ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.81.2009:75
sp. zn. 3 Ads 81/2009 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. B., zastoupený
JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Panská 6, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, adresa pro doručování: Vojenský úřad
pro právní zastupování Ministerstva obrany, náměstí Svobody 471, Praha 6, proti rozhodnutí
Vyšší přezkumné komise u Ministerstva obrany ze dne 23. 1. 2007, č.j. 28-5/2007-3818-VPK, o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2008, č.
j. 7 Ca 264/2007 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 2400 Kč
na účet advokáta JUDr. Adama Batuny, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku
Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Vyšší přezkumné komise u Ministerstva
obrany ze dne 23. 1. 2007, č.j. 28-5/2007-3818-VPK, č. protokolu 20/2007 a věc byla vrácena
žalovanému k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí přezkumné komise u Ústřední vojenské nemocnice Praha ze dne 7. 12. 2006.
Tímto rozhodnutím byla žalobci stanovena zdravotní kvalifikace Neschopen „D“
s konstatováním, že zjištěná celková porucha zdraví není v přímé souvislosti s výkonem vojenské
činné služby, když úraz ze dne 5. 3. 2006 v přímé souvislosti s výkonem služby je a dále bylo
rozhodnuto, že žalobce je neschopen k vojenské činné službě. Žalovaný shodně se správním
orgánem I. stupně konstatoval, že zjištěná celková porucha zdraví žalobce není v přímé
souvislosti s výkonem vojenské činné služby a dále uvedl, že zdravotní stav žalobce nedovoluje
déle než 12 měsíců vykonávat vojensky činnou službu. Chronické bolesti v zádech s poruchou
funkce páteře odpovídají stanovené zdravotní kvalifikaci. Byly přitom vyčerpány všechny
možnosti léčby. Žalovaný poukázal na názor odborných lékařů Ústřední vojenské nemocnice
Praha, podle kterého není služební úraz ze dne 5. 3. 2006 jedinou a nejpodstatnější příčinou
zjištěné poruchy zdraví.
Žalobce v žalobě namítal, že před uvedeným úrazem neměl zdravotní problémy,
jeho veškeré zdravotní prohlídky po dobu vojenské činné služby byly zařazeny do skupiny „A“.
Žalobce měl zájem nadále setrvat ve vojenské činné službě a dalším léčení. Zdravotní problémy
u žalobce nastaly po zmiňovaném úrazu a jeho zdravotní stav je v příčinné souvislosti s tímto
úrazem. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem, že služební úraz není jedinou a nejpodstatnější
příčinou zjištěné poruchy zdraví.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na charakter napadeného rozhodnutí, které
dle jeho názoru není rozhodnutím ve smyslu §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále „s. ř. s.“), které je možno soudem přezkoumávat. K potencionálnímu zkrácení
práv žalobce proto nedochází rozhodnutím komise o zdravotní klasifikaci, nýbrž teprve
následným propuštěním ze služebního poměru, které však již nečiní orgán správní,
ale zaměstnavatel.
Napadené rozhodnutí Městský soud v Praze posoudil jako rozhodnutí, jehož vydání sice
závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu žalobce, avšak samo o sobě znamená právní
překážku výkonu povolání. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle §19 odst. 1
písm. c) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, (voják musí být propuštěn ze služebního
poměru, pokud přestal být ze zdravotních důvodů způsobilý vykonávat službu v dosavadním
služebním zařazení, s výjimkou zdravotních důvodů souvisejících s těhotenstvím, nebo podle
zvláštního právního předpisu není způsobilý pro další výkon služby v dosavadním služebním
zařazení a není pro něho jiné služební zařazení) je pak důsledkem existence překážky, nikoli
překážkou samotnou. Napadené rozhodnutí se pak podle soudu nepochybně přímo dotýká
veřejných subjektivních práv žalobce a je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s.
Městský soud v Praze dále vyšel z §2 odst. 1 vyhlášky č. 103/2005 Sb., o zdravotní
způsobilosti k vojenské činné službě, a z §11 odst. 2 a odst. 3 téže vyhlášky upravujícího zejména
náležitosti rozhodnutí přezkumné komise. Soud poukázal na závěr napadeného rozhodnutí,
že služební úraz žalobce není jedinou a nejpodstatnější příčinou zjištěné poruchy zdraví,
aniž by však bylo dále uvedeno, co touto nejpodstatnější příčinou zdravotní poruchy je. Není
tak možné přezkoumat, jaké skutečnosti žalovaného, respektive správní orgán I. stupně
k takovému závěru vedly. Z hlediska soudního přezkumu pak nemůže obecný odkaz žalovaného
na názor odborných lékařů Ústřední vojenské nemocnice Praha bez bližšího určení tohoto
názoru a bez uvedení skutečností, ze kterých takový názor vychází a bez konfrontace tohoto
názoru ze zjištěným skutkovým stavem, obstát. Rozhodnutí žalovaného tudíž soud považoval
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto toto rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítal, že Městský soud v Praze postupoval
nesprávně, neboť měl žalobu za použití ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout.
Stěžovatel se domnívá, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím podle §65 s. ř. s. U práv
přezkoumatelných ve správním soudnictví je třeba prokázat zkrácení jejich nositele rozhodnutím
správního orgánu. Takové zkrácení rozhodnutím správního orgánu však může nastat jenom
tehdy, jedná – li se o rozhodnutí zakládající, rušící nebo závazně určující žalobcova práva
či povinnosti. Vyšší přezkumná komise pouze hodnotila zdravotní stav žalobce. Soud se však
výše uvedenými námitkami stěžovatele nezabýval a toliko uvedl, že napadené rozhodnutí
se nepochybně dotýká veřejných subjektivních práv žalobce a je rozhodnutím podle §65 s. ř. s.
Stěžovatel na podporu svých tvrzení dále odkázal na nález Ústavního soudu č. 11/08 ze dne
23. 9. 2008, z něhož dle jeho názoru vyplývá, že lékařský posudek o způsobilosti k práci
určitého zaměstnance není aktem vrchnostenského orgánu nadaného rozhodovat o právech
a povinnostech, ale jde o odborné stanovisko lékaře, který poskytuje součinnost zaměstnavateli.
Ten je pak teprve tím, kdo na podkladě zjištění a závěrů lékaře činí konkrétní úkony v rámci
pracovněprávního (služebněprávního) vztahu, kterými zasahuje právní sféru zaměstnance.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze.
Vyzdvihl veřejnoprávní aspekt služebního poměru a poukázal na skutečnost, že lékařský posudek
o způsobilosti k práci není aktem vrchnostenského orgánu. Přezkumné a vyšší přezkumné
komise u Ministerstva obrany jsou však orgány moci veřejné, jenž vydávají rozhodnutí,
které zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti dané osoby.
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
Nejvyšší správní soud se jako klíčovou otázkou v projednávané věci zabýval tím, zda
žalobou napadené rozhodnutí bylo způsobilé přezkumu ve správním soudnictví. Přitom dospěl
k závěru, že Městský soud v Praze správně posoudil právní otázku, že napadené rozhodnutí
je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a že se na žalobou napadené rozhodnutí nevztahuje
kompetenční výluka podle §70 písm. d) s. ř. s., byť argumentace Městského soudu v Praze
nebyla zcela přiléhavá.
Podle §29 odst. 1 zákona č. 585/2004 Sb., branného zákona, se při přezkumném řízení
posuzuje schopnost vojáka vykonávat vojenskou činnou službu na základě závažných změn
jeho zdravotního stavu. Zdravotní způsobilost se posuzuje při lékařské prohlídce podle potřeby
doplněné o odborná vyšetření. Podle §29 odst. 2 téhož zákona se k provádění přezkumného
řízení zřizují tříčlenné přezkumné komise u vojenských nemocnic a §29 odst. 7 dále praví,
že podle výsledků lékařské prohlídky přezkumná komise stanoví stupeň zdravotní způsobilosti
a rozhodne o schopnosti nebo o neschopnosti vojáka vykonávat vojenskou činnou službu.
Podle §30 vyšší přezkumná komise rozhoduje o odvolání proti přezkumným rozhodnutím
přezkumných komisí u vojenských nemocnic a přezkumné rozhodnutí potvrdí nebo změní.
Proti jejímu rozhodnutí se nelze odvolat. Pokud není v zákoně č. 585/2004 Sb. stanoveno jinak,
použije se na řízení podle tohoto zákona správní řád (§38 zákona).
Podle vyhlášky Ministerstva obrany č. 103/2005 Sb., o zdravotní způsobilosti k vojenské
činné službě, přezkumná komise při přezkumném řízení podle výsledku lékařské prohlídky
stanoví stupeň zdravotní způsobilosti a rozhodne o schopnosti nebo neschopnosti vojáka
vykonávat vojenskou činnou službu. Přezkumné řízení se koná za přítomnosti posuzovaného
vojáka. Vojáka, kterému v jednání před přezkumnou komisí brání procesní nezpůsobilost,
zastupuje zákonný zástupce nebo opatrovník (§11 odst. 1 vyhlášky). Přezkumná komise
na základě výsledku lékařské prohlídky vydá posudkový závěr, který obsahuje zdravotní klasifikaci
s případným uvedením doby nového přezkumného řízení, vyjádření o souvislosti zjištěné
poruchy zdraví s výkonem vojenské činné služby, popřípadě vyjádření o zařazení na vhodnou
funkci a vyjádření o potřebě dalších preventivních, léčebných a jiných opatření. Přímá souvislost
se stanoví v případech, kdy výkon vojenské činné služby byl hlavní, převažující a nejpodstatnější
příčinou vzniku nebo závažného zhoršení zjištěné poruchy zdraví. Posudkový závěr přezkumné
komise je podkladem pro vydání rozhodnutí přezkumné komise (§11 odst. 2). Podle §11 odst. 3
uvedené vyhlášky rozhodnutí přezkumné komise obsahuje zdravotní klasifikaci s vyjádřením
o souvislosti zjištěné poruchy zdraví s výkonem vojenské činné služby a výrok o schopnosti
nebo o neschopnosti vojáka vykonávat vojenskou činnou službu. Dále obsahuje odůvodnění
výroku a poučení o odvolání.
Podle §18 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, služební poměr vojáka zaniká:
a) uplynutím stanovené doby, b) propuštěním, c) odnětím hodnosti, d) na základě rozhodnutí
soudu o ztrátě vojenské hodnosti, e) úmrtím vojáka, f) prohlášením vojáka za mrtvého,
g) pozbytím státního občanství České republiky, h) ztrátou zdravotní způsobilosti na základě
rozhodnutí přezkumné komise, i) zbavením nebo omezením způsobilosti k právním úkonům,
j) zrušením ve zkušební době.
Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že rozhodnutí Vyšší přezkumné komise
u Ministerstva obrany, jímž byl žalobce prohlášen neschopen k vojenské činné službě,
je rozhodnutí správního orgánu, které je samo o sobě způsobilé právně relevantním způsobem
založit, změnit nebo zrušit práva a povinnosti osoby, které se týká, jak bude vyloženo níže,
nejedná se tedy o podklad pro další eventuální rozhodování o služebním poměru vojáků, k čemuž
směřovala kasační stížnosti stěžovatele, jenž k obecně podávané charakteristice požadavků
na rozhodnutí podle §65 s. ř. s. rozvinul toliko skutečnost, že napadené rozhodnutí je pouhé
zhodnocení zdravotního stavu žalobce.
Podle ustanovení §70 písm. d) s. ř. s. jsou ze soudního přezkumu vyloučeny
úkony správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob
nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání,
zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon
jinak.
Nejvyšší správní soud si je vědom, že smyslem tohoto ustanovení je nepodrobovat
soudnímu přezkumu rozhodnutí nespočívající vůbec v posouzení právních otázek, ke kterémužto
hodnocení jsou správní soudy především povolány.
V souzené věci je tak požadováno soudní přezkoumání rozhodnutí stěžovatele,
které posuzovalo výlučně zdravotní stav žalobce o tom, že žalobce byl vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu shledán neschopen k vojenské činné službě, o této skutečnosti nebylo sporu,
jak konstatoval Městský soud v Praze i stěžovatel.
Klíčovým pro úvahy o případném odmítnutí žaloby bylo posouzení skutečnosti,
zda napadené rozhodnutí stěžovatele samo o sobě znamenalo právní překážku výkonu povolání
či nikoliv; pokud by totiž soud dospěl ke kladnému závěru, nebylo by možné na souzenou věc
aplikovat kompetenční výluku podle §70 písm. d) s. ř. s., jak stěžovatel požadoval již ve vyjádření
k žalobě.
K takovému závěru dospěl Městský soud v Praze, jenž uvedl, že napadené rozhodnutí
je překážkou výkonu povolání, neboť následující rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru
podle §19 odst. 1 písm. c) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, je pak pouze
důsledkem již existující překážky výkonu povolání, nikoli překážkou samotnou.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud koriguje závěry Městského soudu v Praze
a poukazuje na právní úpravu služebních poměrů vojáků, kde v ust. §18 zákona č. 221/1999 Sb.,
o vojácích z povolání, jsou stanoveny důvody zániku služebního poměru vojáka. Podle §18
písm. b) zaniká služební poměr propuštěním, §19 odst. 1 uvedeného zákona dále stanovuje
důvody, na základě nichž musí být voják propuštěn ze služebního poměru, §19 odst. c) uvádí
důvod, kdy voják ve služebním poměru přestal být ze zdravotních důvodů způsobilý vykonávat
službu v dosavadním služební zařazení. Z takto podávané právní úpravy vyšel i Městský soud
v Praze, když své závěry opřel o skutečnost, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru
je pouhým důsledkem rozhodnutí Vyšší přezkumné komise u Ministerstva obrany.
Pro projednávanou věc však považuje zdejší soud za podstatné ustanovení §18 písm. h)
zákona č. 221/1999 Sb., které jako důvod zániku služebního poměru vojáka předpokládá situaci,
kdy voják ztratil zdravotní způsobilost na základě rozhodnutí přezkumné komise. Tak se stalo
i v nyní projednávané věci, a to na základě napadeného rozhodnutí. V soudním spise se nalézá
rozkaz velitele 4. brigády rychlého nasazení ve věcech personálních, který neměl náležitosti
rozhodnutí a z nějž vyplývá, že podle §18 písm. h) zákona č. 221/1999 Sb. zanikl služební poměr
vojáka z povolání – stěžovatele dnem 28. 2. 2007 na základě rozhodnutí přezkumné komise
a podle §7 zákona č. 585/2004 Sb., branný zákon, mu tímto dnem zaniká branná povinnost
a do zálohy se nezařazuje.
K povaze tohoto typu zániku služebního poměru zdejší soud uvádí, že se tak děje
bez dalšího, toliko na základě rozhodnutí Vyšší přezkumné komise u Ministerstva obrany,
aniž by zákon č. 221/1999 Sb. předpokládal vydání dalšího rozhodnutí – rozhodnutí
o propuštění ze služebního poměru. Závěry o nutnosti vydání dalšího správního aktu
navazujícího na rozhodnutí přezkumné komise o ztrátě zdravotní způsobilosti tedy nesprávně
podával jak Městský soud v Praze, tak i stěžovatel.
Ostatně i důvodová zpráva k zákonu č. 254/2002 Sb., jenž nabyl účinnosti dne
28. 6. 2002 a kterým byl do §18 zákona č. 221/1999 Sb. doplněn mimo jiné i další důvod zániku
služebního poměru – 18 písm. h) – ztráta zdravotní způsobilosti na základě rozhodnutí
přezkumné komise, uvádí, že důvody zániku služebního poměru se navrhuje rozšířit o ty důvody,
které vyplývají z rozhodnutí jiných orgánů a není je třeba duplicitně řešit formou dalšího
rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru.
Taktéž ze znění §132 zákona č. 221/1999 Sb. jenž upravuje nárok na výsluhový
příspěvek, vyplývá rozlišení zániku služebního poměru vojáka podle §18 písm. h) (ztráta
zdravotní způsobilosti na základě rozhodnutí přezkumné komise) a zániku služebního poměru
podle §19 odst. 1 písm. c) (propuštění ze zdrav. důvodů). Stejné rozlišení je obsaženo i v §138
tohoto zákona.
Pouze pro úplnost je vhodné uvést, že z ustanovení §7 písm. b) zákona č. 585/2004 Sb.,
branného zákona, plyne, že i branná povinnost zaniká dnem právní moci rozhodnutí vydaného
v přezkumném řízení, kterým se voják stává neschopným vykonávat vojenskou činnou službu.
Z napadeného rozhodnutí stěžovatele je zřejmé, že žalobce byl shledán zdravotně
nezpůsobilým k vojenské činné službě. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí deklarující tuto skutečnost samo o sobě znamená právní překážku výkonu
jeho dosavadního služebního poměru a způsobuje zánik služebního poměru žalobce. Překážka
výkonu povolání nebyla podmíněna dalším rozhodnutím, tyto důsledky s sebou nese napadené
rozhodnutí, a proto se na něj nevztahuje kompetenční výluka podle §70 písm. d) s. ř. s.
Argumentace stěžovatele odkazující na nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn.
Pl. ÚS 11/08 není případná. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že: „posudek vydaný
zařízením závodní preventivní péče o způsobilosti k práci určitého zaměstnance není aktem vrchnostenského
orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech, ale jde o odborné stanovisko lékaře, který zákonem
předvídaným a vyžadovaným způsobem poskytuje součinnost zaměstnavateli. Ten je pak teprve tím, kdo na
podkladě zjištění a závěrů lékaře činí konkrétní úkony v rámci pracovněprávního vztahu, kterými zasahuje
právní sféru zaměstnance“. Ústavní soud dále dovodil, že: sama okolnost, že lékařský posudek vydaný
v režimu zákona o péči o zdraví lidu podléhá v souladu s ustanovením §77 odst. 5 tohoto zákona přezkumu
na základě podání, které je označeno jako návrh na přezkoumání zdravotního posudku, a že proces tohoto
přezkumu se podle §77b téhož zákona řídí, není-li v zákoně uvedeno jinak, ustanoveními zákona o správním
řízení, nemění nic na povaze posudku jako podkladového materiálu, který sám o sobě do práv a povinností
posuzovaného nezasahuje. Tato procedura toliko slouží k dosažení maximální objektivity odborných závěrů
posudku. V nyní projednávané věci se však jedná o situaci, kdy samotné rozhodnutí vyšší
přezkumné komise je způsobilé zasáhnout právní sféru stěžovatele, aniž by služební orgán činil
další rozhodnutí, které by vyšlo z rozhodnutí vyšší přezkumné komise jako podkladového
materiálu a jeho závěry by byly pouze převzaty do finálního rozhodnutí služebního orgánu.
Jinými slovy, konstrukce právní úpravy obsažená v zákoně č. 221/1999 Sb. neodsouvá vojákovi
ve služebním poměru, který ztratil zdravotní způsobilost k vojenské činné službě na základě
rozhodnutí přezkumné komise [§18 odst. h) zákona č. 221/1999 Sb.], možnost soudní ochrany
až proti finálnímu rozhodnutí služebního orgánu, nýbrž je z ní nutno dovodit žalobní legitimaci
již proti samotnému rozhodnutí vyšší přezkumné komise.
Městský soud v Praze tím, že žalobu neodmítl a napadené rozhodnutí stěžovatele
přezkoumal, postupoval v souladu se zákonem. Ze všech výše uvedených důvodů proto dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek netrpí vadami podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. a kasační stížnost proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 s. ř. s., podle něhož účastník, měl-li ve věci úspěch, má proti druhému účastníkovi právo
na náhradu všech nákladů řízení, pokud je vynaložil důvodně. Stěžovatel v řízení o kasační
stížnosti úspěch neměl.
Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu Nejvyšší správní soud podle ust. §60 odst. 1
s. ř. s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil vůči
stěžovateli. Nejvyšší správní soud úspěšnému žalobci přiznal odměnu za jeden úkon právní
služby, a to za sepsání vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 12. 5. 2009 ve výši 2100 Kč [§7, §9
odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], a náhradu hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 té že vyhlášky). Co se týče právního úkonu převzetí a přípravy
zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky], soud vzal především zřetel na to, že se jedná
o zastoupení advokátem, který žalobce zastupoval již v řízení před soudem prvního stupně.
Zástupci žalobce se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši
2400 Kč. Tuto částku je povinen stěžovatel zaplatit žalobci na účet advokáta JUDr. Adama
Batuny do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu