ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.12.2009:58
sp. zn. 2 As 12/2009 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce Ing. Z. K.,
zastoupeného JUDr. Ondřejem Veselým, advokátem se sídlem Písek, Hradební 134/II, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008, č. j. 3 Ca 12/2006 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 18. 8. 2006, č. j. VS-243/RK/3-2006
(dále též jen „rozhodnutí ministra vnitra“), byl ve smyslu §152 odst. 5 písm. b) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb. (dále jen „správní řád“) zamítnut
rozklad žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2006, č. j. VS-262/3-2006
(dále též jen „rozhodnutí žalovaného“), kterým bylo v přezkumném řízení podle §97 odst. 3
správního řádu pro nezákonnost zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne
21. 2. 2006, č. j. KUJCK4001/2006/OLVV/2/P13-Ka (dále též jen „rozhodnutí krajského
úřadu“), a jemu předcházející rozhodnutí přestupkové komise Města Písek ze dne 23. 11. 2005,
č. j. VV-1324/2005-PŘ-182/2005 (dále též jen „prvostupňové rozhodnutí o přestupku“).
Naposledy citovaným prvostupňovým rozhodnutím o přestupku byl obviněný R. A. shledán
vinným ze spáchání přestupku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“) tím, že v přesně nezjištěný den
v měsíci lednu roku 2005 při rekonstrukci střešní krytiny domu č.p. 141 v ulici Drlíčov v Písku
odstranil bez souhlasu majitele sousedního domu č.p. 142 (žalobce) část střešní krytiny včetně latí
přesahujících zeď mezi těmito domy nad střechu domu č.p. 141, a svým jednáním tak žalobci
způsobil škodu ve výši 4950 Kč. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 5000 č, povinnost uhradit
náklady přestupkového řízení ve výši 1000 Kč a povinnost uhradit žalobci peněžní částku ve výši
4950 Kč. Rozhodnutím krajského úřadu pak byl změněn výrok prvostupňového rozhodnutí o
přestupku v části týkající se náhrady škody tak, že se poškozený (žalobce) odkazuje se svým
nárokem na náhradu škody na soud.
Rozhodnutí ministra vnitra napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, kterou
se domáhal jeho zrušení a postoupení věci státnímu zástupci podle ustanovení §71 písm. a)
přestupkového zákona. Městský soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2008, č. j. 3 Ca 12/2006 - 29,
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku především poukázal na to, že přezkumné
řízení není pokračujícím řízením, ale řízením samostatným, a proto nelze aplikovat §179 odst. 1
správního řádu tak, jak se žalobce domnívá, tedy ve smyslu vyloučení použití nové právní úpravy.
Řízení ve věci bylo sice pravomocně skončeno odvolacím rozhodnutím krajského úřadu dne
6. 3. 2006, tedy po nabytí účinnosti (nového) správního řádu; na následný návrh žalobce na jeho
přezkoumání je však nutno pohlížet jako na samostatný návrh, který byl podán proti
pravomocnému rozhodnutí podle §94 odst. 1 správního řádu. S ohledem na ustanovení §94
až §98 správního řádu krajský soud konstatoval, že pokud byl návrh na přezkoumání
pravomocného správního rozhodnutí podán až po 1. 1. 2006, jednalo se již o přezkumné řízení
podle (části druhé – pozn. NSS) hlavy IX správního řádu a není na místě odkazovat na §179 odst. 1
správního řádu, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy řízení nebylo
pravomocně ukončeno před účinností (nového) správního řádu. Žalovaný i ministr vnitra tudíž
nepochybili, pokud nevedli přezkumné řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý správní řád“), a nepochybili ani,
pokud zvolili postup ve zkráceném přezkumném řízení (§98 správního řádu). Městský soud
dodal, že se správní orgány v přezkumném řízení zabývají pouze tím, zda předchozí řízení
(zde o přestupku) proběhlo v souladu s právními předpisy, a nemohly se tak ani zabývat
námitkami skutkové povahy, v nichž žalobce polemizoval s výší škody, která mu měla být
způsobena. K tomu soud podotkl, že pro zjištění výše škody si orgán činný v trestním řízení
nechal vypracovat znalecký posudek Ing. Š., podle něhož žalobci vznikla škoda ve výši 4950,- Kč.
Na základě tohoto posudku potom byla věc odevzdána podle §159a odst. 1 trestního řádu
komisi k projednávání přestupků. Nebylo tak již možné postupovat podle §71 písm. a)
přestupkového zákona a věc opětovně předložit orgánu činnému v trestním řízení; postup podle
citovaného ustanovení je totiž možný jen v případě, kdy správní orgán zjistí v řízení o přestupku
skutečnosti nasvědčující tomu, že se jedná o trestný čin, a nikoli v případě, kdy věc
již k projednání přestupku z trestního řízení postoupena byla. Tento postup přezkoumalo i státní
zastupitelství, které neshledalo jakékoli pochybení. I proto nelze opětovně požadovat postoupení
věci státnímu zástupci, neboť jednání R.A., původně posuzované jako trestný čin, bylo podle
§158 odst. 3 trestního řádu překvalifikováno na přestupek podle §50 odst. 1 písm. a)
přestupkového zákona. Z uvedených důvodů se i soud omezil jen na posouzení, zda napadené
rozhodnutí ministra vnitra bylo vydáno v souladu s (částí druhou – pozn. NSS) hlavou IX správního
řádu a uzavřel, že v přezkumném řízení se přezkoumává pouze soulad pravomocných správních
rozhodnutí s právními předpisy a důkazní řízení se neprovádí. Dovodil-li žalovaný, že předchozí
řízení bylo zatíženo nezákonností a z tohoto důvodu obě správní rozhodnutí zrušil, nelze
v takovém postupu spatřovat jakoukoli nezákonnost.
Proti tomuto rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Podle stěžovatele vychází napadený rozsudek z nesprávného posouzení právní otázky,
zda v řízení o přezkoumání rozhodnutí krajského úřadu a prvostupňového rozhodnutí
o přestupku mohlo být postupováno podle (nového) správního řádu. Stěžovatel je přesvědčen,
že řízení o přestupku nebylo pravomocně skončeno před účinností nového správního řádu,
a mělo tak být dokončeno podle dosavadních právních předpisů. Proto i závěr městského soudu,
že v daném případě nelze aplikovat §179 odst. 1 správního řádu, není správný.
Za nesprávný a bez opory v zákoně považuje stěžovatel i názor, podle něhož byly komise
pro projednávání přestupků, odvolací správní orgán i soud vázáni opatřením orgánů činných
v trestním řízení podle §159a odst. 1 písm. a) trestního řádu a podle kterého není možné
po postoupení věci orgánem činným v trestním řízení k projednání jako přestupku postupovat
podle §71 přestupkového zákona a věc znovu předložit státnímu zástupci, eventuelně
překvalifikovat na trestný čin. Podle §40 starého správního řádu (nyní §57 odst. 3 správního
řádu) je správní orgán vázán pravomocným rozhodnutím, kterým o předběžné otázce rozhodl
příslušný orgán. V přezkoumávaném případě však žádné takové pravomocné rozhodnutí
příslušného orgánu o tom, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, či o tom, zda byl či nebyl spáchán
přestupek, neexistovalo. Ani přestupkový zákon žádnou výjimku nebo omezení pro aplikaci §71
písm. a) téhož zákona nestanoví. Dále stěžovatel uvádí, že i soud je v soudním řízení správním
vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, avšak není vázán
rozhodnutím o tom, že trestný čin či přestupek spáchán nebyl. Městský soud se neměl cítit vázán
závěry přezkumu postupu Policie ČR, které provedlo státní zastupitelství, neboť
to mu neumožňuje ani §158 odst. 3 trestního řádu, ani čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod.
Stěžovatel dále zpochybňuje i závěry rozhodnutí ministerstva vnitra a žalovaného, podle
nichž bylo prvostupňové rozhodnutí o přestupku vydáno, ve vztahu k obviněnému, v rozporu
s §33 odst. 2 starého správního řádu, což bylo důvodem pro zrušení přestupkových rozhodnutí.
Ministr vnitra totiž ve svém rozhodnutí vůbec neuvedl úvahy, jimiž dospěl k závěru, že toto
procesní pochybení mělo za následek nezákonnost obou správních rozhodnutí. Tato vada pak má
za následek i nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
Kromě toho stěžovatel namítá, že všechna rozhodnutí v projednávané věci vycházejí
z nesprávného znaleckého posudku, bez uvedení úvah, kterými se správní orgány řídily při jeho
hodnocení; jde tak o porušení §3, §32, §46 a §47 odst. 3 starého správního řádu, případně §2,
§3 a §68 odst. 3 správního řádu. Přestože nesprávnost znaleckého posudku stěžovatel
opakovaně namítal, znalecký posudek nebyl přezkoumán a jeho vady nebyly odstraněny, čímž
došlo k porušení zásady materiální pravdy a potažmo i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“).
Stěžovatel konečně vznáší námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku jako celku, i proti jeho
jednotlivým částem. V kasační stížnosti cituje rozsáhlé části odůvodnění, které označuje
za nesrozumitelné. V konkrétní rovině však pouze uvádí, že nikdy žádnou námitku, dle které
v důsledku neprovedení navržených důkazů v předchozím řízení nevychází rozhodnutí krajského
úřadu ze spolehlivě zjištěného stavu věci (jak uvádí soud v napadeném rozsudku), neuplatnil,
a to ani ve správním, ani v soudním řízení.
Stěžovatel tak uzavírá, že napadený rozsudek trpí vadami spočívající mimo jiné i v tom,
že nebylo rozhodováno podle §79 odst. 1 a §80 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), které stanoví,
že soudce je při výkonu své funkce povinen rozhodovat spravedlivě, na základě skutečností
zjištěných v souladu se zákonem, je povinen zdržet se všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v jeho
nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování a dbát o to, aby jeho rozhodnutí bylo pečlivě
a srozumitelně odůvodněno. Ze všech uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud poté, co přihlédne i k vadám rozsudku, které stěžovatel výslovně neuváděl (§109
odst. s. ř. s.) rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný k podané kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel pouze opakuje stále stejné
argumenty. S rozsudkem městského soudu se plně ztotožňuje a navrhuje, aby byla kasační
stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Z povahy věci se zdejší soud zabýval nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, neboť teprve poté, dospěje-li k závěru, že rozsudek přezkoumatelný je, může
se zpravidla zabývat dalšími námitkami kasační stížnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publikovaný pod č. 617/2005 Sb.
NSS). Konstantní judikatura pojímá za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména takové
rozhodnutí, z něhož není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka měl za liché, mylné nebo vyvrácené,
a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby; dále
za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost považuje judikatura takové rozhodnutí, z něhož
zejména jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla
v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí
(srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004
Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaný
pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Vychází-li Nejvyšší správní soud z výše uvedeného pojetí nepřezkoumatelnosti, nemůže
než konstatovat, že i přes drobné argumentační deficity rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelným není. Jak vyplývá z kasační stížnosti, stěžovatel námitku
nepřezkoumatelnosti vznáší vůči podstatné části napadeného rozsudku, včetně jeho
rekapitulačních částí, tedy těch, v nichž městský soud pouze shrnul průběh řízení o přestupku
a přezkumného řízení, obsah žalobních bodů a vyjádření. Tyto pasáže přitom stěžovatel v kasační
stížnosti doslovně cituje, aniž by však jejich nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů
konkretizoval. Námitka nepřezkoumatelnosti je tudíž vznesena toliko v obecné rovině a její
formulace neodpovídá formulaci stížních bodů v té podobě, v jaké ji předpokládá například
rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publikovaný
pod č. 312/2004 Sb. NSS: „Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného
charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho
rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází
z premisy ´nechť si každý střeží svá práva´; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat,
že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.“). Přestože se citovaný rozsudek vztahuje
ke kasačnímu důvodu uvedenému v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., není pochyb o tom, že se jeho
závěry dají vztáhnout i na důvody podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť i v případě tvrzené
nepřezkoumatelnosti by měl být stěžovatel schopen specifikovat, v čem konkrétně
nepřezkoumatelnost spatřuje. Označení větší části odůvodnění za nepřezkoumatelné en bloc, navíc
pouhou citací bez bližšího určení skutečností nepřezkoumatelnost zakládajících, nemůže být
považováno za dostačující. Z téhož důvodu je také zcela irelevantní odkaz na povinnosti soudce
vyplývající ze zákona o soudech a soudcích, protože ani zde stěžovatel nenapadá konkrétní
nedostatky odůvodnění rozsudku městského soudu, ani neuvádí, jakým způsobem byla ohrožena
důvěra v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování, případně proč dovozuje stěžovatel,
že bylo rozhodováno jinak než na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem.
Jediná konkrétní výhrada vůči srozumitelnosti rozsudku městského soudu, či spíše tvrzení
navozující jeho „zmatečnost“, spočívá v tom, že stěžovatel podle svých slov v žalobě neuplatnil
námitku, dle které v důsledku neprovedení navržených důkazů nevychází rozhodnutí krajského
úřadu ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Toto tvrzení však vyvrací obsah soudního spisu, neboť
například na str. 5 žaloby stěžovatel výslovně uvádí, že nebyla dostatečně zjištěna výše škody
a napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů; jde přitom zcela zjevně
o argumentaci vystavěnou na nedostatečných skutkových zjištěních ve správním řízení. Navíc
stěžovatel navrhl městskému soudu i doplnění dokazování cestou provedení konkrétních důkazů.
Ani tato námitka tedy nemohla obstát.
Nepřezkoumatelnost dále stěžovatel vytýká i rozhodnutí žalovaného, v němž, podle jeho
názoru, nebyly dostatečně rozvedeny úvahy, proč vada řízení spočívající v tom, že prvostupňové
rozhodnutí o přestupku bylo vydáno ve vztahu k obviněnému v rozporu s §33 odst. 2 starého
správního řádu, mohla mít za následek nezákonnost tohoto rozhodnutí. Tím mělo být porušeno
ustanovení §68 odst. 3 správního řádu. K uvedenému tvrzení je nejprve nutno poznamenat,
že tuto námitku pojímá zdejší soud nikoli jako stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
ale (shodně se stěžovatelem) jako důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť výhrady
směřují přímo proti odůvodnění správního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však, na rozdíl
od stěžovatele, má zato, že úvahy, které žalovaného a ministra vnitra vedly ke zrušení obou
rozhodnutí, jsou z jejich rozhodnutí plně seznatelné. Jak bylo již uvedeno, nezákonnost
rozhodnutí krajského úřadu i prvostupňového rozhodnutí o přestupku správní orgány obou
stupňů spatřovaly v absenci poučení obviněného o jeho právu seznámit se s podkladem
pro rozhodnutí a způsobem jeho zjištění a o možnosti navrhnout doplnění těchto podkladů.
Zejména prvostupňový orgán upozornil na zásadní význam dodržení shora citovaného
ustanovení pro účastníky řízení, přičemž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci
odlišil dopady jeho porušení ve vztahu k obviněnému z přestupku a ke stěžovateli
(poškozenému). Žalovaný pak jeho závěry aproboval. Dle názoru Nejvyššího správního soudu
nemá smysl vést polemiky o tom, zda právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a způsobu,
jakým byly podklady shromážděny, přestavuje jedno ze základních procesních práv účastníka
řízení. Taková vada, až na výjimky, může mít vliv na zákonnost následně vydaného rozhodnutí
per se (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1995, č. j. 6 A 195/93 - 25,
in Soudní judikatura ve věcech správních). Hlavním smyslem ustanovení §33 odst. 2 starého
správního řádu (nyní §36 odst. 3 správního řádu) je totiž umožnit účastníku řízení, aby ve fázi
před vydáním rozhodnutí mohl uplatnit vůči svědkům, znalcům, pravosti listin, úplnosti důkazní
situace apod. své výhrady, respektive učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci (srov. viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002 - 36, publikovaný pod č. 303/2004 Sb. NSS).
K tvrzené nesprávné aplikaci (nového) správního řádu Nejvyšší správní soud
v nejobecnější rovině uvádí, že v případě oprávněnosti této námitky by se nepochybně jednalo
o důvod nezákonnosti obou rozhodnutí vydaných v přezkumném řízení (viz např. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 2 As 19/2004 – 92, publikovaný pod č. 430/2005 Sb.
NSS, podle něhož „[z]a vady řízení dle ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze považovat situaci, kdy byl
ve správním řízení porušen celý soubor procesních práv účastníka řízení, v důsledku čehož řádný proces fakticky
absentoval. Za těchto okolností není třeba zkoumat, zda porušení každého jednotlivého procesního práva
stěžovatele ve správním řízení samo o sobě mělo následek předvídaný v naposledy citovaných ustanoveních
s. ř. s.“.). Nejvyšší správní soud, zcela v souladu s městským soudem, nicméně výkladem §179
správního řádu dospěl k závěru, že postup žalovaného a ministra vnitra podle §94 an. (nového)
správního řádu byl správný. Při této úvaze vycházel z obecné zásady procesního práva, dle které
se řízení vede podle v té době platného a účinného procesního předpisu, ledaže ten stanoví
z tohoto pravidla výjimku. Takovou výjimku však z §179 správního řádu vyčíst nelze, neboť toto
ustanovení předmětnou situaci nikterak výslovně neupravuje. Ustanovení §179 odst. 1
správního řádu není příliš vhodně konstruováno, neboť výslovně řeší pouze situaci (věta druhá),
kdy bylo rozhodnutí před jeho účinností zrušeno a vráceno k novému projednání; zde o dalším
procesním postupu správního orgánu nemůže být rozumných pochyb i bez výslovné úpravy.
Městský soud správně vycházel z toho, že v přezkumném řízení se přezkoumávají rozhodnutí
již pravomocná, a tudíž takové řízení není pokračováním správního řízení podle části druhé hlavy
druhé a osmé správního řádu, netvoří s ním jeden celek (jako je tomu u řízení prvostupňového
a odvolacího), a představuje řízení zcela nové a samostatné. Vychází-li navíc Nejvyšší správní
soud z ustanovení §179 odst. 2 správního řádu, na základě něhož se podle §94 an. nového
správního řádu postupuje i při přezkumu rozhodnutí vydaných v řízeních, která byla pravomocně
skončena před účinností nového správního řádu, logickým argumentem a minori ad maius
(od menšího k většímu) musí toto pravidlo tím spíše platit i v případech, kdy se přezkoumává
správní řízení skončené až po účinnosti nového správního řádu.
Městskému soudu je třeba dát za pravdu i pokud jde o způsob, jakým se vypořádal
s namítaným nezohledněním vad znaleckého posudku, kterým byla určena výše vzniklé škody.
Zde je vhodné připomenout, že tento posudek byl pořízen v řízení před vydáním
prvostupňového rozhodnutí o přestupku, přičemž stěžovatel jak v přestupkovém řízení,
tak i v řízení přezkumném, zpochybňoval jeho věcnou správnost. Předmětem přezkumného řízení
vedeného dle §94 a násl. správního řádu však není posuzování věcné správnosti podkladů,
na jejichž základě bylo v předchozím řízení rozhodováno; předmětem tohoto řízení je výlučně
posouzení eventuálního porušení zákona ( k tomu srov. zejména §94 odst. 1, věta první, §95
odst. 1 a §97 odst. 3 správního řádu). Není jistě a priori vyloučeno zabývat se i v tomto řízení
skutkovými podklady opatřenými v předchozím řízení, tento přezkum se však musí omezit toliko
na posouzení zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí, tedy v těchto případech dodržení
procesních předpisů při jejich opatřování, zjištění zjevných excesů při hodnocení důkazů (vnitřní
rozpornost, nesrozumitelnost) apod. Stěžovatel navíc zcela přehlíží fakt, že v daném případě
se jednalo o přezkumné řízení zkrácené (tento samotný postup zpochybněn nebyl), přičemž
v tomto řízení se dokazování neprovádí (§98, věta druhá správního řádu). Lze tedy, zcela
ve shodě s městským soudem, konstatovat, že žalovaný ani ministr vnitra nepochybili, pokud
se tímto aspektem věci při svém rozhodování věcně nezabývali.
Konečně pokud se týká tvrzené nezákonnosti napadených správních rozhodnutí
z důvodu porušení §71 písm. a) přestupkového zákona, tato otázka byla již zdejším soudem
v minulosti judikována. V rozsudku ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008 - 73 (dostupném
na www.nssoud.cz) Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozhodnutí orgánu činného
v trestním řízení (státního zástupce) o postoupení věci jinému orgánu, příslušnému posuzované
deliktní jednání projednat, nezavazuje tento orgán v otázce výše škody, která měla tímto jednáním
vzniknout; je však závazným určením věcné příslušnosti k projednání věci, tedy autoritativní
kvalifikací deliktu jako deliktu správního. Poukazuje-li stěžovatel na fakt, že odložení věci dle
§159a trestního řádu nemůže být, z hlediska posouzení odpovědnosti za spáchání správního
deliktu závazné, lze s ním souhlasit. Stěžovatel však přehlíží skutečnost, že citované ustanovení
trestního řádu předpokládá tento postup pouze v případě, kdy není na místě jiné vyřízení věci, mezi
které patří právě i odevzdání věci příslušnému orgánu k projednání přestupku nebo jiného správního deliktu
[§159a odst. 1, písm. a) trestního řádu]. O takový případ se nepochybně jednalo i v dané věci
(viz sdělení Policie ČR, OO Písek ze dne 23. 12. 2006, č. j. ORPI-664/OOP-PI-PŘ-2006,
založené ve správnímu spise). Sluší v této souvislosti dodat, že výše zmíněný rozsudek zdejšího
soudu dává stěžovateli odpověď i na otázku případného dalšího postupu ve věci uplatňování
vzniklé škody; tu může bez jakýchkoli prejudiciálních omezení uplatňovat v rámci občanského
soudního řízení. Ani z tohoto pohledu tedy napadená správní rozhodnutí nemohla neoprávněně
zasáhnout do sféry subjektivních práv stěžovatele.
Ke zbývající argumentaci kasační stížnosti je třeba upozornit, že stížní námitky, které by,
v případě jejich úspěšnosti, mohly vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí ministra vnitra
a žalovaného, tj. námitka, podle níž měla být věc (po zrušení přestupkových rozhodnutí)
postoupena jako trestný čin státnímu zástupci podle §71 písm. a) přestupkového zákona,
a námitka aplikace nesprávného procesního předpisu v přezkumném řízení – nového správního
řádu, nebyly shledány jako důvodné. Důvod, na němž zrušení obou správních rozhodnutí stojí
(tj. porušení procesních práv obviněného), naopak kasační stížností úspěšně vyvrácen nebyl,
a proto rozhodnutí ministra vnitra a žalovaného v tomto zrušovacím důvodu obstojí. I za situace,
kdy by snad existovaly další důvody pro zrušení rozhodnutí vydaných v přestupkovém řízení,
nemělo by to na zákonnost nyní přezkoumávaných rozhodnutí žádný vliv, neboť by se jednalo
jen o další důvody, pro které měla být původní rozhodnutí v přezkumném řízení odklizena.
K obdobné situaci se zdejší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 5. 2008, č. j. 6 As 3/2007 - 72,
ve spojení s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
sp. zn. 8 Afs 15/2007 - 75 (dostupnými z http://www.nssoud.cz.), na která lze v podrobnostech
odkázat. Přestože se citovaná rozhodnutí vztahují až k řízení před soudem, jejich závěry
bezezbytku platí i v řízení správním.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že městský soud posoudil věc po právní stránce zcela
správně a v souladu se zákonem, a proto nezbývá, než kasační stížnost zamítnout jako
nedůvodnou (§110 odst. 1, věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že žalobce byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu