ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.12.2009:83
4 Ads 12 /2009 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. D.,
zast. JUDr. Hanou Stavařovou, advokátkou, se sídlem Sady Svobody 448/4, Opava, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2008, č. j. 21 Cad
151/2006 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet JUDr. Hany Stavařové,
advokátky, se sídlem Sady Svobody 448/4, Opava.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 11. 2006, č. X žalovaná (Česká správa sociálního zabezpečení)
zamítla k 1. 8. 2006 žádost žalobce o starobní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §29 a
§74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. V odůvodnění rozhodnutí konstatovala,
že nárok na starobní důchod žalobci k požadovanému datu nevznikl, protože nezískal
potřebných 20 roků v I. A. kategorii. Dle předložených dokladů totiž v této kategorii nezískal
žádnou dobu pojištění. Nadále mu proto náleží částečný invalidní důchod.
Žalobce v podané žalobě namítal, že získal potřebných 20 roků v kategorii 1.A. Uvedl,
že v roce 1967 nastoupil k podniku Hutní montáže a. s. na montážní pracoviště, kde pracoval
jako montér hlavně na středních a generálních opravách vysokých pecí na NH Ostrava,
ve Vítkovicích, v Třinci a v Košicích. Toto tvrzení dokládá „Přílohou k žádosti o důchod
podle zákona o sociálním zabezpečení k průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní
kategorie podle nařízení vlády ČSSR č. 117/1998 Sb.“ ze dne 1. 9. 2005 a záznamem z jednání
komise pamětníků”. V doplnění žaloby pak žalobce uvedl, že podklady, kterými se žalovaná řídila
při vydání rozhodnutí ve věci byly chybné a namítá především nezákonnost
a nepřezkoumatelnost jejího rozhodnutí. Vyslovil podezření, že žalovaná jej možná zaměnila
s jinou osobou, když uvedla, že mu nadále náleží částečný invalidní důchod,
který však nikdy nepobíral a nepobírá. Poukázal na skutečnost, že k žádosti o starobní důchod
doložil tiskopis „Příloha k žádosti o důchod”, ve kterém bývalý zaměstnavatel žalobce Hutní
montáže a. s. opakovaně potvrdil žalobci dobu zaměstnání v I. A pracovní kategorii v době
od 1. 7. 1967 do 31. 7. 1968 a v době od 1. 8. 1970 do 31. 12. 1992, celkem 8586 dnů, tj. 23 roků
a 7 měsíců. Práce zařazené dle kvalifikačního katalogu v I. A pracovní kategorii vykonával žalobce
jako provozní zámečník - č. povolání dle katalogu 22 0-55, přestože je zaměstnavatel nesprávně
vykazoval jako zaměstnání elektromontéra. Po celou dobu pracovního poměru u Hutních
montáží a. s. žalobce vykonával sice nárazově práci elektromontéra, z větší části potom práci
provozního zámečníka, a to při opravách ocelářských pecí, kdy pracoval na částečně odstavených
vysokých pecích, případně na odstavených vysokých pecích, které byly v bezprostřední blízkosti
těch, které byly provozu. Tato práce odpovídá popisu pracovní činnosti uvedené v resortním
seznamu Federálního Ministerstva Všeobecného strojírenství z listopadu 1978 a dodatku
z června 1983, a to práci provozního zámečníka č. povolání 22 0-55. Jelikož příslušná pracovní
kategorie nebyla u žalobce vyznačena na jeho listech důchodového pojištění, byla žalobcem
použita k prokázání dob zaměstnání náležejících do I. A. pracovní kategorie „Příloha k žádosti
o důchod”, která byla vystavena bývalým zaměstnavatelem poprvé dne 17. 8. 2001
a poté opakovaně dne 1. 9. 2005 v návaznosti na závěr komise pamětníků ze dne 1. 9. 2005.
Žalobce poukázal na skutečnost, že jeho spolupracovníkům, kteří pracovali na stejných
pracovištích a za stejných podmínek byl přiznán žalovanou na základě stejných podkladů starobní
důchod v I. A pracovní kategorii. Jedná se o jeho bývalé spolupracovníky J. D., P. Š. a J. S..
Navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce podal žádost o starobní důchod,
kterou doložil přílohou č. 126 ze dne 17. 8. 2001. V příloze je uvedena doba zaměstnání
v preferované kategorii I. A od 1. 7. 1967 do 31. 7. 1967 a od 1. 8. 1970 do 31. 12. 1992.
Vzhledem k tomu, že žalovaná má ve své evidenci evidenční listy důchodového zabezpečení
za dobu od 1. 9. 1964 do 30. 9. 1995 u organizace Hutní montáže, a. s. Ostrava pouze s II. a III.
pracovní kategorií, byla uvedená organizace (zaměstnavatel) vyzvána k odstranění rozporů
v počtu dní zaměstnání. Zaměstnavatel upřesnil pouze to, že žalobce od 1. 9. 1964 nastoupil
do učebního poměru, od 1. 7. 1967 uzavřel pracovní poměr. Dále uvedla, že nelze odstranit
či vysvětlit rozpor mezi evidenčním listem a přílohou č. 126, neboť bývalý zaměstnanec,
který tuto záležitost vyřizoval, dosud nepředal veškeré dokumenty související s důchodovou
agendou. Vzhledem k tomu, že žalobce sice předložil přílohu č. 126, avšak zaměstnavatelská
organizace neodstranila rozpor mezi údaji o době zaměstnání potvrzené na evidenčním listu
a této příloze, setrvala žalovaná na tom, že preferovaná pracovní kategorie I. A není v případě
žalobce dostatečně a věrohodně prokázána. Záznam z jednání komise pamětníků nebyl žalované
k posouzení předložen. Jestliže žalobce nezískal žádnou dobu zaměstnání v I. pracovní kategorii,
nevznikl mu nárok na starobní důchod k 1. 8. 2006 ve smyslu §29 a §74 zákona o důchodovém
pojištění.
Krajský soud v Ostravě po jednáních provedených dne 15. 3. 2007, 17. 7. 2008
a 2. 10. 2008 rozsudkem ze dne 2. 10. 2007, č. j. 21 Cad 151/2006 – 54, rozhodnutí žalované
zrušil, věc jí vrátil k dalšímu řízení a rozhodl dále, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na nákladech řízení 6084 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do 30ti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí. Ve svém rozhodnutí vycházel z těchto podkladů: žádosti žalobce o starobní
důchod, evidenčních listů důchodového pojištění vydaných Hutními montážemi, a. s., tiskopisu
“Příloha k žádosti o důchod podle zákona o důchodovém pojištění k průkazu zaměstnání
patřících do I. a II. kategorie podle nař. vlády č. 117/88 Sb.”, záznamu z jednání “komise
pamětníků” ze dne 1. 9. 2005, výpovědi žalobce, výpovědi svědků A. S., J. K., K. Š., M. V., A. T.,
dávkového spisu J. K. a J. D., dopisu Hutních montáží, a. s. ze dne 16. 4. 2007, resortního
seznamu zaměstnání zařazených pro účely důchodového zaměstnání do I. a II. pracovní
kategorie vydaného Federálním ministerstvem všeobecného strojírenství z listopadu 1978,
Výnosu Federálního ministerstva hutnictví a těžkého strojírenství č. 2/1988 ze dne 14. 9. 1988.
Krajský soud poukázal na §74 zákona č. 155/1995 Sb. a §18 odst. 5 zákona č. 100/1988 Sb.,
a konstatoval, že provedeným dokazováním považuje za prokázané, že žalobce byl od 1. 7. 1967
do 30. 9. 1995 v pracovním poměru u Hutních montáží, a. s. Podle evidenčních listů
důchodového pojištění má v roce 1971 až 1977 vyznačenou pracovní činnost obsluha
montážních mechanizmů č. St 405-01, v roce 1978 až 1981 pracovní činnost elektromontér
č. 60 01 01 II., v letech 1967 až 1970 a od roku 1982 do roku 1992 je rubrika druh činnosti
v evidenčním listě nevyplněna. Žalovaná v osobním listě důchodového pojištění jako dobu
odpracovanou ve II. pracovní kategorii zhodnotila za rok 1971 239 dnů, v roce 1972 244 dnů,
v roce 1974 348 dnů, v roce 1975 334 dnů a od 1. 1. 1976 do 31. 12. 1981 2192 dnů. Hutní
montáže, a. s. však vzhledem k výnosu Federálního ministerstva hutnictví, strojírenství
a elektrotechniky ze dne 14. 9. 1988, č. j. 033/620/88 a vzhledem k výkladu pojmu pracoviště
pro údržbáře ze dne 9. 6. 1989, č. j. 033/639/89, podle kterého se pracovištěm rozumí vlastní
vysoká pec včetně skipového výtahu, ohřívače vysokopecního větru, čistírny vysokopecního
plynu a vlastního prašníku, a vztahuje se na povolání provozní elektrikář 22 0-54, provozní
zámečník 22 0-55, elektromontér 22 0-16 a další jmenovitě uvedená, vyžádaly od Železáren
Hrádek, Třineckých železáren, Poldi Kladno, Nové hutě Ostrava a Východoslovenských
železáren v Košicích potvrzení o tom, zda jejich pracovníci v údržbě jsou převážně zařazení
do I. pracovní kategorie. Jmenované organizace odpověděly kladně. Za stavu, kdy evidenční listy
důchodového pojištění žalobce nebyly vyplněny dostatečně a neodpovídaly skutečně vykonávané
pracovní činnosti žalobce a za situace neexistujících listinných podkladů po zničení archívů
po povodních v roce 1997, vydaly Hutní montáže, a. s. dne 17. 8. 2001 “Přílohu k žádosti
o důchod”, ve které potvrdily, že žalobce byl od 1. 7. 1967 do 31. 7. 1968 a od 1. 8. 1970
do 31. 12. 1992 v rozsahu 8586 dnů zařazen jako provozní zámečník číslo resortního seznamu
25 08 02, číslo kvalifikačního katalogu 22 0-55, a to v I. A pracovní kategorii, s popisem pracovní
činnosti údržba a opravářské práce vykonávané na pracovištích, kde více než polovina
pracovníků je zařazena do I. pracovní kategorie s nárokem na odchod do důchodu v 55 letech.
Po jednání s pracovníky Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě jmenoval ředitel
Hutních montáží, a. s. komisi pamětníků, která (kromě dalších) projednala žalobcův případ dne
1. 9. 2005 a zaměstnavatel poté vydal novou přílohu č. 126 s poznámkou o projednání v komisi
pamětníků. Podle ní z výpovědí slyšených svědků a ze sdělení žalobce vyplynulo, že vykonával
u Hutních montáží a. s. stále stejnou profesi, tj. provozního zámečníka, neboť prováděl opravy
ocelářských pecí za provozu nebo jejich částečném odstavení, to jest pracovní činnost uvedenou
ve výše citovaném kvalifikačním katalogu pod č. povolání 22 0-55, zařazenou do I. pracovní
kategorie.
Krajský soud dospěl k závěru, že Hutní montáže, a. s. neplnily řádně povinnost
stanovenou v §147 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 144/1988 Sb., podle které evidence,
kterou organizace vede o občanech musí obsahovat označení druhu pracovní činnosti,
přičemž u občanů, kteří vykonávají zaměstnání zařazené do I. nebo II. pracovní kategorie
se zapisují údaje o době a trvání práce a druh činnosti se označí podle názvosloví
a podle pořadových čísel uvedených v rezortních seznamech. Taková evidence však v případě
žalobce nebyla řádně vedena, stejně jako u dalších pracovníků (viz výpovědi svědků), kdy postup
oprav a doplňků evidenčních listů byl různý v závislosti na době odchodu do starobního důchodu
a na praxi jednotlivých pracovišť. Žalované je tato skutečnost známa, protože za stejných
podmínek a na základě stejných podkladů zhodnotila takto potvrzenou dobu jako dobu
odpracovanou v I. pracovní kategorii s nárokem na starobní důchod v 55 letech věku, konkrétně
u J. D., u kterého ale Hutní montáže, a. s. provedly opravu a doplnění evidenčních listů dne 19.
11. 2003, jak o tom vypovídal svědek T. Dobu pracovní činnosti v I. pracovní kategorii lze však
prokázat i jinými hodnověrnými doklady, svědeckými výpověďmi i podklady neúplnými, které
nemusí být samy o sobě dostatečným důkazem, ale ve spojení s jinými podklady mohou vést k
uznání správnosti prokazovaného tvrzení. Krajský soud vzal za prokázané, že žalobce vykonával
zaměstnání na stejných pracovištích a za stejných podmínek, odpovídající popisu pracovní
činnosti uvedené v resortním seznamu Federálního ministerstva Všeobecného strojírenství z
listopadu 1978, dodatku z června 1983 a sice práci provozního zámečníka č. povolání 22 0-55,
které je zařazeno do I. pracovní kategorie (I. A) pro účely důchodového zabezpečení, a to v době
od 1. 7. 1967 do 31. 7. 1968 a od 1. 8. 1970 do 31. 12. 1992. Krajský soud proto napadené
rozhodnutí zrušil pro vady řízení spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a věc
vrátil žalované k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že při vydání nového rozhodnutí
o žádosti žalobce o starobní důchod bude vycházet z výše uvedeného zjištění, potvrzeného
přílohou k žádosti o důchod č. 126.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále též jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka je toho názoru,
že ani obsáhlé dokazování provedené krajským soudem neprokázalo, že údaje na příloze č. 126
věrohodně potvrzují, že žalobce byl zařazen po dobu potřebnou pro vznik nároku na starobní
důchod v 55 letech v I. pracovní kategorii. Domnívá se, že ani během provedeného řízení
nebylo jednoznačně prokázáno, zda činnost žalobce byla skutečně vykonávána na rizikovém
pracovišti podle popisu práce uvedené v resortním seznamu a zda žalobce soustavně
nebo převážně práce uvedené v resortním seznamu vykonával. Stěžovatelka připomíná,
že průběžně kontrolovanou povinností organizací bylo při vykazování preferované kategorie
sledovat nejen, že činnost byla vykonávána na rizikovém pracovišti podle popisu práce
uvedeného v resortním seznamu, ale též zda pracující soustavně nebo převážně práce uvedené
v resortním seznamu vykonával. K tomuto účelu sloužily denní výkazy činnosti jednotlivých
pracovníků a pokud krajský soud tyto nemá k dispozici, lze je nahradit jen jinými
nezpochybnitelnými (zejména listinnými) důkazy. Podle názoru stěžovatelky
však nelze za nezpochybnitelný důkaz považovat přílohu č. 126 vyplněnou pouze na základě
závěru jednání komise pamětníků, což je v podstatě při absenci kvalitních listinných důkazů
svědecká výpověď, jejíž věrohodnost je výrazně narušena velkým časovým odstupem. Komise
pamětníků byly totiž zřízeny pouze jako pomocný poradní orgán, bez jakékoli právní subjektivity.
Tyto zvláštní komise měly pomáhat jak organizaci, tak i konkrétním pracovníkům při zjišťování
skutečnosti rozhodných pro zařazení zaměstnání do preferované pracovní kategorie.
Skutečnosti, zjištěné komisí pamětníků nejsou a nikdy nebyly považovány za stěžejní důkaz,
popř. jeden z důkazů ve správním řízení, ale pouze za určitý pomocný podklad pro organizaci pro
její vlastní potvrzení. Podle stěžovatelky lze sdělení organizace o podkladovém závěru komise
pamětníků chápat spíše jako vstřícnost organizace, což je ovšem signál, že je třeba případné
rozpory mezi novými (či spíše nově tvrzenými) skutečnostmi a dosavadními údaji došetřit.
Podle názoru stěžovatelky je třeba závěry komise pamětníků považovat za svědecké prohlášení.
Věrohodnost tohoto důkazu považuje stěžovatelka za značně problematickou s ohledem na velký
časový odstup. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že bylo dostatečně několika
svědeckými výpověďmi prokázáno, že žalobce vykonával po celou dobu zaměstnání
v preferované kategorii. Svědecké výpovědi se totiž v některých údajích liší či rozcházejí, svědci
sice byli zaměstnanci Hutních montáží a. s., ale nejedná se o přímé stálé spolupracovníky žalobce,
kteří by pravdivě, objektivně a zcela přesně mohli potvrdit skutečnou pracovní náplň žalobce
a časový úsek výkonu práce. Stěžovatelka je toho názoru, že absenci stěžejních listinných důkazů
v tomto případě nelze nahradit pouhou výpovědí svědků, kteří se s žalobcem pouze setkávali
na pracovištích, ale nebyli jeho přímými spolupracovníky. Stěžovatelka má dále za to, že §53
odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, svědecké prohlášení jako důkazní prostředek
nahrazující předložení listiny připouští jen v případě, že tak stanoví zvláštní zákon. Zvláštní
právní úprava obsažená v zákoně č. 582/1992 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení sice připouští v oblasti důchodového pojištění využít institut čestného prohlášení
podpořeného svědeckou výpovědí (ust. §85 odst. 5 téhož zákona), avšak pouze k prokázání doby
pojištění (zaměstnání), nikoli však k prokázání zařazení tohoto zaměstnání do preferované
pracovní kategorie. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že žalobce popřel pravost
svého podpisu na dřívějším evidenčním listě důchodového pojištění, rovněž tak i jeden člen
komise pamětníků zpochybnil během výslechu svůj podpis na záznamu protokolu o jednání
tříčlenné komise pamětníků ze dne 1. 9. 2005, což stěžovatelka považuje za velice neobvyklé,
navozující nedůvěru a vyvolávající značné pochybnosti o pravosti nově potvrzovaných údajů.
Provedené důkazní řízení, resp. výslechy svědků tento problém nijak nevyřešily a ani soud
se při svém rozhodování vůbec nevypořádal s nízkou mírou věrohodnosti nově vyhotovené
přílohy č. 126 vystavené na základě výsledku (nejednotného) jednání tříčlenné komise pamětníků
oproti údajům uvedeným v evidenčních listech důchodového zabezpečení, na jejichž správné
vyplňování ve vztahu k preferované pracovní kategorii byl v minulosti kladen velký důraz.
Stěžovatelka uzavírá, že svědeckými výpověďmi nelze v případě žalobce objektivně prokázat
skutečný výkon zaměstnání I. pracovní kategorie, takže není ani možné dostatečně zjistit úplný
skutkový stav právě vzhledem k specifičnosti a výjimečnosti výkonu této pracovní činnosti.
Ani provedené výslechy svědků s ohledem na ne zcela shodná tvrzení nepřímých a nestálých
spolupracovníků žalobce nepotvrdily jednotu a věrohodnost důkazů, z nichž Krajský soud
v Ostravě vyšel ve svém rozsudku. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2008,
č. j. 21 Cad 151/2006 - 54 zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Současně
stěžovatelka žádá, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Žádost
o přiznání odkladného účinku odůvodňuje tím, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu, jímž bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno, dostane se věc do stadia nového
posouzení žaloby. Krajský soud, který je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
může rozhodnout opačně, což by mělo za následek, že původní zrušené rozhodnutí stěžovatelky
„obživne”. Důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu by již ovšem nebylo zrušení
rozhodnutí vydaného v mezidobí k realizaci původního rozsudku krajského soudu. Nastala
by situace, kdy by vedle sebe existovala dvě opačná správní rozhodnutí o téže věci.Za této situace
by rozhodnutí o původní žalobě ztratilo smysl, což by podle názoru stěžovatelky vedlo,
k naplnění pojmu nenahraditelné újmy, jejíž vznik je jednou z podmínek přiznání odkladného
účinku ve smyslu ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s .
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl. Současně navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek, neboť se domnívá, že tvrzení stěžovatelky
ohledně nenahraditelné újmy je nedůvodné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Z obsahu
kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatelka podává z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Před posouzením důvodnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nejprve vážil
nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru,
že o ní není třeba rozhodovat za situace, kdy o věci samé bylo možno rozhodnout přednostně,
po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu Nejvyššího správního soudu,
který o kasační stížnosti bude rozhodovat a po zjištění, že ze strany účastníků námitka podjatosti
uvedených soudců vznesena nebyla.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se v ní stěžovatelka dovolává důvodů uvedených
v ustanovení v §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
V projednávané věci žalobce (narozen 11. 6. 1949) uplatnil dne 16. 6. 2006 žádost
o přiznání starobního důchodu od 1. 8. 2006, tedy před dosažením „důchodového věku“,
který v jeho případě činí 62 roků a 4 měsíce a jehož stěžovatel dosáhne 11. 10. 2011.
Nutno předeslat, že současně platný zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění,
platný od 1. 1. 1996, nepřevzal, narozdíl od předchozích právních úprav, ustanovení,
podle nichž pro účely důchodového pojištění by z hlediska vzniku a výše nároku bylo možno
zařazovat některá vybraná zaměstnání do výhodnějších pracovních kategorií. Nicméně obsahuje
ustanovení přechodné (§74 cit. zákona), podle něhož zůstávají do 31. 12. 2018 zachovány nároky
na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných
před 1. 1. 1996 po odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.)
kategorii funkcí. Zmíněné ustanovení tedy zaručuje zachování dříve upravených nároků
při snížení důchodového věku ve vazbě na dříve odpracované doby ve zvýhodněné pracovní
kategorii, tj. ponechává po dobu dalších 22 let občanům, kteří vykonávali stanovenou dobu
zaměstnání zařazeného do roku 1992 v preferované pracovní kategorii, možnost získání
starobního důchodu při tehdy stanoveném nižším důchodovém věku; přebírá tak garanci,
k níž se stát zavázal v souvislosti s rušením preferovaných pracovních kategorií zákonem
č. 235/1992 Sb. (§174 a 175 zák. č. 100/1988 Sb., ve znění zákona č. 235/1992 Sb.).
Zachováním nároků se zde přitom rozumějí jak nároky na „plné“ snížení věkové hranice,
tak i na „poměrné“ snížení této hranice. Jinými slovy – jestliže by občané dosáhli příslušných
věkových hranic nejpozději do 31. 12. 2018 a splňovali podmínku potřebné doby pojištění,
vznikne jim nárok na starobní důchod podle zákona o důchodovém pojištění,
aniž by jim k těmto věkovým hranicím byly přičítány příslušné násobky dvou (u mužů)
či čtyř (u žen) kalendářních měsíců, jak je tomu v obecných případech přiznávání starobního
důchodu; snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se totiž považuje
pro účely tohoto zákona za důchodový věk.
Žalobce v projednávané věci tvrdil, že v preferované pracovní kategorii (konkrétně
označené jako I. A) odpracoval dobu od 1. 7. 1967 do 31. 7. 1968 a od 1. 8. 1970 do 31. 12. 1992,
tedy více než 20 roků, takže podle předpisů platných před účinností zákona o důchodovém
pojištění (před 1. 1. 1996) má nárok na snížení věkové hranice na 55 let, neboť byl zaměstnán
nejméně 20 roků v zaměstnání uvedeném naposledy v §12 odst. 1 zák. č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení. Stěžovatelka jeho žádost o starobní důchod zamítla pro nesplnění
podmínek ustanovení §29 a 74 zák. č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že žalobce nezískal
potřebných 20 let zaměstnání v I. A pracovní kategorii, když podle dokladů v této kategorii
nezískal žádnou dobu pojištění. V odůvodnění uvedla, že dobu zaměstnání v preferované
kategorii hodnotí podle evidenčních listů a vyslovila přesvědčení, že zařazení do této kategorie
není prokázáno žádnými doklady, na jejichž základě by doba zaměstnání žalobce v letech 1967
až 1992 mohla být přehodnocena. Uvedla rovněž, že nadále náleží žalobci částečný invalidní
důchod.
Odhlédne-li se od toho, že rozhodnutí stěžovatelky je na samé hranici přezkoumatelnosti
(není v něm uvedeno, o jaké doklady žalobce svůj nárok opíral a z jakého důvodu je stěžovatelka
pokládala za nehodnověrné, ani to, jaké poznatky učinila stěžovatelka z evidenčních listů
důchodového pojištění dříve jí předložených), přičemž pochybnost o přezkoumatelnosti
je posílena též sdělením stěžovatelky v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobci náleží
nadále částečný invalidní důchod, aniž by žalobce byl poživatelem této dávky, dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru totožnému s Krajským soudem v Ostravě, že závěr stěžovatelky
nevycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Je třeba předeslat, že předpisy platné před 1. 1. 1996 pro zařazování zaměstnání pro účely
důchodového zabezpečení do preferovaných pracovních kategorií zmocňovaly vládu republiky
ke stanovení, které druhy prací odůvodňují, aby zaměstnání byla zařazena do I. nebo do II.
pracovní kategorie. Ústřední orgány, v jejichž oborech působnosti se vykonávaly takové práce,
vydávaly v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí, resortní seznamy zaměstnání
zařazených do zvýhodněných pracovních kategorií, pokud vláda nestanovila, že se zařazení těchto
zaměstnání provádí podle odvětví. V projednávané věci takovým předpisem byl Resortní seznam
zaměstnání zařazených pro účely důchodového zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie vydaný
Federálním ministerstvem všeobecného strojírenství v listopadu 1978, z něhož pro posuzovanou
věc vyplývá podstatná skutečnost, že povolání provozního zámečníka č. 22 0-55, číselný znak
391-8, s popisem pracovní činnosti – provádění běžných oprav ocelářských pecí za provozu
nebo částečného omezení příkonu paliv, mezioprav a středních oprav ocelářských pecí
bezprostředně po odstavení za působení sálavého tepla, generálních oprav ocelářských pecí
do 10 dnů po odstavení pecí – je zařazeno do I. pracovní kategorie s nárokem na důchod
v 55 letech. Nutno poznamenat, že totéž zařazení se vztahuje i na povolání provozního
elektrikáře č. 22 0-54. Dodatkem rezortního seznamu z června 1983 bylo do popisu pracovní
činnosti povolání provozního zámečníka č. 22 0-55 vloženo: včetně údržby, obsluhy a provádění
oprav zařízení odlučovací stanice kouřových plynů ocelářských pecí.
Podle výnosu Federálního ministerstva hutnictví, strojírenství a elektroniky č. 2/1988
ze dne 14. 9. 1988, kterým se mění a doplňuje výnos Federálního ministerstva hutnictví
č. 2/1978, jímž byl vydán výše již zmíněný resortní seznam zaměstnání zařazených pro účely
důchodového zabezpečení do I. a II. pracovní kategorie (ve znění výnosů č. 1/1979, 3/1983,
3/1985 a 1/1987) se do I. pracovní kategorie s nárokem na důchod v 55 letech zařazují
pod bodem 1. písm. b) č. 25 též ostatní pracovní činnosti (ve skupinách výroba oceli a výroba
neželezných kovů), přičemž výkladem tohoto pojmu, který učinilo uvedené ministerstvo dne
9. 6. 1989, se tato kategorie vztahuje mimo jiné též na provozní zámečníky č. 22 0-55
(ostatně též na provozní elektrikáře č. 22 0-54) resortního seznamu. Tentýž výklad tohoto pojmu
zaujala ve svých potvrzeních vyžádaných Hutními montážemi Ostrava, též ta pracoviště,
na nichž pracovníci Hutních montáží Ostrava prováděli opravy či údržby, konkrétně Poldi,
spojené ocelárny n. p. Kladno (potvrzení ze dne 14. 2. 1990), Nová Huť Klementa Gottwalda
Ostrava, státní podnik (potvrzení z 21. 2. 1990), Železárny Hrádek a. s. (potvrzení z 8. 2. 1994),
Třinecké železárny s. p. (potvrzení z 27. 4. 1990), která jsou součástí spisu.
Nutno ještě doplnit, že Federální ministerstvo hutnictví, strojírenství a elektroniky
ve svém výkladu ze dne 9. 6. 1989, vydaném v návaznosti na Výnos téhož ministerstva ze dne
14. 9. 1988, se zabývalo především výkladem pojmu pracoviště pro údržbáře vysokých pecí
a dospělo k závěru, že na základě požadavku hutních podniků, kde jsou instalovány vysoké pece,
se ve smyslu dodatku resortního seznamu zaměstnání zařazených pro účely důchodového
zabezpečení do I. a II. pracovní kategorie – skupina 25 – ostatní pracovní činnosti, rozumí
pracovištěm pro údržbáře pro tyto účely vlastní vysoká pec, včetně skypového výtahu, ohřívače
vysokopecního větru, čistírny vysokopecního plynu a vlastního prašníku s tím, že se vztahuje,
jak již bylo výše zmíněno, na skupinu provozní elektrikář 22 0-54, provozní zámečník č. 22 0-55,
tesař č. 21 2-17.
Stěžovatelka ve vyjádření k žalobě uvedla, že podle evidenčních listů důchodového
pojištění o zaměstnání žalobce u Hutních montáží a. s., vykonával žalobce činnost zařazenou
do II. a III. pracovní kategorie. Z evidenčních listů totiž vyplývalo, že žalobce
byl u této organizace nepřetržitě zaměstnán od 1. 7. 1967 do 30. 9. 1995, přičemž za léta 1967 –
1970 (od 1. 8. 1968 do 30. 7. 1970 vykonával žalobce základní vojenskou službu) je rubrika „druh
činnosti“ nevyplněna, není zde tedy uvedena žádná profese, kterou vykonával, ani její zařazení do
příslušné pracovní kategorie, v letech 1971 a 1972 je uveden druh pracovní činnosti „obsluhovač
mont. mech. č. St 405-01“, za rok 1973 není uvedena žádná profese ani její zařazení, za roky 1974
až 1977 je uvedena profese obsluha mont. mech. č. St 405-01, od roku 1978 do roku 1981 je
uveden druh pracovní činnosti provozní elektromontér č. 61 01 01 II., od r. 1982 není opět
vyplněna rubrika druh činnosti, a to až do r. 1992. Stěžovatelka měla sice k dispozici též „Přílohu
k žádosti o důchod“ č. 126, podle které bývalý zaměstnavatel stěžovatele opakovaně potvrdil
žalobci celkovou dobu zaměstnání v I. A kategorii v počtu 8586 dnů, nicméně tomuto údaji
neuvěřila, označila za neobjasněný důvod vydání tohoto nového dokladu ze strany bývalého
zaměstnavatele, a vyslovila přesvědčení, že ani v řízení před soudem – vzdor jeho rozsahu –
věrohodnost nových údajů pro možnost zařazení potřebné doby zaměstnání stěžovatele do
preferované pracovní kategorie způsobem zákonem předpokládaným neprokázalo.
Nejvyšší správní soud tento názor stěžovatelky nesdílí a naopak po přezkoumání věci
dospívá k témuž závěru jako Krajský soud v Ostravě.
Soudní řád má ve svém ustanovení §77 zakotvena pravidla pro dokazování ve správním
soudnictví. Nejde sice o specielní úpravu ve vztahu k dokazování podle občanského soudního
řádu, nicméně správní soud je při přezkoumávání žalobou napadeného rozhodnutí povinen
posoudit a zhodnotit, zda správní orgán dostatečně zjistil a objasnil skutkový stav,
z něhož při rozhodování vycházel. Zjistí-li v tomto směru vady takového rázu, které vyvolávají
pochybnost o zákonnosti napadeného rozhodnutí, zruší napadené rozhodnutí třeba i bez jednání.
Dojde-li k závěru, že je potřebné a účelné, aby sám provedl dokazování směřující ke zjištění
skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1
s. ř. s.), provede dokazování zásadně při jednání (§77 odst. 1 s. ř. s.). Podle zásad uvedených
v §52 (zejména odstavec 1 s. ř. s. ) soud rozhodne, které z navržených důkazů provede,
a může provést i důkazy jiné (a za případného přiměřeného použití příslušných ustanovení
občanského soudního řádu). Soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil správní orgán,
může proto v rámci dokazování zopakovat, tj. znovu provést důkazy, které již provedl správní
orgán, nebo provést důkazy, které správní orgán vůbec neprovedl. Při rozhodování pak vychází
jak z důkazů zopakovaných, tak z důkazů, které provedl sám; tyto důkazy pak zhodnotí
podle zásady volného hodnocení důkazů, tj. každý jednotlivě a všechny v jejich souhrnu
a vzájemné souvislosti s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem.
Ve svém rozhodnutí pak vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného.
Jestliže poté, co sám provedl dokazování, žalobou napadené rozhodnutí zruší a vrátí věc
žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení, je správní orgán povinen zahrnout
v tomto dalším řízení i důkazy provedené soudem mezi podklady pro svá rozhodnutí,
ačkoliv je sám neprovedl.
Takto v řízení postupoval i Krajský soud v Ostravě a poté co zjistil, že stěžovatelce
se nepodařilo odstranit rozpor mezi údaji uvedenými v Příloze k žádosti o důchod č. 126 s údaji
uvedenými v dříve již předložených evidenčních listech důchodového pojištění,
pokusil se o to sám provedením celé řady důkazů, zejména výpovědí svědků tak,
jak bylo již výše konstatováno v rekapitulační části tohoto rozsudku.
Nutno uvést, že Přílohy č. 126 k žádosti o důchod žalobce byly předloženy dvě,
první ze 17. 8. 2001, v níž je uvedeno, že doba výkonu zaměstnání P. D. v preferované pracovní
kategorii I. A trvala od 1. 7. 1967 do 31. 7. 1968 v počtu 397 dnů, jednalo se o povolání
provozního zámečníka č. 22-0-55 (pořadové číslo podle resortního seznamu FMHTS
a FMHSE MP ČR 250802 I. A). Stejně tak byla hodnocena doba od 1. 8. 1970 do 31. 12. 1992
v počtu 8189 dnů. Organizace potvrdila pravdivost údajů uvedených v příloze k žádosti o důchod
podle výsledků šetření komise pamětníků. Doklad je opatřen razítkem zaměstnavatele – Hutních
montáží Ostrava a. s. a podpisem odpovědného pracovníka organizace. Totožné údaje
jsou obsahem další „Přílohy k žádosti o důchod podle zák. o sociálním zabezpečení k průkazu
zaměstnání patřících do I. a IL. pracovní kategorie podle nařízení vlády ČSSR č. 117/1988 Sb.“,
který je rovněž založen ve spise. Kromě výše již uvedeného obsahuje tato příloha dodatek,
že výkon povolání v preferované pracovní kategorii byl prokázán na základě jednání v komisi
pamětníků (šlo zřejmě již o druhou komisi pamětníků), neboť příloha byla vyhotovena 1. 9. 2005.
Je k ní připojen záznam z jednání komise pamětníků z téhož data, v němž se uvádí,
že byl přítomen M. V., K. Š. a J. B. a za Hutní montáže Ostrava A. T. – vedoucí personálních
služeb. Podle záznamu byla projednána čestná prohlášení o výkonu zaměstnání v preferované
pracovní kategorii u celkem 8 pracovníků organizace, mezi nimi též u P . D. Komise pamětníků
po seznámení se s jednotlivými případy osvědčila, že čestná prohlášení souhlasí se skutečnostmi,
které umožňují zařadit a potvrdit odpracovanou dobu v I. pracovní kategorii pro účely
starobního či jiného důchodu.
Vzhledem k tomu, že jiné doklady nemohl již krajský soud od bývalého zaměstnavatele
žalobce získat, neboť ten již v průběhu správního řízení sdělil stěžovatelce přípisem ze dne
22. 8. 2006, že v současné době není již schopen vysvětlit uváděný rozpor mezi evidenčními listy
a „Přílohou č. 126“ mj. proto, že A. T., který tyto záležitosti vyřizoval, není již zaměstnancem
společnosti, přičemž uvedený zápis z jednání komise pamětníků o případu P. D. bývalému
zaměstnavateli nepředal a dále soudu sdělil přípisem ze dne 16. 4. 2007, že při povodních v roce
1997 byl archív bývalého sídla Hutních montážích v Hrušovské ulici v Ostravě zničen a nejsou
tudíž k dispozici pracovní smlouvy, případné změny pracovních smluv či jiné doklady, z nichž by
bylo možno potvrdit, zda jsou profese uvedené v evidenčních listech v rozporu s tehdejší realitou
a nejsou tudíž k dispozici žádné autentické podklady, které by potvrzovaly pracovní zařazení
stěžovatele, přistoupil krajský soud k doplnění dokazování výslechem žalobce a zejména pak
výslechem svědků. Výslechy svědků byly zaměřeny jednak na zjištění způsobu vyplňování
evidenčních listů o dobách zaměstnání a výdělku v organizaci Hutní montáže Ostrava, vedení
evidence zařazování zaměstnání do jednotlivých pracovních kategorií, dále na zjištění konkrétní
pracovní činnosti, kterou žalobce v organizaci vykonával (z hlediska ověření, zda šlo o práci
zařaditelnou podle příslušného resortního seznamu do preferované pracovní kategorie) a konečně
na zjištění způsobu vyplnění „Přílohy č. 126“ po projednání žalobcova případu v tzv. komisi
pamětníků.
Žalobce ve své výpovědi účastníka řízení uvedl, že se vyučil u Hutních montáží Ostrava
jako provozní elektromontér a po vyučení nastoupil dne 1. 7. 1967 tamtéž do pracovního
poměru. Začal pracovat jako montér na pracovišti Východoslovenských železáren v Košicích,
např. při rekonstrukci ocelových sestav, při generálních či při středních opravách vysokých pecí.
Vysoká pec byla sice pro tento účel zčásti nebo zcela odstavena, nikoliv však okolní vysoké pece,
na kterých se pracovalo, takže práce byly prováděny za vysokých teplot. V Košicích pracoval
1 rok a poté nastoupil na 2 roky do výkonu základní vojenské služby. Po návratu dne 5. 8. 1970
nastoupil u bývalého zaměstnavatele a pracoval na pracovištích v Nové Huti, ve Vítkovicích
a v Třinci. Montážní skupina, do které byl zařazen pracovala opět při středních a generálních
opravách vysokých pecí, za týchž podmínek jako ve Východoslovenských železárnách
v Košicích. Všichni ze skupiny museli vykonávat veškeré práce, tj. jak montážní,
tak elektromontážní, jeřábnické, vazačské i zámečnické. Šlo o práce spočívající v sestavování
dílců, svařování a další montérské práce. Za tím účelem bylo třeba sestavit i jeřáb a pracovat
za týchž podmínek i za pomocí jeřábu. Po nahlédnutí do evidenčních listů důchodového pojištění
žalobce popřel pravost svých podpisů za léta 1967 až 1987, souhlasil i s případným provedením
písmoznaleckého posudku za účelem ověření pravosti podpisů. K uvedené profesi obsluha
montážních mechanismů uvedl, že obsluhoval montážní mechanismy (i jeřáby),
které byly potřebné a souvisely se střední a generální opravou vysoké pece. U Hutních montáží
takto pracoval až do r. 1995. Potvrdil, že pracoval jako provozní zámečník i montér, neboť musel
znát veškeré práce spočívající v opravě, ať již generální či střední, vysoké pece. Ve skupině
vykonávali též přípravné práce pro údržbu vysokých pecí, šlo o práci v dílně nebo přímo
na pecích, kdy se měnily plošiny, zábradlí na peci, obsluhovaly se vrátky, obsluhoval se jeřáb
a vázala se břemena na jeřáb, k čemuž měl žalobce rovněž oprávnění.
Krajský soud předvolal k jednání celkem 3 mzdové účetní bývalého zaměstnavatele
žalobce, přičemž pouze jedna z nich – svědkyně A. S. byla vyslechnuta, když další mzdová účetní
v mezidobí zemřela a třetí svědkyně, o níž měl krajský soud poznatek, že vykonávala práci
mzdové účetní – J. P., ve své výpovědi před soudem uvedla, že sice v organizaci pracovala od r.
1969, nikoliv však jako mzdová účetní, ale vždy jako technička, později jako strážná. Svědkyně A.
S. vypověděla, že pracovala jako mzdová účetní v organizaci od roku 1961 do r. 1987, v
evidenčních listech žalobce napsala a podepsala údaje za r. 1973 a 1974, kdy zastupovala účetní,
která zemřela. Pokud uvedla, že žalobce v těchto letech pracoval jako obsluha montážních
mechanismů, vycházela zřejmě z toho, že i v předchozích letech měl žalobce tuto profesi v
evidenčním listu uvedenou. Ke způsobu vyplňování a podepisování evidenčních listů
jednotlivými pracovníky uvedla, že jako účetní z tzv. „sjetiny“ opsala roční výdělek pracovníka a
pokud jde o jeho zařazení do pracovní kategorie, vedoucí montéři na jednotlivých závodech
poskytovali potřebné údaje. V organizaci bylo celkem 25 účetních a měly tyto pracovníky
rozdělené. Protože pracovníci se pohybovali na různých místech republiky, praxe byla taková, že
jednotlivé pracovníky rozdělily podle toho, ke kterému vedoucímu montérovi patřili, tomu pak
daly evidenční listy pro jeho podřízené a ten opatřil příslušné podpisy. Za jakých okolností
vedoucí montér nechával podepisovat evidenční listy zaměstnancům svědkyně nevěděla, protože
u toho nebyla. Při kontrole bylo mzdovým účetním vyčítáno pouze to, pokud evidenční list nebyl
zaměstnancem podepsán. Z pracovního výkazu mzdovou účetní nezajímaly skutečnosti, které
souvisely s druhem výkonu práce a podmínkami, za jakých práci konal, zajímaly ji jen
odpracované hodiny, čerpání dovolené, nemocenské a podobně.
Svědek A. T. – bývalý vedoucí personálních služeb u Hutních montáží Ostrava, ve své
výpovědi uvedl, že u HM pracoval od r. 1974 do r. 2005, nejdříve do r. 1978 jako dělník na
montáži a poté jako samostatný referent personální práce do r. 1989. Od uvedeného roku byl
předsedou odborové základní organizace na závodě 1 a poté po 4 letech vykonával funkci
vedoucího personálních služeb až do r. 2005. V době, kdy vykonával práci samostatného
referenta personální práce, vstoupil v účinnost Výnos č. 033/620/88 ze dne 14. 9. 1988, který
umožňoval zařazení pracovníků pracujících na vysokých pecích do I. pracovní kategorie,
konkrétně na vysokých pecích ve Vítkovicích, Třineckých železárnách, Východoslovenských
železárnách v Košicích a dalších hutních organizacích. Výnos se týkal profese údržbáře,
provozních elektrikáře a provozního zámečníka s výkonem práce na pracovištích vysokých pecí,
kde více než polovina pracovníků byla zařazena do I. pracovní kategorie. Podle tohoto výnosu
bylo možno postupovat poté, kdy Federální ministerstvo dne 9. 6. 1989 vydalo výklad pojmů
(výše již zmíněný), takže se u některých pracovníků, kteří v té době odcházeli do důchodu,
vyhotovily nové evidenční listů důchodového pojištění, u dalších se provedly opravy na I.
pracovní kategorii, a pracovníci, kteří v letech 1990 – 1993 stále pracovali, byli vyzváni k
předložení čestných prohlášení o svém pracovním zařazení. V souvislosti s touto změnou
předpisů ale v evidenčních listech nebyly provedeny změny v označení a tak se u některých
pracovníků, stejně jako u žalobce, stalo, že měli stále vyznačeno zařazení do II. či III. pracovní
kategorie, ačkoliv správně vykonávali práci v kategorii I. např. provozního zámečníka. Nejdříve
bylo postupováno tak, že po zjištění rozhodných skutečností byla vyhotovena Příloha 126 a poté
po jednání s OSSZ v Ostravě byly zřízeny komise pamětníků, které projednávaly jednotlivé
zaměstnance. Situace byla ztížena tím, že pracovníci Hutních montáží pracovali střídavě na
různých pracovištích u jednotlivých hutních podniků, přičemž vzhledem k rozsahu zaměstnanců
a rozsahu pracovišť nebylo možno dohledat konkrétní evidenci a navíc v r. 1997 při povodních
byl zničen archív, který obsahoval personální údaje a podklady o zaměstnancích. Dodatečné
projednání případu žalobce v komisi pamětníků bylo doplněno v „Příloze k žádosti o důchod“ a
bylo doručeno stěžovatelce v r. 2005. Svědek vyslovil přesvědčení, že všichni členové komise
pamětníků zápis podepsali, nebylo mu nic známo o tom, že by tak neučinil svědek V. Na
vysvětlenou ještě dodal, že pokud se žalobce vyučil elektrikářem a v té době existovala u
organizace profese „obsluha montážních mechanismů“, tak tomu bylo zřejmě podle nějakého
staršího katalogu, přičemž tato profese, pokud se jednou zavedla, pak se stále v evidenčních
listech opisovala bez ohledu na to, co žalobce skutečně vykonával. Hutní montáže byly
organizací, která měla zájem na tom, aby jejich pracovníci ovládali co nejvíce profesí, aby každý z
nich mohl být využit při celkových opravách vysokých pecí. Svědek předložil soudu kopie
potvrzení Nové Huti v Ostravě, Poldi Kladno, Třineckých železáren a Východoslovenských
železáren v Košicích o tom, že více než polovina jejich provozních zaměstnanců (kde byly opravy
vykonávány) byla zařazena v I. pracovní kategorii.
Skutečnost, že žalobce vykonával u Hutních montáží Ostrava práce zařazené
do I. pracovní kategorie, potvrdil ve své výpovědi svědek J. K., který uvedl, že u téže organizace
pracoval od r. 1976, přičemž do r. 1992 pracoval jako montér ocelových konstrukcí. Se žalobcem
pracoval ve stejné pracovní skupině celkem po dobu 7 let (od r. 1978 do r. 1985), poté již ve
stejné skupině sice nepracovali, ale na pracovištích ve Vítkovicích, Třinci, Košicích či Dvoře
Králové, se často potkávali. On sám pracoval na závodě l, na kterém pracoval též žalobce. Uvedl,
že za stejných podmínek oba vykonávali práce na vysokých pecích, nebo šlo o odlévárnu, což je
součást vysoké pece, nebo plynojem, což je rovněž součást vysoké pece. Uvedl dále, že výkon
tohoto zaměstnání měl vyznačen v I. pracovní kategorii, nevěděl však již, zda v této pracovní
kategorii měl výkon veden od počátku, či zda k tomuto vyznačení došlo v souvislosti s
„ukončením kategorií“. Podrobně rozvedl, že pokud se žalobcem patřili do skupiny, pak dělali
opravy vysokých pecí, což byla v podstatě jediná práce, kterou v průběhu směny konali. Žalobce
také ještě obsluhoval jeřáb, pokud to bylo potřeba, ale i když obsluhoval jeřáb, byl tento přistaven
přímo u pece, takže práce byla vykonávala za stejných podmínek, tj. při vysokých teplotách.
Svědek připustil, že evidenční listy důchodového pojištění byly podepisovány za podmínek, které
popsala svědkyně S., tedy přímo na pracovišti, nikoliv před mzdovou účetní.
Ze členů komise pamětníků, ustavené v r. 2005, byli vyslechnuti pouze svědci K. Š. a M.
V., když další člen pro věk a vážný zdravotní stav se soudu omluvil. K. Š. (který pracoval u
organizace od r. 1969 do r. 1995) uvedl, že byl zařazen jako opravář a svářeč při opravách
vysokých pecí. Generální opravy byly prováděny na odstavených pecích za vysokých teplot,
protože ostatní pece byly v provozu, běžné opravy se konaly za provozu pece. Svědek uvedl, že si
žalobce pamatuje, zejména si jej pamatuje ve skupině pracovníků, která montovala věžové jeřáby
pro opravu pecí a starala se o jejich údržbu a po provedené opravě jeřáby demontovala, což se
vše dělo za provozu pece. Svědek potvrdil, že mu vznikl nárok na starobní důchod v 55 letech, v
evidenčním listě byl veden jako svářeč – montér. Potvrdil, že jako pamětník podepsal záznam o
jednání komise pamětníků, v němž se potvrzovala žalobci profese vykonávaná v I. pracovní
kategorii. Podle jeho názoru původní označení profese „obsluha montážních mechanismů“
znamenala montáž, demontáž a obsluhu věžových jeřábů i pětitunových vrátků, které sloužily k
dopravě materiálu při opravách tam, kam věžový jeřáb nedosáhl a které byly přímo na peci.
Svědek si již nepamatoval, zda záznam o jednání komise pamětníků podepisoval za přítomnosti
dalších členů, či zda jej podepisovali jednotlivě.
Svědek M. V., další člen komise pamětníků, popřel ve své výpovědi, že by podepsal
protokol z jednání komise pamětníků ze dne 1. 9. 2005. Uvedl, že byl vyzván, aby podepsal
vyjádření asi k 15 případům, což však neučinil. Svědek dále uvedl, že žalobce zná především z
doby, kdy pracoval jako jeřábový technik a připustil, že to mohlo být až v r. 1996. Nevěděl, co
představovala profese označená jako „obsluha montážních mechanismů“.
Krajský soud měl rovněž k dispozici dávkové spisy spolupracovníka žalobce J. K. a J. D.,
z nichž zjistil, že v původních evidenčních listech důchodového pojištění měli vyznačenou jinou
pracovní činnost, než posléze vykázanou. Údaje byly škrtány a opravovány na pracovní činnost
opravář vysokých pecí v případě J. K. a na profesi svářeč kovů v případě J. D. se zařazením v I.
pracovní kategorii a věkovou hranici pro nárok na starobní důchod v 55 letech věku.
Takto získané výsledky dokazování krajský soud zhodnotil podle zásad uvedených v §77
odst. 2 s. ř. s., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti
a především dospěl k závěru, že Hutní montáže, a. s. Ostrava neplnily řádně povinnost
stanovenou v §147 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 149/88 Sb., podle kterého evidence,
kterou organizace vede o svých pracovnících, musí obsahovat označení druhu pracovní činnosti
s vyznačením příslušné pracovní kategorie. Tuto skutečnost potvrdila především bývala mzdová
účetní A. S., jakož i svědek T., K. i Š.. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem krajského soudu
ztotožňuje a je rovněž přesvědčen, že z takto neúplně vedených evidenčních listů důchodového
pojištění nelze pro posouzení věci vycházet a dobu pracovní činnosti v preferované pracovní
kategorii je pak nutno získat i jinými hodnověrnými doklady. Těmi i podle Nejvyššího správního
soudu je nejen stěžovatelce dvakrát organizací zaslaná Příloha k žádosti o důchod č. 126, kde je
stěžovateli potvrzován výkon povolání v preferované pracovní kategorii, přičemž jde o
zaměstnání provozního zámečníka označeného v resortním seznamu zaměstnání pod č.
250802/IA, ale též především výslech svědků, kteří byli spolupracovníky stěžovatele, a to K., Š.
(jenž byl současně členem komise pamětníků) a T., jenž vykonával po většinu svého pracovního
působení v organizaci práci v personálním oddělení a měl tudíž přehled o zaměstnancích.
Naopak osamocena zůstává výpověď svědka M. V., který popřel, že by podepsal protokol z
jednání komise pamětníků ze dne 1. 9. 2005 a dále uvedl, že žalobce zná především z doby, kdy
pracoval jako jeřábový technik a připustil, že to mohlo být v r. 1996. Není vyloučeno, že pro
odstup času se svědek na jiné předchozí činnosti žalobce již neupamatoval. Za situace, kdy
evidenční listy nebyly vyplněny řádně, ostatní doklady nebylo možno dohledat, neboť došlo
k jejich zničení při povodni v r. 1997, přičemž u spolupracovníků stěžovatele došlo k opravě
evidenčních listů z nepreferované pracovní kategorie na kategorii I. A, přičemž svědek K.
potvrdil, že stěžovatel nejen po dobu, kdy pracovali v jedné skupině, ale i po zbytek výkonu jeho
pracovní činnosti, vykonával stejnou práci jako svědek, který ji má vyznačenu pro účely
důchodového pojištění jako výkon práce v I. pracovní kategorii, pak nezbývá než dovodit, že se
žalobci podařilo prokázat, že od 1. 7. 1967 do 30. 9. 1995 (s výjimkou 2 roků výkonu základní
vojenské služby) byl zaměstnán jako provozní zámečník, č. resortního seznamu 25 08 02, č.
kvalifikačního katalogu 22 0-55 v I. A pracovní kategorii s popisem pracovní činnosti údržba a
opravářské práce vykonávané na pracovištích, kde více než polovina pracovníků je zařazena do I.
pracovní kategorie s nárokem na odchod do důchodu v 55 letech. S krajským soudem lze
souhlasit i v tom, že žalované byla skutečnost nedostatečného či nepořádného vedení
evidenčních listů v organizace Hutní montáže v Ostravě známa, neboť i u jiných pracovníků
byly vyžadovány „Přílohy k žádosti o důchod č. 126“, a pokud organizace potvrdila výkon
zaměstnání v I. A kategorii, byla tato skutečnost respektována. Lze uvést, že povinnost vést
evidenci o dobách zaměstnání a výdělku, jakož i o příslušné pracovní kategorii, byla v organizaci
ztížena zvláštním charakterem výkonu práce, neboť nešlo o zaměstnání vykonávané na jednom
pracovišti, tak jak tomu bývá ve většině případů, ale montážní práce, kdy pracovníci vykonávali
svou činnost na různých místech po celé republice, jak o tom vypovídali svědci. Se stěžovatelkou
lze pak souhlasit potud, že při tomto charakteru pracovní činnosti a výkonu práce na jednotlivých
pracovištích je zjištění úplného skutkového stavu věci velmi ztíženo, neboť spolupracovníci
žalobce se zřejmě měnili podle přidělení na jednotlivá pracoviště, avšak tato skutečnost by neměla
být přičítána na vrub stěžovatelova nároku. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že výsledky
provedeného dokazování dostatečně a spolehlivě opravňují závěr, že se podařilo stěžovateli
prokázat výkon zaměstnání v téže pracovní kategorii, jako u jiných výše již zmíněných
spolupracovníků.
K námitce stěžovatelky, že v rámci správního řízení lze svědecké prohlášení jako důkazní
prostředek nahrazující předložení listiny připustit jen v případě, že tak stanoví zvláštní zákon,
pak Nejvyšší správní soud dodává, že výslech svědků nebyl učiněn v rámci správního řízení,
ale v rámci řízení soudního (přezkumného), kde provedení důkazů výslechem svědka je řádným
důkazním prostředkem. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že se stěžovatelce nepodařilo
dovolat důvodu kasační stížnosti uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nesprávného posouzení právní otázky soudem, neboť nebylo zjištěno, že by krajský soud
na daný případ aplikoval nesprávný právní předpis, eventuelně, že by tento předpis nesprávně
vyložil. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se stěžovatelce nepodařilo dovolat ani důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť rozsudek krajského soudu
není nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, ani nebylo zjištěno,
že by zde byla jiná vada řízení před soudem, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé. Ze všech uvedených důvodu proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nad rámec potřebného odůvodnění pokládá Nejvyšší správní soud za potřebné uvést,
že Krajský soud v Ostravě neřešil poprvé spor mezi Českou správou sociálního zabezpečení
a pracovníkem (bývalým) Hutních montáží a. s. Ostrava o zachování nároku na snížení věkové
hranice pro přiznání starobního důchodu podle předpisů důchodového zabezpečení platných
před 1. 1. 1996 v důsledku odpracování potřebné doby zaměstnání ve výhodnější pracovní
kategorii. Například v řízení vedeném pod sp. zn. 21 Cad 82/2004 došlo ke zrušení rozhodnutí
žalované ze dne 6. 9. 2004 č. 490 621 078 a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Zmíněným
rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce P. K. o starobní důchod pro nesplnění podmínek §
74, §29 a §30 zák. č. 155/1995 Sb., protože žalobce prokázal výkon zaměstnání v I. A pracovní
kategorii jen v rozsahu 9 roků a 2 dnů a nikoliv v rozsahu potřebných 20 roků. Krajský soud i v
uvedené věci provedl rozsáhlé dokazování (obdobné dokazování v této věci), neboť i v
uvedeném řízení vyšlo najevo, že část evidenčních listů důchodového zabezpečení vůbec
neexistuje, v dalších je jako druh pracovní činnosti uvedena profese kontrolor se zařazením do II.
pracovní kategorie. Provedeným dokazováním (výslechem svědků, Přílohou č. 126, záznamem o
jednání komise pamětníků) krajský soud vzal za zjištěné, že žalobce po celou dobu pracovní
činnosti (od 19. 11. 1969 do 31. 12. 1995) vykonával stále stejnou profesi, tj. provozního
zámečníka, č. resortního seznamu 25 08 01, č. kvalifikačního katalogu 22 0-55 v I. A pracovní
kategorii s nárokem na starobní důchod v 55 letech. Z rozhodnutí soudu vzešla právní věta,
že soud může podle výsledku provedeného dokazování vyslovit, že práce vykonávaná žalobcem
odpovídala zcela zaměstnání, které podle resortního seznamu bylo zařazeno do I. pracovní
kategorie. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování přihlédl rovněž ke zde vyslovenému
právnímu názoru. Obdobně rozhodl krajský soud též ve věci 21 Cad 82/2004 (v evidenci
judikatury vedeno pod č. Ejk 64/2005).
Výrok o povinnosti žalované uhradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti, má oporu
v ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který v řízení
neměl úspěch. Tímto úspěšným účastníkem je i v řízení o kasační stížnosti žalobce,
přičemž náklady řízení jsou představovány odměnou za zastoupení advokátkou za 1 úkon právní
pomoci á 500 Kč (§9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), k čemuž je nutno přičíst tzv. režijní
paušál á 300 Kč (náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu