ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.93.2008:115
sp. zn. 2 As 93/2008 - 115
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: PROFI
CREDIT Czech, a. s. (dříve Profireal, a. s.), se sídlem Pernštýnské nám. 80, Pardubice,
zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec
Králové, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem
Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí ústředního ředitele žalovaného ze dne 15. 1. 2007,
č. j. 9923/2600/05/2006/2007/Be/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2008, č. j. 7 Ca 76/2007 – 61,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2008, č. j. 7 Ca 76/2007 – 61,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou včas se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
označeného rozsudku městského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
ústředního ředitele žalovaného ze dne 15. 1. 2007. Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí
ředitele Královéhradeckého a Pardubického inspektorátu České obchodní inspekce
(dále též „správní orgán prvního stupně“ nebo „správní orgán“) ze dne 9. 10. 2006,
č. j. R 64 0037 2606.1 tak, že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu §9 odst. 1 písm. d) zákona
č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, tím že v konkrétně uvedených úvěrových smlouvách
porušil podmínky stanovené §4 odst. 2 písm. a), c) a d) zákona č. 321/2001 Sb., o některých
podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., (dále též zákon
o spotřebitelském úvěru), protože ve spotřebitelských smlouvách nebyla hodnota roční procentní
sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (dále též „RPSN“) vypočtena způsobem stanoveným
v příloze k citovanému zákonu, spotřebitel nebyl řádně seznámen s hodnotou RPSN, smlouvy
neobsahovaly v den jejich uzavření přesné časové rozvržení splátek ani stanovení platby smluvní
odměny z hlediska její výše ode dne uzavření smlouvy do dne, kdy se nedílnou součástí smlouvy
stalo tzv. oznámení věřitele. Za to byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 700 000 Kč a stanovena
povinnost zaplatit paušální částku nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
Proti tomu stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně pak
uvádí, že v žalobě vymezil deset žalobních bodů, s nimiž se městský soud vypořádal nesprávně
a nedostatečně a některými se nezabýval vůbec. Stěžovatel namítá, že žalovaný ani městský soud
neprovedli jím navržené důkazy výslechem jeho externích spolupracovníků, které měly prokázat
tvrzení, že předmětné úvěrové smlouvy nebyly uzavírány se spotřebiteli ve smyslu §2 písm. b)
zákona o spotřebitelském úvěru, neboť klienti jednali v rámci své obchodní nebo jiné
podnikatelské činnosti. Navíc smlouvy spadají pod výluku v §1 odst. 2 písm. a) citovaného
zákona, jelikož se vztahovaly k úvěrům na koupi, výstavbu nebo údržbu nemovitostí. Na těchto
návrzích trvá stěžovatel i nadále.
Dále nesouhlasí se závěry městského soudu a žalovaného o aplikovatelnosti zákona
o spotřebitelském úvěru na projednávanou věc. Žalovaný svůj závěr opírá o nepravdivé tvrzení
správního orgánu prvního stupně, podle něhož sám stěžovatel předmětné smlouvy předložil
při kontrole, jako smlouvy, které pod režim zmíněného zákona spadají. V textu smluv se také
na tento zákon přímo odkazuje. Stěžovatel s tím nesouhlasí a uvádí, že i kdyby tomu tak bylo,
samotné předložení smluv při kontrole nemůže znamenat, že se na ně aplikuje zákon
o spotřebitelském úvěru. Při posouzení této otázky je podle stěžovatele třeba vycházet výhradně
z §1 a §2 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud pak městský soud uvádí, že podstatným
skutkovým zjištěním jsou předmětné smlouvy, z jejichž textu je třeba zjistit, zda na ně má být
zákon o spotřebitelském úvěru aplikován, tak to nemůže stěžovatel akceptovat. Účel úvěru
ani údaj o tom, zda smlouvu klient sjednává jako podnikatel, nejsou obligatorními obsahovými
náležitostmi smlouvy o úvěru podle obchodního zákoníku. Podle stěžovatele tak nelze z textu
smlouvy zjistit, zda se pod režim zákona o spotřebitelském úvěru vejde či nikoli. Vždy je třeba
vycházet z konkrétních skutkových okolností. Stěžovatel zdůrazňuje, že ve správním trestání
musí správní orgán dostatečným způsobem prokázat naplnění skutkové podstaty deliktu.
Stěžovatel také poukazuje na to, že tzv. smlouvy druhé kategorie (č. 9-15) nepodléhají
režimu zákona o spotřebitelském úvěru již svoji povahou. Dokument nazvaný „Žádost
o poskytnutí revolvingového úvěru/smlouva o revolvingovém úvěru“ totiž nepředstavuje
smlouvu. Dokument je vyplňován samotným klientem, byť za pomoci úvěrového poradce.
Je to klient, který určuje obsah dokumentu – zejména pak maximální výši úvěru. Ani jeho
podpisem se tato žádost nestává smlouvou. Nelze tak požadovat, aby již na tomto dokumentu
byly uvedeny údaje podle §4 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Na písemném oznámení
o schválení úvěru pak všechny údaje podle citovaného ustanovení již byly, přestože se o smlouvy
podléhající režimu zákona o spotřebitelském úvěru nejednalo. Definitivní určení výše úvěru
pak záleželo na stěžovateli, který o tom rozhodl po posouzení bonity klienta.
Stěžovatel dále upozorňuje na §5 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož
v případech, kdy nelze stanovit RPSN, musí být ve smlouvě uvedeny jen údaje podle tohoto
ustanovení. Stěžovatel má za to, že jak úvěrové smlouvy první, tak druhé kategorie, pod toto
omezení spadají. U smluv první kategorie totiž není při jejich uzavírání znám přesný termín
výplaty úvěru a u smluv druhé kategorie není v době sepisu žádosti známa ani přesná výše úvěru.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem žalovaného, že při stanovení termínu výplaty úvěru je třeba
postupovat podle evropské směrnice (tj. že se jedná o den, kdy mohl být úvěr nejdříve vyplacen,
tedy následující den po uzavření smlouvy). Není možné se totiž vůči stěžovateli dovolávat
směrnice, která nebyla provedena do českého právního řádu. Rovněž s touto námitkou
se městský soud nedostatečně vypořádal. Žalovaný ani městský soud pak vůbec neodůvodnili
(kromě argumentace účelem a smyslem zákona), proč je za den poskytnutí úvěru považován
právě následující den po uzavření smlouvy. Rozsudek městského soudu je tedy
nepřezkoumatelný; k tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 - 106.
Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že by neinformoval klienty o skutečnostech uvedených
v §4 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Jednak byly tyto skutečnosti uvedeny v příslušných
smlouvách, pokud se jednalo o smlouvy a nikoli jen o žádosti o poskytnutí úvěru,
jednak stěžovatel o těchto skutečnostech vždy klienty informoval i ústně před sepisem smlouvy
prvé kategorie nebo žádosti u smluv druhé kategorie (v tomto případě byla informace pouze
rámcová a vztahovala se k maximální výši požadovaného úvěru). I kdyby tedy smlouvy druhé
kategorie podléhaly režimu zákona o spotřebitelském úvěru, byl by škodlivý následek
stěžovatelova jednání výrazně nižší právě proto, že byli klienti informováni alespoň ústně.
Žalovaný pak výši uložené pokuty odůvodnil značnou neinformovaností klientů. Tento škodlivý
následek však nijak neprokázal, ačkoli na něm leží důkazní břemeno ohledně splnění podmínek
spáchání deliktu. Stěžovatel k prokázání svého tvrzení navrhoval výslechy úvěrových poradců,
které provedeny nebyly a na tomto návrhu setrvává i nadále. Pokud žalovaný uvedl, že škodlivý
následek stěžovatelova jednání spočívající v neinformovanosti klientů byl jednoznačně
prokázán, aniž by k tomu provedl jakýkoli důkaz, je postup žalovaného
nepřezkoumatelný. K tomu poukazuje na již v žalobě zmíněné rozhodnutí Krajského soudu
v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 6/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí ve věcech
správních pod č. 504/1999.
Stěžovatel také brojí proti závěru městského soudu o tom, že dokazování bylo úplné.
Domnívá se totiž, že od počátku řízení existovala důvodná pochybnost o účelu poskytnutých
prostředků i o povaze klientů a o jejich informovanosti. Žalovaný i městský soud
pak při posuzování těchto skutečností vycházeli pouze ze znění smluv a žádostí o úvěr. Podle
stěžovatele to je však nedostatečné a měl být proveden důkaz výslechy jeho úvěrových poradců.
Městský soud se také zcela nedostatečně vypořádal s žalobním bodem v němž stěžovatel tvrdil,
že žalovaný převzal závěry kontrolního protokolu a vůbec neprováděl navrhované dokazování.
Podle stěžovatele městský soud také porušil zásadu rovnosti stran v řízení,
neboť bez jakýchkoli důkazů uvěřil tvrzení žalovaného, že jeho metoda výpočtu RPSN použitá
u kontrolovaných smluv prvé kategorie je v souladu se zákonem, zatímco metoda použitá
stěžovatelem je se zákonem v rozporu. Tento závěr neměl soud ničím podložen. Stěžovatelovu
jednoznačnou žalobní námitku pak označil za nekonkrétní a nedostatečně se jí zabýval.
A to přesto, že stěžovatel v žalobě uváděl, že správní orgán prvního stupně ho řádně neseznámil
se způsobem vyčíslení RPSN, a to ani k žádosti jeho zástupce. Stěžovateli zaslal pouze „sjetinu
patnácti zjištěných RPSN“. Stěžovatel se tak nemohl k provedenému důkazu vyjádřit,
čímž mu byla znemožněna účinná obrana proti tvrzení, že jím provedený výpočet RPSN
je v rozporu se zákonem. Stěžovatel se domnívá, že žalovaný u smluv první kategorie nesprávně
stanovil den poskytnutí úvěru, pokud za něj považoval první den, kdy úvěr může být poskytnut.
Stěžovatel dále namítá, že žalovaný nerespektoval „zásadu sebevázanosti správního úřadu
a zákaz reformatio in peius“. Výše uložené pokuty je navíc „nesmyslná a nepřezkoumatelná“.
Pokuta 700 000 Kč v sobě totiž zahrnuje sankci za porušení u smluv jak první tak druhé
kategorie. Z rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2006, č. j. 4731.1/2600/2006/Be/Št,
(pozn. soudu: stěžovatel nesprávně uvádí č. j. 4731.3/2600/2006/Be/Št), kterým bylo zrušeno
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně č. j. 34 0036 2606 (pozn. soudu: stěžovatel
nesprávně uvádí č. j. 64 0036 2606) a řízení zastaveno, totiž plyne, že za pochybení v případě
smluv druhé kategorie byla uložena pokuta 300 000 Kč. Pokud je pak v rozhodnutí ze dne
24. 4. 2006, č. j. R 64 0037 2606, uvedeno, že nejzávažnější porušení jsou právě u smluv druhé
kategorie, je rozhodnutí o uložení pokuty vnitřně rozporné, neboť na méně závažné porušení
připadá pokuta vyšší (400 000 Kč), než na porušení závažnější. K tomu poukazuje stěžovatel na
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 6 A 160/2002. Městský soud
se pak při posuzování tohoto žalobního bodu vůbec nevypořádal s uvedenou vnitřní rozporností
rozhodnutí. Nevypořádal se ani s paradoxem, který by vznikl, pokud by se stěžovatel odvolal
pouze proti rozhodnutí, kterým byla stanovena pokuta 700 000 Kč.
Městský soud se také vůbec nevyslovil ke stěžovatelově námitce, že žalovaný nezohlednil
dobrou víru, s níž stěžovatel smlouvy uzavíral. Tedy to, že k údajnému pochybení došlo
nedlouho (dva až tři roky) po přijetí zákona o spotřebitelském úvěru, tedy v době,
kdy ani inspektoráty nevěděly, jak se má zákon vykládat. Praxe inspektorátu při výpočtu RPSN
nebyla nijak známa a stěžovatel ihned po kontrole provedl opatření k nápravě, přestože se nadále
domnívá, že smlouvy pod režim zmiňovaného zákona nepatří.
Žalovaný při stanovení výše pokuty vůbec nebral v potaz majetkové poměry stěžovatele.
K tomu poukazuje stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu Pl. ÚS 38/02 a Pl. ÚS 3/02.
Městský soud tuto námitku důvodnou neshledal s tím, že stěžovatel nikdy netvrdil, že uložená
pokuta pro něho může být likvidační. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, neboť dané správní
řízení je ovládáno zásadou oficiality a správní orgány jsou při ukládání pokut povinny zkoumat
skutečnosti relevantní pro stanovení jejich výše. Přestože §12 zákona o České obchodní inspekci
nestanoví povinnost zkoumat majetkovou situaci delikventa, je třeba ji s ohledem na judikaturu
Ústavního soudu zohledňovat. Správní orgán pak tuto situaci mohl zjistit např. z veřejně
přístupného obchodního rejstříku, resp. příslušné sbírky listin.
Stěžovatel se dále domnívá, že byla porušena zásada proporcionality a předvídatelnosti
rozhodování České obchodní inspekce. Podle stěžovatelových informací totiž nejvyšší uložená
pokuta za obdobné jednání ve shodném období byla ve výši 60 000 Kč. Městský soud pak tuto
námitku považoval za příliš obecnou a shledal, že výše pokuty byla dostatečně odůvodněna. S tím
stěžovatel nesouhlasí a má za to, že napadené správní rozhodnutí zakládá nedůvodný rozdíl.
Navíc městský soud neprovedl žádné zjišťování z něhož by mohlo vyplynout, že k porušení
§2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nedošlo. Městský soud se pouze ztotožnil
se žalovaným. Stěžovatel proto navrhuje, aby zdejší soud rozsudek městského soudu zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost nepovažuje za důvodnou.
Vzhledem k tomu, že v ní stěžovatel převážně opakuje námitky uplatněné v žalobě, odkázal
žalovaný na svoje vyjádření učiněné v řízení před městským soudem. Za vhodné však považoval
zdůraznit, že stěžovateli nebylo vytýkáno použití nesprávné matematické metody při výpočtu
RPSN, nýbrž to, že dosazoval nesprávné hodnoty do vzorce (u smluv první kategorie),
resp. že rezignoval na výpočet RPSN u smluv druhé kategorie. Požadavek stěžovatele, aby mu
byla sdělena matematická metoda používaná Českou obchodní inspekcí, pak nesměřoval
k podstatě řízení. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(„nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“),
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. („vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost“) a v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. („nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“).
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
městského soudu. Jestliže by totiž rozhodnutí městského soudu bylo shledáno
nepřezkoumatelným, nebylo by možné vážit některé další stížnostní námitky.
K institutu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v řadě
svých rozsudků (viz např. rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č. j. 2 Afs 105/2006 - 90,
www.nssoud.cz), kde poukázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod. č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu či nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85 ve
svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) i Nejvyššího správního soudu (viz např.
rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, zveřejněný pod č. 589/2005 Sb. NSS; nebo
rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52; oba též dostupné na www.nssoud.cz), která
zakotvuje povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodňovat. Z odůvodnění pak musí vyplývat
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným,
neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Při hodnocení důvodnosti námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
se zdejší soud zaměřil na otázku, zda je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, proč
městský soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele a proč jeho námitky má
za liché, mylné nebo vyvrácené. Vycházel však přitom i ze svého rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, podle něhož pouhé dílčí
nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí nemohou založit nepřezkoumatelnost tohoto
rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Ostatně již v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004,
sp. zn. II. ÚS 67/04, dostupném na http://nalus.usoud.cz, bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění
náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v odůvodnění rozhodnutí speciálně vyjadřovat
ke všem jednotlivým argumentům účastníka, podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu
pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných
závěrů.
Stěžovatel zejména namítá, že se městský soud nedostatečně vypořádal s některými
jeho námitkami a dále, že neprovedl jím navržené důkazy.
Předně stěžovatel uvádí, že se městský soud nezabýval námitkou, že úvěrové smlouvy
prvé i druhé kategorie spadají pod §5 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. V tomto případě
je třeba mu dát za pravdu. V odůvodnění napadeného rozsudku se totiž městský soud skutečně
s tímto tvrzením výslovně nevypořádal. Na druhou stranu stěžovatel v podané žalobě tuto
námitku učinil pouze v obecné rovině, neboť na str. 3 žaloby vyjmenoval žalobní body a pod
písm. e) uvedl, že žalovaný postupoval v rozporu se zákonem, pokud posoudil smlouvy jako
smlouvy, u nichž je možné přesně stanovit RPSN, a shledal, že nepodléhají režimu §5 odst. 2
zákona o spotřebitelském úvěru. Při konkretizaci tohoto žalobního bodu na str. 9 žaloby
pak stěžovatel podrobně rozebíral, že tvrzení žalovaného založené na tom, že stěžovatel mohl
stanovit RPSN již v okamžiku uzavírání smluv, vychází z teleologického výkladu zákona,
který se může zdát logický pro spotřebitele avšak poskytovatel úvěru se s ním nemohl nikde
seznámit, neboť jej žalovaný nezveřejnil. Podle stěžovatele tak nelze, aby na základě tohoto
výkladu byla založena odpovědnost za přestupek. Stěžovatel tak v žalobě blíže tvrzení o tom,
že smlouvy pod §5 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spadají nerozvinul.
Městský soud se s touto námitkou vypořádával ve svém rozsudku na str. 5 dole.
Zde uvedl, že při interpretaci právní normy nebylo použito teleologického výkladu. Zmínka
o účelu právní úpravy je pak v rozhodnutí žalovaného použita v argumentační rovině a vysvětluje
smysl zákona o spotřebitelském úvěru. S takovou argumentací se městský soud zcela ztotožnil
a zdůraznil, že pro subsumpci zjištěné skutečnosti pod skutkovou podstatu deliktu teleologický
výklad použit nebyl. Výslovně se však nezabýval stěžovatelovým tvrzením, že úvěrové smlouvy
spadají pod §5 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.
Je sice pravdou, že stěžovatel tuto námitku blíže nekonkretizoval a neposkytl
tak městskému soudu, který je v řízení o žalobě oprávněn přezkoumávat zákonnost napadeného
rozhodnutí zásadně v rámci žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), dostatečně odůvodněný žalobní
bod. Ani taková situace by soud ovšem neopravňovala k tomu, aby námitku ve svém rozhodnutí
zcela pominul. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo. Městský soud totiž tím, že vytýkaný
postup žalovaného odsouhlasil, potvrdil – byť nikoli výslovně - i jeho závěr o tom, že RPSN
mohla být stanovena při uzavření smlouvy, a že předmětné úvěrové smlouvy nespadají
pod §5 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Tento závěr ostatně plyne i z dalšího
odůvodnění rozsudku, na jehož str. 4 a 5 městský soud uvádí, že předmětné smlouvy spadají
pod zákon o spotřebitelském úvěru a musí obsahovat náležitosti stanovené v §4 odst. 2 tohoto
zákona. Z uvedeného pak jednoznačně plyne, že úvěrové smlouvy nelze podle městského soudu
podřadit pod režim §5 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a to ze shodných důvodů, jaké
uvedl ve svém rozhodnutí žalovaný. Je tedy pravdou, že se městský soud s touto námitkou
nevypořádal zcela vyčerpávajícím způsobem a jeho rozsudek mohl být v tomto bodě odůvodněn
podrobněji, v daném případě však toto pochybení nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku.
Je totiž zřejmé, že předmětný žalobní bod městský soud důvodným neshledal, přičemž
je též zřejmé, proč k tomuto závěru dospěl. Uvedený dílčí nedostatek jeho odůvodnění
pak nepřezkoumatelnost rozhodnutí založit nemůže (viz již výše zmíněný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, nebo nález Ústavního soudu ze dne
21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04).
Rovněž je třeba dát stěžovateli za pravdu, pokud namítá, že se městský soud nezabýval
tím, proč je za den poskytnutí úvěru považován právě následující den po uzavření smlouvy.
Na druhou stranu stěžovatel v žalobě k této otázce pouze stroze poukázal na to, že postup
žalovaného byl nesprávný, pokud posoudil úvěrové smlouvy jako smlouvy, u nichž je možné
přesně stanovit RPSN. Dále pak brojil proti použitému výkladu, kterým podle jeho názoru,
žalovaného k tomuto závěru dovedl. Nijak v žalobě nepolemizoval se závěrem žalovaného,
že za den poskytnutí úvěru je pro výpočet RPSN považován právě první den, v němž podle
smlouvy může dojít k čerpání úvěru. Tento závěr toliko v žalobě ocitoval s tím, že k němu
žalovaný dospěl teleologickým výkladem a že je nepřípustné, aby byla odpovědnost za správní
delikt dovozována z interní interpretace zákona žalovaným. Městský soud tak nebyl povinen
v rozsudku vysvětlovat, proč je za den poskytnutí úvěru považován právě následující den
po uzavření smlouvy, neboť tuto otázku stěžovatel do žádného žalobního bodu nevtělil.
Městský soud se podle stěžovatele také nedostatečně vypořádal s jeho námitkou
v níž tvrdil, že žalovaný převzal závěry kontrolního protokolu a vůbec neprováděl navrhované
dokazování.
Jak vyplynulo ze spisu, tuto námitku stěžovatel v žalobě řádně uplatnil. Na str. 3 a 8 totiž
uvedl, že dokazování žalovaného se omezilo pouze na konstatování obsahu kontrolního
protokolu a k důkazním návrhům stěžovatele nepřihlédl. Dále s poukazem na judikaturu
správních soudů zdůrazňoval svoje oprávnění navrhovat důkazy a také pochybení správního
orgánu, který dokazování neprováděl. Městský soud se pak k tomuto žalobnímu bodu vyslovil
tak, že dokazování ve správním řízení považuje za úplné. Zdůraznil také, že v daném případě bylo
stěžejní posouzení obsahu úvěrových smluv, neboť za to byl stěžovatel postižen. Důkazní návrhy
jiné tak byly bez významu.
Z uvedeného je tak zřejmé, že přestože se městský soud výslovně nevyjádřil
ke stěžovatelovu tvrzení, že žalovaný převzal závěry obsažené v kontrolním protokolu,
jednoznačně uvedl, že dokazování ve správním řízení považuje za dostatečné. Také řádně
vysvětlil proč (v dané věci pokládá za stěžejní pouze předložené smlouvy, které jsou součástí
spisu). Samozřejmě lze připustit, že odůvodnění této námitky mohlo být obsáhlejší, nicméně
k podstatě žalobního bodu (tj. že žalovaný neprovedl stěžovatelem navržené důkazy
a dokazování tak nebylo úplné) se soud řádně vyslovil. Pokud pominul určité dílčí tvrzení,
tak jistě pochybil, v daném případě se však nejedná o pochybení natolik zásadní, aby mohlo
způsobit nepřezkoumatelnost rozsudku.
Stěžovatel také namítá, že se městský soud nedostatečně zabýval jeho námitkou týkající
se zákonnosti metody výpočtu RPSN, kterou použil správní orgán. V žalobě (na str. 9 a 10)
k tomu stěžovatel namítal, že došlo k závažným procesním pochybením, neboť ho správní orgán
prvního stupně řádně neseznámil se způsobem vyčíslení RPSN. Stěžovateli zaslal pouze „sjetinu
patnácti zjištěných hodnot RPSN“. Na žádost stěžovatelova zástupce o doplňující a upřesňující
informace již nereagoval. V rozhodnutí pak požadavek na upřesnění matematické metody
a provádění zaokrouhlování při jednotlivých operacích označil za irelevantní. Stěžovatel tento
postup považoval za porušení svých procesních práv, neboť existuje vícero matematických
metod k výpočtu RPSN, které jsou diskutovány na úrovni samotného žalovaného. Stěžovatel
se tak nemohl k provedenému důkazu vyjádřit, čímž mu byla znemožněna účinná obrana proti
tvrzení, že jím provedený výpočet RPSN je v rozporu se zákonem.
Městský soud k tomu v rozsudku uvedl, že se jedná o námitku nekonkrétní. Zdůraznil,
že stěžovatel byl postižen za absenci povinných náležitostí ve smlouvách a se smlouvami byl
řádně seznámen. To považuje městský soud za dostatečné. Otázka použití matematických
modelů podle městského soudu není skutkovým zjištěním, ale právním posouzení zjištěného
skutkového stavu. K tomu se žádné dokazování neprovádí a ani provádět nemůže. K nápravě
chybného právního posouzení slouží opravné prostředky.
Stěžovatel má tedy pravdu v tom, že se městský soud v napadeném rozsudku nezabýval
tím, zda správní orgán prvního stupně u smluv první kategorie vypočítal RPSN správně.
Na druhou stranu je třeba uvést, že to po něm stěžovatel v žalobě ani nepožadoval. V žalobě
totiž výslovně neuvedl, že by RPSN byla nesprávně vypočtena, ale pouze nesouhlasil s postupem
správního orgánu, který mu podle jeho názoru neposkytl dostatečné informace k tomu,
aby se mohl k „důkazu výpočtu RPSN“ vyjádřit. K tomuto žalobnímu bodu se pak městský soud
vyslovil sice stručně, nicméně dostatečně. Nedůvodná je tedy i námitka, že městský soud uvěřil
tvrzení žalovaného o tom, že stěžovatel vypočítal RPSN nesprávně, neboť tuto otázku městský
soud vůbec neřešil.
Další důvod způsobující nepřezkoumatelnost rozsudku pak stěžovatel spatřuje v tom,
že se městský soud nevypořádal s vnitřní rozporností rozhodnutí ve vztahu k uložené pokutě
a ani s paradoxem, který by vznikl, pokud by se žalobce odvolal pouze proti rozhodnutí,
kterým byla stanovena pokuta 700 000 Kč.
S touto námitkou se městský soud vypořádával na str. 6 rozsudku, kde chronologicky
zrekapituloval správní řízení a vydaná rozhodnutí a uvedl, že k porušení zásady zákazu změny
k horšímu nedošlo, neboť stěžovatel byl postižen za jeden skutek (ve smyslu teorie práva). Řízení
o skutku, za nějž byl stěžovatel původně postižen pokutou 300 000 Kč, bylo zastaveno a použití
absorpční zásady tak v daném případně nemá místo.
Stěžovatel má tedy pravdu v tom, že se městský soud nezabýval otázkou stanovení výše
pokuty ve vztahu k předchozím zrušeným rozhodnutím České obchodní inspekce.
Tedy skutečností, zda správní orgán řádně užil správního uvážení, jestliže stěžovateli za porušení
u smluv prvé i druhé kategorie uložil pokutu 700 000 Kč, zatímco rozhodnutím č. j. 34 0036 2606
za pochybení ve vztahu ke smlouvám druhé kategorie (tedy pochybením podle správního orgánu
závažnějším) uložil pouze 300 000 Kč.
Městský soud se k této námitce stěžovatele nijak nevyslovil ani přesto, že stěžovatel
argumentoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 6 A 160/2002,
kde soud jako nesprávný označil postup správního orgánu, který uložil účastníkovi řízení
za týž delikt jedním rozhodnutím pokutu 100 000 Kč a druhým - byť při porušení zákazu
litispendence – pokutu 200 000 Kč. Takový postup podle Nejvyššího správního soudu svědčí
o nesprávném užití správního uvážení, nejednotném hodnocení skutkových zjištění a nejednotné
rozhodovací praxi. Podle citovaného rozsudku „tato vada není zhojena tím, že samo – procesně vadně
vydané – druhé rozhodnutí bylo zrušeno. Lze ji odstranit jen tím, že výše uložené pokuty (ve správném zákonném
rozmezí) bude v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě
taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu“.
V případě právě projednávaném pak stěžovatel svoji situaci připodobnil popsané věci
řešené Nejvyšším správním soudem. Městský soud se tak měl v napadeném rozsudku vyslovit
i k této námitce a zvážit její důvodnost, a to i pohledem citovaného rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu.
Rovněž je třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že se městský soud nevypořádal s jeho
námitkou, že žalovaný nezohlednil dobrou víru, s níž stěžovatel smlouvy uzavíral. Takovou
námitku stěžovatel v žalobě řádně uplatnil (str. 3 a 8 žaloby) a městský soud se k ní vůbec
nevyjádřil.
Městský soud tak zcela pominul dvě stěžovatelovy žalobní námitky a ve svém rozsudku
se k nim vůbec nevyslovil. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu
je třeba tedy napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
publikován ve Sb. NSS pod č. 787/2006, nebo rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikován ve Sb. NSS pod č. 689/2005). Jak totiž uvedl zdejší soud
v naposled citovaném rozsudku: „Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč
soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale
musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“. Stěžovatelovu námitku zpochybňující
stanovení výše pokuty, je pak třeba považovat za jednu ze stěžejních námitek, které tvořily
podstatu žaloby. Vedle tvrzení, že se stěžovatel deliktu nedopustil, byla totiž polemika s výší
pokuty a způsobem jejího stanovení základem žaloby. Naplnění důvodu kasační stížnosti
uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak bylo v v tomto rozsahu zjištěno.
Naopak stěžovatelova námitka, že nepřezkoumatelnost rozsudku způsobuje i to,
že městský soud neprovedl jím navržené výslechy úvěrových poradců, důvodnou shledána
nebyla. Podle stěžovatele měly výslechy prokázat některá jeho tvrzení. Jednak, že předmětné
úvěrové smlouvy nebyly uzavírány se spotřebiteli ve smyslu §2 písm. b) zákona
o spotřebitelském úvěru; dále, že smlouvy spadají pod výluku v §1 odst. 2 písm. a) citovaného
zákona a v neposlední řadě, že i přesto byli klienti řádně ústně informováni o všech povinných
náležitostech.
Podle §52 odst. 1 s. ř. s. je to soud, kdo rozhodne, které z navržených důkazů provede,
přičemž může provést i důkazy jiné. Účastník řízení je tedy oprávněn a povinen důkazy
k prokázání svých tvrzení navrhovat, avšak soud vždy uváží, zda je provedení navrženého důkazu
třeba; tj. jestli navržený důkaz může prokázat účastníkovo tvrzení a jeho provedení povede
k řádnému zjištění stavu věci. Pokud soud dospěje k závěru, že navržený důkaz nemůže
účastníkovo tvrzení prokázat a do řízení nic nového přinést, důkaz neprovede. Jeho neprovedení
je však povinen v odůvodnění svého rozsudku řádně objasnit. V opačném případě by postupoval
mj. v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, jak uvedl opakovaně i Ústavní soud, který
zdůraznil, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že v řízení před soudem musí
být dána účastníkovi tohoto řízení možnost označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení
pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka
odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout,
ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů navržené
důkazy neprovedl. Jestliže by tak obecný soud neučinil, zatížil by své rozhodnutí nejen vadami,
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně by postupoval v rozporu
se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních
práv a svobod a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, zveřejněný pod č. 10 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu).
V daném případě sice stěžovatel důkaz výslechem úvěrových poradců navrhoval
a městský soud ho neprovedl, avšak ve svém rozsudku neprovedení důkazu řádně odůvodnil
(na str. 5 ve 2. a 3. odstavci). Uvedl zde totiž, že v daném případě bylo stěžejní posouzení obsahu
úvěrových smluv, neboť za to byl stěžovatel pokutován. Provedení navrženého důkazu
výslechem svědků by bylo nadbytečné, neboť je pro právní posouzení této otázky zcela
bez významu. Takové objasnění považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné a procesní vadu
a ani tvrzenou nepřezkoumatelnost z tohoto důvodu neshledal.
Dále Nejvyšší správní soud vážil důvodnost dalších námitek uplatněných v kasační
stížnosti, avšak pouze těch, u nichž tomu zjištěná nepřezkoumatelnost rozsudku nebránila.
Stěžovatel zejména namítal, že úvěrové smlouvy nebyly uzavírány se spotřebiteli
ve smyslu §2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť klienti jednali v rámci
své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Navíc úvěrové smlouvy spadají pod výluku
v §1 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, jelikož se vztahovaly k úvěrům na koupi, výstavbu nebo
údržbu nemovitostí.
Podle §1 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tento zákon stanoví některé podmínky
smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, v souladu s právem Evropských společenství.
Odst. 2 tohoto ustanovení pak určuje situace, na něž se tento zákon nevztahuje. Podle písm. a)
se nevztahuje „na smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu
nemovitosti“. Podle §2 odst. 1 písm. a) tohoto zákona je „spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních
prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel
povinen platit“. Písm. b) tohoto ustanovení pak definuje spotřebitele jako fyzickou osobu,
„která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž
prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván“.
Pokud stěžovatel namítá, že úvěrové smlouvy nebyly uzavírány se spotřebiteli,
neboť klienti (dlužníci) jednali v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, nemůže
s ním Nejvyšší správní soud souhlasit. Ze správního spisu, konkrétně z obsahu jednotlivých
smluv, totiž žádná taková skutečnost neplyne. Naopak z identifikačních údajů o klientech
(dlužnících) je zřejmé, že se jedná o spotřebitele ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) zákona
o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě jsou totiž označeni jménem, bydlištěm a rodným číslem,
spolu s uvedením zaměstnání a výše příjmu z něho. Klienty byly v kontrolovaných případech
např. řidič, dělnice, policista, zámečník, zdravotní sestra apod. Jednalo-li by se totiž o úvěr
poskytnutý v rámci obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti klientů, jak tvrdí stěžovatel, jistě
by byli ve smlouvách identifikováni jako podnikatelé (tedy nikoli rodným číslem, ale číslem
identifikačním, nikoli bydlištěm, ale místem podnikání). Rovněž lze také oprávněně
očekávat, že by namísto údajů o pracovním poměru klientů byly – alespoň v některých případech
– uváděny údaje o jejich příjmech z podnikání. Tak tomu ovšem nebylo. Vystupuje-li účastník
smlouvy v pozici podnikatele, je zásadně třeba, aby byl tak ve smlouvě o spotřebitelském úvěru
také označen. Pokud tomu tak není, je automaticky považován za spotřebitele. V daném případě
je také třeba poukázat na to, že je zcela nepravděpodobné, aby takřka všichni klienti (vyjma dvou
důchodkyň), jejichž úvěrové smlouvy byly podrobeny kontrole, byli vedle své podnikatelské
činnosti také zaměstnáni. Toto stěžovatelovo tvrzení tak považuje Nejvyšší správní soud
za neprokázané a účelové.
To samé pak lze uvést i ve vztahu k námitce, že všechny kontrolované úvěry byly
poskytnuté na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti. Zdejší soud plně souhlasí
se žalovaným v tom, že by za dané situace taková účelovost úvěru musela být ve smlouvě o úvěru
uvedena. Jestliže totiž účelovost úvěru vyjímá smlouvu z působnosti zákona o spotřebitelském
úvěru, je v zájmu právní jistoty nezbytné, aby tato účelovost byla ve smlouvě uvedena. Tím spíše
za situace, kdy se stěžovatel této výjimky dovolává. V opačném případě by totiž nemuselo být
zřejmé, zda se jedná o „typickou“ smlouvu o spotřebitelském úvěru a zákon o spotřebitelském
úvěru se na ni vztahuje či nikoli. Pokud tedy účelovost spotřebitelského úvěru není ve smlouvě
zmíněna, je třeba presumovat, že se o účelově vázaný úvěr nejedná. V daném případě
pak v žádné ze smluv nic o tom, že by měl být úvěr poskytnut na koupi, výstavbu, opravu nebo
údržbu nemovitosti, uvedeno nebylo.
Nejvyšší správní soud tedy nemá důvod pochybovat o tom, že úvěrové smlouvy uzavíraly
fyzické osoby jako spotřebitelé uspokojující své osobní potřeby. Nic na tom nemění
ani skutečnost, že účel úvěru ani údaj o tom, zda smlouvu klient sjednává jako podnikatel, nejsou
obligatorními obsahovými náležitostmi smlouvy o úvěru podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, neboť tyto náležitosti jsou v daném případě, tj. za situace, kdy se stěžovatel výjimky
ze zákona o spotřebitelském úvěru dovolává, vyžadovány právě tímto zákonem.
Pokud stěžovatel navrhoval prokázání těchto tvrzení výslechem svých externích
spolupracovníků (úvěrových poradců), Nejvyšší správní soud ve shodě se žalovaným i městským
soudem považuje provádění takového důkazu za nadbytečné. Především se podle zdejšího soudu
jedná o natolik nepravděpodobná sdělení, že jejich dokazování není vůbec na místě. Je totiž zcela
vyloučeno, že by skutečně všichni klienti v kontrolovaných případech čerpali úvěr v rámci své
podnikatelské či jiné obchodní činnosti, aniž by to ve smlouvě bylo alespoň v jediném případě
uvedeno, a zároveň by se jednalo o úvěr určený na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu
nemovitosti. Navíc by výpověď úvěrového poradce nemohla žádné ze stěžovatelových tvrzení
dokázat, neboť je takřka nemožné, aby si pamatoval, komu a na co úvěr v roce 2005
zprostředkovával.
Za nedůvodnou pokládá Nejvyšší správní soud i stěžovatelovu námitku, že není pravda,
že by kontrolované smlouvy správnímu orgánu předložil jako smlouvy, které pod režim zákona
o spotřebitelském úvěru spadají. Toto jeho tvrzení je totiž popřeno zápisem provedeným
v kontrolním protokolu ze dne 22. 11. 2005, na jehož str. 2 je uvedeno, že „bylo vyžádáno
pro kontrolní účely“ celkem 15 spotřebitelských smluv včetně nedílných příloh. Z uvedeného
je zřejmé, že příslušné smlouvy stěžovatel jako smlouvy spotřebitelské správnímu orgánu opravdu
předložil. O pravdivosti údajů v protokolu nemá soud pochyb, ostatně je za stěžovatele podepsán
oprávněnou osobou, která tím také s jeho textem vyslovila souhlas. Shodný závěr pak plyne
i z emailové korespondence z podzimu 2005 vedené mezi předsedou představenstva stěžovatele
a pracovníky České obchodní inspekce. Stěžovatel má jistě pravdu v tom, že pouhé předložení
smluv při kontrole nemůže znamenat, že se na ně aplikuje zákon o spotřebitelském úvěru.
Ze shora uvedeného však nepochybně vyplynulo, že kontrolované smlouvy byly smlouvami
o spotřebitelském úvěru, které pod režim předmětného zákona spadají.
Dále stěžovatel poukazuje na to, že tzv. smlouvy druhé kategorie (č. 9-15) nepodléhají
režimu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť se nejedná o smlouvy, ale pouze o žádosti
o uzavření smlouvy. Náležitosti podle §4 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru pak musí
obsahovat až smlouva o úvěru, nikoli pouhá žádost o její uzavření.
Ze spisu k tomu vyplynulo, že předmětný dokument nazvaný „Žádost o poskytnutí
revolvingového úvěru/smlouva o revolvingovém úvěru“ je skutečně koncipován spíše jako
žádost o poskytnutí úvěru, resp. návrh na uzavření smlouvy. Nicméně vedle toho, že obsahuje
všechny náležitosti obecné úvěrové smlouvy podle §497 obchodního zákoníku, je podepsán
vedle dlužníka a případných spoludlužníků také věřitelem (zástupcem stěžovatele). Charakter
popsaného dokumentu pak konkretizují takřka nečitelná smluvní ujednání na jeho rubu. Podle
čl. 2.1 těchto ujednání je žádost o poskytnutí revolvingového úvěru podepsaná dlužníkem
a spoludlužníky návrhem na uzavření úvěrové smlouvy. Úvěrová smlouva je pak uzavřena
podpisem dlužníka, spoludlužníků a věřitele. Dlužník souhlasí s tím, že věřitel je výši úvěru
oprávněn jednostranně snížit. Účinnosti nabývá smlouva dnem odeslání oznámení věřitele
o schválení úvěru dlužníkovi. Nezašle-li věřitel toto oznámení dlužníkovi do 30 dnů ode dne
uzavření smlouvy, pozbývá smlouva platnosti (čl. 2.2).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že ani v tomto bodě stěžovatel nemá pravdu. Zmíněný
dokument je sice stylizován jako návrh na uzavření úvěrové smlouvy, avšak návrhem je pouze do
okamžiku, než je podepsán též věřitelem, resp. jeho zástupcem. Tímto podpisem věřitel akceptuje
dlužníkův návrh na uzavření smlouvy a smlouva je platně uzavřena. Takový postup je také zcela
v souladu s §43a a §43c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který uzavírání smluv
upravuje. Pokud je pak účinnost této smlouvy odložena do doby, než odešle věřitel oznámení
o schválení úvěru, nic to nemění na tom, že smlouva byla uzavřena podpisem všech smluvních
stran. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že i dokument nazvaný „Žádost o poskytnutí
revolvingového úvěru/smlouva o revolvingovém úvěru“ řádně podepsaný dlužníkem, případně
spoludlužníky a věřitelem byl smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru a měl tedy
obsahovat veškeré náležitosti podle §4 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.
Skutečnost, že oznámení o schválení úvěru již všechny požadované náležitosti
obsahovalo, nemůže absenci údajů ve smlouvě nahradit. Každý spotřebitel má dostat čas
a příležitost k tomu, aby mohl posoudit, zda navrhovaná úvěrová smlouva odpovídá jeho
potřebám a finanční situaci. Proto je nezbytné, aby byl se všemi náklady, které za poskytnutí
úvěru zaplatí, seznámen před uzavřením úvěrové smlouvy. Dostal-li v daném případě potřebné
informace až v oznámení, tedy až poté, co už úvěrovou smlouvu uzavřel, bylo to pozdě. Nemohl
totiž s nimi už jakkoli pracovat (tj. zvážit, zda mu jiný věřitel nenabízí spotřebitelský úvěr
za výhodnějších podmínek), nýbrž mu nezbývalo nic jiného, než je vzít pouze na vědomí.
Stěžovatel má dále za to, že jak úvěrové smlouvy prvé, tak druhé kategorie spadají
pod §5 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedené ustanovení konstatuje, že „v případě,
kdy nelze stanovit roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, musí věřitel ve smlouvě, ve které
se sjednává spotřebitelský úvěr, uvést maximální výši úvěru, výši plateb s úvěrem souvisejících a podmínky,
za kterých lze tyto platby měnit“. Stěžovatel poukazuje na to, že u smluv první kategorie není
při jejich uzavírání znám přesný termín výplaty úvěru a u smluv druhé kategorie není v době
sepisu žádosti známa ani přesná výše úvěru.
Nejvyšší správní soud však ani s touto námitkou stěžovatele nesouhlasí a naopak
se ztotožňuje se žalovaným v tom, že uvedené ustanovení dopadá na jiné situace, než je typická
úvěrová smlouva, jako např. právě na žalovaným zmíněné kreditní karty či sjednaná možnost
přečerpání účtu. Jde tedy o situace, kdy průběh čerpání a splácení úvěru nelze předem určit a není
možné jej proto jednoznačně sjednat. V daném případě se však jednalo o běžnou úvěrovou
smlouvu, kterou je spotřebiteli (dlužníkovi) poskytována věřitelem konkrétní částka na určité
období a za to je dlužník povinen zaplatit věřiteli stanovenou odměnu. Je to věřitel, který
rozhoduje o tom, kolik je ochoten dlužníkovi půjčit i o tom, kdy mu peníze vyplatí.
Pokud stěžovatel namítá, že v daném případě nebyl znám přesný termín výplaty úvěru,
případně přesná částka úvěru, je třeba zdůraznit, že se jedná o okolnosti, které byly plně
v kompetenci stěžovatele. Nic mu totiž nebránilo, aby při sjednávání úvěrů postupoval takovým
způsobem, aby byly při uzavírání úvěrové smlouvy známy jak přesná částka úvěru tak termín jeho
výplaty a mohl být tak bez problémů naplněn požadavek zákona na obsah úvěrových smluv.
Dlužníku by jistě nic nebránilo vyplnit žádost o úvěr a doložit všechny nezbytné doklady a teprve
poté, co by stěžovatel zvážil bonitu dlužníka a určil, kolik a kdy je ochoten mu půjčit, mohla být
podepsána úvěrová smlouva. Postupoval-li stěžovatel jinak, nelze z toho dovodit, že by kvůli
tomu měly mít předmětné úvěrové smlouvy stanoven odlišný režim.
Stěžovatel ostatně nedodržel ani §5 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru,
neboť ve smlouvách druhé kategorie nebyly uvedeny „výše plateb s úvěrem související“. Výše smluvní
odměny za poskytnutí úvěru totiž ve smlouvě chyběla a byla obsažena až v oznámení věřitele
o schválení úvěru. Nejvyšší správní soud přitom plně souhlasí se žalovaným, že informace
o smluvní odměně je v daném případě zcela zásadní, neboť ta představuje nejvýznamnější
nákladovou položku úvěru (např. za úvěr v částce 20 016 Kč dlužník vedle poplatku 1900 Kč
zaplatil též smluvní odměnu ve výši 8006 Kč; ta byla navíc ke dni poskytnutí úvěru započtena
a stěžovatel tak dlužníkovi vyplatil pouze částku 12 010 Kč).
Pokud stěžovatel nesouhlasí s postupem České obchodní inspekce, která v tomto případě
považovala pro účely stanovení RPSN za termín poskytnutí úvěru první den, kdy může být úvěr
poskytnut, je třeba poukázat na to, že žalobní námitku tohoto znění stěžovatel v žalobě neuplatnil
(zpochybňoval pouze výklad, jakým k tomuto závěru správní orgán dospěl). Nejvyšší správní
soud se tak touto otázkou zabývat nemůže. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je totiž nepřípustná kasační
stížnost, případně její část, která se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před
soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Jestliže pak stěžovatel brojí proti výkladu, kterým Česká obchodní inspekce k výše
popsanému závěru dospěla, Nejvyšší správní soud mu za pravdu taktéž nedává. Stěžovateli
je v obecné rovině třeba přisvědčit, že není možné, aby se stát, potažmo státní orgán, dovolával
vůči jednotlivci evropské směrnice, která nebyla provedena do českého právního řádu. V daném
případě však k ničemu takovému nedošlo. Žalovaný totiž na stěžovatelovu situaci žádnou
neprovedenou směrnici neaplikoval. Naopak. Při výkladu zákona o spotřebitelském úvěru použil
též text směrnice Rady 87/102/EHS EHS o sbližování zákonů a dalších právních a správních
předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru. Tato směrnice je však do českého
právního řádu řádně implementována, a to právě zmíněným zákonem (viz poznámka pod čarou
č. 1 v tomto zákoně a důvodová zpráva k němu: „Návrh zákona představuje plné promítnutí směrnice
87/102/EHS o sbližování zákonů a dalších právních předpisů členských států, týkajících se spotřebitelského
úvěru do českého právního řádu.“). Pokud pak správní orgán při výkladu zákona použil podpůrně
i text preambule implementované směrnice, jedná se o zcela správný a v daném případě vhodný
postup
Důvodnou pak nebyla shledána ani námitka, že se stěžovatel deliktu nedopustil,
neboť informoval klienty o skutečnostech uvedených v §4 odst. 2 zákona o spotřebitelském
úvěru jak ve smlouvách tak ústně.
V §4 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru jsou uvedeny podstatné náležitosti smlouvy
o spotřebitelském úvěru jako např. „stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr
způsobem uvedeným v příloze tohoto zákona“ [písm. a)], „stanovení maximální výše spotřebitelského úvěru,
stanovení výše jednotlivých splátek, jejich počtu a přesného časového rozvržení“ [písm. c)], „stanovení jednotlivých
plateb, včetně těch, které jsou uvedeny v §2 písm. a) bodech 1 až 5, budou-li placeny spolu se spotřebitelským
úvěrem; pokud jednotlivé platby nelze přesně stanovit, musí být uveden způsob jejich výpočtu“ [písm. d)].
Ze spisu, resp. z úvěrových smluv je pak zcela zřejmé, že smlouvy druhé kategorie
neobsahovaly stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr způsobem
uvedeným v příloze zákona, neboť hodnota RPSN nebyla ve smlouvě vůbec uvedena. Smlouva
totiž obsahovala pouze ustanovení o tom, že se bude pohybovat v rozmezí 50% – 110%. Rovněž
zde zcela absentovaly údaje o smluvní odměně za poskytnutí úvěru a přesné časové rozvržení
splátek.
Pokud jde o smlouvy první kategorie, tak je třeba poukázat na to, že závěr žalovaného
o tom, že hodnotu RPSN stěžovatel stanovil v rozporu se zákonem, resp. jeho přílohou,
neboť při kontrole dospěl žalovaný k jiným hodnotám, stěžovatel v žalobě nenapadl. Nejvyšší
správní soud se tak touto otázkou zabývat nemůže (viz výše citovaný §104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud k tomu však považuje za vhodné uvést, že za logický a vysoce
pravděpodobný považuje závěr žalovaného o tom, že odchylka mezi hodnotou RPSN
vypočtenou stěžovatelem a hodnotou, kterou zjistila Česká obchodní inspekce, je způsobena
odlišným stanovením termínu poskytnutí úvěru a nikoli použitím odlišné matematické metody.
Ostatně i sám stěžovatel v kasační stížnosti tuto skutečnost konstatuje.
Podle §9 odst. 1 písm. d) zákona o České obchodní inspekci ředitel inspektorátu uloží
kontrolované osobě, která poruší ostatní podmínky stanovené zvláštními právními předpisy
pro činnosti uvedené v §2 odst. 1 a 2, pokutu až do výše 1 000 000 Kč, pokud právo uložit
sankční postih nemá jiný správní úřad. Podle §2 odst. 1 tohoto zákona Česká obchodní inspekce
kontroluje mimo jiné právnické a fyzické osoby poskytující spotřebitelský úvěr.
Zákon o spotřebitelském úvěru je pak jistě zvláštním právním předpisem ve smyslu
§9 odst. 1 písm. d) zákona o České obchodní inspekci a pokud stěžovatelovy úvěrové smlouvy
neobsahovaly tímto zákonem (jeho §4 odst. 2) požadované náležitosti, bylo zcela na místě,
aby mu ředitel inspektorátu uložil pokutu.
Nic na tom nemění ani stěžovatelovo tvrzení, že klienty o všech náležitostech
stanovených v §4 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru informoval i ústně, neboť i kdyby
tomu tak bylo, k porušení uvedeného ustanovení by stejně došlo. Ústní informování klientů totiž
nemůže nahradit zákonem požadované náležitosti smlouvy, která musí být sjednána písemně.
Nejvyšší správní soud navíc tomuto stěžovatelovu tvrzení neuvěřil, neboť nevidí žádný rozumný
důvod, kvůli němuž by skutečnosti, které mají být obsahem smlouvy, stěžovatel
do smlouvy nevtělil a místo toho je ústně sděloval klientům. Kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. tak zjištěny nebyly.
S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud shledal rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů ve vztahu k otázce stanovení výše pokuty,
neboť se nezabýval stěžovatelovými námitkami, které se týkaly výše pokuty a způsobu jejího
stanovení. Na městském soudu totiž nejprve bude, aby postavil na jisto, zda byla výše pokuty
určena v souladu se zákonem.
Rozsudek městského soudu je tedy nepřezkoumatelný a důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. naplněný. Vzhledem k tomu ho Nejvyšší správní soud podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je městský soud vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (odst. 3 téhož ustanovení).
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
ve smyslu §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu