ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.133.2008:70
sp. zn. 3 Ads 133/2008 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. N. P.,
zast. JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem Praha 5 , Ostrovského 3, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2007, č. j. MHMP 66397/2007, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2008, č. j. 4 Cad 42/2007 – 44,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2008, č. j. 4 Cad 42/2007 – 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému advokátu stěžovatele, JUDr. Janu Bébrovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 952 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku
Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hlavního
města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 22. 3. 2007, č. j. MHMP 66397/2007.
Žalovaný jím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11, odboru
sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 29. 12. 2006, č. j. ODSPP/2006/672/ŠM,
kterým prvoinstanční správní orgán nepřiznal žalobci jednorázovou dávku sociální péče
na období měsíce září 2006, a toto rozhodnutí potvrdil.
Městský soud v Praze vycházel z následujícího skutkového stavu:
Žalobce dne 25. 9. 2006 požádal Městskou část Praha 11, Úřad městské části, odd. dávek
sociální péče a pomoci, o poskytnutí dávky sociální péče občanům, kterým nelze zajistit
zaměstnání. Žalobce byl Městskou částí Praha 11, odborem sociálních věcí a zdravotnictví,
vyzván usnesením ze dne 11. 10. 2006 ke sdělení termínu, kdy bude možno provést v žalobco vě
bytě sociální šetření majetkových poměrů do 8 dnů od doručení výzvy. V této výzvě byl rovněž
poučen o tom, že pokud tak neučiní, může být dle §7 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti (dále jen „zákon o sociální potřebnosti“), jeho žádost zamítnuta. Protože žalobce
nedoplnil požadované doklady, přestože výzvu převzal dne 24. 10. 2006, vyzval prvoinstanční
správní orgán žalobce k vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí. Žalobce se osobně
dostavil dne 20. 12. 2006 a do protokolu uvedl, že v tomto roce byly u něj v bytě provedeny
tři úřední výkony soudních vykonavatelů a dle pořízených záznamů bylo zjištěno, že se v bytě
nenalézají žádné postižitelné věci, které by mohly být prodány. Žalobce dolož il tři protokoly
o bezvýslednosti soupisu. Žalobce uvedl, že z těchto důvodů není třeba provádět duplicitní
šetření v jeho bytě. Poté Úřad městské části Praha 11 rozhodl dne 29. 12. 2006
pod čj. ODSPP/2006/672/ŠM o žalobcově žádosti tak, že podle §7 odst. 2 zákona o sociální
potřebnosti žalobci jednorázovou dávku sociální péče na období září 2006 nepřiznal.
Podané odvolání žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce podle něj
neosvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku sociální péče, neboť přes výzvu správního
orgánu neoznámil termín pro provedení sociálního šetření. K odvolacím námitkám nebylo
podle žalovaného možno přihlédnout.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl Městský soud v Praze k závěru
o nedůvodnosti podané žaloby. Správní orgán podle něj postupoval v souladu s §7 odst. 2
zákona o sociální potřebnosti, neboť žalobce neosvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok
na dávku sociální péče. Žalobce v podané žalobě nepopřel, že odmítl šetření v bytě; soud
se s žalobcovým tvrzením, že je postup správního orgánu šikanózní, neztotožnil. Žalobcovo
tvrzení, že jeho byt byl navštíven již dříve sociální pracovnicí a v bytě bylo provedeno šetření
v rámci exekučního řízení, není podle Městského soudu v Praze možno považovat za důvod
k odmítnutí šetření v bytě ve věci jeho žádosti o dávku sociální péče. V každém z provedených
šetření se jednalo o posouzení jiných skutečností, než je posouzení podmínek sociální potřebnosti
žalobce. Správní orgán určuje, jakým postupem bude zjiš ťovat sociální poměry žadatele o dávku
sociální péče. Soud v souladu se stanoviskem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v rozsudku ze dne 12. 12. 2007, čj. 3 Ads 83/2007 - 98, nepovažuje postup správních orgánů
v tomto případě za šikanózní nebo neodůvodněný. Pokud žalobce nevyhověl výzvě a byl
upozorněn na možné následky, bylo postupováno v souladu se zákonem.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností, ve které uplatnil důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Proklamovaná prohlídka bytu
je podle něj pouze záminkou pro šikanózní jednání úředníků ve vztahu k žalobci, neboť šetření
již dříve proběhlo, úřednice prošla byt stěžovatele a nezjistila ničeho, co by mohlo bránit
z hlediska majetkových poměrů stěžovatele přiznání sociální dávky.
Podle dovolávaného rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze z ustanovení zákona
o sociální potřebnosti dovodit bezpodmínečnou nutnost provedení sociálního šetření v bytě
žadatele o dávku v každ ém správním řízení za všech okolností. Sociální šetření tohoto typu
je nepochybně citelným zásahem do soukromí žadatele o dávku a může jím být oprávněně
takto vnímáno. Opakované provádění sociálního šetření v bytě žadatele v krátkých časových
odstupech týmž orgánem státní správy tedy podle okolností může vykazovat znaky šikanózního
jednání, resp. zneužití mocensky nadřazeného postavení úřadu. Městský soud v Praze přesto není
přesvědčen, že v dané věci k takovému postupu nedošlo. S tímto názorem stěžovatel n esouhlasí.
Tím, že žádá o poskytnutí jednorázové částky každý měsíc a orgán státní správy vydává
zamítavá rozhodnutí v podstatě jen na základě neuskutečněného místního šetření v bytě
stěžovatele, muselo by se místní šetření konat vlastně pořád, což je v p římém rozporu s výše
uvedeným názorem Nejvyššího správního soudu. Toto stanovisko svědčí žalobci a výrok
napadeného rozsudku, jakož i výroky správních rozhodnutí jsou tudíž postaveny na nesprávném
posouzení tohoto případu. U stěžovatele proběhlo místní šetření v bytě jak ze strany příslušných
správních orgánů, tak ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“)
a také opakovaně šetření v rámci exekučního řízení, kdy zejména naposledy uvedená šetření
se vztahují k majetkovým poměrům stěžovatele. Z těchto šetření vycházejí listinné doklady
stěžovatelem v řízení předložené, které mohou plnohodnotně osvědčit majetkové poměry
stěžovatele.
Skutečným důvodem neposkytnutí dávky sociální péče je podle stěžovatele t o, že vlastní
minimální ideální část nemovitosti v Chorvatsku. K prokázání tohoto tvrzení přiložil stěžovatel
kopie rozhodnutí, která byla vydána poté, co proběhlo místní šetření v jeho bytě. Podle těchto
rozhodnutí může stěžovatel tuto část nemovitosti pronajmou t a tím si zvýšit příjem.
Podle stěžovatele tak vše nasvědčuje tomu, že jeho žádost by byla zamítnuta bez ohledu na to,
zda bylo či nebylo provedeno místní šetření v jeho bytě a neu možnění tohoto šetření
je pouze jinou záminkou, proč jeho žádost zamítnout.
Stěžovatel prokázal, že bydlí v České republice a má zde trvalé bydliště, v ČR nevlastní
žádné nemovitosti ani jiný majetek. Manželka stěžovatele, MUDr. P . (rozvod nabyl právní moci
až v lednu 2008) nebydlí se stěžovatele m již od ledna roku 1996 a snaží se jej všemi možnými
prostředky dostat z ČR. Nepřispívá stěžovateli žádnými prostředky, ohledně výživného
nerozvedeného manžela je stěžovatel v soudním sporu (věc vedená u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 381/2005). Stěžovatel doložil, že se snažil a snaží o zvýšení příjmu
vlastním přičiněním, absolvoval rekvalifikační kurs „obsluha osobního počítače“, neustále
oslovuje pracovní agentury, avšak do dnešního dne nebyl do žádného zaměstnání přijat. Podle
stěžovatele tak byla ustanovení zákona o sociální potřebnosti aplikována nezákonným způsobem,
výlučně k tíži stěžovatele a v rozporu s provedeným dokazováním. Navrhl proto, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu stěžovatelem uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá
rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
tj. z důvodu vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Podle §1 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti se považuje občan za sociálně potřebného,
jestliže jeho příjem nedosahuje částek životního minima stanovených zvláštním zákonem
a nemůže si tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných
vážných důvodů vlastním přičiněním.
Podle odstavce 3 tohoto ustanovení se zvýšením příjmu vlastním přičiněním rozum í
zvýšení příjmu a) vlastní prací, b) řádným uplatněním zákonných nároků a pohledávek
a c) prodejem nebo jiným využitím vlastního majetku. Splnění podmínky spočívající v prodeji
nebo jiném využití vlastního majetku se pak nevyžaduje m imo jiné u movitých věcí,
které nepodléhají výkonu rozhodnutí podle zvláštního zákona (odkaz na §§321 a 322
občanského soudního řádu). Podle §322 odst. 1 o. s. ř. se z věcí, které jsou ve vlastnictví
povinného, nemůže týkat výkon rozhodnutí těch, které povinný nezbytně potřebuje
k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plněn í svých pracovních úkolů,
jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.
Podle §7 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti je žad atel o dávku sociální péče
nebo příjemce dávky sociální péče povinen osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku,
její výši nebo výplatu, dát písemně souhlas k ověření těchto skutečností a na výzvu se osobně
dostavit k příslušnému orgánu, nebrání-li tomu těžko překonatelné překážky, zejména zdravotní
stav. Tato povinnost platí obdobně pro společně posuzované osoby.
Podle §7 odst. 2 citovaného zákona nesplní-li žadatel o dávku, příjemce dávky
nebo společně posuzovaná osoba ve lhůtě stanovené příslušným orgánem povinnosti uvedené
v odstavci 1, může být po předchozím upozornění žádost o dávku sociální péče zamítnuta,
výplata dávky sociální péče zastavena nebo dávka sociální péče odejmuta.
Podle §50 odst. 1 zákona č. 5 00/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“),
mohou být podklady pro vydání rozhodnutí zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti
známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů
veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.
Podle odst. 4 citovaného ustanovení pokud zákon nestanoví, že některý podklad
je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy;
přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Podle §51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních
prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny
v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listin y, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký
posudek.
O věci uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Vyjdeme-li ze znění §7 odst. 1 zákona o sociální potře bnosti, ukládá tento žadateli
o dávku tři povinnosti: 1) osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši
nebo výplatu, 2) dát písemně souhlas k ověření těchto skutečností správním orgánem a 3) osobně
se dostavit k příslušnému orgánu, nebrání-li tomu těžko překonatelné překážky, zejména
zdravotní stav. Žadatel tedy rozhodné skutečnosti „ o s v ěd č uj e “ a současně je povinen dát souhlas
k jejich „ ov ě ře n í“ správním orgánem. Vychází se zde z toho, že žadatel může sice své sociální
a majetkové poměry určitým způsobem popsat, jejich prokázání však může být nemožné
bez přímé intervence správního orgánu. Svou roli zde jistě hraje i zájem na tom, aby sociální
pomoc byla poskytována pouze těm osobám, které ji skutečně potřebují .
Jedním z prostředků, které má správní orgán k dispozici za účelem ověření rozhodných
skutečností, je také tzv. místní šetření, tj. šetř ení v místě bydliště žadatele. V případě řízení
o dávku sociální pomoci je toto šetření prováděno s cílem zjistit skutečné sociální a majetkové
poměry žadatele, zejména s ohledem na §1 odst. 3 písm. c) záko na o sociální potřebnosti,
tedy zda nemá žadatel možnost zvýšení příjmu prodejem nebo jiným využitím vlastního majetku.
Přitom zákon v odstavci 4 téhož ustanovení doplňuje, že prodej nebo jiné využití vlastního
majetku se nevyžaduje, pokud by se jednalo o movité věci nepodléhající výkonu rozhodnutí.
Dále je třeba zopakovat stěžovatelem dovolávanou část odůvodnění rozsudku zdejšího
soudu ve věci sp. zn. 3 Ads 83/2007, a to že sociální šetření jistě představuje citelný zásah
do soukromí a může být takto žadatelem oprávněně vnímáno. Opakované provádění sociálního
šetření v krátkých časových odstupech týmž orgánem státní správy tedy může podle okolností
vykazovat znaky šikanózního jednání, resp. zneužití mocensky nadřazeného postavení úřadu.
Žádné ustanovení zákona přitom správnímu orgánu neukládá povinnost provádět místní šetření
vždy za každých okolností, tj. v souvislosti s každým řízením o dávku sociální péče s daným
žadatelem, ani to, že by šetření bylo jediným způsobem, jak ověřit, zda si žadatel nemůže zvýšit
příjem prodejem nebo jiným využitím vlastního majetku ve smyslu §1 odst. 3 písm. c) zákona
o sociální potřebnosti. Zvláště v případech, kdy již úřad místní šetření provedl, případně
jsou mu majetkové poměry žadatele známy z úřední činnosti, bude vždy na místě pečlivě
zvažovat, zda je či není místní šetření nezbytně nutné. Jedním z hledisek by mělo být také to,
zda je rozhodováno o dávce jednorázové či opakující se, a to s ohledem na značný rozdíl
v celkové nákladovosti takového rozhodnutí pro stát.
Vztáhneme-li výše uvedené na projednávanou věc, je nutno přisvědčit stěžovateli,
že postup žalovaného byl v jeho případě neodůvodněný, formalistický a svým charakterem
fakticky šikanózní. Stěžovatel předložil správnímu orgánu v průběhu řízení Protokoly
o bezvýslednosti soupisu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 2. 2006, čj. 45 E 1806/2005,
z téhož dne čj. 35 E 1870/2005 a ze dne 7. 9. 2006, čj. 13 E 818/2006, všechny sepsané
vykonavatelem v místě bydliště stěžovatele na adrese P . 4, D. 1301, vždy s týmž výsledkem, a to
že soupis nebyl vykonán, poněvadž nebyly nalezeny postižitelné movité věci. Dle záznamů na
prvních dvou uvedených protokolech je byt povinného vybaven pouze starým a opotřebovaným
nábytkem, jehož prodej by nepokryl ani náklady na svoz; motorové vozidlo VW Passat bylo
povinnému odcizeno; jiný postižitelný movitý majetek nebyl nalezen. Dle záznamu na naposledy
uvedeném protokolu zjistil vykonavatel v bytě povinného, že povinný zde nemá žádný movitý
majetek.
Tyto listiny, byť získané v jiném řízení, prokazují tytéž skutečnosti, které jinak správní
orgán ověřuje cestou místního šetření. Předmětem zájmu soudního vykonavatele, stejně
jako orgánu sociální péče, je zjistit, zda, a pokud ano, jakými movitými věcmi je vybaven byt
stěžovatele. Pokud tedy stěžovatel předložil v průběhu správního řízen í výše citované listiny
(prokazující jeho faktickou nemajetnost), bylo povinností správního orgánu se těmito zabývat
jako standardními důkazy ve smyslu §53 správního řádu, jejich obsah vyhodnotit
a do odůvodnění rozhodnutí zahrnout úvahu o tom, co bylo možno z těchto důkazů pro danou
věc vytěžit. Místo toho správní orgán předložené litiny zcela ignoroval a přes jejich výmluvný
obsah nadále trval na provedení místního šetření ve stěžovatelově bytě. Takový postup
je nepochybně v rozporu s výše citovanými ust anoveními správního řádu (§§50 a 51),
kromě toho porušuje základní zásady správního řízení (srov. §6 odst. 2, podle kterého správní
orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná
nejméně zatěžuje) a v konečném důsledku i právo na soukromí zakotvené v čl. 7 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
Jako nanejvýš zavádějící se nakonec jeví závěr správních orgánů, že stěžovatel neosvědčil
skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, opírající se pouze o konstatování, že st ěžovatel
neumožnil provedení místního šetření. Logicky vzato tato skutečnost sama o sobě
ještě neimplikuje učiněný závěr, minimálně v rozsahu §1 odst. 3 písm. c) zákona o sociální
potřebnosti pak stěžovatel rozhodné skutečnosti nepochybně osvědčil, a to takovým způsobem,
že jejich další ověřování ze strany správního orgánu by postrádalo jakýkoli smysl. (K uvedenému
srov. §53 odst. 3 správního řádu, jenž zakládá tzv. presumpci správnosti listin vydaných soudy
České republiky, jinými státními orgány nebo orgány územních samosprávných celků v mezích
jejich pravomoci, jakož i listin, které jsou zvláštními zákony prohlášeny za veřejné.) .
Závěrem je nutno odmítnout argumentaci Městského soudu v Praze,
podle níž je projednávaná věc prakticky shodná s věcí sp. zn. 3 Ads 83/2007. Není tomu tak.
Věc sp. zn. 3 Ads 83/2007 sice vykazuje jisté podobnosti s nyní souzenou věcí (včetně osoby
stěžovatele a problematiky aplikace §7 zákona o sociální potřebnosti v souvislosti s odmítnutím
umožnit místní šetření správnímu orgánu). Ve věci sp. zn. 3 Ads 83/2007 ovšem stěžovatel
odůvodnil svou neochotu umožnit místní šetření jeho „opakováním“ ze strany různých orgánů
veřejné správy (OSPOD, Policie ČR), jejichž smyslem bylo zjištění skutečností odlišných od těch,
které jsou rozhodné pro danou věc, tj. nárok na dávku sociální péče . Tyto „důkazy“
tak neprokazovaly z hlediska daného řízení relevantní skutečnosti, a žalobní (kasační) námitky
stěžovatele tudíž nemohly obstát. Situace v projednávané věci je však odlišná, neboť stěžovatel
v průběhu řízení předložil důkazy, jež jsou plně způsobilé prokázat skutečnosti,
které jsou jinak předmětem ověření cestou místního šetření realizovaného orgánem sociální péče.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že na padený
rozsudek trpí vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., proto jej v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V něm je soud vázán
názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne
také o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. d) ve spojení s §9
odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za p oskytování právních
služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti,
tj. písemné podání soudu, ve výši 500 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky
300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 800 Kč. Úkon
právní služby podle §11 písm. b), tj. převzetí věci a přípravu zastoupení, které byly rovněž
vyúčtovány, Nejvyšší správní soud neuznal, neboť ustanovený adv okát zastupoval stěžovatele
již před soudem prvního stupně, a byl tak s věcí seznámen z předchozího řízení.
Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se výše stanovený nárok
vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1
a §47 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb. činí 152 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 952 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu