ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.13.2009:78
sp. zn. 2 As 13/2009 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: H. T. X. zast.
Mgr. Dmitrijem Pavlenkem, advokátem se sídlem Husova 820, Jičín, proti žalovanému: Krajský
úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2008, č. j. 18292/VZ/2007-4, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu Hradci Králové ze dne 28. 11. 2008, č. j. 30 Ca
82/2008 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů kasačního řízení částku
2400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále také „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl shora uvedený
rozsudek, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 10. 4. 2008, č. j. 18292/VZ/2007-4,
a současně i rozhodnutí Městského úřadu Jičín ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. SP.DEL.-1/2007,
MUJC/2008/3456/OSA/Za, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Městský úřad Jičín, odbor správních agend, rozhodnutím ze dne 19. 2. 2008 uložil žalobci
(po zrušení svého prvního rozhodnutí v odvolacím řízení) pokutu ve výši 9000 Kč za správní
delikt podle §58 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o obcích), který měl jako podnikající osoba spáchat porušením
povinnosti stanovené v čl. II. odst. 3 Obecně závazné vyhlášky města Jičína č. 4/2007,
o veřejném pořádku, tím, že v době od 9. 8. 2007 do 14. 12. 2007 vystavoval zboží v Jičíně
na Valdštejnově náměstí, na zastavěné ploše č. parc. 6, pod podloubím domu čp. 4, tedy
na veřejném prostranství v území vymezeném jako památková rezervace. V odvolacím řízení
žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 4. 2008 změnil výši pokuty na 5000 Kč.
Žalobě, stojící zejména na tvrzení rozporu vyhlášky se zákonem, na vyloučení podloubí
z veřejného prostranství a na diskriminačním přístupu městského úřadu vůči některým
podnikatelům, krajský soud napadeným rozsudkem vyhověl. Uvedl v něm, že sice není oprávněn
posuzovat soulad obecně závazných vyhlášek se zákony a jinými právními předpisy, je ovšem
oprávněn je zkoumat při jejich aplikaci na konkrétní případ ve správním řízení. Vyšel z toho,
že podle §10 zákona o obcích může obec ukládat povinnosti v samostatné působnosti, a to jak
k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, tak i k udržování čistoty ulic a jiných
veřejných prostranství. Vyhláška města Jičín č. 4/2007 v čl. II. odst. 3 zakazuje skladování
materiálu a vystavování zboží na veřejných prostranstvích v území vymezeném jako památková
rezervace v zájmu zajištění čistoty ulic a veřejných prostranství, tedy spojuje v jedné větě a dává
do vzájemné podmíněnosti obě možnosti. Ke spáchání správního deliktu by tak mohlo dojít
jen při naplnění skutkové podstaty jako celku. Za rozumný a ústavně konformní výklad
rozhodného znění vyhlášky označil pouze takový, který je běžnému subjektu, jehož postavení
upravuje, dostatečně srozumitelný tak, aby mu bylo zjevné, jaké jednání je důvodem pro postih.
Pokud by smyslem předmětného ustanovení vyhlášky byl jenom zákaz vystavování zboží
na veřejných prostranstvích v území vymezeném jako památková rezervace, pak by stačilo,
aby zakazovalo pouze tuto činnost. Protože je však předmětné ustanovení vázáno i na čistotu
ulic a jiných veřejných prostranství, musí být vedle zakázané činnosti (skladování materiálu
a vystavování zboží) také prokázáno, že tím došlo k jejich znečištění. To však ani z jednoho
ze správních rozhodnutí není zřejmé a ani se to krajskému soudu nejeví být možným. Podle
krajského soudu právní závěry správních orgánů nemají oporu ve skutkových zjištěních;
proto rozhodnutí obou stupňů jako nezákonná zrušil.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně namítá kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a), d) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku důvodů
rozhodnutí.
Poukazuje na svůj postup v dané věci, kdy první rozhodnutí prvostupňového orgánu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž také byly odstraněny všechny jím vytýkané vady.
Žaloba brojila především proti obecně závazné vyhlášce. Stěžovatel však ve správním řízení nebyl
oprávněn řešit zákonnost či ústavnost obecně závazné vyhlášky; byl povinen ji aplikovat stejně
jako každý jiný právní předpis. Navíc názor krajského soudu nepovažuje za správný. Samotné
ustanovení §10 písm. a) a c) zákona o obcích předpokládá možnost zákazu určitých činností
nebo může stanovit povinnosti k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství.
Za tímto účelem může i zakázat vystavování zboží. Pokud tedy obec zakázala chovat se určitým
způsobem, mohla tak učinit jen za účelem shora uvedeným. Tento účel je dán automaticky
již tím, že obec vyhlášku vydala a nedošlo k jejímu napadení či zrušení. Podle názoru stěžovatele,
pokud obec vydala vyhlášku jak na základě §10 písm. a), tak i písm. c) i d) zákona o obcích,
pak porušení zákazu stanoveného vyhláškou logicky znamená i porušení zájmů chráněných
ust. §10 zákona o obcích, tedy i čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, neboť za jiným
účelem by obec vyhlášku vydat nemohla.
Stěžovatel se nemůže ztotožnit se závěrem krajského soudu, že zákaz vystavování zboží
by měl být vyjádřen ve vztahu k §10 písm. a) zákona o obcích přímo a bez dovětku vztahujícího
se k čistotě ulic a jiných veřejných prostranství. Úvodní ustanovení předmětné vyhlášky výslovně
uvádí, že je vydána na základě §10 písm. a), c) a d) zákona a věta uvedená v čl. II. odst. 3
je pouze opakováním obecného účelu, jak jej stanoví zákon. Dané ustanovení je tak pouze
proklamací účelu, za který obce mohou vyhláškami uložit nějaké povinnosti. Nejedná se proto
o podmínku, spojenou se zákazem vystavování zboží, ale o informativní ustanovení o účelu
povinnosti. Proto se nemůže jednat o znak skutkové podstaty, která je naplněna právě
vystavováním zboží. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/2006, akceptující
nižší legislativní kvalitu právních předpisů vydávaných obcemi. Z veškerých podkladů
a ustanovení je naprosto zřejmý úmysl, účel a zájmy, které se obec snažila v rámci zákonných
mezí docílit a jaké činnosti na svém území zakázala. O tom svědčí i skutečnost, že vyhláška
obsahuje pravidla pro udělování výjimek, což by při výkladu krajského soudu postrádalo smysl.
Názor krajského soudu, který si ani neumí představit, že by vystavováním textilu mohla být
narušena čistota veřejného prostranství, by pak vyhlášku v této části učinil zcela neaplikovatelnou,
což jistě úmyslem obce nebylo. Ochrana zájmu na čistotě veřejného prostranství také logicky
směřovala jen k následku daného jednání a výši pokuty. Prvostupňový správní orgán ve svém
rozhodnutí provedl poměrně široký rozbor, co je veřejným pořádkem a čistotou veřejných
prostranství. Tyto pojmy v sobě zahrnují proměnlivé veličiny a jejich obsah se řídí sociálními
a dalšími poměry a názory. Co je veřejným pořádkem na území dané obce tak spadá do úvahy
této obce a lze akceptovat, že i vystavování určitého druhu zboží narušuje čistotu a veřejný
pořádek, navíc pokud se jedná o území památkové rezervace. Obce jsou oprávněny
prostřednictvím obecně závazné vyhlášky realizovat a prosazovat svou představu o podobě
a kvalitě životního prostoru, který je obklopuje, pokud přitom respektují základní ústavní
pravidla. Krajský soud sice v důvodech napadeného rozsudku popřel význam pouze jazykového
výkladu, současně však výhradně jej užil při své úvaze, neboť přísně formalisticky lpěl na první
části věty předmětného ustanovení. Dokonce uvedl, že pokud by zde první část věty nebyla,
nic by zákazu nebránilo a nebylo by třeba zkoumat dopady vystavování zboží na veřejný pořádek
a čistotu v obci.
Stěžovatel považuje právní úvahu krajského soudu za projev přílišného formalismu
odporující rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Takový přístup
omezuje právo obce na samosprávu opomenutím záměru obce při vydání této vyhlášky. Aplikace
vyhlášky vůči žalobci také není omezením jeho práv.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti vyslovil přesvědčení, že obec musí
při vydávání obecně závazné vyhlášky vážit, zda „pouhé vystavování zboží“ může narušit veřejný
pořádek a čistotu ulic a v jaké intenzitě. Pokud tomu tak není, nelze takovou činnost vůbec
regulovat. Žalobce nechápe, jak by vystavený textil, obuv, zelenina a obdobné zboží, mohly
vůbec narušit zájem na čistotě ulic a jiných veřejných prostranství, zejména za situace, že město
Jičín na straně druhé přímo tuto činnost podporuje pořádáním pravidelných trhů každý pátek
a sobotu přímo na Valdštejnově náměstí. Navíc poukazuje na skutečnost, že na témže náměstí
je několik domů ve vlastnictví města, jejichž nájemcům výjimka z vyhlášky byla povolena.
Vyhláška sice udělování výjimek upravuje, ovšem nestanoví pro ně žádná kritéria. Zájem
na ochraně vzhledu historické části je udělováním výjimek prakticky popřen. Aplikace čl. II.
odst. 3 předmětné obecně závazné vyhlášky je podle názoru žalobce nezákonná; proto navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud po ověření dodržení procesních náležitostí kasační
stížnosti posoudil její důvodnost v mezích jejího rozsahu a v ní uplatněných důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V logice přezkumu soudních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval nejprve
námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Ostatně k této vadě musí soud přihlížet
i z úřední povinnosti podle §109 odst. 3 s. ř. s. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu (viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS) lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, případně,
jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat,
co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Za takové vady lze považovat
případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze považovat i rozhodnutí, která vůbec neobsahují právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné. Rozsudek krajského soudu z těchto hledisek za nesrozumitelný považovat nelze;
má veškeré náležitosti a obsahuje důvody, které jsou logickým podkladem pro výrok. Stěžovatel
také blíže nekonkretizuje, v čem spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku; jeho
argumenty jsou spíše jen vyjádřením nesouhlasu s důvody, které soud vedly ke zrušení správních
rozhodnutí; to je však součástí hodnocení správnosti právního posouzení. Námitku podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
K posouzení důvodnosti námitky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je třeba vycházet
ze zákonného vymezení právotvorné pravomoci obce a následně pak z konkrétního znění
Obecně závazné vyhlášky města Jičína č. 4/2007 o veřejném pořádku.
Právo obcí na samosprávu plyne již z Evropské charty místní samosprávy
(publ. pod č. 181/1999 Sb.) a je zakotveno i v čl. 99 a násl. Ústavy České republiky. Čl. 104
odst. 3 Ústavy pak výslovně umožňuje zastupitelstvům v mezích jejich působnosti vydávat
obecně závazné vyhlášky. Součástí samosprávy tedy je i tvorba vlastních právních předpisů,
vlastních závazných pravidel, byť jde o předpisy podzákonné; podmínkou je respektování věcné
působnosti samosprávného celku. Pokud však jde o ukládání povinností, byla právní teorie
o nevázanosti samosprávy na zákonné zmocnění v minulosti výrazně ovlivněna nálezy
Ústavního soudu (např. nález ze dne 19. 1. 1994 , sp. zn. Pl. ÚS 5/93, či ze dne 5. 4. 1994,
sp. zn. Pl. ÚS 26/1993, oba dostupné na www.nalus.usoud.cz) tak, že k vydání obecně závazné
vyhlášky, jejímž obsahem jsou právní povinnosti osob, je obec oprávněna jen v případě
výslovného zákonného zmocnění. Tento restriktivní výklad však Ústavní soud posléze sám
opustil a např. v nálezech ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 5/99, ze dne 6. 3. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS4/05, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 46/06, i ve stěžovatelem označeném nálezu
ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06 (vše dostupné na www.nalus.usoud.cz) již konstatuje
posun právního prostředí a konstantní změnu v nahlížení na princip ústavní garance územní
samosprávy s vyústěním o oprávněnosti obce k tvorbě práva ve formě obecně závazných
vyhlášek přímo na základě ust. §104 odst. 3 Ústavy.
V daném případě město Jičín vycházelo ze zákona o obcích, který v §10 vymezuje,
kdy obec může ukládat v samostatné působnosti povinnosti obecně závaznou vyhláškou.
Podle cit. ustanovení lze obecně závaznou vyhláškou ukládat povinnosti:
a) k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by
mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví
a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit,
že na některých veřejných prostranství v obci jsou takové činnosti zakázány,
b) pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně
tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku,
c) k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně
v zástavbě a ostatní veřejné zeleně 3) (dále jen "veřejná zeleň") a k užívání zařízení obce sloužících potřebám
veřejnosti,
d) stanoví-li tak zvláštní zákon.
Není tedy sporu o tom, že město Jičín bylo oprávněno k přijetí obecně závazné
vyhlášky. Na obecně závazné vyhlášky obcí je třeba klást požadavky obdobné požadavkům
na zákony - zejména tedy musí být srozumitelné jejich adresátům. Pokud stěžovatel poukazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06, v němž je uvedeno,
že „zejména od menších obcí nelze očekávat, že své právní předpisy budou formulovat ve stejné kvalitě, jakou
by měly mít formulace zákonných norem, neboť obce zpravidla nedisponují erudovanými legislativci“, opomíjí
pokračování textu nálezu: „na druhou stranu však nelze ani v případě právních předpisů obcí připustit,
aby jejich ustanovení byla formulována natolik neurčitě či nesrozumitelně, že by adresát těchto norem nebyl schopen
předvídat jejich aplikaci a neměl možnost upravit podle toho své chování“. Bez ohledu na to, zda vůbec lze
považovat město Jičín za „menší obec“, lze z toho vyvodit, že je možné u obecního právního
předpisu tolerovat určitou legislativní neobratnost, nikoliv však nesrozumitelnost či výkladovou
nejasnost. To platí zejména tam, kde je vyhláškou ukládána určitá povinnost či naopak zákaz,
jejichž nerespektování může být sankcionováno.
Nelze přisvědčit stěžovateli v názoru, že byla-li obecně závazná vyhláška řádně přijata
za účelem dodržování veřejného pořádku a čistoty města, pak logicky všechny v ní uložené
povinnosti směřují k zajištění tohoto účelu a pokud tato vyhláška nebyla zrušena, je třeba zákazy
v ní stanovené respektovat a její porušení lze sankcionovat. Skutečnost, že obecně závazná
vyhláška města Jičína č. 4/2007, o veřejném pořádku, byla dle své preambule vydána mj. podle
§10 písm. a), c) a d) zákona o obcích a dle svého čl. I. je jejím účelem mj. zabezpečení místních
záležitostí veřejného pořádku a čistoty ve městě, neznamená a nemůže ani znamenat, že ať je v ní
uveden jakýkoliv zákaz, je jeho smyslem automaticky zajištění veřejného pořádku. Musí se vždy
jednat o povinnost či zákaz činnosti, jimiž lze vůbec veřejný pořádek či čistotu města skutečně
ovlivnit. Ani podpůrný argument, že vyhláška obsahuje možnost výjimek a tím i možnost
subjektivního přístupu, není rozhodující. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že článek IV. odst. 1
vyhlášky výjimky sice umožňuje, ovšem nestanoví pro ně žádné podmínky. Takto upravené
výjimky nejsou podporou pro akceptaci vyhlášky - naopak takováto úprava výjimek umožňuje
libovůli při jejich udělování.
Nelze ani přijmout názor, že obec není nijak omezena při stanovení, co se těmito pojmy
(veřejný pořádek, čistota) rozumí. Pokud jde o pojmy nedefinované právním předpisem,
pak nelze pominout jejich obecné vnímání v daném místě a čase. Jistě obci přísluší posoudit,
které jevy považuje v obci nebo v některých jejích částech za nepřípustné; vždy však musí jít
o jevy, které jsou způsobilé se těchto chráněných zájmů dotknout. I pojem „čistota ulic
a veřejných prostranství“ může být vnímán v různých obcích různě, stejně tak jako je různé
vnímání jednotlivci. Tato rozdílnost je dána kulturní vyspělostí, výchovou, složením obyvatelstva,
životními podmínkami, dobou. Jinak bylo kupř. v minulosti při neexistenci kanalizace vnímáno
vylévání splašků na ulici, jinak je vnímáno v dnešní době. Stejně tak v téže době může být určité
jednání v jedné obci považováno za nepřijatelné, v jiné však jde běžný standard nevzbuzující
pohoršení a snahu po regulaci. Tedy i za předpokladu značné míry volnosti obcí při úvaze
o naplnění pojmu „veřejný pořádek“ či „čistota veřejných prostranství“, musí být respektována
souvislost omezovaného či přikazovaného jednání s možnou podstatou těchto pojmů.
Považuje-li stěžovatel nezrušenou a platnou obecně závaznou vyhlášku
za nezpochybnitelnou, není tomu tak. Soud při posuzování zákonnosti správního rozhodnutí
sice není oprávněn tuto vyhlášku zrušit, ovšem shledá-li její nezákonnost, protiústavnost či jinou
těžkou vadu, neaplikuje ji. V daném případě ji shledal v rozhodné části nejednoznačnou
a dovodil, že její výklad není dostatečnou oporou pro uložení sankce, neboť tento výklad vytváří
nutnost zkoumat jednání žalobce i z jiných hledisek, než činil správní orgán. Konkrétně dovodil,
že rozhodné ustanovení v sobě spojuje nejen zakázané jednání (vystavování zboží), ale i narušení
zájmu na ochraně čistoty daného místa. V dané věci tedy krajský soud vyhlášku nevyloučil
z aplikace, ale vyložil ji způsobem, který považoval za racionální.
Tento závěr a výklad rozhodného ustanovení vyhlášky je třeba posuzovat právě
ve vztahu ke správnímu deliktu. Žalobce byl postižen podle §58 odst. zákona o obcích tedy
za porušení povinnosti stanovené právním předpisem obce. Čl. II. Obecně závazné vyhlášky
města Jičína č. 4/2007 má nadpis „Veřejný pořádek“. Jeho odst. 3. pak zní
takto:„V zájmu
zajištění čistoty ulic a jiných veřejných prostranství je zakázáno skladování materiálu
a vystavování zboží na veřejném prostranství v území vymezeném jako památková
rezervace“. Je vyloučeno, aby k naplnění skutkové podstaty správního deliktu stačilo porušení
zákazu obsaženého ve vyhlášce, pokud tento zákaz není srozumitelný a jednoznačný.
Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že ač to popřel, užil při výkladu rozhodného
ustanovení obecně závazné vyhlášky prostého jazykového výkladu. Výkladové metody jsou různé
a slouží k poznání skutečného, správného, smyslu předpisu. Jazykový výklad vychází z vlastního
právního textu. V daném případě ovšem jazykový výklad sám o sobě skutečně nestačí,
neboť pochybnosti o obsahu zákazu není schopen odstranit. Rozhodné ustanovení jím lze vyložit
jak tak, že jde o prvek zakázaného jednání (neznečistit zakázanou činností veřejné prostranství),
tak i, že jde o pouhou proklamaci uvozující zákaz. Krajský soud poukazuje na smysl předpisu,
užil tedy i výkladu teleologického; ovšem jím argumentuje i stěžovatel a dovozuje z něho opačný
závěr. Není pochyb o tom, jaký byl účel obecně závazné vyhlášky a rozhodné ustanovení mu
odpovídá. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že opomněl záměr obce, není tomu tak; samotný
záměr však není rozhodný, rozhodné je, jak se jej obci podařilo v obecně závazné vyhlášce
vyjádřit. Tento způsob výkladu tedy rovněž neodstraňuje pochybnosti o rozsahu zákazu
obsaženého v čl. II. odst. 3 vyhlášky. Řešení je třeba hledat v dalších výkladových metodách.
Kombinací výkladu srovnávacího a logického k určitému závěru dospět lze. Jestliže obecně
závazná vyhláška ve své preambuli a úvodních ustanoveních proklamuje účel zákona a v dalších
článcích při jednotlivých zákazech tento účel neopakuje, s výjimkou ustanovení čl. II. odst. 3,
nelze než uzavřít, že uvození zákazu zde má význam jiný, než je pouhá obecná proklamace
cíle zákazu. V tom případě je třeba přisvědčit krajskému soudu v tom, že ustanovení čl. II.
odst. 3 obecně závazné vyhlášky váže zákaz vystavování zboží na čistotu ulic a jiných veřejných
prostranství. Tvrdí-li tedy stěžovatel, že správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí provedl
rozsáhlý rozbor pojmů „veřejný pořádek“ a „čistota veřejných prostranství“, nelze mu přisvědčit.
Vymezení pojmu „veřejný pořádek“ je ve zcela obecné rovině, vymezení pojmu „čistota
veřejných prostranství“ není uvedeno vůbec, pouze je konstatováno, že cílem zákazu je zajištění
„čistoty těchto prostranství a zachování vzhledu (…)“. Znovu je třeba připomenout, že jde o oblast
správního trestání a už sama skutečnost, že je třeba rozsah a jednotlivé prvky zákazu takto složitě
vykládat, nasvědčuje tomu, že formulace zákazu je nejednoznačná, obtížně srozumitelná
a za takové situace nemůže být podkladem pro sankci, nehledě k tomu, že správní orgány
se vlivem vystavování zboží na veřejném prostranství na jeho čistotu nezabývaly, jak správně
konstatoval krajský soud.
Pokud tedy krajský soud označil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů za skutkově
nepodložená, je jeho závěr důvodný. Obecně závazná vyhláška města Jičína č. 4/2007,
o veřejném pořádku v ust. čl. II. odst. 3 formuluje povinnost subjektů nejednoznačně,
přičemž po výkladu za užití několika výkladových metod je třeba uzavřít, že spojuje zakázané
jednání s vlivem na čistotu veřejného prostranství; tím se však správní orgány nezabývaly.
Nejasnost ve výkladu povinnosti by mohla být dokonce důvodem k vyloučení postihu vůbec;
v daném případě ovšem žalobce uloženou povinnost chápal právě tak, jak k ní dospěl i soud
a jde o výklad, který je pro něho příznivější.
Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že se ohledně vystavování zboží na veřejném
prostranství vyjádřil tak, že by vůbec nemohlo narušit čistotu v obci, lze krajskému soudu rovněž
přisvědčit. V případě skladování materiálu na veřejném prostranství není vliv na čistotu
vyloučen, v případě vystavování zboží běžně prodávaného v obchodech o tom lze skutečně
pochybovat. Je to však otázkou konkrétních zjištění a konkrétního zdůvodnění.
Posouzení věci krajským soudem nebylo výrazem formalismu vymykajícího
se z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu či Ústavního soudu. Oba tyto soudy
ve své rozhodovací činnosti naopak dbají na jednoznačnost zákazů, jejichž nedodržení
má za následek sankci, stejně tak jako kladou důraz na řádné zjištění a hodnocení skutkového
stavu v sankčním řízení.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozsudek zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto kasačním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Žalobci, který úspěšný byl, vznikly náklady spojené s podáním
vyjádření ke kasační stížnosti. Tyto náklady tvoří částku 2100 Kč za jeden úkon právní služby
a částku 300 Kč na úhradu hotových výdajů advokáta §9 odst. 3 pí sm. f), §7, §11 odst. 1
písm. d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů („advokátní tarif“).
Žalovanému proto bylo uloženo uhradit žalobci na náhradu nákladů kasačního řízení částku
2400 Kč v přiměřené lhůtě k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu