ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.43.2008:60
sp. zn. 4 Ads 43/2008 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: A. H.,
zast. JUDr. Bělou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem Václavská 2, Brno, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2007, č. j. 41 Cad 196/2006 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobkyně JUDr. Běle Sedláčkové, advokátce, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1904 Kč, která jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalované“) ze dne
21. 7. 2006, č. X, byla zamítnuta podle ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném
znění, žádost žalobkyně (dále též „stěžovatelka”) o zvýšení starobního důchodu s odůvodněním,
že v osobním listě důchodového zabezpečení, který byl zaslán stěžovatelce s rozhodnutím ze dne
5. 3. 2001, jí byla započtena celková doba pojištění v rozsahu 32 roků a 57 dnů; podle dodatečně
předložených dokladů se jí sice započítává též doba pobytu v Kanadě od 24. 11. 1986 do 1. 4.
1987, avšak dodatečně provedený zápočet zůstává zcela bez vlivu na předchozí rozhodnutí
žalované ze dne 5. 3. 2001 o přiznání starobního důchodu ve výši 4701 Kč, neboť výpočet dávky
z osobního vyměřovacího základu za rok 1981 zvýšeného o koeficient nárůstu je i nadále
výhodnější. Žalovaná sdělila žalobkyni, že její rozhodnutí ze dne 5. 3. 2001 zůstává nadále
v platnosti.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu, v níž namítala, že dodatečně
započtená doba pouhých 129 dnů není správná, neboť jí měla být započtena doba 2080 dnů
a na základě tohoto zápočtu měl být vypočítán starobní důchod. V opravné verzi žaloby,
doručené soudu dne 9. 10. 2006, stěžovatelka požadovala zápočet doby pojištění 4015 dnů,
přičemž v obou podáních zdůraznila, že z Československa byla vyhnána 18. 10. 1986,
protože pobírala invalidní důchod, který republika do zahraničí neposílala podle zákona
č. 121/1975 Sb. Invalidní důchod byla tudíž první věcí, kterou jí stát zkonfiskoval
a dosud nevrátil. V zahraničí nemohla pracovat, protože byla invalidní. Vrátit se mohla
až 30. 6. 1992, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, vydané
Městským soudem v Brně pod sp. zn. 5 Rt 39/90. Žádala soud, aby žalované uložil povinnost
dodatečně zhodnotit dobu pojištění v rozsahu 4015 dnů do pojistných dob, tedy dobu,
kdy jí náležel invalidní důchod, a podle takto správně dodatečně započítaných pojistných dob
znovu vypočítat starobní důchod.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že rozhodnutím ze dne 5. 3. 2001 byl žalobkyni
přiznán starobní důchod podle §29 zákona č. 155/1995 Sb., od 20. 11. 1997 při započtení
celkové doby pojištění v rozsahu 32 roků a 57 dnů, zahrnující i dobu pobírání plného invalidního
důchodu od 23. 2. 1984 do 1. 4. 1987, kterou zhodnotila jako náhradní dobu pojištění.
Připomněla, že proti uvedenému rozhodnutí byl podán stěžovatelkou opravný prostředek
a Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 31 Ca 102/2001, rozhodnutí
ze dne 5. 3. 2001 potvrdil s právním názorem, že právní úprava platná v době od 4. 2. 1987
do 31. 12. 1995 požadovala pro započtení náhradní doby pojištění pobírání důchodové dávky,
zde dávky plného invalidního důchodu. Nepřípustná byla výplata dávky do ciziny,
pokud se tam oprávněný zdržoval trvale a tak tomu bylo u žalobkyně v době od 2. 4. 1987
do června 1991. Ani po návratu do Československa žalobkyně invalidní důchod nepobírala,
neboť její žádost o invalidní důchod byla dne 2. 3. 1992 zamítnuta a stejně tak byla zamítnuta
žádost o částečný invalidní důchod (rozhodnutím ze dne 26. 5. 1995). K datu 1. 1. 1996
nebyla stěžovatelka poživatelkou plného invalidního důchodu. Žalovaná znovu upozornila,
že námitky stěžovatelky v žalobě byly předmětem soudního řízení vedeného u Krajského soudu
v Brně pod sp. zn. 31 Ca 102/2001 a ve věci bylo již jednou rozhodnuto. Pokud stěžovatelka
požaduje přiznání plného invalidního důchodu, pak o tom může žalovaná rozhodnout
pouze na základě nové žádosti, uplatněné podle §81 a násl. zákona č. 582/1991 Sb.
V této souvislosti poukázala na ustanovení §38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění,
podle něhož má pojištěnec nárok na plný invalidní důchod, jestliže se stal plně invalidním a získal
potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku plné invalidity podmínky nároku na starobní
důchod podle §29, popř., byl-li přiznán starobní důchod podle §31 téhož zákona, pokud nedosáhl důchodového
věku. K napadenému rozhodnutí žalovaná uvedla, že bylo vydáno na základě sdělení kompetentní
instituce Kanady podle článku 1 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou
republikou a Kanadou č. 1/2003 Sb. (dále jen „Smlouva“) ze dne 7. 6. 2006,
kterou byla prokázána nově doba pojištění stěžovatelky v rozsahu 129 dnů. Upozornila na článek
16 Smlouvy, podle něhož, jsou-li podle právních předpisů České republiky splněny podmínky
nároku na dávku i bez přihlédnutí k dobám pojištění získaným podle právních předpisů Kanady
(tak jak je tomu i v případě stěžovatelky), stanoví kompetentní instituce České republiky dávku
výlučně na základě dob pojištění získaných podle jejích právních předpisů. Proto byla doba
pojištění stěžovatelky získaná na území Kanady zhodnocená jako doba vyloučená podle §16
odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná zdůraznila, že starobní důchod je dávkou
obligatorní, přiznanou podle zákonných předpisů, od nichž se nemůže odchýlit. Vyslovila
přesvědčení, že v důchodové záležitosti stěžovatelky postupovala v souladu s platnými
zákonnými předpisy ve smyslu Smlouvy a není si vědoma pochybení. Trvala na svém rozhodnutí
ze dne 21. 7. 2006 a navrhovala soudu zamítnutí žaloby.
Krajský soud v Brně, vycházeje především ze zjištění získaných z dávkového spisu
stěžovatelky, včetně sdělení kanadské instituce, došlého dne 20. 6. 2006, dospěl k závěru,
že žaloba není důvodná a proto ji ve smyslu §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) zamítl. V podstatě se ztotožnil s právním hodnocením věci
žalovanou. Připomněl, že již v přezkumném soudním řízení vedeném u tamního soudu
pod sp. zn. 31 Ca 102/2001, se k námitkám stěžovatelky rovněž zabýval možností zápočtu doby
pojištění pro účely stanovení výše starobního důchodu, konkrétně doby od 23. 2. 1984
do 20. 11. 1997. Připomněl, že doba od 23. 2. 1984 do 1. 4. 1987 jí byla započtená jako doba
pobírání invalidního důchodu, avšak nebylo možno započíst dobu od 2. 4. 1987 do 20. 11. 1997,
neboť žalobkyně nebyla osobou pojištěnou a nešlo rovněž o náhradní dobu, když soud vycházel
z právní úpravy v zákoně č. 121/1975 Sb., a v zákoně č. 100/1988 Sb.,
podle nichž se pro započtení dob pojištění jako doby náhradní vyžadovalo, aby pojištěnec pobíral
plný invalidní důchod. Na základě ustanovení těchto zákonů (citovaných v rozsudku
ze dne 12. 9. 2002) dospěl soud k závěru o nedůvodnosti opravného prostředku, neboť v době
od 2. 4. 1987 do vzniku nároku na starobní důchod 20. 11. 1997 neexistovala žádná doba
pojištění v českém systému, kterou by bylo možno započíst, přičemž vzhledem k tomu,
že stěžovatelka se i v tomto řízení opětovně vrací k problematice, která již byla předmětem
soudního přezkumu a je soudem věcně pravomocně rozhodnuta, nelze se jí opětovně zabývat.
Jelikož však žalovaná vydala rozhodnutí na základě sdělení kanadské strany o době pojištění
v kanadském důchodovém systému v rozsahu výše uvedeném a napadeným rozhodnutím
rozhodovala též o této době pojištění, přičemž nerozhodovala již opětovně o dobách pojištění
na území České republiky v namítaném období, soud neshledal žalobu důvodnou; ostatně
stěžovatelka v žalobě nenamítala, že by byla doba pojištění na území Kanady sdělená kanadskou
stranou nesprávná a bylo tudíž možno uzavřít, že žalobní námitky stěžovatelky se míjí
s rozhodovacími důvody žalované.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka včas kasační stížnost z důvodu uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a dále z důvodu vad řízení spočívajících
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech, je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, rozhodnutí správního
orgánu zrušit. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že při vyřizování její záležitosti
nebylo postupováno s největší pečlivostí, neboť žalovaná se nevypořádala náležitě se všemi
podklady důležitými pro rozhodnutí a ze shromážděných podkladů nevyvodila správné závěry;
následně pak chybný a nepodložený závěr žalované převzal i soud. Stěžovatelka dává
dále na zvážení, zda není dán též důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
a sice nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nesprávné posouzení právní otázky spatřuje stěžovatelka v tom, že žalovaná i krajský
soud při posuzování jejího nároku na zvýšení starobního důchodu vycházely z nesprávného
závěru, že v období od 23. 2. 1984 do 20. 11. 1997, kdy žila v Kanadě, neměla nárok na výplatu
invalidního důchodu a tudíž, že toto období není možné započítat do celkové doby pojištění
podle ustanovení §29 zákona č. 155/1995 Sb. Svůj názor odůvodnila žalovaná i krajský soud tím,
že v uvedeném období invalidní důchod nepobírala, takže zápočet uvedeného období do celkové
doby pojištění není možný. Stěžovatelka potvrzuje, že tomu tak bylo, nicméně jen proto,
že podle tehdy platné právní úpravy nebylo možné vyplácet invalidní důchod do ciziny. Krajský
soud ani žalovaná však nevzaly vůbec v úvahu, že fakticky byl invalidní důchod takto stěžovatelce
protiprávně zkonfiskován podle tehdy platné právní úpravy. Stěžovatelka se pak nemohla
bez rizika pro svoji osobu do republiky vrátit až do roku 1991, kdy bylo usnesením soudu
zastaveno trestní stíhání vedené proti ní pro trestný čin opuštění republiky. Stěžovatelka
upozornila, že doložila žalované i krajskému soudu sdělení kompetentní instituce Kanady
podle článku 1 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Kanadou,
z něhož plyne, že za stěžovatelku byly placeny příspěvky do kanadského důchodového systému
po dobu 13 let, přičemž Krajský soud v Brně i žalovaná z této doby uznávají jenom 129 dnů
bez toho, aniž by došlo k řádnému zdůvodnění, na základě čeho bylo takto postupováno,
když podle názoru stěžovatelky mělo být započítáno do potřebné doby pojištění až 4015 dnů
z jejího pobytu v Kanadě a následně měl být vypočítán tomu odpovídající starobní důchod.
Podotýká, že jí svědčí i zásada dobré víry a opětovně připomíná, že jí nikdy nebylo doručeno
žalovanou rozhodnutí o odnětí plného invalidního důchodu, přičemž vzdor tomu žalovaná
po jejím návratu do Československa jí invalidní důchod nikdy nevyplácela a nevzala v úvahu
ani rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 5 Rt 39/90, jímž bylo zastaveno trestní stíhání
stěžovatelky a všechna navazující rozhodnutí, jimiž jí byl zkonfiskován majetek. Navrhovala,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a věc vrátil k tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že proti dosavadnímu způsobu řízení
nemá námitky a zcela se ztotožňuje s právním názorem vysloveným krajským soudem
ve zmíněném rozsudku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, i když ve shodě
se stěžovatelkou musel připustit, že napadené rozhodnutí žalované je vzhledem
k velmi nedostatečně zpracovanému odůvodnění na samé hranici přezkoumatelnosti,
nicméně nejedná se o rozhodnutí věcně nesprávné; pokud krajský soud žalobu
proti němu podanou zamítl jako nedůvodnou, nebyl jeho postup Nejvyšším správním soudem
shledán nezákonným. Kasační stížnost proto nebyla shledána důvodnou.
Předmětem řízení před žalovanou byla žádost stěžovatelky o přepočet starobního
důchodu, jehož se domáhala podle Smlouvy uzavřené s Kanadou a požadovala,
aby jí byla jako doba pojištění pro nárok na starobní důchod hodnocena doba jejího pobytu
v Kanadě, tj. od října 1986 (nikoliv od 23. 2. 1984, jak je nesprávně uvedeno v kasační stížnosti)
do června 1991, kdy jako plně invalidní důchodkyni s nárokem na plný invalidní důchod,
který jí byl přiznán v roce 1984, jí tento důchod nebyl protiprávně vyplácen. Dále též požadovala
zápočet doby pojištění od svého návratu do Československa v roce 1991 do data vzniku nároku
na starobní důchod, tj. 10. 11. 1997, kdy rovněž protiprávně plný invalidní důchod nepobírala,
ačkoliv jí nikdy nebyl odňat. O podané žádosti rozhodla žalovaná napadeným rozhodnutím tak,
že jí zamítla pode ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. s tím, že dodatečně provedený
zápočet doby pobytu v Kanadě od 24. 11. 1986 do 1. 4. 1987 zůstává bez vlivu na předchozí
rozhodnutí ze dne 5. 3. 2001 o přiznání starobního důchodu, neboť výpočet z osobního
vyměřovacího základu za rok 1981 zvýšeného o koeficient nárůstu je i nadále výhodnější.
Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
jímž byla správnost výše uvedeného závěru žalované potvrzena, zjistil Nejvyšší správní soud
z obsahu dávkového spisu žalobkyně, vedeného u žalované, tyto rozhodné skutečnosti:
Rozhodnutím právního předchůdce žalované – Úřadu důchodového zabezpečení
v Praze - ze dne 23. 2. 1984, byl stěžovatelce přiznán plný invalidní důchod,
neboť posudkem Posudkové komise sociálního zabezpečení tehdejšího Okresního národního
výboru ve Frýdku – Místku ze dne 19. 1. 1984 byla uznána plně invalidní podle §25 odst. 3
písm. a) zákona č. 121/1975 Sb., pro následky úrazu ze dne 26. 4. 1982. Rozhodnutím Úřadu
důchodového zabezpečení v Praze ze dne 12. 2. 1987 byla podle §60 odst. 3 zákona
č. 121/1975 Sb. zastavena dnem 2. 4. 1987 výplata plného invalidního důchodu s odůvodněním,
že stěžovatelka neosvědčila okolnosti rozhodné pro výplatu dávky nebo její výši, tím,
že se nepodrobila vyšetření zdravotního stavu. Rozhodnutí bylo podloženo protokolem o jednání
Posudkové komise sociálního zabezpečení Národního výboru města Brna ze dne 27. 1. 1987,
k němuž se stěžovatelka nedostavila. Posléze bylo zjištěno, že stěžovatelka v říjnu 1986
emigrovala do Kanady.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 1990, sp. zn. 5 Rt 39/90,
bylo v neveřejném zasedání rozhodnuto podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci tak,
že se ustanovením §2 odst. 1 písm. d) citovaného zákona zrušuje rozsudek Městského soudu
v Brně ze dne 21. 6. 1988, sp. zn. 5 T 123/88, jímž byla stěžovatelka odsouzena pro trestný čin
opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání
18 měsíců nepodmíněně a k trestu propadnutí majetku. Současně byla zrušena všechna
další rozhodnutí v téže trestní věci, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala. Podle §2
odst. 2 citovaného zákona bylo trestní stíhání stěžovatelky pro trestný čin opuštění republiky
podle §109 odst. 2 trestního zákona zastaveno. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne
14. 11. 1990.
V červnu 1991 se stěžovatelka do České republiky vrátila a podle obsahu spisu podala dne
4. 2. 1992 na Městské správě sociálního zabezpečení v Brně žádost o plný invalidní důchod.
Rozhodnutím žalované ze dne 2. 3. 1992 byla tato žádost zamítnuta pro nesplnění podmínek
ustanovení §29 zákona č. 100/1988 Sb. Bylo přitom vycházeno ze závěru posudkové komise
Městské správy sociálního zabezpečení v Brně ze dne 28. 1. 1992, podle něhož nebyla
stěžovatelka uznána plně ani částečně invalidní ve smyslu §29 odst. 2 a §37 odst. 2 a 3 zákona
č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení. Návrh stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí
žalované ze dne 2. 3. 1992 byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 1994,
sp. zn. 10 Ca 27/1993 odmítnut pro opožděnost, když uvedený soud vycházel ze zjištění,
že žalobkyně převzala napadené rozhodnutí dne 13. 3. 1992, avšak opravný prostředek podala
až dne 27. 10. 1992, tedy po marném uplynutí 30 denní lhůty stanovené zákonem (§250m odst. 2
o. s. ř., v tehdy platném znění) k podání opravného prostředku. Stěžovatelka byla současně
poučena, aby, pokud je přesvědčena o tom, že jí i nadále náleží dávka invalidního důchodu,
požádala prostřednictvím Okresní správy sociálního zabezpečení kdykoliv znovu o tuto dávku.
Vzdor tomu, že opravný prostředek stěžovatelky byl podán opožděně, vyžádal si Krajský soud
v Brně v uvedeném přezkumném řízení soudním posudek Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí – pracoviště Brno, který byl vypracován dne 19. 1. 2003. Podle posudkového
závěru nebyla stěžovatelka k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované plně invalidní
podle §29 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. a nebyla ani částečně invalidní podle §37 odst. 2 a 3
téhož zákona, neboť při zjištěném dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu byla schopna
vykonávat dosavadní zaměstnání administrativní pracovnice, jakož i jiné stejně kvalifikované
zaměstnání, bez zvlášť ulehčených pracovních podmínek a bez podstatného poklesu výdělku.
Z obsahu dávkového spisu není patrno, že by stěžovatelka podala
proti usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí opravného prostředku odvolání,
stejně tak z něho není patrno, že by žalovaná kdykoliv předtím či potom odňala stěžovatelce plný
invalidní důchod.
Dne 15. 3. 1995 byla se stěžovatelkou sepsána žádost o částečný invalidní důchod,
která byla rozhodnutím žalované ze dne 26. 5. 1995 zamítnuta pro nesplnění podmínek
ustanovení §37 zákona č. 100/1988 Sb., s odůvodněním, že nárok na částečný invalidní důchod
stěžovatelce nevznikl, neboť nebyla zaměstnaná po dobu potřebnou pro nárok na tento důchod,
která se zjišťuje z období posledních 10 roků před vznikem invalidity a činí u občana staršího
28 let celkem 5 roků. V uvedeném rozhodném období získala stěžovatelka pouze 2 roky a 40 dní
zaměstnání. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek,
který však byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 1997, č. j. 31 Ca 227/96 – 10,
odmítnut opět pro opožděnost, neboť stěžovatelka opět podala opravný prostředek
až po uplynutí několika měsíců po jeho doručení. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka
odvolání, které však bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 1999,
č. j. 1 Cao 15/99 – 45, odmítnuto rovněž pro opožděnost. Napadené rozhodnutí soudu I. stupně
totiž bylo doručeno do vlastních rukou stěžovatelky dne 8. 12. 1997, kdy je osobně převzala
u Krajského soudu v Brně, avšak vzdor řádnému poučení o způsobu i lhůtě k podání odvolání,
podala stěžovatelka odvolání osobně u téhož soudu až dne 2. 1. 1998. Lhůta 15 dnů
k jeho podání tudíž byla zmeškána. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení dovolání, Nejvyšší
soud, tedy soud dovolací, zastavil dovolací řízení, neboť stěžovatelka nevyhověla výzvě soudu,
aby si ve lhůtě 20 dnů zvolila zástupce – advokáta pro dovolací řízení a tuto skutečnost doložila
soudu předložením plné moci, s uvedením, že v téže lhůtě musí být advokátem předloženo
sepsané dovolání. Stěžovatelka byla přitom poučena o následcích nevyhovění výzvě,
tj. o možnosti zastavení dovolacího řízení.
Dne 19. 12. 1997 podala stěžovatelka žádost o přiznání důchodu starobního. Požadovaný
důchod jí byl přiznán rozhodnutím žalované ze dne 31. 8. 1998, č. X podle ustanovení §29
zákona č. 155/1995 Sb., od 20. 11. 1997 ve výši 4486 Kč měsíčně. Při výpočtu důchodu
bylo stěžovatelce hodnoceno jen 30 roků pojištění a proto dalším rozhodnutím žalované ze dne
5. 3. 2001, č. X, byl stěžovatelce přiznán nově starobní důchod od 20. 11. 1997 ve výši 4701 Kč
měsíčně, při započtení celkové doby pojištění v rozsahu 32 roků a 57 dnů, zahrnující i dobu
pobírání plného invalidního důchodu od 23. 2. 1984 do 1. 4. 1987, kterou žalovaná zhodnotila
jako náhradní dobu pojištění. Stěžovatelce bylo sděleno, že tímto rozhodnutím se zrušuje
předchozí rozhodnutí žalované z roku 1998. V opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí se
stěžovatelka domáhala započtení doby pojištění od 2. 4. 1987 do 20. 11. 1997 pro účely přepočtu
důchodu již přiznaného s tím, že v uvedeném období měla být poživatelkou plného invalidního
důchodu, který jí byl přiznán předchozím rozhodnutím žalované z 23. 2. 1984, když nikdy
neobdržela žádné další rozhodnutí o tom, že by jí byl tento důchod odňat. Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 12. 9. 2002, č. j. 31 Ca 102/2001 – 10, opravný prostředek stěžovatelky
neshledal důvodným. Poukázal na platnou právní úpravu v době od 2. 4. 1987 do 31. 12. 1995,
která vždy pro možnost započtení doby pojištění jako doby náhradní vyžadovala, aby pojištěnec
pobíral plný invalidní důchod; krom toho, jak zákon č. 121/1975 Sb., tak i zákon č. 100/1988 Sb.
(účinný od 1. 10. 1988) nepřipouštěly výplatu dávku do ciziny, pokud se oprávněná osoba trvala
zdržovala v cizině. Ani po návratu z ciziny stěžovatelka plný invalidní důchod nepobírala, když
žalovaná její žádost rozhodnutím ze dne 2. 3. 1992 zamítla a rozhodnutím ze dne 26. 5. 1995
zamítla též žádost o částečný invalidní důchod pro nesplnění potřebné doby pojištění. Od 1. 1.
1996, kdy nabyl účinnosti zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nebyla stěžovatelka
poživatelkou plného invalidního důchodu a tudíž pojištěnou osobou podle §5 odst. 1 písm. f)
citovaného zákona. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k Vrchnímu soudu
v Olomouci, jemuž byl spis předložen soudem I. stupně s odvoláním dne 2. 12. 2002. Tento soud
však s ohledem na novou úpravu správního soudnictví nestihl o věci rozhodnout,
o čemž stěžovatelku informoval. Poučil jí, že v souladu s ustanovením §129 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb. (soudního řádu správního dále jen „s. ř. s.“), může proti napadenému rozhodnutí
podat kasační stížnost, o níž rozhodne Nejvyšší správní soud. Současně byla stěžovatelka
poučena, že pokud nemá vysokoškolské právnické vzdělání, musí být v souladu s ustanovením
§105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Stěžovatelka, řídíc se tímto poučením, podala dne
30. 1. 2003 u Nejvyššího správního soudu kasační stížnost, v níž uvedla, že směřuje
proti rozhodnutí o „zastavení řízení o starobní důchod“. Trvala na projednání odvolání ze dne
5. 9. 2002 s tím, že odvolací soud měl dostatek času, aby o jejím odvolání rozhodl
podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jímž je Česká republika vázána
od 23. 3. 1976. Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 21. 2. 2003 vyzval stěžovatelku
k odstranění vad podání, zejména ji vyzval aby doplnila, proti kterému rozsudku krajského soudu
směřuje a současně ji znovu poučil, že v řízení o kasační stížnosti musí být zastoupena
advokátem, přičemž v případě, že jsou u ní splněny podmínky pro osvobození od soudních
poplatků, může jí být soudem advokát ustanoven na její žádost. Krajský soud v Brně,
jemuž bylo podání stěžovatelky Nejvyšším správním soudem postoupeno k dalšímu postupu
s ohledem na ustanovení §108 s. ř. s., vyzval opětovně stěžovatelku usnesením ze dne 1. 4. 2003,
aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení usnesení doložila do spisu plnou moc udělenou
advokátu, který jí bude v řízení o kasační stížnosti zastupovat a jeho prostřednictvím doplnila,
v jakém rozsahu napadá rozsudek a uvedla též důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s.
Výzvě soudu k doplnění neúplné kasační stížnosti, jakož i ke zvolení advokáta stěžovatelka vzdor
poučení o tom, že v případě jejímu nevyhovění bude kasační stížnost odmítnuta, nevyhověla.
Proto Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 5. 8. 2003, č. j. 4 Ads 35/2003 – 28, její kasační
stížnost odmítl, aniž by se mohl zabývat věcným přezkumem napadeného rozsudku.
Dne 10. 3. 2004 podala stěžovatelka žádost o přepočet starobního důchodu
podle Smlouvy uzavřené mezi Kanadou a Českou republikou s tím, aby jí byla hodnocena doba
jejího pobytu v Kanadě, tj. od října 1986 do června 1991. Opakovala, že v této době se nemohla
do Československa vrátit, proto, že v listopadu 1986 ČSSR protiprávně zahájila trestní stíhání
proti její osobě pod záminkou opuštění republiky, ve skutečnosti proto, že byla invalidní
důchodkyní, které byla ČSSR povinna vyplácet invalidní důchod. Ta se zbavila těchto závazků
tím, že v roce 1976 vydala zákon, dle něhož se důchod do ciziny invalidním důchodcům nezasílá.
Při výpočtu starobního důchodu tak byla stěžovatelka krácena o dobu pojištění z titulu
invalidity, tj. o dobu pobytu v Kanadě. Do Československa se mohla vrátit až poté,
co proti ní bylo zastaveno trestní stíhání, oznámení o zastavení trestního stíhání jí bylo doručeno
v únoru 1991, vrátila se v červnu 1991. Česká správa sociálního zabezpečení vyžádala
od kanadské instituce sociálního zabezpečení potvrzení o dobách pojištění v Kanadě. Ze sdělení
doručeného žalované dne 13. 3. 2006 vyplynulo, že v letech 1987 až 1991 platila stěžovatelka
příspěvky do kanadského důchodového programu, stejně jako v letech 1998 až 2005 – celkem
13 roků placených příspěvků. Od 1. 4. 2005 je jí vyplácen starobní důchod v rámci kanadského
důchodového programu ve výši 94,58 dolarů, přičemž se vycházelo celkem ze 13 roků placených
příspěvků.
Rozhodnutím ze dne 16. 5. 2006, č. X, pak žalovaná zamítla žádost stěžovatelky o zvýšení
starobního důchodu podle ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že
podle dodatečně předložených dokladů se jí započítává doba pojištění v Kanadě v době od 2. 4.
1987 do 31. 12. 1991 jako doba vyloučená. Dodatečně provedený zápočet je však zcela bez vlivu
na předchozí rozhodnutí ze dne 5. 3. 2001 o přiznání starobního důchodu ve výši 4701 Kč,
neboť výpočet z osobního vyměřovacího základu za rok 1981, zvýšeného o koeficient nárůstu, je
i nadále výhodnější. Proto zůstává v platnosti rozhodnutí ze dne 5. 3. 2001.
Podle dalšího sdělení kanadské instituce, doručeného žalované dne 20. 6. 2006, v období
od 24. 11. 1986 do 31. 7. 1988 šlo u stěžovatelky o pobyt ve smyslu Zákona o zabezpečení
ve stáří v době od 24. 11. 1986 do 31. 7. 1988.
V reakci na toto sdělení kanadské instituce vydala žalovaná napadené rozhodnutí,
které je předmětem tohoto přezkumného řízení soudního.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že jí stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Uplatněné důvody kasační stížnosti určují svou povahou sled, v jakém se jimi Nejvyšší
správní soud musí zabývat. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila také důvod kasační
stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve
touto námitkou. Pokud by totiž uznal její oprávněnost a zjistil by, že rozsudek
je nepřezkoumatelný, nemohl by se zabývat ostatními námitkami stěžovatelky.
Stěžovatelka v kasační stížnosti neuvádí, v čem by měl spočívat důvod
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, s ohledem na ostatní námitky však Nejvyšší správní
soud dovozuje, že v nedostatku důvodů rozhodnutí. Této námitce však Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na relevantní obsah
správního spisu a v něm založených podkladů kanadské instituce, z nichž správní orgán
při vydání napadeného rozsudku vycházel. Poukázal též na obsah soudního spisu téhož soudu
sp. zn. 31 Ca 102/2001 a uvedl, jaké poznatky z něho pro správnost závěru žalované o nutnosti
zamítnutí žádosti stěžovatelky o zvýšení starobního důchodu čerpal. Z odůvodnění napadeného
rozsudku je zřejmé, jaké skutečnosti a úvahy ho vedly k zamítnutí žaloby a napadený rozsudek
tudíž nelze pokládat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů či snad nesrozumitelnost.
Pokud jde o námitku, v níž se stěžovatelka dovolává důvodu kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak ani té Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, i když,
jak již bylo předesláno, je napadené rozhodnutí správního orgánu na hranici přezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů. Citované ustanovení však za vadu řízení, pro níž by měl krajský soud
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, považuje nepřezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost. Zde nutno uvést, že napadené rozhodnutí správního orgánu
není nesrozumitelné, přičemž současně nebylo zjištěno, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel by neměla oporu ve spisech nebo s nimi byla v rozporu,
nebo že by při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí.
Zbylo pak posoudit důvodnost kasační námitky stěžovatelky vytýkající napadenému
rozsudku Krajského soudu v Brně nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Ani tuto námitku, byť s výhradou,
která bude dále rozvedena, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
V tomto směru vytýká stěžovatelka opakovaně správnímu orgánu a tedy i soudu,
že nezapočetl do celkové doby pojištění období od 23. 2. 1984 do 20. 11. 1997, kdy žila v Kanadě
a kdy v Československu a posléze v České republice měla nárok na plný invalidní důchod,
který však v době svého pobytu v Kanadě nepobírala, neboť to tehdejší právní předpisy
neprávem neumožňovaly. Plný invalidní důchod jí pak nebyl vyplácen ani po jejím návratu
z Kanady, ačkoliv nikdy nebyl žalovanou odňat.
K posouzení této námitky stěžovatelky pokládá Nejvyšší správní soud na prvním místě
za nutné předeslat, že je nesprávný právní názor krajského soudu vyjádřený v odůvodnění
napadeného rozsudku, že touto problematikou, která již byla předmětem soudního přezkumu
a je soudem pravomocně rozhodnuta v rozsudku ze dne 12. 9. 2002, č. j. 31 Ca 102/2001 – 10,
se již nelze opětovně zabývat. Takový závěr krajského soudu nelze přijmout,
neboť se jím naznačuje, že i v přezkumném řízení soudním ve věcech důchodového pojištění
platí tzv. překážka věci pravomocně rozsouzené (res iudicata), ačkoliv takový názor není správný.
Předpisy sociálního zabezpečení či důchodového pojištění nebrání tomu, aby příslušný
správní orgán důchodového pojištění rozhodl o žádosti o dávku, či její úpravu,
znovu a naopak ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. počítá s tím, že dojde
k novému rozhodnutí, jakmile nastanou skutečnosti tam uvedené, tj. i v případě, zjistí-li se,
že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží. Dojde-li
za těchto podmínek k vydání nového rozhodnutí, nejde z hlediska přezkumné činnosti soudu
o tutéž věc. Povinností soudu v takovém případě je, aby rozhodnutí orgánu důchodového
pojištění věcně přezkoumal. Překážka věci pravomocně rozhodnuté by zde byla dána jen tehdy,
jednalo - li by se o totožnou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků a totožností
předmětu rozhodování, ten je zde však jiný, neboť jde o rozhodnutí nové. Krajský soud v Brně
sice v rozporu s tím, co bylo výše uvedeno vyslovil nesprávný právní názor,
nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že vzdor jeho vyslovení
se i touto námitkou stěžovatelky zabýval (viz 1. odstavec odůvodnění na straně 3 napadeného
rozsudku). Zaujal k ní tentýž názor jako v opakovaně již zmiňovaném rozsudku téhož soudu
č. j. 31 Ca 102/2001 – 10.
Nejvyšší správní soud se tudíž rovněž zabýval námitkou stěžovatelky, v níž žádala,
aby období, v němž byla plně invalidní (od 23. 2. 1984) až do přiznání starobního důchodu
(20. 11. 1997) bylo z toho důvodu, že měla nárok na plný invalidní důchod pokládáno pro účely
nároku a výše starobního důchodu za dobu pojištění. Nejvyšší správní soud podotýká,
že toto období je nutno rozdělit na tři části, jednak období od 23. 2. 1984 do 1. 4. 1987,
dále období od 2. 4. 1987 do června 1991 a konečně období od června 1991 do 20. 11. 1997.
Pokud jde o období první, bylo z obsahu rozhodnutí žalované o přiznání starobního důchodu
stěžovatelce bezpečně zjištěno, že tato doba jí jako doba pojištění hodnocena byla, konkrétně
jako náhradní doba pojištění – pobírání plného invalidního důchodu ve smyslu ustanovení
§16 odst. 4 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., jak správně uvedl i krajský soud.
Pokud jde o další období – od 2. 4. 1987 do června 1991, kdy stěžovatelka pobývala v Kanadě,
pak ani Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá, než znovu uvést, že aby tato doba mohla
být stěžovatelce hodnocena jako náhradní doba pojištění ve smyslu citovaného zákonného
ustanovení, musela by stěžovatelka v uvedeném období plný invalidní důchod pobírat. Starobní
důchod byl žalobkyni přiznán podle zákona č. 155/1995 Sb. od 20. 11. 1997. Tento zákon
považuje poživatele plného invalidního důchodu za osoby pojištěné [§5 odst. 1 písm. t)].
Podle §13 odst. 1 téhož zákona se za dobu pojištění považují též doby zaměstnání získané
před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem a za náhradní dobu pojištění
se považují též náhradní doby získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem
a doba pobírání důchodu za výsluhu let. Předpisy platnými v posuzovaném časovém období
byl zákon č. 121/1975 Sb. a zákon č. 100/1988 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 10. 1988. První
ze zákonů považoval v ustanovení §11 odst. 1 písm. ch) za náhradní dobu pojištění pobírání
invalidního důchodu, přičemž podle ustanovení §69 téhož zákona se dávky do ciziny nevyplácely
a za dobu, po kterou se oprávněný zdržoval v cizině trvale, nenáležely. Tatáž úprava
byla provedena též v zákoně č. 100/1988 Sb., když podle §9 odst. 1 písm. h) se za náhradní dobu
pojištění považovala rovněž doba pobírání invalidního důchodu, přičemž podle §103 odst. 2
téhož zákona se dávky do ciziny nevyplácely a nenáležely za dobu, po kterou se oprávněný
v cizině zdržoval trvale. O tom, že se dávka při pobytu v cizině do ciziny nevyplácí se nevydávalo
rozhodnutí.
Z uvedeného je patrno, že stěžovatelce, byť v období od 2. 4. 1987 do června 1991
(kdy se trvale zdržovala v cizině) měla nárok na invalidní důchod, který jí nikdy nebyl odňat,
nemůže být tato doba hodnocena pro započtení doby pojištění jako doby náhradní pro účely
nároku na důchod starobní a jeho výši, neboť uvedený důchod nepobírala. Ani Nejvyšší správní
soud se nemůže od této zákonné úpravy, jakkoliv se stěžovatelce jeví diskriminační, či vůči
její osobě příliš tvrdá. Soudům nepřísluší případné tvrdosti, které by se vyskytly při provádění
sociálního zabezpečení odstraňovat. Tato pravomoc náleží ministru práce a sociálních věcí
ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.
Pokud jde o období od července 1991 do 19. 11. 1997, pak je rovněž shodně s krajským
soudem nutno konstatovat, že ani v uvedeném mezidobí stěžovatelka plný invalidní důchod
nepobírala. Z dávkového spisu (viz výše uvedená rekapitulace) Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatelka po návratu z ciziny, namísto toho, aby požádala o uvolnění výplaty dříve
již přiznaného plného invalidního důchodu, požádala o přiznání této dávky; v tomto smyslu
s ní byla sepsána nová žádost o plný invalidní důchod na příslušné správě sociálního zabezpečení.
Jednalo se též o nesprávný postup ze strany orgánu sociálního zabezpečení (důchodového
pojištění), který by měl být stěžovatelce nápomocen při sepisu žádosti tak, aby pro neznalost
právních předpisů neutrpěla v řízení újmu. Ze strany žalované pak následovalo zamítnutí žádosti
o plný invalidní důchod, ačkoliv žalovaná při dodržení principu dobré správy musela
či měla vědět, že žalobkyni byl invalidní důchod přiznán již v minulosti a do doby rozhodování
o nové žádosti (ostatně ani později) jí nebyl odňat. Nutno však k tomu poznamenat,
že v důsledku přístupu stěžovatelky k řízení, nemohlo být toto pochybení napraveno
ani v přezkumném řízení soudním, neboť stěžovatelka opravné prostředky proti rozhodnutí
žalované podávala opožděně, či jinak nevyhověla podmínkám přezkumu. Opožděně např. podala
návrh na přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 2. 3. 1992, jímž byla zamítnuta její žádost
o invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §29 zákona č. 100/1988 Sb. Ze spisu
přitom není patrno, že by se řídila poučením soudu uvedeným nad rámec potřebného
odůvodnění v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 1994, sp. zn. 10 Ca 27/93
a požádala opětovně o výplatu plného invalidního důchodu. Stejně tak opožděně podala
stěžovatelka opravný prostředek proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 1995,
jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o částečný invalidní důchod, pro opožděnost
bylo rovněž odmítnuto její odvolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 1997,
č. j. 31 Ca 227/96 – 10.
Nutno uzavřít, že v uvedeném období stěžovatelka plný invalidní důchod nepobírala,
a proto i pro toto období platí totéž, co bylo řečeno ohledně období předchozího,
totiž že ani dobu od července 1991 do 19. 11. 1997 nelze pokládat za náhradní dobu pojištění
pro nárok na starobní důchod. Zbývá dodat, že od 1. 1. 1996 nabyl účinnosti zákon
č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, který za osobu pojištěnou pokládal
rovněž jen poživatele plného invalidního důchodu ve smyslu §5 odst. 1 písm. t) zákona
č. 155/1995 Sb. v platném znění, avšak stěžovatelka poživatelkou takového důchodu nebyla.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud ještě dodává,
že pokud snad žalovaná vycházela z toho, že plný invalidní důchod stěžovatelce nenáležel,
protože posudkem Posudkové komise MPSV ČR – pracoviště Brno ze dne 19. 1. 1993
nebyla uznána plně ani částečně invalidní, pak měla stěžovatelce tento důchod odejmout,
což se však nestalo.
Nejvyšší správní soud proto ke kasační námitce stěžovatelky, v níž požadovala,
aby jako náhradní doba pojištění jí z titulu nároku na plný invalidní důchod nebyla hodnocena
doba od 2. 4. 1987 do 19. 11. 1997, shrnuje, že není důvodná.
Nedůvodnou pak shledal též námitku, v níž stěžovatelka zpochybňovala závěr žalované
uvedený v napadeném rozhodnutí, že podle dodatečně předložených dokladů se jí započítává
doba v Kanadě jen od 24. 11. 1986 do 1. 4. 1987, přičemž uvedený zápočet je zcela bez vlivu
na rozhodnutí ze dne 5. 3. 2001 o přiznání starobního důchodu, přičemž krajský soud tento závěr
převzal. Ani v tomto směru se podle názoru Nejvyššího správního soudu nedopustil krajský soud
nesprávného posouzení řešené právní otázky. I když to žalovaná v napadeném rozhodnutí
výslovně neuvádí (uvádí to až ve vyjádření k žalobě), bylo napadené rozhodnutí vydáno
na podkladě sdělení kompetentní instituce Kanady ve smyslu článku 1 odst. 1 Smlouvy
o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Kanadou č. 1/2003 (dále jen „Smlouva“)
ze dne 7. 6. 2006 (žalované doručeno dne 20. 6. 2006). Podle uvedeného sdělení šlo v období
od 24. 11. 1986 do 31. 7. 1988 o pobyt ve smyslu Zákona o zabezpečení ve stáří kanadské strany.
V Kanadě se jedná o dobu pojištění, neboť podle článku 1 odst. 1 se dobou pojištění,
pokud jde o Kanadu, rozumí příspěvková doba nebo doba pobytu potřebná k získání nároku
na dávku podle právních předpisů Kanady. Pro nárok na dávku podle právních předpisů České
republiky není však tato skutečnost významná. Dávky podle právních předpisů České republiky
jsou pak upraveny v článku 16 téže Smlouvy, podle něhož (odst. 1), jsou-li splněny
podle právních předpisů České republiky podmínky nároku na dávku i bez přihlédnutí k dobám
pojištění získaným podle právních předpisů Kanady, stanoví kompetentní instituce České
republiky dávku výlučně na základě dob pojištění získaných podle jejích právních předpisů.
Protože z období potvrzeného kanadskou stranou jde vlastně jen o dobu od 24. 11. 1986
do 1. 4. 1987 (ta již jako doba pojištění byla získána podle právních předpisů České republiky),
mohlo být jen toto období stěžovatelce zhodnoceno, což však vzhledem k tomu,
že již hodnoceno bylo, zůstalo zcela bez vlivu na výši stěžovatelčina starobního důchodu.
Pro úplnost je třeba dodat, že předchozím rozhodnutím žalované ze dne 16. 5. 2006
byla pro výpočet důchodu doba v Kanadě od 2. 4. 1987 do 31. 12. 1991 považována za dobu
vyloučenou. Rovněž v této písemnosti bylo sděleno, že takto provedený zápočet zůstává
bez vlivu na předchozí rozhodnutí žalované ze dne 5. 3. 2001. V případě rozhodnutí ze dne
16. 5. 2006 vycházela žalovaná ze sdělení kanadské instituce z března 2006, jímž bylo oznámeno,
že stěžovatelce je vyplácen od 1. 4. 2005 starobní důchod v rámci kanadského důchodového
programu, přičemž se vycházelo z let placených příspěvků od roku 1987 do roku 1991 a od roku
1998 do roku 2005. Pro účely tohoto přezkumného řízení soudního přichází v úvahu
jen hodnocení doby 1987 až 1991, neboť další období – od roku 1998 – nemá pro posouzení
výše starobního důchodu stěžovatelky význam, když důchod jí byl přiznán v roce 1997,
jde tudíž o období po datu jeho přiznání. Žalovaná období od 2. 4. 1987 do 31. 12. 1991
hodnotila jako dobu vyloučenou, neboť jí to ukládá článek 16 odst. 3 Smlouvy,
podle něhož se pro stanovení vyměřovacího základu pro výpočet výše dávky doby pojištění
získané podle právních předpisů Kanady vylučují. Žalovaná vycházela rovněž z již citovaného
článku 16 odst. 1 Smlouvy, podle něhož jsou-li podle právních předpisů České republiky splněny
podmínky nároku na dávku i bez přihlédnutí k dobám pojištění získaným podle právních
předpisů Kanady, stanoví kompetentní instituce České republiky dávku výlučně na základě dob
pojištění získaných podle jejich právních předpisů. Pro úplnost nutno ještě dodat k té části
odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované, v němž uvádí, že dodatečně provedený zápočet
je bez vlivu na rozhodnutí ze dne 5. 3. 2001 o přiznání starobního důchodu též proto,
neboť výpočet z osobního vyměřovacího základu za rok 1981 zvýšeného o koeficient nárůstu
i nadále výhodnější, že ani tento závěr žalované není nesprávný, neboť při výpočtu výše
procentní výměry starobního důchodu stěžovatelky vycházela žalovaná důsledně z příslušných
ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Podle §33 odst. 2 se totiž výše procentní výměry
stanoví procentní sazbou z výpočtového základu, jímž se ve smyslu §15 téhož zákona rozumí
osobní vyměřovací základ a tím je (§16) měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů
pojištěnce za rozhodné období. Rozhodným obdobím podle §18 téhož zákona pro stanovení
osobního vyměřovacího základu je období 30 kalendářních roků bezprostředně před rokem
přiznání důchodu, pokud není stanoveno jinak. Do rozhodného období se nezahrnují kalendářní
rok, ve kterém pojištěnec dosáhl 18 let věku a kalendářní rok předcházející. Podle §18 odst. 4
zákona se do rozhodného období nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986. Není-li
však v takovém rozhodném období alespoň 5 kalendářních roků s vyměřovacím základem
pojištěnce (tak jak je tomu u stěžovatelky), prodlužuje se rozhodné období před rokem 1986
postupně tak, aby zahrnovalo ještě jeden takový rok. Pokud pak počet kalendářních roků
zahrnutých do rozhodného období je nižší než stanoví v odst. 1 větě první, je rozhodným
obdobím tento nižší počet kalendářních roků. U stěžovatelky je takovým rozhodným obdobím
rok 1981. Vyměřovacím základem je osobní vyměřovací základ v něm dosažený, vynásobený
koeficientem nárůstu všeobecného vyměřovacího základu za toto rozhodné období.
Proto zůstává zcela bez vlivu na výpočet dávky skutečnost, že dobu pobytu v Kanadě
od 2. 4. 1987 do 31. 12. 1991 hodnotí žalovaná jako dobu vyloučenou, neboť tato skutečnost
by měla význam jen v tom případě, že by byl výpočtový základ zjišťován z rozhodného období
podle §18 zákona č. 155/1995 Sb., což není případ stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že se stěžovatelce nepodařilo dovolat ani důvodu
kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávného posouzení právní
otázky Krajským soudem v Brně řešené v tomto řízení. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se závěry žalované a krajského soudu, že v případě stěžovatelky nebyly splněny podmínky
ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., pro zvýšení jejích starobního důchodu. Výrok
rozhodnutí žalované i rozsudku krajského soudu je tudíž třeba pokládat za správné a v souladu
se zákonem, přestože argumentace, na základě které k tomuto závěru dospěly
je poněkud odchylná (v případě žalované též neúplná) od závěrů Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud tudíž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá na náhradu
nákladů řízení právo. Žalovanému správnímu orgánu náhradu nákladů řízení nenáleží
podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatelce byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2008,
č. j. 41 Cad 196/2006 – 33, ustanovena zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Ustanovené zástupkyni náleží v souladu s ustanovením §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, odměna za dva úkony á 500 Kč (§9 odst. 2 ve spojení s §7
advokátního tarifu), spočívající ve smyslu ustanovení §11 písm. b) advokátního tarifu v první
poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven
soudem, do čehož spadá též studium spisu. Dále náleží odměna za písemné podání – kasační
stížnost soudu, týkající se věci samé podle písm. d) téhož ustanovení. Náleží jí též náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky, tj. 2 x 300 Kč za dva úkony podle §13 odst. 3 citované
vyhlášky, celkem tedy 1600 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátkyní daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty. Částka daně takto vypočtená činí 304 Kč. Celkem tedy náleží
zástupkyni stěžovatelky 1904 Kč, které jí budou vyplaceny z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu