ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.70.2009:44
sp. zn. 4 Ads 70/2009 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: V. T.,
zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Dubenecká 89, Praha 9, adresa pro
doručování: Koněvova 211, Praha 3, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se
sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 7. 2008, č. j. X, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č. j. 4 Cad
110/2008 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 22. 1. 2009, č. j. 4 Cad 110/2008 – 28,
(dále jen „napadený rozsudek“), kterým městský soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 7. 2008, č. X, jímž mu byl přiznán od 21. 8. 2008
starobní důchod podle ustanovení §31 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění ve výši 10 843
Kč měsíčně. Žalovaná v odůvodnění uvedla, že výše důchodu se skládá ze základní výměry a
procentní výměry. Základní výměra činí 2170 Kč měsíčně a procentní výměra důchodu se stanoví
procentní sazbou z výpočtového základu (dále jen „VPZ“), který činí 14 748 Kč. Procentní
výměra ke dni vzniku nároku na důchod za 44 roků pojištění činí 66 % VPZ, tedy 9734 Kč
měsíčně. Snížení procentní výměry za 715 dnů z doby od přiznání důchodu do dosažení
důchodového věku 7,2 % VPZ činí 1061 Kč. Výše procentní výměry tedy činí 8673 Kč měsíčně.
V žalobě se stěžovatel domáhal zrušení citovaného rozhodnutí žalované. Ve smyslu
ustanovení §72 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) ve své žádosti požádal o výpočet důchodu
podle ustanovení §71 téhož zákona, tj. aby mu byl předčasný starobní důchod přepočítán
dle předpisů účinných před 1. 1. 1996. Podle §71 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění platí,
že „Získal-li pojištěnec alespoň jeden rok zaměstnání, které bylo podle předpisů platných před 1. červnem 1992
zařazeno do I. (II.) pracovní kategorie nebo do I. (II.) kategorie funkcí, postupuje se při stanovení výše starobního,
plného invalidního a částečného invalidního důchodu podle odstavce 1, vznikne-li nárok na důchod v době
od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2018. V období po 31. prosinci 2005 se podle věty první
postupuje jen na žádost pojištěnce.“ Stěžovatel namítl, že žalovaná při vydání napadeného
rozhodnutí nepostupovala podle těchto ustanovení, ačkoliv k tomu byly dle jeho názoru splněny
veškeré předpoklady. Zákon o důchodovém pojištění zakotvuje v přechodných ustanoveních
nárok na tzv. srovnávací výpočet, tj. výpočet důchodu podle pravidel stanovených v zákoně
o důchodovém pojištění a současně podle předpisů platných před 1. 1. 1996 s tím, že pojištěnci
náleží důchod vyšší. Žalovaná však žádný srovnávací výpočet neprovedla. Stěžovatel však splnil
podmínky potřebné pro tento postup, alespoň jeden rok vykonával zaměstnání zařazené
do I. kategorie a o tento postup řádně požádal. Žalovaná se vůbec nevypořádala se žádostí
o výpočet podle §71 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel uvedl, že napadené
rozhodnutí nemá náležitosti rozhodnutí dle §68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), které musí mít. Pochybení žalované spatřoval
stěžovatel v tom, že v rozhodnutí není obsažen srovnávací výpočet, ani není uvedeno z jakého
důvodu žalovaná srovnávací výpočet neprovedla. Žalovaná neuvádí ani to, na základě jakých
zjištění dospěla k závěru, že není splněna podmínka pro výše uvedený postup. Rozhodnutí
je proto ve smyslu ust. §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaná
v rozporu s §68 odst. 3 správního řádu ve svém rozhodnutí neuvedla žádnou úvahu, kterou
by ozřejmila, proč nepostupovala dle žádosti stěžovatele. Toto pochybení má dle názoru
stěžovatele za následek nepřezkoumatelnost a neurčitost rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že podle §31 zákona o důchodovém pojištění
má pojištěnec nárok na starobní důchod před dosažením důchodového věku, jestliže získal dobu
pojištění nejméně 25 let a do dosažení důchodového věku mu do dne, od něhož se přiznává
starobní důchod, chybí nejvýše 3 roky. Dále uvedla, že se ustanovení §71 odst. 1 a odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění na starobní důchod přiznaný podle ustanovení §31 zákona
o důchodovém pojištění nevztahuje, protože analogická dávka před 1. 1. 1996 neexistovala.
Zároveň odkázala na soudní judikaturu ve věcech správních č. 2/2002, strana 132-135.
V napadeném rozsudku městský soud dospěl k závěru, že i přes nedostatky, které
rozhodnutí žalované obsahuje a které stěžovatel vůči rozhodnutí namítá, splňuje napadené
rozhodnutí požadavky, jenž na něj klade ustanovení §68 odst. 1 správního řádu. Městský soud
zastával názor, že i přes zjištěná pochybení žalované nelze dospět k závěru, že by tato skutečnost
měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ve shodě se žalovanou soud zastává názor,
že v případě přiznání starobního důchodu podle ust. §31 zákona o důchodovém pojištění není
možné využít ust. §71 o důchodovém pojištění a provést srovnávací výpočet výše důchodu
podle předpisů platných ke dni 31. 12. 1995. Soud vyšel ze stanoviska uvedeného v soudní
judikatuře ve věcech správních č. 2/2002, podle kterého srovnávací výpočet důchodu podle §71
zákona o důchodovém pojištění při přiznávání tzv. trvale sníženého předčasného starobního
důchodu podle ustanovení §31 téhož zákona provést nelze, protože jde o novou dávku
důchodového pojištění, kterou právní úprava před rokem 1996 neznala.
V kasační stížnosti stěžovatel obsáhle vyjádřil nesouhlas s napadeným rozsudkem
a stížnost odůvodnil odkazem na §103 odst. 1 písm. a) , b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za nezákonné
a nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů. Přestože stěžovatel
vytýkal nedostatečné důvody už samotnému rozhodnutí žalované, městský soud svým
rozhodnutím postup žalované dostatečně neodůvodnil, ale pouze bez dalšího převzal za základ
svého rozhodnutí argumentaci žalované ve vyjádření k žalobě. Stěžovatel dále odkazuje
na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je nepřípustné, aby odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu bylo obsaženo a tedy zhojeno až ve vyjádření k žalobě. Dále
ve svém rozsudku městský soud tvrdí, že rozhodnutí žalované obsahuje výrokovou část,
odůvodnění i poučení účastníků o možnosti podat opravný prostředek, ačkoli je zjevné,
že poučení o možnosti podat opravný prostředek – žalobu - zde chybí. Stěžovatel dále trvá
na svém stanovisku, že má nárok na tzv. srovnávací výpočet podle §71 zákona o důchodovém
pojištění, tj. výpočet podle předpisů platných před 1. 1. 1996 s tím, že pojištěnci náleží důchod
vyšší. Toto stanovisko je dle názoru stěžovatele plně v souladu s čl. 30 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“). Podle stěžovatele má ustanovení §71 zákona o důchodovém
pojištění ochranný význam spočívající v poskytnutí záruky, že po stanovenou dobu ode dne
účinnosti zákona o důchodovém pojištění nebude důchod vypočtený podle tohoto zákona nižší
než důchod vyměřený podle dřívějších právních předpisů, tj. nedojde ke zhoršení sociální
ochrany. Soud v napadeném rozsudku v této otázce odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze
z roku 2002 ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 1 Cao 179/2001, aniž by věc rozvedl a zkoumal
do hloubky. Dle názoru stěžovatele se však nejedná o srovnatelnou věc, a proto právní názor
obsažený v tomto rozsudku nelze na tento případ použít a již vůbec jím nelze odůvodnit
bez dalšího rozhodnutí soudu. Stěžovatel se dále domnívá, že tvrzení, že analogická dávka podle
ustanovení §31 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění před 1. lednem 1996 neexistovala,
není pravdivé, neboť otázku odchodu do starobního důchodu řešil i zákon č. 100/1988 Sb.
o sociálním zabezpečení (dále jen „předchozí právní úprava“) v ustanovení §21. Ustanovení §31
zákona o důchodovém pojištění řeší podmínky vzniku nároku na důchod, nikoliv důchod
samotný, a dále ani neřeší výši důchodu.
Konkrétní pojem „předčasný důchod“ nezná ani předchozí právní úprava ani současný
zákon o důchodovém pojištění. Stěžovatel vychází ze srovnání ustanovení §4 zákona
o důchodovém pojištění a ustanovení §7 předchozí právní úpravy. Zákon v obou případech
pracoval s pojmem starobní důchod, tj. stejnou analogickou dávkou v obou případech. Liší
se pouze podmínky vzniku nároku na starobní důchod, a nikoliv nárok na starobní důchod
jako takový. Stěžovatel poukázal dále na to, že existence ustanovení analogického k ustanovení
§31 zákona o důchodovém pojištění či jeho neexistence nesouvisí s výpočtem výše důchodu
a nikterak ho neovlivňuje. Z předchozí právní úpravy jsou aplikována pouze ustanovení §12
odst. 1 a 3, §22, 24 a 25. Ustanovení §31 zákona o důchodovém pojištění řeší podmínky vzniku
nároku, nikoli však jeho výši, výše důchodu je určována v jiných ustanoveních. Ustanovení §71
o důchodovém pojištění nesouvisí s §31 téhož zákona, neboť každé ustanovení pojednává
o něčem jiném. Ustanovení §71 pouze umožňuje dva výpočty, ale neřeší vznik nároku
na starobní důchod (tj. právo na přepočet, nikoli na důchod samotný), kdežto ustanovení §31
řeší podmínky nároku na starobní důchod, nikoliv však jeho výši. V zákoně není nikde uvedeno,
že právo na srovnávací výpočet lze aplikovat pouze při vzniku nároku na starobní důchod podle
§29 o důchodovém pojištění. Stěžovatel se domnívá, že pokud by měl zákonodárce v úmyslu
takto přístup ke srovnávacímu výpočtu omezit, jistě by toto omezení do zákona vložil.
Na základě těchto skutečností má stěžovatel za to, že městský soud napadeným
rozsudkem zkrátil stěžovatelova práva na spravedlivý proces a tím porušil čl. 1, čl. 3 odst. 1
a čl. 4. odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Napadené rozhodnutí žalované
je nepřezkoumatelné, a proto je městský soud měl zrušit. Z těchto důvodů stěžovatel navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že souhlasí s napadeným rozsudkem
a proto nepodává další vyjádření.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 27. 5. 2008 u Pražské správy sociálního zabezpečení žádost
o přiznání starobního důchodu před dosažením důchodového věku. V doplňujících informacích
na str. 3 žádosti je uvedeno, že žadatel byl seznámen s ustanovením §31 zákona č. 155/1995 Sb.
a žádá dle ustanovení §72 téhož zákona o výpočet důchodu dle ustanovení §71 téhož zákona.
Ve spisu je založen opis napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývá, že stěžovateli
byl přiznán starobní důchod podle §31 zákona o důchodovém pojištění ve výši 10 843 Kč.
V odůvodnění žalovaná mj. uvedla, že procentní výměra byla snížena za 715 dnů z doby
od přiznání důchodu do dosažení důchodového věku o 7,20 % výpočtového základu,
tj. o 1061 Kč měsíčně. Dle tohoto opisu napadené rozhodnutí obsahovalo poučení o řádných
opravných prostředcích ve správním řízení i poučení o možnosti soudního přezkumu.
Ve spisu je dále založen záznam pracovníka informační kanceláře žalované o telefonním
hovoru, při němž stěžovatel požadoval písemné vyjádření, proč v rozhodnutí žalované ze dne
28. 7. 2008 nebylo vysvětleno, zda se postupovalo v souladu s §72 a §71 zákona č. 155/1995 Sb.
Stěžovateli bylo dopisem ze dne 29. 9. 2008 sděleno, že srovnávací výpočet podle zákona
č. 100/1988 Sb. v souladu s §72 a §71 zákona o důchodovém pojištění nebyl proveden, protože
u předešlého starobního důchodu podle §31 zákona č. 155/1995 Sb. toto zákon nepřipouští.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení §103
odst. 1 pod písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení,
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech,
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu
zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Takové nedostatky či vady Nejvyšší správní soud v posuzované věci nezjistil.
V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatele spočívající
v naplnění kasačního důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel
pod něj nepodřadil žádné procesní námitky a nenamítal ani nepřezkoumatelnost z důvodu
nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí žalované. Námitka směřující proti absenci poučení
o možnosti podání žaloby proti napadenému rozhodnutí není rovněž důvodná. Podle ustanovení
§89 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
platném a účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované, se řádné opravné prostředky
v řízení správním proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení nepřipouštějí.
Podle ustanovení §108 téhož zákona platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení
ve věcech nemocenského pojištění a důchodového pojištění a pro řízení ve věcech pojistného
na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti správní řád. Zákon
č. 582/1991 Sb. přitom v ustanovení §86, které upravuje zvláštnosti rozhodnutí ve věcech
důchodového pojištění, nestanovuje orgánu důchodového pojištění povinnost poučit účastníka
o možnosti podat správní žalobu proti jeho rozhodnutí. V takovém případě je nutno
dle citovaného ustanovení §108 postupovat podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
který v ustanovení §68 odst. 4 stanoví, že „v poučení se uvede, zda je možné proti rozhodnutí podat
odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání
rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává“. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná měla
při vydání napadeného rozhodnutí povinnost uvést v poučení pouze informaci o tom, že proti
jejímu rozhodnutí nelze podat řádný opravný prostředek v řízení správním, což také učinila,
jak je zjevné z kopie jejího rozhodnutí přiložené k žalobě i opisu napadeného rozhodnutí
obsaženého ve správním spisu. Opis napadeného rozhodnutí založený ve správním spisu však
navíc obsahuje i poučení stěžovatele o možnosti soudního přezkumu rozhodnutí, a to na druhé
straně písemného vyhotovení tohoto opisu. Ačkoliv Nejvyšší správní soud nemůže posoudit,
zda opis napadeného rozhodnutí odpovídá jeho originálu, který ve správním spisu založen není,
nic to nemění na závěru, že vzhledem k výše uvedenému rozboru právní úpravy platné a účinné
v době vydání napadeného rozhodnutí žalovaná neměla ze zákona povinnost o možnosti
soudního přezkumu stěžovatele poučit (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 10. 2003, č. j. 7 Ads 42/2003 - 25, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 297/2004).
Tato námitka stěžovatele je tedy nedůvodná.
Ohledně námitky směřující proti tomu, že žalovaná zařadila podstatnou část odůvodnění
svého napadeného rozhodnutí až do vyjádření k žalobě, Nejvyšší správní soud uvádí následující.
Z žádosti o starobní důchod před dosažením důchodového věku ze dne 27. 5. 2008 je patrné,
že stěžovatel žádal o přepočet starobního důchodu podle ustanovení §71 a §72 zákona
o důchodovém pojištění, jakož i skutečnost, že stěžovatel byl seznámen s dopadem ustanovení
§31 zákona o důchodovém pojištění. Je pravdou, že v napadeném rozhodnutí nebylo uvedeno,
proč se žalovaná touto žádostí nezabývala. Nejvyšší správní soud ve své předchozí judikatuře
dospěl k závěru, že nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení nemůže
být dodatečně zhojen případným podrobnějším rozborem právní problematiky učiněným
(žalovaným) až v kasační stížnosti brojící proti rozhodnutí soudu, jímž bylo správní rozhodnutí
zrušeno jako nepřezkoumatelné pro nedostatky v odůvodnění (k tomu viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 – 58, přístupný na www.nssoud.cz).
Tento názor Nejvyššího správního soudu však lze použít z důvodu skutkových odlišností
pro posuzovanou věc pouze částečně. Je sice pravdou, že žalovaná byla povinna vypořádat
se v napadeném rozhodnutí s žádostí stěžovatele jako celkem a při odůvodňování měla vysvětlit,
proč nebyl proveden přepočet důchodu, o nějž stěžovatel žádal. Nejvyšší správní soud
je ovšem toho názoru, že v dané situaci tento nedostatek napadeného rozhodnutí nevede
k jeho nepřezkoumatelnosti jako celku. Důvodem je skutečnost, že žalovaná zde rozhodovala
v intencích podané žádosti o přiznání předčasného důchodu podle §31 zákona o důchodovém
pojištění, o kterém se hovoří jako o „dočasně trvale kráceném“ předčasném starobním důchodu
a o jehož významu byl stěžovatel při podání žádosti poučen. Výrok napadeného rozhodnutí
obsahoval odkaz na toto zákonné ustanovení a výrok o přiznání starobního důchodu ve výši
10 843 Kč měsíčně, jakož i způsob výpočtu výše důchodové dávky. Z odůvodnění je tak patrné,
že žalovaná nepostupovala při výpočtu podle ustanovení §71 a §72 zákona o důchodovém
pojištění, jak požadoval stěžovatel. V takové situaci není dána nepřezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost, jak stěžovatel tvrdí, neboť z napadeného rozhodnutí bylo srozumitelné,
podle jaké právní úpravy žalovaná věc posoudila a jakými úvahami byla vedena při rozhodování
ve věci. V posuzované věci tak stěžovatelem namítaný nedostatek odůvodnění rozhodnutí
žalované nevedl k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která by naplňovala kasační
důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Jak je navíc zřejmé ze správního spisu, na žádost
stěžovatele žalovaná následně (tj. po vydání rozhodnutí) ještě před podáním žaloby telefonicky
a posléze písemně dopisem ze dne 29. 9. 2008 vysvětlila, proč se žádostí stěžovatele o přepočet
nezabývala. Žalovaná sice správně měla o žádosti stěžovatele rozhodnout samostatně
rozhodnutím, a nikoliv pouze odpovědět neformálním přípisem, avšak takovou námitku
stěžovatel nevznesl a ani tento postup žalované není předmětem řízení v této věci, kterým
je pouze přezkum napadeného rozhodnutí žalované tak, jak bylo vydáno. Nejvyšší správní soud
tedy i přes uvedené výtky na adresu žalované dospěl k závěru, že ani tato námitka stěžovatele není
v posuzované věci důvodná a napadené rozhodnutí žalované nebylo z tohoto důvodu
nepřezkoumatelné ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ke kasačnímu důvodu vymezenému v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že je sice pravdou, že městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
příliš podrobně nerozebral důvody, které ho vedly k zamítavému výroku ve věci samé,
avšak Nejvyšší správní soud přesto neshledal nepřezkoumatelnost ve smyslu nedostatku důvodů
rozhodnutí. Městský soud opřel své rozhodnutí o argumenty, které mu předložila žalovaná
ve svém vyjádření k žalobě. Konkrétně městský soud zaujal právní názor, že předčasný
trvale krácený starobní důchod podle ustanovení §31 zákona o důchodovém pojištění je novou
dávkou systému důchodového pojištění, neboť v právní úpravě platné a účinné před 1. 1. 1996
nebyla upravena žádná srovnatelná důchodová dávka. Svůj názor podložil poukazem
na relevantní judikaturu (rozsudek Vrchního soudu v Praze z roku 2002 sp. zn. 1 Cao 179/2001).
Napadený rozsudek tedy rozhodně není nesrozumitelný, jak tvrdil stěžovatel, neboť odůvodnění
je v souladu s výrokem a obsahuje alespoň jeden přezkoumatelný rozhodovací důvod.
Nejvyšší správní soud v tomto ohledu poukazuje na svou předchozí judikaturu, podle níž je
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů dána zejména nedostatkem důvodů skutkových,
nikoliv dílčími nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku (viz k tomu rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, přístupný na www.nssoud.cz).
Jádrem kasační stížnosti se jeví samotné právní posouzení věci městským soudem [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. ], proti němuž stěžovatel brojil s poukazem na to, že mu měl být jeho
přiznaný předčasný starobní důchod přepočítán dle ustanovení §71 a §72 zákona o důchodovém
pojištění podle právní úpravy platné před 1. 1. 1996. Pro řešení tohoto právního problému
je třeba posoudit několikero právních otázek. V prvé řadě je třeba zabývat se tím, zda předčasný
důchod upravený v ustanovení §31 zákona o důchodovém pojištění je stejnou dávkou
jako starobní důchod podle ustanovení §7 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení, ve znění platném a účinném do 31. 12. 1995. Ustanovení §7 zákona č. 100/1988 Sb. rozlišovalo následující druhy dávek: důchody starobní a invalidní, částečný invalidní,
za výsluhu let, vdovský, vdovecký, sirotčí, manželky, a sociální. Dále také mezi tyto dávky
náleželo výchovné k důchodům a příplatek k výchovnému. Oproti tomu současné členění dávek
důchodového pojištění odpovídající citovanému členění rozlišuje tyto dávky: starobní, plný
invalidní, částečný invalidní, vdovský a vdovecký, a sirotčí důchod (§4 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění). Při komparaci jazykové dikce těchto ustanovení na první pohled
lze usoudit, že předchozí ani současná právní úprava nezná dávku s názvem „předčasný starobní
důchod“. K tomu však Nejvyšší správní soud podotýká, že takový závěr by neodpovídal logice
zákona o důchodovém pojištění, ani jeho smyslu a účelu. Kritériem pro dělení dávek
důchodového zabezpečení podle předchozí právní úpravy a dávek důchodového pojištění
podle současné právní úpravy, které bylo zákonodárcem při tvorbě ustanovení §7 zák. č. 100/
1988 Sb. a §4 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění použito, je kritérium sociální situace,
do níž se musí pojištěnec dostat, aby splnil podmínky nároku na důchod. Takovými typickými
sociálními situacemi je stáří, resp. dosažení určitého věku, invalidita, resp. částečná invalidita
(dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav), osiření či ovdovění. Podle typu sociální situace
zákonodárce konstruuje i druh důchodové dávky, jejímž účelem je finančně pokrýt následky
této sociální situace na výdělkové a majetkové poměry pojištěnce. Uvedené dělení je tedy
z hlediska druhu sociálních situací pokrytých systémem důchodového pojištění (resp. dle právní
úpravy platné do 31. 12. 1995 „zabezpečení“) vyčerpávající. To ovšem neznamená, že toto dělení
má charakter taxativního výčtu vylučujícího existenci jakékoliv jiné důchodové dávky upravené
ať již samotným zákonem o důchodovém pojištění, anebo jiným zvláštním zákonem. Jednotlivé
varianty či typy starobního důchodu, jak je rozeznává zákon o důchodovém pojištění
v současném platném a účinném znění, tedy mohou být nahlíženy z hlediska podmínek vzniku
nároku jako relativně samostatné důchodové dávky. Typ „předčasného“ starobního důchodu
upravený v §31 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném k datu vydání napadeného
rozhodnutí žalované stanovoval tyto podmínky vzniku nároku na důchod:
„Pojištěnec má nárok na starobní důchod před dosažením důchodového věku též, jestliže
a) získal dobu pojištění nejméně 25 let, a
b) do dosažení důchodového věku mu ode dne, od něhož se starobní důchod přiznává, chybí nejvýše tři roky.
(2) Starobní důchod podle odstavce 1 se přizná nejdříve ode dne podání žádosti o přiznání tohoto důchodu.
Za den vzniku nároku na starobní důchod podle odstavce 1 se považuje den, od něhož je tento důchod
přiznán.
(3) Přiznání starobního důchodu podle odstavců 1 a 2 vylučuje nárok na starobní důchod podle
§29 a 30.“
Ustanovení §36 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění dále upravovalo ve znění
účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované specifika výpočtu výše tohoto druhu
starobního důchodu tak, že „výše procentní výměry starobního důchodu, na který vznikl nárok podle §31,
se stanoví podle §34 odst. 1 s tím, že tato výše se snižuje o 0,9 % výpočtového základu za každých
i započatých 90 kalendářních dnů z doby ode dne, od kterého se přiznává starobní
důchod, do dosažení důchodového věku ; výše procentní výměry po snížení však nesmí být nižší,
než je částka uvedená v §33 odst. 2 větě třetí“.
Jazykovým i logicko-systematickým výkladem právní úpravy tohoto institutu lze dovodit,
že tento typ starobního důchodu se od obecného starobního důchodu upraveného v ustanovení
§29 zákona o důchodovém pojištění zásadně liší jak v podmínce důchodového věku (podmínka
vzniku nároku na důchod), tak i zejména zvláštním způsobem výpočtu procentní výměry
upraveným v ustanovení §36 zákona o důchodovém pojištění (výpočet výše důchodu –
mechanismus tzv. „trvalého krácení“). Z uvedeného lze dovodit, že důchodová dávka upravená
v ustanovení §31 zákona o důchodovém pojištění je z funkčního hlediska druhem starobního
důchodu, který však má vůči ostatním druhům starobního důchodu samostatné postavení
a je definován zvláštními podmínkami jak pro vznik nároku, tak i pro výpočet výše této dávky.
Obdobně se o předčasném trvale kráceném důchodu vyjadřuje i literatura, která zdůrazňuje
jeho autonomní postavení na ostatních druzích starobního důchodu (srv. Maška, J. Starobní
důchod a jeho předčasné poskytování. Sociální politika, č. 10, 1995, str. 18). Stejně tak nahlíží
na úlohu předčasného „trvale kráceného“ starobního důchodu i judikatura (k tomu viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2007, č. j. 4 Ads 58/2006 - 53, přístupný
na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud na základě toho uzavírá, že nepřisvědčil stěžovateli
v jeho námitce, že předčasný starobní důchod dle §31 zákona o důchodovém pojištění je třeba
posuzovat jako jakýkoliv jiný starobní důchod, který by bylo možné za použití ustanovení §72
a §71 zákona o důchodovém pojištění přepočítat dle předpisů platných ke dni 31. 12. 1995.
Stěžovatelem namítané ustanovení §21 zákona č. 100/1988 Sb. ve znění účinném
do 31. 12. 1995 sice upravovalo podmínky starobního důchodu se zřetelem na členění zaměstnání
do pracovních kategorií, z funkčního hlediska však neobsahovalo žádný institut obdobný
předčasnému trvale krácenému starobnímu důchodu dle ustanovení §31 zákona o důchodovém
pojištění. Ustanovení §21 zákona č. 100/1988 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1995 lze tedy
porovnávat pouze s ustanovením §29 zákona o důchodovém pojištění, které upravuje
„standardní“ starobní důchod, nikoliv však s ustanovením §31 zákona o důchodovém pojištění.
Stěžovatelův právní názor tedy není v tomto ohledu správný. Jedinou důchodovou dávkou,
která měla funkci tzv. předčasného důchodu, byl za účinnosti zákona č. 100/1988 Sb. důchod
upravený zvláštním zákonem, a to zákonem č. 39/1994 Sb., o předčasném poskytování
starobního důchodu a o změně zákonů na úseku zaměstnanosti. Tento zákon vstoupil v účinnost
21. 3. 1994 (dnem vyhlášení) a byl zrušen spolu s nabytím účinnosti zákona o důchodovém
pojištění (tj. k 1. 1. 1996). Tento zákon upravoval předčasný starobní důchod (§2 a 3), na který
měl občan nárok tehdy, pokud byl zaměstnán alespoň 25 let, po skončení zaměstnání veden
nepřetržitě po dobu nejméně 180 kalendářních dnů v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu
práce a konečně ke dni uplynutí této lhůty mu do dosažení důchodového věku podle zákona
č. 100/1988 Sb. scházely nejvýše 2 roky. Výše tohoto předčasného důchodu byla rovněž krácena,
a to podle ustanovení §3 a 5 zákona. Tento druh předčasného důchodu však byl koncipován
jako dočasný, neboť nevylučoval přiznání standardního starobního důchodu podle zákona
č. 100/1988 Sb. po dosažení důchodového věku. Nová právní úprava účinná od 1. 1. 1996
na tento typ starobního důchodu pamatovala ve svých přechodných ustanoveních, a to konkrétně
v ustanovení §72, 73 a 75. Podle §75 zákona o důchodovém pojištění se předčasně poskytovaný
starobní důchod přiznaný před 1. 1. 1996 považuje tímto za důchod uvedený v §30
s tím, že nárok poživatele předčasně poskytovaného starobního důchodu přiznaného
od 21. 3. 1994 do 31. 12. 1995 na přepočet starobního důchodu do dosažení potřebného věku
stanoveného pro vznik nároku na starobní důchod zůstává zachován; potřebný věk a výše tohoto
důchodu se však při tomto přepočtu ale již posuzovaly podle zákona o důchodovém pojištění,
ovšem s tím, že „ustanovení §71 odst . 1 a 4 platí zde obdobně ; zvýšení starobního důchodu za dobu
pojištění po vzniku nároku na tento důchod po 31. prosinci 1995 se však stanoví podle tohoto zákona“. Jedná
se ovšem pouze o „předčasný starobní důchod“, na nějž vznikl pojištěnci nárok ještě za účinnosti
citovaného zákona č. 39/1994 Sb. a u něhož jeho poživatel požádal o přepočet na „standardní“
starobní důchod podle zákona o důchodovém pojištění.
Ustanovení §71 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění uvádí, že „výše starobního,
plného invalidního a částečného invalidního důchodu , na který vznikne nárok v době
od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2005, nesmí být nižší než výše důchodu , která by náležela,
kdyby důchod byl přiznán podle předpisů platných ke dni 31. prosince 1995 v rozsahu uvedeném v odstavci 4,
a to včetně zvýšení, která by náležela k tomuto důchodu pouze k tomuto dni. Pro účely porovnání výší
starobních, plných invalidních a částečných invalidních důchodů podle věty první se výší
těchto důchodů rozumí procentní výměry těchto důchodů. Výše základní výměry starobního,
plného invalidního a částečného invalidního důchodu, pokud se jejich výše stanoví po 31. prosinci 1995 s použitím
předpisů platných před 1. lednem 1996, se stanoví podle předpisů platných ke dni, od něhož se přiznává důchod;
přitom v této výši základní výměry důchodu je zahrnuto zvýšení o pevnou částku“. Ustanovení §71 odst. 2
pak uvádí, „že získal-li pojištěnec alespoň jeden rok zaměstnání, které bylo podle předpisů platných
před 1. červnem 1992 zařazeno do I. (II.) pracovní kategorie nebo do I. (II.) kategorie funkcí, postupuje
se při stanovení výše starobního, plného invalidního a částečného invalidního důchodu
podle odstavce 1, vznikne-li nárok na důchod v době od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2018.
V období po 31. prosi nci 2005 se podle věty první postupuje jen na žádost pojištěnce.“
Jak je z provedeného výkladu zřejmé, pojem „starobní důchod“ užitý v těchto ustanoveních
je zde třeba vykládat pouze ve smyslu starobního důchodu podle §29 zákona o důchodovém
pojištění, nikoliv však ve smyslu předčasného starobního důchodu podle §31 zákona
o důchodovém pojištění. Lze tedy vycházet z toho, že pokud by zákonodárce zamýšlel,
aby žadatel o „předčasný trvale krácený starobní důchod“ přiznávaný podle ustanovení §31
zákona o důchodovém pojištění měl možnost přepočtu této dávky podle předpisů platných
ke dni 31. 12. 1995, musel by to explicitně zmínit v citovaných ustanoveních zákona
o důchodovém pojištění. Jelikož tak zákonodárce neučinil, je třeba za pomoci argumentu
a contrario dovozovat, že se možnost přepočtu na tento typ starobního důchodu nevztahuje.
Analogický úsudek, kterým argumentoval stěžovatel, zde není z důvodů uvedených výše na místě.
Ve vztahu k možnosti přepočtu procentní výměry předčasných starobních důchodů je tedy třeba
trvat na tom, že zákonodárce s možností jejich přepočtu podle předpisů platných a účinných
před 31. 12. 1995 nepočítal a nezamýšlel, a to s jedinou výjimkou, tj. předčasným starobním
důchodem získaným podle zákona č. 39/1994 Sb.
Argumentace stěžovatele je tedy mylná a jeho námitky proti právnímu názoru městského
soudu nejsou důvodné. Pokud městský soud použil k odůvodnění svého právního názoru poukaz
na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 1 Cao 179/2001, podle něhož
„srovnávací výpočet důchodu podle §71 zákona o důchodovém pojištění nelze provést při přiznávání tzv. trvale
sníženého předčasného starobního důchodu neboli starobního důchodu podle §31 zákona, protože jde o novou
dávku důchodového pojištění, kterou právní úprava před rokem 1996 neznala“, pak je třeba jeho právní
závěr považovat i přes velmi stručné odůvodnění za správný. Závěry citovaného rozsudku
tedy plně dopadají na posuzovanou věc a Nejvyšší správní soud se s nimi ztotožňuje s výhradou
doplňujících právních úvah vyslovených v odůvodnění tohoto rozsudku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu
nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60 odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu