ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.100.2009:73
sp. zn. 4 Ads 100/2009 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: R. G., zast.
Mgr. Bogdanem Hajdukem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 190/12, Český Těšín, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2007, č. j. 43 Cad
198/2007 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele Mgr. Bogdanu Hajdukovi, advokátovi, se s t a n o v í
ve výši 3072,60 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 6. 2006, č. X, odňala Česká správa sociálního zabezpečení (dále
též „žalovaná“), žalobci podle §56 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění od 1. 8.
2006 částečný invalidní důchod. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že podle posudku
Okresní správy sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou ze dne 15. 5. 2006 již žalobce není
částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho
schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 15 %.
Podáním ze dne 29. 8. 2007 postoupila žalovaná Městskému soudu v Praze žalobu,
kterou žalobce odevzdal k poštovní přepravě dne 19. 6. 2007. V předkládací zprávě žalovaná
uvedla, že si je vědoma, že místně příslušným soudem v předmětné věci je podle ustanovení §89
odst. 4 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení Krajský
soud v Ostravě, zmíněnou žalobu však přesto postupuje Městskému soudu v Praze,
neboť žalobce ji tomuto soudu adresuje a žalovaná není kompetentní k rozhodnutí o místní
příslušnosti soudu. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo žalobci
doručeno dne 26. 6. 2006. Žaloba však byla podána k poštovní přepravě až dne 19. 6. 2007
(takřka za rok) a žalované byla doručena dne 22. 6. 2007. Žalovaná proto namítala její opožděné
podání, neboť byla podána až po marném uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby.
Dodala, že žalobce byl poučen o způsobu a lhůtě k podání žaloby přímo v napadeném
rozhodnutí, přesto ji podal až po uplynutí této lhůty. S ohledem na výše uvedené žalovaná
navrhla, aby žaloba byla jako opožděně podaná odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”).
Žalobce v podané žalobě namítal, že rozhodnutí žalované neodpovídá faktickému stavu
věci. Uvedl, že pro tuto věc je rozhodující rozsudek Oblastního soudu v Nowym Sączi
ze dne 21. 02. 2006, sp. zn. IV. U 457/06, kterým bylo změněno rozhodnutí Správy sociálního
zabezpečení v Nowym Sączi tak, že žadateli (žalobci) přiznal nárok z titulu částečné pracovní
neschopnosti ode dne 1. 10. 2005 do dne 8. 9. 2007 z důvodu recidivujících depresivních poruch.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2007, č. j. 3 Cad 71/2007 – 21, věc
postoupil s ohledem na ustanovení §89 odst. 5 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., Krajskému
soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 12. 2007, č. j. 43 Cad 198/2007 – 26,
žalobu odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na §72 odst. 1 s. ř. s., podle kterého lze žalobu podat
do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení
nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou a odst. 4
téhož ustanovení, podle kterého zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout. Uvedl,
že z přípisu žalované a fotokopie dodejky zjistil, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno
dne 26. 6. 2006. V tento den začala plynout dvouměsíční lhůta k podání žaloby, která uplynula
dne 26. 8. 2006. Žalobce však podal žalobu proti rozhodnutí žalované k poštovní přepravě
teprve dne 19. 6. 2007 a proto krajskému soudu nezbylo, než žalobu podle §46 odst. 1 písm. b)
jako opožděně podanou odmítnout.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel”) namítal, že během
rozhodování ve věci nebylo přihlédnuto k tomu, že mu ZUS, oddělení v Nowym Sączu (polský
orgán sociálního zabezpečení) v příloze dopisu ze dne 29. 5. 2007 zaslal napadené rozhodnutí
žalované a poučil jej, že má právo odvolat se k soudu ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení
rozhodnutí. Stěžovatel je proto přesvědčen, že pokud v souladu s tímto poučením podal v červnu
2007 žalobu, tak dvouměsíční lhůtu dodržel. Dále uvedl, že lékařský posudek, který jej uznal
schopným práce, byl vyhotoven bez jakéhokoliv vyšetření stěžovatele a poukázal na skutečnost,
že Oblastní soud v Nowym Sączi změnil rozhodnutí ZUS, oddělení v Nowym Sączu tak, že uznal
právo stěžovatele na důchod z titulu částečné invalidity počínaje dnem 1. 10. 2005 z důvodu
opakujících se depresí, což znamená, že stěžovatel byl ke dni, kdy ho český lékař uznal schopným
práce, ve skutečnosti práce neschopen.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 4. 2009, č. j. 43 Cad 198/2007 – 57,
ustanovil zástupcem stěžovatele, Mgr. Bogdana Hajduka, advokáta a uložil mu, aby ve lhůtě
jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení doplnil podanou kasační stížnost,
zejména aby upřesnil, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je rozhodnutí žalované napadáno.
Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti podaném prostřednictvím ustanoveného advokáta
uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a e) s. ř. s. Vyjádřil
přesvědčení, že jeho žaloba ze dne 15. 6. 2007 proti rozhodnutí žalované byla podána ve lhůtě
stanovené v §72 odst. 1 s. ř. s. Stěžovateli sice bylo dne 26. 6. 2006 doručeno předmětné
rozhodnutí žalované, avšak pouze v českém jazyce a stěžovatel proto tomuto rozhodnutí
neporozuměl. Až teprve v dopise polského orgánu sociálního zabezpečení ze dne 29. 5. 2007
byl stěžovateli doručen překlad napadeného rozhodnutí žalované do polského jazyka s poučením
o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí ve lhůtě 2 měsíců žalobu u příslušného soudu.
V návaznosti na to podal stěžovatel žalobu proti předmětnému rozhodnutí žalované.
S tímto rozhodnutím stěžovatel nesouhlasí ani věcně, neboť se domnívá, že nebyly splněny
podmínky pro jeho vydání, jelikož stěžovatel byl v době jeho vydání částečně invalidním.
Poukázal na skutečnosti, že v této záležitosti rozhodoval Krajský (Okręgowy) soud v Nowym
Sączu, a to rozsudkem ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. IV U 457/06, ve kterém přiznal stěžovateli
právo na částečný invalidní důchod z důvodu jeho částečné invalidity. Stěžovateli
dále není známo, z čeho žalovaná vycházela při rozhodování o jeho zdravotním stavu.
Avšak vzhledem k tomu, že v době rozhodování žalované mu byl přiznán invalidní důchod
v Polské republice, má stěžovatel za to, že skutková podstata, z níž žalovaná při vydání
předmětného rozhodnutí vycházela neměla oporu ve spisech nebo s nimi byla v rozporu
a proto měl soud rozhodnutí žalované zrušit. S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že proti dosavadnímu způsobu řízení
nemá námitky a plně se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu vysloveném
v jeho usnesení.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. b) a e) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodů tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Popsané důvody kasační stížnosti nasvědčují závěru, že je dán toliko důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům
podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Je-li dán důvod podle písm. e),
vylučuje to důvody podle písm. a) až d), neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(žaloby) nebo o zastavení řízení v každém případě i tehdy, byla-li v něm soudem nesprávně
posouzena právní otázka ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, nepřihlédl - li soud k vadám
řízení před správním orgánem uvedeným v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., bylo-li řízení u krajského
soudu zmatečné ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nebo je-li rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ostatně již ve svém rozhodnutí ze dne
21. 4. 2005, sp. zn. 3 Azs 33/2004, Nejvyšší správní soud konstatoval, že je-li kasační stížností
napadeno usnesení soudu o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci
pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Ze shora uvedeného je patrno, že stěžovatel v posuzované věci činí spornou
především otázku, zda žalobu podal včas či nikoliv, když namítá, že ji podal v návaznosti
na poučení, jehož se mu dostalo v přípise polského orgánu sociálního zabezpečení
ze dne 29. 5. 2007.
Z doručenky založené ve správním spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že napadené
rozhodnutí žalované ze dne 15. 6. 2006, č. X, kterým odňala stěžovateli podle §56 zákona č.
155/1995 Sb., od 1. 8. 2006 částečný invalidní důchod, bylo stěžovateli doručeno dne 26. 6. 2006.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s., lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí
bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě
podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Podle odst. 4 téhož ustanovení
zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
Podle §40 odst. 1 s. ř. s., lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím
soudu počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující
její počátek. To neplatí o lhůtách stanovených podle hodin. Podle odst. 2 lhůta určená
podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem,
který určil počátek lhůty. Není-li takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního
dne tohoto měsíce. Podle odst. 3 připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,
je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. To neplatí o lhůtách stanovených
podle hodin.
Jestliže tedy bylo stěžovateli doručeno napadené rozhodnutí žalované v pondělí
dne 26. 6. 2006, pak lhůta dvou měsíců stanovená k podání žaloby v §72 od st. 1 s. ř. s. počala
běžet v sobotu dne 27. 6. 2006 (§40 odst. 1 s. ř. s.) a skončila v pondělí dne 28. 8. 2006,
neboť dne 26. 8. 2006 byla sobota (§40 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Podle údajů obsažených na obálce byla žaloba podána k poštovní přepravě
až dne 19. 6. 2007. Stalo se tak až po marném uplynutí lhůty k podání žaloby. Ostatně
opožděnost podání žaloby je patrna i z data jejího sepsání – dne 15. 6. 2007. Nezbývá
tudíž než konstatovat, že lhůta pro podání žaloby byla zmeškána téměř o 10 měsíců a krajský
soud postupoval správně, pokud žalobu podle §46 odst. 1 písm. b) jako opožděně podanou
odmítnul. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že žaloba
byla podána opožděně. Na tom nic nemění ani pochybení, kterého se krajský soud dopustil tím,
když vyslovil, že lhůta pro podání žaloby uplynula dne 26. 8. 2006 a nezohlednil skutečnost,
že v tento den byla sobota, vzhledem k čemuž lhůta pro podání žaloby uplynula až v pondělí
dne 28. 8. 2006.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že mu dne 26. 6. 2006 sice bylo doručeno
předmětné rozhodnutí žalované, avšak pouze v českém jazyce. Stěžovatel
proto tomuto rozhodnutí neporozuměl. Teprve až v příloze dopisu polského orgánu sociálního
zabezpečení ze dne 29. 5. 2007 mu byl doručen překlad napadeného rozhodnutí žalované
do polského jazyka s poučením o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí ve lhůtě 2 měsíců
žalobu u příslušného soudu. Stěžovatel je proto přesvědčen, že pokud v souladu
s tímto poučením podal v červnu 2007 žalobu, tak dvouměsíční lhůtu dodržel.
Této argumentaci stěžovatele není možné přisvědčit už jenom proto,
že by ve svých důsledcích vedla k tomu, že počátek běhu lhůty pro podání žaloby by záležel
na tom, kdy mu polský orgán sociálního zabezpečení, či jakýkoli jiný správní orgán (subjekt) zašle
rozhodnutí českého orgánu sociálního zabezpečení (ČSSZ) a poučí jej možnosti a lhůtě k podání
žaloby. Připuštění takovéto relativizace lhůty pro podání žaloby by ve svém důsledku vedlo
ke zpochybnění veškerých účinků správního rozhodnutí i dlouho po uplynutí lhůt k podání
žaloby proti takovémuto rozhodnutí, což by znamenalo rozpor s požadavkem právní jistoty,
jakožto jedním z elementárních principů právního státu. Nejvyšší správní soud připomíná,
že ČSSZ standardně postupuje tak, že svá rozhodnutí ČSSZ po jejich vydání doručuje přímo
adresátům, což platí jak pro tuzemské tak i zahraniční adresáty.
Přihlédnout je také třeba k principu presumpce platnosti a správnosti správních aktů.
Na vydané správní akty se, díky této zásadě, hledí jako na akty existující, platné, správné a právně
závazné. Díky těmto vlastnostem jsou schopny působit do rozličných oblastí a především dávat
vznik, změnu nebo zánik práv a povinnostem, která tvoří obsah právních vztahů. Adresáti
těchto aktů jsou povinni se jimi řídit a jejich ustanovení respektovat. Výše uvedená zásada slouží
k tomu, aby vydané správní akty, zejména v podobě správních rozhodnutí, byly respektovány,
a to až do doby, než budou případně pravomocně zrušeny nebo nahrazeny akty jinými.
I s přihlédnutím ke shora popsané zásadě presumpce správnosti aktů, tak je zřejmé,
že tvrzení o tom, že správní rozhodnutí nesprávně zasáhlo do právní sféry účastníka
řízení (stěžovatele) je třeba vznést (podat žalobu) v zákonem stanovených lhůtách.
Bylo tedy především odpovědností stěžovatele, aby aktivně a důsledně dbal svých práv,
tedy zvážil své postavení, a podniknul včas, tj. v zákonem stanovených lhůtách, příslušné kroky
k jejich ochraně. Stěžovatel sám totiž nese odpovědnost za volbu a včasnost adekvátních
právních prostředků sloužících k ochraně jeho práv a právem chráněných zájmů. Soud
je zákonnou lhůtou pro podání žaloby vázán a její zmeškání nemůže prominout.
Pokud není žaloba proti správnímu rozhodnutí podána včas, nemůže se jí správní soud věcně
zabývat a je povinen ji pro opožděnost odmítnout. Odmítnutí žaloby stěžovatele v posuzovaném
případě proto Nejvyšší správní soud považuje za naprosto přirozený a obvyklý důsledek starobylé
římskoprávní zásady vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt [právo pomáhá bdělým,
ne spícím, tj. práva náleží těm, kdo se o ně starají, nikoli těm, kteří o ně nepečují (Codex
Iustinianus 7, 40 1)]. Citovaná zásada odráží konstrukci, podle níž je mechanismus fungování
(zde) procesního práva vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci
svých zájmů právně relevantním chováním (subjekt práva má činit kroky k ochraně svých práv
včas a způsobem, aby jejich ochranu zbytečně neohrožoval). Stěžovatel se tak nemůže úspěšně
dovolávat zásahu do svých práv, neboť nepříznivý důsledek v podobě odmítnutí žaloby
pro opožděnost si způsobil sám svým vlastním chováním.
Pochybení stěžovatele neomlouvá ani neznalost českého jazyka. Nic mu totiž nebránilo
nechat si rozhodnutí žalované přeložit do polského jazyka. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud poukazuje na §16 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle kterého se v řízení jedná
a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány
i v jazyce slovenském. Podle odst. 3 téhož ustanovení každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk,
jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará
na své náklady. V řízení o žádosti si žadatel, který není občanem České republiky, obstará tlumočníka
na své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak. Z výše uvedených ustanovení správního řádu je zřejmé,
že žalovaná nijak nepochybila, pokud napadené rozhodnutí vyhotovila v českém jazyce
a takto je zaslal stěžovateli. Námitce stěžovatele v níž namítal včasnost podání žaloby tak Nejvyšší
správní soud uzavírá, že jí nepřisvědčil a znovu zdůrazňuje, že rozhodující pro počátek běhu
lhůty pro podání žaloby je den, kdy bylo stěžovateli doručeno předmětné rozhodnutí žalované.
S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie
se již Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou stěžovatele na pochybení žalovaného
při zjišťování skutkového stavu a námitkami směřujícími proti napadenému rozhodnutí žalované,
neboť by to bylo zcela nadbytečné, za situace, kdy je zřejmé, že tyto námitky nemohou
na celkovém posouzení věci cokoli změnit, jelikož stěžovatel vskutku podal žalobu opožděně.
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel nebyl v kasační stížnosti
úspěšný a žalované žádné náklady řízení nevznikly (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s.).
V řízení o kasační stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu byl stěžovateli
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2009, č. j. 43 Cad 198/2007 – 57, ustanoven
zástupcem Mgr. Bogdan Hajduk, advokát, přičemž jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování
platí stát, jak vyplývá z ustanovení §120 a §35 odst. 8 věty první s. ř. s. Z tohoto důvodu
Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za dva úkony právní
služby, tj. převzetí a příprava zastoupení (do tohoto úkonu právní služby zdejší soud zahrnul
rovněž studium spisu dne 7. 5. 2009) a písemné podání soudu ve věci samé (doplnění kasační
stížnosti ze dne 19. 5. 2009) podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedené úkony tak náleží zástupci
stěžovatele odměna ve výši 2 x 500 Kč podle §7 a §9 odst. 2 advokátního tarifu (tarifní hodnota
ve věcech důchodového pojištění činí pouze 1000 Kč) a dále režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupci stěžovatele dále náleží 582 Kč za cestovné
advokáta, resp. jeho substituta, k prostudování spisu z Českého Těšína do Ostravy a zpět (§13
odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a částka 400 Kč, která představuje náhradu za čas strávený
touto cestou v rozsahu čtyř započatých půlhodin po 100 Kč [§14 odst. 1 písm. a), odst. 3
advokátního tarifu], tj. celkem 2582 Kč. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, a proto se podle §35 odst. 8 s. ř. s. jeho odměna zvyšuje o částku odpovídající
této dani, která činí 19 % z částky 2582 Kč, tj. 490,60 Kč. Zástupci stěžovatele
tak bude vyplacena částka ve výši 3072,60 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
K podání ustanoveného advokáta ze dne 7. 7. 2009, v němž advokát vypočetl
svou odměnu za zastupování na 4024 Kč, Nejvyšší správní soud uvádí, že již ve svém rozsudku
ze dne 13. 12. 2006, č. j. 1 Azs 47/2006 – 84, konstatoval, že setrvává na tom, že studium spisu
není samostatným úkonem, za nějž náleží odměna, s výjimkou uvedenou v §11 odst. 1 písm. f)
advokátního tarifu. Advokát stěžovatele požadoval přiznat odměnu za tři úkony právní služby
(převzetí a příprava zastoupení, prostudování spisu na soudě dne 2. 5. 2009, doplnění kasační
stížnosti ze dne 19. 5. 2009). V projednávaném případě pak byl studiem spisu, které advokát,
resp. jeho substitut, provedl u krajského soudu dne 7. 5. 2009, naplněn právě úkon převzetí
zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu (takovým úkonem není pouhé
převzetí obálky s usnesením ustanovujícím advokáta zástupcem nemajetného účastníka). Úkon
podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu [obdobně i úkon podle písm. a) téhož odstavce]
v sobě totiž zásadně zahrnuje určitý provázaný soubor dílčích činností advokáta při převzetí
případu a přípravě zastoupení, zejména pak takové činnosti jako úvodní pohovor se zastoupeným
a seznámení se s případem, čítaje v to i studium relevantních podkladů, včetně těch,
které jsou obsaženy v soudním spise. Jeho základní určující charakteristikou je účel (příprava
zastoupení) a to, že se děje v úvodní fázi poskytování právní služby. Studium spisu na soudě
je tak v posuzovaném případě nutno považovat za součást přípravy zastoupení ve smyslu §11
odst. 1 písm. b) advokátního tarifu.
Studium spisu Nejvyšší správní soud tedy zahrnul pod úkon právní služby spočívající
v převzetí a přípravě zastoupení, a proto ustanovenému zástupci k jeho návrhu odměnu
za něho samostatně nepřiznal. Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
bude ustanovenému zástupci proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu