ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.36.2008:170
sp. zn. 4 Ads 36/2008 - 170
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. F., zast.
JUDr. Miroslavem Blažkem, advokátem, se sídlem Mezi Školami 2320/4, Praha 5, proti
žalovanému: ředitel Policie České republiky, Správy Západočeského kraje, se sídlem
Nádražní 2, Plzeň, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
9. 1. 2008, č. j. 57 Ca 102/2007 - 130,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1144/2004, zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Tachov ze dne
20. 9. 2004, č. 340/2004, kterým byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie
České republiky podle §106 odst. 1 písm. d) zákona České národní rady č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o služebním poměru“). Služební poměr žalobce byl podle §108 odst. 3
téhož zákona ukončen dnem doručení rozhodnutí o propuštění. Žalovaný v odůvodnění uvedl,
že žalobce svým jednáním zvlášť závažným způsobem porušil služební přísahu, neboť dne
11. 7. 2004 pod vlivem alkoholu řídil motorové vozidlo a havaroval.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že žalovaný porušil základní
zásady řízení podle zákona o služebním poměru, neboť se v rozhodnutí důsledně nevypořádal
s námitkami uvedenými v odvolání žalobce. Rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně odporují §124 zákona o služebním poměru, neboť nevycházejí
ze skutečného stavu věci, provedené důkazy byly nepřesně interpretovány a zkresleny
a některé důkazy nebyly v rozporu s §130 téhož zákona vůbec provedeny. Žalobce navrhl,
aby krajský soud obě správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 4. 2006, č. j. 58 Ca 84/2004 - 53, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2007, č. j. 4 As 58/2006 - 94, tento rozsudek zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud svým právním názorem zavázal
krajský soud k tomu, aby při rozhodování o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného vycházel
z rozhodnutí Městského úřadu Stříbro ve věci přestupku (§52 odst. 2 s. ř. s.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 1. 2008, č. j. 57 Ca 102/2007 - 130, obě shora
uvedená rozhodnutí služebních funkcionářů zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud
současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 780 Kč.
V odůvodnění soud uvedl, že neshledal důvody k přerušení řízení, neboť tvrzení žalovaného
nepovažoval za dostatečně zásadní a intenzivní, aby mohla vést k povolení obnovy řízení ve věci
přestupku žalobce, k níž žalovaný podal dne 2. 1. 2008 podnět. Krajský soud zdůraznil,
že je vázán právním názorem vysloveným v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Konstatoval, že jednání žalobce, které vedlo ke skončení jeho služebního poměru, se skládalo
ze dvou okolností: 1. řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu a 2. nepřizpůsobení
rychlosti vozidla stavu vozovky a způsobení dopravní nehody. Prvotní otázkou správního řízení
podle soudu bylo zjištění, zda se žalobce vytýkaného protiprávního jednání prokazatelně dopustil,
teprve poté posouzení, zda dosáhlo takového stupně, že se jednalo o porušení služební přísahy
zvlášť závažným způsobem. Soud podotkl, že pro stejný skutek bylo proti žalobci vedeno
přestupkové řízení, které Městský úřad Stříbro rozhodnutím č. j. 2593/SPO/04-192-Ši, ze dne
27. 1. 2005, zastavil, neboť spáchání skutku, o němž se přestupkové řízení vedlo, se nepodařilo
prokázat. Krajský soud byl vázán tím, že přestupkové řízení bylo vůči žalobci pravomocně
zastaveno, protože předmětný skutek nebyl žalobci v přestupkovém řízení prokázán. Správní spis
neobsahuje žádný přímý důkaz o tom, že žalobci bylo vytýkané jednání skutečně prokázáno.
Žalobce takové jednání popírá, nevybavil si požití alkoholických nápojů a jeho tvrzení lékaři
záchranné služby, že přijel zezdola, nedokazuje, že vozidlo skutečně řídil a nehodu způsobil. Soud
konstatoval, že nebyl zjištěn žádný svědek dopravní nehody, žalobce byl nalezen
mimo havarované vozidlo, policie neprovedla prověření okolí dopravní nehody s cílem zjistit,
kolik osob v havarovaném vozidle cestovalo, a žalobce nikdo neviděl nasedat a řídit
jeho automobil. Prokázaná existence alkoholu v krvi žalobce rovněž neprokazuje jednání,
pro které s ním byl skončen služební poměr. Krajský soud s odkazem na zrušující rozsudek
Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že v právním státě nelze připustit, aby existovala
dvě správní rozhodnutí, která by z podobných skutkových zjištění činila diametrálně odlišné
závěry. Soud shrnul, že ve správních spisech žalovaného a správního orgánu prvního stupně
není založen žádný přímý důkaz o tom, že se žalobce dopustil skutku, pro který byl propuštěn
ze služebního poměru, ani nepřímé důkazy neutvořily uzavřený okruh, z něhož by bylo možno
jednoznačně konstatovat, že se žalobce dopustil skutku, jenž byl výše popsán. Krajský soud
shledal, že napadené rozhodnutí žalovaného, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně, nevycházelo ze skutečného stavu věci, čímž byl porušen §124 odst. 1 zákona o služebním
poměru. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zatíženo vadou řízení,
jež měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Toto pochybení nenapravil ani žalovaný
v odvolacím řízení, a proto je i jeho rozhodnutí zatíženo stejnou právní vadou. Soud uzavřel,
že žaloba byla důvodná, proto rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§78 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
ve které namítal, že se krajský soud důsledně neřídil závazným právním názorem vysloveným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 58/2006, resp. při jeho aplikaci závažným
způsobem pochybil. Z právního názoru krajský soud převzal pouze jedinou větu, která mu ukládá
povinnost při rozhodování o žalobě vycházet z rozhodnutí Městského úřadu Stříbro ve věci
přestupku, tuto větu však nesprávně aplikoval, zcela bez ohledu na jakýkoliv kontext
s nastíněnými právními názory. Stěžovatel konstatoval, že výrazy „vázán“ a „vychází“ užité v §52
odst. 2 s. ř. s. nelze v žádném případě stavět na roveň, a nelze tedy jiné rozhodnutí (rozhodnutí
Městského úřadu Stříbro) automaticky brát za závazné. Pojem „vycházet z rozhodnutí“
podle stěžovatele implikuje povinnost soudu zhodnotit takové existující rozhodnutí,
včetně skutečností v něm tvrzených, posoudit případné vady takového rozhodnutí, ale dává
soudu možnost k takovému rozhodnutí nepřihlédnout; vše samozřejmě s řádným odůvodněním.
Nejvyšší správní soud krajskému soudu vytkl, že se nezabýval vzájemným rozporem dvou
pravomocných správních rozhodnutí. V napadeném rozsudku krajský soud sklouzl k opačnému
extrému, když přijal veškeré skutečnosti tvrzené v rozhodnutí o přestupku. Stěžovatel zdůraznil,
že nelze tvrdit, že oba správní orgány vycházely z podobných skutkových zjištění,
neboť výpovědi totožných svědků se v závažných bodech diametrálně odlišovaly,
na což stěžovatel opakovaně poukazoval. Krajský soud nedostál své povinnosti s existujícími
rozpory se náležitě vypořádat, neboť nezdůvodnil, proč přikládal větší váhu rozhodnutí
Městského úřadu Stříbro, převzal skutečnosti v něm obsažené a zcela pominul,
jak se s těmito skutečnostmi vypořádal žalovaný. Právní názor Nejvyššího správního soudu
nemůže podle stěžovatele takový postup ospravedlnit. Je otázkou, z jakého důvodu krajský soud
upřednostnil výpovědi svědků učiněné s půlročním odstupem oproti výpovědím týchž svědků,
které učinili bezprostředně po události, o níž podávali svědectví. Stěžovatel poukázal
na skutečnost, že se svědci se žalobcem znají, a proto zde byla s ohledem na uplynulou dobu
reálná možnost jejich ovlivnění. Stěžovatel namítal, že krajský soud svým rozsudkem postavil
rozhodnutí ve věci přestupku, z něhož vycházel, do pozice nicotného rozhodnutí,
protože žalobce nikdy nepřestal být policistou a jednání příslušníků bezpečnostních sborů, mající
znaky přestupku, projedná podle zvláštního předpisu správní orgán tímto předpisem určený.
Stěžovatel podotkl, že ve věci přestupku rozhodoval pracovník, u něhož byla dána důvodná
pochybnost o nepodjatosti; žalobce výslovně připustil, že tohoto pracovníka zná. Stěžovatel
zmínil původní rozsudek krajského soudu, v němž soud vyslovil, že správní rozhodnutí
sice bylo vydáno na základě nepřímých důkazů, avšak tyto důkazy jsou přesvědčivé a tvoří
uzavřený okruh. Diametrálně odlišné stanovisko vyjádřené v napadeném rozsudku krajský soud
podle stěžovatele zřejmě zaujal výlučně na základě toho, že titíž svědci, kteří vypovídali v řízení
o propuštění ze služebního poměru, učinili před Městským úřadem Stříbro podstatně odlišné
výpovědi. Krajský soud si tak mylně vyložil závazný právní názor Nejvyššího správního soudu
jako pokyn k tomu, aby ve věci samé rozhodl jinak než předtím; podle stěžovatele
však šlo pouze o pokyn k odstranění vady, která nemusela mít vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci samé. Nejvyšší správní soud totiž svým rozsudkem nezpochybnil provedené důkazy
a skutková zjištění z nich vyplývající. Stěžovatel namítal, že soud nesprávným výkladem rozsudku
Nejvyššího správního soudu a následným postupem při hodnocení důkazů porušil princip právní
jistoty a zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, garantovaného Listinou základních
práv a svobod. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Dne 19. 3. 2008 byl spis krajského soudu předložen Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil přípustnost kasační stížnosti a shledal,
že stěžovatel namítá, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle kterého kasační stížnost je dále nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, proto věcnému projednání kasační stížnosti nebrání.
Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Z kasační stížnosti
vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle kterého kasační stížnost lze podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce byl ze služebního
poměru propuštěn s odůvodněním, že svým jednáním zvlášť závažným způsobem porušil
služební přísahu, neboť dne 11. 7. 2004 pod vlivem alkoholu řídil motorové vozidlo a havaroval.
Žalobce ovšem v průběhu správního řízení (i později v řízení před soudem) konzistentně tvrdil,
že vozidlo neřídil. Podle úředních záznamů a protokolů o podání vysvětlení, obsažených
ve správním spisu, žádná z vyslechnutých osob neviděla žalobce před nehodou řídit motorové
vozidlo, do vozidla nastupovat, ani z něj vystupovat. Přímý svědek nehody šetřením zjištěn nebyl.
Po nehodě byl žalobce nalezen mimo vozidlo, jež podle fotodokumentace a výpovědi F. P., nar.
X, mělo otevřené oboje přední dveře. Bezprostředně po nehodě F. P., nar. X, a F. P., nar. X, bez
kladného výsledku prověřili, zda se v okolí nenachází další osoba. F. P., nar. X, dále uvedl, že
žalobce byl ve vozidle pravděpodobně sám, neboť měl na všech sedadlech kromě sedadla řidiče
uloženy různé předměty, které vylučovaly možné sezení dalších osob. Podle fotodokumentace z
místa dopravní nehody ovšem byla obě přední sedadla prázdná. MUDr. B. D., který na místě
nehody žalobce ošetřoval, uvedl, že žalobce hovořil zmateně, byl dezorientován v čase i místě a
na dotaz, jak se na místo havárie dostal, odpověděl, že přijel zezdola. Podobně vypovídal též řidič
sanity J. Č., který rovněž slyšel žalobce hovořit o tom, že přijel zezdola. V nemocnici žalobce
ošetřujícímu lékaři MUDr. B. D. sdělil, že si nepamatuje, že by s někým ve vozidle jel, ani že
vozidlo sám řídil.
Z rozhodnutí Městského úřadu Stříbro ze dne 27. 1. 2005, č. j. 2593/SPO/04-192-Ši,
Nejvyšší správní soud zjistil, že v řízení o přestupku se nepodařilo prokázat, že žalobce skutečně
motorové vozidlo řídil. V tomto řízení správní orgán vycházel ze stejných důkazních prostředků,
které pouze doplnil o svědecké výpovědi některých osob, jež dříve k věci podaly vysvětlení.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle své konstantní judikatury Nejvyšší správní soud je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán
závazným právním názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost
samotné opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil
[§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.] ... (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, schválené k publikaci ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, dosud nepublikované).
Z citovaného judikátu je zřejmé, že Nejvyšší správní soud je v projednávané věci vázán
právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku, tedy v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 9. 2007, č. j. 4 As 58/2006 - 94, a stěžovateli nepřísluší se závěry
obsaženými v tomto rozhodnutí polemizovat.
Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud poukázal na to, že smyslem ustanovení
§52 odst. 2 s. ř. s. je zajistit soulad jednotlivých vzájemně souvisejících rozhodnutí, tzn. zabezpečit obsahovou
shodu různých aktů veřejné správy, které se týkají podobné otázky. V právním státě totiž …nelze připustit,
aby existovala dvě správní rozhodnutí, která by z podobných skutkových zjištění činila diametrálně odlišné závěry.
Pokud soud takové rozpory zjistí, musí se s nimi náležitě vypořádat a svůj postup musí patřičně zdůvodnit.
…V řízení o přestupku …správní orgán dospěl k závěru, že se nepodařilo prokázat, že …(žalobce) skutečně
motorové vozidlo řídil. Tuto skutečnost měl krajský soud zahrnout do svých úvah o tom, zda přezkoumávané
rozhodnutí vychází ze skutečného stavu věci, tj. zda bylo vydáno v souladu s ustanovením §124 odst. 1 zákona
o služebním poměru. To však krajský soud neučinil a k existenci rozhodnutí o přestupku toliko konstatoval,
že přestupkové řízení bylo skončeno po právní moci rozhodnutí žalovaného a porušení služební přísahy nespočívalo
v tom, že se …(žalobce) dopustil přestupku. Nejvyšší správní soud označil za rozhodující skutečnost,
že jak rozhodnutí podrobené soudnímu přezkumu, tak zmíněné rozhodnutí o přestupku se týkají téhož skutku,
kterého se …(žalobce) podle jednoho rozhodnutí dopustil, což se ovšem podle druhého rozhodnutí nepodařilo
prokázat. Nejvyšší správní soud uzavřel, že Krajský soud v Plzni porušil povinnost vycházet z rozhodnutí
o jiných otázkách, než kterými je vázán, neboť se v napadeném rozsudku patřičně nevypořádal s rozhodnutím
Městského úřadu Stříbro o přestupku, které se bezprostředně dotýkalo soudem přezkoumávaného rozhodnutí
o propuštění …(žalobce) ze služebního poměru. Tímto postupem zatížil soud řízení vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud právním názorem
zavázal krajský soudu k tomu, aby při rozhodování o žalobě …proti rozhodnutí žalovaného vycházel
z rozhodnutí Městského úřadu Stříbro ve věci přestupku (§52 odst. 2 s. ř. s.).
Námitce stěžovatele, že krajský soud převzal z tohoto právního názoru pouze jedinou
větu, kterou nesprávně aplikoval, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Krajský soud totiž naopak
důsledně vycházel z celého odůvodnění citovaného kasačního rozsudku a dospěl ke správnému
závěru, že napadené rozhodnutí nevycházelo ze skutečného stavu věci, čímž došlo k porušení
§124 odst. 1 zákona o služebním poměru.
Ze shora nastíněného podstatného obsahu správního spisu jednoznačně vyplývá,
že rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru, i žalobou napadené rozhodnutí
stěžovatele, je vystavěno pouze na nepřímých důkazech. Rozhodnutí lze pochopitelně
opřít výlučně o důkazy nepřímé, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu
logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů vzájemně se doplňujících
a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost, nebo skutečnosti,
jež jsou v takovém příčinném vztahu, že z nich lze dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit
možnost jiného závěru. Toto obecné pravidlo o používání nepřímých důkazů nepochybně
dopadá i na posuzovaný případ.
Pokud z provedených nepřímých důkazů učinili služební funkcionáři závěr, že žalobce
vozidlo řídil, a Městský úřad Stříbro na základě týchž důkazů doplněných o svědecké výpovědi
shledal, že žalobci nelze jednoznačně prokázat řízení motorového vozidla, a proto řízení
o přestupku zastavil, je podle názoru Nejvyššího správního soudu evidentní, že rozhodnutí,
z něhož byl krajský soud povinen vycházet, zpochybňuje správnost úsudku služebních
funkcionářů. Rozhodnutí Městského úřadu Stříbro současně nasvědčuje tomu, že na základě
nepřímých důkazů provedených v řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru,
nelze vyloučit závěr, že žalobce vozidlo neřídil.
S ohledem na shora uvedené proto krajský soud správně vyslovil, že skutek,
jenž v konečném důsledku vedl k propuštění žalobce ze služebního poměru, nebyl žalobci
prokázán a opatřené nepřímé důkazy byly nepřesně vyloženy, neboť netvořily uzavřený okruh,
z něhož by bylo patrné, že se žalobce skutku dopustil.
Pro závěr o tom, že žalobce havarované vozidlo řídil, svědčí pouze tvrzení F. P., nar. X, a
F. P., nar. X, že v krátké době po nehodě v jejím okolí nenašli jinou osobu, a výpověď MUDr. B.
D. a J. Č., podle kterých žalobce uvedl, že přijel zezdola. Okolí místa nehody P. prověřovali
krátce po jejím vzniku, přesto nelze vyloučit, že řidič vozidla stihl utéct nebo se někde schovat.
V této souvislosti nutno zdůraznit, že důvodem prohlídky nejbližšího okolí byla podle svědka F.
P., nar. X, skutečnost, že zaznamenal, že u havarovaného vozidla jsou otevřeny oboje přední
dveře, a proto se domníval, že ve vozidle mohla cestovat ještě jedna osoba. Lékař, který žalobce
na místě ošetřoval, i řidič sanity vypověděli, že žalobce byl zmatený a dezorientovaný v místě a
čase, proto jeho tvrzení, že přijel zezdola, nemusí mít s dopravní nehodou žádnou souvislost.
Argument, že ve vozidle mohl jet pouze řidič, neboť na všech sedadlech kromě sedadla řidiče
byly uloženy různé předměty, které vylučovaly možné sezení dalších osob, je přitom vyvrácen
pořízenou fotodokumentací.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že všechna tato zjištění nevedou pouze k jedinému závěru
o tom, že žalobce vozidlo řídil, a rozhodně nevylučují variantu, že tomu tak nebylo. Služební
funkcionáři tedy nezjistili skutečný stav věci a porušili ustanovení §124 odst. 1 zákona
o služebním poměru, proto musel krajský soud shledat žalobu důvodnou a rozhodnutí
stěžovatele zrušit.
K námitce stěžovatele, že krajský soud přijal veškeré skutečnosti tvrzené v rozhodnutí
o přestupku a nezdůvodnil, proč přikládal větší váhu rozhodnutí Městského úřadu Stříbro,
Nejvyšší správní soud znovu podotýká, že krajský soud vycházeje z pravomocného rozhodnutí
o přestupku správně vyhodnotil, že nepřímé důkazy, jimiž služební funkcionáři argumentovali,
netvořily uzavřený okruh ústící v jednoznačný závěr, že se žalobce dopustil popsaného skutku.
Tomu pak odpovídá výsledek přestupkového řízení vedeného Městským úřadem Stříbro.
Ke shodnému závěru by však soud musel dospět i v situaci, kdy by rozhodnutím o přestupku
nedisponoval, neboť služebním funkcionářům se zcela evidentně nepodařilo věrohodně vyvrátit
tvrzení žalobce, že vozidlo neřídil.
Zpochybňuje-li stěžovatel podobnost skutkových zjištění v přestupkovém řízení a v řízení
o propuštění ze služebního poměru, Nejvyšší správní soud konstatuje, že v přestupkovém řízení
bylo dokazování doplněno o svědecké výpovědi některých osob, s nimiž byly původně sepsány
protokoly o podání vysvětlení. Z hlediska hodnocení výpovědí svědků je třeba zdůraznit,
že tento důkazní prostředek je pořizován po poučení svědka mimo jiné o povinnosti vypovídat
pravdivě a nic nezamlčovat a po poučení o trestněprávních následcích případné nepravdivé
výpovědi. Z tohoto důvodu musí být výpovědi svědka, nebyla-li relevantními argumenty
zpochybněna či vyvrácena, přikládán větší význam než protokolu o podání vysvětlení.
Argument stěžovatele, že se svědci se žalobcem znají, a proto zde byla reálná možnost
jejich ovlivnění, Nejvyšší správní soud nepovažuje za podstatný, neboť ani vysvětlení podané
těmito svědky v řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru, tedy podle stěžovatele
zřejmě před možným ovlivněním, nepostačovalo pro závěr, že žalobce motorové vozidlo řídil
a dopustil se jednání, pro které byl ze služebního poměru propuštěn.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že krajský soud svým rozsudkem
postavil rozhodnutí ve věci přestupku do pozice nicotného rozhodnutí, protože žalobce
nikdy nepřestal být policistou. Z nicotného rozhodnutí soud pochopitelně vycházet nemůže,
taková situace ovšem v projednávané věci nenastala. Ke dni vydání napadeného rozsudku
(9. 1. 2008) totiž bylo rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru v právní moci,
neboť k jeho zrušení došlo až právní mocí napadeného rozsudku (22. 1. 2008). Rozhodnutí
o přestupku proto v době, kdy z něj krajský soud vycházel, nicotné nebylo.
Stěžovatelem tvrzená důvodná pochybnost o nepodjatosti pracovníka Městského úřadu
Stříbro, který o přestupku rozhodoval, nic nemění na správnosti závěru krajského soudu,
že nepřímé důkazy shromážděné služebními funkcionáři nevedou k jednoznačnému závěru,
že se žalobce dopustil jednání, pro které byl propuštěn ze služebního poměru, neboť současně
nevylučují možnost, že žalobce vozidlo neřídil, a tedy se popsaného jednání nedopustil.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s argumenty spočívajícími v porovnání
původního zamítavého rozsudku krajského soudu a rozsudku nyní napadeného kasační stížností.
Původní rozsudek Nejvyšší správní soud pro vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, zrušil, aniž zkoumal správnost závěrů v něm obsažených, neboť zjistil,
že krajský soud v rozporu s §52 odst. 2 s. ř. s. při svém rozhodování nevycházel z rozhodnutí
Městského úřadu Stříbro. Nelze proto tvrdit, že Nejvyšší správní soud svým rozsudkem
nezpochybnil provedené důkazy a skutková zjištění z nich vyplývající, neboť Nejvyšší správní
soud se těmito skutečnostmi ve svém kasačním rozsudku vůbec nezabýval.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud si závazný
právní názor Nejvyššího správního soudu vyložil zcela správně a nedopustil se žádného
z tvrzených pochybení. Svým postupem při hodnocení důkazů, ani svým rozhodnutím krajský
soud neporušil princip právní jistoty a nezasáhl do práv stěžovatele, která mu v soudním řízení
správním přiznávají právní předpisy. Nejvyšší správní soud současně podotýká, že namítané
právo na spravedlivý proces, garantované Listinou základních práv a svobod, patří mezi základní
lidská práva, která správním orgánům nepřísluší.
Nejvyšší správní soud shledal kasační námitky nedůvodnými, kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl prokázán, a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2008, č. j. 57 Ca 102/2007 - 130,
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalobci v tomto stádiu řízení žádné náklady
nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu