ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.70.2008:34
sp. zn. 4 Ads 70/2008 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. Š., zast.
JUDr. Irenou Trunečkovou, advokátkou, se sídlem Láskova 1797/13, Praha 4, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008, č. j. 2 Cad 77/2007
– 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalované“) ze dne
27. 3. 2007, č. X, byl žalobci (dále též „stěžovateli“) přiznán od 22. 10. 2003 plný invalidní
důchod podle ustanovení §39 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, a to ve
výši 5755 Kč měsíčně s tím, že od ledna 2004 náležel tento důchod ve výši 5867 Kč měsíčně, od
ledna 2005 ve výši 6204 Kč měsíčně, od ledna 2006 ve výši 6467 Kč měsíčně a od ledna 2007 ve
výši 6847 Kč měsíčně. V odůvodnění žalovaná uvedla, že základní výměra důchodu činí 1310 Kč
měsíčně a procentní výměra důchodu 4445 Kč měsíčně, přičemž výše procentní výměry činí 45
% výpočtového základu, tj. 9877 Kč. Žalovaná vysvětlila, že výpočtový základ, rozhodující pro
stanovení nejnižší procentní výměry, byl vypočten z osobního vyměřovacího základu, za něž se
považuje všeobecný vyměřovací základ, který o 2 roky předchází roku přiznání plného
invalidního důchodu, tj. za rok 2001 – ve výši 15 655 Kč, po vynásobení přepočítávacím
koeficientem stanoveným pro jeho úpravu (§17 odst. 4 zák. č. 155/1995 Sb.). Žalovaná rovněž
uvedla, že podle §40 odst. 3 uvedeného zákona se pro účely splnění podmínky potřebné doby
pojištění pro nárok na plný invalidní důchod považuje za dobu pojištění též doba studia od 1. 9.
1999 do 21. 12. 2003.
Usnesením ze dne 17. 4. 2007, č. X, opravila žalovaná své rozhodnutí ze dne 27. 3. 2007 v
údaji o datu hodnocení doby studia, jako doby pojištění, kdy namísto původně chybného data
251.12. 2003, uvedla datum správné, tedy 21. 12. 2003.
Proti rozhodnutí žalované podal stěžovatel včas žalobu, v níž namítal, že mu žalovanou
nebyl řádně vysvětlen způsob výpočtu plného invalidního důchodu a proto žádá
o jeho přezkoumání. Z platné právní úpravy podle jeho názoru vyplývá, že pojištěnci mladšímu
28 let náleží procentní výměra nejméně 45 %, pokud se připravoval na budoucí povolání
soustavným studiem na střední a vysoké škole, což je považováno za náhradní dobu pojištění,
i když doba pojištění netrvala ani 1 rok. Za osobní vyměřovací základ se přitom považuje
všeobecný vyměřovací základ vynásobený přepočítacím koeficientem pro jeho úpravu,
ze které je proveden výpočtový základ. Má za to, že za dobu pojištění by měla být pokládána
i v tomto případě tzv. dopočtená doba. Za každý rok pojištění (dopočtené doby) náleží 1,5 %
výpočtového základu. Výši procentní výměry tedy tvoří násobek 1,5 % a počtu let dopočtené
doby. Ta podle jeho názoru činí přibližně 63 %. Pokud by však uvedený předpoklad byl mylný,
znamenalo by to, že studující, který se soustavně připravuje na své budoucí povolání a během
studia je uznán plně invalidním, je znevýhodněn proti jinému pojištěnci mladšímu 28 let,
který alespoň nějaký čas pracoval. Už jen skutečnost, že zákon počítá s výpočtem
pouze na základě všeobecného vyměřovacího základu, znamená jednotnost výpočtu pro všechny
pojištěnce mladší 28 let, kteří mají dobu od 18 let krytu pojištěním, studují a byl jim ve stejném
roce přiznán plný invalidní důchod. Stačilo by tedy v zákoně uvést 45 % jako v odstavci 2,
ale zákon uvádí nejméně 45 %. To znamená, že připouští rozlišení, které je ale možné
pouze na základě dopočtené doby. Padá tím i výklad, že je to myšleno tak, aby ten, komu vyjde
výpočet méně než 45 %, měl tato procenta zajištěna. Podle tohoto argumentu by se muselo
jednat o normálně provedený výpočet, nikoliv výpočet na základě všeobecného vyměřovacího
základu. Stěžovatel proto navrhoval, aby napadené rozhodnutí odpůrce v části týkající se výše
procentní výměry plného invalidního důchodu bylo zrušeno.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že plný invalidní důchod ve výši 45 %
výpočtového základu se stanoví i podle §42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění.
Je tomu tak proto, že podle §40 odst. 1 písm. b) citovaného zákona činí potřebná doba pojištění
pro nárok na plný invalidní důchod u pojištěnce ve věku 20 – 22 let jeden rok (plný invalidní
důchod byl přiznán stěžovateli od 22. 12. 2003). Pro nárok na důchod se podle §40 odst. 3
téhož zákona považuje za dobu pojištění též doba studia na střední nebo vysoké škole. Pro výši
důchodu však nelze studium hodnotit, neboť doba studia je (kromě shora uvedené výjimky
pro nárok) náhradní dobou pojištění ve smyslu §5 písm. m) téhož zákona. Podmínkou pro to,
aby se doba účasti na pojištění hodnotila jako náhradní doba pojištění je předpoklad, že doba
pojištění trvala alespoň 1 rok. Žalobce tento 1 rok pojištění nemůže prokázat,
protože nikdy nepracoval. Pro výši důchodu by se tedy hodnotila pouze doba dopočtená
podle §41 odst. 3. Vzhledem k tomu, že výpočtový základ je nulový, byl by i důchod vypočtený
z dopočtené doby pojištění v nulové výši. Proto je v §42 stanovena výše plného invalidního
důchodu v mimořádných případech. Pojištěnci, který splnil podmínky nároku na plný invalidní
důchod tak, jako žalobce, ale neprokázal žádný výdělek, a proto by výše jeho plného invalidního
důchodu byla nulová, náleží procentní výměra plného invalidního důchodu ve výši 45 %
výpočtového základu měsíčně.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Vycházel
přitom ze shodného prohlášení účastníků při jednání dne 23. 1. 2008, že plná invalidita
stěžovatele vznikla na základě posouzení jeho zdravotního stavu lékařem Pražské správy
sociálního zabezpečení pro Prahu 4 dnem 22. 12. 2003 (zdravotní postižení mu umožňovalo
soustavou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek). Až do doby vzniku plné
invalidity, tj. do 22. 12. 2003, stěžovatel studoval, a to nejdříve střední školu a na ni navazující
vysokou školu, kterou studuje i v současné době. Jediným sporným bodem mezi účastníky
byl výklad ustanovení §42 odst. 3 zák. č. 155/1995 Sb., v návaznosti na výklad ustanovení §42
odst. 1 a 2 téhož zákona. Spornou byla především skutečnost, zda výklad umožňuje při přiznání
plného invalidního důchodu stanovit procentní výměru vyšší než 45 % výpočtového základu.
Městský soud v Praze se přiklonil k názoru, že nikoliv. Zdůraznil ustanovení §42 odst. 2
téhož zákona, umožňující přiznání plného invalidního důchodu osobě, která dosáhla věku
alespoň 18 let, je plně invalidní, a plná invalidita vznikla před dosažením 18 let věku
(za podmínek prvního odstavce téhož ustanovení); zde pak výše procentní výměry plného
invalidního důchodu činí 45 % výpočtového základu. Ustanovení §42 odst. 3 odkazuje
jak na předcházející odstavec 2, tak nepřímo i na odstavec 1 téhož ustanovení a stanoví procentní
výměru plného invalidního důchodu pojištěnci mladšímu 28 let, který se stal invalidním
před dovršením 28 let (a to i před dovršením 18 let), kdy od 18 let do doby vzniku invalidity
získal potřebnou délku pojištění. V takovém případě pak procentní výměra plného invalidního
důchodu musí být stanovena nejméně ve výši podle odst. 2 téhož ustanovení. Výraz nejméně
je nutno vykládat tak, že výše procentní výměry plného invalidního důchodu nemůže být nižší,
než výše procentní výměry uvedená v odst. 2 téhož ustanovení, nikoli tak, že může být jakkoliv
vyšší. Městský soud uzavřel, že tento způsob výpočtu žalovaná v případě stěžovatele dodržela
a pokud procentní výměru plného invalidního důchodu vypočetla 45 % výpočtového základu,
neporušila ustanovení §42 odst. 1 až 4 zák. č. 155/1995 Sb., proto byla žaloba jako nedůvodná
zamítnuta podle §78 odst. 7 s. ř. s.
Ve včas podané kasační stížnosti se stěžovatel dovolává důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.), konkrétně
namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel v podstatě opakuje své námitky uplatněné v žalobě
a kromě citace vybraných ustanovení zákona o důchodovém pojištění, konkrétně §5, §12, §41
a §42, lze z textu pochopit, že se domáhá procentní výměry invalidního důchodu ve výši 69 %
výpočtového základu, namísto přiznané procentní výměry ve výši 45 % téhož základu. Poukazuje
na ustanovení §41 cit. zákona, podle něhož výše procentní výměry plného invalidního důchodu
činí za každý rok doby pojištění 1,5 % výpočtového základu měsíčně, což je u stěžovatele
42 roků, (včetně doby dopočtené), k níž musí být připočítána též doba od 1. 9. 1999
do 21. 12. 2003, tedy 4 roky, tj. 6 % výpočtového základu. Stěžovatel vytýká městskému soudu
nesprávný výklad ustanovení §42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, zejména výklad výrazu
„nejméně ve výši stanovené podle odst. 2“, když podle něho tento výraz v žádném případě
nemůže znamenat, že výše procentní výměry podle odstavce 3 nemůže být menší než výše
procentní výměry podle odstavce 2 proto, aby bylo zaručeno, že podmínky výpočtu nebudou
pro pojištěnce staršího 18 let, ale mladšího 28 let horší. Má za to, že v takovém případě by stačilo
uvést taxativně jen 45 %, tak jako v odstavci 2, nebo formulaci „ve stejné výši jako v odstavci 2“.
Z téhož důvodu pokládá za nemožný argument žalované, že 45 % je jistota pro toho,
komu by vyšla nižší procentní výměra. Podle tohoto argumentu by se muselo jednat
jen o „normálně provedený výpočet“, nikoliv výpočet na základě všeobecného vyměřovacího
základu. Stěžovatel se domnívá, že v §42 odst. 3, vzhledem k tomu, že soustavně studující nemá
možnost výdělku, je právě z těchto důvodů určeno stanovení výpočtového základu,
jinak se výpočet procentní výměry provádí stejně, jako u ostatních případů plného invalidního
důchodu. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu
v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná podle obsahu spisu vyjádření ke kasační stížnosti nepodala.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu stížních bodů
uplatněných v kasační stížnosti, jakož i v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V kasační stížnosti se stěžovatel dovolává důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy tvrzené nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tvrzené
nezákonnosti se Městský soud v Praze nedopustil. Naopak má za to, že ze strany
stěžovatele došlo k nepochopení příslušných ustanovení zákona o důchodovém pojištění,
podle nichž byl stěžovateli plný invalidní důchod přiznán, přičemž dlužno uvést,
že na tom svůj podíl nese stručné odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované, hraničící
s nepřezkoumatelností, jakož i ne příliš srozumitelné odůvodnění napadeného rozsudku
Městského soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud pokládá za potřebné především uvést, že nárok na přímý důchod
z českého důchodového pojištění, tj. důchod starobní, plný invalidní či částečný invalidní,
se odvozuje od účasti na důchodovém pojištění, ať již povinném či dobrovolném. Výjimečně
lze přiznat důchod i v případě, že osoba nebyla účastna důchodového pojištění vůbec
nebo po potřebnou dobu. Tento nárok zakládá ustanovení §7 zákona o důchodovém pojištění,
podle něhož se přiznává plný invalidní důchod též osobám, které nebyly účastny pojištění,
avšak splňují podmínky stanovené tímto zákonem (§42 odst. 1). Nárok na tento důchod
má osoba, která dosáhla aspoň 18 let věku, má trvalý pobyt na území České republiky a je plně
invalidní, jestliže plná invalidita vznikla před dosažením 18 let věku a tato osoba nebyla účastna
pojištění po potřebnou dobu (§40 téhož zákona). Podle §42 odst. 2 téhož zákona činí výše
procentní výměry plného invalidního důchodu osoby uvedené v 1. odstavci měsíčně 45 %
výpočtového základu; pro účely stanovení výpočtového základu se za osobní vyměřovací základ
považuje všeobecný vyměřovací základ, který o 2 roky předchází roku přiznání plného
invalidního důchodu, vynásobený přepočítacím koeficientem (§17 odst. 4) pro úpravu
tohoto všeobecného vyměřovacího základu. Pro výši základní výměry tohoto důchodu platí §41
odst. 1 obdobně.
Citovaná ustanovení upravují nárok na plný invalidní důchod tzv. invalidů z mládí,
a analogii určování této výše (zde spíše charakteru zvláštní nejnižší procentní výměry). O takový
případ tzv. invalidity z mládí však v případě stěžovatele nejde, neboť ten splňuje podmínku
potřebné doby pojištění. Podle §40 odst. 1 uvedeného zákona činí potřebná doba pojištění
pro nárok na plný invalidní důchod u pojištěnce ve věku a) do 20 let méně než 1 rok, b) od 20 let
do 22 let 1 rok, c) od 22 let do 24 let 2 roky, d) od 24 let do 26 let 3 roky, e) od 26 let do 28 let
4 roky, f) nad 28 let 5 roků. Potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod
se zjišťuje z období před vznikem plné invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let,
z posledních 10 roků před vznikem plné invalidity (§40 odst. 2). Podle třetího odstavce
téhož ustanovení se pro účely splnění podmínky potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní
důchod za dobu pojištění považuje též doba účasti na pojištění osob uvedených v §5 odst. 1
písm. m) a n) téhož zákona a dále doba studia na střední nebo vysoké škole v České republice
před dosažením 18 let věku, nejdříve však po ukončení povinné školní docházky. V odstavci 3
se tak pro účely podmínky potřebné doby pojištění staví na roveň dobám pojištění vyjmenované
druhy náhradních dob pojištění, které se jimi staly v důsledku zákona č. 289/1997 Sb.;
to znamená, že pro tyto účely se tyto náhradní doby pojištění, ale i vymezené doby studia
před 18. rokem věku (avšak v období po 31. 12. 1995), které jinak dobou pojištění ani náhradní
dobou pojištění nejsou, započtou, a to i když by pro zápočet náhradní doby pojištění
nebyla splněna podmínka uvedená v §12 odst. 1 části věty za středníkem, tj. podmínka, že doba
pojištění trvala alespoň 1 rok. Nutno zdůraznit, že uvedené ustanovení platí právě
pouze pro tento účel, tj. pro účel splnění podmínky potřebné doby pojištění pro nárok na plný
invalidní důchod, nikoliv však pro zápočet takových dob pro stanovení výše procentní výměry,
jak na to upozornila již ve svém vyjádření žalovaná.
U stěžovatele, jemuž byl plný invalidní důchod přiznán od 22. 12. 2003, činila ve smyslu
ustanovení §40 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění potřebná doba pojištění 1 rok,
stěžovatel tuto podmínku splňoval, dokonce ji překračoval, neboť od skončení povinné školní
docházky se mu jako doba pojištění hodnotí jednak doba studia na střední škole do 18 let věku
a dále též doba dalšího studia (§5 odst. 1 písm. m) zákona) po 18. roce věku, až do vzniku
nároku na plný invalidní důchod, celkem tedy doba od 1. 9. 1999 do 21. 12. 2003. Pro výši
procentní výměry však tuto náhradní dobu pojištění nelze hodnotit jako dobu pojištění
ve vlastním slova smyslu, neboť §12 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění stanoví, že náhradní
dobou pojištění je po 31. 12. 1995 doba účasti na pojištění osob uvedených v §5 odst. 1 písm. m)
až u); podmínkou pro to, aby se tato doba účasti na pojištění hodnotila jako náhradní doba
pojištění, je, že byla získána na území České republiky a že doba pojištění trvala alespoň 1 rok.
Tuto podmínku stěžovatel nesplňuje, neboť zatím nikdy nepracoval. Nemůže mu proto být výše
procentní výměry plného invalidního důchodu vypočtena podle §41 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění, neboť v něm se vychází z výpočtového základu, jímž je ve smyslu
ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění osobní vyměřovací základ. Tím je (§16) měsíční
průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období. Rozhodným
obdobím je podle §18 téhož zákona období 30 kalendářních roků bezprostředně před rokem
přiznání důchodu, pokud se dále nestanoví jinak. Protože žádný výpočtový základ stěžovatel
nevykazuje, (čímž padají úvahy o době dopočtené), pamatuje na jeho případ ustanovení §42
odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Tento odstavec vymezuje podmínky, při jejichž splnění
působí způsob výpočtu podle odst. 2 jako zvláštní nejnižší procentní výměra u mladých plně
invalidních pojištěnců: Podle uvedeného ustanovení procentní výměra plného invalidního
důchodu náleží pojištěnci mladšímu 28 let, který splnil podmínky nároku na plný invalidní
důchod, nejméně ve výši stanovené podle odst. 2, je-li tento důchod přiznáván před 18 rokem
věku nebo je-li období od 18 let věku do vzniku nároku na plný invalidní důchod kryto dobou
pojištění nebo doba, která není kryta dobou pojištění, je kratší jednoho roku;
přitom se pro tyto účely za dobu pojištění považuje i celá doba studia na střední nebo vysoké
škole v České republice po ukončení povinné školní docházky, doba, po kterou byl pojištěnec
veden v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a náhradní doba pojištění, i když doba
pojištění netrvala ani jeden rok. Pro stěžovatele, který je pojištěncem mladším 28 let, splnil
podmínky nároku na plný invalidní důchod a u něhož je období od 18 let věku (i před 18 rokem
věku) do vzniku nároku na plný invalidní důchod kryto dobou studia na střední a vysoké škole
v České republice po ukončení povinné školní docházky, která se pro tento účel pokládá za dobu
pojištění, znamená toto ustanovení záruku, že za situace, kdy v rozhodné době neměl výdělky
(neměl žádnou dobu pojištění ve vlastním slova smyslu) vyměří se mu invalidní důchod
v mimořádné minimální výši. Tato výše se stanoví tak, že všeobecný vyměřovací základ za rok
2001 (rokem přiznání důchodu je rok 2003 a rokem, který o dva roky předchází tento rok,
je tedy rok 2001), jenž činí 14 640 Kč, se vynásobí přepočítacím koeficientem, 1,1501 a výsledek
dává osobní vyměřovací základ, tj. 15 655 Kč. Příslušnou úpravou (tj. redukcí podle §15 zákona
o důchodovém pojištění) tohoto osobního vyměřovacího základu se zjistí výpočtový základ
ve výši 9 877 Kč, z něhož procentní výměra plného invalidního důchodu činí 45 %, tj. 4445 Kč.
Výše popsaným způsobem žalovaná při výpočtu procentní výměry plného invalidního
důchodu stěžovatele postupovala a její rozhodnutí proto odpovídá zákonu. K procentní výměře
byla pak připočtena základní výměra důchodu, která ve smyslu ustanovení §41 odst. 1
téhož zákona činila v době přiznání dávky 1310 Kč měsíčně.
Pokud Městský soud v Praze žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí žalované zamítl,
nedopustil se nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Nejvyšší
správní soud pak z téhož důvodu neshledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou. Proto ji zamítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s.).
Nutno pro úplnost dodat, že pokud §42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění stanoví,
že procentní výměra plného invalidního důchodu náleží pojištěnci mladšímu 28 let, který splnil
podmínky nároku na plný invalidní důchod, nejméně ve výši stanovené podle odst. 2
téhož ustanovení, pak tímto výrazem pamatuje na případy pojištěnců mladších 28 let,
kteří byli účastni pojištění po potřebnou dobu a dosahovali výdělků, z nichž by jim mohla
být vypočtená procentní výměra plného invalidního důchodu podle §41 odst. 2 uvedeného
zákona. Pokud by však takto vypočtená výše procentní výměry nedosahovala 45 % výpočtového
základu stanoveného podle §42 odst. 2 uvedeného zákona, pak by výše tohoto důchodu musela
činit nejméně právě zde uvedenou částku.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovaný nemá na jejich náhradu právo ze zákona ( §60 odst. 2 s. ř. s.). Proto Nejvyšší
správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu