ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.146.2008:135
sp. zn. 3 Ads 146/2008 - 135
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiříh o Pally v právní věci žalobkyně: Ing. M.
T., zastoupená Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem se sídlem Palackého č. 2205, Rožno v pod
Radhoštěm, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 27. 4. 2005 č. X, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008 č. j. 41 Cad 98/2008 - 109,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též stěžovatelka) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým bylo pro nezákonnost zrušeno rozhodnutí
žalované ze dne 27. 4. 2005 a věc jí vrácena k další mu řízení.
Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu doloženého
listinami uloženými v dávkovém spisu: Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2005 přiznala žalovaná
stěžovatelce podle §29 zák. č. 155/1995 Sb. a čl. 11 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním
zabezpečení č. 228/1993 Sb. ode dne 1. 6. 2001 starobní důchod ve výši 1770 Kč měsíčně.
V českém systému důchodového pojištění bylo žalobkyni započteno 2916 dnů pojištění
ve slovenském pak 7601 dnů pojištění. Základní i procentní výměra českého starobního důchodu
byla upravena v poměru českých dob pojištění k celkové době pojištění. Rozhodnutím Sociální
pojišťovny – ústředí Bratislava ze dne 8. 12. 2004 byl stěžovatelce přiznán ode dne 1. 6. 2001
starobní důchod ve výši 4078 Sk měsíčně. Ve slovenském sytému důchodového pojištění nebyla
původně stěžovatelce započtena doba od 5. 8. 1961 do 5. 3. 1975 a od 16. 2. 1976 do 6. 11. 1981.
Před rozdělením ČSFR byla stěžovatelka naposledy zaměstnána na území Slovenské republiky,
a to od 15. 1. 1992 do 30. 9. 1992 u SPT Bratislava. Podle potvrzení vydaného Úřadem práce,
sociálních věcí a rodiny v Bratislavě dne 30. 4. 2004 byla pak stěžovatelka vedena u tohoto úřadu
jako uchazečka o zaměstnání v době od 1. 10. 1992 do 3. 3. 1993. Stěžovatelka má české státní
občanství a od 15. 3. 1993 je hlášena k trvalému pobytu na adrese v České republice.
Krajský soud po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že na případ
stěžovatelky je nutno aplikovat nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 a zavázal
žalovanou (opětovně ne zcela výslovně), aby pro výpočet výše českého starobního důchodu
započetl stěžovatelce veškerou dobu získanou do 31. 12. 1992 a tento důchod pak pro výplatu
upravil v souběhu s důchodem vypláceným slovenským nositelem pojištění na rozdíl mezi vyšším
českým a nižším slovenským důchodem.
Kasační stížnost podala stěžovatelka z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), c) a d) s. ř. s. pro nezákonnost, nepřezkoumatelnost odůvodnění a vadu řízení.
Konkrétně namítala, že jejím posledním zaměstnavatelem nebyl SPT Bratislava, se kterým
rozvázala pracovní poměr již dne 30. 9. 1992, ale česká správní instituce, protože po návratu
do České republiky v říjnu 1992 se stěžovatelka přihlásila jako uchazečka o zaměstnání u Úřadu
práce v Rožnově pod Radhoštěm. Na tuto skutečnost nebral krajský soud zřetel. Soud měl
především zodpovědět otázku, zda se na stěžovatelku vztahuje Smlouva mezi Českou republikou
a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a zda tedy jí náleží dílčí sta robní důchod
upravený o vyrovnávací příspěvek podle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 4/06 nebo celý starobní důchod tak, jak byl přiznán původním rozhodnutím
žalované ze dne 29. 11. 2001 ve znění rozhodnutí ze dne 11. 12. 2002. Soud se přiklonil
k prvnímu řešení, její námitky však nezodpověděl. Navíc způsob, jakým by měl být výpočet
vyrovnávacího příspěvku proveden, je nejasný a podle názoru stěžovatelky je takovýto výpočet
i nemožný. Dále stěžovatelka namítala, že řízení před krajským soudem bylo postiženo zásadní
vadou, neboť soud rozhodoval bez její účasti v rozporu s ust. §49 odst. 1 s. ř. s. Závěrem
stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s právním názorem krajského soudu a navrhla
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných kasačních
námitek a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejprve však musel soud zvážit, zda je kasační stížnost vůbec přípustná s ohledem
na ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatelka totiž ničeho nenamítala proti výrokové části
rozsudku krajského soudu, jímž bylo napadené rozhodnutí žalované zrušeno pro nezákonnost,
ale své námitky směřovala pouze proti jeho odůvodnění. Nejvyšší správní soud se však nakonec
přiklonil k názoru, že se v jejím případě o kasační stížnost pouze proti důvodům rozhodnutí
soudu nejedná. Nejvyšší správní soud totiž chápe výrok rozsudku ve správním soudnictví šířeji
než jak vyplývá z ust. §78 odst. 1 s. ř. s., tedy nejen z jeho formální stránky, kdy znění výroku
je determinováno kasačním principem, jímž je správní soudnictví ovládáno, ale i z jeho stránky
materiální, a za součást výroku považuje i právní názor, jímž je ve smyslu ust. §78 odst. 4 s. ř. s.
správní orgán vázán pro další řízení. Pokud tedy formálně úspěšný účastník namítá nesprávný
závazný právní názor soudu, jímž se má správní orgán v jeho věci nadále řídit, namítá v širším
slova smyslu nesprávnost výroku, nikoliv pouze důvody (např. chybnou právní argumentaci),
které k výroku vedly.
Poté se již Nejvyšší správní soud zabýval meritem věci. Stěžovatelka formálně uvedla
tři důvody kasační stížnosti tak, jak je definuje ve svém ustanovení §103 odst. 1 soudní řád
správní, fakticky však popisuje pouze dva, neboť nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
a vady předchozího řízení spadají pod ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
tedy jen ve stručnosti konstatuje, že stěžovatelka netvrdila žádnou vadu podřaditelnou ustanoven í
§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a zmatečnost řízení nezjistil soud ani z úřední povinnosti
dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s.
Ke stěžovatelkou tvrzeným vadám řízení pak uvádí následující: Ze soudního spisu
Krajského soudu v Brně je z protokolu o jednání prokázáno, že stěžovatelka byla osobně
přítomna na jednání soudu dne 6. 6. 2007. Po zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
6. 6. 2007 rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 3 Ads 104/2007 – 98
pak byla stěžovatelka přípisem krajského soudu ze dne 12. 6. 2008, doručeným jí dne 13. 6. 2008,
vyzvána k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl o žalobě bez jednání. Zároveň byla
poučena, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě dvou týdnů, bude se mít za to, že souhlas je udělen.
Stěžovatelka na přípis soudu nijak nereagovala, krajský soud tedy postupoval v souladu
se zákonem, pokud nový rozsudek ve věci pouze veřejně vyhlásil, aniž předvolal účastníky
k jednání.
Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor stěžovatelky o nepřezkoumat elnosti napadeného
rozsudku z toho důvodu, že právní názor vyslovený soudem nebyl nijak zasazen do kontextu
projednávaného případu. Touto vadou byl zatížen předchozí rozsudek krajského soudu,
jako takový byl zrušen a soud zavázán k vydání nového, z něhož bude zcela jasné, zda má správní
orgán přiznat stěžovatelce vyrovnávací příspěvek dle nálezů Ústavního soudu nebo starobní
důchod dle původního rozhodnutí ze dne 11. 12. 2002. Tuto povinnost krajský soud splnil
a i když odůvodnění rozsudku opětovně neobsahuje zrovna vyčerpávající právní argumentaci,
je z něj zřejmé, k jakému právnímu názoru se soud přiklonil. Chybějící podrobnější instrukce
k výpočtu důchodu by pak mohly být spíše relevantní námitkou žalované, která však, jak vidno
z jejího vyjádření, s porozuměním závaznému právnímu názoru soudu problémy nemá. Nejvyšší
správní soud tedy uzavírá, že přes určité nedostatky odůvodnění napadený rozsudek netrpí vadou
nepřezkoumatelnosti a v souhrnu tak není naplněn žádný z důvodů dle ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Konečně má Nejvyšší správní soud též za to, že v případě stěžovatelky nedošlo
k nesprávnému posouzení právní otázky. Na tomto místě je k otázce tak, jak ji formulovala
stěžovatelka, nutno předeslat, že ustanovení čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou
a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení na její případ dopadá vždy, rozdílné mohou
být pouze výsledky jeho aplikace v závislosti na zjištěných skutkových okolnostech. V daném
případě není sporu o tom, že posledním zaměstnavatelem stěžovatelky před zánikem ČSFR
byl podnik SPT Bratislava zapsaný v Obchodním rejstříku Okresního soudu Bratisl ava I,
a příslušným k hodnocení dob zaměstnání (pojištění) získaných stěžovatelkou do 31. 12. 1992
byl tudíž nositel pojištění Slovenské republiky. Za nesprávný přitom považuje Nejvyšší správní
soud právní názor stěžovatelky, že jejím posledním zaměstnavatelem byla „česká správní
instituce“, neboť byla vedena jako uchazečka o zaměstnání u Úřadu práce v Rožnově
pod Radhoštěm. Doba vedení v evidenci uchazeče o zaměstnání totiž nebyla dobou zaměstnání
podle tehdy účinného zák. č. 100/1988 Sb. a není ani dobou pojištění podle v současné době
účinného zák. č. 155/1995 Sb., tato doba byla a je pouze dobou náhradní. Úřad práce tedy nemá
postavení zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy, proto příslušnost nositele pojištění
smluvního státu k hodnocení dob zaměstnání získaných pojištěncem do 31. 12. 1992
podle jeho sídla určovat nelze. V daném případě navíc nemá názor stěžovatelky svůj podklad
ani ve zjištěném skutkovém stavu, neboť v rozhodném období nebyla vedena jako uchazečka
o zaměstnání u úřadu práce na území České republiky, ale u Úřadu práce, sociálních věcí a rodiny
v Bratislavě, jak je doloženo výše zmiňovaným potvrzením tohoto úřadu ze dne 30. 4. 2004.
Zavázal-li tedy krajský soud žalovanou k přiznání vyrovnávacího příspěvku podle nálezu pléna
Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007 č. j. Pl. ÚS 4/06, postupoval v souladu se zákonem. Není
tak dán ani důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Napadený rozsudek krajského soudu shledal Nejvyšší správní soud v souladu se zákonem,
kasační stížnost proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Stěžovatelka neměla ve věci
úspěch, žalovaná nemá i v případě úspěchu právo na náhra du nákladů řízení ze zákona, Nejvyšší
správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků
(§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu