve svých nabídkách konkrétně předložit. I v tomto
případě byly možné různé výklady, což znamená nekontrolovatelnost, netransparentnost
a nezákonnost zadávacího řízení. Pokud měli uchazeči předložit plán jakosti upravený na
podmínky předmětné veřejné zakázky, mělo se jednat o kvalifikační kritérium, resp. o zadávací
podmínku, a nabídky, které toto kritérium nesplnily, měly být ze soutěže vyřazeny (§61 odst. 1
zákona o veřejných zakázkách). Ačkoliv vítězný uchazeč takový plán jakosti nepředložil, byla
jeho nabídka vyhodnocena jako nejlepší. I pokud by měla být předmětem hodnocení „míra“
upravení plánu jakosti na podmínky veřejné zakázky, jednalo by se o kritérium fakticky
nehodnotitelné, jak ostatně uvádí i stěžovatel. Ve fázi zadávacího řízení totiž ještě nejsou známy
veškeré aspekty zakázky, takže nelze hodnotit ani plán jakosti. Není prý ani pravdou, že v tomto
bodu šel krajský soud zcela nad rámec žalobních námitek a žalobci odkazují na str. 9 žaloby
ze dne 3. 7. 2007, kde je výslovně uvedeno, že používání systému řízení jakosti a jeho
prokazování je kvalifikačním kritériem dle ustanovení §37 zákona o veřejných zakázkách a není
proto způsobilé být předmětem hodnocení nabídek.
Ze všech uvedených důvodů žalobci navrhují kasační stížnost zamítnout.
IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení - Vodovody a kanalizace Břeclav, a. s.
Osoba zúčastněná na řízení Vodovody a kanalizace Břeclav, a. s. se plně ztotožňuje
s argumentací stěžovatele týkající se extrémního jazykového výkladu, který krajský soud aplikoval
na jednotlivá ustanovení zadávací dokumentace. Ohledně kritéria „záruční doba“ navíc
poukazuje na to, že pokud uchazeči vždy nabízeli záruční dobu jako celek a tuto údajnou
nejednoznačnost „objevili“ teprve v rámci rozkladu, je zjevné, že v době podání nabídek
se nejednalo o nejednoznačnou podmínku. Rovněž ve vztahu ke kritériu „plán jakosti upravený
na konkrétní podmínky veřejné zakázky“ osoba zúčastněná souhlasí se stěžovatelem, že soud šel
zcela nad rámec předmětu řízení i žaloby a tím, že se soud nezabýval rozdílem mezi posuzováním
hodnotících a kvalifikačních kritérií zatížil svoje rozhodnutí nepřezkoumatelností.
Proto osoba zúčastněná navrhuje kasační stížnosti vyhovět a napadený rozsudek
krajského soudu zrušit.
Druhá osoba zúčastněná na řízení OHL ŽS, a. s. se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody v kasační stížnosti uvedenými, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Jak bylo již zmíněno výše, stěžovatel uplatňuje dva kasační důvody, když namítá
nezákonnost napadeného rozsudku a také jeho nepřezkoumatelnost [§103 odst. 1 písm. a),
d) s. ř. s.]. Oba tyto důvody stěžovatel nicméně pojal argumentačně souběžně a proto
se i Nejvyšší správní soud v dalším bude zabývat hodnocením jejich naplnění současně, jakkoliv
si je vědom toho, že se jedná o důvody samostatné a že jen rozhodnutí přezkoumatelné
lze zásadně hodnotit i z hlediska jeho zákonnosti.
V projednávané věci z obsahu spisového materiálu plyne, že zadavatel veřejné zakázky
(Vodovody a kanalizace Břeclav, a. s.) při hodnocení jednotlivých nabídek stanovil jako základní
kritérium ekonomickou výhodnost (bod 41.5 zadávací dokumentace). Vymezil celkem pět dílčích
kritérií, které ocenil různými procentními body: celkovou výši nabídkové ceny (45%), záruční
dobu (20%), plán jakosti upravený na konkrétní podmínky této veřejné zakázky (15%), smluvní
pokuty (10%) a podmínky pro provedení stavby (10%). Důvodem, pro který krajský soud zrušil
rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační stížností citované rozhodnutí stěžovatele,
byla skutečnost, že zmíněná dílčí kritéria záruční doba a plán jakosti nebyla vyhodnocena jasně
a transparentně.
K tomu je třeba uvést, že podle ustanovení §17 písm. a) zákona o veřejných zakázkách
se zadávacími podmínkami rozumí veškeré požadavky zadavatele, obsažené v oznámení
zadávacího řízení, případně dále upřesněné v zadávací dokumentaci, které musí být uchazečem
v nabídce splněny. Je tak zřejmé (a v tomto směru není mezi účastníky řízení sporu), že zadávací
dokumentace musí být transparentní, dostatečně konkrétní a srozumitelná tak, aby na jejím
základě mohla proběhnout všestranně korektní veřejná soutěž, v jejímž rámci bude vybrána
vskutku ta nejlepší nabídka. Bližší požadavky kladené na zadávací dokumentaci upravovalo
ustanovení §48 cit. zákona.
Je důležité uvést, že podle odst. 1 tohoto ustanovení musí tato dokumentace vymezit
předmět veřejné zakázky v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky. Podle ustanovení §61 odst. 1
stejného zákona pak „hodnotící komise posoudí nabídky uchazečů z hlediska splnění zadávacích podmínek.“
Konečně podle ustanovení §62 odst. 1 „hodnocení nabídek provede hodnotící komise podle kritérií
stanovených v oznámení otevřeného nebo užšího řízení. V případě zadávání veřejné zakázky podle ekonomické
výhodnosti nabídky je hodnotící komise povinna zohlednit jednotlivá dílčí kritéria a jejich váhu.“
V daném případě byla jako základní kritérium stanovena ekonomická výhodnost
a hodnotící komise tedy musela postupovat popsaným zákonným způsobem: vycházet
z jednotlivých dílčích kritérií a z jejich váhy. Nejvyšší správní soud se přitom plně ztotožňuje
s názorem krajského soudu, že zadávací dokumentace musí být jednoznačná, jelikož musí být
zcela patrno, v jakých otázkách a jak konkrétně spolu budou jednotlivé nabídky „soutěžit“.
Rovněž jednotlivá dílčí kritéria a jejich hodnocení musí být natolik konkrétní, přesné
a jednoznačné, aby se každému z uchazečů dostalo informací téhož materiálního obsahu
a aby bylo následně zřetelně přezkoumatelné, zda zadavatel hodnotil nabídky tak, jak předeslal
v zadávacích podmínkách. Nemůže tedy obstát taková zadávací dokumentace, z níž požadavky
na zpracování nabídky a následně hodnotící kritéria nejsou zcela srozumitelná a jednoznačná,
tj. pokud objektivně připouštějí rozdílný výklad a vzniká tak interpretační nejistota.
V.1 Záruční doba
Ohledně dílčího hodnotícího kritéria „Záruční doba“ Nejvyšší správní soud konstatuje,
že je zadavatel vymezil tak, že „bude hodnotit uchazeči nabídnuté záruční doby na dílčí části díla nad rámec
minimálně požadovaných záručních lhůt stanovených zadavatelem, uvedených ve formuláři 8.3 Záruční doby.“
K tomuto kritériu tedy byli povinni uchazeči předložit vyplněný formulář 8.3. Hodnocení mělo
proběhnout bodovacím způsobem podle vzorce, podle něhož se vydělí hodnocená délka záruční
doby nejdelší délkou záruční doby, tento výsledek se vynásobí číslem 100 a dále váhou
subkritéria.
K tomu krajský soud uvedl, že výklad, podle něhož předmětem hodnocení měl být
v případě jednotlivých nabídek vždy rozdíl mezi uchazečem nabízenou záruční lhůtou
a minimálně požadovanou záruční lhůtou, jak tvrdili žalobci, není nelogický ani nesprávný.
Z textu zadávací dokumentace totiž není jednoznačné, že hodnocena by měla být celá záruční
doba. Dikce zadávací dokumentace, podle níž měla být hodnocena délka záruční doby nabídnutá
uchazečem a současně ve vzorci pro bodové hodnocení hodnocená délka záruční doby, může
z toho podle názoru krajského soudu vyplývat, že hodnoceno mělo být to, co uchazeč sám nabídl
a nikoliv to, co měl splnit, aby vůbec byla jeho nabídka hodnocena. Pokud totiž zadavatel
požadoval minimální záruční lhůtu, jednalo se o zadávací podmínku, jejíž splnění /coby
kvalifikační podmínky) mělo být posuzováno v režimu ustanovení §61 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách a nabídka, která tuto podmínku nesplňovala, měla být vyřazena již podle
tohoto ustanovení a nikoliv hodnocena dle ustanovení §62 stejného zákona. Zadavatelem
minimálně požadovanou záruční lhůtu nicméně žádný z uchazečů ve skutečnosti neuváděl.
Lze se proto přiklonit k výkladu, že hodnocena měla být ta její část, kterou uchazeči nabídli nad
minimální požadavek. Krajský soud proto uzavřel, že zadávací dokumentace skutečně objektivně
umožňovala dvojí výklad tohoto dílčího kritéria a v tomto směru byla nejednoznačná.
Jak plyne ze shora provedené rekapitulace kasační stížnosti, stěžovatel sice připouští,
že formulace bodu 41.5 zadávací dokumentace mohla vyvolat otázku, zda bylo záměrem hodnotit
celé záruční lhůty či pouze její část nabídnutou nad rámec minimálně požadované délky, nicméně
odkazuje na bod 41.7, z něhož má jednoznačně plynout, že se jedná o délku záruční doby
nabídnutou uchazečem, tzn. že tento údaj již nebude upravován.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že se neztotožňuje s názorem stěžovatele, podle
něhož možnost dvojího výkladu pojmu „záruční doba“ je vyloučena s odkazem na bod 41.7.
zadávacích podmínek. Zde je totiž skutečně uvedeno, že zadavatel bude „hodnotit délku záruční
doby nabídnutou uchazečem v jednotlivých subkritériích bodovací metodou“, avšak dále je ve výpočtovém
vzorci výsledný koeficient vymezen jako podíl „hodnocená délka záruční doby/nejdelší délka záruční
doby“. Zadávací podmínky tedy v tomto bodě použily dva rozdílné termíny: nabídnutá záruční
doba a hodnocená délka záruční doby. Ve spojení s bodem 41.5 tedy skutečně bylo možno toto
kritérium objektivně vyložit dvojím způsobem: buď tak, jak tvrdí stěžovatel (relevantní je celková
nabídnutá záruční doba jednotlivými uchazeči), anebo způsobem, který naznačil krajský soud
(je rozdíl mezi nabídnutou a hodnocenou záruční dobou; hodnocená doba je pak dána odečtem
minimálně požadovaných záručních lhůt od doby nabízené). Přitom je třeba uvést, že oba
zmíněné výklady jsou racionální a možné, nikoliv absurdní.
Pokud stěžovatel namítá, že stejné pojmy v zadávací dokumentaci a v nabídkách
uchazečů mají mít vždy stejný význam, tak této argumentací zdejší soud určitě nehodlá protiřečit.
V daném případě nicméně zadávací dokumentace v tomto ohledu jednotnou terminologii
nepoužívá, když se ve stejných souvislostech vedle sebe objevují termíny „nabídnuté záruční
lhůty“, „lhůty nad rámec minimálně požadovaných záručních lhůt“ a „hodnocené délky záruční
doby“. Zadávací dokumentace byla tedy ohledně tohoto dílčího kritéria terminologicky skutečně
velmi nejednotná a matoucí a umožňovala rozdílný výklad, jak správně dovodil krajský soud.
Přitom - ve shodě s krajským soudem - ani Nejvyšší správní soud nepovažuje za nezbytné
podrobit zadávací dokumentaci kritice ještě i v tom smyslu, že jsou velmi nepřesně používány
jako synonyma termíny „doba“ a „lhůta“.
K tvrzení stěžovatele, že i pokud by byla připuštěna možnost dvojího výkladu dílčího
kritéria „záruční doba“, nemá to praktický význam, jelikož v obou případech by měli uchazeči
nabídnout co možná nejdelší záruční lhůty, zdejší soud uvádí, že se s tímto argumentem
neztotožňuje, jelikož je závažnou vadou, pakliže zadávací dokumentace zcela jednoznačně
nestanoví, jakým způsobem toto kritérium bude hodnoceno. Uchazeči totiž mohli např. nabízet
jen záruční dobu nad rámec minimální požadované doby a vznikl by tak problém, zda vůbec
splňují stanovený základní předpoklad; bylo možno uvažovat o rozdílném významu tohoto
kritéria ve vztahu k minimální požadované době apod.
Soud tak uzavírá, že tato stížnostní námitka není důvodná.
V.2 Plán jakosti upravený na konkrétní podmínky veřejné zakázky
Druhá námitka stěžovatele brojí proti posouzení dílčího hodnotícího kritéria „Plán jakosti
upravený na konkrétní podmínky veřejné zakázky.“ Toto kritérium je v zadávací dokumentaci
formulováno jako hodnocení souladu uchazečem předloženého plánu jakosti, zpracovaného na konkrétní
podmínky této veřejné zakázky, s používáním prvku 7.1 Plánování realizace produktu systému řízení jakosti.
K tomu krajský soud uvedl, že z tohoto kritéria nebylo vůbec zřejmé, s čím měl být
předložený plán jakosti vlastně v souladu a jak měl být hodnocen. Za jedině udržitelný označil
soud výklad, podle něhož příslušný plán jakosti musel být jednotlivými uchazeči předložen
v takové podobě, aby se jednalo o plán zpracovaný na tuto veřejnou zakázku, což však
nepředstavuje dostatečný návod pro následné hodnocení. Navíc, v tomto případě by se jednalo
již o zadávací podmínku a pokud by tedy tato podmínka splněna nebyla, měla být nabídka
vyřazena (§61 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách) a vůbec nepřipuštěna do procesu
hodnocení. V daném případě však zadavatel všechny nabídky hodnotil i z hlediska splnění tohoto
kritéria a u několika nabídek bylo konstatováno, že nejde o plán jakosti aplikovatelný
na konkrétní zakázku (nabídky 2, 4 a 6; u ostatních nabídek není vyjádření komise zřetelné).
U vítězného uchazeče je však výslovně uvedeno, že jeho nabídka není uceleným materiálem
aplikovatelným na konkrétní veřejnou zakázku. Jakkoliv hodnocení nabídek odpovídá pojetí
žalovaného (stěžovatel), že předmětem hodnocení měla být míra přizpůsobení plánů jakosti
konkrétní veřejné zakázce, takový způsob hodnocení ze zadávací dokumentace nevyplývá.
I v případě tohoto kritéria proto dospěl krajský soud k závěru, že zadavatel nehodnotil nabídky
způsobem, který by měl jasnou a srozumitelnou oporu v zadávacích podmínkách. Za těchto
okolností dle krajského soudu nemělo smysl hodnotit, zda uchazeči subjektivně mohli či nemohli
vědět, co se rozumí odkazem na prvek 7.1 a co ve skutečnosti zadavatel hodnotil, tj. zda hodnotil
plán jakosti anebo tzv. příručku jakosti.
Argumentace stěžovatele je založena předně na tom, že v tomto bodu šel soud zcela
nad rámec žalobních námitek. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že žalobní řízení je založeno
na zásadě koncentrace a proto také krajský soud přezkoumává napadené výroky správního
rozhodnutí jen v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.). Tyto žalobní body lze uplatnit
pouze ve lhůtě pro její podání (§71 odst. 2 s. ř. s.).
V nyní projednávané věci je nicméně v žalobě datované ke dni 3. 7. 2007 na str. 6-10
velmi podrobně rozvedeno, že ze zadávací dokumentace plyne, že předmětem hodnocení měl být
plán jakosti zpracovaný na konkrétní podmínky této veřejné zakázky. Žalobci rozporovali,
zda bylo ze zadání zřejmé hodnocení nabídek podle normy ČSN EN ISO 9001:2001, a tvrdili,
že za této situace nemohli adekvátně připravit svoji nabídku. Obsah zadávacích podmínek
tak nebyl jasný, srozumitelný a transparentní. Teprve ze zprávy o posouzení a hodnocení
nabídek se měli žalobci dozvědět, že zadavatel obecně nehodnotil plán jakosti [bod 2.7.2. písm. a)
cit. normy] nýbrž tzv. příručku jakosti [bod 2.7.2. písm. b) cit. normy]. Rozdíl přitom spočívá
v tom, že příručka jakosti je dokumentem obecně popisujícím systém řízení jakosti v organizaci;
plán jakosti je naopak vždy dokumentem vypracovaným zvlášť pro každý projekt. Žalobci
tak namítli, že se zadavatel zásadním způsobem odchýlil od vymezení hodnotícího kritéria plán
jakosti zpracovaný pro konkrétní podmínky této veřejné zakázky, protože hodnotil, zda nabídky
obsahují konkrétní kapitoly příručky jakosti. Hodnotící komise pak tedy buď hodnotila nabídku
uchazeče, který nepředložil to, co předložil měl, anebo požadované podklady předložil a komise
zcela vadně a protizákonně zpracovala zprávu o posouzení a hodnocení nabídek, když uvedla,
že uchazeč tento plán nepředložil. Výslovně žalobci rovněž uvedli, že pokud zadavatel hodnotil,
do jaké míry jsou v předloženém plánu jakosti obsaženy jednotlivé kapitoly prvku 7.1, nejednalo
se ve skutečnosti o nic jiného než o modifikaci výroku, zda určitá kapitola je či není předložena.
Takový způsob hodnocení proto spíše odpovídá posuzování kvalifikace než hodnocení nabídek.
Nejvyšší správní soud má za to, že tato rekapitulace žaloby je sama o sobě dostatečnou
odpovědí na stížnostní námitku, podle níž v žalobě nebylo zpochybněno samotné použití tohoto
dílčího kritéria hodnocení. Jestliže totiž krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyslovil
názor, že se ohledně tohoto hodnotícího kritéria mělo jednat spíše o zadávací podmínku (součást
prokazování kvalifikace uchazečů), pouze tím kladně odpověděl na shora popsanou a dostatečně
konkrétní žalobní argumentaci. Ani tato námitka stěžovatele proto není důvodná.
Ohledně transparentnosti a srozumitelnosti tohoto dílčího kritéria se Nejvyšší správní
soud plně ztotožňuje s názorem krajského soudu, že jeho formulace nebyla dostatečně
srozumitelná a nesporná, takže nebylo zřejmé, co vlastně měli uchazeči o zakázku předložit.
V zadávacích podmínkách totiž bylo uvedeno, že zadavatel bude hodnotit soulad předloženého
plánu jakosti, zpracovaného na konkrétní podmínky této veřejné zakázky, s použitím prvku 7.1
Plánování realizace produktu systému řízení jakosti. Toto vymezení je velmi nekonkrétní
až neuchopitelné a žádné bližší vysvětlení nenabízel ani výklad způsobu hodnocení nabídek
(bod 41.7 zadávací dokumentace), podle něhož měl zadavatel „hodnotit soulad předloženého plánu
jakosti, upraveného na konkrétní podmínky této veřejné zakázky a s příslušnými prvky systému řízení jakosti
bodovací metodou v souladu s ustanovením §8 odst. 3 vyhlášky.“ Odkaz na použití citovaného prvku 7.1
je rovněž velmi nesrozumitelný, neboť ze zadávací dokumentace není dostatečně patrno,
co je tím vlastně míněno. Bylo tedy vskutku zcela nejasné, zda předmětem hodnocení měla být
míra přizpůsobení plánů jakosti předmětné zakázce a zda byl posuzován plán jakosti anebo
tzv. příručka jakosti. Krajský soud správně poukázal na odlišnost ustanovení §61 odst. 1 a §62
zákona o veřejných zakázkách, kdy v prvním případě nabídka, která nesplňuje zadávací
podmínku, by měla být vyřazena již po posouzení, zatímco v případě druhém jde o hodnocení
jednotlivých kritérií a jejich váhy.
V projednávaném případě je totiž teprve ze Zprávy o posouzení a hodnocení
nabídek evidentní, že zadavatel vycházel z ustanovení ČSN EN ISO 9001 Systémy managementu
jakosti – Požadavky ed. 2 01 0321. Při hodnocení konkrétních nabídek byl nicméně pouze
konstatován obsah předloženého materiálu s uvedením, že materiál není konzistentním plánem
jakosti použitelným pro praktické využití na stavbě (nabídka č. 1), že předložený plán není
materiálem aplikovatelným na konkrétní zakázku (nabídka č. 2), že předložený plán je velmi
obtížně použitelný k praktickému řízení jakosti na stavbě (nabídka č. 3), že předložený plán
jakosti není uceleným materiálem aplikovatelným na konkrétní veřejnou zakázku, ale je ujištěním
o funkčnosti integrovaného systému řízení jakosti v organizaci (vítězná nabídka č. 4),
že předložený plán jakosti nekoresponduje s požadavky na plán jakosti podle normy a je velmi
obtížně použitelný k praktickému řízení jakosti na stavbě (nabídka č. 5) a konečně že předložený
materiál je kombinací sdělení o způsobu vypracování plánu a aplikace systému řízení jakosti
na konkrétní zakázku (nabídka č. 6). Situace, kdy i v tomto dílčím kritériu byla největším počtem
bodů ohodnocena nabídka, která podle hodnocení nepředstavovala ucelený materiál
aplikovatelný na předmětnou zakázku, je podle názoru soudu potvrzením nejasnosti
a netransparentnosti zadávacích kritérií s ohledem na jejich následné vyhodnocení.
Ani tato stížnostní námitka proto není důvodná.
VI. Závěrem
Souhrnně řečeno, jestliže u dílčího kritéria záruční doba bylo konstatováno, že některé
nabídky vůbec toto kritérium nesplňovaly, je otázka, zda neměly být vyřazeny již v intencích
ustanovení §61 odst. 1 cit. zákona a nikoliv hodnoceny podle §62 téhož zákona. Pokud
se pak mělo skutečně jednat o hodnocení míry přizpůsobení plánu jakosti na konkrétní zakázku,
je třeba souhlasit s krajským soudem, že tento parametr nebyl v zadávací dokumentaci dostatečně
vymezen a zejména nebyl odpovídajícím způsobem následně vyhodnocen.
Lze tak uzavřít, že krajský soud dospěl v této věci ke správnému závěru, že zadávací
podmínky nebyly dostatečně jasné.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační důvody
zakotvené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) ani d) s. ř. s. naplněny nebyly, a proto kasační
stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Žalobci ve věci úspěch měli a mají proto právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů řízení před soudem. Nejvyšší správní soud proto přiznal každému žalobci náhradu
nákladů řízení ve výši 2100 Kč v souladu s ustanovení §11 písm. d) vyhlášky č.177/1996 Sb.,
o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) za jeden
úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti), sníženou podle ustanovení §12 odst. 4 cit.
vyhlášky na 1680 Kč. Dále soud přiznal náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč
za jeden úkon podle ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 5340 Kč.
Osoby zúčastněné na řízení nemají podle ustanovení §60 odst. 5 s. ř. s. na náhradu
nákladů řízení právo, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s jejímž
plněním by jim náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu