ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.185.2008:41
sp. zn. 4 Ads 185/2008 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. G., zast.
JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2008, č. j. 20 Cad 57/2008 - 14,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2008, č. j. 20 Cad 57/2008 - 14,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2008, č. X, žalovaná žalobci podle §56 odst. 1 písm. c)
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §1
písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., od 16. 7. 2008 odňala příplatek k důchodu v měsíční výši
3212 Kč. V odůvodnění žalovaná uvedla, že rozhodnutím ze dne 1. 6. 2005, č. X, přiznala žalobci
příplatek k důchodu v měsíční výši 2800 Kč, který byl následně zvýšen. Po právní moci
rozhodnutí žalovaná zjistila, že příplatek k důchodu žalobci nenáleží. Za dobu od 29. 10. 1950 do
11. 5. 1955 totiž nebyly splněny podmínky uvedené v §1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č.
622/2004 Sb., neboť žalobce nedosáhl rehabilitace podle zákona č. 82/1968 Sb. nebo zákona č.
119/1990 Sb. anebo zákona č. 198/1993 Sb. Žalobce byl v době od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955
ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody pro trestné činy, na něž se nevztahuje zákon č.
119/1990 Sb., dosáhl zrušení odsuzujícího rozsudku (ve výroku o trestu), avšak podle
slovenského zákona č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému.
Jakkoli je zřejmé, že jde o obdobu českého zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a odporu proti němu, rozsudek Vojenského obvodového súdu Prešov ze
dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, nelze považovat za rehabilitační titul pro přiznání příplatku
k důchodu, neboť jde o rozsudek vydaný soudem cizího státu na podkladě cizozemské právní
normy. Žalovaná uzavřela, že rehabilitaci soudem cizího státu podle cizí právní normy nelze pro
vznik nároku na příplatek k důchodu považovat za relevantní, a proto žalobci příplatek k
důchodu odňala.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž poukázal na to, že žalovaná vydala
dne 25. 4. 2008 pod č. X pět rozhodnutí, aniž tato odlišila pořadovým číslem či jinak, proto
žalobce namítl jejich zmatečnost. Konstatoval, že v období od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 byl
nezákonně vězněn, odsuzující rozsudek byl zrušen Vojenským obvodovým súdem Prešov podle
rehabilitačního zákona č. 125/1996 Z. z. a pravomocné rozhodnutí slovenského soudu v této
věci má podle čl. 4 smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou č. 209/1993 Sb. stejnou
právní sílu i v České republice. Žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu v obdobných
kauzách a navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k novému projednání.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 9. 2008, č. j. 20 Cad 57/2008 - 14, žalobu
zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud
přisvědčil žalobci, že žalovaná vydala dne 25. 4. 2008 pět rozhodnutí o jeho nárocích, avšak každé
se týkalo jiné věci, která byla v jednotlivých výrocích a záhlavích rozhodnutí přesně
specifikována. Ze záhlaví a výroku napadeného rozhodnutí je zjistitelné, že žalovaná rozhodla
o příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. tak, že se příplatek odnímá,
a v odůvodnění srozumitelně uvedla důvod odnětí příplatku. Krajský soud se neztotožnil
s názorem žalobce, že s odkazem na čl. 4 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou
republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů
v občanských a trestních věcech (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1993 Sb.)
má rozhodnutí slovenského soudu pro nárok na příspěvek k důchodu podle nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. stejnou právní sílu jako rozhodnutí soudu České republiky. Krajský soud
považoval rozhodnutí Vojenského obvodového súdu Prešov za veřejnou listinu ve smyslu čl. 4
citované smlouvy, avšak konstatoval, že na základě rozhodnutí slovenského soudu vydaného
podle slovenského zákona přijatého po rozpadu Československé federativní republiky
nelze přiznat finanční odškodnění, které náleží pouze podle nařízení vlády České republiky
zmocněné k takovému odškodnění zákonem č. 198/1993 Sb. Z taxativního výčtu v §1 odst. 1
písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. podle soudu vyplývá, že zákonodárce přesně vymezil
možné způsoby zrušení dřívějšího odsouzení, při nichž je oprávněné osobě poskytován příspěvek
k důchodu, a stanovil podmínku, aby bylo zákonem aprobovaným způsobem deklarováno,
že minulý režim spáchal na občanovi křivdu neoprávněným odsouzením, neboť smyslem
poskytnutí příspěvku je symbolicky přispět ke zmírnění některých křivd způsobených
komunistickým režimem. Nařízení vlády č. 622/2004 Sb. ve svém úvodním ustanovení
zcela jednoznačně vyjmenovává právní předpisy, se kterými spojuje nárok na příplatek k důchodu
a v žádném případě nespojuje možnost přiznání tohoto příplatku s rozhodnutím cizozemského
soudu podle cizozemských předpisů. Takový případ podle krajského soudu neřešil
ani žádný z nálezů Ústavního soudu zmiňovaných žalobcem. Soud dospěl k závěru, že žalovaná
postupovala správně, když příplatek k důchodu odňala, neboť nebyla splněna základní podmínka
pro přiznání příplatku podle §1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. a žalobce
není osobou oprávněnou tento příplatek pobírat. Krajský soud proto žalobu podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Poukázal na nálezy Ústavního soudu ve věcech
sp. zn. I. ÚS 2366/07, I. ÚS 1913/07, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 605/03, které lze podle jeho názoru
vztáhnout i na tento případ. Namítal, že žalovaná i krajský soud hledaly smysl a účel nařízení
vlády č. 622/2004 Sb. ve výčtu procesních postupů, Ústavní soud naproti tomu zdůraznil snahu
reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Taková křivda nastala
i v případě stěžovatele, došlo k nápravě vadného trestního rozsudku, a přesto je stěžovateli
příplatek odpírán, neboť nesplňuje podmínky legislativní zkratky politický vězeň podle nařízení
vlády č. 622/2004 Sb., což stěžovatel pokládal za projev právního formalismu až cynismu.
Poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ads 53/2006,
ve kterém soud vysvětlil, že na příplatek mají nárok i osoby rehabilitované podle §33 odst. 1
zákona č. 119/1990 Sb., byť to není v nařízení vlády č. 622/2004 Sb. výslovně uvedeno. Zmínil
též rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Ads 39/2006, podle něhož za určitých
okolností nelze od občana rehabilitační rozhodnutí vyžadovat. Stěžovatel doplnil, že rozsudkem
ve věci sp. zn. 3 Ads 50/2006 Nejvyšší správní soud zasáhl ve prospěch občana, jemuž žalovaná
příplatek odpírala kvůli tomu, že vykonal pouze vazbu a nikoliv trest. Stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelem citované nálezy
Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího správního soudu nelze na projednávanou věc vztáhnout,
a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti
se stěžovatel dovolává ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti podstatné
pro rozhodnutí o kasační stížnosti. Rozhodnutím ze dne 1. 6. 2005, č. X, žalovaná přiznala
stěžovateli od 16. 1. 2005 příplatek ke starobnímu důchodu ve výši 2800 Kč podle §2 odst. 1
nařízení vlády č. 622/2004 Sb. V odůvodnění uvedla, že splnění podmínek uvedených v §1 písm.
a) tohoto nařízení za dobu, kterou stěžovatel označil v žádosti (1656 dnů), je prokázáno.
Podle záznamu ze dne 15. 2. 2008, zpracovaného právním oddělením žalované,
měla žalovaná k dispozici následující zjištění: „rozsudkem VOS v Prešově ze dne 25.2.1998,
sp. zn. 1 Nt 368/97, byl podle §5 zákona č, 125/1996 Zbierky zákonov, o nemorálnosti a protiprávnosti
komunistického systému, zrušen výrok o trestu z rozsudku Nižšího vojenského soudu Košice sp. zn. 291/50-I.
ze dne 7.2.1951, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu Praha sp zn. Pz-278/51 ze dne
30.10.1951, týkající se J. G., a upuštěno od jeho potrestání …“. Na základě zmíněného rozsudku
(usnesení, pozn. soudu) žalovaná přiznala stěžovateli za jeho věznění v době od 29. 10. 1950 do
11. 5. 1955 jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., příplatek k důchodu
podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. a zvláštní příspěvek k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb. V citovaném záznamu je dále uvedeno, že žádná z přiznaných dávek stěžovateli nenáležela,
takže je třeba bezodkladně tyto dávky odejmout.
Žalovaná následně vydala žalobou napadené rozhodnutí.
Ve správním spisu Nejvyšší správní soud nenalezl zmiňované rozhodnutí (usnesení)
Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97; žalovaná
je ovšem prokazatelně k dispozici měla. Nejvyšší správní soud si toto rozhodnutí opatřil ze spisu
Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 18 Cad 114/2008, odkud si je v případě potřeby mohl opatřit
též krajský soud, který případně mohl vyzvat žalovanou či stěžovatele k jeho předložení.
Usnesením ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, Vojenský obvodový súd Prešov
rozhodoval ve smyslu zákona č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického
systému, a §9 zákona č. 119/1990 Sb. o návrhu stěžovatele na zrušení nebo zmírnění trestu
směřujícím proti rozsudku Nižšieho vojenského súdu Košice sp. zn. Vt-290/50-I. ze dne
7. 2. 1951 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu Praha sp. zn. Pz-278/51 ze dne
30. 10. 1951. Těmito rozsudky byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu porušení povinností
strážní služby podle §285 odst. 1, 2, 3 písm. c) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, trestného
činu zběhnutí podle §273 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) trestního zákona, trestného činu
ohrožení věcných prostředků podle §292 odst. 1 trestního zákona, trestného činu krádeže
podle §247 odst. 1 trestního zákona a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí
podle §171 písm. b) trestního zákona; byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 7 let
a byla vyslovena ztráta čestných práv občanských. Na základě čl. II. odst. 2 Amnestie prezidenta
republiky ze dne 9. 5. 1955 byl stěžovateli odpuštěn zbytek trestu a dne 11. 5. 1955 byl stěžovatel
propuštěn na svobodu. Citovaným usnesením ze dne 25. 2. 1998 soud podle §5 zákona
č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému, zrušil celý výrok
o trestu uloženém stěžovateli rozsudkem Nižšieho vojenského súdu Košice sp. zn. Vt-290/50-I.
ze dne 7. 2. 1951 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu Praha sp. zn. Pz-278/51
ze dne 30. 10. 1951 a od uložení jakéhokoliv trestu upustil, neboť bylo prokázáno, že jednání
odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod nikoliv
zjevně nepřiměřenými prostředky.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud podanou
kasační stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že předmětem správního řízení bylo odnětí příplatku
k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění
některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění pozdějších
předpisů.
Podle §1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení státní občané České republiky, kteří v době
od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu
pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona
č. 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb., nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení
pro trestný čin uvedený v §2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo zrušeno cestou
obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu, popřípadě byli nezákonně zbaveni osobní svobody
a byli rehabilitováni podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod
z českého důchodového pojištění, mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd
způsobených jim komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „příplatek“).
Nejvyšší správní soud proto musel posoudit právní otázku, zda bylo odnětí
tohoto příplatku po právu, resp. zda má či nemá stěžovatel nárok na poskytnutí zmíněného
příplatku. Při výkladu citovaného ustanovení vycházel Nejvyšší správní soud zejména z bohaté
judikatury Ústavního soudu, která se věnuje problematice rehabilitace a odškodnění.
Podle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96,
publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 13/1997, soud není absolutně
vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje
ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů,
jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat
libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.
V nálezu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, Ústavní soud zdůraznil,
že účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu,
ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Lze říci, že tyto zásady
platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží
reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.
V tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že i když je správní soud při přezkumu rozhodnutí
správního orgánu vázán skutkovým a právním závěrem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75
s. ř. s.), nelze vyloučit případy (zejm. v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se Česká
republika snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu), kdy bude s ohledem
na specifičnost věci nutné přihlédnout i ke skutečnostem, které nastaly po vydání přezkoumávaného správního
rozhodnutí.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, záměrům
rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy
je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl
od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.
V nálezu ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 2366/07, pak Ústavní soud vyslovil,
že podmínka pro přiznání jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., (tj. zrušení
rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona
č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu), je splněna i usnesením soudu,
kterým je v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení ve smyslu trestního
řádu vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci per analogiam podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, neboť je třeba ctít účel a smysl aplikovaných právních norem,
kterými se demokratický stát snažil reagovat na křivdy způsobené minulým režimem. Použití analogie ve prospěch
při dodatečném vyslovení účasti na rehabilitaci představuje legitimní prostředek k dosažení spravedlivého
rozhodnutí, pokud jde o odčinění toho, čeho se na základních právech dopustil předchozí režim, tedy směřuje
ke skutečnému naplnění smyslu rehabilitačních a na ně navazujících předpisů. Podstatou uplatňování veřejné moci
v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů
veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě
plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Nelze přehlédnout, že správní soudy
přijaly právní závěry stran rehabilitace stěžovatele a z toho vyplývajících dalších právních důsledků navzdory tomu,
že toto postavení bylo deklarováno pravomocným rozhodnutím trestního soudu. I v případech,
kdy nejde o rozhodnutí o vině a trestu a rozhodnutí o osobním stavu jednotlivce, je třeba k právům a povinnostem
přiznaným předchozími akty státu, pokud samy byly vydány v podmínkách materiálního právního státu
a nebyly zpochybněny řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, přistupovat velmi obezřetně tak,
aby nebylo zasaženo do dobré víry a důvěry jednotlivce v rozhodování veřejné moci.
Předestřené nálezy Ústavního soudu kladou důraz na smysl a účel rehabilitačních
a na ně navazujících předpisů, mezi které nařízení vlády č. 622/2004 Sb. nepochybně patří.
Účelem tohoto předpisu je poskytnout osobám, jež byly postiženy minulým nedemokratickým
režimem určitou satisfakci ke zmírnění křivd na nich spáchaných. Při aplikaci a interpretaci
příslušného odškodňovacího předpisu musí mít správní orgány i soudy tento účel na zřeteli;
nesmí lpět na jazykovém či gramatickém výkladu příslušných ustanovení, ale naopak musí užít
výklad teleologický a usilovat o maximální možné naplnění zmíněného účelu, tedy odčinění křivd
spáchaných předchozím režimem.
Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené nálezy Ústavního soudu odmítá názor
krajského soudu, že výčet způsobů rehabilitace, jež zakládají nárok na příplatek k důchodu,
je taxativní. Tento výklad odporuje smyslu a účelu příslušného odškodňovacího předpisu,
neboť zcela bezdůvodně vylučuje z okruhu oprávněných osob ty, které zrušení svého odsouzení
dosáhly jinými legitimními prostředky.
Z podmínek stanovených v §1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. přicházela
v případě stěžovatele v úvahu rehabilitace podle §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb. nebo zrušení
odsouzení podle §6 zákona č. 198/1993 Sb.
Podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. soud na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin,
na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských
a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro účely tohoto řízení a následného odškodnění
se přiměřeně použijí ustanovení §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Vycházeje z toho, že byl odsouzen soudem se sídlem na Slovensku za trestné činy
na Slovensku spáchané, obrátil se stěžovatel na Vojenský obvodový súd Prešov, jenž jeho návrhu
na zrušení nebo zmírnění trestu, podanému podle zákona č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti
a protiprávnosti komunistického systému, vyhověl a usnesením ze dne 25. 2. 1998 zrušil celý
výrok o trestu rozsudku Nižšieho vojenského súdu Košice a od uložení trestu upustil,
neboť bylo prokázáno, že jednání stěžovatele směřovalo k ochraně základních lidských
a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky.
Za dané situace stěžovatel nemohl uplatnit u českého soudu návrh podle §6 zákona
č. 198/1993 Sb., neboť výrok rozsudku Nižšieho vojenského súdu Košice již byl zrušen a český
soud by neměl o čem rozhodovat. Při dogmativně pozitivistickém výkladu nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. by tedy uplatnění práva na soudní rehabilitaci na Slovensku odnímalo stěžovateli
právo na odškodnění za křivdy, jichž se na něm minulý režim prokazatelně dopustil.
Takovýto výklad však s ohledem na smysl a účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů
nemůže ve světle judikatury Ústavního soudu obstát.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že usnesení Vojenského
obvodového súdu Prešov ze dne 25. 2. 1998 je veřejnou listinou ve smyslu čl. 4 Smlouvy
mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními
orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne
29. 10. 1992, publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení ministerstva zahraničních věcí
č. 209/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“).
Podle čl. 4 odst. 1 Smlouvy listiny, které byly vydány nebo ověřeny jednou smluvní stranou
a které jsou opatřeny otiskem úředního razítka a podpisem oprávněné úřední osoby, jsou platné a účinné na území
druhé smluvní strany bez dalšího ověření. Totéž platí i pro opisy a překlady listin, které byly ověřeny.
Podle odst. 2 téhož ustanovení listiny, které se na území jedné smluvní strany považují za veřejné,
mají důkazní moc veřejných listin též na území druhé smluvní strany.
Zmíněné usnesení má tedy důkazní moc veřejné listiny, což znamená, že prokazuje
pravdivost toho, co je v něm uvedeno. Jinými slovy, předložením stejnopisu tohoto usnesení
stěžovatel již ve správním řízení prokázal, že výrok rozsudku, jímž byl za minulého režimu
odsouzen k trestu odnětí svobody, který z části vykonal, byl zrušen a bylo upuštěno od potrestání
s tím, že jeho jednání směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod
ne zjevně nepřiměřenými prostředky.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že dikce výroku citovaného usnesení se zcela shoduje
s textem ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. Kasační soud má tudíž za prokázané,
že stěžovatel splnil podmínky pro zrušení trestu i podle zákona o protiprávnosti komunistického
režimu a o odporu proti němu a jeho návrhu podanému podle §6 tohoto zákona by příslušný
český soud musel vyhovět. Tím by stěžovatel vyhověl požadavkům ustanovení §1 odst. 1
písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu není pochyb o tom, že stěžovatel byl minulým
režimem perzekuován stejným způsobem jako osoby, které mají podle předmětného nařízení
vlády nárok na příplatek k důchodu. Přiznání tohoto příplatku při doslovném výkladu příslušného
ustanovení brání toliko formální podmínka zrušení výroku o trestu českým soudem podle zákona
č. 198/1993 Sb.
Nejvyšší správní soud veden smyslem a účelem nařízení vlády č. 622/2004 Sb. vyložil
ustanovení §1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení extenzivně a konstatuje, že podmínka zrušení
odsouzení je splněna tím, že slovenský soud z důvodů totožných s ustanovením §6 zákona
č. 198/1993 Sb. zrušil výrok o trestu a upustil od potrestání stěžovatele. Nárok na příplatek
k důchodu proto stěžovateli vznikl.
Ke stejnému závěru dospěla rovněž žalovaná, která rozhodnutím ze dne 1. 6. 2005,
č. 281 003 765, přiznala stěžovateli od 16. 1. 2005 příplatek ke starobnímu důchodu ve výši
2800 Kč podle §2 odst. 1 nařízení vlády č. 622/2004 Sb. s tím, že splnění podmínek uvedených
v §1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení za dobu, kterou stěžovatel označil v žádosti (1656 dnů),
považovala za prokázané. Za této situace, ať již žalovanou k přiznání příplatku vedly
jakékoliv v odůvodnění nevyjevené úvahy, se jeví být nesprávným z důvodu zcela formálního
stěžovateli později odejmout příplatek, na který má podle názoru Nejvyššího správního soudu
nárok.
Z uvedeného vyplývá, že nebyl dán důvod pro odnětí příplatku postupem podle §56
odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., neboť podmínka zrušení odsouzení stanovená v §1
odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. byla splněna tím, že výrok o trestu odsuzujícího
rozsudku zrušil k tomu příslušný soud Slovenské republiky a upustil od potrestání stěžovatele,
neboť jeho jednání směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod
ne zjevně nepřiměřenými prostředky.
Na okraj lze podotknout, že minulý nedemokratický režim, jenž byl zákonem
č. 198/1993 Sb. prohlášen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, působil shodně na území
celé tehdejší Československé, později socialistické republiky. Rozdělení federace v roce 1992
by proto nemělo být na újmu osobám, o jejichž rehabilitaci (zrušení trestu) rozhodl slovenský
soud a které ostatní podmínky pro odškodnění splňují.
Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda stěžovatel splňuje podmínky
pro přiznání příplatku k důchodu podle tohoto nařízení, čímž způsobil nezákonnost
svého rozhodnutí.
Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. byl prokázán, a proto Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 20 Cad 57/2008 - 14, ze dne
22. 9. 2008, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu
věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve
zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby rozhodnutí žalované z důvodů shora
uvedených zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení, ve němž bude žalovaná vycházet z toho, že
stěžovatel podmínky pro přiznání příplatku splňuje a na příplatek má nárok.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. v novém
rozhodnutí ve věci krajský soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu