ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.83.2008:124
sp. zn. 2 As 83/2008 - 124
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně
PhDr. M. R., zastoupené Mgr. Ing. Martinou Zralou, advokátkou se sídlem U první baterie 47,
Praha 6, proti žalovanému Národnímu bezpečnostnímu úřadu, se sídlem Na Popelce 2/16,
Praha 5, proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 12. 10. 2006, č. j. 246/2006-NBÚ/07-OP, v
řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne
19. 5. 2008, č. j. 9 Ca 137/2006 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 12. 10. 2006, č. j. 246/2006-NBÚ/07-OP. Tímto
rozhodnutím ředitel žalovaného zamítl stěžovatelčin rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 6. 2006, č. j. 36555/2006-NBÚ/P, kterým bylo rozhodnuto, že osvědčení č. 020689 na jméno
stěžovatelky vystavené dne 30. 1. 2003 pro stupeň utajení „TAJNÉ“ se podle §101 odst. 2
zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti ruší,
a podle §56 odst. 1 písm. b) tohoto zákona jeho platnost zaniká dnem doručení rozhodnutí.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Má za to, že městský soud
nesprávně posoudil koncepci zákonů č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností
a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2005, (dále jen „zákon
č. 148/1998 Sb.“) a zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní
způsobilosti, (dále jen „zákon č. 412/2005 Sb.“), neboť dovodil, že stěžovatelka byla držitelkou
platného osvědčení přesto, že jí nebylo Ministerstvem zahraničních věcí (dále též „MZV“)
umožněno seznamovat se v rámci plnění pracovních povinností s utajovanými informacemi.
Stěžovatelka se domnívá, že koncepce zákona je založena na tom, že s utajovanými skutečnostmi
(informacemi) se může seznamovat pouze osoba, která je nezbytně potřebuje k výkonu
své pracovní činnosti. Vzhledem k tomu, že jí dne 25. 4. 2003 byla dána výpověď z pracovního
poměru, stěžovatelka žádnou práci nevykonává, s utajovanými skutečnostmi se neseznamuje
a žalovaný tak nebyl oprávněn vést řízení o zrušení platnosti jejího osvědčení. Pokud by totiž
stěžovatelka nebyla v pracovním poměru k MZV, osvědčením by nedisponovala a vztahoval
by se na ni pouze režim §15 zákona č. 148/1998 Sb. Otázka trvání či netrvání pracovního
poměru byla tak rozhodná pro zahájení správního řízení a předložení nového posudku
osobnostní způsobilosti. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem, že zde vůbec byl důvod
k zahájení správního řízení. Dokumenty, na základě nichž žalovaný pojal pochybnost
o její osobnostní způsobilosti, jsou totiž nepodložené a odráží snahu MZV se stěžovatelkou
ukončit pracovní poměr. MZV totiž na základě shodných dokumentů dalo stěžovatelce výpověď
z pracovního poměru mj. z důvodu závažného opakovaného porušování pracovní kázně. Takové
porušování však nebylo Obvodním soudem pro Prahu 1, který řešil stěžovatelčinu žalobu
o neplatnost výpovědi, vůbec shledáno. Rovněž tento soud označil za výrazně subjektivní
a nevěrohodnou výpověď PhDr. P., autora většiny zmíněných dokumentů. S tímto závěrem se
ztotožnil i odvolací soud. Vzhledem k tomu neměly být tyto dokumenty důvodem pro zahájení
správního řízní. Požadavek zjistit aktuální stav soudního sporu ve vztahu k nezbytnosti vedení
řízení podle §36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. vzneslo i oddělení správních rozhodnutí
žalovaného. Ani žalovaný ani městský soud pak shora uvedené nevzali v potaz. Městský soud
navíc závěr obvodního soudu o nevěrohodnosti předmětných dokumentů označil ve vztahu
k přezkumu rozhodnutí žalovaného za irelevantní a nezohlednil, že odvolací ani dovolací soudy
závěr obvodního soudu nijak nezpochybnily. Městský soud tak nehodnotil objektivně všechny
rozhodné okolnosti, ačkoli stěžovatelka poskytla veškeré podklady pro zjištění skutečného stavu
věci.
Stěžovatelka se také domnívá, že zahájení řízení podle §101 odst. 1 zákona
č. 412/2005 Sb. bránila překážka litispendence. V případech časového střetu staré a nové právní
normy se aplikuje princip ochrany minulých skutečností. Má-li později vydaná právní norma
změnit režim vzniklých právních vztahů, musí se tak stát jedině vůlí zákonodárce vyjádřenou
v přechodných ustanoveních. Pokud zákonodárce k tomu, zda je právní vztah zachován
a zda se postupuje podle nové právní úpravy, mlčí, je třeba přijmout takový výklad, který šetří
smysl práva na legitimní očekávání. Opačný postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod. Jestliže tedy přechodná ustanovení zákona č. 412/2005 Sb. neřeší,
podle jakého právního předpisu se má řízení zahájené podle §36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb.
dokončit, mělo být dokončeno podle dosavadních předpisů, tj. zákona č. 148/1998 Sb. Navíc
i kdyby stěžovatelka připustila, že zahájené správní řízení mělo být po 1. 1. 2006 vedeno podle
zákona č. 412/2005 Sb., tak žalovaný neměl požadovat účast na bezpečnostním pohovoru,
nýbrž měl žádat prohlášení ke stěžovatelčině osobnostní způsobilosti. Přípisem ze dne 13. 4. 2005
totiž zahájil správní řízení a stěžovatelku vyzval k předložení nového posudku o osobnostní
způsobilosti. Zahájené řízení tak měl dokončit podle zákona č. 412/2005 Sb. (jak uvádí soud
na str. 17 rozsudku). To se však nestalo, neboť žalovaný zahájil nové správní řízení úkonem
prověřujícím bezpečnostní spolehlivost stěžovatelky. Tím žalovaný porušil stěžovatelčino právo
na spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že jestliže chtěl žalovaný vést řízení podle zákona
č. 412/2005 Sb., měl řízení zahájené podle zákona č. 148/1998 Sb. zastavit a poté zahájit nové
řízení. Každý účastník má totiž právo na to, aby jednou zahájené řízení bylo řádně ukončeno
vydáním rozhodnutí.
Stěžovatelka dále vytýká žalovanému, že jí neoznámil jména úředních osob, které se měly
podílet na řízení. Srovnává správní řízení s řízením soudním, v němž jsou účastníci několik týdnů
předem upozorněni na to, kdo bude jejich věc rozhodovat, aby mohli případně uplatnit námitku
podjatosti. Argumentace městského soudu, že by jí jména úředních osob byla sdělena před
započetím bezpečnostního pohovoru, pokud by se na něj dostavila, je pro stěžovatelku
nepřijatelná, neboť se pohybuje pouze v hypotetické rovině. Stěžovatelka také poukazuje na to,
že vždy v písemně sdělila, proč se daného úkonu nezúčastní. Jediným důvodem byla nezákonnost
správního řízení, které nebylo vedeno v souladu s příslušnými předpisy a stěžovatelka
tak na nezákonných a nepodložených úkonech správního orgánu odmítla participovat.
Nesouhlasí ani s tím, že z písemností jí doručovaných mohla jména úředních osob zjistit. Veškeré
písemnosti byly totiž podepsány jen RNDr. L., ředitelkou odboru personální bezpečnosti.
Stěžovatelka tedy stále neví, které úřední osoby se měly podílet na řízení, resp. účastnit se
psychologického vyšetření nebo bezpečnostního pohovoru.
Stěžovatelka také popírá, že by neposkytovala součinnost, neboť se žalovaným vedla
rozsáhlou korespondenci, v níž upozorňovala na vady řízení. Žalovaný však na tato upozornění
nereflektoval. Stěžovatelka se bezpečnostního pohovoru nezúčastnila a nový posudek
nepředložila proto, že žalovaný postupoval nezákonně. Rovněž neúčast stěžovatelky na vyšetření
dne 28. 3. 2006 nelze považovat za neposkytnutí součinnosti, neboť rozhodnutí žalovaného
o ustanovení znalce jí nebylo doručeno a byla kontaktována až tímto znalcem s tím, že si jeho
dopis na poště nemohla vyzvednout dříve než 29. 3. 2006. Žalovaný tedy pochybil, pokud
neustanovil usnesením znalce a stěžovatelce toto usnesení nedoručil do vlastních rukou.
Stěžovatelce tak bylo upřeno právo namítnout případnou podjatost znalce. Závěrem stěžovatelka
poukazuje na to, že pokud nebyly její údajné psychické problémy uvedené v podkladech
Generální inspekce MZV bezpečnostním rizikem, neměla důvod účastnit se vyšetření
na Oddělení klinické psychiatrie ÚVN. Napadené správní rozhodnutí o zrušení platnosti
osvědčení ke styku s utajovanými informacemi představuje zásah do pracovního poměru
stěžovatelky a tedy i do základního práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 a 2
Listiny. Zaměstnavatel MZV se stěžovatelkou opětovně rozvázal pracovní poměr, avšak i tuto
druhou výpověď shledal Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2008 neplatnou.
Stěžovatelka proto navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasí a dožaduje se jejího zamítnutí.
Názor stěžovatelky, v němž jednu z podmínek vydání osvědčení (nezbytnou potřebu k výkonu
své činnosti) nadřazuje ostatním dvěma (mít osvědčení a být určen/poučen), považuje žalovaný
za absurdní, neboť znemožňuje zahájit řízení o odejmutí osvědčení, pokud jeho držitel přestal
vykonávat práci, kvůli které mu bylo vydáno, nebo pokud se s utajovanými skutečnostmi fakticky
neseznamuje. Dozví-li se žalovaný kdykoli po dobu platnosti osvědčení o skutečnostech,
které zpochybňují splnění podmínek pro vydání osvědčení, je povinen ověřit, zda držitel
zákonem stanovené podmínky splňuje. Na platnost osvědčení nemá žádný vliv, zda pracovní
poměr trvá, ani to, zda se držitel s utajovanými skutečnostmi seznamuje. Pro zahájení správního
řízení tak otázka trvání pracovního poměru nebyla vůbec podstatná. Z materiálů předložených
Generální inspekcí MZV pak vyplynulo, že stěžovatelka může mít psychické problémy,
které by ovlivňovaly její schopnost utajovat informace. Proto žalovaný zahájil řízení, v němž chtěl
prověřit opodstatněnost těchto údajů. Závěry o nevěrohodnosti materiálů učiněnými obvodním
soudem v řízení o neplatnost výpovědi pak není žalovaný vázán. Navíc v jednom řízení mohou
být určité údaje nepodstatné, zatímco v jiném jsou zcela významné. Psychické potíže stěžovatelky
pak vyplývaly i ze záznamu Policie ČR o odložení přestupku ze dne 10. 10. 2003.
Tím že stěžovatelka neposkytla ve správním řízení součinnost a znalecké vyšetření neabsolvovala,
znemožnila tyto pochybnosti vyvrátit. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by zahájení správního
řízení bránila překážka litispendence a poukazuje na to, že sice stěžovatelku mohl vyzvat
k předložení prohlášení o osobnostní způsobilosti, avšak s ohledem na závažnost informací,
by toto prohlášení pochybnosti o osobnostní způsobilosti stěžovatelky nemohlo vyvrátit
a stěžovatelka by byla ke znaleckému vyšetření stejně pozvána. Žalovaný trvá na tom, že každá
písemnost určená stěžovatelce byla opatřena jménem příslušné úřední osoby. V případě
bezpečnostního pohovoru by pak jména úředních osob byla sdělena před započetím úkonu.
Zdůrazňuje, že stěžovatelka nikdy podjatost úřední osoby nenamítala. Žalovaný má za to,
že stěžovatelka součinnost k provedení správního řízení v potřebné míře neposkytla a zmařila
tak účel bezpečnostního řízení. Tím naplnila bezpečnostní riziko ve smyslu §14 odst. 3 písm. d)
zákona č. 412/2005 Sb. a přestala splňovat podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle
§12 odst. 1 písm. d) citovaného zákona.
Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného setrvala na svých předchozích tvrzeních
a zdůraznila, že otázka posouzení existence pracovního poměru byla pro zahájení správního
řízení nezbytná. Poukázala také na to, že dokumenty od Generální inspekce MZV byly
předloženy účelově po více jak dvou letech, což není v souladu s právními předpisy. MZV jako
statutární orgán má povinnost skutečnosti související s bezpečnostním prověřováním hlásit
žalovanému bez zbytečného odkladu. Připomněla také, že zmíněné materiály byly opakovaně
civilními soudy kvalifikovány jako nevěrohodné a při rozhodování o určení neplatnosti výpovědi
k nim nebylo přihlédnuto. Stěžovatelka předložila kopii rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. 9. 2008 a uvádí, že očekává kontinuitu soudního rozhodování a soulad mezi
rozhodnutími civilních soudů a soudů ve správním soudnictví. Názor civilních soudů
o nevěrohodnosti materiálů pak žalovaný měl nepochybně respektovat. Ve vyjádření zmíněný
záznam se pak netýká přestupku stěžovatelky a sám žalovaný jeho důvodnost ve svém
rozhodnutí ze dne 12. 10. 2006 vyvrací.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(„nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“)
a v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. („vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost“).
Stěžovatelka má předně za to, že žalovaný neměl řízení podle §36 odst. 5 zákona
č. 148/1998 Sb. zahajovat, dokud si neujasnil, zda její pracovní poměr k MZV nadále trvá
či nikoli. S tímto tvrzením však Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
Ustanovení §36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. opravňovalo žalovaného k zajištění
a provedení opatření potřebných k ověření skutečností, které se vyskytnou po vydání osvědčení,
a které nasvědčují tomu, že osoba, jíž bylo osvědčení vydáno, přestala splňovat některou
z podmínek uvedených v §18 tohoto zákona (státní občanství České republiky, způsobilost
k právním úkonům, bezúhonnost, osobnostní způsobilost a bezpečnostní spolehlivost). Pokud
se po vydání osvědčení objeví pochybnosti o tom, zda držitel osvědčení splňuje podmínky
nezbytné pro jeho získání, je žalovaný povinen tyto pochybnosti ověřit. Zjistí-li, že osoba,
které bylo vydáno osvědčení, některou z podmínek uvedených v §18 odst. 2 zákona
č. 148/1998 Sb. přestala splňovat, oznámí tuto skutečnost této osobě a statutárnímu orgánu,
který osobu určil. V oznámení uvede důvody nevydání nebo odnětí osvědčení, zejména uvede,
z jakých podkladů vycházel a jak tyto podklady hodnotil (§36 odst. 7 a 8 citovaného zákona).
Ustanovení §36 zákona č. 148/1998 Sb. neváže oprávnění žalovaného k ověření
skutečností a případnému odnětí osvědčení na trvání pracovního poměru ani na seznamování
se s utajovanými skutečnostmi. Osvědčení je totiž vydáno konkrétní fyzické osobě pro konkrétní
stupeň utajení, nikoli pro určitého zaměstnavatele (státní orgán) nebo konkrétní pracovní pozici.
Podmínku trvání pracovního poměru a seznamování se s utajovanými skutečnostmi stěžovatelka
zřejmě dovozuje z §17 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož se s utajovanými skutečnostmi
může seznamovat pouze fyzická osoba, „která je nezbytně nutně potřebuje k výkonu své činnosti, bylo
jí vydáno osvědčení nebo bezpečnostní oprávnění, pokud tento zákon nestanoví jinak a je určenou osobou“.
Uvedené ustanovení tak určuje 3 podmínky, jejichž splnění se vyžaduje k tomu, aby se určitá
fyzická osoba mohla seznamovat s utajovanými skutečnostmi. Jednak je třeba, aby tato osoba
utajované skutečnosti „nezbytně nutně“ potřebovala k výkonu své činnosti, dále aby jí bylo vydáno
osvědčení a v neposlední řadě, aby se jednalo o osobu určenou ke styku s utajovanými
skutečnostmi pro vymezenou oblast činnosti a pro stupeň utajení (§2 odst. 12 zákona
č. 148/1998 Sb.). Podle §17 odst. 2 zmíněného zákona je splnění těchto podmínek
předpokladem pro výkon povolání, kde je nezbytné seznamovat se s utajovanými skutečnostmi.
Uvedená ustanovení tedy určují podmínky, které je třeba splnit pro výkon povolání,
kde je nezbytné seznamovat se s utajovanými skutečnostmi. Nijak z nich ale nevyplývá,
že by žalovaný nemohl zahájit řízení podle §36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. v případě,
že se držitel osvědčení přestane s utajovanými skutečnostmi seznamovat, nebo přestane být
osobou k tomu určenou nebo dokonce přestane vykonávat povolání, kvůli němuž mu bylo
osvědčení vydáno.
Rovněž není možné dovodit, že by v takových situacích docházelo ke skončení platnosti
osvědčení. Naopak, jistě může existovat osoba, která osvědčení vlastní, avšak povolání,
kde je nezbytné seznamovat se s utajovanými skutečnostmi, již nevykonává. Osvědčení této
osobě však nadále zůstává, aniž by pozbývalo platnosti (doba platnosti osvědčení byla upravena
v §37 zákona č. 148/1998 Sb.; podle odst. 2 tohoto ustanovení platnost osvědčení zaniká
uplynutím doby platnosti, nebo oznámením podle §36 odst. 6 nebo 7). Tato skutečnost nejen,
že jednoznačně plyne ze zákona, ale má i svoje logické opodstatnění. Jistě si totiž lze představit
situaci, kdy držitel osvědčení přestane povolání, kde je nezbytné seznamovat se s utajovanými
skutečnostmi, vykonávat, avšak po určité době se k němu vrátí. Případně se držitel, který je stále
v takovém povolání zaměstnán, určitou dobu pouze fakticky s utajovanými skutečnostmi
neseznamuje (např. je nemocen nebo na mateřské či rodičovské dovolené). Za této situace
by bylo zcela nehospodárné a neúměrně zatěžující, aby byl povinen již jednou obdržené
osvědčení znovu získávat (samozřejmě pokud nedošlo ke změně podmínek pro jeho získání
stanovených v §18 zákona č. 148/1998 Sb.).
Lze tedy uzavřít, že žalovaný, který se dozvěděl o skutečnostech zpochybňujících,
že držitel osvědčení splňuje nadále podmínky pro jeho vydání, byl podle §36 odst. 5 zákona
č. 148/1998 Sb. oprávněn a zároveň povinen kdykoli po dobu platnosti osvědčení tyto
skutečnosti ověřit. Otázka trvání či netrvání pracovního poměru, případně faktického
seznamování s utajovanými skutečnostmi, není rozhodná. Žalovaný tedy byl oprávněn řízení
podle tohoto ustanovení zahájit bez ohledu na to, zda stěžovatelka byla v pracovním poměru
k MZV. Rovněž nebyl povinen zjišťovat, zda se s utajovanými skutečnostmi v době zahájení
řízení fakticky seznamovala či nikoli.
Stěžovatelka dále namítá, že zahájení řízení podle §101 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb.
bránila překážka litispendence (tedy překážka zahájeného řízení), neboť již předtím bylo zahájeno
řízení podle §36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. Ani s touto námitkou se však Nejvyšší správní
soud neztotožnil.
Ze spisu k tomu vyplynulo, že dne 15. 4. 2005 žalovaný stěžovatelce oznámil,
že s ní zahajuje řízení podle §36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. a vyzval ji k předložení nového
posudku o osobnostní způsobilosti. Dne 23. 1. 2006 doručil žalovaný stěžovatelce přípis nazvaný
jako „oznámení o zahájení řízení“, v němž jí sděloval, že nabyl účinnosti zákon č. 412/2005 Sb.
V souladu s jeho §93 odst. 1 písm. c) pak stěžovatelce oznámil, že zahájil řízení podle
§110 odst. 1 a §101 odst. 1 tohoto zákona a bude provádět úkony podle jeho
§107. Na to stěžovatelka reagovala přípisem ze dne 26. 1. 2006, kde žalovanému sdělila,
že „již jedno řízení ve věci totožného účastníka s totožným předmětem řízení zahájil“. Přípisem
ze dne 9. 2. 2006 žalovaný stěžovatelku informoval, že nebylo zahájeno žádné nové řízení,
ale že s ohledem na změnu právní úpravy bude v původně zahájeném řízení podle zákona
č. 148/1998 Sb. pokračováno podle zákona č. 412/2005 Sb. Dále uvedl, že právě o tom
stěžovatelku oznámením doručeným dne 23. 1. 2006 poučoval.
Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že zákon č. 148/1998 Sb., resp. jeho ustanovení
vztahující se k ochraně utajovaných skutečností a k bezpečnostní způsobilosti fyzických osob,
byl skutečně k 31. 12. 2005 zrušen a od 1. 1. 2006 nabyl účinnosti zákon č. 412/2005 Sb.,
který od tohoto data uvedenou problematiku začal upravovat. Otázku, podle jakého právního
předpisu se dokončí řízení zahájené podle starého předpisu, zpravidla řeší přechodná ustanovení
nového zákona. Tak je tomu v zákoně č. 412/2005 Sb. např. v případě bezpečnostní prověrky
a ověřování bezpečnostní způsobilosti zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(§157 odst. 18 a 19 zákona č. 412/2005 Sb.), nebo stížnosti proti nevydání osvědčení, potvrzení
nebo dokladu podané ve lhůtě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (odst. 21 zmíněného
ustanovení). V těchto případech zákonodárce explicitně stanoví, že se v těchto řízeních nadále
postupuje podle dosavadního zákona.
Pokud jde o řízení či úkony, na něž přechodná ustanovení nepamatují, je třeba
při zodpovězení otázky, podle jakého právního předpisu v nich pokračovat, vycházet z toho,
že byl-li starý zákon zrušen, je třeba ode dne účinnosti nového zákona postupovat podle zákona
nového. Jednoduše proto, že starý zákon není již účinný. Podle právního předpisu, jehož
účinnost zanikla, totiž zásadně není možné postupovat, vyjma situací, na něž pamatují právě
přechodná ustanovení nové úpravy. Je tedy správný závěr městského soudu o tom, že žalovaný,
který zahájil řízení podle §36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. a nedokončil ho do 31. 12. 2005,
pokračuje v tomto řízení podle zákona č. 412/2005 Sb., neboť přechodná ustanovení tohoto
zákona nestanoví, že by mělo být řízení dokončeno podle dosavadních právních předpisů,
tj. zákona č. 148/1998 Sb. Není možné souhlasit s tím, že by tímto postupem došlo k porušení
čl. 4 odst. 4 Listiny („Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich
podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“),
neboť stěžovatelka tímto postupem nebyla nijak dotčena na svých právech. Je ostatně v zájmu
prověřovaných osob, aby tento proces byl co nejdříve ukončen. Legislativní změna by tak neměla
jít k tíži prověřovaných osoba a stěžovatelka ani žádný takový konkrétní důsledek netvrdí.
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že z oznámení, které ji žalovaný dne 23. 1. 2006 doručil,
jednoznačně nevyplynulo, že v zahájeném řízení podle zákona č. 148/1998 Sb. bude pokračovat
podle nové právní úpravy. Naopak formulace uvedené v oznámení skutečně mohly
ve stěžovatelce navodit nesprávný dojem, že žalovaný zahajuje nové řízení podle zákona
č. 412/2005 Sb. Tak tomu ovšem nebylo a žalovaný tuto skutečnost stěžovatelce objasnil
přípisem ze dne 9. 2. 2006. V daném případě tedy neprobíhala dvě řízení, nýbrž řízení jedno,
které bylo zahájeno podle zákona č. 148/1998 Sb. a dokončeno podle zákona č. 412/2005 Sb.
Námitka litispendence je tak lichá.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s námitkami stěžovatelky, že žalovaný nebyl
oprávněn na základě dokumentů předložených MZV zahájit správní řízení, a pokud tak učinil,
neměl po ní požadovat účast na bezpečnostním pohovoru, nýbrž měl žádat prohlášení
k její osobnostní způsobilosti. Není pochyb, že žalovaný zahájil řízení podle §36 odst. 5 zákona
č. 148/1998 Sb., v němž ověřoval pochybnosti o tom, zda je stěžovatelka nadále osobnostně
způsobilá pro osvědčení pro stupeň utajení „Tajné“. Pochybnosti o stěžovatelčině osobnostní
způsobilosti získal žalovaný z listin předložených MZV, kde byla stěžovatelka zaměstnána.
Z těchto listin (jedná se např. o zprávy velvyslance ČR v Madridu M. P., záznamy dalších
zaměstnanců velvyslanectví M. S., M. Š., T. T., J. H., T. T., P. H., přípis španělského
pronajímatele bytu a španělského ministerstva zahraničí) lze skutečně vyčíst, že stěžovatelka může
trpět určitými psychickými obtížemi, které by mohly negativně ovlivňovat její osobnostní
způsobilost nutnou pro osvědčení pro stupeň utajení „Tajné“. Jak správně uvedl městský soud ve
svém rozsudku, depresivní stavy, labilita, hysterické chování a zmatečná komunikace, které ve
vztahu ke stěžovatelce z uvedených listin vyplývají, mohou vzbuzovat pochybnosti o tom, zda je
stěžovatelka nadále spolehlivá a schopná utajovat informace. Žalovaný tedy řízení o ověření
skutečností podle §36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. (tj. skutečností nasvědčujících tomu, že
stěžovatelka přestala splňovat podmínku osobnostní způsobilosti) zahájil zcela oprávněně.
Nic na tom nemění ani stěžovatelčino tvrzení, že Obvodní soud pro Prahu 1 tyto
skutečnosti nepovažoval za důvod pro rozvázání pracovního poměru ani že shledal
nevěrohodnou výpověď velvyslance P. Je třeba totiž rozlišovat řízení o neplatnosti výpovědi
z pracovního poměru, které vedl obvodní soud, a řízení o ověření pochybností o osobnostní
způsobilosti, které vedl žalovaný. V případě prvního řízení totiž soud zjišťoval, zda byla
stěžovatelce dána výpověď z pracovního poměru v souladu se zákonem č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, zatímco v druhém řízení žalovaný posuzoval, zda stěžovatelčino chování není důvodem
pro to, aby byla ověřena její osobnostní způsobilost ve smyslu zákona č. 148/1998 Sb. a následně
zákona č. 412/2005 Sb. Každý z orgánů tak vážil zcela jinou právní otázku a na dané skutečnosti
aplikoval jiné právní předpisy. Závěry obvodního soudu o tom, že výpověď z pracovního
poměru daná stěžovatelce je neplatná, tak nemají na řízení vedené žalovaným žádný vliv. Rovněž
stěžovatelkou tvrzené zpochybnění věrohodnosti velvyslance P., které navíc příslušným
rozsudkem obvodního soudu nedoložila, nijak neovlivnilo oprávnění žalovaného zahájit řízení.
Jak již je poukázáno výše, předložené listiny neobsahovaly pouze sdělení velvyslance, nýbrž celé
řady dalších zaměstnanců velvyslanectví, a vedle toho i španělského pronajímatele bytu a
ministerstva. Pochybnosti o stěžovatelčině osobností způsobilosti pak také vyplývají ze záznamu
o odložení přestupku, kterého se měl dopustit manžel stěžovatelky, sepsaného Policii ČR dne 10.
10. 2003. Z tohoto záznamu totiž plyne, že psychickou labilitu stěžovatelky vedle jejího manžela a
syna, potvrdil i policisty přivolaný lékař. Žalovaný tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud
na základě dokladů získaných od MZV zahájil správní řízení ve smyslu §36 odst. 5 zákona č.
148/1998 Sb.
Stěžovatelce lze přisvědčit pouze v tom, že předmětné listiny jsou staršího data a zmíněné
správní řízení tak na základě nich mohlo být zahájeno dříve. Na druhou stranu ze spisového
materiálu není zřejmé, zda žalovaný těmito listinami disponoval dříve a naopak z něho vyplývá,
že se o nich dozvěděl až začátkem roku 2005 v souvislosti se žádostí o vydání certifikátu
„SECRET“ pro stěžovatelčina manžela. Pokud pak žalovaný zahájil řízení 13. 4. 2005, nelze mu
ničeho vytknout. Ostatně ani v případě, že by o těchto skutečnostech věděl dříve a s jejich
ověřováním podle §36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. otálel, nemělo by to žádný vliv
na zákonnost jeho závěrů, neboť zmíněný zákon neobsahuje žádnou lhůtu k zahájení
prověřování skutečností podle citovaného ustanovení.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda žalovaný nepochybil, pokračoval-li v řízení
podle §110 odst. 1 a §101 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb.
Pokud by žalovaný v řízení podle §36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. zjistil,
že stěžovatelka již není osobnostně způsobilá pro udělené osvědčení, oznámil by tuto skutečnost
jak jí, tak statutárnímu orgánu, který stěžovatelku určil (§36 odst. 7 a 8 citovaného zákona)
a tímto oznámením by jí zanikla platnost osvědčení (§37 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb.).
Vzhledem k tomu, že došlo v mezidobí ke změně právní úpravy, bylo třeba v daném řízení
postupovat podle zákona č. 412/2005 Sb. Stěžovatelčino osvědčení bylo vydáno s dobou
platnosti do 30. 1. 2008 a podle přechodných ustanovení zmíněného zákona se takové osvědčení
považuje za osvědčení vydané podle zákona č. 412/2005 Sb. (Podle jeho §157 odst. 5
se osvědčení, že navrhovaná osoba splňuje podmínky stanovené pro jeho vydání, které bylo
vydáno podle dosavadních právních předpisů, po dobu platnosti v něm uvedenou považuje
za osvědčení fyzické osoby podle tohoto zákona.). Zákon č. 412/2005 Sb. pak ve svém
§110 odst. 1 opravňuje žalovaného k prověřování za pomoci úkonů řízení, zda fyzická osoba
i nadále splňuje podmínky pro vydání osvědčení, a to po celou dobu platnosti osvědčení.
Ustanovení §101 odst. 1 tohoto zákona stanoví, že se řízení o zrušení platnosti osvědčení fyzické
osoby zahájí, existuje-li důvodná pochybnost o tom, že držitel takovéto veřejné listiny i nadále
splňuje podmínky pro její vydání. Odkazuje přitom na §12, §16 a §81 tohoto zákona. Podle
§12 odst. 1 písm. c) se osvědčení fyzické osobě vydá, pokud je osobnostně způsobilá. Uvedené
ustanovení tedy dopadá na stěžovatelčinu situaci a v řízení zahájeném podle §36 odst. 5 zákona
č. 148/1998 Sb. bylo správně pokračováno podle §110 odst. 1 a §101 odst. 1 zákona
č. 412/2005 Sb. Žalovaný tak v tomto řízení posuzoval, zda je stěžovatelka stále osobnostně
způsobilá ve smyslu citovaného zákona a zda splňuje podmínky pro vydání osvědčení, či nikoli.
Podle §159 tohoto zákona se na dané řízení nevztahuje správní řád – vyjma ustanovení
o základních zásadách správního řízení (uvedené ustanovení totiž připouští použití správního
řádu pouze „na řízení podle části druhé hlavy IX, není-li v této hlavě stanoveno jinak, a podle části osmé“,
přičemž §101 a §110 spadají pod část čtvrtou).
Co se rozumí osobnostní způsobilostí je stanoveno v §13 zákona č. 412/2005 Sb., jehož
odst. 1 uvádí, že „podmínku osobnostní způsobilosti splňuje fyzická osoba, která netrpí poruchou či obtížemi,
které mohou mít vliv na její spolehlivost nebo schopnost utajovat informace“. Podle odst. 2 se osobnostní
způsobilost „ověřuje na základě prohlášení k osobnostní způsobilosti a v případech stanovených tímto zákonem
(§106) i na základě znaleckého posudku o osobnostní způsobilosti“. Ustanovení §106 odst. 1
pak opravňuje žalovaného, který při ověřování podmínky osobnostní způsobilosti zjistí
skutečnost vyvolávající pochybnost o osobnostní způsobilosti účastníka řízení, ustanovit znalce
k vypracování znaleckého posudku o osobnostní způsobilosti. Vzhledem k tomu, že pochybnosti
o osobnostní způsobilosti stěžovatelky byly důvodem pro zahájení předmětného správního řízení
(zahájeného podle §36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb., v němž bylo pokračováno podle
§101 odst. 1 a §110 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb.), bylo zcela na místě znalecké posouzení,
které by za dané situace nemohlo být nahrazeno předložením prohlášení stěžovatelky o její
osobní způsobilosti. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu zcela souhlasí s vyjádřením
žalovaného ke kasační stížnosti, který v daném případě, kdy se mají potvrdit nebo vyvrátit
pochybnosti o osobnostní způsobilosti stěžovatelky, považuje prohlášení o její osobnostní
způsobilosti za nadbytečné. Uvedené prohlášení by totiž pochybnosti, které vyplynuly přímo
z jejího chování, nemohlo rozptýlit.
Nejvyšší správní soud má dále za to, že stěžovatelka skutečně v daném řízení
neposkytovala dostatečnou součinnost k tomu, aby mohlo být řádně ověřeno, zda je nadále
osobnostně způsobilá pro držení osvědčení či nikoli. Stěžovatelka totiž nepředložila nový
posudek o osobnostní způsobilosti, k čemuž byla vyzvána v oznámení o zahájení řízení
ze dne 13. 4. 2005. Rovněž se bez řádné omluvy nedostavila jak k bezpečnostnímu pohovoru,
který se měl konat dne 28. 2. 2006 a k němuž byla řádně pozvána, tak k psychologickému
vyšetření, k němuž ji na den 28. 3. 2006 pozval žalovaným řádně ustanovený znalec PhDr. J. K.
Stěžovatelka tak mařila účel řízení, neboť žalovaný bez její součinnosti nemohl pochybnosti o její
osobnostní způsobilosti ověřit. Pokud se stěžovatelka domnívá, že žalovaný pochybil, nedoručil-li
usnesení o ustanovení znalce i jí, nemůže jí Nejvyšší správní soud přisvědčit. Zákon
č. 412/2005 Sb. neukládá doručovat usnesení o ustanovení znalce i účastníkovi a žalovaný tak
nepochybil, pokud je doručil pouze znalci (ostatně i správní řád, který se však v daném řízení
nepoužije, požaduje usnesení o ustanovení znalce doručit pouze znalci, ostatní účastníci jsou
o ustanovení znalce pouze vhodným způsobem vyrozuměni - §56 správního řádu).
Jestliže stěžovatelka namítá, že jí pozvání znalce k pohovoru bylo doručeno až den
po jeho konání (což není ze spisu ověřitelné), jistě mohla tuto skutečnost znalci, případně
žalovanému sdělit a nepochybně by jí byl stanoven náhradní termín. Znalec také sdělil
žalovanému nejen to, že se stěžovatelka nedostavila, ale také, že jej ani nijak nekontaktovala.
Neučinila-li tak, nelze jinak, než jí to přičíst k tíži. Není možné s ní souhlasit ani v tom, že jí tímto
postupem žalovaný upřel možnost namítnout případnou podjatost znalce, neboť jak sama uvádí,
pozvání k pohovoru obdržela, a není pochyb o tom, že v něm bylo uvedeno i jméno znalce.
Měla-li tedy stěžovatelka za to, že se jednalo o osobu vůči ní podjatou, mohla námitku podjatosti
bezpochyby uplatnit.
Stěžovatelka dále vytýká žalovanému, že jí neoznámil jména úředních osob, které se měly
podílet na řízení. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem v tom, že zákon
č. 412/2005 Sb. nestanovuje žalovanému povinnost účastníkům řízení oznamovat jména
úředních osob v delším časovém předstihu. V daném řízení se neuplatní správní řád a tedy ani
jeho ustanovení ukládající správnímu orgánu vyznačit do spisu, kdo je v daném řízení
oprávněnou úřední osobou a k žádosti účastníka jméno, případně jména oprávněných úředních
osob sdělit (§15 odst. 4 správního řádu). Žádné takové ustanovení zákon č. 412/2005 Sb.
neobsahuje a nelze tedy žalovanému vytýkat, že stěžovatelce dopředu nesdělil, kdo se bude
konkrétních úkonů účastnit. Na druhou stranu i citovaný zákon obsahuje ustanovení, které má
zajišťovat, aby v řízení bylo rozhodováno nepodjatými úředními osobami (§90 odst. 1 zákona
stanoví, že zaměstnanec žalovaného bezprostředně se podílející na řízení /dále jen "úřední
osoba"/, o kterém lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníku
řízení nebo jeho zástupci takový zájem na průběhu a výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat
o jeho nepodjatosti, je vyloučen ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohl výsledek
řízení ovlivnit). Podle odst. 3 citovaného ustanovení může účastník řízení „namítnout podjatost
úřední osoby ve lhůtě do 15 dnů ode dne, kdy se o úřední osobě podílející se na řízení dozvěděl. V námitce
podjatosti musí být vedle obecných náležitostí uvedeno, proti které úřední osobě námitka směřuje, v čem
je spatřován důvod pochybnosti o její nepodjatosti a jakými důkazy může být jeho tvrzení prokázáno“.
Není tedy pochyb o tom, že i v daném řízení má účastník právo znát jméno, resp. jména
úředních osob, které se na řízení bezprostředně účastní. Jinak by totiž nemohl uplatnit námitku
jejich podjatosti a nebyl by tak naplněn účel zmíněného ustanovení, který je mj. uveden
i v důvodové zprávě k tomuto ustanovení („Cílem tohoto institutu je dosažení co největší míry objektivity
při rozhodování a minimalizace rizik, které s sebou může případná podjatost osoby, podílející se na řízení
ze strany Úřadu, přinášet. Dále je cílem tohoto ustanovení posílit odpovědnost osob vykonávajících veřejnou správu
a tím docílit její zprůhlednění vůči všem třetím osobám. Jednoznačně upravená možnost vznést námitku podjatosti
posiluje právní jistotu občana, který je účastníkem bezpečnostního řízení“). Je tak třeba uzavřít, že v zájmu
zajištění objektivity řízení má účastník řízení právo vědět, kdo se na jeho řízení bezprostředně
podílí a kdo je tedy úřední osobou, jejíž podjatost může ve smyslu §90 zákona č. 412/2005 Sb.
namítat.
Pokud jde o stěžovatelčin požadavek, aby jí byla sdělena jména osob, které se budou
účastnit jejího bezpečnostního pohovoru, je zcela dostačující, jsou-li jména těchto úředních osob
oznámena účastníkovi těsně před započetím pohovoru. I tak je totiž zajištěna možnost účastníka
namítnout případnou podjatost úřední osoby. V daném případě se stěžovatelka bezpečnostního
pohovoru nezúčastnila a nelze tedy posoudit, zda by jí žalovaný jména úředních osob sdělil,
či nikoli. Tato námitka tak nebyla shledána důvodnou.
Stěžovatelka dále namítá, že jména úředních osob nemohla zjistit ani z písemností,
zasílaných jí žalovaným, neboť všechny byly podepsány RNDr. W. L., ředitelkou odboru
personální bezpečnosti. S tímto tvrzením je třeba souhlasit. Úřední osobou je totiž každý
zaměstnanec žalovaného, který se bezprostředně podílí na řízení. Vedle uvedené ředitelky, která
písemnosti v řízení schvaluje a podepisuje, jsou to také ti, kteří připravují podklady
pro rozhodování nebo provádějí jednotlivé procesní úkony ve věci. Naopak úředními osobami
z povahy věci nejsou ti, kdo pouze technicky manipulují se spisem, přepisují jednotlivé přípisy
podle předlohy nebo písemnosti vypravují. Stěžovatelka tak měla právo znát jména všech
zaměstnanců žalovaného, kteří byli v dané věci úředními osobami.
Jak vyplynulo ze spisu, písemnosti adresované v daném řízení stěžovatelce vypracovávala
převážně Mgr. I. Š., jejíž jméno však stěžovatelce žalovaný nesdělil. Na druhou stranu s Mgr. I. Š.
stěžovatelka dvakrát během řízení telefonicky hovořila (17. a 22. 2. 2006) a lze tak oprávněně
předpokládat, že její jméno znala a případnou podjatost tak namítnout mohla. Zmíněná úřední
osoba se navíc dne 22. 2. 2006 účastnila úkonu, při němž stěžovatelčin zástupce nahlížel do spisu.
Ze spisu dále vyplynulo, že vedle Mgr. I. Š. se na rozhodnutí v dané věci podílely i další
úřední osoby. Jednak to byl Ing. V. Č., který písemnosti určené stěžovatelce zpravidla schvaloval
a dále Mgr. T. H. a Ing. D. Š., kteří navrhli, resp. doporučili stěžovatelčino osvědčení odebrat. V
neposlední řadě pak Mgr. V. P., který rozhodnutí žalovaného o zrušení stěžovatelčina osvědčení
vypracoval. Jméno žádné z těchto úředních osob však žalovaný stěžovatelce nesdělil, přestože
o to výslovně žádala (např. přípisem ze dne 26. 1. 2006).
Rovněž nelze shledat, že by se stěžovatelka, resp. její zástupce se jmény úředních osob
seznámil při nahlížení do spisu (bezpečnostního svazku) dne 22. 2. 2006. Jednak tři posledně
uvedené úřední osoby v té době ještě v řízení nefigurovaly a navíc ze záznamu o zpřístupnění
svazku plyne, že zástupci stěžovatelky byl zpřístupněn svazek zn. V5002/1999-NBÚ/PFO,
zatímco na obálce spisu, který má soud k dispozici je uvedena zn. V 12/2008-NBÚ/07-OP
a zn. V9/2007-NBÚ/07-OP, která je však přeškrtnutá. Přestože na řadě písemností obsažených
ve zmíněném spise figuruje i značka V 5002/1999-NBÚ/PFO (např. č. l. 1 a 88), nelze s jistotou
říci, že byl stěžovatelčin zástupce seznámen opravdu se spisem, který má k dispozici soud,
případně s celým jeho obsahem. Žalovaný tedy pochybil, pokud stěžovatelce neposkytl jména
úředních osob, které se bezprostředně podílely na řízení v její věci, a znemožnil jí tak během
správního řízení podat případné námitky podjatosti proti těmto osobám.
V daném případě však toto pochybení nemělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí,
neboť k tomu by došlo pouze tehdy, jestliže by se v důsledku tohoto pochybení vyloučená úřední
osoba na daném řízení podílela. Tak tomu ale nebylo, protože stěžovatelka ve spojení s touto
námitkou (tj. že jí nebyla sdělena jména úředních osob na řízení se podílejících) netvrdila,
že by některá z úředních osob byla podjatá. Stěžovatelka k tomu v kasační stížnosti uvádí,
že jí do dnešního dne nejsou známa jména úředních osob, které se na řízení podílely. Pokud
by tomu tak bylo, jistě by po ní nebylo možné požadovat, aby namítala podjatost někoho,
jehož jméno nezná. Nejvyšší správní soud s ní však nesouhlasí a naopak má za to, že stěžovatelka
jména úředních osob zná. Jak totiž vyplynulo ze soudního spisu, stěžovatelka spolu s advokátkou
JUDr. Adélou Drdlovou dne 26. 4. 2007 nahlížela do spisu městského soudu, jehož součástí byl
rovněž správní spis žalovaného. Ze žádosti o povolení nahlédnout do spisu pak vyplynulo,
že ze správního spisu byly pro stěžovatelku provedeny kopie. Konkrétně se jednalo o svazek 1
správního spisu, z něhož byly stěžovatelce okopírovány mj. č. l. 200 (což je žádost o podání
zprávy k osobě stěžovatelky, z níž je zřejmé že ji vypracovala Mgr. I. Š. a schválil Ing. V. Č.) a č. l.
211 (žádost o podání zprávy k osobě stěžovatelčina manžela, z níž je zřejmé že ji vypracovala
Mgr. T. H. a schválil Ing. D. Š.). Z uvedeného je tedy zřejmé, že se stěžovatelka se správním
spisem (bezpečnostním svazkem) žalovaného a tedy i jmény úředních osob, které se na řízení
podílely, seznámila a případnou jejich podjatost tak namítnout mohla. Skutečnost, že se tak stalo
až v řízení před městským soudem, na její právo namítnout podjatost úředních osob nemá žádný
vliv.
Ke shodnému závěru, byť ve skutkově odlišné věci, ostatně Nejvyšší správní soud dospěl
již ve svém rozsudku ze dne 4. 5. 2005, č. j. 2 Afs 178/2004 - 128, uveřejněném ve Sb. NSS
pod č. 624/2005. V citovaném rozsudku zdejší soud konstatoval, že poučení o složení senátu
neobsahující jména soudců, kteří budou ve věci rozhodovat, nezakládá důvod
zmatečnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ani jinou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., pokud byl senát obsazen v souladu s rozvrhem práce a žádný z rozhodujících
soudců neměl být z rozhodování vyloučen pro podjatost. Nejvyšší správní soud
se zde zabýval řízením soudním a nikoli správním, nicméně právně vážil velice obdobnou
situaci, tj. zda samotná skutečnost, že účastníkovi soudního řízení nejsou sdělena jména soudců,
kteří budou v jeho věci rozhodovat, je důvodem pro zrušení rozhodnutí těmito soudci vydaného.
Dospěl však k závěru, že nikoli. Důvodem pro zrušení rozhodnutí by však bylo, pokud
by účastník spojil namítaný nedostatek poučení o úplném složení senátu s konkrétní důvodnou
námitkou podjatosti některého ze členů rozhodujícího senátu. Poukázat k tomu také
lze na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 476/1997,
http://nalus.usoud.cz/.
Případ právě projednávaný je pak obdobný v tom, že stěžovatelka nebyla ve správním
řízení poučena o jménech úředních osob, které budou její věc rozhodovat, avšak tuto námitku
v řízení před soudem nespojila s konkrétním tvrzením, že v jejím případě podjaté úřední osoby
opravdu rozhodovaly, a to přesto, že se během soudního řízení s jejich jmény seznámila
a případnou podjatost tak uplatnit mohla. Přestože tedy bylo řízení vedené žalovaným zatíženo
vadou, nemohla mít tato vada vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, neboť úřední osoby, které
rozhodovaly nebyly podjaté.
Důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. tak nebyly shledány
naplněnými. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil žádný z tvrzených důvodů kasační stížnosti
a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s., poslední věta).
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 (§120) s. ř. s.,
neboť stěžovatelka ve věci úspěšná nebyla a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu