ECLI:CZ:NSS:2009:3.AS.48.2008:113
sp. zn. 3 As 48/2008 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Lesy České
republiky s.p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo
životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Město Jeseník, se sídlem Masarykovo náměstí 1/167, Jeseník, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
11. 9. 2007, č. j. 570/1304/07Do, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2008, č. j. 11 Ca 298/2007 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalovaný jako stěžovatel napadá rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2008, č. j. 11 Ca 298/2007 - 74, kterým bylo zrušeno
jeho rozhodnutí ze dne 11. 9. 2007, č. j. 570/1304/07Do a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Správy chráněné
krajinné oblasti (CHKO) Jeseníky ze dne 10. 4. 2007, č.j. 815/JS/07, jímž správní úřad I. stupně
vydal nesouhlasné závazné stanovisko podle §4 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny (dále též „zákon o ochraně přírody a krajiny“) ke schválení žalobcem
předloženého lesního hospodářského plánu pro Lesní hospodářský celek Jeseník s účinností
ode dne 1. 1. 2007 do 31. 12. 2016. Důvodem nesouhlasu byla podle odůvodnění správního
rozhodnutí prvního stupně skutečnost, že Správa CHKO Jeseníky opakovaně vyjádřila
požadavek na promítnutí redukce borovice kleče a olše zelené podle plánu péče o zvláště
chráněná území, nacházející se v rámci lesního hospodářského celku Jeseník do návrhu
konkrétních hospodářských opatření tak, aby byla redukce kleče možná, přičemž v lesním
hospodářském plánu, předloženým žalobcem, se redukce kleče objevuje pouze v popisu
porostních skupin, ale není umístěna jako těžba s plošným vyjádřením.
Žalobce v žalobě zejména namítal, že ze žádného závazného předpisu nevyplývá,
že by přítomnost kleče ve vrcholových polohách Hrubého Jeseníku byla protiprávní.
Tuto povinnost nelze dovodit ani z ustanovení článku §2 odst. 2 přílohy č. 14 vyhlášky č. 6/1991 Sb. Žalobce kleč v předmětném území nerozšiřuje, nerozšiřoval a rozšiřování nemá v úmyslu,
předložený lesní hospodářský plán rozšiřování kleče nezmiňuje a ani jinak s ním nepočítá.
Ustanovení zákona o životním prostředí je nutno vnímat jako normu programovou, která sama
o sobě nezakládá soudně vynutitelné právo a povinnosti. Ze žádného právního předpisu nelze
vyvodit povinnost vlastníka odstraňovat existující dřevinné porosty v lesích ochranných
(klečovém vegetačním stupni), o něž se v daném případě jedná, byť by o to orgán ochrany
přírody žádal, natož pak zahrnout toto odstraňování do lesního hospodářského plánu; v daném
případě se nejedná o odchylné řešení, neboť neexistuje právní povinnost, od níž se žalobce
v předloženém plánu odchýlil. Žalovaný měl plán posoudit z hlediska zákona, tj. posoudit
zda obsah předloženého plánu je s ustanoveními zákona v rozporu, tedy zda to, k čemu
se žalobce v plánu zavazuje a co podle jeho ustanovení zamýšlí, zákonu neodporuje. Žádný
takový rozpor v lesním hospodářském plánu není a ohledně redukce kleče ani být nemůže.
Žalovaný však uchopil uvedený právní institut závazného stanoviska tak, že se pokusil učinit lesní
hospodářský plán, který je nástrojem vlastníka lesa, nástrojem realizace péče o určitou část zvláště
chráněného území a tuto péči tak realizovat za finanční prostředky vlastníka, čímž se fakticky
pokusil zatížit vlastníka nemovitostí povinností, jež mu žádný obecně závazný předpis neukládá.
Městský soud v Praze ze spisu zjistil následující skutečnosti. Dne 28. 2. 2007 doručil
žalobce Správě CHKO Jeseník – Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky žádost
o závazné stanovisko orgánu ochrany přírody k lesnímu hospodářskému plánu pro lesní
hospodářský celek Jeseník s platností od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2016. Oznámením ze dne
1. 3. 2007 zahájila Správa CHKO Jeseníky správní řízení ve věci vydání závazného stanoviska
ke schválení lesního hospodářského plánu pro lesní hospodářský celek Jeseník na uvedené
období platnosti. Rozhodnutím ze dne 10. 4. 2007, č.j. 815/JS/07 Správa chráněné krajinné
oblasti Jeseníky, Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, vydala nesouhlas
se schválením předloženého návrhu lesního hospodářského plánu, zpracovaného lesnickou
projekční kanceláří TAXONIA CZ, s.r.o. Olomouc, s odůvodněním, že výsledný elaborát
nerespektuje všechny oprávněné požadavky Státní správy ochrany přírody uvedené
v předběžném odborném stanovisku Správy CHKO oblasti Jeseníky k přípravě lesního
hospodářského plánu ze dne 19. 4. 2006, dále nerespektuje schválené plány péče o některá
maloplošná zvláště chráněná území, a to konkrétně Praděd, Šerák – Keprník a Sněžná kotlina
a konečně nerespektuje podstatné požadavky orgánů ochrany přírody, které vzešly z přípravných
jednání.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 24. 4. 2007 odvolání, které bylo
napadeným rozhodnutím zamítnuto a rozhodnutí Správy CHKO Jeseníky ze dne 10. 4. 2007
potvrzeno jako věcně správné s odůvodněním, že v daném případě nemůže být nesouhlas
vyjádřený v závazném stanovisku změněn za souhlas s podmínkou, která by autoritativně
stanovovala, jaká opatření musí být začleněna do návrhu lesního hospodářského plánu,
či jaké podmínky musí orgán Státní správy lesů při schválení stanovit. Lesní hospodářský plán
je nástrojem vlastníka pro jeho hospodaření v lesích jak v ustanoveních závazných, tak
doporučujících. I doporučující ustanovení musí být v souladu s právními předpisy. Nejsou–li
příslušné údaje z plánu péče o zvláště chráněné území do lesního hospodářského plánu zařazeny,
ač právní předpisy tak požadují a orgán ochrany přírody to žádá, jde o vadu díla a takový návrh
nemůže být ze strany orgánu ochrany přírody odsouhlasen, pokud není v řízení prokázána
oprávněnost odchylného řešení.
Městský soud v Praze poukázal na §4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny, a dále uvedl, že nástrojem ochrany systému ekologické stability je podle §4 odst. 3
téhož zákona mimo jiné institut závazného stanoviska, jež je předmětem přezkumu
v projednávané věci. Závazné stanovisko orgánu ochrany přírody z hlediska tohoto zákona
je také nezbytné ke schválení lesních hospodářských plánů a lesních hospodářských osnov,
k odlesňování a zalesňování pozemků nad 0,5 ha a k výstavbě lesních cest a svážnic a lesních
melioračních systémů. K pěstebním a těžebním zásahům v lesích prováděným v souladu s lesním
hospodářským plánem a při nahodilé těžbě se závazné stanovisko orgánu ochrany přírody
nevyžaduje. Soud dále odkázal na znění ust. §24 zákona č. 289/1995 Sb. o lesích (dále též „zákon
o lesích“) a uvedl, že lesní hospodářské plány (dále též „plány“) jsou nástrojem vlastníka lesa
a zpracovávají se zpravidla na deset let. Plány obsahují ustanovení závazná a doporučující.
Závaznými ustanoveními plánu jsou maximální celková výše těžeb a minimální podíl
melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostu. Vlastník lesa má právo na částečnou
úhradu zvýšených nákladů na výsadbu minimálního podílu melioračních a zpevňujících dřevin
vůči státu. Pravidla podpory výsadby těchto dřevin upraví ministerstvo právním předpisem.
Pro státní lesy a lesy ve vlastnictví obcí je závazným ustanovením též minimální plošný rozsah
výchovných zásahů v porostech do 40 let věku.
Důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí byla podle soudu skutečnost, že v rámci
správního řízení o vydání souhlasného stanoviska lesního hospodářského plánu nepřísluší orgánu
ochrany přírody a krajiny, aby ukládal vlastníku lesa či osobě na lesních pozemcích hospodařící
povinnost k odstranění něčeho, co tento vlastník či hospodář sám svojí činností do chráněného
prostoru neumístil. Odkaz na obecné ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, respektive
Listiny základních práv a svobod o povinnostech všech subjektů chránit a nepoškozovat životní
prostředí, je pro účely vydání rozhodnutí o nesouhlasném stanovisku s návrhem lesního
hospodářského plánu zcela nedostatečný. Soudem nebylo zjištěno právní ustanovení obecně
závazného předpisu, které by umožňovalo orgánu ochrany přírody a krajiny ukládat
při schvalování lesního hospodářského plánu žadateli o souhlas takové povinnosti, které směřují
bezprostředně ke zlepšování životního prostředí v dané lokalitě. Jedná se jednoznačně o činnosti,
které jsou nad rámec výše citovaného zákonného vymezení lesního hospodářského plánu,
přestože je zřejmé, jaké pohnutky vedly žalovaného k uvedeným právním krokům. Je zjevné,
že borovice kleč není v daném území chráněné krajinné oblasti původní vegetací, rovněž lze mít
za nesporné, že byla prokázána její škodlivost, nicméně je na orgánu ochrany přírody a krajiny,
aby právními instituty, které stanoví zákon č. 114/1992 Sb. např. v ustanoveních §67,
upravujícím povinnosti investorů, nebo §68, které výslovně upravuje opatření ke zlepšování
životního prostředí, zjistil případnou nápravu tam, kde dochází k ohrožení či zhoršení životního
prostředí. Institut souhlasného stanoviska s návrhem lesního hospodářského plánu však takovým
právním nástrojem není.
Městský soud v Praze proto rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti podřadil kasační námitky pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. [pozn. soudu: jednalo se o námitky podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.].
Stěžovatel předně uvedl, že Městský soud v Praze své právní závěry neodůvodnil, stejně
tak neodůvodnil, proč argumenty žalovaného v rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě považuje
za liché. Soud nehodnotil tu skutečnost, že lesní hospodářský plán je pro daný lesní hospodářský
celek již schválen, byť stěžovatel na tuto skutečnost upozornil a své tvrzení doložil. Zrušením
závazného stanoviska k předešlému znění jeho návrhu se správním řízení dostane do slepé uličky,
když bude vedeno řízení o schválení návrhu, kterého již není objektivně třeba.
Stěžovatel dále podal obsáhlou obecnou polemiku o právní úpravě regulující oblast
životního prostředí a o jejím postavení v právním řádu České republiky.
Podle stěžovatele je neudržitelný výklad soudu, že orgán ochrany přírody nemůže
po vlastníkovi požadovat, aby odvrátil negativní působení součásti svého majetku (kleče) na jiné
vlastnosti tohoto lesního majetku, jež dokonce jsou vlastnostmi preferovanými, pro než lesní
zákon takové lesy zařadil mezi lesy zvláštního určení, tento výklad je nesprávný mj. pro rozpor
s účelem a duchem řady zákonů, včetně zákona lesního.
Podle předpisů o lesích je nutno brát specifické ohledy na péči o ekosystémy, zejména
v lesích zvláštního určení a v lesích ve zvláště chráněných územích. Proto podle ust. §4 odst. 4
písm. a) vyhlášky č. 84/1996 Sb. lesní hospodářský plán v lesích přírodní rezervace musí
obsahovat údaj o všech těžbách a jejich rozsahu v daném decenniu.
Je–li těžba kleče nezbytná z důvodů zachování zvláštních lesních ekosystémů nad hranicí
lesa, nejde o přání orgánu ochrany přírody, nýbrž jde o zákonnou povinnost učinit takové
opatření vyplývající ze zákona. Výše a umístění těžeb v lesních národních přírodních rezervací
a I. zóny CHKO je nepochybně součástí doporučujících ustanovení lesního hospodářského
plánu, přesto však povinnou. Ostatně i doporučující ustanovení nejsou sice závazná, ale jejich
obsah je předmětem schválení ze strany orgánu státní správy lesů. Každopádně však pěstební
a těžební zásahy, které nejsou v souladu se schváleným lesním hospodářským plánem, podléhají
samostatnému závaznému stanovisku orgánu ochrany přírody - §4 odst. 3 zákona o ochraně
přírody a krajiny s použitím argumentu a contrario.
Předpisy lesního práva předpokládají umístění veškerých těžeb v daných lesích dokonce
i pro účely závazného ustanovení lesního hospodářského plánu, totiž maximální výše těžeb.
Podle §8 odst. 14 vyhlášky č. 84/1996 Sb. „v lesích prvních zón národních parků a prvních zón
chráněných krajinných oblastí, národních přírodních rezervací a přírodních rezervací je pro určení
výše těžby rozhodující schválený plán péče pro tato území“. S ohledem na účelové hospodaření
na daných pozemcích nemusí jít pouze o výši těžeb maximální, ale lze uvažovat i o určení výše
povinné těžby pro zachování cíle účelového hospodaření (prostřednictvím odchylného opatření
ve smyslu §36 lesního zákona).
Stěžovatel dále ocitoval §65 zákona o ochraně přírody a krajiny a dovodil, že smyslem
uvedené úpravy je vyloučit vydání takových rozhodnutí správních orgánů, jež by obsahově byla
v rozporu s uvedeným zákonem. Pokud podle dřívějšího znění §4 odst. 3 závazná stanoviska
ke schválení lesního hospodářského plánu směřovala pouze k posouzení z hlediska ekologické
stability, v ostatních otázkách nevylučovala režim dohody podle §65 uvedeného zákona.
Po novele obsažené v zákoně č. 289/1995 Sb. bylo závazné stanovisko vydáno k ochraně zájmů
podle celého zákona o ochraně přírody a krajiny, a proto by také měly být záležitosti ochrany
přírody vyřešeny v rámci řízení o závazném stanovisku ke schválení lesního hospodářského plánu
vydávaného formou řádného správního rozhodnutí a nikoli cestou speciálních právních nástrojů,
jež má orgán ochrany přírody k dispozici. Stěžovatel uzavřel, že rozhodnutí, jež by se řídilo
názorem soudu, by bylo v rozporu s mezinárodními závazky, k nimž Česká republika
přistoupila, jakož i se závazky vyplývajícími ze směrnice č. 92/43/EHS a směrnice č. 79/409/
EHS, ač má za to, že příslušnými ustanoveními a nástroji k prosazení ochrany i v zájmu Evropské
unie sám disponuje.
Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se v písemném vyjádření ke kasační stížnosti s kasačními důvody stěžovatele
neztotožnil. Uvedl, že žalovaný opřel své rozhodnutí toliko o Listinu základních práv a svobod.
Z rozhodnutí stěžovatele nevyplynulo, jaké ustanovení konkrétního právního předpisu stanoví
nejvyšší přípustnou míru poškození životního prostředí, kterou by žalobce protiprávně překročil.
Žalobce se nebrání zamezování dalšího šíření kleče do porostů zachovalého bezlesí tam, kde je
to náležitě odůvodněno požadavky ochrany přírody, nesouhlasí však s tím, aby byl fakticky nucen
vyřezávat, či jiným způsobem odstraňovat již v daném území po dlouhou dobu existující klečové
porosty. Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že napadené rozhodnutí - závazné stanovisko
podle §4 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny je samo o sobě schopno zasáhnout právní
sféru žalobce a potažmo schopno soudního přezkumu (srovnej usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 47/2005 - 86 ze dne 21. 10. 2008). Procesní postup
podle §149 nového správního řádu nelze vztáhnout na předmětné závazné stanovisko z důvodů
vyloučení aplikace správního řádu pro schvalování lesního hospodářského plánu (vyjma
vypořádání námitek - §27 odst. 5 zákona o lesích).
Stěžovatel v kasační stížnosti předně uvedl, že Městský soud v Praze své právní
závěry neodůvodnil, stejně tak neodůvodnil, proč jeho argumenty v napadeném rozhodnutí
a ve vyjádření k žalobě považuje za liché.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodovací důvody jsou z odůvodnění rozsudku
jasně patrny, nelze je tedy hodnotit jako takové, jež se se žalobními námitkami ve vztahu
k napadenému rozhodnutí stěžovatele vyrovnaly nedostatečně.
Skutečnost, že Městský soud v Praze rozhodl o pravomocnému rozhodnutí
o nesouhlasném závazném stanovisku k lesnímu hospodářskému plánu v době, kdy byl
již schválen nový lesní hospodářský plán na základě nového souhlasného závazného stanoviska
stěžovatele, není s to jako kasační námitka přivodit jiné nazírání na přezkum rozhodnutí
o nesouhlasném závazném stanovisku stěžovatele ve vztahu k určení rozhodného období,
k němuž se přezkum před krajskými soudy upíná (§75 odst. 1 s. ř. s.).
Problematika lesního hospodářského plánování je upravena v ustanoveních §24 až §27
lesního zákona, podrobnosti stanoví vyhláška č. 84/1996 Sb., o lesním hospodářském plánování.
Ze smyslu a účelu lesního zákona vyplývá, že cílem lesního hospodářského plánování
je navrhnout v lese taková hospodářská opatření, aby les po celou dobu své existence plnil
všechny své funkce (produkční i mimoprodukční). Cílem právní úpravy lesního hospodářského
plánování je rovněž pokrytí všech lesů na území ČR některým z plánovacích nástrojů
(lesní hospodářský plán nebo lesní hospodářská osnova), a to bez ohledu na jejich výměru
nebo vlastníka.
Podle ustanovení §24 lesního zákona jsou lesní hospodářské plány nástrojem vlastníka
lesa a zpracovávají se zpravidla na deset let (odst. 1). Obsahují ustanovení závazná a doporučující,
přičemž závaznými ustanoveními plánu jsou maximální celková výše těžeb a minimální podíl
melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostu (odst. 2). Právnické a fyzické osoby,
které vlastní více než 50 ha lesa, jsou povinny zabezpečit zpracování lesních hospodářských plánů
(odst. 3) a osoby, pro které byly plány schváleny, jsou povinny dodržovat jejich závazná
ustanovení (odst. 5). Podle ustanovení §26 tohoto zákona mohou lesní hospodářské plány
zpracovávat pouze osoby s licencí udělenou Ministerstvem zemědělství, přičemž náklady
na jejich zpracování hradí vlastník lesa. Pokud mohou být dotčena práva, právem chráněné zájmy
nebo povinnosti právnických a fyzických osob, mohou tyto osoby, stejně jako orgány státní
správy, uplatnit své připomínky a požadavky na zpracování lesních hospodářských plánů
nejpozději v termínu stanoveném schvalujícím orgánem státní správy lesů.
Jak vyplývá z vyhlášky č. 84/1996 Sb., o lesním hospodářském plánování, lesní
hospodářský plán obsahuje tři části: 1. textovou část, která mj. obsahuje definování
hospodářských cílů vlastníka lesů, stanovení hospodářského záměru na období platnosti plánu
a výše a zdůvodnění závazných ustanovení plánu, 2. hospodářskou knihu, která obsahuje údaje
o stavu lesa, návrh hospodářských opatření a plochovou tabulku, sestávající z výčtu parcelních
čísel všech pozemků určených k plnění funkcí lesa pojatých do plánu, a 3. lesnické mapy,
jejichž součástí je prostorové rozdělení lesa. Podle ustanovení §11 odst. 4 této vyhlášky se lesní
hospodářské plány schvalují s platností k 1. lednu stanoveného roku, přičemž v období
do schválení plánu se vlastník lesa řídí návrhem plánu, což se však nevztahuje na hospodářská
opatření podléhající výjimce podle §31 odst. 2 (stanovená velikost nebo šířka holé seče) a §33
odst. 4 (zákaz provádění úmyslné mýtní těžby v lesních porostech mladších 80 let) lesního
zákona.
Při hospodaření v lesích je vlastník lesa vedle lesního zákona a prováděcích právních
předpisů povinen dodržovat povinnosti stanovené zákonem č. 114/1992 Sb., jelikož les je ex lege
významným krajinným prvkem, který má důležitou funkci pro uchování ekologické stability
krajiny. Proto je jednou z podmínek schválení lesního hospodářského plánu závazné stanovisko
orgánu ochrany přírody. Orgán státní správy lesů přitom může lesní hospodářský plán schválit
pouze tehdy, pokud není v rozporu s ostatními právními předpisy, zejména se zákonem
č. 114/1992 Sb. Pokud vlastník lesa hospodaří bez schváleného lesního hospodářského plánu
(či bez převzaté lesní hospodářské osnovy), je povinen si vyžádat závazné stanovisko ke každému
pěstebnímu nebo těžebnímu zásahu, s výjimkou nahodilé těžby [a contrario §4 odst. 3 věta druhá
cit. zákona], jak ostatně stěžovatel uváděl již v kasační stížnosti.
Podstatné v souzené věci bylo posoudit, zda může orgán ochrany přírody podmiňovat
schválení závazného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu stanovením povinností,
které směřují k odstraňování dřevinných porostů v ochranných lesích.
Městský soud v Praze vyslovil, že borovice kleč není v daném území chráněné krajinné
oblasti původní vegetací, rovněž lze mít dle jeho názoru za napevno postavené, že byla prokázána
její škodlivost.
Stěžovatel již při jednání u Městského soudu v Praze uváděl, že disponuje k ochraně
přírody různými prostředky, ale v prvé řadě je nutno zaujmout stanovisko v rámci schvalovacího
řízení při vydání závazného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu. Stěžovatel připustil
možnost aplikovat opatření uvedené v §66 a v §68 zákona o ochraně přírody a krajiny, nicméně
tento nástroj nebyl dle stěžovatele na místě, jelikož by nahrazoval povinnost vlastníka
nepoškozovat životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Je tedy nutno odpovědět na otázku, zda pomocí institutu závazného stanoviska k lesnímu
hospodářskému plánu lze docílit promítnutí požadavků redukce kleče do lesního hospodářského
plánu.
Nejvyšší správní soud uvádí, že při vydání závazného stanoviska (§4 odst. 3 zákona
o ochraně přírody a krajiny) orgán ochrany přírody hledisky uvedeného zákona posuzuje,
zda lesní hospodářský plán není s tímto zákonem v rozporu. Je třeba vycházet ze skutečnosti,
že lesní hospodářský plán je základním nástrojem vlastníka lesa – žalobce. V posuzovaném
lesním hospodářském plánu se redukce kleče vyskytovala v popisu porostních skupin, ale nebyla
umístěna jako těžba s plošným vyjádřením. Podle §24 odst. 2 lesního zákona lesní hospodářské
plány obsahují ustanovení závazná a doporučující. Závazným ustanovením plánu jsou maximální
celková výše těžeb a minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostu.
Jiná ustanovení lesního hospodářského plánu mají tedy, a contrario pouze povahu doporučující
a nezakládají povinnosti.
Podle §8 odst. 12 vyhlášky č. 84/1996 Sb. je v lesích prvních zón národních parků
a prvních zón chráněných krajinných oblastí, národních přírodních rezervací a přírodních
rezervací pro určení výše těžby rozhodující schválený plán péče pro tato území. Tomuto
ustanovení je však nutno rozumět tak, že výše těžby je v daných lesích schváleným plánem
pouze limitována, vlastník lesa nesmí v těchto lesích provést těžbu ve větším rozsahu než podle
plánu péče přípustném. Výkladem tohoto ustanovení není možno dospět ke stěžovatelem
podávaným závěrům, že „lze uvažovat i o určení výše povinné těžby pro zachování cíle
účelového hospodaření“. Na tomto místě Nejvyšší správní soud navíc podotýká, že i při zahrnutí
stěžovatelem požadované těžby do lesního hospodářského plánu, z lesního hospodářského plánu
sama o sobě nevyplývá povinnost požadovanou těžbu uskutečnit.
Stěžovatel dále napadal závěry Městského soudu v Praze ohledně otázky, zda redukci
kleče lze považovat za zlepšování přírodního a krajinného prostředí ve smyslu §68 odst. 1
zákona č. 114/1992 Sb., či se jedná toliko o povinnost nepoškozovat a neohrožovat životní
prostředí. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že povinnost zabránit poškození a ohrožení
životního prostředí z důvodu vlastní činnosti mají vlastníci a všichni oprávnění k působení
na životní prostředí. Stěžovatel v podstatě požadoval po žalobci a zpracovateli lesního
hospodářského plánu, aby sám navrhl způsob, jak dostát povinnosti neškodit životnímu prostředí
a přírodě, z níž dle jeho názoru vyplývá nezbytnost redukce kleče uvedené ve schválených
plánech péče o zvláště chráněné území v lesním hospodářském plánu. Tak se i stalo, neboť
žalobce v popisné části lesního hospodářského plánu považoval za dostatečné, že k redukci kleče
mělo dojít až na základě individuálních záměrů Správy CHKO po rozhodnutí orgánu státní
správy lesů, a to z důvodů nepříslušnosti žalobce k interpretaci toliko rámcových návrhů plánů
péče a jejich předpokládaný rozpor se zákonem o lesích. Údaje byly promítnuty v popisné části
porostních skupin posuzovaného lesního hospodářského plánu (např. „Plán péče: Redukce
kosodřeviny dle studie Bureš 2005 v rozsahu 20%“). Stanovení výše těžby pak považoval žalobce
za nemožné, jelikož borovice kleč nedosahuje uvedené tloušťky, nemá zásobu hroubí (§4 - §7
vyhlášky č. 84/1996 Sb.) a její odstranění proto nemůže vést ke snížení porostních zásob. Slovní
popis byl dostatečný způsob, jak začlenit informaci o plánovaném opatření k redukci. Stěžovatel
se mýlí, pokud z uvedeného dovozuje budoucí nemožnost provedení redukce kleče. Ustanovení
lesního hospodářského plánu mají v tomto smyslu toliko doporučující povahu, nezakládají,
nemění ani neruší práva a povinnosti ohledně likvidace kosodřeviny a ani nemohou nahradit
případná rozhodnutí orgánů veřejné správy, byť nejsou zařazeny způsobem, který by redukci
kleče umožnil bez dalšího.
Při posouzení věci ze spisu bezpečně vyplynulo, že žalobce kleč v posuzovaném území
nerozšiřuje, či slovy Městského soudu v Praze, žalobce kleč sám svojí činností do chráněného
prostoru neumístil, respektive jedná se o historickou výsadbu (výsadba z období konce 19. století
až do 50. let 20. stol.) V rozhodnutí stěžovatele se pojednává o situaci, kdy však „nejde
o nadstandardní zlepšování, nýbrž odstraňování závadného stavu“ a stěžovatelova argumentace
se opírá o §6 odst. 2 zákona č. 17/1992 Sb., kdy „poškozování životního prostředí je zhoršování
jeho stavu znečisťováním nebo jinou lidskou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy“.
Rozšiřování kleče jako geograficky nepůvodního druhu je možno pojímat i jako znečišťování
životního prostředí ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 17/1992 Sb.: „znečišťování životního
prostředí je vnášení takových fyzikálních, chemických nebo biologických činitelů do životního
prostředí v důsledku lidské činnosti, které jsou svou podstatou nebo množstvím cizorodé
pro dané prostředí“.
Nejvyšší správní soud však s těmito závěry nesouhlasí a dává za pravdu Městskému
soudu v Praze. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že rozhodnutí stěžovatele neobsahuje
ustanovení, stanovící nejvyšší přípustnou míru poškození životního prostředí vyjádřenou
zákonem o lesích, zákonem o ochraně přírody a krajiny, kterou by žalobce strpěním existence
kleče v ochranných lesech protiprávně překročil, pokud by požadovanou redukci kleče nepromítl
do výše a umístění těžeb v lesním hospodářského plánu.
Zdejší soud má shodně s Městským soudem v Praze za to, že odstranění existujících
porostů kleče z důvodu ochrany přírody je změnou již existujícího stavu dochovaného životního
prostředí v zájmu ochrany přírody, která vede ke zlepšování přírodního prostředí.
K požadovanému stavu zlepšování přírodního prostředí však lze dospět např. pomocí
§68 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Toto ustanovení však neukládá vlastníkům
a nájemcům pozemkům právem vynutitelnou povinnost, která by musela být promítnuta
do lesního hospodářského plánu, nýbrž je spíše programovým ustanovením.
Pokud však nebyl žalobce k odstranění kleče povinen, nemůže být skutečnost, že tato
redukce nebyla promítnuta do návrhů těžeb u jednotlivých porostů, ale žalobcem toliko popsána
výše uvedeným způsobem v lesním hospodářském plánu, důvodem k nevydání souhlasného
závazného stanoviska podle §4 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Tím, že orgán ochrany přírody opřel své rozhodnutí o důvody, které zákon o ochraně
přírody a krajiny nepřipouští, zatížil své rozhodnutí nezákonností. Městský soud v Praze
proto nepochybil, pokud rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadami podle §103 odst. 1 písm. a) ani d ) s. ř. s. a kasační stížnost proto
v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobce měl ve věci úspěch, nevznikly
mu však náklady řízení o kasační stížnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu