ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.37.2009:62
sp. zn. 2 As 37/2009 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
ASAVET a. s., se sídlem Chodská 1032/27, Praha 2, zast. JUDr. Karlem Havlem, advokátem
se sídlem Martinská 8, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17,
Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2007, č. j. 12356/07-17210, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2008,
č. j. 7 Ca 186/2005 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
výše specifikovanému rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti
rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského ze dne 14. 2. 2007,
č. j. 177/ŘÚ/07, sp. zn. 1/PO/07-PL-28, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým
správním rozhodnutím bylo vysloveno, že stěžovatel tím, že dne 14. 7. 2006 a dne 1. 11. 2006
vyrobil a uvedl do oběhu znehodnocené živočišné tuky, u nichž nebyl dodržen deklarovaný
obsah celkových nerozpustných nečistot a maximální úrovně celkových nerozpustných nečistot
překročily 0,15 % hmotnosti, porušil přílohu VII nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
č. 1774/2002, o hygienických pravidlech pro vedlejší produkty živočišného původu, které nejsou
určeny pro lidskou spotřebu (dále jen „nařízení č. 1774/2002“), a ustanovení §3 odst. 6 písm. a)
a §4 odst. 10 zákona č. 91/1996 Sb., o krmivech ve znění účinném k rozhodnému dni
(dále jen „zákon o krmivech“). Za porušení těchto ustanovení mu byla uložena pokuta podle
§19 odst. 7 zákona o krmivech ve výši 8 000 Kč. Městský soud žalobu zamítl, neboť dospěl
k závěru, že výraz nerozpustné nečistoty není třeba definovat v právním předpise. Je totiž zřejmé,
že jde o nečistoty, které nelze rozpustit (sám pojem v sobě definici obsahuje; není definován
výčtem takových látek, ale metodou – rozpouštěním). Celkový obsah nerozpustných nečistot
přesáhl stanovené limity, a proto byla pokuta uložena oprávněně.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Pokud jde o výslovně tvrzené vady podle písm. d) uvedeného ustanovení, z obsahu
kasační stížnosti nevyplývá, že by s nimi stěžovatel operoval. Takové vady nejsou nikterak
konkretizovány, zejm. stěžovatel neuvádí, že se městský soud s některými jeho žalobními body
nevypořádal, rozhodnutí by nebylo dostatečně odůvodněno apod. Reálně tak polemizuje
jen s právními závěry učiněnými městským soudem.
Stěžovatel uvádí, že ve správním řízení bylo prokazováno, zda ve znehodnocených
živočišných tucích jím uvedených do oběhu byl dodržen deklarovaný obsah celkových
nerozpustných nečistot a zda nebyl překročen jejich limit. To vše se dělo za použití metody
dle vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 124/2001 Sb., kterou se stanoví požadavky na odběr
vzorků a principy metod laboratorního zkoušení krmiv, doplňkových látek a premixů a způsob
uchovávání vzorků (dále jen „vyhláška č. 124/2001 Sb.“), resp. dle Věstníku Ústředního
kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského (č. 1, díl 1/3, str. 63, bod 3.3.1) – dále
jen „věstník“. Touto metodou však lze zjistit pouze obsah nerozpustných nečistot a cizích látek
v jejich souhrnu, nikoliv pouze obsah nerozpustných nečistot bez započtení obsahu cizích látek,
jak vyžaduje nařízení č. 1774/2002.
S ohledem na to stěžovatel poukazuje na skutečnost, že „nerozpustné nečistoty“ a „cizí
látky“ jsou dvě skupiny látek, pro které však právní předpis zná jen jednu souhrnnou definici.
Věstník stanoví, že jde o nerozpustné nečistoty a cizí látky, stanovené za podmínek
specifikovaných v této metodě; zahrnují mechanické nečistoty, minerální látky, cukry, dusíkaté
látky, různé pryskyřice, vápenatá mýdla, oxidované mastné kyseliny, laktony mastných kyselin
a (částečně) alkalická mýdla, mastné kyseliny obsahující hydroxylovou skupinu a jejich glyceridy.
Toto ustanovení je ale zcela neurčité. Není z něj patrné, které z těchto látek jsou nerozpustnými
nečistotami a které jsou látkami cizími. Dalším nedostatkem této „definice“ je skutečnost, že látky
jsou uvedené pouze demonstrativně a např. alkalická mýdla spadají pod tuto definici pouze
částečně. Městský soud ovšem dospěl k nesprávnému závěru, že žádný zákon ani jiný právní
předpis, na který zákon odkazuje, neobsahuje definici pojmu nerozpustné nečistoty nebo celkové
nerozpustné nečistoty.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí městský soud dle stěžovatele nesprávně
konstatuje, že i laickým výkladem lze dospět k závěru, že nerozpustné nečistoty jsou cizorodé
látky v krmivu (zde živočišném tuku), které se dále již nemohou rozpustit. Taková definice
je podle stěžovatele chybná, neboť právě naopak lze cizí látky nacházející se v živočišném tuku
rozpustit při použití metody pro stanovení obsahu nerozpustných nečistot s pomocí extrakčního
Soxhletova přístroje.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že pokud jde o zpochybňování metody,
kterou bylo zjištěno překročení předepsaného limitu celkových nerozpustných nečistot,
je třeba poukázat na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 882/2004, o úředních
kontrolách za účelem ověření dodržování právních předpisů týkajících se krmiv a potravin
a pravidel o zdraví zvířat a dobrých životních podmínkách zvířat. To v čl. 11 bod 1 stanoví,
že neexistují-li pro odběr vzorků metody předepsané v právu Společenství, musí být postupováno
mj. v souladu s pravidly stanovenými ve vnitrostátních předpisech. Takovým předpisem
je vyhláška č. 124/2001 Sb., vydaná na základě zmocnění §17 odst. 8 zákona o krmivech. Úplné
znění metod je pak uvedeno ve věstníku, a to v souladu s §10 odst. 2 písm. b) zákona
č. 147/2002 Sb., o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském). Metoda
odpovídajícím způsobem specifikuje podmínky pro stanovení obsahu nerozpustných nečistot
v živočišných a rostlinných olejích nebo tucích. Není ani možno taxativním výčtem vyjmenovat
všechny látky, které mohou být na základě této metody detekovány, neboť se jedná
o gravimetrickou metodu, kdy se zjišťuje váha zachycených látek na filtračním zařízení,
bez možnosti rozlišení jednotlivých komponent. Tuto metodu používají i laboratoře Státní
veterinární správy.
Žalovaný též odmítá argumentaci stěžovatele o rozpuštění cizorodých látek při použití
extrakčního Soxhletova přístroje. Taková metoda není úředně schválena ani zakotvena
v předpisech pro daný účel. Soxhletova přístroje se navíc používá ke stanovení obsahu tuku,
nikoliv ke stanovení obsahu nerozpustných nečistot. Metoda „za tepla“, uváděná stěžovatelem,
je u tuků určených pro krmné účely nevhodná též z toho důvodu, že by neprokázala nečistoty,
které jsou v nadlimitním množství rizikové (např. z hlediska přenosu nemoci BSE).
Žalovaný se plně ztotožňuje s výkladem pojmu „nerozpustné nečistoty“, jak jej provedl
městský soud, který za ně považuje cizorodé látky v krmivu (v daném případě živočišném tuku),
které se nemohou dále rozpustit. Žalovaný podotýká, že není rozhodující, zda je či není
v právním předpisu definován uvedený pojem, a to i s ohledem na to, že všechny takovéto látky
taxativně vypočíst nelze. Celkové nerozpustné nečistoty jsou tak vymezeny metodou, kterou
se obsah těchto látek určuje. Pro posouzení, zda byl limit překročen, není rozhodující určení
jednotlivých složek nerozpustných nečistot, nýbrž jejich sumy. Normativně stanovený
limit 0,15 % byl vymezen pro obě skupiny, tedy nerozpustné nečistoty a cizí látky, společně.
Jedná se o souhrnný termín pro posouzení, zda tuk vyhovuje požadavkům nařízení č. 1774/2002.
V opačném případě by stanovilo příslušné nařízení ES pro kontrolu dodržování stanoveného
limitu minimálně analytickou metodu. Toto nařízení však ponechalo na členských státech,
aby v souladu s dalšími právními předpisy postupovalo podle metod ve vnitrostátních předpisech.
Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje Nejvyššímu správnímu
soudu její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je zastoupen advokátem
a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti
pak posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně namítá kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a), d) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem a nepřezkoumatelnost
rozsudku.
V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval kasační námitkou nepřezkoumatelnosti
rozsudku městského soudu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s, neboť u nepřezkoumatelného
rozsudku zpravidla nelze zkoumat důvodnost dalších námitek. Stěžovatel nepřezkoumatelnost
spatřuje v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozsudku, aniž tuto námitku blíže specifikuje;
veškeré konkrétní důvody jsou nesouhlasem s právním posouzením věci. Nepřezkoumatelnost
rozsudku je ovšem vadou, k níž je kasační soud povinen přihlížet i nad rámec kasační stížnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.); proto Nejvyšší správní soud zkoumal, zda důvody nepřezkoumatelnosti
nejsou dány. Shledal, že městský soud v rozsudku jednoznačně vyjádřil svůj právní názor, důvody
rozsudku jsou dostatečnou oporou pro jeho výrok, vypořádal se v nich se všemi žalobními
námitkami a odůvodnění nelze vytýkat ani nesrozumitelnost. Kasační námitka opřená
o §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není proto důvodná.
Pro posouzení důvodnosti kasační námitky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je třeba
vycházet ze skutkového stavu věci a rozhodné právní úpravy
Ze spisového materiálu zejména vyplývá (a v tomto smyslu není mezi stranami neshoda),
že při kontrole provedené u stěžovatele byly odebrány vzorky stěžovatelem na trh uváděných
krmiv, u nichž bylo Ústředním kontrolním a zkušebním ústavem zemědělským na základě jím
užité metody, zjištěno množství celkových nerozpustných nečistot přesahující maximální možné
množství. U vzorku č. 524/06 se jednalo o 1,05 % a u vzorku 768/06 o 0,19 % hmotnosti.
U obou krmiv přitom stěžovatel na obalech svých výrobků deklaroval množství celkových
nerozpustných nečistot v množství nepřesahujícím 0,15 % hmotnosti.
Podle §3 odst. 6 písm. a) zákona o krmivech nesmějí být pro výrobu krmiv, doplňkových
látek a premixů a ke krmení zvířat používány zakázané látky a produkty, krmiva a premixy,
které obsahují zakázané látky a produkty, a znehodnocená krmiva, doplňkové látky a premixy. Dále
dle §4 odst. 10 zákona o krmivech do oběhu smějí být uváděna pouze krmiva, doplňkové látky a premixy,
které jsou zdravotně nezávadné, nefalšované, obchodovatelné jakosti, nejsou znehodnocené, neobsahují zakázané
látky a produkty a nejsou označeny údaji nepravdivými nebo klamavými. Nesmí představovat riziko pro zdraví
zvířat, lidí a životní prostředí. Tato ustanovení se vztahují i na krmiva určená k přikrmování volně žijící zvěře
a krmiva uváděná za tímto účelem do oběhu. Podle §19 odst. 7 zákona o krmivech pak platí, že nesplní-li
výrobce, dovozce, dodavatel, distributor nebo jiná osoba povinnost, stanovenou pro bezpečnost krmných produktů,
určených k výživě zvířat zajišťujících produkci potravin anebo svým počínáním nebo nečinností způsobí nebezpečí
pro zdraví zvířat, lidí nebo životní prostředí, anebo ohrozí nezávadnost a vhodnost živočišných produktů
získaných z těchto zvířat pro lidskou potřebu, případně nesplní informační nebo jinou související povinnost
stanovenou tímto zákonem nebo přímo použitelným předpisem Evropských společenství, může této osobě ústav
uložit pokutu do výše 500 000 Kč.
Předpis Evropských společenství, který stanovil povinnost, k jejímuž porušení dle závěru
správních orgánů došlo, je nařízení č. 1774/2002. Dle jeho přílohy VII kapitoly IV písm. A bod
1. je stanoveno, že tavené/škvařené tuky získané z přežvýkavců musí být pročištěny tak, že maximální úrovně
zbývajících nerozpustných nečistot nepřesahují 0,15 % hmotnosti. Zde je dlužno podotknout, že městský
soud ve svém rozsudku uvedl, že tato citace pochází z jiného předpisu Evropských společenství,
a sice z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, kterým se stanoví obecné
zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin
a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin. Městský soud se nechal zmást poznámkou
pod čarou, která mířila k ustanovení §19 odst. 7 zákona o krmivech a uváděla právě městským
soudem jmenovaný předpis Evropských společenství. V tomto předpise ovšem ustanovení
o nerozpustných nečistotách není, navíc se uvedený předpis na věc nevztahuje, neboť upravuje
bezpečnost potravin, přičemž potravinou se dle jeho čl. 2 písm. a) nerozumějí krmiva. Relevantní
větu o nerozpustných nečistotách však citoval městský soud z nařízení č. 1774/2002, a tedy
ve skutečnosti použil normu správnou. Na zákonnost rozhodnutí soudu tak nemá toto
pochybení vliv, stěžovatel navíc tuto skutečnost ani nijak nenapadá. Nevadí ani, že poznámka
pod čarou k §19 odst. 7 zákona o krmivech neobsahuje nařízení č. 1774/2002. I tak mohla být
udělena za porušení povinnosti v něm stanovené pokuta, neboť jde o přímo použitelný právní
předpis Evropských společenství, jak je i uvedeno přímo v textu §19 odst. 7 zákona o krmivech.
Právní předpisy uvedené ve zmíněné poznámce pod čarou jsou vypočteny toliko demonstrativně.
Navíc, jak uvedl Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98,
publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek č. 16, nález 173, str. 259, a ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99,
publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek č. 17, nález 14, str. 103, posláním poznámek pod čarou
či vysvětlivek je pouhé zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu formou legislativní
pomůcky, která z povahy věci nemůže stanovit závazná pravidla chování nebo pravidla
pro interpretaci daného ustanovení. Taková pravidla musí právní předpis buď uvést přímo nebo
odkázat na jiný zřetelný právní předpis či pravidlo chování vyjádřené jinou formou (což v daném
případě učinil souslovím „přímo použitelný předpis Evropských společenství“).
Shora citované nařízení č. 1774/2002 hovoří pouze o „zbývajících nerozpustných nečistotách“.
Metoda, jak množství takových látek zjistit, již nevyplývá z předpisů Evropských společenství.
Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 882/2004, o úředních kontrolách za účelem
ověření dodržování právních předpisů týkajících se krmiv a potravin a pravidel o zdraví zvířat
a dobrých životních podmínkách zvířat, v čl. 11 stanoví, že metody odběru vzorků a analýzy používané
v rámci úředních kontrol musí být v souladu s příslušnými pravidly Společenství nebo:
a) pokud taková pravidla neexistují, s mezinárodně uznanými pravidly nebo protokoly, např. pravidly
nebo protokoly, které přijal Evropský výbor pro normalizaci (CEN) nebo které jsou schváleny ve vnitrostátních
právních předpisech;
nebo
b) pokud taková pravidla nebo protokoly neexistují, s jinými metodami vhodnými pro zamýšlený účel
nebo vyvinutými v souladu s vědeckými protokoly.
Z tohoto ustanovení vyplývá preference metod podle pravidel Evropských společenství.
Vzhledem k absenci zakotvení předmětné metody v komunitárním právu tak přichází na řadu
použití písm. a) citovaného nařízení. Metoda v souzené věci je regulována vnitrostátním právem.
Podle §17 odst. 8 zákona o krmivech Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský
a provozovatelé laboratoří jsou povinni k zajištění objektivity a srovnatelnosti výsledků kontroly
postupovat podle požadavků na odběr vzorků a používat metody laboratorního zkoušení, jejichž
principy stanoví ministerstvo vyhláškou. Tou je vyhláška č. 124/2001 Sb., dle které ostatně
ve věci bylo – a to nikdo nezpochybnil – postupováno. Příloha 9 této vyhlášky v bodě 3.3
upravuje postup při stanovení obsahu nerozpustných nečistot v tucích a olejích. Zde je uvedeno,
že metoda specifikuje podmínky pro stanovení obsahu nerozpustných nečistot v živočišných a rostlinných tucích
nebo olejích. Obsah nerozpustných nečistot se stanoví rozpuštěním vzorku v přebytku n-hexanu nebo petroletheru
nebo diethyletheru, filtrací získaného roztoku a zvážením vysušeného filtru s nerozpustnými nečistotami.
I zde se tedy hovoří jen o „nerozpustných nečistotách“, nikoliv v kombinaci s „cizími látkami“
a stanovenou metodou se tedy zjišťuje pouze obsah nerozpustných nečistot. Není tak pravda,
jak tvrdí stěžovatel, že se zjišťuje pomocí této metody obsah nerozpustných nečistot a cizích
látek v souhrnu. Právě podle této metody bylo postupováno v nyní souzené věci, jak plyne
z protokolů o zkouškách vzorků (zde je výslovně uvedeno, že obsah nerozpustných nečistot byl
zjišťován pomocí metody stanovené v příloze č. 9, v bodě 3.3 vyhlášky 124/2001 Sb.). Stejně
tak z posudků o výsledcích zkoušek plyne toliko to, že vzorky nevyhovují vysokým obsahem
celkových nerozpustných nečistot (o cizích látkách se posudek nezmiňuje vůbec).
Není na závadu ani skutečnost, že výraz „nerozpustné nečistoty“ není definován
v právním předpise. Význam právních definic se totiž začasté přeceňuje. Jsou-li definice
zakotveny v pozitivním právu, nezřídka bývají tautologické [např. §3 odst. 1 písm. g) zákona
č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon)],
nebo naopak jindy jde definice proti přirozenému významu definovaného pojmu
[např. §2 odst. 1 písm. m) vyhlášky 36/2007 Sb., o opatřeních pro tlumení aviární influenzy
a o změně vyhlášky č. 299/2003 Sb., o opatřeních pro předcházení a zdolávání nákaz a nemocí
přenosných ze zvířat na člověka, ve znění pozdějších předpisů]. Není-li definice stanovena
v právním předpise, musí být pojem vyložen orgánem aplikace práva tak, aby odpovídal tomu
významu, který má v jazyce obecném (rozuměj neprávním). Ostatně i Ústavní soud v rozhodnutí
ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 124/96, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 5, usnesení č. 14, str. 585,
uvedl: „Jednotnost právního řádu je v rovině právního jazyka kromě jiného spjata s konstantností významů,
přisuzovaných jazykovým výrazům, tj. s vyloučením polysémie a homonymie. Výjimkou je pouze rozlišování
samotným zákonodárcem, a to explicitně formou legální definice nebo implicitně, tzn. když je odlišnost významů,
přisuzovaných jednomu výrazu, zřejmá z kontextu. Pakliže tedy právní předpis obsahuje legální definici pojmu,
omezující její použití pouze pro účely daného předpisu, plyne z toho nutnost odlišení ve vztahu k významu stejného
pojmu, obsaženého v jiných předpisech.“
Městský soud tak nepochybil, pokud vyšel z toho, jaký má slovní spojení „nerozpustné
nečistoty“ význam v obecném jazyce. Městský soud ani nemohl určit (zejm. ne taxativním výčtem)
okruh látek, které jsou nerozpustnými nečistotami. Správně vyšel z toho, že podstata pojmu tkví
právě v metodě (rozpouštění), jíž se obsah takových látek určuje. Případný není ani stěžovatelův
poukaz na použití extrakčního Soxhletova přístroje, neboť tuto metodu nelze použít s ohledem
na skutečnost, že užití metody při zjišťování nerozpustných nečistot plyne přímo z právního
předpisu. Není rozhodné pojmenovat, co všechno mohou tyto nečistoty být, nýbrž jde o jejich
celkový obsah v krmivu. Argumentace stěžovatele, že nemůže být penalizován za překročení
limitu nerozpustných nečistot v krmivu, není-li sporný pojem definován, se dostává rovněž
do rozporu s tím, že stěžovatel sám na obalech jím na trh uváděných krmiv uváděl množství
nerozpustných nečistot. Pokud ovšem stěžovatel neví, co jsou nerozpustné nečistoty, jen těžko
může jejich obsah deklarovat na obalu.
Stejně tak není možné stěžovateli přisvědčit ani v jeho argumentaci prostřednictvím
věstníku. Ten totiž není publikační platformou pro právní předpisy (srov. zákon č. 309/1999 Sb.,
o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv a §10 odst. 2 zákona o Ústředním kontrolním
a zkušebním ústavu zemědělském) a údaje, oznámení a informace v něm obsažené právními
předpisy nejsou. Demonstrativní výčet nerozpustných nečistot a cizích látek v něm uvedený
tak není legální definicí takového pojmu a žádný předpis ji nepodává. Proto městský soud
postupoval správně, pokud pojem vyložil sám. Údaje a informace obsažené ve věstníku
tak lze považovat jen jako pomůcku, která může za pomoci demonstrativního výčtu informovat
o tom, které látky jsou – příkladmo – považovány za nerozpustné nečistoty (ve věstníku
byl navíc, možná matoucím způsobem, užit též pojem „cizí látky“; to ovšem na shora učiněných
závěrech nic nemění).
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu